ER OTIC KÉ D O B R O D R L 7. ST VÍ NlklTY OCHALČUKA
I II ikita Ochalčuk z Chorzelówky dostal se do Vídně se svým pánem, rytmistrem Filipem hrabětem Kwiatkowskim. Zprvu jej velmi děsilo velkoměsto svým strašným shonem a hlukem, ale brzy našel několik krajanů, kteří jej se shovívavým úsměvem poučili, jak nutno v takovém Babylone žíti. Okázali mu, jak lze bezpečně a klidným krokem přecházeti nejobávanější křižovatky, v kterých obchodech možno to a to koupiti, a na konec dovedli ho i do hospody v Prátru, kde se v neděli ruští vojáci scházeli, aby buď přátelsky popili, nebo podnikli odtud výpravy do tančíren a jiných temných končin roz-košnického veleměsta. Nikita Ochalčuk dal se všude provésti a na vše se podíval vážnýma, zkoumavýma očima. Potom, vrátiv se domu pozdě k ránu, rozsvítil lampičku ve své komoře, spočítal svoje uhospodařené peníze a potřásl hlavou. Od té doby, setkal-li se s krajany, doprovodil je jenom ke vchodu nospody v Prátru, ale nedal se již nikdy svésti k účasti na jejich nočních toulkách. Neboť Nikita Ochalčuk nespouštěl s mysli své-no velkého programu života: doslouží na Pristí podzim svůj třetí rok, vrátí se do Chor-zelówky, ožení se s Manjou, prodají pole, J^eré starý Rachmistrjuk Manji dá, a vystě-u3* se do Ameriky; budou pracovati a zbo-
Er°Ucké dobrodružství. - 12
177
hatnou, neboť  v Americe zbohatne každý kdo pracuje; potom, bohatí, vrátí se do Chor-zelówky, nebude-li se jim v Americe líbiti zůstanou tam, bude-li tak lépe. Ale do té doby třeba šetřiti každým grošem.
Tak počal Nikita Ochalčuk žíti ve Vídni pravidelný život, nedávaje se rušiti zmatky a pokušeními velkého města. Dopoledne u-klízel ložnici a salonek páně rytmistrův, pa si došel do pěšáckých kasáren na oběd, od poledne pomáhal pánovi při převlékání, když ten odešel, vyleštil pánovy i svoje bo ty a sešel na ulici, kde opřen o křídlo domovních dveří stál až do večera a díval se vážně a klidně na tisíce lidí, z nichž jist každý měl také svoje plány, jako on, ji zcela neznámý Nikita Ochalčuk. Někdy tak došel do vzdálených dragounských kasáren kde měl rytmistr svoje koně, a pohovorí s Janem Lesznickim, který sice také přišel s rytmistrem od pluku, ale jsa Polák, nasel si ve Vídni jinou společnost. Původně nepřátelili spolu valně, avšak teď, společné vzdáleni svého pluku a domova, pociťovali potřeby časem spolu promluviti, co^ asi s děje u eskadrony tam daleko v malém m -stečku až na podolské hranici; oba hu pogadali spolu, Nikita Ochalčuk P°trepku rytmistrovi dva hnědáky, dal jim po kou ^ cukru a přikývnuv Janu Lesznickimu ^. rozloučenou, loudal se dlouhými uiIávaje k domovu, rozhlížeje se vážně a pokl £p*né rákoskou o holinky, blýskající se jak
178
cadlo. Večer sedával ve své komůrce pod arnpou, zavěšenou na zdi, slabikoval v sešitech »Misionára«, které mu kdysi o dovolené Manja darovala, a přibližuje je k světlu zamyšleně prohlížel anděly, držící v kleče baculatýma pažema počáteční písmeny článků jež vyprávěly o mučení svatých nebo o bohabojných životech dobrých lidí a trestech, stíhajících hříšníky. Potom odestlal pánovi a sám ulehl a usnul, odříkávaje otčenáš.
Sloužil poctivě a žil s pokojným svědomím člověka, který ví, že jest na nebi spravedlivý Bůh, jenž nezapomíná svých věrných, A minul mu podzim jednotvárným, klidným očekáváním chvíle, kdy přestane sloužiti panu rytmistrovi Filipu hraběti Kwi-atkowskimu a stane se vlastním pánem.
