http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, červenec 2002 403
Victoria je na plavbě kolem světa už 22 měsíců a s ní
posádka ztenčená na 5 mužů. Zabudováním motoru
(byť o polovinu slabšího, než by bylo třeba) získala
naše plavba úplně jinou dimenzi. Staří mořští vlci si
už neťukají prstem na čelo a naše dobrodružství teď
voní i naftou. Vracíme se na původní trasu, tj.
k východnímu pobřeží Jižní Ameriky. Přímá cesta
Karibikem by však vedla proti pasátu a proti proudům
a 2500 mil k nejvýchodnějšímu mysu amerického
kontinentu Cabo Branco by Victoria (byť s motorem)
těžko zvládla. Výhodnější, i když delší je klasická
plavba z Ameriky do Evropy přes Azorské ostrovy,
a potom z Kanárských ostrovů přes Kapverdy,
pásmo tišin a rovník do Brazílie. Velké atlantické
kolečko.
Plavba z Bermud na Azory je rychlá a bouřlivá.
O slušnou rychlost se starají silné větry, o zpestření
jídelníčku snad nejkrásnější ryby oceánu dorády
a o zpestření stereotypu hlídek dvojí havárie kormidla,
vždy v noci a za špatného počasí. Po 1686 mílích
a 18 dnech zběsilé plavby přistáváme začátkem
června 2001 na Azorech.
Azory jsou skupinou 9 ostrovů vulkanického původu
o celkové rozloze 2247 km2
a s 250 000 obyvateli.
Objevil je r. 1432 portugalský mořeplavec
Victoria na plavbě kolem světa
6. Azory
IVAN OREL
P. Á. Cabral, který jim dal jméno Ilhas dos Açores
neboli Ostrovy jestřábů. Od roku 1445 byly postupně
kolonizovány Portugalci a dnes mají regionální
samosprávu.
První ostrov, který nás – unavené mořeplavce –
přivítá, je Flores. Ač byl objeven r. 1470, osídlili jej
až v 16. století portugalští sedláci a rybáři. Za zmínku
stojí éra pirátství v 16. a 17. století, kdy Azory
sloužily jako hlavní útočiště i zásobárna španělských
galeon vracejících se do Evropy s poklady
Střední i Jižní Ameriky a staly se neodolatelným
lákadlem námořních lupičů z celé Evropy. Flores je
– jako všechny Azorské ostrovy – kopcovitý; má rozlohu
143 km2
a nejvyšší horou je Morro Alto (914 m
n. m.). Jméno získal podle toho, že na něm roste
množství květin. Hlavními produkty ostrova byly
a částečně dosud jsou pomeranče, citrony, uzené
maso, velrybí olej (tradice velrybářství přetrvala až
do r. 1981), med, keramika, cedrové dřevo. Pro svou
odlehlost a špatné spojení s ostatními ostrovy se
Flores rozvíjel izolovaně a jeho uzavřenost se proNa
protější straně: Námořní mapa Horty je další ukázkou starších map
vydávaných britskou admiralitou:
l Hloubky jsou uvedeny v sázích, pod 11 sáhů v sázích a stopách,
uvedena je přepočtová tabulka na metry.
l Hloubky jsou měřeny k úrovni tzv. nuly mapy. Nula mapy označuje
úroveň hladiny moře při největším možném odlivu.
l Hranice určitých hloubek jsou vyznačeny hloubkovými vrstevnicemi,
izobatami (z řeč. isos – rovný, bathos – hloubka), které zlepšují
čitelnost mapy.
l Písmeno R udává druh dna, v tomto případě je dno skalnaté (angl.
rock).
l Šipkou a číselným údajem je značen převládající proud v dané oblasti,
síla proudu v uzlech (angl. knot).
Přístav Horta nabízí 3 kotviště (symbol kotvy), komerční molo a jachtařské
přístaviště:
n Komerčním lodím čekajícím před přístavem je určeno kotviště východně
od vlnolamu.
n Pro místní rybářské bárky a plachetnice s malým ponorem je vhodné
malé kotviště v Bahía do Porto Pim, otevřené ale jihozápadním
větrům.
n Kotviště uvnitř přístavu, dobře chráněné ze všech stran, užívají
jachtaři i rybáři.
n Po dohodě s kapitanátem přístavu je možno (za mírný poplatek podle
délky lodě) stát u komerčně užívaného mola, ovšem za předpokladu,
že to nebude překážet čilému ruchu velkých dopravních lodí. V praxi to
znamená časté přesuny z jednoho konce mola na druhý.
n Jachtařský přístav v Hortě je světoznámý a téměř vždy doslova
přeplněný na nejvyšší možnou míru. Slavná jsou jeho mola, zdi a vlnolam
pokryté kresbami a malbami jachtařů, kteří tu tak nechávají otisk
svého pobytu. Ani Victoria, která stála u komerčního mola, nemohla
být výjimkou.
n Severně a jižně od vjezdu do přístavu jsou vyznačeny hranice zakázaného
kotvení (prohibited anchorage). Tato omezení jsou nejčastěji
kvůli nebezpečí poškození podmořských kabelů a vedení, někdy též
označují místa s „uloženou“ vojenskou municí apod.
Světelné značení přístavu Horta:
t FI R 3 s 63 ft 11 M (na konci vlnolamu): 3 záblesky červeného světla
v intervalu 3 sekund ve výšce 63 stop nad vodou (od nuly mapy) viditelné
na vzdálenost 11 námořních mil.
t Iso G 1,5 s 40 ft 9 M (pravá strana vjezdu z pohledu od moře):
izofázové zelené světlo v intervalu 1,5 sekundy ve výšce 40 stop nad
nulou mapy viditelné do 9 námořních mil.
t Vyznačení vjezdu do přístavu ISO G 2 s 20/30 ft 2 M: dvě izofázová
zelená světla (poměr délky trvání světla a zatmění je stejný), přední ve
výšce 20 stop, zadní ve výšce 30 stop nad hladinou, viditelné na 2
námořní míle. Linie náměru je 194°.
s
s
1. Lajes das Flores
404 VESMÍR 81, červenec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
mítla i do povahy místních obyvatel. Populace (dnes
3800 lidí) klesá, zejména mladí odcházejí, hlavně
do Portugalska.
Kotvíme v městečku Lajes das Flores. Díky komerčně
užívanému molu je to jediné slušné kotviště na
ostrově (obr. 1).
Vjezd do přístavu je označen dvěma světly:
l Oc R 7s 30 ft (na konci vlnolamu): červené světlo
v intervalu 7 sekund umístěné ve výšce 30 stop nad
mořskou hladinou.
l Iso G (ve vesnici): izofázové zelené světlo, kdy poměr
délky trvání světla a tmy je stejný.
Kotví se podle ponoru lodě uvnitř přístavu tak,
aby loď nepřekážela přijíždějícím rybářským a dopravním
lodím. Lajes das Flores je půvabná vesnice
s milými a (přes určitou uzavřenost) přátelskými obyvateli.
Celní a pasové formality se odehrávají v hospodě
a autostop je pro cestování po tomto deštivém
a zeleném ostrově ideálním dopravním prostředkem.
Další cesta nás zavádí na ostrov Faial. Vedle tradičních
lákadel Azor, jako jsou všeobklopující bujná
vegetace, obří i malé caldeiras (krátery), hory, jezera,
vodopády, malebné vesnice a městečka, nabízí
tento ostrov pohled z „první řady“ na Hortu (barevný
obr. na s. 402), hlavní město celého souostroví, a dále
na sousední ostrov Pico s nejvyšší horou Ponta do
Pico (2351 m n. m.).
Z Faialu je to na severní stranu ostrova Pico – konkrétně
do Sa~
o Rocque – slabý půlden plavby.
Sa~
o Rocque je malý přístav (obr. 2) s krátkým molem
užívaným zásobovacími loděmi a přívozy a s bývalou
továrničkou na zpracování velryb (dnes muzeum).
Vjezd do přístavu je značen dvěma světly:
n FI G 3 s 23 ft 2 M (na konci vlnolamu): záblesk
zeleného světla v intervalu 3 sekundy ve výšce 23 stop
nad mořem viditelný na 2 námořní míle.
n Oc R 6 s 10 ft 6 M: červené světlo přerušené krátkým
zatměním v intervalu 6 sekund ve výšce 10 stop
viditelné na 6 námořních mil.
Břehy jsou posety skalisky a útesy, kotví se uprostřed
přístavu na poměrně velké hloubce 81
sáhu
(zhruba 14,5 metru) nebo se po dohodě s kapitanátem
může stát zdarma u mola, pokud není ohlášena
žádná zásobovací loď.
