HLUPÁK GIMPL Jsem hlupák Gimpl. Ne že bych se měl za hlup á kaj Naopak. Ale říkají mi tak lidé. Začali s tím, už kdy jsem chodil do školy. Míval jsem sedm jmen: trumpeta bambula, ťululum, semtele, praštěnec, trdlo a hlupák. To poslední mi zůstalo. V čem byla moje hloupost? Snadno jsem se dal ošidit. Řekli mi: „Gimple, víš, žera-bínka porodila?" Tak jsem nešel do školy. A potom se ukázalo, že to byla lež. Jak jsem to měl poznat? Rabín-ka nemela velké břicho. Jenže já jí na břicho nikdy nekoukal. Bylo to opravdu tak hloupé? Kluci se smáli a řičeli a dupali a tancovali a vykřikovali modlitbu za klidný rodiččin spánek. A místo rozinek, které se rozdávají, když některá žena slehne, mi nacpali do dlaně plnou hrst kozích bobků. Nebyl jsem žádný věchýtek. Kdybych někoho praštil, viděl by až do Krakova. Ale nemám povahu na to, abych se pral. Říkám si: nech to být. A tak mě podvádějí. Jednou jsem šel domů ze školy a slyším štěkat psa. Ne že bych se psů bál, ovšem začínat si s nimi nechci. Některý může mít vzteklinu, a když kousne, nepomůže ti ani Tatar. Tak jsem metl pryč. Potom se ohlédnu a vidím, že celé tržiště se prohýbá smíchem. Nebyl to pes, ale zloděj Volf-Lejb. Jak jsem měl poznat, že je to on? Skučel jako fena. Když taškáři a posměváčci viděli, že se dám snadno obelhat, všichni to na mě zkoušeli. „Gimple, do Fram-pole jede car! Gimple, v Turbinu spadl měsíc na zem! Gimple, Chlupáčova malá Hodí našla za mikvou poklad!" A já všemu věřil jako blázen. Jednak je možné všechno, jak je psáno v Moudrosti otců, nepamatuju si to doslova. A jednak jsem věřit musel, protože se na mě vrhlo celé město! Jen jsem si troufl říct: „Děláte si legraci!", bylo zle. Lidé se vztekali: „Co si myslíš? Podle tebe jsme všichni lháři?" Co mi zbývalo? Uvěřil jsem, a třeba jim to nějak prospělo. Aspoň doufám. 90 Mvl jsem sirotek. Děda, který mě vychoval, byl už nad in obem. Tak mě dali do učení k jednomu pekaři, a tam han si, pane, užil! Každá žena nebo dívka, která si přišlu upéct nudle, si ze mě aspoň jednou musela udělat blá/na. „Gimple, v nebi je jarmark! Gimple, rabín po-mkííI tele v sedmém měsíci! Gimple, kráva vyletěla na nlfcchu a snesla mosazná vajíčka!" Jeden student si priori koupit rohlík a povídá: „Gimple, ty tady škrundáš * lopatou a zatím přišel Mesiáš. Mrtví vstávají z hrobu." „Jak to?" povídám, „vždyť jsem neslyšel žádné (roubení!" A on na to: „Copak jsi hluchý?" A všichni /hčíiIí křičet: „My jsme je slyšeli, my jsme slyšeli!" Vtom přišla svíčkářka Rica a zakrákala: „Gimple, táta * mámou ti vstali z hrobu. Hledají tě, kde jsi." Ahych pravdu řekl, věděl jsem dobře, že se nic takového nestalo, ale když o tom pořád mleli, hodil jsem na iťbe kazajku a šel jsem ven. Třeba se něco děje, a co můžu ztratit, když se půjdu podívat? No to bylo řevu! tenkrát jsem se zapřísáhl, že už nikdy ničemu neuvěřím. Ale nepomohlo ani to. Dohučeli mě tak, že jsem nepoznal bílé od černého. Sel jsem na radu k rabínovi. Řekl: „Je psáno, že lépe |e