IBO
Antonín Kcjř odcházel došli rozjařcn. Sestupuje se schodů přelétl pohledem zahrádku, kde se, oba seznámili, kde tolikrát šli spolu, bok vedle boku. A srovnávaje své tehdejší úzkosti o karrieru se svým nynějším postavením, které mu zajišťovalo pohodlný a příjemný život, máchl rukou, jakoby zaháněl tyto fantomy mládí, a zašeptal: »Hloupostí ... Neměnil bych ...«
KARLA.
i
ro míru roku 1866 octly se na nymburských nárožích vyhlášky městské rady, že tudy potáhne prusko vojsko a že pluk pěchoty bude ubytován ve městě na delší dobu. Toho dne byla dlouhá podloubí na náměstí plna zvědavců. 1 z vesnic přišli sem lidé v těžkých botách, s nichž skle-pávali prach modrými kapesníky; byli oblečeni ve sváteční šaty, jakoby se měla konal slavnost.
Městský strážník Baďouček v nové amforo:£ [obiíal z jednoho konce náměstí na druhý. Děti mohly oei nechat na jeho vyleštěných knoflících, které zářily jako dvojitá rada malých sluncí.
Ale nejpěknější podívaná byla přec jen na pana purkmistra. Stál v černé skupině radních, rozmlouvaje hned s líni, hned s oním, jako lidé, kteří chtějí slovy zahnat trému. Manžety spadly mu až na špičky prstů, a ačkoli bylo vlažné ráno, snímal každou chvíli klobouk, utíraje si čelo šátkem; měl slrach, aby PruŠáci nežádali přípřeže, a mimo to hrozil nu na počátku války rakouský major, že ho probodne, poněvadž ho ubytoval do pokoje, kde bydlil před tím poručík.
Když na věži u sv. -Ji 1 j í udeřila osmá, bylo vidět za řekou   v záhybu  silnice první Průsaky,     Ozval se jek vo-
152
jenských píšťal a klapání  koňských   kopyt,  jakô by kdosi v dálce mlátil tisícem cepů.
Konečně vyjel od mostu pruský generál, hranatý člověk s navoskovanými kníry a velkou záslužní hvězdou na prsou. Purkmistr učinil několik kroku v pred, obnažil hlavu a vítal ho naučenou řečí. Klobouk se mu pri tom třásl v ruce.
Ostatní radní měli také smeknuto a čekali, co jim ten zamračený člověk na koni odpoví. Generál však mlčel a potrhoval netrpělivě uzdou. Pak pozdvihl tři prsty ku štítku své placaté čapky a ptal se na nejlepší hostinec.
V tom však zjevily se už na náměstí červené kalpaky husarô. Karabiny měli opřeny o koleno, stříbro nakabátcích vybledlo. Na svých vyhublých koních podobali se spíše měšťákům, kterým je nevolno v uniformě, než vítězné jízdě. Za nirni, ohromní a zrzaví, vykračovali pomořanšlí pěšáci a jiný pěší pluk, těžce rachotící děla, hulánská kopí s barevnými praporečky, děravé plachty vozů, do nichž byly zapraženy potahy vydlužené kdesi ve vzdálených vsích, pak dlouhé pontónové káry, nové defilé delostrelectva. jízdní eskadrony a zase temný úder pěšáckých bot, tak pravidelný, jako by to byl tlukot ohromné tepny.
Selští vozkové u vydlužcnýcb potahů kleli. Časem spustila hudba, hudba plná cymbálů, vítězná, ohlušující. A sotva že umlkla, rozvýskaly se píšťaly, zadrnčely bubny, čtyřicet tisíc nohou znělo po tvrdé silnici, podkovy cvakaly, polorozbité vozy rachotily, rozcvlávajíce za sebou závoje prachu.
Podloubí byla již prázdná, neboť ten nepřetržitý třpyt zbraní unavil oči. Chýlilo se k polednímu, a ještě neustálo přicházeli noví. Nevykračovali tak svěže jako ti před nimi, byli uříceni, s obličeji zalepenými prachem, jímž stékal} praménky potu.
