»Milostivá paní, přichází k vám dívka, toužící státi se šťastnou ženou. Dušan Ma-noilovíč byl kdysi váš milenec. Může se státi také mým?«
Paní Fischerova byla důvtipná žena: pochopila, že nadešel okamžik odplaty za pokořující úsměv muže, který uprchl, spatřiv zříceninu Putifarčina těla.
Ujala Borišku za ruce, »Má drahá, mýlíte se: Dušan Manoilovič nebyl můj milenec. Nedovedl se jím státi. Jest to třicetiletý stařec. 2il příliš rychle. Přijměte výstrahu zkušené ženy!«
Zlomyslný, ochromený stařec mohl klidně umříti.
A Dušan Manoilovič nikdy se nedověděl, proč jeho Boriška stala se ženou židovského, ramenatého statkáře.
108

t
PASTEL
AVytmistr Leontič netančil. Se zavřenými rty a vráskami na čele upíral zamžený zrak do pestrého roje plesu, ale již po první kvad-rile opustil svoje místo u štíhlého sloupu pod galerií a vytratil se ze sálu, provázen útrpnými pohledy těch, kteří kroutili hlavou nad tím, že vůbec přišel,
Jak nenáviděl karneval! Bezměrná nenávist ho vehnala dnes do jeho říjivého hluku, jako nás hnává k těm, kterým, marně toužíce je zavražditi, dáváme se sami vražditi trýzní jejich pohledu. Prchal před myšlenkami, jimiž se chtěl mučiti v parfumova-ném, horkém vzduchu, naplněném šelestem hedvábí, náruživými styky očí a slovy skrytého významu, před myšlenkami, jejichž trýzeň byla větší, než jeho touha po bolesti vzpomínání.
Ulice byly pusté, málo chodců ho potkávalo. S tmavě modré oblohy sypaly se řídce velké, měkké vločky sněhu; sňal čapku, aby mohly ochlazovati jeho rozpálené čelo. U-volnil krok a zapomenuv, že spěchal domů, toulal se ulicemi, bílými a čistými čerstvým
sněhem.
Tři roky žil se Zorou. Byl hrdý její láskou, její krásou, jejím duchem. Kořili se jí a on jimi pohrdal, že jest jim dovoleno kořiti se pouze. Pro ni bičoval svoji ctižádost,
109
pracoval, určoval si vysoké cíle, chtěl dosáhnouti pravděnepodobného. A před rokem mu ji karneval vzal. Vrátili se z kasina domů a u otevřeného okna naslouchali několik okamžiků tlumeným zvukům posledního valčíku, tančeného v nedalekém kasině. — A týden nato, když mu šeptala umírající poslední »S Bohem«, prodraly se do ložnice melodie téhož valčíku, ale ne už tlumeně a nyvě, ale brutálně a cynicky jako výsměšný chechtot loučícího se karnevalu. Ano, karneval mu ji vzal. A teď bez ní jest bez mety, bez síly, bez vůle. Co chtíti bez ní? Žíti jen proto, aby byl někdo, kdo by pečoval o žulovou desku na jejím hrobě?
Po půlnoci přišel do svého bytu. Mechanicky rozsvítil a usedl na svoje lůžko, jež dosud stálo vedle toho, na němž naposled ležela ztuhlá, krásně mrtvá. Bílé polštáře něžně a smyslně přeplněné krajkami a stuhami, byly rozesílány jako by dosud čekaly na její nádherné tělo. Uvykl si na muka, způsobovaná těmito prázdnými, měkkými svědky minula; byl z oněch nešťastníků, kterým se stává bolest, stále obnovovaná a připomínaná, nutností a povinností. Ztrativ svoje štěstí, naučil se v žalostnou náhradu milovati svůj bol a hýčkal ho, jako hýčkal tu, která bol vyvolala.