byt celý život hlupákem než jedinou hodinu lotrem. Ty nejsi hlupák. Hlupáci jsou oni. Neboť kdo svého bližního přivádí do hanby, připravuje se o život věčný." A přesto mě jeho dcera obelhala. Když jsem odcházel, rfrptala se mě: „Už jsi políbil zeď?" „Ne," povídám, „nač?" „To je takový zvyk," řekla, „po každé návštěvě ji musíš políbit." No, neviděl jsem v tom nic špatného. A ona se mi vysmála. Dobře to narafičila. Ušila na mě hondu jako malovanou. Chtěl jsem se odstěhovat do jiného města, ale najednou mi všichni začali dohazovat nevěstu a lítali za mnou, div mi šosy neutrhli. Duli do mě a duli, až mi v uších brnělo. Nebylo to slušné děvče, ale tvrdili mi, že |c čistá panna. Na jednu nohu napadala a říkali, že to piv schválně, ze stydlivosti. Měla nemanželské děcko <>l a tvrdili, že je to její bratříček. Křičel jsem: „Ztrácíte leda čas. Takovou couru si jakživ nevezmu." Ale oni se pohoršovali: „Jak to mluvíš! Nestydíš se? Odvedeme tě k rabínovi, ať ti dá pokutu, zeji očerňuješ/' Bylo mi jasné, že tak lehko nevyváznu, a řekl jsem si: Chtějí si ze mě udělat šašoura. Ale po svatbě je pánem manžel,, a když to nevadí jí, nebude to vadit ani mně. Krom toho nemůže nikdo čekat, že projde životem beze šrámu. Vydal jsem se k jejímu hliněnému baráčku postavené-,; mu na písčině a za mnou táhla s křikem a zpěvem celá* ta banda. Chovali se, jako by byli na štvanici. Ale šli za? mnou jen ke studni, dál ne. Začít si něco s Elkou měli;; strach. Uměla si otevřít hubu, jako by ji měla na pantu/ a jazyk měla jako šavli. Šel jsem dovnitř. Od stěny ke stěně se táhly šňůry a na nich schlo prádlo. Stála bosá u necek a prala. Oblečená byla ve starých šatech z vype-lichaného plyše, copy měla zvednuté a sepnuté špendlíkem. Všechno tam tak páchlo, že jsem se div neudusil. Asi už věděla, co jsem zač. Koukla na mě a řekla: „Heleme ho! Tak on přišel, blboun. Sedni/* Všechno jsem jí pověděl, nic jsem nezamlčel. „Řekni mi po pravdě,** povídám jí,, jsi skutečně panna a je ten uličník Jechiel vážně tvůj bratr? Nešiď mě, jsem sirotek." „Já jsem taky sirotek,'* povídá ona, „a ať se zkřiví nos každému, kdo by tě chtěl za něj tahat Ale ať si tamti nemyslí, že mě vezmou na hůl. Od tebe chci deset zlatých věna a oni af udělají sbírku. Jinak si můžou políbit víš co/* Byla hrozně prostořeká. Povídám: „Věno má přinést nevěsta, ne ženich/* A ona na to: „Se mnou nesmlouvej. Buď ber, nebo neber — a syp, odkuds přišel/* Řekl jsem si: Z tohohle těsta chleba nebude. Jenže naše městečko není nijak chudobné. Souhlasili se vším a přichystali svatbu. Zrovna u nás řádila úplavice a sňatek dvou sirotků ji měl zažehnat. Proto jsme měli od-davky u hřbitovních vrat, kousek od márnice. Chlapi se 92 opili. Když se psala svatební smlouva, slyšel jsem, jak m* náš ctihodný rabín ptá: „Je nevěsta vdova nebo rozvedená?" A kostelníkova žena odpověděla místo ní: ..I vdova i rozvedená/* Byla to pro mě trpká chvíle. Ale *'o jsem měl dělat? Utéct z vlastní svatby? /pívalo se a tančilo. Proti mně tancovala jakási babka a objímala při tom bochník chleba. Na paměť nevěstiných rodičů zazpíval obřadník píseň Bože milostivý. Školáci házeli bodláčím jako o nejpřísnějším půstu. Po kázání jsme dostali hromadu darů: vál na nudle, díži na těslo, putnu, košťata, vařečky a spoustu všeličeho do domácnosti. Najednou se kouknu a vidím, že dva statní mládenci přinášejí kolébku. „Načpak tohle?