1
František HANZLÍK
Katedra sociálních věd a personalistiky, VVŠ PV,
682 03 Vyškov
Souvislosti vzniku vojenského obranného zpravodajství a jeho podíl na formování
bezpečnostních složek Ministerstva vnitra v roce 1945.
1/ Úvod
Historikové i pamětníci událostí let 1945-1948 se shodují v názoru, že ovládnutí
Ministerstva vnitra a jemu podřízených složek se v poválečném období stalo klíčem
k uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948. Konkrétní fakta potvrzující tyto
skutečnosti najdeme v publikacích O. Hory, P. Drtiny, H. Ripky, L. Feirabenda, J. Jostena,
E. Táborského, ale i K. Kaplana a dalších./1
V uvedených publikacích však nenajdeme analýzu vzniku mechanismu, který umožnil
komunistické straně postupně ovládnout Ministerstvo vnitra, jemu podřízené složky, ale také
Vojenské obranné zpravodajství, které v tomto procesu sehrálo důležitou úlohu. Získat
základní poznatky o těchto otázkách umožnilo až zpřístupnění archivních pramenů po roce
1989. Do této doby patřily archivní prameny o činnosti tajných služeb i Ministerstva vnitra
v letech 1945-1948 k přísně utajovaným materiálům. Právě proto bylo působení tajných
služeb i ostatních bezpečnostních složek zahaleno rouškou tajemství a byla jim připisována
moc a možnosti, kterými fakticky nedisponovaly.
V poválečném období působily v Československu čtyři tajné služby. Vojenské obranné
zpravodajství (OBZ), Vojenská zpravodajská služba (2. odd. HŠ), a dvě civilní služby Zemské
odbory bezpečnosti II. (ZOB II.) a Státní bezpečnost (StB). Význam tajných služeb roste
obyčejně v případě vnějšího ohrožení anebo v průběhu zápasu o politickou moc uvnitř státu.
Právě léta 1945-1948 můžeme z tohoto pohledu charakterizovat jako období ve kterém
probíhal otevřený i veřejnosti skrytý zápas o uchopení politické moci mezi komunistickou
stranou a jejími protivníky. V omezeném spektru politických stran v poválečném období
patřily mezi hlavní odpůrce komunistické strany národní socialisté a lidová strana./2
2
Tajné služby neměly rozhodující vliv na vývoj událostí, avšak sehrály rozporuplnou
úlohu. Na jedné straně mocenský zápas do určité míry ovlivňovaly a na straně druhé stály
mnohdy v jeho centru jako objekt ostrých sporů mezi politickými stranami. A to jak ve vládě
tak i v parlamentu a v hromadných sdělovacích prostředcích. Účast tajných služeb v zápase
o uchopení politické moci netvořila hlavní obsah jejich činnosti. Zabývaly se především
bojem proti nacistickému podzemí, vyšetřováním kolaborantů a zrádců, očistou veřejného
a politického života od kolaborantů a zrádců, prověrkami státní a národní spolehlivosti,
ochranou vojenského a ekonomického tajemství i potíráním protistátní činnosti.
Studium archivních pramenů k této problematice umožňuje rozšířit spektrum poznatků
o celém období let 1945-1948. Zároveň však v sobě skrývá i úskalí, které spočívá především
v nebezpečí přecenění nebo naopak podcenění úlohy tajných služeb v zápase o uchopení
moci. Zpřístupnění a zveřejnění faktů a informací, které měly zůstat utajeny před zraky
historiků i veřejnosti umožňuje nahlédnout do zákulisí rozhodnutí, které učinili čelní
představitelé politického života, včetně prezidenta republiky v krizových situacích./3 Přispívá
také k reálnějšímu pohledu na působení tajných služeb a jejich „odémonizování“ nejen ve
zkoumaném období. I přes zpřístupnění archivních pramenů k působení tajných služeb není
možno ani dnes v důsledku nutnosti utajení určitých informací zveřejnit podrobnou analýzu
jejich činnosti. K utajovaným skutečnostem patří i dnes např. systém práce s agenty, způsoby
jejich získávání, prověřování a řízení. Utajovány jsou také konkrétní metody práce příslušníků
zpravodajských služeb při plnění různých úkolů i další skutečnosti.
V období předmnichovské Československé republiky neměla komunistická strana
v Ministerstvu vnitra, policii ani v tajných službách žádný vliv. Bezprostředně po skončení
války v druhé polovině roku 1945 se KSČ podařilo Ministerstvo vnitra a postupně i jemu
podřízené složky zcela nebo v rozhodující míře ovládnout. U zrodu mechanismu pomocí
kterého se komunistické straně podařilo ovládnout bezpečnostní složky stálo Vojenské
obranné zpravodajství. Souvislosti jeho vzniku a působení v první polovině roku 1945
ukazují, proč právě tato bezpečnostní složka získala zvláštní, oproti všem ostatním svým
způsobem výsadní postavení. Právě v posouzení souvislostí vzniku vojenského obranného
zpravodajství můžeme hledat odpovědi na otázky - proč tomu tak bylo a proč se Vojenské
obranné zpravodajství stalo důležitým nástrojem komunistů na jejich cestě k uchopení
politické moci ?
3
Souvislosti vzniku Vojenského obranného zpravodajství.