Další cíl naší cesty je největší z Azorských ostrovů
S~
ao Miguel se správním střediskem Ponta Delgada,
které je největším městem (40 000 obyvatel)
a též největším přístavem Azor (obr. 3). Je dobře
chráněno a jachtařům nabízí kotviště na hloubce
4 sáhy nebo jachtařské přístaviště.
Jako důležitý přístav
je dobře označeno navigačními
světly, náměrovými světly
a jižním kardinálním zna-
kem:
l Oc R 3 s 59 ft 5 M (na konci
mola určeného výhradně ke
komerčním účelům): červené
světlo přerušené krátkým zatměním
v intervalu 3 sekundy
umístěné 59 stop nad nulou
mapy viditelné na 5 námořních
mil.
l Oc G 3 s 39 ft 10 M (na vlnolamu
jachtařského přístavu):
zelené světlo přerušené
krátkým zatměním v intervalu
3 sekundy umístěné 39
stop nad nulou mapy viditelné
na 10 námořních mil.
l Dvě dvojice náměrových svě-
tel:
Iso G 5 s 46 ft 7 M,
Oc G 5 s 158 ft 8 M,
Oc R 6 s 42/63 ft 9M.
l Jižní kardinální znak, který
upozorňuje na skupinu úte-
2. Sa~
o Rocque do Pico
3. Ponta Delgada
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, červenec 2002 405
sů severně od něj a označuje vodu bezpečnou pro plavbu,
tj. na jih od znaku.
l Q (6) + LfI 15 s: výjimečná světelná charakteristika
v systému IALA užívaná výhradně pro jižní kardinální
znaky. Charakteristika: kombinace šesti skupin
rychlých zablesknutí jsou přerušovány pravidelným
zatměním stálého a dlouhého trvání a jednoho
dlouhého zablesknutí (záblesk musí trvat alespoň
2 sekundy), to vše v intervalu 15 sekund.
Jako kontrast k Ponta Delgada jsme za další kotviště
zvolili vesničku Vila do Porto na jihu nejvýchodnějšího
z Azorských ostrovů Santa Maria (obr. 4).
Historicky nejvýznamnější událost se zde odehrála
roku 1492, kdy tu na břeh vystoupil Kryštof Kolumbus
při návratu ze své první cesty do Ameriky.
Přístav Vila do Porto je obklopen vysokými útesy
a skalisky, ke kotvení se užívá levý a střední prostor,
který je částečně chráněn vlnolamem. Na jeho konci
je navigační světlo s charakteristikou FI 5 s 40 ft 5 M
neboli jeden záblesk bílého světla v intervalu 5 sekund
ve výšce 40 stop nad mořskou hladinou viditelný
na vzdálenost 5 námořních mil.
Přístavem Vila do Porto jsme se s Azorami rozloučili.
S Victorií jsme tu strávili velmi příjemný měsíc
a navštívili pět z devíti ostrovů. Člověk nemůže stihnout
všechno. o
4. Vila do Porto
Mám mnoho starých a krásných knížek, spisy klasických
přírodopisců vázané v kůži a ilustrované ručně
kolorovanými rytinami. Pokud však jde o osobní
city, pak v mé knihovně nepochybně vede skromný
svazek vázaný v šedém plátně – Učebnice anglické
mluvnice z roku 1892 od J. M. Greenwooda, školního
inspektora z Kansas City. Ta kniha patřila mému
dědečkovi, který se přistěhoval z Maďarska. Na titulní
stranu elegantním evropským rukopisem vepsal
„Majetek Josefa A. Rosenberga, New York“ a těsně
pod to tužkou tu nejvýmluvnější možnou větu: „Přistál
jsem 11. září 1901.“
Děda Joe umřel, když mi bylo třináct, dřív než
jsem mohl pochopit jeho přehluboké zkušenosti,
i když už moje vlastní ontogeneze pokročila dost
daleko, aby mi zůstal vzácný dar vzpomínek a dlouhotrvajícího
dědova vlivu. Byl to člověk s velikým
uměleckým nadáním, ale neměl mnoho příležitostí
je projevit. V mládí prý překrásně zpíval, avšak jeho
hlas dlouho před mým narozením umlčela postupující
hluchota a úcta k památce matky, které slíbil,
že po její smrti už zpívat nebude. Nikdy se nesnažil
využít svůj pozoruhodný kreslířský talent
k výtvarnému projevu, ale zato se vypracoval ze střihače
v krejčovské dílně až k solidní středostavovské
existenci výrobce podprsenek a korzetů. (Přiznávám,
že v dětství jsem si z toho povolání dělal šprťouchlata,
ale teď v něm vidím obdivuhodný příběh
ekonomického vzestupu založeného na praktickém
využití vlastního nadání.) Především se ale jeho
umělecké založení projevovalo v jeho osobním životě
– v elegantním oděvu (možná až trochu příliš),
v noblesních pohybech, krásném rukopisu a půvabném
vystupování.
Na jeden projev této neobyčejnosti si vzpomínám
zvlášť dobře, jednak proto, že se opakoval každý týden,
jednak pro zřejmou nesourodost místa a děje,
Bratři Mullerové,
přeprava a skladování
STEPHEN JAY GOULD
STEPHEN J. GOULD (10. 9. 1941 – 20. 5. 2002)
Několik měsíců poté, co vyšla Gouldova 1400stránková
kniha „The Structure of Evolutionary Theory“, podlehl
její autor zákeřné rakovině. Málo čtenářů Vesmíru
přečte toto rozsáhlé opus magnum nejplodnějšího paleontologa
20. století. Známe Goulda spíše jako autora
knihy esejů „Pandin palec“ nebo knihy „Jak neměřit
člověka“.
Gould tam, kde ortodoxní darwinizmus zdůrazňoval
vývoj k dokonalosti a harmonii, podtrhoval také
roli náhody a nepředvídatelnosti. Říkal: „Nikdy jsem
to nechápal jako něco, co by mne mělo mrzet nebo
dohánět k zoufalství. Vím, že existují lidé, kteří to neradi
slyší. Pro mne to znamenalo jen to, že odpovědi
na morální otázky nemůžeme dostat pasivním pozorováním
přírody. A je to zároveň výzva filozofům: Na
nás samotných je hledat a nalézat, co to znamená.“
Snad ještě dvě drobnosti: Podle antropologa prof.
S. L. Washburna se mezi evolučními biology, genetiky
a paleontology traduje „malé dogma evoluční biologie“,
totiž že Gould nikdy nespí déle než tři hodiny.
Washburn říká „Přeci žádný normální člověk by v normální
práci nemohl dokázat to, co dokázal S. J. Gould.“
U Stephena Goulda byl roku 1982 diagnostikován
mezoteliom, poměrně vzácný druh rakoviny spojovaný
s expozicí azbestu. Gould prý prostudoval dostupnou
lékařskou literaturu a rozhodl se, že má docela
dobrou šanci být na té lepší části křivky přežití. Během
léčení se nikdy nestalo, že by neodevzdal svůj
pravidelný sloupek do časopisu „Natural history“.
Smutné je, že po 20 letech podlehl zcela jinému typu
rakoviny, která metastázovala ještě předtím, než byla
diagnostikována. Ivan Boháček
ESEJ
406 VESMÍR 81, červenec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
které si nemohlo nepovšimnout ani pěti- či šestileté
dítě. Každou neděli ráno mne děda Joe vzal na procházku,
v krámě na rohu Queens Boulevardu koupil
noviny a půl tuctu preclíků, a pak jsme šli k velikému
tenisovému stadionu na Forest Hills, kde dodnes
poskakuje McEnroe a jiná světová třída. Před jedním
sešlým a zjevně nepoužívaným postranním vchodem
tam trčely tři nebo čtyři zchátralé schody. Děda
s půvabem sobě vlastním vzal kus novin, který jsme
nikdy nečetli, a rozprostřel několik listů na spodní
schod, protože se děsil představy, že by si mohl umazat
kalhoty od rzi nebo prachu. Pak jsme si sedli
a vedli jsme úžasně dospělé rozhovory o baseballu,
pravidlech pokeru nebo výsledcích pátečního boxerského
utkání.
Utkvěl mi v paměti krásný obraz téhle scény: kamera
pomalu odjíždí a my vidíme čím dál tím menší
schodiště pod čím dál tím větší stěnou obrovského
stadionu. Na nejnižším schodu sedí dvě drobné postavičky
– dobře oblečený starý pán, který důstojně
gestikuluje, a obdivně naslouchající malý kluk.
Jistota s sebou nese požehnání i nebezpečí. Jistota
přináší teplo, klid, bezpečí, kotvu zachycenou ve spolehlivých
faktech osobní zkušenosti a pozorování. Vím,
že jsem na těch schodech s dědečkem sedával, protože
jsem tam byl, a žádná síla zvenčí s touhle hluboce osobní
a soukromou zkušeností nemůže pohnout.