** povídám. „S tím si hlavu nelam,*' řekli, „to se nějak upotřebí/* Došlo mi, že se na mě chystá nějaká habaďůra. Ale když to vezmete z druhé strany — co jsem mohl ztratit? Řekl jsem si: Počkám, co se z toho vyklube. Celé město no přece zbláznit nemůže. 2 V noci jsem si chtěl lehnout ke své ženě, ale nechtěla mě do postele pustit. „No tohle,'* povídám, „na to jsme no brali?** A ona prý: „Mám měsíčky/* „Ale včera tě vzali do mikve a tam se ženy chodí očišťovat, když mají po lom, ne?** „Dnes není včera," řekla, „a včera není dnes. Když se ti to nelíbí, táhni/* Tak jsem zkrátka počkal. Neuplynuly ani čtyři měsíce a začala pracovat k porodu. Celé městečko se smálo do dlaní. Ale co jsem mohl dělat? Měla zoufalé bolesti a ryla nehty do stěny. „Gimple,** křičela, „umírám. Odpusť mi!" Baráček byl plný ženských. Vařily hrnce vody. Má žena ječela, až uši zaléhaly. Bylo třeba jít do modlitebny a modlit se žalmy, tak jsem šel. Lidem se to líbilo, a jak. Když jsem stál v koutě W a odříkával modlitby, kroutili nade mnou hlavou. „Modli se, modli," říkali mi. „Od modlení ještě žádná do jiného stavu nepřišla." Jeden z naší obce mi strčil do pysků slámu a řekl: „Seno pro vola." Přísámbohu, něco na tom bylo! Porodila chlapce. V pátek v synagóze se postavil kostelník před archu, zabouchal na pultík a oznámil:J „Velkomožný pan Gimpl zve obec k hostině na počest novorozeného syna." Modlitebna řvala smíchy. Tváře mi hořely. Ale co jsem mohl dělat? Nic. Za obřízkové obřady a oslavy jsem přece odpovídal já. Přihrnulo se na ně půl města. Dovnitř by se už ne-vmáčkla ani noha. Ženské přinesly pepřený hrášek a z hospody jsme měli soudek piva. Jedl jsem a pil jako všichni a kdekdo mi blahopřál. Potom byla obřízka a pojmenoval jsem chlapce po svém otci, budiž mu zem lehká. Když všichni odešli a zůstal jsem se svou ženou sám, vystrčila hlavu ze závěsu u postele a zavolala mě k sobě. „Gimple," povídá, „proč jsi tak smutný? Potopila se ti loďr „Co ti mám říct?*' odpověděl jsem. „Pěkně jsi mi to vymňoukla! Kdyby o tom věděla má matka, umřela by podruhé." A ona na to: „Pomátl ses, nebo co?" Povídám jí: „Jak můžeš dělat takového pitomce z někoho, kdo má být tvůj pán a vládce?" „Co je ti, prosím tě?" řekla. „Co ti sedlo na mozek?