Vedle Zořina lože stál dekorativní stojan s velkým pastelem, Zořiným portrétem; bylo to dílo amatéra, nadporučíka Horvát-ha, které Leontič, ani kdož jiný, nepovažo-
110
val za zdařilé. A přesto byl pastel rytmist-rovi milejší než kterákoli jiná Zořina podobizna.  Výraz   obličeje  mladé  ženy byl na něm zcela odlišný toho, jenž utkvěl Leon-tičovi v paměti, a přece, zadíval-li se ryt-mistr na obraz, zdálo se mu, že z něho hledí duše Zořina abstrusně, ale ne zcela zapomenuté z kteréhosi okamžiku minulosti. Známí nad ukončeným portrétem pokrcovali rameny a Zora sama, když jí Horváth svoji práci předložil, vysmála se mu se svojí roz-tomilostí, která ho odzbrojila, že jí nedovedl míti výsměch za zlé. Ale jinak vždy skromný diletant, jemuž bylo možno spíše vytýkati nedbalost, než malost talentu, neuznal tentokráte žádné kritiky. &ekl tehdy velmi vážně: »Ujišťuji vás, milostivá, že tento pastel jest nejlepším,  snad  jediným dobrým, co jsem kdy vytvořil. Jste to vy, je to vaše bytost.  Nevidí vás  každý takovou,  já  ale vás takovou viděl a namaloval jsem váš obraz tak, jak jej mám uchovaný v duši.« A Zora zvážněla a dlouho hleděla na svůj obraz. To bylo v druhém roce manželství Le-ontičcvých. Horváth byl rytmistrův subal-terní u eskadrony a jeden z jeho nejdůvěrnějších přátel; mezi Zorou a jím ustálil se poměr jakési hašterivé kamaraderie. Leontič věděl,  že  nadporučík  skrývá  za  svým škádlivým humorem něco více, než pouhé přátelství k soudruhově ženě, ale věděl také, že Horváth jest gentleman a Zora nedotknutelná. Brzy po ukončení pastelu byl Hor-
111
váth přeložen a krátce nato došla zpráva, že byl zabit v souboji, vyvolaném z hádky s civilisty. Leontič upřímně truchlil pro přítele a dotklo se ho nemile, že Zora přijala zprávu skoro lhostejně.
Pastel stál zapomenut v kterémsi pokoji. Až když rytmistr se vrátil domů, maje na ruce ještě stopy pozdním sněhem zvlhlé prsti, jíž první tři hrstě vhodil na své, do země spuštěné štěstí, tu vyhledal Horváthův obraz a postaviv jej vedle osiřelého lůžka, denně před ním trávil celé hodiny. Vždy, díval-li se na podobiznu mrtvé, přestávaly její rysy jeviti se mu cizími, zornice zelenavých očí šířily se před ním a prohlubovaly — a měl před sebou svoji ženu, jinou, než jak uvykl ji vídati, a přece známou.
Tak bylo i dnes u výročí její smrti. Díval se na podobiznu zemřelé, a nutě se odvrátiti myšlenky od konce svého štěstí, vzpomínal jeho počátků.