Jistota je však také velice nebezpečná, vezmeme-li
v úvahu známou nespolehlivost – a zároveň nepřekonatelnou
moc – lidské mysli. Kolikrát už jsme zabíjeli
ve velkém kvůli „jistotám“ národa či víry? Kolikrát
jsme odsoudili nevinné, protože ten nejjistější
druh předpokládané jistoty – totiž očité svědectví –
je omylný jako všechno lidské?
My primáti jsme vizuální tvorové par excellence,
a proto osobnímu pozorování přisuzujeme zvláštní
význam: byli jsme u toho a viděli jsme to na vlastní
oči. Všechny pohledy ale musejí být zaregistrovány
v mozku a poskládány do jeho spletité paměti. A lidská
mysl, to je největší zázrak přírody a nejzrádnější
kejklíř v jednom: nerozpletitelná kombinace Einsteina
a barona Prášila.
Tahle zvláštní, avšak ne zcela důvodná prestiž přímého
pozorování vedla k jednomu všeobecně rozšířenému
omylu v chápání vědy. Věda se často považuje
za nejobjektivnější a nejpravdivější lidské konání,
a protože se přímé pozorování pokládá za spolehlivý
způsob zkoumání skutečnosti, pro mnoho lidí je vědou
hodnou toho jména jen pozorování samo: „Toliko
fakta, milostivá, a to na vlastní oči.“ Věda však
zahrnuje řadu metod pozorovacích i vyvozovacích
a všechny používá k testování předpokladů, které by
se principiálně měly dát jednoznačně vyvrátit. Kdybychom
náš zájem omezili pouze na záležitosti dostupné
přímému pozorování, byl by brzy vědě konec.
Chce-li vědec dosáhnout vhledu, nemůže se omezit
na pouhý vzhled. Na všech velikostních škálách, od
nejmenších po největší, od nejrychlejších po nejpomalejší,
závisejí mnohé dobře doložené vědecké závěry
na něčem, co leží mimo dobře vymezenou oblast,
která je dostupná přímému pozorování. Nikdo nikdy
neviděl elektron nebo černou díru, události trvající
pikosekundu, či naopak celý geologický věk.
Jeden z nejslabších argumentů, kterým se pro rétorický
efekt ohánějí „vědečtí kreacionisté“, se pokouší
upřít evoluci povahu vědeckého faktu proto,
že její průběh zabírá spoustu času, a nedá se tudíž
přímo pozorovat. Kdyby ale věda trvala na bezprostřední
viditelnosti, nemohli bychom dospět k žádným
závěrům v žádném oboru, který se obírá minulostí
– nebylo by geologie, kosmologie, dějepisu (ba
ani dějin náboženství). Přesto si můžeme být obstojně
jisti, že Jindřich V. vyhrál bitvu u Agincourtu,
i když nemáme ani fotografie, ani pamětníky, kteří
by přežili přes půl tisíciletí. A dinosauři tu běhali
desítky milionů let předtím, než se na téhle planetě
objevili uvědomělí pozorovatelé. Evoluce jakožto předmět
vědy nijak zvlášť netrpí tím, že nejzajímavější
z jejích událostí trvaly dlouho a odbyly se v nepozorovatelné
minulosti.
Navíc však očitá svědectví nezasluhují obvyklou
prestiž konečného důkazu ani tam, kde je přímých
pozorovatelů dostatek. Elizabeth Loftusová v šokující
knize Očité svědectví (1979) zpochybňuje, a to
zejména v právním smyslu, představu přímého pozorování
jakožto zvláštní záruky spolehlivosti. Nachází
tři možné příčiny omylů i tam, kde věříme, že
popisujeme jen to, co jsme viděli: mylné pochopení
události samé a dva známé šejdíře zahrávající si
s obsahem paměti – zapomínání a vzpomínání.
Loftusová například v jednom experimentu ukázala
40 studentům tříminutový videozáznam z přednášky,
na kterou vtrhlo 8 demonstrantů (přiměřené to téma
– studie pochází z počátku 70. let). Pak studentům
rozdala dotazník a polovině z nich položila otázku,
zda skupinu 12 demonstrantů vedl muž nebo žena.
Druhá polovina dostala otázku, zda skupinu 4 demonstrantů
vedl muž nebo žena. O týden později se
v dalším dotazníku zeptala všech pokusných osob,
kolik demonstrantů viděli vstoupit do posluchárny.
Ti, kterých se původně ptala na 12 demonstrantů,
uváděli, že viděli v průměru 8,9 osoby, a ti, kteří slyšeli
o čtyřech, jen 6,4. Všichni ve skutečnosti viděli
8 osob, ale jejich pozdější úsudek odpovídal kompromisu
mezi skutečným pozorováním a neuvědomělou
sugescí z prvního dotazníku.
Lidi lze dokonce přesvědčit, že „viděli“ neexistující
věci. V jiném pokusu promítla Loftusová filmový záznam
autonehody a po něm položila zavádějící otázku:
„Jak rychle jelo bílé auto, když míjelo stodolu
u vedlejší silnice?“ (Na filmu žádná stodola nebyla.)
Kontrolní skupina dostala přesnější otázku: „Jak
rychle jelo bílé auto po vedlejší silnici?“ O týden později
17 procent studentů z první skupiny tvrdilo, že
neexistující stodolu viděli, kdežto v kontrole vzpomínala
stodolu jen 3 procenta.
Necháváme se tedy snadno oklamat na všech frontách
oka i mysli: v tom, co vidíme, co si zapamatováváme
i na co vzpomínáme. To, co nám provádějí
oči, je samo o sobě dost zlé, a s myslí je ještě hůře.
Není pomoci, kromě neustálé pokory a neutuchající
ostražitosti. Nevěř vlastní paměti o nic víc než chlapovi,
s kterým hraješ poker (říkával můj dědeček na
schodech).
S touhle zásadou v mysli jsem se loni – po víc
než třiceti letech prožitých daleko od rodného hnízda
– vypravil hledat ty schody. Vystoupil jsem z metra
na 67. avenue, došel jsem k číslu 98–50, kde jsme
bydlívali, a pak jsem se vypravil po dědově trase na
Queens Boulevard a k tenisovému stadionu.
Šel jsem správným směrem, ale brzy mi došlo, že jsem
se dost podstatně zmýlil. Tenisový stadion se tyčil aspoň
míli odtud, příliš daleko na krátkou nedělní procházku
s pytlem preclíků v jedné ruce a s pětiletým
děckem visícím na druhé. S pocitem rostoucího zmatku
jsem šel ulicí dál, a hned na příštím rohu jsem narazil
na známé schody, a projela mnou ta teplá vlna
paměti, která pohání naše hledání ztraceného času.
Pamatoval jsem si ty schody docela přesně – tři
skromné kamenné stupně s rezovatým železným zábradlím.
Ale schody vůbec nepatří k tenisovému stadionu;
vedou k postrannímu vchodu obyčejné cihlo-
ESEJ
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, červenec 2002 407
vé budovy, která je teď prázdná, zamčená na řetěz
a zchátralá, ale pořád ještě vystavuje na odiv svůj
původní účel velikým reklamním nápisem, namalovaným
přímo na cihly, jak bývalo kdysi zvykem: „Bratři
Mullerové, přeprava a skladování“ – a dole telefonní
číslo z dávné předdigitální doby: Illinois 9-9200.
Zjevně jsem si propojil dominantu míst mého dětství
– tenisový stadion – s jiným místem, které bylo
důležité pro mne osobně, a v paměti mi z obojího
zůstal kříženec. A přesto i teď, tváří v tvář neoddiskutovatelné
skutečnosti, se v mých vzpomínkách nad
oněmi schody tyčí stěna tenisového stadionu.
Mohu žádat o shovívavost a omlouvat mou svědeckou
nespolehlivost ve věci schodů u bratří Mullerů
nezkušeností a mládím. Nebylo mi koneckonců
o moc víc než pět a v tomhle tvárném věku se i obyčejné
šestipatrové skladiště může zdát dost velké na
to, aby se dalo poplést s něčím opravdu důležitým.
Pro další historku však už žádnou omluvu nemám.
O deset let později, v důvěryhodném věku patnácti
let, jsem zažil rodinný výlet autem na Západ. Zvlášť
živě si pamatuji Ďáblovu věž ve Wyomingu (to je ten
sopečný peň, který se proslavil jako místo přistání
mimozemšťanů ve filmu Blízká setkání třetího druhu).
