,,To je přirozeně Jednoduché/1 řekl technik, „vystřihnout mlčení a dvanáctkrát vlepit Bůh — jestliže si to můžete zodpovědět."
„Vy jste anděl," řekl pomocný režisér, „a já si to mohu zodpovědět. Tak, začněme." Celý šťastný pohlédl na ty velmi malé ústřižky pásku bez lesku v Murkově krabičce od cigaret. „Vy jste opravdu anděl," řekl, „tak jdenť na to!"
Technik se pousmál, protože se těšil na ty ústřižky mlčení, které bude moci věnovat Murkovi: bylo to moc mlčení, v celku skoro jedna minuta; tolik mlčení ještě nikdy nemohl Murkovi věnovat a on měl toho mladíka rád.
„Dobře^řekl s úsměvem, „začněme."
Pomocný režisér sáhl do kapsy kabátu, vyňal svou krabičku cigaret; uchopil však současně jakýsi zmuchlaný lístek, uhladil jej a podal jej technikovi: „Není to komické, jaké kýčovité věci je možno nalézt v rozhlase? To jsem našel u sebe na dveřích."
Technik vzal obrázek, podíval se ha něj a řekl:
„,Ano, komické," a hlasitě četl, co' bylo dole napsáno: , Pomodlil jsem se za Tebe u ^vátého Jakuba.
I
216
Něco se stane
Povídka bohatá na činy
K nejpozoruhodnějším údobím mého života patří asi to, které jsem strávil jako zaměstnanec továrny Alfreda Wun-siedla. Od přírody mám náklonnost spíše k přemýšlení a nicnedělání než k práci, přece však tu a tam mě trvalé finanční těžkosti — neboť přemýšlení vynáší právě tak málo jako nicnedělání — nutí, abych přijal, jak se říká, nějaké místoľ Octnuv se zase jednou na dně, svěřil jsem se zprostředkovatelně míst a byl jsem se sedmi jinými spolutrpiteli poslán do Wunsiedlovy továrny, kde jsme se měli podrobit zkoušce způsobilosti.
Už pohled na tu továrnu vzbudil mou nedůvěru: továrna je celá postavena ze skleněných cihel, a má nechuť vůči světlým budovám a světlým místnostem je tak silná jako moje nechuť k práci. Ještě nedůvěřivějším jsem se stal, když námrbyla ve světlé, vesele vymalované kantýně ihned podána snídaně: hezké číšnice nám přinesly vajíčka, kávu a topinky, ve vkusných karafách byla pomerančová šťáva; zlaté rybičky tiskly své blaseované tváře na stěny světlezelených akvárií. Číšnice byly tak veselé, jako by měly veselostí téměř prasknout. Jen silné vypětí vůle — tak se mi zdálo — je zdržovalo od ustavičného trylkování. Byly tak naplněny nevyzpívanými písněmi jako slepice nesnesenými vajíčky. Okamžitě jsem tušil, co moji spolutrpitelé jako by netušili: že i tato snídaně patří ke zkoušce; a tak jsem oddaně žvýkal jako člověk, který si plně uvědomuje, že svému tělu dodává cenné látky. Učinil jsem něco, k čemu by mě normálně nepřiměla žádná moc na tomto světě r na lačný žaludek jsem vypil pomerančovou šťávu, nechal jsem stát kávu a vajíčko a větší část to-
21T
pinky, vstal jsem a těhotný činy jsem mašíroval po kantýně sem tam.>
Tak jsem byl jako první odveden do zkušební místnosti, kde byly na rozkošných stolcích připraveny dotazníky. Stěny byly tónovány do zelena, což by bylo fanatikům interiérového zařízení vykouzlilo na rty slovo „úchvatné1. Nikoho nebylo vidět a přece jsem si byl tak jist, že jsem pozorován, že jsem se choval jako člověk těhotný činy, když myslí, že není pozorován: netrpělivě jsem vytáhl z kapsy plnicí pero, odšrouboval jsem je, posadil se k nejbližšímu stolu a přitáhl jsem si dotazník, jako si cholerikové k sobě přitahují v hostinci účet.
- První otázka: Považujete za správné, že člověk má jen dvě ruce, dvě nohy, oči a uší?
Zde jsem poprvé sklidil plody své přemýšlivosti a bez váhání jsem napsal: „Ani čtyři ruce, nohy, uši by nestačily mému pudu po činnosti. Vybavení člověka je žalostné."