Tak táhli do dvou hodin.
153
Poslední pluk, poznaňští pěšáci, byli určeni za posádku. Byly jich nekonečné pětistopý; jako modrá pohyblivá stuha šinuli se po celé délce mostu, s vlající korouhví, se zlatými šišáky, na kterých jiskřilo odpolední slunce. Casein zablýskl kord některého důstojníka; poplašený kůň jiného se vzepjal,jakoby chtěl rovnýma nohama skočit do řeky. Tu se zdálo, že se modrá stuha v polovici přetrhla, kolem poděšeného zvířete zachumlalo se to lidmi, bylo vidět několik pěšáků, chránících si rukama obličej před kopyty koně. Bubeník, který se ocitl uprostřed zmatku, přestal bubnovat. Ale za chvíli koně upokojiti, zameškaná vzdálenost se dohnala, drobounké paličky bubeníkovy rachotily zas přerušený pochod, a modrá stuha soukala se po mostě.
Netáhli jako ti ostatní ven z města. Se silnice stočili se ve velkém oblouku kolem statue a naplnili r.áměslí dlouhými šiky, hlava vedle hlavy, přilba vedle přilby.
Povely rozlétly se vzduchem. Zachřestily presonlované pušky, píšťaly se ozvaly a oddělení za oddělením odcházelo do bytů. Za chvíli bylo náměstí prázdné; jen po postranních ulicích šly houfy unavených pěšáků; opírali se o pušku jako o hul a odepjaté lornistry vlekli po rozpálené dlažbě.
11.
Bylo k páté hodině odpoledne. Vojáci ubytovaní u purkmistra se probouzeli. Sláma šustila pod jejich protahujícími se těly, a některý, rozespalý shodil  ručnici opřenou o zeď.
Jiní vybíhali bosi na dvůr, obklopili studnu, spouštěli a vytahovali okov a polévali se po zarostlých šíjích, obnažených až po pás, po ramením otlačených od pažby, po zádech, na nichž zbyly velké modřiny po tornislře. Rumpál chřestil,  okov se ozýval z dola ze studně, voda cákala na
154
rozpálených     tělech,   jež    v   okamžiku    vysilčQvnUi    parné s lun co.
Co chvíli pribehla sem některá služka. Bud dolíčko-valá Marjánka nebo modrooká smavá Béza. Do xpěvavýeh táhlých hlasů vojáků vpadni jejich jasný smích jako zvonky o pozdvihování.
Nerozuměli si navzájem. Služkám zdála se polština směšná. Poznaňci zase kouleli očima, namáhajíce šo pochopit smysl slov, a začínali každou velu »a! panno, a!« konečne, aby se smluvili, pomáhali si posunky.
Byl tu Váško, malý vojáček, rusovlasý, plachy jako holubice, který neustále naříkal na bolest hlavy; Pavlinski a Strachiewiez, s nehojenou jizvou od šavle na čele. Ale všechny převyšoval o hlavu Jano Biel, ohromný Polák z ruských hranic, bezvousý, s tak tupě klidným výrazem v očích, jaký naleznete nanejvýš u zvířat. Na obnaženém krku visel mu posvátný obrázek. Byl pacholkem u dobytka, a jeho velké ruce zdály se být stvořeny k lomu, aby nosily do chléva těžká vědra vody a drhly věchtem krávy po lesklých šíjích.
Z kuchyně zalátala sem viině jídel Peklo se lam a smažilo jako o svatbě, neboť na večer bylo pozváno několik důstojníků. Paní purkmistrová, jemňounká osoba, neustále rozčilená, a její dvě dcery otáčely se kolem plotny. Sotva že stačily, nebo služky, jak jen mohly, ubíhaly na dvůr k vojákům.