Vzpomínal, jak Zoru poznal, jak bezděky obdivoval se její kráse, ale jí nemiloval, poněvadž, přesycen ženami, hleděl na všechny se směsí cynismu a pohrdavé shovívavosti. A jak jednoho dne se naučil věřiti v lásku, jak se naučil milovati. Bylo tenkráte jaro, třešně v zahradě kvetly a voněly, v jejich větvích cvrlikaly směšné pěnkavy. Pozván přítelem, Zořiným bratrem, trávil dovolenou na jejich vlídném statečku ve Slavonii. Zoře bylo dvacet let. Jezdívali v bárce po Dravě, večeřívali v  besídce prostřed  zahrady»
112
il
Zora hrávala na klavír a zpívala národní písně naivní  erotiky   a jednoduchých, smutných melodií; v neděli jezdívali čtyřspřežím do  vsi  do  církve,   obědvali u arcikněze  a k večeři tančili kolem kostelíka s vesnickými děvčaty a chlapci kolo a Leontič se usmíval, cítil-li, jak Zora na něho upírá lesklé, zelenavé oči. I Stevo věděl, že sestra je zamilována a potají doufal, že přítel jednou řekne:  »Stevo, dej mi Zorku, máme se rádi.« Ale Leontič mlčel, na ženitbu nepomýšlel, po Zoře netoužil. Až několik dní před odjezdem stalo se neuvěřitelné: Stevo kamsi odjel a Zora seděla proti Leontičovi u okna, hledíc do bílých oblak, rychle táhnoucích nad korunami rozkvetlých třešní; díval se dlouho na její sluncem již  ožehlé hrdlo a na bujná,  v  pravidelném   dechu  se  vlnící ňadra, a náhle svezl se jí k nohám, objal její kolena, vtiskl tváře do jejího klína a lhal nesouvislé, vášnivé fráze o  lásce, nemysle na nic, než že je s mladou, krásnou ženou samoten v celém kastelu.   Poddala se  mu bez odporu a be2e slova. A když ji držel těžce oddychující v náručí, otevřela z nenadání své velké, zelenavé oči--------
Rytmistr, dospěv k tomuto bodu svých vzpomínek, vytřeštil zrak na podobiznu Zo-řinu. Ano, je to týž pohled obdivuhodných očí, které se na něho tenkráte dívaly tak otrocky oddaně a přece nesmírně hrdě, v nichž tehdy četl neskonalou lásku a zároveň hrozbu! Ano, týž výraz vědomé viny,
Úíklebky sexu. — 8
113
ale viny spáchané z lásky, týž výraz stížené, zemdlené, a znovu už zas se vzpružující, rostoucí vášně! Týž pohled, který v něm tenkráte odzbrojil cynika a skeptika, který ho ohromil, který v něm vznítil náhlou, šťastnou lásku! Jak mohla v něm vzpomínka na onen velký okamžik tolik vyblednouti, že dnes teprve se oživila, že dnes teprve poznal, proč právě k tomuto obrazu svojí mrtvé ženy lnul? Toť není podobizna, toť Zora, živoucí Zora!
Tu však zarazila neúprosná logika tepot jeho vzrušeného srdce: Kterak mohl Hor-váth Zoru takhle malovati? Takovou viděl ji jenom on jediný, pouze v jediném okamžiku jejího života, v okamžiku, kdy odhodila pouta povinnosti, poddávajíc se vášni, slabá láskou, ale hrdá a s němou hrozbou v hloubi svých zřítelnic! Či opakovala se v krátkém jejím životě chvíle, v níž se stává povinnost bezvýznamnou, kdy prostě přestává? Tenkráte odvrhla pouta povinnosti k sobě samé — což po druhé rozlámala okovy těžší, vížící ji k mužovi, k jeho lásce, jeho cti? Viděl ji v takovém okamžiku Horváth? Vyvolal takový okamžik? Což jest tu vůbec možná náhoda? Horváth rozhodně nebyl tak špatným diletantem, aby nebyl dovedl prostě portrétovati, kdyby byl chtěl; sedávala mu se všední, znuzenou tváří — byl by ji mohl zobraziti s tímto zcela jedinečným výrazem, kdyby to nebyl, jak řekl, nosil v duši? Což nebyla jeho slo-
114
va dostatečným doznáním, důkazem?
Leontič stisknul spánky pěstěmi. »Podváděla mne, nemilovala mne! Snad se mi mstila za to, že se musila napřed pokořiti, než jsem ji počal milovati. To velké štěstí byl výsledek komedie! Každým slovem, každým polibkem lhala, posmívala se, zrazovala! Ke mně se vinula a smála se mojí slepotě. Kejklířka byla, a já se modlil k její velké, vznešené duši. I ve smrti lhala! A snad ani jeho nemilovala, snad milovala jen zvířeckost vášně! Válela se v blátě, a já věřil, že mne k sobě povznesla. Zvíře jsem zahrabal! Zoro, Zoro!«
Rytmistr se rozplakal.
U5