Přijíždíme od východu. Táta nám vypráví, že
máme věž vyhlížet už na desítky mil, protože se
v průvodci dočetl, že se tyčí téměř kolmo nad Velkými
pláněmi, plochými jako lívanec, a že ji rodiny
osadníků putujících na západ používaly jako orientační
bod. Vidíme věž napřed jako nepatrnou, skoro
čtvercovou tečku na obzoru. Jak se blížíme, tečka
roste a roste, nabývá tvaru, a nakonec se proměňuje
ve svazek propojených šestihranných bazaltových
pilířů. Nikdy nezapomenu na dvě věci, které tehdy
úplně uchvátily mou pozornost: prudké zrození vertikály
v ploše, s úplně kolmým rozhraním, a plynulý
růst od tečky na obzoru po až děsivě ohromnou masu
kamene.
I teď s naprostou jistotou vím, že jsem zažil tohle
vizuální drama tak, jak je popisuji. Obraz té nezaměnitelné
siluety, jež roste a roste, není o nic slabší
než kterákoli jiná vzpomínka, kterou nosím v hlavě.
Vidím tu věž jako tečku v dálce, jako průměrně velký
pomníček, a nakonec jako obra vyplňujícího celé
zorné pole. Vyprávěl jsem o tom spoustě lidí
a přirovnával jsem tenhle přírodní úkaz k pohledu
na Chartres, kostelní věž připomínající hračku (dvacet
mil od Paříže), která roste ve vše zastiňující symbol
panoramatu středověkého města.
V roce 1987 jsem se k Ďáblově věži vypravil s rodinou
– poprvé od onoho prvního blízkého setkání
před třiceti lety. Naplánoval jsem trasu tak, abychom
přijeli od východu, aby také viděli ten úžasný pohled
– a samozřejmě jsem jim o něm taky vyprávěl.
Čtenář těchto řádků už asi tuší, jakého zklamání
se mi dostalo, i když mi proto není o nic méně trapně.
Okolí Ďáblovy věže je kopcovité a skála sama není
z žádné strany vidět dál než na pár mil. Koupil jsem
si brožuru o putování osadníků na západ, ale žádná
trasa se k Ďáblově věži nepřibližuje. Výlet se docela
vydařil, jen jsem si připadal jako pitomec. Později jsem
se podíval do svého deníku z toho dávného středoškolského
putování. Skalisko, které se tyčí v rovině,
maják poutníků, je Scottsbluff v Nebrasce – a není
zdaleka tak veliké ani tak působivé jako Ďáblova věž.
Přesto když vzpomínám na tu rostoucí tečku na
obzoru, pořád v duchu vidím Ďáblovu věž. Vidím ji
stejně jistě a jasně jako dřív, jenže teď vím, že si ji
pamatuji špatně.
Tohle bylo dlouhé vyprávění s jednoduchou pointou.
Děda Joe, ten moudrý starý venkovan v pečlivě
nažehleném obleku s kravatou, mne na oněch schodech
učil, že si mám dávat pozor na lichotky a nemám
věřit ničemu, co se nedá dokázat. Tuhle dobrou
radu musíme ale rozšířit i na naše vlastní nejvnitřnější
jistoty, hlavně pak na ty, o kterých nikdy
nepochybujeme, protože očité svědectví je přece zárukou
pravdivosti.
Samozřejmě se k lidskému rozumu musíme stavět
s úctou; příroda přece nevytvořila obdivuhodnější
instrument. Také ale musíme dbát o to, abychom
dokázali poodstoupit a přezkoumat jistoty naší mysli.
Ta poslední věta s sebou ovšem nese paradox, ne-li
zjevný rozpor. Ano, poodstup a zkoumej vlastní mysl;
ale čím? /Z knihy Eight Little Piggies, 1993,
přeložila Fatima Cvrčková/
Výlety zvídavého laika
mezi zabijácké indiány
ANTON MARKOŠ
NADKNIHOU
PATRICK TIERNEY: Darkness in El Dorado.
How scientists and journalists devastated the Amazon
Norton & Company, New York 2001
V lednu 2002 jsem měl v úmyslu napsat pro Vesmír
příspěvek k probíhající antropologické (či jaké vlastně)
polemice s názvem Obrana Zrzavého. Ne snad proto,
že by se J. Zrzavý nedokázal obránit sám. Chtěl
jsem poukázat na to, že on jediný hned na začátku
deklaroval, že jistá zjištěná fakta bude interpretovat
prizmatem neodarwinistické teorie, a to proto,
že pro tyto účely ji považuje za nejlepší. Polemiky
kolem jeho článku jsou často mimoběžné právě proto,
že argumenty protivníků poukazují na věci mimo
rámec zmíněné teorie, a tedy J. Zrzavému vyčítají,
že nevyslovil věci, které zvoleným metodickým aparátem
ani uchopit nelze. To by ještě nemuselo vadit,
kdyby protivníci prohlásili: Jsme přívrženci konkurenční
teorie, která tatáž fakta dovede uchopit jinak,
podle nás lépe, a výsledek naší analýzy vychází
tak a tak. To však neučinili, a tak polemika zcela
nutně vyšuměla do ztracena.
Jaká fakta?
Pak se mi ale do ruky dostala kniha P. Tierneyho,
a od otázky Jaká teorie? jsem se posunul k otázce
Jaká fakta?, přesněji řečeno k tomu, jakého charakteru
jsou fakta, jež jsou v těchto oborech sbírána,
pořádána, statisticky vyhodnocována a nakonec interpretována
v rámci jisté teorie. Abych vám to přiblížil:
Zkuste si číst některý z cestopisů A. V. Friče.
Jistě nešlo o podvodníka, ale najednou si uvědomíme,
jak jistý pohled na svět může ovlivnit fakta, která
člověk ve světě vidí.
Předem upozorňuji, že v této problematice jsem
v pozici „zvídavého laika“ (abych použil výraz J. Zrza-RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) viz Vesmír 81, 291, 2002/5
ESEJ
408 VESMÍR 81, červenec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
vého). Nejdále jsem do ní pronikl jako překladatel
knihy S. J. Goulda Jak neměřit člověka, která mapuje
dvě staletí polemik z hlediska dědičnosti lidské
inteligence a soustředí se právě na otázku, co jsou
pro daného výzkumníka fakta a jak je posléze bude
hodnotit. Není už sám sběr dat ovlivněn zastávanou
teorií, ba co víc – předsudky? Co vlastně sbírá výzkumník,
když hned po přistání transatlantického
parníku vrazí unaveným, vyplašeným, pologramotným
a angličtiny neznalým přistěhovalcům odkudsi
z Haliče do ruky tužku a požádá je, aby vyplnili testy
IQ? Jistěže bude mít horu dat, která pak transformuje
ve fakta; k čemu mu ale budou dobrá? Podobné
otázky klade i kniha P. Tierneyho.
Indiáni Janomamo z mlžného pralesa na rozvodí
Orinoka a Rio Negra se stali slavnými díky americkému
antropologovi Napoleonu Chagnonovi. Jeho kniha
Yanomamo: The fierce people (Janomamové – zlý
[divoký, krutý, nelítostný] lid) z r. 1968 se stala totemovým
čtením amerických kolejí a prodaly se jí 4 miliony
výtisků. Nečetl jsem ji, ale shrnu to, co jsem se
o jejím obsahu dověděl z popularizujících článků či
přednášek a také z knihy P. Tierneyho. Argumentace
se ubírá asi takto: Chceme-li popsat původní, nefalšovanou
přirozenost člověka, musíme hledat společenstva,
která jsou co nejblíže statutu lovců-sběračů,
v němž lidstvo strávilo tři miliony let své evoluce.
Tehdy se totiž formovaly biologické charakteristiky lidí,
které byly posléze překryty nánosem zvyklostí kulturních
– od různých tabu přes přikázání až například
k pocitu, že se nahý člověk na ulici má stydět. Odstraň
tento kulturní nános a za volantem mercedesu
v předjížděcím pruhu uvidíš troglodyta. Teorie dále
praví, že na této předkulturní, biologické úrovni jde
zejména o to předat své vlastní geny co největšímu
počtu potomků. Jsem-li tedy muž, měl bych si zajistit
přístup k co největšímu počtu žen. Nejlépe toho
dosáhnu, když budu ve své skupině náčelníkem (tím
budu držet v šachu ostatní muže skupiny) a když budu
podnikat nájezdy na sousedy za účelem ukořistit co
nejvíce mladých žen (pro sebe i ostatní muže ve skupině)
a pobít co nejvíce tamních mužů. Janomamové
se Chagnonovi jevili jako prototyp tohoto stadia vývoje
lidstva. Pochopitelně uvedenou skutečnost doložil
bohatým souborem patřičně statisticky zpracovaných
dat. Janomamové se stali „našimi současnými
předky“.