*' Viděl jsem, že musím mluvit bez obalu. „Takhle se jedná se sirotkem?" povídám. „Porodilas pancharta." A ona na to: „Tuhle blbost vypusť z hlavy. To děcko je tvoje." „Jak může být moje?" nedal jsem se. „Vždyť se narodilo sedmnáct týdnů po svatbě." A ona prý, že přišlo na svět předčasně. „Ne až moc předčasně?" povídám. Na to mi řekla, že měla prababičku, která rodila právě tak brzy, a ona je prý ve všem 94 in> ni. Přísahala na to takovými přísahami, že by člověk tučni i handlíři na jarmarku, kdyby je od něho slyšel. Abych čistou pravdu řekl, já jí nevěřil. Ale když jsem o lom nazítří promluvil s učitelem, řekl mi, že navlas liikhle pochodil už Adam s Evou. Dva spolu do postele lehli a čtyři z ní vstali. „Není na světě ženy, která by nebyla pradcerou ľ vy," řekl. Takhle to vždycky dopadlo — dokázali mi, že jsem Iťliman. Ale kdo ví, jak to s těmihle věcmi vlastně je? Začal jsem na své trápení zapomínat. Měl jsem to dí-iř k zbláznění rád a ono mělo rádo mě. Jak mě hošík uviděl, hned mával ručičkama a chtěl, abych ho vzal do nťiruče, a když měl bolení, dokázal jsem ho ukonejšit jedině já. Koupil jsem mu kostěný kroužek na prořezáváni prvních zoubků a zlatě vyšívanou čepičku. Co chvíli ho někdo uhranul, takže jsem musel shánět čárymáry, které by mu pomohly. Dřel jsem jako kůň. Víte, jak se ;lvobytí prodraží, když je v domě malé dítě. Ale abych nelhal — ne že by mi nezáleželo taky na Elce. Nadávala mi sice a proklínala mě, ale mohl jsem na ní oči nechat, lakovou sílu měla! Jediným pohledem vzala člověku vfcechnu řeč. A to její hubování! Plné ohně a síry, m přesto na něm bylo cosi krásného. Zbožňoval jsem kii/dé její slovo, i když mě zraňovala do krve. Večer jsem jí nosil bochník černého chleba a bochník bílého chleba a taky makové housky, které jsem sám upekl. Kvůli ní jsem kradl a sebral jsem všechno, co mi prišlo pod ruku: makrónky, rozinky, mandle, koláče. Snad mi bude odpuštěno, že jsem pro ni kradl ze šábe-nových hrnců, které si ženské nechávaly ohřát v pekařské peci. Bral jsem z nich kousky masa i nákypu, kuřecí Mehýnko nebo hlavu, trochu drůbků, všechno, co se dalo rychle stopit. Elka jedla a ztloustla a zhezkla. Ve všední dny jsem nebýval přes noc doma, protože JNem musel spávat v pekárně. Když jsem v pátek večer phsel domů, vždycky si našla nějakou výmluvu. Bud1 že «)5 ji páli žáha, nebo píchá v boku, nebo trápí škytavka, nebo bolí hlava. Znáte ty ženské vytáčky. Bývaly to těžké chvíle. Hořké. Ke všemu dorůstal její mladší bratr, ten .-panchart. Bušil do mě jako do pytle, a když jsem se po něm chtěl ohnat, dala se do takového řevu a nadáváni, že na mě šly mrákoty. Desetkrát za den mi vyhrožovala rozvodem. Jiný na mém místě by práskl do bot a hotovo. Ale já už jsem takový, že všechno snesu a neříkám nic. Co má člověk dělat? Bůh mu dal ramena, dává mu i břemena. Jednou večer jsme měli v pekárně pohromu. Vybuchla pec a málem jsme vyhořeli. Nedalo se dělat nic jiného než jít domů, tak jsem šel domů. Aspoň okusím, jaký je to požitek spát ve všední den v posteli. Abych neprobudil maličkého, vešel jsem po špičkách. A když jsem byl uvnitř, zdálo se mi, že neslyším jedno chrápání, ale jakoby dvě, jedno vyšší a druhé, jako když chroptí podřezaný vůl. Ach, to se mi nelíbilo! To se mi nelíbilo ani za mák. Jdu k posteli — a zatmělo se