Vojenské obranné zpravodajství oficiálně vzniklo na základě rozkazu velitele
1. čs. armádního sboru v SSSR gen. L. Svobodu ze dne 7. ledna 1945. Jeho přednostou se stal
tehdy npor. v záloze Bedřich Reicin./4 V této době existovala Vojenská zpravodajská služba
(2.oddělení hlavního štábu) pod vedením gen. Františka Moravce. Také Vojenské obranné
zpravodajství existovalo již v armádě předmnichovské republiky, kde tvořilo nedílnou součást
Vojenské zpravodajské služby. Ta prováděla jak ofenzivní zpravodajství - rozvědné, tak
i zpravodajství defenzivní - obranné proti působení zahraničních rozvědek a na ochranu
utajovaných skutečností. Čs. zpravodajská služba za války vycházela z organizační struktury
a systému práce předmnichovské Vojenské zpravodajské služby. Struktura zpravodajských
důstojníků existovala jak v čs. jednotkách na Západě tak i u 1. čs. armádního sboru v SSSR.
Centrála Vojenské zpravodajské služby působila v Londýně u Ministerstva národní obrany
exilové vlády. Pro vznik samostatného Vojenského obranného zpravodajství nebyl žádný
důvod. Z tohoto pohledu je nutno hledat odpověď na otázky kdo a proč měl zájem na vzniku
samostatného Vojenského obranného zpravodajství a proč vznikla tato tajná služba právě na
počátku roku 1945? Odpovědi na tyto otázky nám může poskytnout posouzení souvislostí
vzniku OBZ.
Oddělení obranného zpravodajství u 1. čs. armádního sboru zřídil gen. L. Svoboda na
přímou žádost gen. Mechlise, člena vojenské rady 4. ukrajinského frontu. Jeho konstituování
se stalo důležitou součástí úsilí sovětského vedení o vytvoření podmínek pro uplatňování
vlivu na vývoj v armádě i v ostatních oblastech života v osvobozeném Československu.
Npor. B.Reicin do této doby působil jako osvětový důstojník. Spolu s mjr. JUDr.
Jaroslavem Procházkou řídil činnost neveřejné stranické organizace a redigoval časopis „Naše
vojsko v SSSR“. B. Reicin i npor. JUDr. Karel Vaš, kteří stáli u zrodu OBZ, absolvovali
sovětské zpravodajské školy.
OBZ mělo tvořit protiváhu zpravodajské služby (2. oddělení hlavního štábu
londýnského MNO) pod vedením gen. Františka Moravce. Eminentní zájem sovětského velení
na zřízení OBZ u 1. čs. armádního sboru vyplýval mimo jiné z jeho nedůvěry vůči
londýnskému Ministerstvu národní obrany, čs. zpravodajské službě i důstojníkům,
přesunutým během války k našim jednotkám v SSSR. Také z tohoto důvodu vytvořilo
sovětské velení v průběhu války dokonce speciální zpravodajskou skupinu, složenou ze
zkušených důstojníků a vyčlenilo ji pro práci proti čs. zpravodajské službě.
4
Také doba vzniku OBZ nebyla náhodná. Rozhodnutí o vzniku tajné služby
jakéhokoliv typu náleží v každém státě vládě a parlamentu. O vytvoření OBZ bez souhlasu
MNO, vlády a prezidenta republiky rozhodl gen. L. Svoboda na žádost sovětské strany
až v době, kdy uvedené instituce ztratily vliv na vývoj situace kolem 1. čs. armádního sboru.
V té době již MNO a vláda pouze registrovaly a popřípadě dodatečně schvalovaly
již realizované kroky velitele sboru. Ztrátu vlivu londýnské emigrační vlády na vývoj situace
u 1. čs. armádního sboru a na osvobozeném území lze dokumentovat na mnohých
skutečnostech. Jednalo se např. o odvolání gen. J. Kratochvíla z funkce velitele
1. čs. armádního sboru v SSSR sovětským velením bez souhlasu MNO a vlády, znemožnění
činnosti velitelství osvobozeného území v čele s gen. A. Hasalem, neoprávněné povyšování
a jmenování důstojníků gen. Svobodou, neúspěšný pokus prezidenta E. Beneše dosáhnout
zastavení nástupu branců čs. občanů ze Zakarpatské Ukrajiny do Rudé armády atd. Na
přelomu roku 1944/1945 ztratila fakticky londýnská vláda reálný vliv na vývoj situace u sboru
a na osvobozeném území./5
Organizační struktura i metody práce obranného zpravodajství vycházely z předpisů,
platných v Rudé armádě. Tato nově vzniklá instituce se diametrálně odlišovala
jak v organizační struktuře, metodách práce tak i získaných pravomocech od stávající
zpravodajské služby. Na rozdíl od ní mělo vznikající Vojenské obranné zpravodajství
jak složku zpravodajskou, tak i výkonnou. Prakticky to znamenalo, že v rámci OBZ vznikly
bezpečnostní oddíly (BO). Jejich příslušníci zadržovali a zatýkali podezřelé osoby, eskortovali
zatčené, prováděli osobní i domovní prohlídky.
Vojenská zpravodajská služba předmnichovské republiky, stejně jako zpravodajské
služby jiných armád měla za úkol získávat, shromažďovat a vyhodnocovat informace důležité
pro obranu státu a odhalovat působení nepřátelských rozvědek. Do pravomoci příslušníků
zpravodajských služeb nepatřilo zatýkání, zadržování osob, domovní prohlídky a provádění
dalších podobných úkonů. Ty byly podle zákona oprávněny provádět pouze stanovené
bezpečnostní orgány Ministerstva vnitra. Hlavní důvody, které vedly k takovéto právní úpravě
postavení zpravodajských služeb vyplývaly z nutnosti utajení jejich práce, z nutnosti utajení
totožnosti zpravodajských důstojníků, ale také ze snahy zabránit možnému zneužití těchto
služeb.