Předkové žijící v současnosti
Co se nám o Janomamech nabízí v českém prostředí?
Hledáním podle rejstříků jsem odhalil zmínku
o nich ve třech knihách, a ty zmínky svou různorodostí
stojí za pozornost (viz texty v rámečcích). Pozoruhodné
jsou dvě naprosto odlišné charakteristiky
ve dvou knihách M. Ridleyho: Zatímco podle jedné
se chagnonovsky válčí „o vaginy“, v druhé jde
o promyšlený ekonomický systém (přitom knihy vyšly
v rozpětí tří let). Jonesovi Janomamové zase válčí
kvůli uřknutí zlým duchem a s těmi únosy to asi
nebude tak zlé, když se sousední vesnice liší dokonce
i ve svých „enzymech“. Nikde se kupodivu nemluví
o tom, že Janomamové jsou zemědělci, kteří klučí
prales a pěstují banány, batáty, tabák, bavlnu a další
plodiny. Asi by to vneslo pochybnost do teorie o jejich
„primitivnosti“. O tom se dočteme v zajímavé knize
Sama mezi Indiány (E. Biocca, Orbis, Praha 1973).
Jde o vypravování Heleny Valero, zaznamenané koncem
50. let. Jako dítě byla Janomamy unesena a žila
s nimi přes 20 let. Postupně získáváme obraz těžkého
života společenství zemědělců-lovců-sběračů, žijících
v propracovaném světě mýtů, věčného nedostatku,
patřičné dávky krutosti, ale i lásky. Vypravování
dosti izomorfní například se švýcarskou vesnicí
začátku 20. století známou z Dürrenmattových
povídek, nebo s jakoukoli jinou vesnicí, ve které přestala
fungovat „vrchnost“. Od Tierneyho se dozvíme,
že fyziognomií jsou Janomamové druzí nejmenší lidé
na zeměkouli (hned po trpaslících z afrického Ituri)
a sám náčelník se svými 52 kg živé váhy je přímo
rambo. A teď už konečně k Tierneyho knize.
U zrodu celého projektu stál známý genetik James
Neel, jehož kariéra začala ve 30. letech genetikou
ryšavých vlasů a pokračovala populační analýzou
mnoha geneticky podmíněných nemocí, jako je například
talasemie nebo srpková anemie. Neel byl tvrdým
genetickým deterministou, a navíc zastával ultrakonzervativní
názory. Byl jediným genetikem propagujícím
eugeniku i po druhé světové válce. Naléhavě
varoval před zhoršováním genetického stavu
populace USA. Domníval se, že ve spotřební společnosti
byla potlačena darwinovská evoluce přirozeným
výběrem, a v důsledku toho se do dalších generací
už přenášejí geny všechny – ty kvalitní i ty nekvalitní.
Demokracie (volné množení mas, podpora
slabých a starých apod.) podle jeho představ ohrožuje
působení přirozeného výběru. Sám měl představu,
že v původní lidské společnosti existovaly jakési
„geny pro vůdcovství“, a právě jimi podmíněné kvality
musí podléhat tvrdé selekci, jinak z populace –
k její škodě – nenávratně zmizí. Veřejně kritizoval
snahy o prodloužení lidského věku i péči o postižené
a vedl kampaň za přerušení těhotenství v případě
defektních, ba dokonce i jen mírně poškozených plodů.
Pro své názory nebyl osobou vhodnou ani do sboru
poradců prezidenta Reagana.
Tento Neel se tedy vydává hledat „vůdcovské geny“,
genetický základ dominance ve společnosti. V malých
populacích by se měly projevit u potomstva polygamních
náčelníků. Vypracuje index vrozených schopností
(IIA, Index of Innate Ability) a snaží se prokázat,
že náčelníci přírodních národů vládnou vysokou hodnotou
tohoto faktoru. Zlí Janomamové se v polemice
proti některým „sociálním vědcům“ měli stát důkazem,
že neúprosnou soutěž a sexuální selekci nelze jednoduše
odstranit s pomocí idealistických zákonodárců.
Na tomto místě vstupuje do děje další činitel.
J. Neel pracoval po válce v Americké komisi pro enerNADKNIHOU
Ještě před několika lety [...] žilo ve stovce vesnic roztroušených
po deštném pralese jižní Venezuely a severní
Brazílie na deset tisíc příslušníků kmene Janomamo.
Tito Indiáni o sobě hovořili jako o „Divokých
lidech“ a měli pro to dobrý důvod. Asi třetina mužů
umírala násilným způsobem, často v bojích mezi vesnicemi,
a jak Indiáni věřili, především vlivem zlých
kouzel posílaných z ostatních vesnic. [...] Janomamové
žili po celou svou historii [...] v malých společenstvích,
která byla mezi sebou v neustálém konfliktu
(s. 116–117).
Studium genů několika současných kmenů, které
jsou při uspokojování svých potřeb dosud závislé
na lovu a sběru, může leccos napovědět o způsobu
života našich předků. Dvě sousední vesnice Indiánů
kmene Janomamo se od sebe zcela liší v enzymech
(sic!) a krevních skupinách, což svědčí o tom, že jejich
společenská struktura, založená na podezřívání
a zášti, vede ke genetické izolaci. [...] Není pochyb o tom,
že život takového lovce-sběrače byl osamělý. Ačkoliv
bezprostředně vytvořená skupina mohla být velice
soudržná, kontakt s kýmkoli jiným byl velmi omezený
(s. 138).
S. Jones: Jazyk genů,
Paseka, Praha 1996 (orig. 1993)
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, červenec 2002 409
gii (AEC), která zkoumala zdravotní a genetické dopady
u přeživších obětí Hirošimy a Nagasaki. Pro
srovnávací účely potřebovali „kontrolní“ vzorky od
nějaké vzdálené lidské skupiny. AEC štědře poskytovala
peníze a Neel mohl jaksi bokem hledat své hypotetické
„vůdcovské geny“. V důsledku hned několika
náhod padla volba na Janomamy, a první expedice
vyrazila r. 1964 pod vedením N. Chagnona, tehdejšího
Neelova doktoranda.
Kdo byli a jak žili
Abychom mohli sledovat další výklad, je třeba o tehdejším
společenství Janomamů vědět tři skutečnosti:
l Společenství trpělo chronickým hladem po kovových
předmětech – zejména šlo o mačety, sekery, hrnce,
háčky na ryby apod. Tyto věci byly také vítaným
předmětem směnného obchodu – proto jejich majitelé
okamžitě vyráželi „za kšeftem“ do sídel hluboko
v pralese. Kvůli kovovým předmětům podnikali indiáni
v minulosti dlouhé loupeživé výpravy do sídel bělochů
(takto se mezi ně dostala malá Helena, loupežníci
se jí ujali, když její vyplašení rodiče prchli).
Proto získat a udržet ve vesnici bělochy, kteří jsou
zdrojem podobných předmětů, bylo prioritou, a také
zdrojem závisti okolních vesnic – až do toho stupně,
že se jim vyplatilo riskovat nájezd na bohatce. Misie
– katolické i protestantské – které v místě působily,
tyto skutečnosti znaly a během let se s nimi naučily
promyšleně pracovat.
l Etnikum nemá skoro žádnou imunitu vůči běžným
nemocem naší civilizace, jako jsou zarděnky,
chřipka nebo rýma. Každá návštěva zvenku je možným
zdrojem epidemie, která může zahubit až třetinu
populace. Preventivní očkování je proto imperativem
pro všechny výzkumníky a v případě propuknutí
nemoci by se mělo udělat všechno, aby ustal
pohyb osob mezi jednotlivými vesnicemi. Opět to byly
misie, kdo zavedl jistý režim pohybu osob, očkování
i chování v případě epidemie. Zbývá ještě dodat,
že etiologii nemoci samotní Janomamové vysvětlovali
zlým duchem, kterého poslal nepřející člověk
z jiné vesnice. Šaman určil, kdo to byl a odkud, a pak
nezbývalo než se tam vypravit a dotyčného ztrestat
smrtí. Tím se samozřejmě spustil řetězec krevní msty,
který se dal utlumit až po letech, po dlouhém a vyčerpávajícím
vyjednávání.
l Jedním z nejpřísnějších tabu je vyslovit jméno zemřelé
osoby; také není dovoleno dávat dobrovolně
vlastní krev. Podobné přečiny mohou být trestány
smrtí. Nesmějí se ani pořizovat obrázky, a už vůbec
ne filmovat slavnosti či pohřební rituály.