mi před očima. Vedle Elky leží mužský. Jiný na mém místě by udělal takový kravál, že by vzbouřil celé město, ale mně blesklo hlavou, že bych mohl vzbudit malého. Takový drobeček — načpak děsit vlaštoviČku, řekl jsem si. No tak dobrá, vrátil jsem se do pekárny, natáhl se na pytel mouky a do rana jsem nezamhouřil oči. Třásl jsem se, jako bych měl zimnicí. „Dál už osla dělat nebudu," řekl jsem si. „Gimpl se nedá vodit celý život za nos. I takoví hlupáci jako Gimpl jsou hloupí jen odtud potud." Ráno jsem šel k rabínovi na radu a v městečku z toho bylo velké pozdvižení. Hned poslali kostelníka pro El« ku. Přišla s maličkým v náručí. A co myslíte, že udělala? Zapřela to, všechno zapřela, sakumprásk! „Je to pomatenec/' řekla. „Bůhví co se mu zdálo nebo co si vy-fantazíroval." Křičeli na ni, hrozili jí, tloukli do stolu, ale ona neustoupila ani o chlup. Prý je to křivé nařčeni. Řezníci a koňští handlíři se jí zastávali. Jeden mládenec z jatek se ke mně přitočil a povídá: „Sledujem tě — 96 más to spočteno." Mezitím sebou začal maličký šít i podělal se. V místnosti rabínského soudu stála archa úmluvy a něco takového se tam nesluší, tak poslali Elku domů. Povídám rabínovi: „Co mám dělat?" „Musíš se s ní hned rozvést." „A co když nebude chtít?" povídám. „Musíš ji postavit před hotovou věc. To je všechno." „No tak dobře, rabi. Ještě si to rozmyslím." „Není co rozmýšlet. Pod jednou střechou s ní zůstat nesmíš." „A co když budu chtít za dítětem?" „Pusť tu běhnu z hlavy," povídá rabín, „a její parchanty jakbysmet." Vynesl rozsudek, že už nikdy v životě — do nejdelší Miirti — nesmím překročit její práh. Přes den mi to tolik nevadilo. Říkal jsem si: Muselo lo být, vřed musel prasknout. Ale v noci, když jsem leid na pytlích mouky, mi bývalo hrozně. Toužil jsem po ni a po dítěti. Chtěl jsem se hněvat, jenže to je právě mé nc&lěsti, že se doopravdy hněvat nedokážu. Jednak, říkal jsem si, uklouzne někdy každý. Bez chyb se žít nedá, Mládenec, který u ní byl, ji sváděl a nosil jí dary m zeny mají často dlouhé vlasy a krátký rozum, takže ji uhiilamutil. A jednak — když to popřela, kdoví jestli se mi to jenom nezdálo. Člověk přece mívá halucinace. N dul y vidí nějakou postavu nebo skřítka, ale když přijde blíž, není tam nic. A jestli je to ten případ, tak jí křivdím. Když jsem se v myšlenkách dostal až sem, vyhrkly mi slzy. Rozeštkal jsem se tak, že jsem pod sebou piomočil mouku. Ráno jsem šel k rabínovi a ohlásil mu, že jsem se zmýlil. Rabín psal brkem dál a řekl, že kily/ je to tak, bude muset celý případ přezkoumat. Dokud nedojde k závěru, nesmím se ke své ženě přiblížit, «le mohu jí posílat chleba a peníze po poslovi. 