OBZ pod vedením B. Reicina od samého počátku existence disponovalo jak
pravomocemi zpravodajské služby, tak i pravomocemi bezpečnostních orgánů. Příslušníci
5
bezpečnostních oddílů, které vznikaly v rámci OBZ měli téměř neomezené pravomoci jak
vůči vojenským osobám, tak i vůči civilnímu obyvatelstvu na osvobozeném území. Vedle
zpravodajské činnosti fakticky suplovali činnost polního četnictva. Pravomoci bezpečnostních
orgánů využívali příslušníci OBZ v době války v operačním pásmu bojujících armád a později
i na osvobozeném území do konce roku 1945, kdy trvala branná pohotovost státu. V době
branné pohotovosti státu odpovídal za bezpečnostní situaci na území státu ministr národní
obrany. Proto i v pohraničních oblastech bezprostředně po osvobození plnila armády úkoly
ochrany veřejného pořádku. Jednotky armády i bezpečnostní složky Ministerstva vnitra byly
na základě rozkazu ministra národní obrany podřízeny velení OBZ./6
Od svého vzniku plnilo OBZ následující úkoly:
* prověřování důstojníků a rotmistrů slovenské a české národnosti, kteří nastupovali na
základě mobilizační vyhlášky k jednotkám 1. čs. armádního sboru.
* posouzení návrhů na jmenování do funkcí a povýšení.
* zatýkání a vyšetřování zběhů a vojáků, kteří se dopustili trestných činů.
* zatýkání a vyšetřování kolaborantů a zrádců.
* odstranění Němců a Maďarů z 1. čs. armádního sboru.
* pátrání po archívech a dokumentech Gestapa, Abwehru a okupačních úřadů.
Z analýzy archivních pramenů je zřejmé, že hlavní pozornost věnovali příslušníci OBZ
řešení problematiky trestné činnosti vojáků, pátrání po archivech a dokumentech Gestapa,
Abwehru a okupačních úřadů, ale i odstranění Němců a Maďarů za sboru. Příslušníci OBZ
zpracovávali podklady pro odstranění Němců a Maďarů (čs. občanů) z armádního sboru.
Za důvod k vyloučení z čs. jednotek považovali i fakt, že dotyčný voják nebo důstojník
je Němec, či Maďar. Většina zdůvodnění obsahovala některou z následujících klauzulí
„Je vinen“ protože je Němec nebo Maďar, mluví pouze německy, česky neumí, do čs. armády
se přihlásil, aby se po válce vyhnul odsunu atd. Vojáci a důstojníci, vyloučení ze sboru byli
předáni do zajateckých táborů Rudé armády a většinou odesláni do SSSR./7
Měsíčně vynesl polní soud I. stolice 1. čs. armádního sboru také 80-100 rozsudků nad
vojáky a důstojníky, kteří se dopustili různých trestných činů. Od zběhnutí, zbabělostí před
nepřítelem až po porušení povinností ve strážní službě a neuposlechnutí rozkazu a podobně.
Ve své funkci přednosty OBZ sboru B. Reicin intenzivně organizačně i kádrově budoval jeho
aparát. Postupně vznikaly oddělení OBZ u jednotlivých brigád armádního sboru.
6
Příslušníci OBZ se v drtivé většině rekrutovali z důstojníků osvětové služby
1. čs. armádního sboru. Osvětová služba u sboru byla doménou KSČ a vykonávala svoji
činnost v úzké spolupráci s podobnými institucemi v Rudé armádě. Část vojáků sboru
dokonce ztotožňovala osvětovou službu s OBZ (mnohdy právě proto, že příslušníci obou
složek byli většinou členy KSČ). Příslušníci OBZ úzce spolupracovali se sovětskými
zpravodajskými orgány. B. Reicin se podílel se svými spolupracovníky v SSSR
a londýnskými komunisty ještě před vznikem OBZ v průběhu války na prověřování
čs. důstojníků, kteří žádali o přesun z Anglie k našim jednotkám v SSSR. Na základě jejich
informací odmítla sovětská vojenská správa mnohým z nich vydat vstupní vízum do SSSR./8
Od samého počátku existence OBZ u 1. čs. armádního sboru v SSSR projevovali jeho
příslušníci „zvláštní“ zájem o důstojníky, kteří přišli ke sboru z Anglie. Mnozí z nich
otevřeně vyjadřovali své nepříliš pozitivní názory na úroveň velení, materiálního vybavení
a na vycvičenost vojáků, které velení sboru nasazovalo do těžkých bojů i na další problémy.
Oddělení OBZ 1. čs. armádního sboru v SSSR proto vznášelo námitky proti jejich
povýšení a jmenování do různých funkcí. Svědčí o tom, mimo řady jiných, i dokument v něm
jsou uvedeny námitky proti povýšení důstojníků za vychvalování úspěchů anglo-amerických
vojsk, za konflikty se sovětskými důstojníky a za kritiku důstojníků, kteří v průběhu války
emigrovali do SSSR. Závěr zněl: „Většina výše uvedených osob ve smyslu vládního
prohlášení neodpovídá požadavkům kladeným na důstojníka nové čs. demokratické
armády.“/9
Vojenské obranné zpravodajství od samého počátku představovalo důležitý zdroj
informací pro sovětskou stranu i pro vedení KSČ. Bedřich Reicin se osobně angažoval
v přípravě komunistů na moskevská jednání o vládním programu a složení nové vlády.