Přišla zima a Nikita Ochalčuk sotva toho pozoroval, vídaje z okna své komory sníh jen na střechách nádvorních budov, skupených v podivné shluky vysokých, šedivých, smutných zdí. Tu za dlouhých večerů býva-0 niu smutno. Natažen na svém kavalci, Rukama pod hlavou skříženýma, vzpomínal sa doniov a přemýšlel o svém velkém plánu. na?*| se promysliti do poslední podrobno-k > 3ak všechno provede: jak dojde s matkou
budaCl^ÍSt^ukovým Pro Manju, co všechno ak e, zádati za věno, jak svatbu vystrojí, peně yla slušná, a přece nebylo třeba mnoho ní n * vy^ati> jak a komu prodá pole a ostat-Potrebné věci, s kým se poradí, aby ho
179
agentura při dopravě do Ameriky nepod vedla, kde a čeho se v Americe uchytí -Ale od kterési doby se mu promýšlení nT dařilo: stále se mu pletla do myšlenek Man-ja, ale ne jako rozumná, rady a pomoci schopná žena, ale Manja, jak ji jednou v létě zahlédl při koupání v potoce: nahá, bílá, širokých, oblých boků, mocných, poněkud svislých ňader — ale nahá, především nahá! Nikita Ochalčuk věděl, to že jest hříšná a marná myšlenka, a odháněl ji, říkaje si, že se křesťan žení, aby mu žena rodila křesťanské děti a pomáhala vydělávati na chléb vezdejší, a ne aby jako Turek se s ní ve smilstvu válel na lůžku, avšak marně se bránil; nahá Manja kazila mu všechny výpočty, a jednou přistihl se i při myšlence, že by celý velký plán budoucnosti přenechal čertu, kdyby mu za to z daleké Chorzelów-ky přinesl Manju a položil ji tu v komůrce na kavalec vedle něho, takovou bílou, silnou a nahou, jak ji tehdy letmo zahlédl olšinami v potoce. Potom se už ani nebránil; jen oci zavíral a toužil, hladově, vztekle toužil P° Manji, po nahé, silné, bílé Manji.
Tou dobou — někdy po Novém roce bylo — dostal rytmistr Filip hrabě.K*1» kowski návštěvu: drobná, veselá, Piav.°^Í7.
a uhníz-
zpěvačka ztratila kdesi engažmá a ";?**-dila se v garsonském bytě starého V*^« jako zbloudilé, nerozumné, dovádivé *° ' Po prvé spatřil ji Nikita Ochalčuk v ryti* -strově posteli, když ráno přinesl pánovi s
180
j *.i  Rytmistr obouval boty a pravil k Ni-k'tovi  jenz překvapen hleděl na smějící se Agovou tvář na polštáři, obklopenou rozcuchanou spoustou zlatých vlasů: «Tu jsem ti Nikito, přivedl paní. Dokud u nás zůstane budeš ji poslouchati jako mne. Až tě zavolá, přineseš čerstvé vodv do umyvadla a dojdeš ještě pro jednu snídaní. Rozuměls?« Nikita Ochalčuk srazil ostruhy a odešel do své komory. Chápal, že mu pán poručil poslušnost špatné ženské, a třebaže nikdy nerozumoval o rozkazech svého pána, potřásl nespokojeně hlavou, neboť bylo to po prvé, že jeho pán si přivedl do bytu lehkou ženskou; Nikita Ochalčuk dobře věděl, že má pán ve Lvově nevěstu, jako on má Manju v Chcrzelówce, a shledával, že  iest velmi nepočestné, podváděti nevěstu s Bůh ví jakou pobehlici.
Potom rytmistr odešel, a za chvíli zaslechl Nikita Ochalčuk, jak paní v ložnici volá zpívavě: »Nikitoo, Nikitooo —«
Nevrle poslechl a vešel do ložnice. Paní
seděla na kraji postele, zabalena do proší-
a"e, modré ložní pokrývky jako nemluvně
^Peřinky, »Vody, Nikito, vody, Nikito —«
olala ja^Q papoušek naučená slova, a celá
n ružová a bílá tvářinka s velikýma, jas.
skv^* mocirýma °čima smála se tak děthv
s*/ ro^arne, že Nikita Ochalčuk přestal
l£3 vracit*   a   ochotně se chopil umyvadla.
Wv   Se S ním zase vratu> stala Paní v P°ta - u 2rcadla a dívajíc se na svůj obraz,
m
prozpěvovala si cosi veselého. Nikita Ochai Čuk opět srazil ostruhy a tázal se, má-U ;;* přinésti snídani. Paní se otočila, přicupala k němu drobnými krůčky, odkopávajíc při. krvvku jako malé děvče příliš dlouhou sukni, a postavivši se před ním, zanotovala hlasným  kostelním nápěvem:  »Nerozumím
— nerooozumím — neeerooozuuumím __«
Pak se dala do rozpustilého, trilkujícího smíchu a stále se smějíc a prozpěvujíc své »Nerozumím —« počala tančiti kolem stolu, až se mezi rozletuiícími se cíoy prošívané přikrvvkv kmitalv její bosé, bělounké, směšně malinké nohv.
Nikita Ochalčuk se chvíli na ni díval s užaslým úsměvem, potom pokrčil rameny, pomvslil si; »Blázen ženská —« a šel do kavárny pro snídani. Nepustila ho potom již do ložnice, jen skulinou pootevřených dven vvhlédla a prostrčila ruku, abv převzala od něho podnos se snídaní, a hned zase zamkla dvéře na klíč.