Byla tu ještě třetí služka, Karla, hrbatá, obličej stařeny na dětském těle. Měla hubené, šlachovité lokty, které dosahovaly až ku kolenům jako u opic. Při chůzi jimi kymácela, tak že se zdály být dvěma hodinovýma kyvadly, zavěšenýma na ramenou. Vrásky kolem úst se jí pocuká-valy, a (jako bývá u mrzáka) nevěděli jste, má-li to chvění znamenat úsměv, nebo pláč.
155
Rodiče jí zemřeli před řcsluácti lety, a purkmistr, jehož žena byla jí kmotrou, se nad ní smiloval. Byla jí nyní třicet tři létá. Ještě než cele vyspěla, svedl ji jeden sekáč, který vypomáhal o žních. Myslila, že se stane jeho ženou. Ale on zmizel právě tak znenadání jako přišel. Karla čekala tehdy na něho po celou noc, pak druhý a třetí den. Slídila lake po polích, nespatří-li ho.
Nepřijel ani za týden, ani za čtrnáct dní. Nepřišel vůbec. Od té doby říkala Karla, že nenávidí muže, a mě-!a-li některá služka známost, donášela to paní purkmistrové. Škádlili jí jejím milencem a všemi mužskými z celého města, ačkoli se jí každý vyhýbal. Lajíc opřela si ruce v bok, a když neuslávali, hrozila, že »je všechny pomlátíS Brzo vypátrali školáci její slabou slránku. Pronásledovali ji křičíce: »Karla — má sekáče ráda!« Házela po nich kamením, kusy dřeva, chtěla je polévat vodou nebo štvala na   ně  strážníka.
Jinak  byla málomluvná a skrblivá.
Kdykoli paní purkmistrová odešla z kuchyně, bavily se slečny a složky tím, že škádlily Karlu.
»Dostala jsi už hubičku od vojáka?« ptala se jí štiplavě Réza.
A když hrbatá neodpovídala, popichovaly ji novými otázkami. Proč prý je dnes lak červená, nebo čím to, že jí našly ve vlasech mužský vous. A skončily zase hubičkami.
To konečně Karlu popudilo, Rudá v obličeji postavila ^e  před   tíézu.
»Však ty víš, ty kání dcero, že o hubičky nestojrm. Praštila bych ho, na mou duši bych ho praštila,* křičela, míhajíc při tom rukama, jakoby někoho ubíjela.
V lom však se paní navrátila a žerty umlkly. Byla rozčilena důležitostí důslojnické večeře a stále se hrozila, že přesolí jídlo, neokoření polévky,   nebo zapomene na co-
15G
koli jiného. Žádná služka neotáčela se jí dost rychle; posílala je hned do zahrady, hned do spíže nebo na pudu. Také na Karlu došlo, ačkoli obyčejné zůstávala v kuchyni. Měla přinést ze slkepa prevarené máslo.
Rozbehla se po schodech. V polovici, jako když pták 0 vlnu udeří, srazila se s houfem vojáků, kteří běželi na horu. Vpadla přímo do náručí Jano Biela; jeho ruce ji uchopily, pocítila lehký výpar potu z mužské šíje, vousaté rty zalehtaly ji na tváři.
Nebránila se. Ale když už ji chtěl políbit, vykřikl jeden z Biclových druhů: »Hrbatá!« ostatní opakovali to po něm, smějíce se a tlukouce z radosti dlaněmi do stehen.
Ruce kolem jejího těla se uvolnily u odstrčily ji. Viděla, jak Jano, bera tři schody jediným skokem, odplivl z hnusu, jakoby na žábu sáhl. Byla si jista, že se Polákovi •/ošklivila, poněvadž má hrb, poněvadž její lokty jsou tenké jako hůlky a poněvadž je zakrnělá jako děcko.
Seběhla do sklepa, ani nevěděla jak. Cítila němou zlost na rozveselené vojáky, vztek proti nespravedlivému Bohu. který nechává růst jedny rovné u druhé přihrblé, tupé pokoření otroků zvyklých na bič a nadávky a přece znova rozdrážděných každým novým šlehem.
