K AR B L ENGBLMÜLLER: ^^^^<^o^^^^^^>o^^>^ oči a tváře byly plny blýsknavých úsměvů, pálily a hřály mučivě sladkou touhou, hořely vášní a umdlévaly rozechvěním z tolikera objetí. Po zemi uvadaly pošlapané růže a v pestré směsi napršených konfetu a zpřetrhaných serpentin bělaly se kusy krajek a mušelínu. Zvířený prach věšel se jako mlha kolem jiskřivých lustrů, uléhal na černé fraky, spocená čela a nahá ramena. Tančilo se ještě — ale bylo to spíše již jen finale po prvé toho večera rozzvučených ouvertur k hrám lásky, či poslední kapitoly románů, v nichž srdce se zpovídalo, žárlivost a bolest naříkaly a lehkomyslnost smála se třeba nej-světějším chvílím života------- Společnost seděla většinou již v sousedních sálech, po galeriích a dole v přízemí, kde bylo hluku jako na tržišti, kde se kouřilo, řečnilo a pilo, kde jedny oči topily se v druhých, opíjely se svůdností bílých šíjí, ruce se vyhledávaly a tiskly, vírem stáčela se galantní slova a výkřiky nadšení. Vzduch byl těžký, prosáklý mdlou vůní drahocenných, velikých kytic, pohozených po židlích a koutech pohovek. Co chvíli ozval se tleskot a smích při výbuchu šampaňského, zvedly se bělostné ruce, zašumělo hedvábí a zaleskl se atlas drahocenných ko- 114 > &--0-Č? -O *!> ■& -^ ■^ ^ "°* * LABYRINT LÁSKY. stumů, něžné obláčky mušelínu rozplynuly se v pestrých barvách masek, bylo slyšeti tlumený zpěv, cinkot sklenic a v bouři vzrušených slov a jásavých výkřiků připíjelo se lásce a kráse v slzavém údolí. . . 1 i I i \ eviděl nás?" odvážil se zašeptnouti Ma-reš, když stanuli u estrády. „Kdo?" „Jara!" „Ach, ten," řekla s nejklidnější tváří paní Šimonova, pohodivši bezstarostně hlavou. „Sedí jistě někde u piva a je pevně přesvědčen, že jsem v kole od samého večera. Nepozoroval-li nás někdo jiný — on sotva . . ." „Hledal nás asi." „Snad!" „Co mu řeknete?" „Ale můj drahý, nebuďte přece takovým zbabělcem!" zasmála se a její veliké, bílé zuby zasvítily pod černou krajkou škrabošky. Podala mu ruku k dlouhému řetězu, který se právě tvořil z jednotlivých párů, a dodala: „Nemyslete na to!" Vmísili se do řad tančících polonaisu a měli vyhráno. Nikdo si jich nevšiml, nikomu nena- 93 KAREL ENGELMÜLLER: o^oooooooa-^&o^o padlo ohlédnouti se po nich, či dohadovati se jejich pravých tváří pod škraboškami. Co záleželo také na tomhle páru, jakých tu bylo nekonečně mnoho a zvláště teď k půlnoci, kdy všechen vkus i nevkus maškarního třeštění přestal již buditi všechen zájem, kdy dusno sálu i únava z tance dostupovaly svého vrcholu?! Mohl někdo tušiti, že tu nebyli po dvě hodiny, že ji teprve nyní znova přivezl na Žofín? K smíchu! A hudba hrála svěží, křepký pochod, při němž se páry řadily v dlouhé řetězy, zatáčely v kruhy, proplétaly se a prostupovaly v jásavém škádlení a smíchu, zatím co nahoře s galerií a orkestru smetány byly dolů, v rozhýřený chaos maškár, dlouhé barevné štůčky serpentin, svítící a kroužící jako nesčíslné blesky a házeny byly celé spousty drobných konfetu, rozlétajících se, vířících a zasypávajících všecko jako duhově zbarvený sníh. Chvílemi zazněl do zmateného ruchu chraplavý povel pořadatele polonaisy, či pronikavý, rozpustilý výkřik clownů, válejících se po zemi u nohou svých zbožňovaných. Tisíceré barvy splývaly a mísily se se zlatem šperků, kroužily v přívalu nových a nových lesků a zážehů, jimiž zdály se pláti rozpoutané ty vlny vášně a rozkoše . . . A náhle z pochodového tempa přešla hudba ve 94 o^oo-oo-^^o-o-o^ooo*?