Druhá otázka: Kolik telefonů můžete obsluhovat současně?.
I zde byla odpověď tak lehká jako vyřešení rovnice prvního stupně. „Je-li telefonů jen sedm," napsal jsem, „jsem netrpělivý, teprve při devíti se cítím plně využit."
Třetí otázka: Co děláte ve svém volnu?                        ;
Moje odpověď: „Slovo volno neznám — o svých patnáctých narozeninách jsem je škrtl ze svého slovníku, neboť na počátku byl čin."
Dostal jsem to místo. Skutečně jsem se necítil plně využit ani s devíti telefony. Volal jsem do telefonu: „Jednejte okamžitě!" nebo: „Dělejte něco! — Něco se určitě musí stát •—" Něco se musí stát — Něco sé stalo — Něco by se mělo stát." Avšak ponejvíce — neboť to se mi zdálo přiměřené atmosféře — jsem používal imperativu,
Zajímavé byly polední přestávky, kdy jsme pojídali v kantýně jídla bohatá na vitaminy, obklopeni nehlučnou veselostí. Ve Wunsiedlově továrně se to hemžilo lidmi, kteří byli posedlí tím, že vyprávěli svůj životopis, jak to právě na činy bohaté osobnosti rády činí. Jejich životopis je pro ně důležitější .než jejich život, je zapotřebí jen stisknout knoflík a už jej uctivě vyvrhuj í.
Wunsiedlovým zástupcem byl muž jménem Broschek, který si kdysi získal jistou slávu, protože jako student živil noční prací sedm dětí a ochrnutou ženu, zároveň úspěšně zastupoval čtyři obchody a přece ve dvou letech podstoupil dvě
218
státní zkoušky s vyznamenáním. Když se ho reportér otázal: „Kdy vlastně spíte, Broschku?' odpověděl: „Spát je hřích!"
Wunsiedlova sekretářka pletením živila ochrnutého muže a čtyři děti, současně promovala z psychologie a národopisu, pěstovala ovčácké psy a stala se slavnou jako barová zpěvačka pod jménem Vamp 1.
Wunsiedel sám byl jedním z těch lidí, kteří ráno, sotva se probudí, jsou už rozhodnuti jednat. „Musím jednat," myslí si, zatímco si energicky zavazují šňůru koupacího pláště. „Musím jednat," myslí si, zatímco se holí, a vítězoslavně pohlížejí na vousy, které s mýdlovou pěnou oplachují ze svého holicího strojku: Tyto zbytky ochlupení jsou prvními obětmi jejich pudu po činnosti. Také intimnější úkony vyvolávají u těchto lidí uspokojení: Voda šumí, papír je spotřebováván. Něco se stalo. Chléb se jí, vajíčku je odseknuta špička.
Ta nej bezvýznamně jjší činnost vypadala u Wunsiedla jako čin: to, jak si nasazoval klobouk, jak si — zachvívaje se energií — zapínal plášť, polibek, který dával své ženě, všechno býl čin.
Když vstoupil do své kanceláře, zvolal na svou sekretářku místo pozdravu: „Něco se určitě musí stát!" A tato s veselou myslí zvolala: „Něco se musí stát!" Potom šel Wunsiedel z oddělení do oddělení, volal své veselé: „Něco se určitě -musí stát!" Všichni odpovídali: „Něco se musí stát!" A také já jsem na něho rozzářeně volal, když vstoupil do mé místnosti: „Něco se stane!"
Do konce prvního týdne jsem zvýšil počet obsluhovaných telefonů na jedenáct, do konce druhého týdne na třináct a dělalo mi radost, když jsem ráno v elektrice vynalézal nové imperativy, nebo když jsem sloveso stát se proháněl různými časy, různými rody, konjunktivem i indikativem; dva dny ,jsem říkal jen tu jednu větu, protože jsem ji shledával tak krásnou: „Bylo by se muselo něco stát," po dva další dny jsem říkal jinou větu: „To by se bylo nemělo stát."