Ve svém dopise K. Gottwaldovi ze dne 6. března 1945 doporučil ustanovit na místo ministra
národní obrany gen. L.Svobodu a na místo hlavního velitele branné moci gen. B. Bočka.
Jeho negativní postoj ke generálům a důstojníkům bývalé předmnichovské armády,
vyjadřovala slova dopisu – „ostatní kandidáti jsou buď reakcionáři nebo nic neumějí, ale
většinou obojí.“/10 V průběhu příprav na moskevská jednání se dohodl K. Gottwald
s gen. L. Svobodou – „vést společný boj za odstranění nynějšího reakčního a antisovětského
vedení čsl. armády (gen.S.Ingr a jeho klika) a za prosazení vedení demokratického a poctivě
prosovětského.“/11
7
Ještě 10. března chyběla v návrhu komunistické strany pasáž o armádě. O její
vypracování požádal K. Gottwald gen. L. Svobodu. Návrh kapitoly o armádě vypracoval
pravděpodobně přednosta oddělení výchovy a osvěty 1. čs. armádního sboru mjr. JUDr.
Jaroslav Procházka.
Bezprostředně po přijetí vládního programu a jmenování nové vlády došlo z iniciativy
gen. L. Svobodu k odstranění vedoucích činitelů odboje na Západě z významných funkcí
v armádě. Na prvním zasedání Vojenské rady při předsednictvu vlády dne 5. dubna 1945
navrhl odeslat na zdravotní dovolenou generály S. Ingra, B. Neumana, okamžitě zbavit funkce
zástupce čs. armády u nejvyššího velitele spojeneckých armád na Západě gen. O. Gaka Mézla
a penzionovat gen. F. Moravce./12 Při obsazování klíčových míst v armádě po přijetí
vládního programu se tak prakticky projevily důsledky tajné úmluvy mezi K. Gottwaldem a
gen. L. Svobodou z počátku března. Na druhé straně navrhl jmenovat do významných funkcí
mjr. JUDr. Jaroslava Procházku a kpt. v zál. B. Reicina. Mjr. J. Procházka se stal náčelníkem
Hlavní správy výchovy a osvěty MNO a B. Reicin náčelníkem Hlavní správy OBZ.
Vojenská rada při předsednictvu vlády rozhodla o prověřování všech důstojníků a
rotmistrů, kteří nastupovali po skončení války do armády. Složení přijímacích komisí
určovaly pokyny přijímací komise Ministerstva národní obrany. Pro jejich výběr stanovilo
MNO následující kritéria: předseda v hodností plukovníka, nebo podplukovníka, účastník
odboje - bývalý vězeň koncentračního tábora; členové - důstojník, vězeň z koncentračního
tábora, důstojník domácího odboje, důstojník zahraničního odboje a důstojník příslušník
OBZ. B.Reicin se stal členem komise MNO, která prověřovala generály a důstojníky
generálního štábu./13
Členové komisí - příslušníci OBZ rozhodovali v mnohých případech o přijetí
či nepřijetí důstojníků a rotmistrů do armády proto, že disponovali širokým spektrem
informací, získaných z archivních pramenů i výslechy německých vojenských osob,
kolaborantů a zrádců atd. Vojenské obranné zpravodajství také šetřilo sporné případy a také
případy různých udání a námitek proti přijímaným generálům, důstojníkům a rotmistrům.
V průběhu očisty armády, bezprostředně po osvobození, dostávalo OBZ takové množství
podepsaných i anonymních udání, že nebylo schopno v krátkém čase prověřit jejich
pravdivost a oprávněnost.
8
Vliv OBZ v armádě postupně narůstal vzhledem k tomu, že do jeho kompetence přešlo
i posuzování národní s státní spolehlivosti generálů, důstojníků a rotmistrů, podílelo se na
očistě důstojnického a rotmistrovského sboru. OBZ vedlo osobní spisy důstojníků, rotmistrů
i vojáků. Příslušný stupeň OBZ se vyjadřoval ke všem povýšením a jmenováním důstojníků
do vyšších funkcí. Až na výjimečné případy konečné rozhodnutí vycházelo ze stanoviska
OBZ. A to i za situace, kdy rozhodnutí náleželo vládě nebo prezidentu republiky. Do konce
války působili příslušníci OBZ v převážné míře v rámci armády a plnili úkoly související s její
činností. Postupně však působení OBZ směřovalo stále více i mimo armádu.
Podíl Vojenského obranného zpravodajství na formování bezpečnostních složek
Ministerstva vnitra.
O základní orientaci poválečného vývoje v osvobozeném Československu
se rozhodovalo již v průběhu II. světové války. Ve dnech 22. - 29. března probíhaly v Moskvě
rozhovory mezi delegacemi národně socialistické, lidové, sociálnědemokratické
a komunistické strany o struktuře a složení nové vlády i o obsahu vládního programu.
Slovensko zastupovali na jednáních představitelé Slovenské národní rady. Prezident E.Beneš
se jednání nezúčastnil ani do nich aktivně nezasahoval.