*,*,^ LABYRINT LÁSKY. vášnivý, šílený kvapík — Kruhy a řetězy rázem se protrhaly a zmatená ta směsice v bujných a nadšených výkřicích a za ohlušujícího potlesku rozprchla se na všechny strany. Nastala ohromná vřava. Páry se hledaly a volaly a v malé chvíli zběsilý tanec unášel, zpíjel a sváděl všecky ztřeštěným svým kouzlem. Jakoby silná, vše strhující vichřice zavála v pestrou, tisícerými květy hořící louku! Neodolal nikdo! Vše hnalo se, otáčelo a objímalo v šíleném, vzrušujícím víru. Růže padaly se zlatých vlasů, oči planuly a hlavy omdlévaly a klesaly v nevýslovné, smrtící závrati . . . Ještě před skončením polonaisy odvedl Mareš paní Šimonovou pod galerii, do improviso-vaného salonku, plného drahých květin a koberců. Byl prázdný a měkké, široké lenošky vábily téměř k odpočinutí. Byl rád, že se sem mohl utéci z nekonečného dráždícího ryku v sále. Zde, kde těžké drapérie tlumily trochu hudbu i šumný rej tance, omamná, vášnivá a smělá hra jejich lásky mohla tiše a tajně rozkvétati dále horečnými svými sny .... Zbavili se zakuklení a pohlédli si významně do očí. ,,Jak je vám?" otázal se Mareš a dotkl se něžně a vroucně její malé ruky v bílé rukavičce. 95 KAREL ENGELMÜLLER: o<=>^^<>^^^^^ „Ach, krásně, krásně! Ale jsem neuvěřitelně unavena! Oči se mi přivírají, chtěla bych spát a ras se mi zdá, že by bylo škoda zaspat všecko to sladké zemdlení . . ." „Jsem tak šťasten, že se nám podařil ten náš útěk odtud a celý ten umluvený plán, do něhož jsme si tolik toho naslibovali —" „Byla to nádherná chvíle. Opravdu, líbilo se mi u vás!" „Pojeďme tedy znova!" řekl a zasmál se, zatím co ona položila mu lehce ruku na ústa a napomínala ho k opatrnosti. Přitáhl blíže svou lenošku a mlčky, zbožně si ji prohlížel. Díval se na bílý její obličej, na hebkou tu tvář, kterou ještě před chvílí pokrýval horkými polibky, na modré, pomněnkově modré její oči a plné, vlhké rty, které dovedly tak mistrně, tak žhavě a tak dlouze oplácet všechno jeho smyslné rozechvění. Oh, byl jí vděčen v té chvíli za vše, co mu tak plně a oddaně dopřála, po čem sama tak dlouho prahla a zdála se prositi každým svým vzdechem a pohledem. Mluvil k ní znovu o svém štěstí a o své radosti z jejího daru a připomínal jí každou vteřinu nedávné rozkoše, při níž ho takřka učila pravé, mučivě sladké vášni. A ona naslouchala mu s očima přivřenýma a 96 o^^o^o^o«^ LABYRINT LÁSKY. s pyšným úsměvem kolem rozpálených, ner- vosních rtů . . . Pak náhle, jako by se probrala z těžkých, ale sladkých myšlenek, oddechla z hluboká, promnula své oči a řekla: „Hleďte, je již po kvapíku! Musíme vyhledati Jaru, pojďme ..." Nastala půlnoc. Rozpáleno, znaveno, udýcháno hrnulo se vše ke stolům v přiléhajících místnostech a sálech přízemí. Gardedámam oživly oči i tváře a rty se usmívaly. Aspoň na hodinu byly zas spro-štěny svého zakletí. Škrabošky mizely jedna za druhou a radostným překvapením a mrzutým zklamáním nebylo konce. Sklepníci lítali, křičeli a prali se s jednotlivci o každý stůl, roznášeli na kredenci již uchystané spousty piva, vína a nářezů. Souper mělo týž vzhled a pokračovalo za téhož rozčilení, jako teď každé noci po čas masopustu. Prošli znovu sálem zavěšeni, pritúlení k sobě jako milenci. Promenovalo tu jíž jen několik párů: kulhavý Mefisto s hloupě se usmívající Colombinou, všecek zpocený clown s cikánkou, několik