Samozřejmě, že jsme si dřívější události večera nechaly pro sebe. Lord Pabham nikdy neohlásil ztrátu hyeny. Když mu rok či dva předtím uteklo z jeho zoologické zahrady zvíře, které se živilo výhradně ovocem, musel zaplatit odškodné za jedenáct případů napadení ovcí a prakticky znovuzřídit drůbežárny všem sousedům. Útěk hyeny by ho byl přišel na hotovou královskou rentu. Cikáni se zachovali stejně diskrétně, pokud šlo o jejich zmizelou ratolest; myslím ostatně, že ve velkých táborech nevědí tak docela přesně, kolik jich vlastně mají."
Baronka se zamyšleně odmlčela a pak pokračovala.
„Jenže to dobrodružství mělo přece jen svou dohru. Dostala jsem poštou rozkošnou diamantovou brož ve tvaru rozmarýnové větvičky se jménem Esmé. Mimochodem jsem taky přišla o přátelství Constance Brod-dlové. Když jsem totiž tu brož prodala, odmítla jsem docela přirozeně rozdělit se s ní o výtěžek. Upozornila jsem ji, že pokud šlo o jméno Esmé, vymyslela jsem si je sama, kdežto pokud šlo o hyenu, byla to záležitost lorda Pabhama, jestliže to opravdu byla jeho hyena. O tom ovšem nemám vůbec žádný důkaz."
KOCOMOUR
Bylo chladné deštivé odpoledne pozdě v srpnu, v tom neurčitém období, kdy jsou koroptve dosud v hájení nebo v chladírnách a kdy není co lovit — ledaže se člověk octne na jih od Bristolského kanálu, kde mu zákon dovoluje štvát vypasené jeleny. Jenomže prázdninoví hosté lady Blemleyové se nesjeli na jih od Bristolského kanálu, takže se toho odpoledne všichni shromáždili ke svačině. Přes nanicovatost počasí a nezajímavost prostředí však společnost nejevila známky onoho unudeného neklidu, k němuž patří hrůza z elektrického piana a potlačovaná touha po licitovaném bridži. Celé shromáždění přímo viselo s otevřenými ústy na zdánlivě bezvýznamné osobnosti pana Cornelia Appina. Byl to jediný host lady Blemleyové, o kterém se nevědělo, co je vlastně zač. Někdo o něm prohlásil, že je prý chytrý, a tak jej hostitelka pozvala ve skromném očekávání, že přispěje alespoň částí své chytrosti k všeobecné zábavě. Ale až do svačiny toho odpoledne nepřišla na to, v čem jeho údajná chytrost spočívá. Nevynikal vtipem ani sportovní zdatností v kroketu, hypnotickou silou ani jako organizátor ochotnického divadla. Dokonce ani svým zjevem nepřipomínal onen typ mužů, kterým jsou ženy ochotny odpustit značný nedostatek ducha. Scvrkl se na pouhého pana Appina a jméno Cornelius se zdálo svědčit o průhledném podvodu při křtu. A teď tady o sobě tvrdil, že obohatil svět objevem, vedle něhož jsou vynálezy střelného prachu, knihtisku a parní lokomotivy zanedbatelnými maličkostmi. Věda dosáhla za poslední desítiletí udivujícího pokroku v mnoha směrech, ale jeho objev zřejmě patřil spíš do říše zázraků než vědeckých vymožeností.
31
„Tak vy nám vázne chcete namluvit," řekl sir Wilfrid, „že jste našel způsob, jak naučit zvířata lidské řeči, a že náš drahý starý Kocomour je váš první úspěšný žák?"