Chtěla bít čelem o zed; lámala si nehty, zatínajíc je do hrubé omítky jako do nějakého nepřítele; a poněvadž jí hned na začátku sklepa uhasia svíčka, upadla do hromady písku, v němž byly uschovány láhve vína. Potůčky slz stékaly jí po tváři, aniž o nich věděla.
Ale pak jí napadlo, že Týna zo Zálabí, nčkoli jí stroj uťal pravou nohu, se přece jen vdala. Když ta, proč ja ne. ptala se v duchu. Myšlenka zdála se jí Lak náhlá a zázračná, že nemohla přijít od jinud než z božího vnuknutí. A naděje, jako malé, stále rostoucí světélko majáku, vynořivší se nad hladinou jejího smutku, zahořela jí v duši.
157
ill.
Dŕislojnická večeře vydařila se nad očekávání.
Karla stála v předsíni před velkým stolem plným mís a talířů, neboť měla na starosti příbory. Třásla se strachem, aby nerozbila některou z těch drahocenných věcí. Přece však, otevřely-li se dvéře, mrkla očima do" pokoje: Viděla velkou kytici růží na stole a kolem ní napřímené důstojníky s ubrousky u krku a milostslcčinky ve svátečních šatech. Několik hlasů hovořilo vždy najednou. Sloužící přinášeli jídla v rukavičkách. Stříbrné vidličky a nože zvonily. Na silnici pod balkonem hrála po celou dobu vojenská hudba a dvůr se rojil vojáky, děvčaty a civilisty, kteří křepčili, ozval-li se taneční kousek.
Karla, hledíc na tuhé tváře důstojníků, myslila, pod kterým z nich slouží ten velký Polák, který ji objal na schodech, nejsou-li na něho tuze přísní, netýrají-li ho snad. Zachytila se o něho všemi svými myšlenkami jako člověk z pohádky o ptáka, který ho nese nad údolím.
A nejen ten večer: i druhý a třetí, ba pátý den mysl la   na něho neustále.
Byla by se s ním ráda setkala, ale ve chvíli, kdy měl jít kolem ní, vyhnula se mu. Ostatně zdálo se, že i on se jí vyhýbá, a to činilo ji nešťastnou.
Vidívala ho chodit po dvoře dlouhými, pomalými kroky. Pomáhal kočímu cídit bryčku, mlátil ve stodole nejtěžším cepem a nikdo nedovedl složit obilí s vozu tak rychle jako on. Když se zastavil u chléva, ozvalo se odtamtud přátelské hučení krav, jakoby ho zvaly, aby vstoupil. Hladil je po šíjích a vykrmených břichách: otáč. ly po něm hlavami a jejich vlhké chřípě očmuchávaly mu ruku. Byl také při sečení trávy   na  zahradě a na večer vodil  koně "koupat  do řeky.
To vše činil rád, neboť po třech letech vojančiny na-l,izl zase zaměstnání, v němž od mládí vyrostl.
153
Po večeři scházeli sc vojáci u vrat. Prišli v komisních pantoflích, bez blus, s rozhalenými košilemi. Služky z okolních domů, docházející sem pro vodu, musily se prodírali tímto veselým zástupem. Neminulo to bez škádlení, výkřiku, objímání.
Karla pozorovala je z okna kuchyně, zakryla starým kaštanem, skrze jehož větve bylo vidét kouř z jejich krátkých dýmek a široká záda Jano Biela, který dýmal jako sopka a odplivoval jako husar.
Jak ráda byla by k nim seběhla! Jak ráda dala by se jimi objímat tak jako Réza nebo Marjánka! Jako jehla, jednou magnetisovaná, otáčí se vždy k severu, tak Karla, od dobrodružství s prvním milencem, otáčela se vždv jen po lásce. Ale bázeň, že by se jí vysmáli, činila ji nesmelou; proto říkala, že nenávidí muže.