Vzorek krve
Do toho vstupuje N. Chagnon, který je financován
za to, že od každé osoby získá vzorek krve a rekonstruuje
rodinné genealogie tak hluboko do minulosti,
jak jen to půjde – tedy žádá hrubé porušení všech
tabu. Má na to málo času: vzorky se kazí, filmový
štáb má své termíny atd. A tak jde výprava do vesnice
a za jediný den tam rozdá takové bohatství, jaké
indiáni prodejem zemědělských produktů misii získají
zhruba za rok. Vlastně ale nelze říci, že rozdá.
Vesničané se nechají koupit – dají si odebrat krev
a pořídit foto. Také prozradí jména předků, když ne
svých, tak aspoň předků lidí ze sousední vesnice.
Dvacet tisíc vzorků krve, každý takto koupený. Sousedi
se to samozřejmě dovědí, naštvou se a prozradí
zase jména předků první skupiny. Zároveň by se mělo
očkovat, jenže přes noc zmizí část osazenstva
v džungli, odcházejí do vzdálenějších sídel obchodovat
s nabytou bonanzou. N. Chagnon navíc vstupuje
do jemného přediva složitých koaličních vztahů
a narušuje je (nakonec se i sám stává janomamským
šamanem). Výsledkem všeho je, že po více než
20 letech klidu propuknou mezi různými skupinami
krvavé konflikty. Čtyři roky nato, už i za účasti
J. Neela, se k tomu všemu přidá ještě epidemie spalniček.
I ukáže se, že expedice měla z dostupných
vakcin tu nejhorší, a ještě patrně nadělala hrubé
chyby při její aplikaci. Epidemie zabíjí pětinu populace
a šíří se nebývale rychle – antropologové nemohou
zůstat dlouho na jednom místě, a tak jde
nákaza s nimi. V tomto chaosu sbírají smrtelně vyčerpaní
výzkumníci data a filmují.
O dvacet let později studuje P. Tierney nesestřihané
záběry v Národním filmovém archivu a dospívá
k názoru, že všechny „dokumentární“ filmy, svého
času velmi ceněné, byly vlastně hrané. Kvůli nim
se stavěly jako kulisy zbrusu nové vesnice a sváželi
se tam lidé, kteří by se jinak mohli bez nebezpečí
setkat jen po mnoha týdnech opatrného vyjednávání
a rituálů. Přitom, jak poznamenává Tierney, si výzkumníci
většinu všech těch zmatků mohli ušetřit.
Helena Valero už v té době žila v misii, žádnými tabu
nebyla vázána a genealogii janomamských rodin znala
do nejmenších podrobností. Avšak data, která praví
mužové hrdinsky vydobudou z nehostinné džungle,
kam noha bělocha nikdy nevkročila, mají svou váhu,
že? Těžko však přiznat, že stejná místa a data zná
žena, která se mezi Janomamy dostala jako nešťastná
malá holčička.
Obraz krvelačného lovce-sběrače
Z toho všeho se zrodil obraz krvelačné populace „lovců-sběračů“,
kteří se zabíjejí na potkání. Statisticky
se doloží, že ti, kdo zabili nejvíce nepřátel, mají nejvíc
potomků. Times například psaly: Hrůzná kultura
Janomamů se dá vysvětlit, vycházíme-li z výzkumu
chování zvířat – a paralely se zvířaty byly opravdu
časté. Jako za starého dobrého Friče. Přitom, tvrdí
P. Tierney, války u Janomamů vůbec nejsou „chronické“
– navzdory stovkám článků a knih, které to
dokazují. Všechny ty statistiky Tierney zpochybňuje
a své pochyby dokládá rozsáhlým poznámkovým aparátem.
Píše: Podobně jako staří misionáři marxizmu,
i tito protagonisti genetického determinizmu obětovali
vše – včetně životů zkoumaných lidí – cíli šířit své evangelium.
A tak co začalo jako debata o lidské přirozenosti,
skončilo diskusí nad vědou a nad jejím podílem
na etnocidě.
A teď přijde něco, co mě na celém tom líčení dojalo
nejvíc: N. Chagnon ovlivněný J. Neelem viděl všuJsou-li
naše války dědictvím po lidoopech, jejichž samci
bojovali o samice, a jsou-li teritoria pouze prostředkem
k sexu, pak musíme předpokládat, že lidé žijící na
úrovni kmenové společnosti budou válčit spíše kvůli
ženám než o území. Antropologové ale dlouho trvali
na tom, že kmenové války vznikají kvůli vzácným materiálním
zdrojům [...] „Urputně trvali na tom, že ti lidé
válčí o bílkoviny, ne o vagíny,“ podotkl Chagnon na
adresu svých kolegů. Do Venezuely se však neustále
vracel, až se mu podařilo shromáždit neprůstřelný soubor
dat, který mimo vši pochybnost dokázal, že muži,
kteří zabíjejí jiné muže, měli nezávisle na svém sociálním
postavení více manželek než muži, kteří nikoho
nezabili. [...] Ti z Janomamů, kteří opustí své pralesy,
pokládají existenci zákonů, jež ve vnějším světě brání
chronickému vraždění, za zázračnou a nanejvýš chvályhodnou
věc (s. 167–168).
M. Ridley: Červená královna,
Mladá fronta, Praha 1999 (orig. 1993)
NADKNIHOU
410 VESMÍR 81, červenec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
Janomamové žijí podle Chagnona v chronickém válečném
stavu mezi jednotlivými vesnicemi. Násilná
smrt je běžným osudem mužů, únos je častým údělem
žen. Situace však nepřipomíná hobbesovskou
válku všech proti všem […] Války indiánů Janomamo
jsou mnohem promyšlenější. Klíčem k úspěchu pro
každou vesnici je spojenectví s jinými vesnicemi. Spletitý
systém různě pevných spojenectví poutá vesnice
do soupeřících aliancí. […] Tmelem těchto aliancí je
obchod. Chagnon je přesvědčen, že Janomamové mezi
svými osadami naschvál udržují dělbu práce, aby tak
získali záminku pro obchod, kterým pečetí vzájemné
spojenecké svazky (s. 210).
M. Ridley: Původ ctnosti,
Portál, Praha 2000 (orig. 1996)
de darwinovské soupeření „bojovnických“ či „náčelnických“
genů. Ve stejné době žil a bádal v jiných
janomamských vesnicích francouzský antropolog
Jacques Lizot. Ten také sbíral data a vyhodnocoval
je pomocí rigorózních statistických metod, avšak jeho
výsledným obrazem kupodivu není společnost zuřivých
rváčů navzájem si kradoucích ženy. Zato
až příliš nápadné jsou v popisech všelijaké atypické
sexuální praktiky, které by člověk u „primitivů“ nečekal.
Inu, Lizot byl homosexuál a místo vůdcovských
genů pozoroval (či dokonce zaváděl) jiné zvyklosti
místních lidí.
Nebudu líčit další peripetie pozdějších Chagnonových
osudů, kdy se mu za pomoci prezidentovy milenky
a jistého dobrodruha málem podařilo založit
DAVID BODANIS: E = mc2
. Životopis nejslavnější rovnice na světě
Nakladatelství Dokořán, Praha 2002, 216 stran
Autor měl dobrý nápad – uspořádat knihu kolem slavné
rovnice. Rovnici probírá člen po členu, historicky
i pojmově, způsobem vzdělávacím a zároveň zábavným.
Na prvních sedmdesáti stránkách se fyzik i laik
jistě dovědí všelicos nového. Tak se zde probírá souboj
C. R mera s G. D. Cassinim ohledně rychlosti
světla (c), Lavoisierovo fatální odmítnutí grantu mladému
J. P. Maratovi (m), předčasně umírající Emilie
du Châteletová, družka Voltairova, která své poslední
dny věnovala vyjasnění role kinetické energie
(s kvadrátem rychlosti) oproti impulzu. Autor píše
hojně o konfliktech mezi blízkými spolupracovníky,
včetně M. Faradaye a H. Davyho. Někdy podává i drby:
tak prý ovdovělá M. Curieová něco s někým nejmenovaným
měla, kdežto L. Meitnerová s O. Hahnem
prý asi ne.
Začátek dílu „Mladá léta“, nazvaný „Einstein a rovnice“,
je napsán pěkně, ale neúplně. D. Bodanis právem
zdůrazňuje Einsteinovu tehdejší vědeckou osamělost,
ale zanedbává při tom práce o vztahu veličin
E, m, c2
, které vznikly o něco dříve.
Fritz Hasenöhrl, Boltzmannův následovník ve vídeňské
profesuře, v roce 1904 odvodil, že setrvačná
hmotnost pohybujícího se elektrického náboje roste
s jeho rychlostí a že hmotnost záření v černé dutině
je proporcionální jeho energii. Nicméně výpočet zlomku
E/mc2
mu vyšel menší než jedna. Především ale
neměla jeho speciální odvození hloubku ani univerzálnost
odvození Einsteinových. Bodanis živě
a správně popisuje vědecký vývoj před druhou světovou
válkou v kapitole „Do nitra atomu“, a obzvláště
v kapitole „Polední klid na sněhu“ (o klíčových úvahách
L. Meitnerové a O. R. Frische během zimní procházky
ve Švédsku).