Dlouho trvalo, než konečně ustrojena vyšla. Líbila se Nikitovi Ochalčukovi, J** k němu vešla do komůrky v černém» sarn -tovém plášti, pod velikým, černým kloboukem s dlouhými, bílými pštrosími Pf?'^ jak švitořila cosi v nesrozumitelné sve r ' promísené jednotlivými zkomolenými y skvmi slow. Přece pochopil, že má tea diti v pokojích a paní že zase přijde.^ ^^ Vrátila se po poledni s pánem a ^^á byly přineseny krásné kožené kufry a
182
krabice.   Nikita   Ochalčuk   musil  pomáhati bírati z njch a jo skříní ukládati množství nádherných šatů,  šperků a nejrůznějších předmětů a  drobností, jichž účelu ani se domysliti neuměl. Avšak usoudil, že paní přece jen asi není Bůh ví jaká pobehlice, když  má  tolik  věcí,  jejichž  cena   je  jistě větší,   než   všech   polí,   která   on   dostane s Manjou od starého Rachmistrjuka. A jeho předsudek  sedláka  přísných  mravů  zmizel dokoná, když k večeři přivlekli nosiči pianino, k němuž paní, sotva bylo   v   saloně umístěno, usedla, a hrajíc na ně, zazpívala tak krásně a smutně, že Nikitovi Ochalčukovi, stojícímu u dveří, sevřelo se srdce a slzy div z očí nevyhrkly. Všechno se příchodem paniným změnilo
pro Nikitu Ochalčuka.
Paní, drobná,  smějící se a zpívající vyplnila všechno  jeho  bytí.    Ráno  netrpělivě cekal,  až  ručičky  jeho  velkých  niklových hodinek dospějí ve svém nepozorovatelném Pochodu k číslicím   osmé   hodiny.   Vcházel Pak opatrně, neohrabaně po špičkách svých e*kých bot do ložnice, kde paní ještě dlou-ľ P° rvtrnistrově odchodu pospávala. Ne-Pori    a Se a nesch°vávala se už před ním st    Pr°šívanou přikrývku; často, když ponoř °>Val poc*nos se stříbrnými konévkami na v S?, stolek, zahlédl světle zlaté chloupky Prstík^ podpaždí>   3ak   protírala   titěrnými mod -    rozespalé   ještě,   ale   již   usměvavé, >£i;  a Nikita Ochalčuk, klopě roz-
183
1
pačitě zraky, tušil pod tenounkou  hedvábnou košilkou paninou růžová,  sladce malá ňadra.   Vracel se pak, kolísaje závratí, clo své komory, a usedal na kavalec v podivné, bolestné a přece veselé náladě. Když potom paní ustrojena  usedla v saloně  k pianínu, hrála a zpívala, a on uklízel v ložnici, vtiskl často svoji chundelatou hlavu do polštáře, na němž před hodinou spočívala zlatá hlavička panina, a semknuv víčka očí, ssál dychtivě rozšířenými nozdrami vůni zanechanou jejími vlasy, zatím co přivřenými dveřmi   Hnuly k  němu  melodie  panina  zpěvu, okouzlující jej smutnou rozkoší.
Pokorně sloužil Nikita Ochalčuk paní, neodvažuje se pozdvihnouti  k ní zraků,  naplněných neuvědomenou ještě touhou.  Nepřemýšlel ještě o tom, co mu dnem i nocí svíralo hruď, ale měl neurčitý, znepokojivý pocit, že se v něm připravuje cosi velikého. Na Chorzelówku, Ameriku, Manju, na vše zapomněl.   Nezabýval se jíž svým velkolepým   programem,   celá   budoucnost,   pomy-slil-li někdy na ní, jevila se mu náhJe odsunuta do mlhavé dálkv a neměl oro ni nijakého  zájmu.   A  Mania, bílá, silná,  nahá Manja přestala bouřiti svojí hříšnou dráždivostí  jeho   mladou   krev,  která  jako   by v předtuše jiné, sladší a krásnější rozkoše u  zlověstném  tichu  orotéka'a  žilami  jeho údů,   ohromovaných každou myšlenkou na drobnou, zlatovlasou paní.