Jednou z rána přiběhli lidé z pole uříceni a zapráíení: čeledín oral a oni íozilouk'ili hroudy. Tu prý přisel houľ Prasáků a nutili čeledína, aby jo ve/.l do Boleslavi; a když nechtěl, vzali kone od pluhu, zapřáhli je do žebřináče, a že ho probodnou, nepojede-li.
Purkmistr div že neomdlel. Kone byli jeho chloubou: bděl nad nimi jako sběratel starožitnosti nad svými mincemi. A nyní jsou v cizích rukou, vezou deset... patnáct... dvacet vojáku, patrně opilých, jeho koně, jeho zamilované koně! Zdálo se mu, jakoby nějaká ledová ruka sahala na jeho majetek.
Právě vycházel plukovník na dvía*. Purkmistr prosil ho o pomoc. Němec, rozhořčený neúctou vojáků k disciplině, slíbil, že ihned zakročí.
Zapřáhli bryčku; plukovník se svým pobočníkem used| do korby. Na protějším sedátku tísnili se dva pruští celnici, skoro ulekaní, že jedou v jednom voze s lak vysokými pány. Jejich nasazené bodáky naháněly hrůzu purkmislrovt
159
čeledi, která se seběhla na.podívanou. Jano seděl na kozlíku a řídil koně.
Bryčka už dávno zmizela na silnici, ale chasa stála zde rokujíc: >Kdo p. k je asi chytí?...« — »Ten jim dá (myslili plukovníka) . ..« — »Ale jsou-li opilí, postřílejí dělníky i obršla. Prosím vás, opilý člověk je jako zvíře . . .* A všichni prisvědčovali těmto slovům. Jen zahradí.ík, starý voják, který znal bázeň, již nahání na vojně zlaté porte-epée, tvrdil,  že se navrátí zdrávi.  Nikdo mu však neveril.
Také hrbatá stála mezi nimi. Zrak jí seskelnatěl a strnul kdesi v dálce jako u lidí, zasažených lakovou vnitřní hrůzou, že ztratili schopnost mluvit a vidět. Byla zcela jistě přesvědčena, že Jano přivezou mrtvého domů. Vždyť sedí sám v předu a je tak velký; jak by ho nclreíili!
Chtěla by běžet za bryčkou anebo aspoň stát tak vysoko, aby viděla, co se s Jano děje. Ale pro zed obklopující dvůr neviděla ani na protější silnici. Tu položila se jí na duši úzkost těžší než i všechny zdi celého světa.
Vyběhla na půdu a vyhlédla špehýrk.iu na silnici. Dole pod sebou viděla chodit bosé ženy s nůšemi plnými trávy. Mostský lékař, vykrmený jako sud, jel v kočárku k pacientovi. Potom porvali se tam dva psi, Rektor od řezníků z náměstí, a druhý, černý a chundelatý, o němž nevěděla, komu patří. Hodiny na věži odbíjely půlu a celé... půle a celé, protější mlýn klepal nepřetržitě. Pak se sešořilo, Šedivé mraky rozlétly se oblohou. Nastalo ticho a tak bez-větrno, že v olšoví na valech nepohnul se ani lístek. Smrákalo se k dešti  a Jano nepřijížděl.
Karly zmocnilo se nedočkavé vzrušeni podobné tomu, jež pociťují diváci při závodech, když se chýlí ku konci jízdy. Stokrát vyklonila se z okna tak hluboko, že se ocitla v nebezpečí pádu.
Konečně zacinkly na silnici zvonky, kola zarachotila, klapavý úder kopy!   se ozval. Byli tu nazpět všichni zdrávi.
IGO
Vojáci  budou   prý potrestáni a purkmistrův vůz  že se navrátí co nevidět.