Příchod války je ale i pro něj kalamitou, jakkoliv ji
sám neprožil. Spravedlivý hněv vůči nacistům porušuje
jeho rovnováhu dějepisce a znalce vědy. Na
mušce má obzvláště W. K. Heisenberga, jehož ambivalentní
roli v nacistickém atomovém výzkumu vykládá
docela jednoznačně: „Himmler se v něm nezklamal“
(s. 121). Čtenáři, který se nechce pouštět
do rozsáhlé příslušné literatury, doporučuji napínavou
divadelní hru Michaela Frayna „Kodaň“ o tajemné
návštěvě Heisenberga u Bohra v roce 1941. Frayn
hluboce zkoumá celé spektrum výkladů Heisenbergova
válečného počínání, od obrazu nacisty až
k obrazu moudrého odpůrce vývoje atomových zbraní
na obou stranách. Nedávná inscenace hry v Divadle
v Celetné nezůstává pozadu za proslavenou londýnskou,
kterou jsem recenzoval ve Vesmíru 79, 587,
2000/10.
Bodanis píše jako schopný advokát výkladu, podle
kterého se Heisenberg až do konce války snažil ze
všech sil pomoci nacistům k atomové bombě. Vynechává
nebo zamlžuje indicie, které tento výklad zpochybňují.
Nezmiňuje se, že Heisenberg uprostřed války
dodal německým úřadům odhad kritické masy štěpného
materiálu, chybně vypočítaný tak vysoko, že se
pak s projektem bomby vážně nepokračovalo. Zda
byla chyba náhodná, či úmyslná, nebylo nikdy vyjasněno.
Po jednání s ministrem A. Speerem se pokračovalo
jen pod Heisenbergovým vedením s chudě
dotovanými pokusy konstruovat prototyp reaktoru
na produkci energie. Ani ten ale před koncem války
nefungoval.
Když spojenci v letech 1943 a 1944 spouštěli nesnadné
útoky na norské zdroje těžké vody (kterou
Němci potřebovali pro řetězovou štěpnou reakci), nevěděli,
že se Němci už vážně nepokoušejí konstruovat
bombu pro použití ještě během druhé světové války.
Zbytečnost obětí na straně útočníků i civilistů nesoukromou
etnografickou rezervaci, ani to, že dnes
je N. Chagnon ve Venezuele persona non grata. Není
snadné vyznat se v dnešních Chagnonových postojích
– ty dva rozdílné citáty z Ridleyových knih mohou
docela dobře odrážet posun Chagnonova vlastního
myšlení. J. Horgan (Scientific American, Oct.
1995, 174–181) v referátu z konference Společnosti
pro lidské chování a evoluci (HBES – Human Behavior
and Evolution Society – tak se dnes prý oficiálně
jmenují sociobiologové) cituje Chagnona, který
říká, že jeho názory jsou nyní bližší názorům S. J.
Goulda, než by se mohlo zdát.
Nebudu ani líčit smutnou historii zlaté horečky
v oblasti – ta dokonala to, co začali antropologové,
a původní komunita Janomamů už dnes prakticky
neexistuje.
Co jsou to fakta?
Co představují v tomto (a možná v jakémkoli) typu
výzkumu? Obzvlášť naléhavá je tato otázka v případech,
jako je tento janomamský. Nemáme kontroly
a pokus ani nemůžeme zopakovat, protože předmět
našeho zkoumání jsme samotným zkoumáním nenávratně
zničili.
Bylo vůbec třeba do Amazonie jezdit? Nešlo o scholastickou
spekulaci, ke které byla data dodána podle
jistého filtru? A jsme zase u uxoricid a genocid, o kterých
píše Zrzavý. Co jsou to fakta? Teorie dodá filtr
a podle toho se testuje. Lze ale toto vše falzifikovat?
Proč všechno cpát do jediného mustru novověké vědy,
a ještě do té její podoby, ve které se nachází dnes?
Doporučuji knihu ke čtení, stála by i za překlad. o
NADKNIHOU
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, červenec 2002 411
může zmenšit náš obdiv k jejich statečnosti, podrobně
líčené Bodanisem, spíše jen vede k povzdechu: taková
je válka (viz také Vesmír 80, 569, 2001/10).
Zatímco spojenci pracovali s jednoznačným záměrrem
konstruovat a použít atomovou bombu, Heisenbergův
úmysl při práci na prototypu reaktoru nebyl
jednoznačný. Reaktor může vedle energie produkovat
i plutonium pro výrobu atomové bomby toho typu,
která zničila Nagasaki. Bodanisův výraz „potenciální
bomba“ při popisu německých snah o reaktor
(s. 119) lze tedy oprávnit. Rozdíl mezi reaktorem
a bombou zpochybňuje vytrvale – až do konečného
výbuchu – užíváním obouznačného slova „stroj“.
Zmínku najdeme ještě v pasáži o odstartování bombardovacího
letadla směrem na Hirošimu (s. 146):
„Stavba stroje se spoustou vědců, továren a montážních
jednotek, které se Heisenberg v Německu
pokoušel dát dohromady, byla tady […] dovedena
k úspěchu.“
Také o postavách ve spojeneckém atomovém výzkumu
v Los Alamos píše D. Bodanis s nevyváženým
zaujetím, které snad patří až k vášním, rozpoutaným
o deset let později v souvislosti s konstrukcí
vodíkové bomby.
„Jediná primadona, která by bývala mohla úsilí
(o atomovou bombu) zmařit, byl nesnesitelně egocentrický
maďarský fyzik Edward Teller. Oppenheimer
ho šikovně odvedl stranou, daroval mu vlastní
kancelář a pracovní tým (i uprostřed nedostatku školené
pracovní síly), aby se mohl soustředit na své
vlastní drahocenné myšlenky. Teller byl natolik marnivý
[…] že to vzal jako své ocenění a v blaženém
uspokojení pak dál už nikoho neobtěžoval“ (s. 139).
Bodanise snad nenapadá méně osobní výklad: v době
nejistoty, zda vůbec nějaký systém bomby může fungovat,
nechtěl J. R. Oppenheimer zanedbat žádný
slibný směr výzkumu. O slibnosti Tellera se nemýlil,
jak sám s politováním objevil po válce.
V pátém dílu „Až do konce času“ autor znovu nachází
svou rovnováhu při pohledu na astrofyzikální
evoluci chemických prvků. Znamenitá vědecká vysvětlení
se tu střídají s duchaplnými popisy zajímavých
osobností. Je tu málo známá, zklamaná Cecilie Paynová,
mysticky laděný sir Arthur Stanley Eddington,
přímočarý a energický Fred Hoyle i roztomilý Subrahmanyan
Chandrasekhar a jeho černé díry v prostoročase.
Ty jsou tak zajímavé, že se Bodanis nemůže
spokojit s omezením svého původního tématu.
Přidává epilog o Einsteinově všeobecné relativitě
(gravitaci).
Poslední čtvrtina knihy doplňuje a prohlubuje text
poznámkami, diskusí použité literatury a doplňky
o osudech postav v knize. Teprve zde se dozvídáme,
že ten „jeden přednášející v Kodani“ o magnetickém
účinku elektrického proudu (s. 19) byl Hans Christian
Oersted.
Překlad z angličtiny je bezvadný, úprava knihy je
hezká.
Kniha, vůči které by čtenář neměl výhrady, by byla
nudná . Tato kniha dobře odplácí čas, který jí čtenář
věnuje. Poučuje, baví, někdy dopálí, vždycky zajímá.
Přeji jí u našich čtenářů úspěch. Ludvík Bass
Jak se utopit na poušti?
Povodně v pustinných oblastech
JIŘÍ LANGER
JIŘÍ SÁDLO
Poušť není definována pískem ani horkem, lvy, kaktusy
či jinými atributy kreslených vtipů. Ostatně
většina pouští není písčitá, ale hlinitá až kamenitá,
a typické je spíš střídání velkého horka a velké zimy
během dne a během roku. Pouště jsou prostě území,
kde průměrné roční srážky jsou menší než 15 cm
a na teplotě pranic nezáleží.