Když paní zpívala své písně, které nebyl}'
184

veselé jako její smích, ale krásně, velebně smetné a jindy zas jásavě radostné jako slavnostní zpěvy o velkých svátcích ve lvov-ské kathedrále, přikrádal se Nikita Ochalčuk ke dveřím salonu a se sepjatýma rukama poslouchal pln vroucí zbožnosti. A bylo mu tak teskno a tak radostno, jako by stál před zamknutou nebeskou branou, hříšný a doufající; a cosi nutilo ho pokleknouti na prahu na kolena, pokřižovati se a pohybovati rty jako v modlitbě,
Jednou zavolala ho paní.   Byla   oblečena k vycházce. V  saloně bylo již polotemno, jen od  mřížkových  dvířek kamen  šířil  se prcud rudého světla.   Paní  pozdvihla   svůj sametový plášť a postavila svoji malinkou nehu v nezapiatém střevíčku na trnož židle; lakový střevíček se leskl v záři ohně jako malé, černé, číhající zvířátko. Paní hovořila a ukazovala na střevíček. Nikita Ochalčuk dlouho se díval na malé, černé zvířátko, než pcchopil, že má zapnouti knoflíčky. Rychle klekl a jal  se neobratnými,  třesoucími  se prs>ty zapínati řadu blysknavě černých knoflíčků.   Těžká, přetěžká práce to byla pro Nikitu Ochalčuka.   Čarovná vůně paniných šatů jej dusila a omamovala. Paní hovořila, a on slyšel její hlas jakoby s nesmírné výše a rozuměl jen, že říká, že je hloupý; ale vě-děl, že to není nadávka, neboť panin hlas byl tak tiše laskavý, že se Nikita Ochalčuk sklonil až k zemi a nábožně políbil malinký střevíček. Paní se tichounce zasmála a po-
185
hnula nohou tak, že se její koleno lehce přitisklo k jeho rameni. Nikitovi Ochalčukovi zkameněly ruce i nohy leknutím. Ale paní se zase zasmála, řekla cosi, a odtáhnuvši nohu, jejíž střevíček byl už skorém docela zapiatý, postavila druhou nohu na šíji Ni-kity Ochalčuka, shýbnula se a sama rychle a obratně zapínala si knoflíčky druhého střevíčku. Nikita Ochalčuk viděl těsně před svýma očima paninu štíhlou nohu v černé, jem-ňounké punčoše, jejímž pletivem prosvítala bílá kůže. Jako ve snu pozdvihl pomalu svoji ruku a opatrne, polehoučku pohladil několikráte průsvitnou, hebkou punčochu. Paní se zachvěla, hned však se divně zasmála a klepla podešvem svého střevíčku lehce do hlavy Nikity Ochalčuka, odskočila, a prozpěvujíc, odešla.
Nikita Ochalčuk zůstal jako beze smyslů dlouho klečeti na zemi s hlavou sklopenou, jak mu ji úder panina střevíčku sklonil. Pak se těžce sebral a potácivě vrátil se do komory. Klesl na kavalec a ležel ve tmě bez hnutí jakoby omráčen. Byla již noc, když se náhle vzchopil. Slyšel harašení klíče ve dveřích, kroky a hovor pána s paní. Jako divý vrhnul se ke dveřím, ale hned zase se vzpamatoval. Zaskřípěl zuby a zarývaje nehty do hlavy, sklesl zpět na kavalec. Slyšel, jak za zdí, v ložnici, paní hovoří a pán se směje. Představil si, jak se paní teď svléká, odhazuje kus šatu po kuse na pohovku, uléhá a v tenounké, poloprůhledné košilce
186
přitahuje na sebe modrou, prošívanou přikrývku. Jako by jeho oči pronikalv zdí, viděl, jak rytmistr usedá na lůžku vedle paní, otáčí knoflík elektrické lampy   na   nočním stolku a ve tmě tiskne do náruče drobné, štíhlé tělo panino.  Nikita Ochalčuk sténal bolestným vztekem žárlivosti. Napadlo mu, že za kamnv leží sekera; že bv bylo možno za chvíli, až pán a paní usnou, se sekerou v ruce tiše se vkrásti do ložnice, až k lůžku, rychle otočiti knoflík lampv a roztíti sekerou pánovu hlavu; potom že by byla paní jeho. Nikita Ochalčuk se  zachvěl rozkoší: opravdu by bylo možno —  Ale v zápětí se zděsil. Svatý Bože! Nač myslí! Co se s ním děje!   Jektaje zubv, padl  Nikita Ochalčuk na kolena a modlil se k Bohorodičce, abv ho ochránila před ponoukáním zlých duchů. Dlouho, strašlivě dlouho trvalo, než se Matka Boží  slitovala, a než Nikita Ochalčuk, kleče na studených dlažkách komory, usnul s hlavou skleslou na slamník mezi sepiaté
ruce.
Ráno Nikita Ochalčuk neměl zmužilosti,
aby pohlédnul do tváře svého oána. Byl by rád před ním klekl a objal jeho nohv, aby kajícně prosil za odpuštění svého hříchu, avšak neodhodlal se k tomu. Potom, když pán odešel, zmocnila se ho nesmírná úzkost: co bude, až paní zavolá, a on vejde a spatří ji? Představil si ji, jak ji denně vídal: s nahýma pažema, s nedostatečně zahalenou hrudí, mnoucí si titěrnými prstíky rozespalé
181