drátenic, párek z doby rokoka, Carmen a Romeo, Jago s Zerlinkou a několik dvojic štěbetavých děvčat v lacino spíchnutých, či vypůjčených kostumech fantastického vzhledu, 97 7 KAREL ENGELMÜLLER: oo^ooooo^oco^oo jimž všem nedostávalo se odvahy či pozvání k souper. Sešli po schodišti do malého sálu, kde v oblacích kouře, v pustém hluku a křiku večeřela již pestrá, rozdováděná společnost, ověšena cet-kami nejbizarnějších výmyslů, nejduchaplnějších vtipů i nejduchaprázdnějších nápadů. Jaroslav Šimon již čekal. S červeným fesem na hlavě mával ubrouskem, aby je upozornil na sebe a zamluvený stůl. Prodrali se tam téměř nad světlou záplavou hlubokých, vábných výstřihů, nad spoustou nádherných účesů, v nichž zářily drahokamy a voněly květiny mdlou, poslední svou vůní, vydechovanou v těžkou atmosféru sálu. „Konečně, konečně!" volal Šimon jim vstříc. „Hledal jsem tě po celý večer ... A Mareš! Servus, Mareši, ty's tu? Ani jsem tě nezahlédl v sále-------Pojď, pojď, posedíš s námi, viď — nu, to je dobře, že's přišel . . ." Dříve však, nežli se usadili, bylo nutno představiti jim dva starší pány, kteří tu seděli se Šimonem. Byl to císařský rada Heller a ředitel Marvan. Vyměnilo se několik rychlých zdvoři-lůstek, při nichž se paní Šimonova usmívala, jak uměla nejlíbezněji a Mareš nepřívětivě ka-bonil. 98 ^^^<^^>^>^>^>^>^?^>o>^>o^^^»^-><^<^ LABYRINT LÁSKY. A bylo mu nevýslovně trapno pozorovati, jak paní Šimonova přes všecku únavu snaží se býti svému muži po vůli a koketuje s ředitelem Mar-vanem. Byl proto rád, když se pojednou společnost začala zvedat a sál prázdnit. Nahoře v sále roz-poutával se znova zas taneční rej. Bylo to již patrno z třesoucích se žárovek zlatých lustrů, které se rozchvívaly více či méně dle tempa jednotlivých tanců. I hudba sem na chvíli tlumeně zalehla a několik maškár vyběhlo zlákáno svůdnou její mocí. Mareš, aby nějak ukonči) trýznivou svou situaci, a aby unikl z nepříjemné společnosti, vstal a pokusil se poprositi paní Šimonovou o tanec. Dostal však košem. „Snad bys nechtěla domů?" řekl udiveně Šimon. „Teď, kdy je to tu nejveselejší, co ti to napadá, dušinko?" „Ano, ráda bych domů! Počkám, až dopiješ —" prohlásila náhle paní Šimonova krátce a určitě. Mareš usedl znova a dlouze a pátravě zadíval se na Evu. Nechápal a nevěřil. Ředitel Marvan zvedl se zatím jako mladík a v okamžiku byl tu s porcí vanilkové a malinové zmrzliny, nabízeje ji paní Šimonové. Ale paní Šimonova, jakkoli jí pozornost ředitelova zalichotila, stála přece na svém. Una- 101 KAREL ENGELMULLER: &&s>o^o^^Ä>. <~>o^^ LABYRINT LÁSKY. Císařský rada Heller a ředitel Marvan rozloučili se s Šimonovými u hlavního schodiště. Rozplývali se v něžnostech a předstihovali laskavostí. V šatně pomohl Mareš paní Šimonové do pláště, stiskl příteli ruku, a brzy potom bouchla již v podjezdu i dvířka fiakru, v němž Šimonovi odjížděli z maškarního plesu. Teprve nyní, když Eva zmizela, uvědomoval si Mareš zvolna a plně všecku exotičnost zažitého dobrodružství. Díval se za každou uplynulou vteřinou dnešní noci jako za nějakou příliš smělou vidinou, kterou se mu podařilo hravě dosáhnouti a vyplniti jí trýznivou žízeň své duše. Zdálo se mu, že se vítězně a lehce zmocnil všeho toho, za čím se tu marně a rozmarně dosud honili všichni ti v blýskavých kostumech se sladkostí na rtech a se zoufalstvím v srdci, že moudře prohlédl mystickým tím závojem, za nímž lidé tušili a