Chasa je obklopila, vyptávala se celníků, volala na Jano. Padla na ne jedna z těch radostných zvedavostí, která by nejruději mluvila pěti ústy a hltala desíti očima. I koně, zapražení do bryčky, stali se účastni této nálady: čeledínové je poplacovali po hřbetech, šeptali jim lichotná jména, vyptávali se Poláka, který je vypřahoval, jak se mu s nimi jelo.
V tom přihodilo se něco neočekávaného: Svítíc očima, majíc jeden pramen vlasů rozpletený a vlající ve vzduchu, seběhla hrbatá se schodů a zamířila přímo na Jano. Svýma tyčkovitýma lokty, na nichž visely ruce jako klepeta, objímala mu kolena, plakala, smála se, vyrážela výkřiky, jež se podobaly zvířecímu skučení. Silniční prach na jeho šatstvu smísil se s jejími slzami a pošpinil jí tvář blátivou špínou, která dodávala tomuto divokému obličeji ještě bi-zarrncjšího výrazu.
Zprvu nevěděl si nikdo rady: v počínání hrbaté bylo něco tak neobyčejného, hrůzného a bolestného, že jim to vnuklo náboženskou hrůzu. Teprve po několika vteřinách probudili se v nich dávní posměváčkové: »Karla — má Poláka ráda!« vykřikl jeden mladý čeledín, apo něm opětovali to druzí, veselí, že mají z čeho si činil úsměšky,
Jano se marně vyplétal z objetí hrbaté. Mysle, že má před sebou pomatenou, snažil se vymanit z její náruči jemně, aby jí neublížil. Konečně, nevěda co dělat, uchopil ji, vyzdvihl lehoučkou jako kostra, a odnášel nahoru do kuchyně. Karla tiskla se k němu křečovitě a po celou cestu pokrývala mu tvář polibky ...
Od té doby, aniž si byl toho řádně vědom, vznikl mezi ním a hrbatou neurčitý svazek, podobný tomu, jaký je mezi dvěma lidmi: tonoucím a tím neznámým, který ho zachránil. Mčla-li Karla vyzdvihnouti něco těžkého, ohlížela
161
se po Bielovi, aby jí pomohl. Naopak, když Poláka přestal zajímat dobytek a mlácení ve stodole, hledal, kde by se mohl setkat s Karlou.
Jednou  přistihla ho smutného, ? hlavou  v dlaních.
»Co je vám?« zeptala se ho opatrně, jako matka prohlíží ránu svého dítěte.
»Och, Jesiisku, och, panno drahá, och, jak mne svlékli, jak mne obehráti. V kartách mne obehráli, o všechno obehráli, Kde jsou mé peníze, kulaté peníze, och Jesusku, Jesusku,-   naříkal  Polák stenaje.
Karla vzpomněla si na své úspory a hrdá vědomím, že mu může vypomoci, nechala ho jošlě chvíli naříkat. Pak prohodila:
A  oo kdybych vám pomohla?
Polák neodpověděl, jen udivený pohled, jímž se na ni podíval, vyjadřoval jeho překvapení.
.-Přijďte vočor na pudu. Ukážu vám peníze, mnoho peněz,"   zašeptala a zmizela plaše,
Ještě nikdy neočekávala ■ tak netrpělivě, až se setmí; kreslila si v mysli, jak vzroste v jeho očích, až mu ukáže své bohatství. Alěď, stříbro i zlato zdálo sejí dlouhou řadou polibků a objetí.