oči, s drobným, pod modrou pokrývkou ne-[ určitě se rýsujícím tělem,   protahujícím  se pomalým, lenivým pohybem, při němž její ňadra napínala lehounké hedvábí košile, že její bělost přijala zřetelný odstín jejich růžová; s úzkostí pozoroval, že jím zase počíná lomcovati  hříšně  chtívá touha po pa-nině drobném,  štíhlém těle. Ne, nesmí vejíti do  ložnice.   Ale pak, když  při  rozhodnutí, že, nechť se děje, co děje, neuposlechne ani volání panina,   dokud   nebude  pána doma, pocítil bolestnou lítost, že nemá již paní spatřiti tak, jak ji nejraději, se srdcem tajnou rozkoší bušícím, denně vídal, hledal důvody,  aby  mohl  své  odhodlání  zvrátiti. Pravil si, že nesmí paní nechati o hladu, že by si paní, kdyby se ho nedovolala, stěžovala pánovi, a tornu že by se musil se vším přiznati;  avšak  na  konec se  ustanovil, že donese paní snídani, ale postaví podnos ne na noční stolek, nýbrž na stůl tak, aby ne-musil — aspoň ne zblízka — na lůžko pohlédnouti. Rozradostněn, že se mu podařilo najíti tak moudré rozřešení, nečekal už ani na osmou hodinu, přinesl z kavárny snídani a pokřižovav se ještě přede dveřmi, vešel do ložnice, jež jako vždy zrána po odchodu panově zůstala osvětlena  lampou na nocnírn stolku,  ač se do ní spuštěnými  záclonami už bílý den vtírá'.  Nikita Ochalčuk, vraště obočí a nespouštěje zraků se stříbrných ko-névek, postavil podnos na stůl prostřed pokoje a   obrátil   se  ke   dveřím.    Učinil  však
188
sotva dva kroky a zastavil se nerozhodně: spí paní ještě, že jest tak ticho? Což, aby se přece podíval?  Jen   zcela  malinko,  kratičce —?   Neodolal.   Obrátil  se  a  pohlédnul k  lůžku.  Paní  opravdu   spala.   Ale,  svatý Bože! Modrá, prošívaná pokrývka byla odsunuta ke koberci ke zdi, a Nikita Ochal-čuk viděl celé tělo panino, jen tenkým hedvábím košile zakryté. Nikita Ochalčuk vytřeštil oči.   Okamžik stál ztrnule na místě, potom, zachvácen říjivostí pouta setřásšího divocha, plížil se k posteli s očima krví podlitýma, s horkým dechem supavě procházejícím rozšířeným chřípím, s  pootevřenými, zaťaté zuby odhalujícími rty, s prsty křečovitě  ztuhlými ve vzpřažené  dravci  drápy. Naklonil se nízko nad spící, chtivě ssál vůni vystupující z jejích vlasů. Panina tvář, napolo ke stěně obracená, se usmívala, a brvy jejích přivřených očí se nepatrně chvěly. Ni-kitovi  Ochalčukovi  napadla,  že paní snad ani nespí. Avšak nedbal toho. Vsunul třesoucí se ruku pod hedvábí lehkým dechem ňader pozdvihující se košile paniny   a   dotknul se jejího těla bázlivým, laskajícím přilnutím   dlaně.   Paní  otevřela  oči,  vykřikla hněvivě   a   pozdvihla  se  na  lůžku.  Nikita Ochalčuk uleknut ustoupil na krok dozadu, ale pochopil v témž okamžiku, že paní nespala, že vědomě vystavila svoje tělo jeho očím,  aby   jej   podráždila,   jako  dráždívají rozpustilé děti šelmu, bezpečně uzavřenou železnou mříží. Paní přitáhla si rychlým po-
189
<
hybem přikrývku  až po bradu a ukazujíc rukou na dveře, řekla polohlasně, ale velu telsky: »Ven!« Ale JMikita Ochalčuk se nehýbal. Jeho sedláčka  chytrost  mu napovídala, že paní sama překročila mez, dělící ji od něho, a on že teď již beztrestně, beze strachu smí po ní sáhnouti.   Hleděl  na   ni vpadlýma, krví podlitýma očima, a paní po-Čala chápati, že příliš neobezřetně si hrála s tímto medvědem, který nyní, cítě, že není pro něho již mříže, pozvedá své tlapy, aby ji jimi sevřel do svého strašlivého a hnusného objetí. Nikita Ochalčuk se blbě zasmál, přikročil těsně k lůžku a sáhnul svojí širokou  rukou  po  panině  velitelsky   vztažené paži.   Panina   paže   rychle,   jakoby   uťata, sklesla  bezvládně   na  pokrývku   a   modré, hněvivé oči naplnily se slzami hrůzy. A Nikita Ochalčuk beze slova strhnul přikrývku a s nejapnou surovostí těžkopádného zvířete vrhl se na drobné, štíhlé panino tělo.
Potom, ještě zmámen prvním, jako tajemná, sladká bouře jeho žilami se přehnavším ukojením rozvášněné krve, zdvihl se těžce a neschopen myšlenky zůstal státi před lůžkem, upíraje ztupělé zraky na zbledlou tvář paninu, která se zavřenýma očima a chvějícími se rty spočívala nehybně na polštáři, obklopena rozpoutanými, zlatě plavými vlasy.
Paní otevřela pomalu očí, upřela je na Nikitu Ochalčuka, a zase, pozdvihnuvši nahou paži,  ukázala na  dvéře a řekla tiše a
190
velitelsky: »Ven!« A Nikita Ochalčuk se poslušně obrátil a vyšel nejistým krokem opilce z ložnice. Ve své komoře vrhl se na slamník a upadl do těžkého spánku.