hledali štěstí i horečné zvlnění svých illusí a snů .... Mimoděk zašel do sálu, prodral se tancujícími páry a rád a s jakousi rozkoší usedl opět v opuštěném salonku, do něhož před půlnocí uvedl paní Evu. Valčíková melodie doprovázela sladké jeho vzrušení. Zapálil si cigaretu, a ve vonném jejím dýmu vracela se mu vířivá směsice dojmů a vzpo- 103 KAREL ENGELMÜLLER: o^-o^o^o^^oo^o^ mínek, zaplavujíc všecky jeho smysly — — A znova se v něm ozvala radostná pýcha, že je takovým tajným hrdinou před chvílí se zde odehravšího románku. Eva! Opojovala ho svou půvabností, trpělivě dal se zlákati její vypočítavou hrou, zamotávati v sítě hysterických jejich záchvatů. Viděl sice všemu na dno, ale bavilo ho to. Miloval ji? Ani sám dobře nevěděl . . . Jisto bylo jen, že se ocitl zas jednou uprostřed svůdného dobrodružství, plného nezapomenutelných okamžiků i hrozícího nebezpečí, které ho dráždilo a při němž jeho přítel hrál ubohou úlohu podváděného . . . Nevěděl, co bude následovati, a bál se i mysliti na to, jak přeruší tuto milostnou pletku, v níž se rázem ocitl zamotán jako moucha v pavouci síti . . . Bude tu opět asi mnoho trapných a nechutných scén, mnoho slz a zběsilých vyhrůžek a na konec snad i mnoho hrubostí, klepů i skandálů — — Znal to již jako všední společenskou abecedu! Ale se smíchem posílal teď všecko k ďasu . . . Neboť paní Eva dovedla být rozkošným stvořením, poddávajícím se na oko tak nevinně a naivně, s tak dětinně prostou vírou, že koná jen svrchované dobro a obětuje nejušlechtilejší své touze. Měl se snad násilně vyhnouti jejímu kouzlu, utéci před vášnivými jejími vzdechy a výbuchy náruživosti a — do- 104 ^oo^-o^^o^oo^^*^*,*,*?*? LABYRINT LÁSKY. přáti ji leckomu jinému?! Ne, toužil sám po takovém slibném doušku nejsilnějšího vína lásky. To jediné mu ještě zbývalo a třeba za cenu nejprotivnější motanice výčitek'i trpkých chvílí neklidu a rozháranosti . . . Přimhouřil oči a přibledlá jeho tvář nabyla pohrdlivého výrazu. Vzpomínal, co krutého a smutného musil již přetrpěti, jak nemilosrdně dovedly kdysi ženy otráviti v něm všecku čistotu srdce a touhy, a usmál se útrpně svým meditacím. Díval se za promenujícími páry a všude zdálo se mu, že slyší tu jedinou, dávno obehranou, věčně stejnou písničku, které již nevěřil a která se mu svou sentimentalitou a nasládlostí zprotivi'a. Tytéž byly vždy všechny ty úsměvy, tak stejně mělké a prázdné i stejně vypočítavé, jako kdysi, a oči, jichž tajemství a krásu tolik milovával, lhaly jistě, ať byly černé jako noc, či modraly se jako zázrak jarního nebe. K smíchu byly mu ty nejrůznější hříčky koketérie, zažehnutá či z bujnosti neb z roztoužení vyrážená slova, tíhnoucí všecka k jedinému cíli, tomu nejpraktičtějšímu . . . Na-dchlo-li jej cos ještě vznětlivěji, pak byla to ještě jen bílá krása nahých ramen, dráždivý půvab pružně se kolébajících boků či jemně modelovaná nožka v hedvábné punčošce.... To ostatní bylo jen komedií . . . Hluboký, ryzí, 105 KAREL ENGELMÜLLER: ^^xr^^^&^^^^o vroucí cit, něco z té vzácné pohádky o lidské duši a lidském srdci marně by tu asi hledal. Vše bylo více méně smlouváním, jako na tržišti. Vemlouval se proto snadno do životních názorů všedního požitkáře, slídícího příliš rozumně a prakticky jen po tom, co slibovalo ' aspoň trochu okamžité radosti a útěchy. Bral život, jak se mu právě nabízel, bez zbytečného a klamného pozlátka a sentimentálního