Již v průběhu jednání o vládním programu se projevil diametrálně rozdílný přístup
KSČ a ostatních politických stran k řešení problematiky armády a bezpečnostních složek
Ministerstva vnitra. Vedení nekomunistických politických stran vycházelo z tradičních
přístupů, realizovaných v období předmnichovské republiky. Tehdy patřila armáda, četnictvo
a policie ke složkám, jejichž příslušníci nesměli být členy politických stran a ani politické
strany nezasahovaly do jejich činnosti. V roce 1927 byli příslušníci branné moci a četnictva
zbaveni volebního práva. Kompetence vůči armádě náležely prezidentu republiky, parlamentu
a vládě.
Nevýhodná výchozí pozice nekomunistických stran vycházela z okolností přijetí
vládního programu, ale také z podcenění možností vlivu Ministerstva vnitra na vývoj událostí
v osvobozené republice ze strany jejich vedoucích činitelů.
Vedení komunistické strany naopak věnovalo mocenským složkám státu prvořadou
pozornost a již v průběhu války si postupně vytvářelo podmínky pro realizaci vlastních
záměrů. Komunisté vycházeli z marxisticko-leninské teorie o nutnosti rozbití starého státního
9
aparátu a v tomto smyslu považovali armádu a bezpečnost za jeho klíčové složky. Postup
vedení KSČ se v případě armády a bezpečnosti podstatně odlišoval.
Cíl vojenské politiky KSČ směřoval k narušení kontinuity obnovované čs. armády
s armádou předmnichovskou, především cestou změn v důstojnickém a rotmistrovském sboru.
Již v průběhu války docházelo k vážným rozporům mezi hlavními složkami NOB,
reprezentovanými londýnskou vládou (Ministerstvem obrany) a moskevským vedením KSČ
o koncepci výstavby, ale i použití čs. zahraničních jednotek v průběhu války. Na podzim roku
1944 londýnské MNO postupně ztrácelo vliv na vývoj v čs. vojenských jednotkách v SSSR.
Tato skutečnost se později projevila také v obsahu vojenské části vládního programu.
Vojenskou část vládního programu vypracoval na základě výsledků jednání mezi
K.Gottwaldem a gen. L. Svobodou mjr. JUDr. Jaroslav Procházka, náčelník oddělení výchovy
a osvěty 1.čs.armádního sboru v SSSR. Obsah vojenské části vládního programu vycházel
z dokumentu komunistické strany s názvem „Budování armády na osvobozeném území".
Jednalo se o pokyny moskevského vedení KSČ z léta 1944./14
Již koncem války se ukazovalo, že nebude možno bez ztráty funkčnosti armády
provést rozsáhlé změny v důstojnickém a rotmistrovském sboru. Určitou překážkou
uskutečnění tohoto záměru z pohledu KSČ tvořila mimo jiné i skutečnost, že se část vojáků
z povolání předmnichovské armády zapojila do odboje proti fašismu doma i v zahraničí. I
když se většina důstojníků a rotmistrů z povolání odboje aktivně nezúčastnila, případy
kolaborace se mezi nimi vyskytovaly zcela výjimečně. Navíc se bezprostředně po válce
projevoval akutní nedostatek důstojníků.
Přijetí části vládního programu, který pojednával o armádě, znamenalo vytvoření
podmínek pro uskutečnění podstatných změn v armádě. Jeho ustanovení ukládala budovat
čs. armádu podle vzoru Rudé armády. V praxi to znamenalo přizpůsobit organizační strukturu,
ale také zavedení sovětské výzbroje, přeložení polních řádů i využití sovětských zkušeností ve
vojenském školství, včetně studia důstojníků, předurčených pro nejvyšší funkce v armádě, na
sovětských vojenských akademiích. Realizace vojenské části vládního programu fakticky
znamenala budování armády podle sovětského vzoru. Zároveň s tím se vytvářely i podmínky
pro další prohlubování vlivu KSČ v armádě (mimo jiné zavedení osvětové služby atd.)
Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, přijatý na jejím
prvním zasedání dne 5. dubna 1945 v Košicích se zabýval všemi podstatnými otázkami života
společnosti v osvobozené republice. Obsahoval také samostatnou kapitolu o budování nové
10
čs. armády po osvobození./15 Zajímavou skutečností je fakt, že neobsahoval žádnou pasáž ani
zmínku o působení Ministerstva vnitra a bezpečnostního aparátu. Důvody proč tomu tak stalo
nelze spolehlivě zjistit. Základ pro jednání o vládním programu tvořil návrh KSČ. Ostatní
delegace neměly vypracován žádný písemný materiál.
Domnívám se, že absence části vládního programu o Ministerstvu vnitra
a bezpečnostních složkách vyplývala z několika skutečností. KSČ neměla v období
předmnichovské republiky v Ministerstvu vnitra a policejních složkách žádný vliv. Proto
neměla ani odborníky schopné vypracovat tuto část vládního programu. Lze také
předpokládat, že by se debata o těchto otázkách na moskevských jednáních stala závažným
problémem. Komunistická strana nakonec zvolila za dané situace schůdnější cestu. Podařilo
se jí celkem bez problémů obsadit křeslo ministra vnitra komunistou Václavem Noskem, který
působil v období II. světové války v Londýně. Původní návrh Klementa Gottwalda z 23. února
1945 počítal s obsazením funkce Ministra vnitra Rudolfem Slánským./16 Zřejmě pro
předpokládanou nepřijatelnost tohoto návrhu pro ostatní partnery v jednání rozhodlo vedení
KSČ o jeho nahrazení osobou V. Noska.