Až po poledni se probudil. Mechanicky, s tupou hlavou vstal a šel poklízeti. Teprve, když spatřil spustošené lůžko, rozpomenul se na vše, co se ráno sběhlo. Zmocnil se ho veliký   strach.   Děsily jej naivní představy trestů, které ho očekávají, poví-li paní pánovi, čeho se dopustil. V prvním zděšení pomýšlel na okamžitý útěk. Ale pak zase zvítězila  jeho   sedláčka  chytrost:   paní   bude mlčeti, neboť je sama vinna.   V zimničném chvatu jal se uklízeti, aby byl byt v pořádku, než se pán vrátí. A sotva byl hotov, přišel   pán   s   paní.   Nikita   Ochalčuk,   stoje u dveří své komory, mumlal zmatenou modlitbu, netroufaje  si vejíti do pokoje, aby pomáhal panstvu  při odkládání šatu.  Ryt-mistr musil ho zavolati. Vešel s třesoucími se koleny, hned však poznal, že pán ničeho neví. Na paní neodvážil se pohlédnouti, cítil však, že i ona vyhýbá se pohledu na něho. Posloužil pánovi při převlékání a rychle zase nalezl do své komory. Nebyl však uklidněn. Znepokojovala  jej  otázka,   jak  bude  dále, i když paní ani později ničeho nepoví; jak před ni zítra ráno, až bude zase sama, předstoupí? Polekal se, neboť cítil, že opět se v něm probouzí touha po panině tělu. Brzy zapomněl na všechen strach a v živé vzpomínce znovu zakoušel prudké, omamné roz-
191
koše svého prvního objetí ženy. Když potom pán s paní odešli, vyběhl ven a do noci se potuloval odlehlými ulicemi a zasněženými, opuštěnými sady, kochaje se smilnými představami své rozjitřené fantasie. V noci, po návratu panstva, zase trpěl muka žárlivosti. Ale nepomýšlel již na sekeru, kterou by bylo možno pána vedle drahého, drobného, štíhlého panina těla zabíti; říkal si: »Ráno, ráno — až bude zase sama —«
A ráno opravdu, když byla sama, přinesl, opět klopě zraky a chvěje se, podnos se stříbrnými konévkami do ložnice a postavil jej na stůl prostřed pokoje, A paní zase ležela se zavřenýma očima na lůžku vedle odhrnuté modré prošívané přikrývky, a Nikita Ochalčuk zase přistoupil k ní s očima krví podlitýma, s rozšířeným chřípím a křečovitě vzpřaženými prsty; avšak paní neotevřela svých modrých očí, ani nevzkřikla a neukázala hněvivě paží na dvéře, když se jeho třesoucí ruka opatrně a chtivě dotkla jejího těla. Nikita Ochalčuk se tiše, chytře usmál a ne již s nejapnou surovostí těžkopádného zvířete, ale s vítěznou bezohledností zkušeného milence vrhl se na spící paní.
Ani, když zase zmámen uprchlou rozkoší stál vedle lůžka, nepohnula sebou paní. Nikita Ochalčuk díval se na ni chvíli nechápavě, pak po špičkách, jako by opravdu věřil, že se neprobudila, vykradl se z ložnice a ulehnuv na kavalci, usnul.
A tak bylo nyní den co den.
192
Život Nikity Ochalčuka stal se nepřetržitým, pravděnepodobným, horečným snem. Nebyl schopen myšlení; cítil jenom. Divokou touhu, šílenou rozkoš a smrtelnou mdlobu cítil. Tyto tři pocity jeho nervů střídaly se denně s příšernou přesností a ničily jeho duši a tělo.
Nikita Ochalčuk scházel, jako by se v jeho útrobách byla zahnízdila vražedná nemoc. Jeho hřmotná postava se schýlila, ztenčila, scvrkla na vratké tělo chorého starce, jeho rudohnědé selské tváře zhubly, zpope-lavěly a v jich středu hořely malé, červené skvrny; plížil se malátně na slabých, v kolenech pokleslých nohou a pod skloněným čelem klopil víčka hluboce vpadlých očí, skrývaje jejich zimničný, nepokojný lesk.
Rytmistr poslal jej několikráte k lékaři. Avšak Nikita Ochalčuk večer potom vždy vzpřímen a s jasnou tváří lhal: »Poslušně hlásím, pane rytmistře, že jsem zdráv.« Rytmistr pak na něho pohlédnul a opravdu se ^u zdálo, že chlopovi ničeho není.
Jen jednou — bylo již jaro, a slunce právě se vyprostilo z objetí žlutých mraků dubnové prehánky a vhodilo na tvář Nikity Ochalčuka hrsť své záře — zakroutil rytmistr hlavou, a když Nikita Ochalčuk vyšel, prohodil k paní: »Bojím se, že si ten chlop uhnal souchotiny.«
Paní, která přikročila k oknu a dívala se, jak se nový mrak žene za sluncem, neodpověděla.
ické dobrodružství. — 13
193
Ale po chvíli se obrátila a usedajíc naproti rytmistrovi řekla:
»Rozmyslila jsem se: odjedu již dříve. Bude dobře, poohlédnu-li se trochu v Berlíně, dříve než nastoupím engažmá.«
Rytmistr se usmál. "Jak si přeješ, má drahá! Víš, že dokud jsem svoboden, s radostí jsem ti hostitelem. Jak si přeješ.«
»Ano, odjedu zítra. Ranním vlakem.«
Vrátili se toho večera záhy domů. Paní složila svá zavazadla, a když Nikita Ochal-čuk odnášel z pokoje pánovy střevíce, pravil rytmistr: »Zítra nás vzbudíš již o páté. Paní odjede.«
Nikita Ochalčuk srazil poslušně ostruhy a odnesl střevíce do své komory. Tam mu však vypadly z ruky, a musil usednouti na kavalec, jak se mu nohy třásly. »Paní odjede,« šeptal si, nechápaje ještě, co tato dvě slova pro něho znamenají. Pak najednou měl pocit, jako by stěny komory kolem něho se rozkolísaly a on se řítil do strašné, bezedné propasti. Sklesnul bokem na slamník a upadl do mdloby.