roz-citlivění. A tak i paní Eva byla mu jen výstřední episodou, takovým všecky nervy vzrušujícím experimentem, jemuž rád obětoval, aspoň pro ten čas, všecku svou horkou krev . . . V sále vzdouval se zatím dále na měkkých, smyslných svých vlnách vášnivý valčík, unášel ve svém mazlivém tempu jednotlivé páry, tiskl je k sobě a melodie jeho stoupala opojně k hlavě jako vzpomínky na dávno uvadlé, drahocenné květy milovaných snů . . . Mareš rozhlédl se kolem, instinktivně sáhl po hodinkách, ale v témže okamžiku setkal se s vytrvalým pohledem dvou očí, hluboce a nesmírně vzrušivších pojednou celou jeho bytost. Pocítil hebký a teplý jejich svit, tak známý, ach, tak příliš známý, a hlavou i srdcem proběhla mu náhle podivně prudká závrať. . . Nemýlil se, byla to ona! 106 &&o&&*ro&<*&^^^&o^t>^^ LABYRINT LÁSKY. Opanoval se však, tvářil se na oko lhostejně a v rozechvělých prstech snažil se zapáliti novou cigaretu. Tajně ale díval se po štíhlé brunetce v žlutavém kostumu, usednuvší teď při samém vchodu do sálu s mladým, elegantním tanečníkem. Ano — byla to ona — jeho bílá, něžná láska studentských let! Zjevila se mu náhle jako krásné, svěží a nadšené mládí a bleskem zasáhla a rozjitřila všecku jeho krev. Nechápal a nevěřil svému zraku! Jeho Hana, Hanička! Celý dávno zapomenutý svět blouznivých radostí a sladkých bolestí rozkvetl znova před jeho očima. Věčně krásná poesie života v tisícerých drobných, veselých i smutných barvách, tónech i vzpomínkách přihlásila se, za-dýchla na něho z jemného jejího zjevu, zavoněla nejvzácnějším, dávno a na vždy ztraceným štěstím a zmámila ho právě v okamžiku, kdy se rouhal všem svatějším citům a osoboval si právo vysmáti se lásce, jako nejbláhovější, nejpošetilejší lidské marnosti . . . Krutá lítost sevřela Marešovo srdce — Zma-látněl pod náhlým tím dotekem minulého života a všecka krev nahrnula se mu k mozku. Byl nesmírně a hluboko vzrušen tak významným zaťukáním osudu-------Takřka po desíti 107 KAREL ENGELMÜLLER: ^oooo&o&o^ooooo letech setkával se tu náhle s bytostí^ s níž prožil kus opravdového, vášnivě upřímného mládí, která ho nade vše ve světě milovala a již on zbožňoval až k opravdovému blouznění. Co touhy, krásy, a nadějí rozhořelo se tenkráte v tichých nocích a dnech, kolik štěstí, opojení -a přísah zachvívalo se na jejich polibky rozpálených a zmučených rtech ... Její prostá, čistá duše, ryzí, tklivá a hluboká láska připínala se k němu s horoucí oddaností a tulila se k němu ve svěží radostí poprvé šťastně rozjásaného srdce. A přec — jediný, osudný okamžik, plný nejlehkomyslnějších a nejnicotněj-ších příčin — jak už tak bývá — rozvrátil všecko. Rozešli se, jako se rozcházejí tisíce a miliony lidí, odpřisáhnuvších si lásku do věčnosti . . . Vzpomínal teď, čím mu ta snivá, dobrá, křišťálově jasná její duše mohla být, vyvolával si v mysli všecky okamžiky nevýslovného jich štěstí, kdy tak často sami, vzdáleni lidí a celičkého světa, na zamilovaných svých procházkách za Prahou stanuli náhle blahem zaníceni mezi šumícím obilím, pod nádherně letícími oblaky, přituleni k sobě, uneseni a schváceni nadšenou písní skřivánčí------- Ty rozkošné jejich toulky daleko za městem, uprostřed rozjásaného jara, kdy vše tonulo 108 ■»o LABYRINT LÁSKY. v plném květu, stromy a keře byly jediná bílá závěj, vzduch i nebesa chvěly se nekonečným zázrakem barev a vůní, a v prsou bylo tak těžko i tak lehce samou