„Zbývám se tím problémem už sedmnáct let," odpo-vědělpan Appin, „ale teprve v posledních osmi či devíti měsících jsem byl odměněn zábleskem úspěchu. Experimentoval jsem samozřejmě s tisíci zvířaty, ale v poslední době jenom s kočkami, s těmi podivuhodnými tvory, kteří se tak báječně přizpůsobili naší civilizaci, a přitom si zachovali všechny vysoce vyvinuté divoké instinkty. Tu a tam mezi nimi člověk narazí na výjimečný intelekt, právě tak jako mezi lidským průměrem, a když jsem se před týdnem seznámil s Kocomou-rem, uvědomil jsem si okamžitě, že mám co dělat se »superkocourem« naprosto mimořádné inteligence. Posledními pokusy jsem se k úspěchu značně přiblížil; s Kocomourem, jak mu říkáte, jsem dosáhl cíle."
Pan Appin dokončil své pozoruhodné prohlášení hlasem, ve kterém se snažil potlačit vítězoslavnou fanfáru. Nikdo nevyslovil slovo „blbost", třebaže na Clovisových rtech jako by němě zabubnovaly na poplach dvě retni-ce, které vyvolaly ovzduší nedůvěry.
„To tvrdíte," zeptala se po krátké pauzičce slečna Reskerová, „že jste Rocomoura naučil chápat a vyslovovat snadné jednoslabičné věty?"
„Drahá slečno Reskerová," odpověděl divotvorce trpělivě, „takhle po kouskách učíme mluvit malé děti, divochy a zaostalé dospělé. Jakmile jsme jednou rozřešili problém, jak začít s vysoce inteligentním tvorem, nemusíme se touhle metodou nijak zdržovat. Kocomour mluví naší řečí naprosto plynně."
Tentokrát pronesl Clovis slovo „superblbost" naprosto zřetelně. Sir Wilfrid byl zdvořilejší, ale stejně skeptický.
32
„Neměli bychom toho kocoura sehnat, abychom se pfoiivftdřlH sami?" navrhla lady Blemleyová.
Sir Wilfrid se šel po zvířeti podívat a společnost se mtím usadila v líném očekávání nějakého více či méně podařeného břichomluveckého triku.
Sir Wilfrid se za okamžik vrátil, pod opálením bledý jako stěna a s vytřeštěnýma očima.
„Panebože, je to pravda!"
Jeho vzrušení bylo neklamně opravdové a posluchači so k němu vrhli strženi novým zájmem.
Sir Wilfrid se zhroutil do lenošky a bez dechu pokračoval: „Našel jsem ho podřimovat v kuráckém pokoji a zavolal jsem ho, aby se přišel nasvacit. Zamžoural na mne jako obyčejně a já mu řekl: »Tak pojď, Kocomou-n\ neriech nás čekat!« A on, panebože! zavrčel strašně přirozeným hlasem, že přijde, až se mu uráčí! Div jsem neprorazil strop, jak jsem vyskočil!"
Pan Appin prve kázal posluchačům absolutně nedůvěřivým, ale sdělení sira Wilfrida je okamžitě přesvědčilo. Strhl se hotový bábel překvapených výkřiků, uprostřed něhož vědátor mlčky vychutnával první plod svého ohromujícího objevu.
Do té vřavy vešel Kocomour a pustil se s okázalou neúčastí sametovými kroky přes pokoj ke skupině kolem stolu se svačinou.
Společnost náhle ztichla v tísnivých rozpacích. Zdálo se nějak nepřípadné oslovit domácího kocoura s uznaně dravčím chrupem jako rovného mezi rovnými.
„Chtěl bys trochu mlíčka, Rocomourku?" odhodlala se konečně lady Blemleyová poněkud přiškrceným hlasem.
„Pro mě za mě, proč ne?" ozvala se odpověď lhostejným tónem. Posluchači se zachvěli potlačeným vzrušením a lady Blemleyové se dá prominout, že mu nalila misku mléka značně nejistou rukou.
35
„Bohužel jsem dost rozlila," řekla omluvně.
„Můj koberec to přece není," odtušil Kocomour.