Ráno ho probudilo z těžkého spánku ryt-mistrovo volání: »Nikito, Nikito!«
Vyskočil a přemáhaje svoji slabost, vešel do ložnice. Pán í paní byli již vzhůru a chvatně se oblékali,
»Kde vězíš, psí krvi? Je šest hodin pryc»
chlope mizerný!   Běž na ulici, stojí-li tam
objednaný vůz!   Číslo dva tisíce jedenáct.«
Nikita  Ochalčuk běžel na  ulici.   Pustou
194
hlavou mu hučelo zlcstnýrn pánovým hlasem: Dva tisíce jedenáct. Na ulici opravdu stál kočár, a ač byl již den, hořela na něm svítilna s červeným číslem 2011. Tu teprve Nikita Ochalčuk pochopil: v tomto voze paní odjede. Jako přimrazen zůstal státi ve dveřích domu, s vyděšeným pohledem upjatým na červené číslo svítilny.
Přistoupil k němu kočí vozu a hovořil cosi, dívaje se na hodinky. Nikita Ochalčuk se mlčky obrátil a pomalu vystupoval zpět po schodech, přidržuje se mosazné tyče zábradlí. Nahoře přede dveřmi uvítal jej rytmistr novým spíláním a ukázal na hromadu zavazadel, jež sám byl ve spěchu vynesl na chodbu:  »Rychle, dones to na vůz!«
Nikita Ochalčuk s mechanickou poslušností odvlekl jeden vak po druhém na ulici, a když byl vozkovi podal poslední kus k uložení v kočáře, opřel se, k smrti znaven, o zeď. Přivřenýma očima hleděl na koně, zapražené do kočáru, přikryté kostkovanou dekou a stojící se schlípenými hlavami, prohnutými koleny bez hnutí na mokrém dláždění. Hleděl na ně chvíli tupě, bezmyšlenkovitě, pak se mu pohled svezl zase na bledě svítící kočárovou lampu s červeným číslem. A zase mu pustou hlavou hučelo toto číslo, jakoby vyslovováno pánovým zlým hlasem, sterý se zák\ nepochopitelným způsobem nabývati červené barvy.
Potom spatřil náhle pána a paní, jak vstu-1 do vozu.   Paní   v   hnědém   cestovním
195
plášti a černém kloboučku s hustým bílým závojem, jímž bylo viděti jen její modré oči a růžovost jejích tváří, usedla rychle a hrabala drobounkými prstíky v kabelce. Zdvihla hlavu a zavolala svým malým, zpívavým hláskem: »Nikíto —«
Nikita Ochalčuk se namáhavě napřímil a pohleděl na paní neklidnýma očima, jichž pohaslý lesk počal oživovati nejasnou ještě vzpomínkou. Paní kynula mu sevřenou rukou, a rytmistr řekl nevrle: »Nu, přistup, když tě paní volá!« Přistoupil poslušně, a paní vztáhla k němu ruku. »Adieu, Niki-to —« řekla, a Nikita Ochalčuk, který sáhl bezděky po její ruce, ucítil v prstech složenou bankovku. Kočí nahnul se s kozlíku nad koně, strhl s nich kostkovanou pokrývku, usadil se zase, mlaskl a vůž se prudce ro-zejel.
A tu teprve Nikita Ochalčuk, ztrativ náhle paní s očí, přišel k vědomí: paní odjela. Zmocnil se ho bolestný zmatek. Slyšel ještě dupct koní kočáru, vzdalujícího se rychle po mokré, v slunci se třpytící dlažbe a viděl bílou kokardu vzadu na černém pa-nině kloboučku svázaného závoje. Učinil několik kroků za kočárem, ale hned pochopil» že by marně běžel, že nikdy již nedostihne a nespatří paní, že nadobro zmizela z jeho života do slunečního jasu jarního jitra. Jako smrtelně zraněný vlk zavyl bolestně, shrou-til se na chodník a tloukl se v zoufalém» bolestném vzteku pěstěma do hlavy.   Sběhl
196
se kolem něho hlouček ranních chodců a dotíral na něho otázkami. Přiběhl domovník, zdvihl pošlapanou bankovku a přesvědčiv se, že si toho nikdo nepovšimnul, schoval ji do kapsy, prodral se k zuřícímu hulánovi a poučil bezradně kolemstojící: »Je z našeho domu, dostal epileptický záchvat. Tu nutno především držeti mu ruce a nohy, aby se nepotloukl.« A samaritánsky se chápal pěstí Nikity Ochalčuka, které stále ještě vztekle bušily do hlavy.