Dne 12. dubna 1945 řešilo předsednictvo vlády a následně 17. dubna vláda na svém
zasedání otázku působnosti Ministerstva vnitra. Na základě návrhu Václava Noska schválila
vláda dokument Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu. Uvedený dokument
obsahoval i rozhodnutí vlády - zrušit staré bezpečnostní sbory a nahradit je novým
bezpečnostním aparátem. Dne 15. května 1945 oficiálně převzal resort Ministerstva vnitra
Václav Nosek. Současně převzal i funkci předsedy vládní personální komise, která
projednávala obsazení důležitých míst ve všech ministerstvech. Usnesení vlády ze 17.dubna
zároveň předpokládalo, že při výstavbě nových bezpečnostních složek budou přednostně
využíváni příslušníci 1. čs. armádního sboru a účastníci domácího odboje.
V tomto smyslu otevíralo usnesení vlády prostor pro rozšíření vlivu OBZ mimo
armádu a zprostředkovaně i pro prohloubení vlivu KSČ v Ministerstvu vnitra. Klíčové pozice
v nově budovaných bezpečnostních složkách postupně zaujímali na základě rozhodnutí
ministra vnitra V.Noska důstojníci armády v aktivní službě nebo v záloze, většinou členové
KSČ. OBZ se podílelo na jejich výběru a prověření. Vzhledem k tomu, že OBZ vedlo osobní
spisy všech důstojníků, mělo podrobné informace o všech důstojnících, kteří přešli do služeb
Ministerstva vnitra. Mnohdy s nimi udržovalo nadále široké kontakty a využívalo
je k budování agenturních sítí OBZ v SNB, StB a dokonce i v ZOB II.
11
Uvedeným způsobem obsazovalo Ministerstvo vnitra velitelské funkce u vojensky
organizovaného pohotovostního pluku NB, v odboru pro politické zpravodajství Ministerstva
vnitra, v Hlavním velitelství SNB, na Zemských velitelstvích SNB a později také v ZOB II.
a StB. V průběhu léta 1945 bylo převeleno ke službě k pohotovostnímu pluku NB
24 důstojníků a 2 rotmistři, k ZV SNB v Čechách 13 důstojníků a 2 rotmistři
a ze Zpravodajské brigády 7 důstojníků. Velitelem pohotovostního pluku 1 NB se stal
škpt. Oldřich Kryštof, velitelem Zemského velitelství SNB v Čechách pplk. Karel Veselý Štainer,
velitelem Zemského velitelství SNB na Moravě škpt. Stanislav Sedlák a Hlavním
velitelem SNB plk. Antonín Sameš, všichni členové komunistické strany. Důležité místo přednosty
oddělení obranného zpravodajství Odboru pro politické zpravodajství Ministerstva
vnitra zastával další člen KSČ, osobní přítel šéfa OBZ B. Reicina kpt.Bedřich Pokorný.
Počátkem ledna 1946 nahradil na místě přednostu Odboru pro politické zpravodajství MV
gen. Josefa Bártíka.
Při řešení otázek personálního obsazení míst v bezpečnostních složkách MV úzce
spolupracoval V. Nosek jak s přednostou oddělení obranného zpravodajství Odboru pro
politické zpravodajství MV kpt.B.Pokorným tak i s náčelníkem HS OBZ kpt. B. Reicinem.
Obsazení důležitých míst na samotném Ministerstvu vnitra projednávala také základní
organizace KSČ na ministerstvu na schůzích ve dnech 25. a 27. srpna 1945. Usnesení
obsahovalo jména osob, kteří měli v následujícím období ministerstvo opustit i přehled funkcí
po jednotlivých oborech, které bude nutno obsadit komunisty./17
Již v této době získalo výsadní postavení mezi všemi tajnými službami OBZ. Oproti
ostatním službám mělo pevnou, relativně dobře fungující organizační strukturu a základní
kádr důstojníků vyškolených pro tuto službu v SSSR. Také přístup ke zdrojům důležitých
informací přispíval k postupnému prohlubování vlivu OBZ (archívy a dokumenty gestapa,
protektorátní správy, výslechy kolaborantů a zrádců, výsledky činnosti agenturních sítí doma i
v zahraničí).
V létě roku 1945 se podařilo komunistické straně ovládnout tajné služby (OBZ, 2. odd.
HŠ, odbor pro politické zpravodajství "Z" MV a ZOB II.) a pohotovostní pluk NB. Důležité
pozice získala na Ministerstvu vnitra a v SNB (HV SNB, ZV SNB). Využití (zneužití) tajných
služeb komunistickou stranou umožňoval vedle jiných skutečností také fakt, že se vymykaly
jakékoliv kontrole ze strany vlády a později i parlamentu a to za výrazného přispění
komunistů - členů těchto státních institucí.
12
Výše uvedené skutečnosti se staly klíčem k dalšímu prohlubování vlivu KSČ
v ostatních oblastech života společnosti a k přípravě na definitivní uchopení politické moci
v republice.
Závěr
Vojenské obranné zpravodajství získalo již v průběhu první poloviny roku 1945
výsadní postavení mezi bezpečnostními složkami. I když podléhalo Ministerstvu národní
obrany disponovalo pravomocemi jako policejní složky Ministerstva vnitra. Do konce roku
1945 vyplývalo výsadní postavení OBZ mimo jiné i ze stavu branné pohotovosti státu. I po
roce 1945 si však zachovalo složku zpravodajskou i výkonnou, což bylo fakticky v rozporu
s tehdy platným právním řádem.