Pokojem se znovu rozhostilo mlčení, dokud se slečna Reskerová vybraným tónem dobročinné pracovnice nezeptala, jestli to bylo těžké, naučit se mluvit lidskou řečí. Kocomour se na ni na okamžik zadíval a pak upřel pohled povzneseně do dálky. Bylo zřejmé, že otravné otázky se vymykají jeho představám o životě.
„Co si myslíš o lidské inteligenci?" zeptala se Mavis Pellingtonová nešikovně.
„Konkrétně   o   čí   inteligenci?"   opáčil   Kocomour
chladně.
„No, tak třeba o mé," řekla Mavis a nucené se zahih-
ňala.
„Uvádíte mě do rozpaků," odpověděl Kocomour, jehož tón a výraz nesvědčily o nejmenší špetce nějakých rozpaků. „Když šlo o vaše pozvání k nám, sir Wilfrid namítal, že nezná ženskou se zakrslejším mozkem a že je velký rozdíl mezi pohostinností a péčí o slabomyslné. A lady Blemleyová odpověděla, že právě pro tu za-krnělost mozku vás zve, poněvadž jinak nemůže přijít na nikoho dost debilního, aby si koupil jejich staré auto. Víte, to, kterému říkají »Sisyfův sen«, protože ho stačí tlačit a vyjede do kopce docela dobře."
Protest lady Blemleyové by byl vyzněl presvedčivej], kdyby byla právě toho rána Mavis nenaznačila, že dotyčný automobil je jako stvořený pro její sídlo v Devonshire.
Major Barfield do toho šlápl, aby odvrátil pozornost.
„A co ty tvoje pletky s tou mourovatou číčou ze stájí,
co?"
Hned v tom okamžiku, kdy to vyslovil, uvědomil si
každý, jak šlápl vedle.
„Před veřejností obyčejně o takových záležitostech nediskutujeme," odtušil Kocomour mrazivě. „Už z let-
36
mého pohledu na vaše chování v našem domě bych soudil, že by vám nebylo dvakrát milé, kdybych převedl řeč na vaše vlastní avantýry."
Panika, která propukla, se neomezila jenom na majora.
„Nechtěl by ses podívat, jestli ti už kuchařka připravila večeři?" navrhla mu rychle lady Blemleyová tváříc se, jako by zapomněla, že KocomOurovi zbývají do obvyklé doby večeře aspoň dvě hodiny.
„Děkuju," odpověděl Kocomour, „takhle brzy po svačině ne. Nechci zajít z přejedení."
„Ale kočky přece mají devatero životů," zahlaholil sir Wilfrid bodře.
„Možná," poznamenal Kocomour; „ale jenom jedna játra."
„Adelaido," ozvala se paní Comettová, „to chceš toho kocoura nechat, aby šel a pomluvil nás všechny před služebnictvem?"
Panika skutečně zachvátila celou společnost. Kolem oken většiny ložnic zámku vedla úzká římsa, a všichni si se zatrnutím vzpomněli, že se po ní Kocomour ve všech denních i nočních dobách s oblibou prochází a pozoruje odtamtud holuby — a bůhvíco ještě. Jestliže hodlal pokračovat ve své dosavadní otevřenosti, mohlo to mít víc než trapné následky. Paní Comettová, která trávila mnoho času u toaletního stolku a o jejíž pleti se říkalo, že se rdí svěžestí vždycky včasně, ale jenom dočasně, upadla do nemenších rozpaků než major. Slečna Scrawenová, která psala vášnivě smyslnou poezii a vedla bezúhonný život, dala najevo pouze nelibost; jestliže se člověk v soukromí chová řádně a ctnostně, neznamená to ještě, že by chtěl, aby si o tom čimčarali vrabci na střeše. Bertie van Tahn, kerý byl v sedmnácti letech tak zkažený, že se už dávno vzdal úsilí stát se ještě zkaženějším, zbělel jako povadlá gardénie, nedo-
37
pustil se však té chyby, aby vyrazil z pokoje jako Odo Finsberry, mladý džentlmen, o němž se předpokládalo, že studuje teologii a jehož patrně rozrušilo pomyšlení na skandály, které by mohl vyslechnout o svých bližních. Clovis měl tolik duchapřítomnosti, že se nepřestal tvářit nevzrušeně, v duchu však počítal, jak dlouho může trvat, než si prostřednictvím zasílatelské služby opatří bedýnku vybraných myší jako úplatek.