Nikita Ochalčuk se zarazil, pohlédl překvapeně na domovníka a ostatní lidi a v zmatku sklopil hlavu.
»Už je dobře!« prohlásil domovník a pomohl hulánovi vstát. Lidé se rychle rozcházeli, a Nikita Ochalčuk dal se klidně odvésti do své komory.   Domovník,   mysle   vděčné, na bankovku,  jíž  nikdo  nepohřešil,   uložil zapatičtělého hulána do jeho lůžka, i džbán vody postavil vedle něho na židli. A když později zahlédl na schodech pana rytmistra hraběte  Kwiatkowskiho, pospíšil za ním a pověděl mu, jak zlý epileptický záchvat jeho sluha prodělal a jak on se o něho postaral. Rytmistr kroutě hlavou, vešel do komory fc nalezl Nikitu v povážlivém stavu: jektal v horečce zuby a nepoznal svého pána. Ryt-toistr dal  zavolati lékaře   a   na jeho radu ihned odvezl Nikitu Ochalčuka drožkou do nemocnice.
po   třech   nedělích   se   Nikita   Ochalčuk drav vrátil k svému pánovi.   Jako   dříve
197
uklízel pánovy dva pokoje, pečlivě leštil jeho boty a k večeru po práci stával před domem opřen o křídlo domovních dveří a dívaje se na tisíce míjejících neznámých lidí. Avšak jeho tmavé oči nebyly již klidně vážné: nepokojně, číhavě leskly se v hlubokých důlcích. Neboť Nikita Ochalcuk nezapomněl paní, a dívaje se do pouličního shonu, byl stále připraven, že zahlédne černý klobouček a spatří pod ním hustou sítí bílého závoje paniny modré oči a růžová líčka. Avšak marně čekal. Nikdy již nespatřil paní, která* zmizela z jeho života do slunečního jasu jarního jitra.
Jednou vyšel si Nikita Ochalcuk procházkou do kasáren k Janu Lesznickimu. Potřásli si rukama, Jan Lesznicki lhostejně vyslovil své podivení, Že Nikita Ochalcuk tak dlouho se nedal viděti, Nikita Ochalcuk řekl cosi o málu času a vstoupil do stáje k pánovým koním; potřepal je a dal jim po kostce cukru. Když zase přišel před stáj, prohodil Jan Lesznicki, cíde řetízkem udi-dlo: »Nu, tak, ještě 27 dní. Těšíš se?«
Nikita Ochalcuk hned nerozuměl.
»Nu — což nepočítáš? Za dvacet sedm dní jedeme přece domů!« řekl Jan Lesznicki.
Nikita Ochalcuk hleděl na něho uleknut. Potom se beze slova otočil a pomalu odcházel. Jan Lesznicki se za ním díval, dokud nezašel do průjezdu hlavní budovy, pak pokrčil rameny a řekl si:   »Muskal pitomý!«
198
Avšak Nikita  Ochalcuk šel domů velmi vzrušen. Opravdu až nyní vzpomněl, že brzy již   doslouží   a   vrátí  se   do   Chorzelówky. Hle — vždyt je již   bezmála   konec   léta! Kdyby pán sloužil u pluku, byli by teď ve velkých manévrech — na ulici sotva lze vojáka zahlédnouti, všechno je v manévrech — a po manévrech narukují rekruti   a   tříletí půjdou domů. I on půjde. Do Chorzelówky. Nikita Ochalcuk zvolnil ještě více své kroky. Byl již na okružní třídě, kolem něho hemžily se tisíce lidí, hřměly a zvonily tram-vayové vozy. řítily se houkající, třaskající automobily, pádila v ostrém klusu spřežení kočárů, ale Nikita Ochalcuk všeho toho neviděl, neslyšel: kráčel zcela tichou uličkou mezi krajními chalupami Chorzelówky, viděl malá, čtverhranná okénka v nízkých, lepenkových zdech za zahrádkami s hustými slivkovými   stromy  a  bujným  bodláčím  a kozím pyskem, kráčel pomalu jen co noha nohu mine a vše kolem bylo tak známé a zase cizí, podivné a smutné. Nikita Ochalcuk zastavil se před třípatrovým domem a myslil, že stojí před chalupou Ivana Rachmistrjuka, a čekal, že vyjde Manja, žďuchne ho do boku a řekne; »Nu což, co stojíš?« Avšak Manja nevyšla,   a   pojednou Nikita Ochalcuk poznal, proč jt všechno tak  cizí, podivné a smutné: nečeká na Manju před Rachmistr-jukových chalupou v Chorzelówce, ale stojí °a místě, kde naposledy viděl paní, která už nikdy, nikdy se nevrátí.
199
S podzimem přibyl Nikita Ochalčuk do Chorzelówky.
Oženil se Manjou Rachmistrjukovou, ale neprodal polí a nevystěhoval se do Ameriky, aby pracoval a zbohatnul. Pil jenom, strašně pil vodku, a přicházeje z propínace domů, bil Manju, která mu rodila dítě za dítětem.
200
DOHRA
HRA  O  I  DĚJSTVÍ