07 3 Než se všichni rabíni dohodli, uběhlo devět měsíců. Dopisy chodily sem tam. Jakživ jsem netušil, kolik je na takovou věc třeba učenosti. Zatím Elka porodila další dítě, tentokrát holčičku. O šábesu jsem šel do synagógy vyprosit jí požehnání. Řekli mi, af přistoupím k bibli, a pojmenoval jsem maličkou po své tchyni, budiž jí zem lehká. Místní hulváti a tlučhubové si mě v pekárně podávali. Celá Frampol okřála na duchu mým trápením a žalem. Ale já jsem se rozhodl, že budu vždycky věřit tomu, co se mi říká. K čemu je nedůvěra? Dnes nevěříš své ženě a zítra ti nebude dost dobrý Bůh. V pekárně jsme měli učedníka, který byl Elčin soused, a po něm jsem jí posílal denně bochník žitného nebo pšeničného chleba, nějaké to cukroví, housky nebo preclíky, nebo když mi štěstí přálo, kousek dortu, medovníku nebo svatebního závinu — co mi přišlo pod prsty. Učedník byl dobrotisko a často přidal něco ze svého. Dřív mě dost sužoval, kroutil mi nosem nebo m6 rýpal do žeber, ale když začal docházet do našeho baráčku, stal se z něj milý, kamarádský chlapec. „Já ti povím, Gimple," řekl mi, „ty máš tak vzornou manželku a krásné dětičky, že si je ani nezasloužíš/* „Ale co o ní říkají lidé," povídám. „Lidé mají velké huby," řekl, „a z dlouhé chvíle jimi mlátí. Zapomeň na jejich řeči jako na loňský sníh." Jednoho dne pro mě poslal rabín a řekl: „Gimple, vift jistě, že ses tenkrát zmýlil?" „Vím to jistě," povídám. „Ale uvažuj! Sám jsi vedle své ženy někoho viděl." „To musel být stin," povídám. „Stín čeho?" „Nějakého trámu asi." „Tak můžeš jít domů. Vděčíš za to janowskému rabínovi. Našel v Maimonidovi zapadlý citát ve tvůj prospěch." 98 Popadl jsem rabínovu ruku a políbil ji. ( 'htěl jsem hned běžet domů. Není to žádná maličkost být tak dlouho odloučen od manželky a dítěte. Pak mě napadlo: Radši se vrátím do práce a domů půjdu až večer. Nikomu jsem o tom neřekl, přestože v srdci jsem měl jako o velikém svátku. Ženské se mi pošklebovaly liiko každý den, ale já si říkal: Jen si mlaťte hubami. Pravda vyšla na světlo jako olej na vodu. Když říká Muimonides, že je to tak, musí to být tak! Pozdě večer jsem přikryl těsto, aby kynulo, vzal jsem ní svůj díl chleba a pytlík mouky a alou domů. Měsíc byl v úplňku a hvězdy se tak blystěly, až z toho šel M meh. Spěchal jsem dál a přede mnou se hnal dlouhý hlín. Byla zima, napadl čerstvý sníh. Bylo mi do zpěvu, ulc v tak pozdní hodině jsem nechtěl budit sousedy. ('htěl jsem si aspoň zahvízdat, ale vzpomněl jsem si, že v noci se nemá hvízdat, protože to privoláva zlé duchy. I jik jsem byl potichu a šel co nejrychleji. Z křesťanských dvorů na mě štěkali psi, ale říkal jsem *i: Jen si štěkejte, až vám zuby vypadnou! Co jiného |sic než obyčejní psi? Zato já jsem člověk, muž výborné Jeny, otec nadějných dětí. Když jsem se přiblížil k baráčku, srdce mi začalo búrni jako nějakému zločinci. Strach jsem neměl, ale srdce buch, buch, buch! No, zpátky jsem utéct nemohl. Potichounku jsem zvedl petlici a vešel. Elka spala. Podíval jsem se do kolébky. Okenice byly zavřeny, ale škvírami ne dral měsíc. Uviděl jsem obličejík novorozeněte a v tu ehvíli jsem se zamiloval do každé jeho kostičky. Pak jsem šel blíž k posteli. A koho nevidím ležet vedle lüky jako učedníka. Měsíc najednou zhasl. Kolem bvla tma tmoucí a já se