Tak jsem se opravdu začínal cítit využit, když se skutečně něco stalo. Jednou v úterý ráno — ještě jsem se ani pořádně "neusadil — se vřítil Wunsiedel do mé pracovny a zvolal své „Něco se určitě musí stát!" Avšak něco nevysvětlitelného na ;jeho obličeji způsobilo, že jsem zaváhal, abych vesele a čile odpověděl, jak bylo předepsáno: „Něco se musí stát!" Asi jsem váhal příliš dlouho, neboť Wunsiedel, jenž jinak křičel zřídka kdy, zařval na mne:  „Odpovězte!  Odpovězte  podle
■\
219
předpisu!" A já jsem odpověděl potichu a vzpíraje se jako děcko, které nutíme, aby řeklo: já jsem zlé dítě. Jen s velikou námahou jsem ze sebe vypravil větu: „Něco se musí stát," a sotva jsem ji vyslovil, tu se skutečně něco stalo: Wunsiedel se zhroutil k zemi, převalil se v pádu na stranu a ležel napříč před otevřenými dveřmi. Okamžitě jsem věděl, co se mi potvrdilo, když jsem pomalu obešel stůl a přistoupil k ležícímu: byl mrtev.
Potřásaje hlavou překročil jsem Wunsiedla, pomalu jsem kráčel chodbou k Broschkovu pokoji a bez zaklepání jsem vstoupil. Broschek seděl u svého psacího stolu, v každé ruce měl telefonní sluchátko, v ústech kuličkové pero, jímž psal na blok poznámky, zatímco bosýma nohama obsluhoval ple^ tací stroj stojící pod psacím stolem. Tfmto způsobem přispívá k tomu, aby jeho rodina mohla doplnit své ošacení.
„Něco se stalo," potichu jsem řekl.
Broschek vyplivl kuličkové pero, položil obě sluchátka, spustil váhavě své prsty u nohou s pletacího stroje.
„Copak se stalo?" zeptal se.
„Pan Wunsiedel je mrtev," řekl jsem.
„Ne," řekl Broschek.
„A přece ano," řekl jsem, „pojďte!"
„Ne," řekl Broschek, „to je nemožné," ale vklouzl do pantofli a šel za mnou po chodbě.
„Ne," řekl, když jsme stáli u Wunsiedlovy mrtvoly, „ne, ne!" Neodporoval jsem mu. Opatrně jsem obrátil Wunsiedla na záda, zatlačil jsem mu oči a zamyšleně jsem ho pozoroval.
Skoro jsem k němu cítil něžnost a poprvé jsem si uvědomil, že jsem k němu nikdy necítil nenávist. Na jeho obličeji bylo něco, co bývá v obličejích dětí, které se tvrdošíjně zdráhají vzdát se své víry v Ježíška, ačkoli argumenty kamarádů znějí tak přesvědčivě.
„Ne," řekl Broschek, „ne."
„Něco se musí stát," řekl jsem potichu Broschkovt
„Ano," řekl Broschek, „něco se musí stát."
Něco se stalo: Wunsiedel byl pohřben, a já jsem byl vyhlédnut, abych za jeho rakví nesl věnec umělých růží, neboť jsem vybaven nejen náchylností k přemýšlení a k nicnedělání, nýbrž i postavou a obličejem, které se výborně hodí k černým oblekům. Zřejmě jsem vypadal velkolepě — kráčeje za Wunsiedlovou rakví s věncem z umělých růží
220
v ruce. Obdržel jsem nabídku jednoho elegantního pohřebního ústavu, abych tam vstoupil jako truchlič z povolání. „Jste rozený truchlič," řekl vedoucí ústavy, „ošacení vám bude k disposici. Ten váš obličej — prostě velkolepé!"
Dal jsem Broschkovi výpověď s odůvodněním, že se tam necítím správně využitý, že část mých schopností leží i navzdory těm třinácti telefonům ladem. Ihned po svém prvním smutečním pochodu z povolání jsem věděl: Sem patříš, to je místo, které je určeno pro tebe.
Zamyšlen stojím za rakví ve smuteční kapli, s prostou kyticí v ruce, zatímco hrají Haendlovo Largo, hudební skladbu, která je příliš opomíjena. Mým stálým lokálem je kavárna u hřbitova, tam trávím čas mezi svými úředními výstupy, avšak občas kráčím také za rakvemi, k nimž nejsem obeslán, z vlastní kapsy koupím kytici a přidružím se k úředníku dobročinného sdružení, který kráčí za rakví člověka bez domova. Tu a tam navštívím také Wunsiedlův hrob, neboť konečně jemu děkuji za to, že jsem objevil své vlastní povolání, při němž zamyšlenost je přímo žádána a nicnedělání je mou povinností.
Teprve pozdě mi napadlo, že jsem se nikdy nezajímal o artikl, který Wunsiedlova továrna vyráběla. Možná že to bylo mýdlo.
m