Agnes Reskerová ani v tak choulostivé situaci nedokázala zůstat dlouho v pozadí.
„Proč jsem já sem jenom jezdila!" zvolala dramaticky.
Kocomour na to okamžitě navázal.
„Podle toho, co jste říkala včera na kroketovém hřišti paní Cornettové, přijela jste se sem najíst. Říkala jste, že neznáte otravnější tupce než Blemleyovy, ale že mají aspoň tolik rozumu, aby zaměstnávali prvotřídního kuchaře; jinak že by sotva koho nachytali, aby k nim přijel podruhé."
„Na tom není slova pravdy! Paní Cornettová mi to potvrdí —," zvolala zrudlá Agnes.
„Paní Cornettová pak vaši poznámku opakovala Ber-tiemu van Tahnovi," pokračoval Kocomour, „a sama k tomu poznamenala: »Ta ženská je pěkná vyžírka, za čtyři jídla denně by vlezla bůhvíkam,« a Bertie van Tahn na to řekl —"
V tom okamžiku kronika naštěstí skončila. Kocomour zahlédl velkého žlutého Torna z fary, jak se plíží křovím směrem ke stájím, a jako blesk zmizel otevřenými skleněnými dveřmi.
Kolem Cornelia Appina se po zmizení jeho až příliš bystrého žáka strhl uragán trpkých výčitek, úzkostlivých dotazů a ustrašených proseb. Musí prý nést odpovědnost za to, co spískal, a musí zabránit, aby to nedopadlo ještě hůř. Může Kocomour svému nebezpečné-
38
mu umění naučit ostatní kočky? zněla první otázka. Je možné, odpověděl, že do něho mohl zasvětit svou intimní kočičí přítelkyni ze stájí, ale nezdá se pravděpodobné, že by jeho instruktáž zatím mohla ovlivnit širší kruhy.
„V tom případě," řekla paní Cornettová, „třebaže je možná Kocomour cenné zvíře a tvůj mazlíček, Adelai-do, jistě se mnou budeš souhlasit, že ho musíme i s tou stájovou kočkou bezodkladně sprovodit ze světa."
„Myslíš si snad, že mně ta poslední čtvrthodinka dělala dobře?" odpověděla lady Blemleyová kysele. „Máme s manželem Kocomoura velice rádi — aspoň jsme měli, než ho zkazila ta hrozná vymyšlenost, ale teď o-všem nezbývá nic jiného než dát ho co nejdřív utratit."
„Mohli bychom mu dát strychnin do zbytků, co vždycky dostává při večeři," navrhl sir Wilfrid, „a já půjdu vlastníma rukama utopit tu kočku. Kočího bude hodně mrzet, že přijde o svého miláčka, ale řeknu mu, že u obou koček propukla zvlášť nakažlivá prašivina a že máme strach, aby se nerozšířila do psinců."
„Ale co můj objev!" zanaříkal pan Appin. „Po tolika letech bádání a experimentování —"
„Můžete si jít experimentovat s krávami na statku, ty jsou aspoň pod kontrolou," ozvala se paní Cornettová, „nebo se slony v zoologické zahradě. Jsou prý vysoce inteligentní a mají tu přednost, že se nám neplíží po ložnicích, pod křesly a tak podobně."
Archanděl vzrušeně ohlašující konec světa, který by náhle zjistil, že na stejné datum neúprosně připadají veslařské závody v Henley, takže se konec světa odkládá na neurčito, by nemohl být zdrcenější než Cornelius Appin z přijetí svého báječného objevu. Veřejné mínění však stálo proti němu — kdyby se o tom dokonce dalo hlasovat, silná menšina by se patrně vyjádřila pro to, aby byl zahrnut do strychninové diety.