I v následujícím období sehrálo OBZ významnou úlohu na cestě komunistické strany
k uchopení politické moci. OBZ se podílelo na budování ostatních tajných služeb. Bedřichu
Reicinovi se podařilo vybudovat tajnou službu, která si postupně vynutila jednostrannou
spolupráci se všemi ostatními bezpečnostními složkami Ministerstva vnitra. Působnost OBZ,
ale ani ostatních tajných služeb, nebyla upravena žádnými zákonnými normami. Jeho činnost
se řídila výhradně vnitřními směrnicemi a předpisy, které schvaloval B.Reicin. Tajné služby
se fakticky vymykaly jakékoliv kontrole ze strany vlády a později i parlamentu. OBZ na rozdíl
od ostatních bezpečnostních složek disponovalo pevnou organizační strukturou a mělo
zkušenosti z půlroční činnosti.
OBZ úzce spolupracovalo ze sovětskými zpravodajskými službami. Mezi nimi
docházelo k výměně důležitých informací a archivních dokumentů. V poválečném období
využívaly mnohdy všechny subjekty účastnící se zápasu o politickou moc informace z období
okupace k prosazení svých zájmů, případně ke kompromitování osob z tábora svých
politických protivníků. Právě archivní dokumenty a z nich získané informace se staly
základem "zvláštního" postavení Vojenského obranného zpravodajství. V létě roku 1945
předala sovětská strana OBZ archivní dokumenty Hlavního říšského bezpečnostního úřadu
/RSHA/ v Berlíně, který obsahoval mimo jiné výslechové protokoly gestapa z období
protektorátu. Archiv obsahoval protokoly z výslechů důstojníků čs. armády, důstojníků
slovenské armády, zajatých Němci v průběhu SNP, ale také protokoly výslechů významných
osob politického života. Obsahu těchto dokumentů využívalo Vojenské obranné zpravodajství
v celém období let 1945 - 1948. Jednak pro potřeby očisty veřejného života od kolaborantů
a zrádců, ale také ke kompromitování určitých osob za účelem jejich odstranění
13
z významných funkcí v armádě ve státní správě i v hospodářské sféře. Stejným způsoben
využívalo OBZ i informace získané ze spisového materiálu německé okupační správy
a českých protektorátních úřadů./18
Pro OBZ typické neustálé rozšiřování působnosti mimo armádu se projevovalo
v budování agenturních sítí v politických stranách, státních orgánech a institucích, v redakcích
sdělovacích prostředků a dokonce i v SNB, ve Státní bezpečnosti a ZOB II. Agenturní sítě
budovalo OBZ také ve všech průmyslových podnicích v rámci zpravodajské ochrany
znárodněného průmyslu. Zpravodajskou ochranu znárodněného průmyslu a podniků
důležitých pro obranu státu provádělo OBZ od podzimu 1945. V podnicích pracovali
důstojníci OBZ z povolání nebo v záloze. Vytvářeli jak oficiální strukturu vnější a vnitřní
ochrany (VVO), ale i neoficiální strukturu - agenturní sítě. Zástupci Ministerstva národní
obrany a představitelé Ministerstva průmyslu, Ústřední rady odborů a Ústředního svazu
průmyslu podepsali dne 13. prosince 1945 Dohodu o způsobu provádění zpravodajské služby
orgány MNO /OBZ/ v podnicích důležitých pro obrany státu. Příslušníci OBZ disponovali
kontrolními pravomocemi vůči ředitelům podniků, vyjadřovali se ke všem jmenováním osob
na vedoucí funkce až po úroveň mistra ve výrobě. Také otázka povolení vstupu do objektů
podniků patřila do pravomoci důstojníků OBZ. Vyskytovaly se i případy, kdy nebyl povolen
vstup do objektů ani příslušníkům Stb, SNB i kriminální služby při vyšetřování trestných
činů./19
Příslušníci OBZ, působící v rámci zpravodajské ochrany průmyslu podléhali pouze
nadřízeným orgánům obranného zpravodajství u vojenských oblastí nebo přímo HS OBZ.
Nebezpečí, které vyplývalo z ovládnutí Vojenského obranného zpravodajství
komunistickou stranou si uvědomoval v létě 1945 i prezident republiky E.Beneš. Na tyto
skutečnosti upozorňoval na své vojenské poradě s nejvyššími armádními činiteli dne
19. června 1945 a žádal provedení změn v personálním složení OBZ.
V závěrech z porady se přímo uvádí: „ Je třeba revidovat původní personální složení
OBZ, kdy byli k dispozici pouze příslušníci čs. vojenské jednotky v SSSR a zabránit
překračování působnosti a právního řádu."/20 Uvedené požadavky se však nepodařilo
prosadit. Vojenské obranné zpravodajství zůstalo v následujícím období v rukou KSČ. Pro
komunistickou stranu bylo zdrojem důležitých informací, jenž umožňovaly jejímu vedení
přijímat důležitá rozhodnutí, především při řešení složitých situací.