Přišel, jak bylo smluveno. Temno rozkládalo se po celé půdě, jen v koutku rozžehla Karla kus svíčky. Vyzdvihla punčochu s penězi, zaločila jimi, až zazvonily: pak vysypala opalr..ě všechny na dno velké škatule, aby se některý nezakulil. Cinkaly, narážejíce o sebe, jakoby lo kovový déšť pršel. Byly tu stříbrné dvacetníky,' které obdržela při roznášení posvícenských výslužek, dále lo, co si vysloužila, celkem sto třicet dva zlatníky, osm pruských tolarů, velkých jako páně purkmistrovy hodinky (doslala je od své kmotry za blahopřání k jmeninám) a konečně tereziánský dukát s vroubkovaným okrajem, křestní dar. O, Tlieer: Pod stromem lásky.                                    11
m
Jano stál zde zprvu jako omámený. V očích se mü imělo, a f$til. sc na celém lile nevěda, není-li to šálení ďábla. Pak poklekl vedle Karly, a koupaje ruce ve zlatě a stříbře, myslil na věci, které by mohl koupil, za tuto hromádku kulatých plíšků:
Měl by chalupu, jejíž střechou ucházel by dým ze začouzeného ohniště; pořídil by si dobytek a pole. Slyšel skoro temné bučení svých kravek a v rukou jakoby mel zrní svého obilí. V krčmě směl by udeřil žida, kdyby mu přines] špatnou kořalku, a domů by se vracel na vozíku, taženém koníčkem, hulákaje pijáckou píseň.
V tom probudil ho dotyk rukou; Karla brala hrsti peněz, cpala mu je do kapes, třela so k němu jako kočka. »Na, vem? si .. . vom' si.. .« a dávala mu své peníze. Přitiskl ji k sobě opilý trpyiícím se kovem.
Peníze hrbaté zvonily mu v kapsách, kdykoli se pohnul, a její polibky zvonily nm na rtech.
IV.
Ani za necelý týden byla Karla jakoby proměněna. Její drsné tahy nabyly vláčné něhy, její černé oči jakoby tonuly v hlubokém stínu řas. Těchto několik dnu Šťastné lásky dalo ji jiný obličej.
Byla by nejraději ukázala celému světu své štěstí — svého milence, a skoro již manžela, neboť jí slíbil, že si ji odvede domů no Poznaňská, a tam že se vezmou. Byla by nejraději, kdyby mohla s ním jít ruku v ruce skrze celé město, slyšet, jak se za nimi otevírají okna v domech a jak jimi vyhlížejí zvědavé hlavy. Jano však se vyhýbal lakovým procházkám.
Scházeti se tedy na večer za městem.   Obilí bylo po-žnto; toliko zelené stonky zemáků   se  kývaly pri závanech
163
větru. V dálce, za jejich zády, vyvstávalo město v neurčitých obrysech, s kostelní věží vztyčenou k nebesům jako prst, s tmavými střechami stodol, jež vylézaly ze spousty stromoví. Po celé té nekonečné rovině rozkládalo se ticho. Jen Polákovy boty rachotily na vyprahlé, parnem rozpraskané půdě. šli beze slova, neboE rozuměla lip jeho očím než jeho slovům.   Neměla  pro  nic jiného  smyslu  než pro
sve   Šlčí-lí.
Za to Jané pojímal lásku jinak: kdykoli se s ní sešel, vždy žádal peníze. Jednou na ztracený nabiják, po druhé na bajonet, klerý prý mu ukradli. Konečně neudávaje ani příčiny, vyprazdňoval její poklad. Zlatník odcházel za zlatníkem; i tereziánský dukát ocitl se na konec v jeho rukou. Dávala mu ráda ze svého pokladu, a milovala ho tím víc, šfastna, že mu činí radost.
Úspory hrbaté sváděly ho jako svatojanské mušky poutníka. Každého večera počítal, kolik si již nashromáždil. V duchu viděl se bohatým sedlákem,
*    *    *
Blížilo se posvícení. Po domech vonělo pečivo, hostince ověšovali chvojím. Ze šenkoven zněly harmoniky a PruŠáci těšili se na české koláče.
Tu dva dni před nedělí došel rozkaz, aby se vojsko hnulo.    Měli   druhý   den   ráno  vytrhnout  z  Nymburka   na
Mladou Boleslav.
Rozruch padl mezi vojáky: leštilo se řemení, čistily pušky, psaly dopisy. Inspekční důstojníci prohlíželi výzbroj řinčíce kordy.