roztřásl. Zuby mi cvakaly. Chleba mi vypadl z rukou a moje žena se probudila: „Hu, kilo je to?" Zasténal jsem: „Já." „Gimpl?" zeptala se. „Jak to, že jsi tady? Já myslela, )c to máš zakázáno." W „Rabín říkal," odpověděl jsem a klepal se jako v horečce. „Víš co, Gimple?" řekla. „Jdi se podívat do chlívka, jestli něco není s kozou. Je nějaká špatná/4 Zapomněl jsem říct, že jsme měli kozu. Když jsem slyšel, že je nemocná, vyšel jsem na dvůr. Byla to moc hodná koza; Cítil jsem s ní skoro jako s člověkem. Váhavě jsem přišel k chlívku a otevřel dvířka. Koza stála na všech čtyřech. Celou jsem ji ohmatal, zatahal za rohy, prohlédl vemeno, a nikde žádná chyba. NejspíS se přežrala kůry ze stromů. „Dobrou noc, kozičko,4* povídám. „Pěkně okrívej." A to zvířátko mi odpovědělo „Méé", jako by mi děkovalo za dobrou vůli. Vrátil jsem se do jizby. Učedník zmizel. „Kde je ten kluk?" povídám. „Jaký kluk?** opáčila moje žena. „Copak nevíš?" povídám jí. „Ten učedník. Spala jsi s ním." „Ať se na tebe všechny mé noční můry slétnou a tělo i duši ti rozederou. Zlý duch tě posedl a zatemnil ti zrak." Začala ječet: „Ty zvíře hnusné! Ty strašidlo! 1^ pařeze tupý! Ty slonbidlo! Táhni, nebo budu křičet, dokud celou Frampol z postele nevytáhnu!" Než jsem se mohl hnout, seskočil z pece její bratr a praštil mě do týla. Myslel jsem, že mi zlomil vaz. Cítil jsem, že se mnou není něco v pořádku, a řekl jsem: „Nedělej ostudu. To by mi ještě scházelo, aby mě lidé nařkli, že privolávam strašidla a dybuky." Právě tohle totiž chtěla. „Na chleba ode mě by pak nikdo nesáhl." Zkrátka jsem ji nějak utišil. „Dobře," řekla, „stačí. Lehni si a pukni." Na druhjf den ráno jsem si vzal učedníka stranou. „Poslouchej, bráško!" A tak dále a tak dále. „O čem to mluvíš?" Koukal na mě, jako bych spadl ze střechy nebo odkud* „Přisámbohu," řekl, „měl bys jít k nějakému bylinka» ři nebo mastičkáři. Bojím se, že máš o kolečko víc, ale že jsi to ty, nechám si to pro sebe." A při tom zůstalo» 100 /krátka a dobře, žil jsem se svou ženou dvacet let. Porodila mi šest dětí, čtyři děvčata a dva syny. Dalo se v'.rchno možné, ale já jsem neslyšel, neviděl. Věřil jsem, .1 dost. Nedávno mi řekl rabín: „Věřit je blahodárné sani* > o sobě. Je psáno, že dobrý člověk je živ svou vírou." Náhle se mi žena roznemohla. Začalo to maličkostí, Inkovou bulkou na prsu. Nebyla ještě tak stará, ale nebyl jí zřejmě souzen dlouhý život. Vydal jsem na ni celý iiKijlant. Zapomněl jsem říct, že tou dobou jsem už měl »voje pekařství a ve Frampoli jsem platil za boháče. Den co den k nám chodil mastičkář a sehnal jsem všechny čarodějné lékaře z okolí. Rozhodli, že se mají přikládat pijavice, a potom zkoušeli baňky. Dokonce poslali pro doktora do Lublinu, ale to už bylo pozdě. Než umřela, zavolala si mě k posteli a řekla: „Odpusť mi, Gimple." Povídám: „Co ti márrt odpouštět? Bylas dobrá a věrná žena." „Ach Gimple!" řekla. „Tak ohavně jsem tě celá ta lé-lit podváděla. Chci před Stvořitele čistá, a proto ti mu*