14
Rozdílné možnosti v přístupu k informacím mezi KSČ a jejími protivníky značnou
měrou ovlivnily i celkový výsledek zápasu o uchopení politické moci v Československu
v letech 1945 - 1948. K důležitým zdrojům těchto informací patřilo bezesporu i Vojenské
obranné zpravodajství. Bedřich Reicin, který stál v čele této instituce dosáhl závratné vojenské
kariéry a získal výsadní postavení jak ve vojenské hierarchii tak i v KSČ./21
Poznámky:
1/ Drtina, P.:Československo můj osud, Melantrich 1991. Feierabend, K, L.: Politické
vzpomínky, Atlantis, Brno 1994. Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Univerzum,
Praha 1990. Hora, O.: Svědectví o puči, díl. I. a II., Melantrich 1991. Josten, J.:
Československo žaluje, Naše vojsko, Praha, 1993. Moravec, F.: Špión jemuž nevěřili,
Rozmluvy, Praha 1990. Ripka,H.: Únorová tragédie, Atlantis, Brno 1995. Táborský,E.:
Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Mladá fronta, Praha 1993. Tigrid, P.:
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha 199O. Smutný, J.:
Svědectví prezidentova kancléře, Mladá fronta, Praha 1996. Kaplan,K,: Nekrvavá
revoluce, Mladá fronta, Praha, 1993.
2/ Na základě dohod mezi vedoucími představiteli národně- osvobozeneckého hnutí, které
reprezentovaly především londýnská emigrační vláda v čele s prezidentem E. Benešem,
Státní rada v Londýně a moskevské vedení KSČ, byla po válce povolena činnost pouze
několika politických stran. K nim patřily Československá strana lidová, strana národně
socialistická, Československá sociálnědemokratická strana, KSČ a Demokratická strana
na Slovensku. Ostatním velkým politickým stranám z doby první republiky nebyla
povolena činnost v důsledku jejich spolupráce s okupanty. V českých zemích to byla
agrární strana a politické strany sudetských Němců, na Slovensku Hlinkova ĺudová strana,
ale i další.
3/ Jedná se především o hodnocení úlohy prezidenta E.Beneše v průběhu únorových událostí
roku 1948. Mnohými pamětníky z řad nekomunistických politických stran (P. Tigrid,
O. Hora, H. Ripka, P. Drtina i dalšími) je Beneš odsuzován za to, že podepsal demisi
ministrů, popřípadě za to, že nepoužil k řešení krize a zabránění nástupu komunistické
strany k moci armádu. Obsah archivních dokumentů, které dosud nebyly zveřejněny
dokazuje, že v době podpisu demise byla již fakticky moc v rukou KSČ a možné použití
armády prezidentem bylo také nereálné.
4/ VHA, SSSR IV., 1.čs.armádní sbor v SSSR, A 4/4/14, dův. rozkaz č.1, čl.1 ze dne 7. ledna
1945.
5/ Blíže viz: Hanzlík,F.: Uplatňování sovětského vlivu na budování čs. branné moci koncem
roku 1944 a v roce 1945. In.: Sborník Vojenské akademie, mimořádné číslo, roč. 1994
6/ AMV, fond 304 - 226 - 1, s. 10 - 11.
7/ VHA, SSSR IV, 1.čs.armádní sbor v SSSR, S 39, Zpravodajské rozkazy, Směrnice pro
obranné zpravodajství.
8/ VHA, ČS - VM - SSSR, č.j. 98/dův./1942
9/ VHA, SSSR IV, 1.čs.armádní sbor v SSSR, č.j. 1816/taj. zprav. 1945 A.
15
10/ SÚA, A ÚV KSČ, fond 100/24 sv. 172, a.j. 1532.
11/ Tamtéž.
12/ VHA, VR, č.j. 1/ Taj. 1945, z 5.4.1945. Gen. F. Moravec byl nakonec jmenován do
funkce velitele divize v Mladé Boleslavi. Na gen. S. Ingra i gen.F. Moravce bylo podáno
na základě obvinění vykonstruovaných OBZ trestní oznámení. Na gen. Ingra za jeho
činnost v průběhu války a na gen.Moravce za údajné nesplnění povinnosti před jeho
odletem do Anglie v březnu 1939. Údajně nezajistil zničení důležitých zpravodajských
materiálů, které se následně dostaly do rukou německých okupantů. Obě obvinění byla
vykonstruována OBZ s cílem kompromitovat jmenované generály a zabránit jejich
jmenování do významnějších funkcí v armádě.
13/ VHA, Dokumenty přijímacích komisí 29/10, č.j. 2024.
14/ Viz.: KSČ o ozbrojených silách, Naše vojsko, Praha 1976, s.145 - 148.
15/ Viz.: Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků,
Sbírka dokumentů, Ministerstvo informací, Praha 1945.
16/ SÚA, A ÚV KSČ, fond 100/24, sv. 172, a.j. 1532.
17/ SÚA, A ÚV KSČ, fond 100/1, sv. 42, a.j. 307.
18/ Dne 11. července 1945 vydalo Ministerstvo vnitra směrnice pro zajištění německého
spisového materiálu. O využití nalezených materiálů rozhodovali důstojníci OBZ a
bezpečnostní referenti národních výborů. Téměř všichni bezpečnostní referenti byli členy
komunistické strany. AMV, fond 310 - 24 - 3/ VII - 1945.
19/ ANV, fond 302 - 579 - 9.
20/ VHA, Stát. taj. v MNO, č.j. 100 057, 1945.
21/ Svědčí o tom mimo jiné i jeho postup ve vojenských hodnostech leden 1945 - npor.,
7. března 1945 - kpt., 2. dubna 1945 - škpt., 10.května 1945 - mjr., 1.srpna 1945 - pplk.,
1.dubna 1946 - plk., na podzim 1948 - genmjr. VHA, VKPR, č.j. 660 dův.