Silně ovšem záleží na tom, jak jsou srážky během
roku rozloženy. I oko geomorfologicky necvičené dokáže
při pobytu v pouštích rozeznat dva krajní krajinné
typy. Běžně v poušti převládají staré, dávno
stabilizované povrchy, pro něž jsou typické např.
skalní laky – „glazované kameny“, jejichž lesklý hnědavý
povrch vzniká tak, že opakovaným vzlínáním
vody ve vysychající hornině prostupují povrch železité
látky. K tomuto procesu je potřeba stálé zvlhčování
a vysušování, např. účinkem každodenní rosy
(viz Vesmír 71, 398, 1992/7 nebo 79, 496, 2000/9).
Extrémem takových pouští jsou pouště rosné a mlžné,
kde neprší vůbec a kterým se dostává voda
v podobě pravidelného přísunu horizontálních srážek.
Pak ale projíždíme pouštěmi, jejichž reliéf
se teprve tvoří – na desítkách i stovkách kilometrů
je dílem probíhající eroze. Střídají se hřbety mnohoDoc.
RNDr. Jiří Langer, CSc., (*1939) vystudoval Matematicko-fyzikální
fakultu UK. Na katedře matematické fyziky
se zabývá teorií relativity, historií fyziky a filozofií přírodních
věd.
RNDr. Jiří Sádlo (*1958) vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké
fakultě UK v Praze. V Botanickém ústavu AV ČR
se zabývá fytocenologií.
NADKNIHOU
násobně členěné sítěmi erozních rýh, izolované skalní
věže, rozlehlé jílovité pánve, koryta vádí. Snadno
dospějeme k závěru, že tady asi prší zřídka, zato pořádně.
Oněch patnáct centimetrů si krajina vybere
během několika týdnů, ba třeba i naráz, anebo
se dokonce ty srážky odbudou jednou za několik let.
Není pak divu, že v takových pouštích dochází
k povodňovým vlnám i k déletrvajícím záplavám,
a kdo se k nim nevěda přichomýtne, má pak poměr-
ESEJ
prùtok vody bìhem jedné hodiny
písek jíl
Obrázek dokumentuje malou propustnost jílu (z publikace o ekonomickém
zavlažování pro arizonské pouštní zahradníky). Oázy, jakými jsou
velkoměsta Phoenix či Tuscon, žijí díky vodním dílům, která byla postavena
v horách, a artéské vodě. Voda je zde drahá, i když se částečně
recykluje. Morální povinností obyvatel nepřehledných řad domků je
udržovat v zahrádkách zeleň. Městské rady vyvíjejí pozoruhodnou osvětovou
činnost, týkající se jak hospodaření s vodou, tak výběru vhodných
rostlin do zahrad.
412 VESMÍR 81, červenec 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
ně krátkou, zato intenzivní smůlu. Prvním typem
míst se záplavami jsou vádí. Nejčastější jsou klasická
údolní vádí s úzkou kamenitou nivou protékanou
dočasným tokem, který se na několik týdnů či
měsíců rozvodňuje a je spíš požehnáním než ohrožením.
Ve vádích stepí a polopouští Sýrie a Jordánska
počátkem dubna ječí řeky hnědorezavého kalu,
šplíchajíce do proutí v soutěskách. Počátkem května
potoky čisté vody bublají mezi tůněmi v nekonečných
modro-purpurových zahradách oleandrů, tamaryšků
a Vitex agnus-castus (a nad tím létají vlhy, bulbulové
a mandelíci). A ještě o měsíc později tu nezbudou
než kaluže hnijících řas pod nebem barvy
rtuti a porcelánu.
Daleko záludnější jsou mělká lijáková koryta ohraničená
sráznými stěnami. Někdy se táhnou běžnou
kulturní rovinou s poli daleko od hor a podle četných
cestovatelských historek se stávají dobrou pastí
na turisty, protože volné plochy štěrku bez vegetace,
hadů a štírů lákají k táboření. Nomáda by to
ani nenapadlo, protože ví své, turisti se tam však
přisádlí i s autem či autobusem a počnou stanovat.
Před povodní tu nic nevaruje, za hvězdné noci
se několik desítek kilometrů odtud strhne horská
bouřka, párkrát se blýskne na časy a za půl hodinky
poté se koryto během pár vteřin naplní směsí vody,
hlíny, kamenů, částí autobusu a turistů – a to vše
se čile hrne po proudu.
Posledním typem jsou široké a ploché oblasti, které
mohou být celé naráz zaplaveny, např. dna tektonicky
založených údolí širokých desítky kilometrů.
Tam už skutečně není před potopou úniku. Od moře
přijde mimořádná oblačnost, na horách zaprší, jílovitá
poušní půda je na kámen vyschlá, takže vsakuje
jen minimálně, příval steče do vádí, erodovaných
až na skalní podloží, a ta vodu odvedou až do nížiny.
Řada paralelních vádí na horském úbočí tak pojme
většinu srážek z celé oblasti a voda naráz vhrkne
do roviny. To je případ jedné části vádí Araba, což je
široký plochý úval mezi Mrtvým mořem a Akabským
zálivem moře Rudého. Všude na akáciových křovích
tu až do dvoumetrové výšky visí fábory rákosí (které
tam samo nikde neroste) a mezi pahrbky se plazí nekonečné
jazyky mladých náplavů, po okrajích vkusně
zdobené tenisovými míčky vyschlých plodů kolokvinty
(Citrullus colocynthis), hořké a drasticky projímavé
sestry vodního melounu.
S obdobnými jevy se můžeme setkat i v pouštích
Severní Ameriky, a tak příliš nepřekvapí, že motiv
potopy světa najdeme i v mytologii indiánů. Skalnatý
hřeben Superstition Mountains leží v Sonorské poušti
v jižní Arizoně. Kolonizátoři se zřejmě cítili svému
bohu povinováni důkladně se od víry rudochů distancovat,
protože česky by to znamenalo hory pověr,
předsudků či modloslužeb. V jazyce starousedlého
kmene Pimů se tato impozantní skaliska nazývají
Kakatak Tamai, Komolá hora. Pimský mýtus zní takto
(zase je to ovšem převyprávěno ve slohu, pod nímž si
Američan představuje mýtus):
Počet lidí rostl a stali se sobeckými a chamtivými.
Tvůrce Země se proto rozhodl, že všechny zlé utopí,
ale nechtěl tak učinit bez varování. Všem lidem řekl,
že mají naslouchat severnímu větru, který jim šeptá,
aby byli počestní a žili v míru. Přesto naslouchal málokdo.
Další varování přinesla příští noci divoká bouře
na východě. Prorok Suhu na ni upozornil, ale nazvali
ho bláznem a varování si nevšímali. Ani třetí noci, když
přišel vítr od západu, lidé proroka Suhu nevyslechli.
Čtvrté noci zavanul jižní vítr a pouze Suhu v něm slyšel
slova Tvůrce: „Suhu, shromáždi všechny dobré lidi svého
národa a vyveď je na vrchol Kakatak Tamai, protože
veškerou zemi brzy zaplaví voda a zlí zahynou.“ Suhu
tak učinil a vzápětí vypukla bouře. Pršelo plné dva
měsíce a voda zaplavila zemi až pod vrcholky Kakatak
Tamai. Když voda opadla, Tvůrce řekl, že se dobří
navrátí do pouštního údolí, aby obdělávali zúrodněnou
půdu, a všichni zlí zkamení.
(Není zcela jasné, zda se zkamenění týkalo těch
mezi zachráněnými, které Suhu špatně prokádroval,
nebo těch, kteří se předtím již utopili. Rozhodně jsou
zkamenělí hříšníci jako skalní věžičky a útesy různých
velikostí vidět na mnoha místech Tontského
státního parku, na jehož okraji Superstition Mountains
leží. Na snímcích vlevo je jeden z nich, sice
v značně nadživotní velikosti, ale čert ví, jaké objemové
změny probíhají při fázovém přechodu zkame-
nění.)
Mýtus je tedy blízký příběhu v Genesis. Dobře, ale
co to znamená? Je obojí mytologickou transformací
nenadálých povodňových katastrof, typických pro
pouštní prostředí? Nebo snad jde o všelidský archetyp
potopy vzniklý následkem nějaké šlamastyky,
která našince potkala, už když byl člověkem opicovým
kdesi v Africe? Vůči nezávislosti obou příběhů
je však spíše namístě skepse. Uvedená pověst totiž
nebyla zapsána dříve než v 19. století, tj. dlouho
po prvním styku místních indiánů se španělskými
misionáři. Nebylo by tedy divu, že barvitý příběh
o Noemovi jejich mytologii značně ovlivnil. A to už
vůbec neuvažujeme o možnosti, že údajný mýtus
vznikl ad hoc na objednávku, ať už bývala vyšla od
tržně uvažujícího indiána nebo od ideologicky zatíženého
sběratele, který si potrpěl na paralelizmus
mytologií. o
Snímky Superstition Mountains © Jiří Langer