39
Zmatek v jízdním řádu odjíždějících vlaků a nervózní touha vidět záležitost dovedenu až do konce společnosti nedovolily, aby se rozptýlila okamžitě, ale večeře ten den nebyla společenským úspěchem. Sir Wilfrid měl značné potíže nejdřív se stájovou kočkou a potom s kočím. Agnes Reskerová se při jídle okázale omezila na ždibek suché topinky, kterou drtila v zubech, jako by šlo o jejího osobního nepřítele, zatímco Mavis Pel-lingtonová u stolu zachovala pomstychtivé mlčení. Lady Blemleyová udržovala v proudu občasnou výměnu slov, o které doufala, že působí jako společenská konverzace, veškerou pozorností se však upjala ke dveřím. Na bufetu čekal připravený talíř pečlivě postrychnino-vaných rybích zbytků, ale moučník, sladkosti i pikantní zákusky vzaly za své, a Kocomour se neobjevil ani v jídelně, ani v kuchyni.
Pohřební večeře působila ještě rozverně ve srovnám s následující smuteční vigílií v kuřárně. Jídlo a pití alespoň rozptýlilo a zastřelo převládající trapné rozpaky. Bridž v tom ovzduší všeobecné nervozity a podráždenosti nepřicházel v úvahu a poté, co Ódo Finsberry chladnému obecenstvu ponuře zahrál „Melisandu v lesích", nechali po němé dohodě i hudby. Služebnictvo šlo v jedenáct hodin spát, když bylo ohlásilo, že okénko ve spíži zůstalo jako obvykle otevřeno pro Kocomouro-vu osobní potřebu. Hosté vytrvale listovali běžnými čísly časopisů, a postupně skončili u Zábavné knihovny a svázaných čísel Humorů. Lady Blemleyová se v pravidelných intervalech vypravovala do spíže a vždycky se vrátila s výrazem malátné deprese, který vylučoval všechny otázky jako zbytečné.
Ve dvě v noci porušil Clovis panující ticho.
„Dneska se už nevrátí. Sedí teď nejspíš v redakci místních novin a diktuje první pokračování svých pamětí. Román lady Tentononcové tentokrát z čísla vypadne. Bude to senzace dne."
40
Po tomhle příspěvku k všeobecnému veselí si šel Clovis lehnout. Ostatní členové společnosti následovali v dlouhých přestávkách jeho příkladu.
Služebnictvo roznášející do pokojů ranní čaj stereotypně odpovídalo na stereotypní otázku. Kocomour se nevrátil.
Snídaně byla pokud možno ještě neradostnější než včerejší večeře, ale před jejím koncem se všem ulevilo. Zahradník přinesl Kocomourovo tělo z křoví, kde je právě objevil. Z prokousnutého krku a chuchvalců žluté srsti mezi jeho drápy bylo zřejmé, že Kocomour podlehl v nerovném souboji s velikým Tomem z fary.
O polednách většina hostí opustila zámek a lady Blemleyová se po obědě vzpamatovala natolik, že napsala na faru obzvlášť jedovatý dopis o ztrátě svého cenného mazlíčka.
Kocomour byl páně Appinův jediný zdárný žák a bylo mu souzeno zůstat bez nástupce. Pár neděl nato jeden slon v drážďanské zoologické zahradě, který předtím nejevil žádné známky popudlivosti, zabil v zuřivém záchvatu jistého Angličana, jenž ho patrně dráždil. Noviny uvedly jméno oběti různě, jako Oppin i Eppe-lin, ale křestní jméno zaznamenaly správně — Cornelius.
„Jestli to na tom ubohém zvířeti zkoušel s německými nepravidelnými slovesy," poznamenal Clovis, „tak mu to patří,"