touhou a nadějí — připadaly mu teď jako dávno ztracený ráj. . . . Všecko bylo to tam---------- Kde se až ocitl! V jaké zmatenici podivných, zvrácených i klamných citů a dojmů, rozrušujících a otravujících rafinovanou svou svůd-ností jeho smysly! Zhnusilo se mu náhle vše — Tak nesmírně všední, prázdné, dávno známé a nicotné bylo vše kolem něho i v něm. Poznával sebe, celou tu sobecky navlečenou hru hloupého světáctví, v němž tak rád utápěl teď každý záchvěv lepší své bytosti a omamnou touhu po intensivnějším požitku. Přistihoval se špatným a bídným a všecka lež a marnivost života dolehla naň v celé své zoufalé nahotě; cítil zas trpkost a svíravý neklid melancholických rozporů a výčitek, krutých a bezútešných, jako tomu bylo již tak mnohé ráno po marně probitých nocích, v nichž hýřivě utrácel zdraví a takřka poslední zbytky poctivějších citů v náručí nějaké příliš ostré rozkoše . . . Jakoby prohrál svou střízlivost v nějaké vášnivé, hazardní hře, neměl se pojednou čeho zachytit — Před duševním jeho zrakem ztrácelo se teď všecko v tíživých mlhách, které nepro- 109 KAREL ENGELMÜLLER: ^^os>^<^č>^^<7^-o*>*?-i>-o-ooo*>*>.cn>4x>*>- ale život zdál se mu míti přece tolik krásy, účelnosti a vyššího posvěcení, že láska ženy, takové, jak o ní blouznil, musila by být jen jeho požehnáním .... Jeho Hanička! Dychtivě sledoval teď každé její hnutí. Téměř zbožně si ji prohlížel. Díval se na její veliký, kulatý klobouk se zlatými růžemi, plný stejně zlatých pentlí a třásní, na její jemně vykrojený živůtek z bledě žlutých krajek, na němž, jako na krátké sukni z černého tylu, rozpukávaly se bizarní, velké květy z blýsknavých penízků. A znovu postřehl zmatený, pátravý a dohadující se pohled jejích krásných očí, upřený přímo k němu. Vroucně teď zatoužil, aby jej směl přijmouti a opětovati. V téže chvíli však Hana náhle a spěšně se zvedla, zavěsila se do mladého muže, o němž ani nevěděl, je-li jejím chotěm, milencem či pouhým tanečníkem, a odcházela — Jen její šaty ještě zašelestily a Marešovi se zdálo, že malá kytička fialek, kterou měla připevněnu na zlatém živůtku, se sesmekla a spadla k zemi. Ano, ležela tam vskutku v prachu sálu, a ona toho nepozorovala .. . Jako dítě rozběhl se po ní, a vrátiv se nesmírně rozechvěn za rudou portieru salonku, dlouho 112 LABYRINT LÁSKY. a vášnivě tiskl, nikým nepozorován, uvadlé ty květy ke svým rtům, jakoby z nich chtěl žárlivě vyssáti poslední vůni ztraceného svého mládí, všecku zaniklou poesii i sladké kouzlo první své lásky. Podlehl svíravému, mocnému rozcitlivění tak, že oči mu zvlhly a málem by byl zavzlykal nejprudší bolestí. Cítil, že krvácí tu poctivě poslední zbytek jeho srdce nad prchlým, pravým štěstím života, a miloval-li kdy, že bylo to jen tenkrát plně a nejhoroucněji — Teprve po chvíli, bledý, všecek rozrušen objevil se Mareš opět v sále. Byly tři hodiny z rána — Rozhlédl se ještě kolem, postál chvíli, jakoby někoho hledal a rád, upřímně rád uviděl — Pak ale obrátil se rychle k hlavnímu schodišti a seběhl k šatně. Utekl téměř odtud do tmy ulic, do mrtvého mrazivého rána . . . V sále se ještě tančilo, hudba však hrála již netečně a zmateně, hudebníci usínali u svých pulpitů zmoženi únavou, horkem a pivem. Což také záleželo na dovádivém tanci několika šašků, pierotů, pážat a princezen! Byli by tu noc dotančili i bež mazlivých, roztoužených melodií valčíků a rozpustilých polek. Jejich 113 8