Hudba hrála na rozloučenou před purkmistrovým domem. Kroky ordonancí duněly po schodech.
Karla sešla se na večer su svým milencem. Bylo to zase na obvyklém místě za městem.
*
164
»Půjdu zítra s tebou,« řekla sotva že se spatřili.
»Nikam nepůjdeš,« odpověděl jí klidně.
Snažila se promluvil, ale nevypravila gse sebe jediného slovu. Obličej ji strnul, postava prihrbila se ještě víc; lak jak zde stála drobounká, mžikajíc očima, jakoby se ze sua probouzela, podobala se živoucí otázce.
»Nikam nepůjdeS»« opakoval znova Jano. »Nevezmu si  16.«
»Co.. . co to povídáš?« vyrazila z hrdla hrbatá, domnívajíc se, že nerozumela jeho zkomolené cešlině.
»Povídám, že zítra odjedu sám, a ly že žide zůstaneš!«
»Ne, nemůže být pravda, na to by so Bůh nemohl díval.« mluvila hrbatá trhane. »To ly jen lak povídáš, Jatió... ? Že mne tedy nenecháš?« Brala ho za ruku a lichotila se k němu úlisné.
»Mlč!«  vykřikl Polák.
A když neustávala, zaklel a uhodil ji, jako byl zvyklý bít neposlušný dobytek.
Jak ji udeřil, zapotácela se, až rukama o zem zavadila. Nahmátla velký kámen, ležící na cestě a pološilená hněvem a lítostí mrštila jím po svém milom. Proletěl mu vysoko nad hlavou.
Tu rozbehla se proti němu, s napřaženými nehty, vyrážejíc z hrdla pisklavý skřek. Její úzké prsty zarývaly se mu do rukou: sliny prskala mu do obličeje. Byl tak překvapen tímto náhlým útokem, že se jen stěží bránil.
Tu ozvaly se za nimi kroky. Bylo to několik vojáků vracejících se z večerní pochůzky. Uchopili hrbatou a odnášeli ji do nedalekého purkmistrova domu. Jano ucpal jí ústa. aby uekřičela.
Donesli ji na pôdu a uzamkli dvéře. Tam mezi hromadami slámy a sušícím se prádlem proběhala Karla celou noc. Křičela   do  ochraptění:   modlilo   *e,   aby   Jano   přišel
105
o život; chtěla zapálil dům, aby  uhořela a Jano s ní.   Ko-
ofeOně usnula.
Probudil ji zvuk píšťal; vyhlédla z vikýře a před ní na dvore stála celá setnina připravená k odchodu. Důstojníci procházeli kolem rad, vojáci si upevňovali tlumoky  na
zádech.
AU' hrbatá měla jen pro jodnoho oči: Hledala vysokou
postavu Jano. Spatřivši ho, vykřikla: »Zloději ... Jsi zloděj!
Zloděj . . . Zloděj . . . zabijú tě!« Byla vychýlena na střechu
a rukou mávala,  jakoby posílala   zlořečení   na jeho   hlavu.
V lom dal major znamení k pochodu: řady se zakolísaly, zbraň zaclirestila, kroky pěšáků ozvaly se na tvrdé půdě dvora. Rusý podporučík salutoval šavlí milostslecnám stojícím na pavlači; bubny zadrnčely. A nad tím šumotem a hlukom snášely se s výše výkřiky hrbaté; »Zloději . . . zabijú tě . , . zloději . . .!*
Spustivší hudba přervaa její kletby. Trouby, rohy a činely ozvaly sa v jásavých akkordech. Vojsko vycházelo. Vítězná hudba vedla je za novými nadějemi, do nového života.
Na Karlu zapomněli. Byla mrzák a sirotek; nestaral se proto o ni hrubě nikdo. Večer našli ji na půdě oběšenou. Pisa měla ještě vpadlejší a ruce dlouhé jako opravdová ^pioo.