1 Uplatňování sovětského vlivu na budování čs. branné moci koncem roku 1944 a v roce 1945. doc. PhDr. František Hanzlík, CSc. V současné době se otevřel prostor pro zkoumání praktik sovětského vedení při uplatňování jeho vlivu na vývoj v Československu druhé světové válce. Škála používaných metod, forem a prostředků při zabezpečování hegemonie SSSR se pohybovala od vzájemně výhodné spolupráce až po nevybíravý nátlak a evidentní zasahování do vnitřních záležitostí našeho státu ve všech oblastech života společnosti. Československo v letech 1945 - 1948 bylo dlouho považováno, a to i ze strany západních zemí za, demokratický a suverénní stát. Přesto již v tomto období najdeme mnohé případy, kdy snahy o prosazování sovětského vlivu u nás překračovaly meze stanovené ve smlouvách mezi ČSR a SSSR z 12. prosince 1943 a z 8.května roku 1944. Svědčí o tom i praktiky, vojenského a politického vedení Sovětského svazu v průběhu II. světové války i v následujícím období. Důsledky této politiky se projevily také v závěrečné fázi války při výstavbě čs. branné moci, jak se tehdy čs. armáda oficiálně nazývala. Již v této době se snažilo sovětské vedení ovlivnit vývoj v čs. vojenských jednotkách v SSSR i na čs. osvobozeném území ve svůj prospěch. Tím si chtělo vytvořit příznivé podmínky pro uplatňování svého vlivu i na celkový poválečný vývoj v republice. Bylo vcelku pochopitelné, že určitý vliv na příslušníky čs. vojenských jednotek v SSSR zanechala skutečnost, že bojovali proti fašismu po boku sovětských vojáků, že byli vyzbrojeni sovětskou bojovou technikou a zbraněmi, že značná část z nich absolvovala sovětské vojenské školy a učiliště. Nezanedbatelný byl i fakt, že mnohé funkce v 1. čs. armádním sboru v SSSR zastávali důstojníci sovětské armády a že u našich jednotek působili také příslušníci NKVD. Zvláštní kapitolou v tomto smyslu bylo působení neveřejné organizace KSČ v jejímž čele stáli mjr. JUDr.J.Procházka a npor.B.Reicin. Činnost této organizace byla v rozporu s tehdy platnými vojenskými řády a předpisy. Také osvětová služba, která působila u našich jednotek v SSSR byla složena z příslušníků KSČ. Přednostou oddělení výchovy a osvěty byl již zmíněný J.Procházka. Osvětová služba působila 2 zcela v souladu se sovětskou propagandou. O jejím působení je možno si učinit představu mimo jiné i z charakteru tiskovin a literatury, kterou byly jednotky zásobovány.1/ Sovětské velení činilo jednoznačné kroky ve směru realizace výstavby našich jednotek v SSSR podle svých záměrů. Moskevské vedení KSČ v čele s K.Gottwaldem se mu v tom stalo významným pomocníkem. V důsledku těchto skutečností londýnská vláda a MNO postupně ztrácely reálný vliv na vývoj situace u 1. čs. armádního sboru v SSSR. Je všeobecně známou skutečností, že v průběhu války došlo postupně k rozdělení sfér vlivu mezi rozhodující mocnosti antifašistické koalice. Koncem druhé světové války patřilo území Československa do sféry vlivu SSSR. Tento fakt se odrazil na vývoji situace jak v období do osvobození republiky v květnu 1945, tak i období následujícím. O omezených možnostech prosadit za této situace čs. zájmy londýnskou vládou svědčí i slova prezidenta E.Beneše, pronesená dne 25.května 1945 při audienci gen. Kutlvašra a gen. Nováka, kdy řekl: " Uvažte, že my v zahraničí jsme byli do určité míry obětí spojenecké politiky. Byl to spor mezi Východem a Západem, mnohdy s námi nedobře zacházeli. Bylo to těžké dilema. Velmi těžce jsem nesl dohodu Anglie a SSSR, neboť nás stavěli před hotová fakta. Napřed bylo vše ujednáno s Anglií. Po konferenci v Teheránu jsem zjistil, že Slovensko patří do ruské sféry a po šesti měsících předali všechny naše země do ruské sféry. Byly to zájmové hry politiky velmocí v nichž jsme dělali vše, abychom prospěli národu." /2 Intenzivnější podoby však nabyl zápas o novou armádu v době, kdy se Rudá armáda přiblížila k našim hranicím a začalo bezprostřední osvobozování území republiky. Jako velmi důležité se ukázalo období od vypuknutí Slovenského národního povstání do přijetí vládního programu v Košicích dne 5.dubna. Vývoj událostí v tomto časovém úseku ovlivnil do určité míry i obsah uvedeného vládního programu, zvláště jeho vojenskou část. V této době působila také řada faktorů, které ovlivnily stávající zápas o charakter nově budované armády v neprospěch londýnské vlády. 3 Praktické rozdělení sfér vlivu mezi vítězné mocnosti se projevilo i logickou snahou SSSR v co největší možné míře ovlivnit vývoj situace jak na osvobozeném čs. území, tak i na území dosud okupovaném ve svůj prospěch. A to cestou rozšiřování partyzánského hnutí pod vedením sovětských důstojníků, uplatňováním vlivu na čs. jednotky budované na území SSSR, ale i prohlubováním vlivu na vývoj situace na Slovensku po vypuknutí SNP. / přesun 2. čs. paradesantní brigády a stíhacího leteckého pluku i přímou vojenskou pomocí / Součástí tohoto postupu byla i snaha v co největší míře omezit vliv londýnské vlády na události na Slovensku. To se projevilo mimo jiné i vyjádřením nesouhlasu SSSR s poskytnutím materielní a jiné pomoci SNP ze strany spojenců, jenž byla vyžádána prezidentem E.Benešem. /3 Z hlediska možností budování nové čs. armády se tak vytvořila koncem války složitá situace. V té době existovaly různé složky čs. zahraniční armády, které se mohly stát základním kamenem obnovované čs. branné moci. K nim patřily naše jednotky bojující na Západě, to je 1.čs. obrněná brigá- da a letci, jednotky budované na území SSSR, ale také 1.čs.armáda na Slovensku. V této době se ze strany sovětského velení začínají projevovat tendence i jednotlivá opatření,která byla v rozporu s čs. - sovětskými smlouvami z 12.12.1943 a z května 1944. V nich sovětské vedení dávalo jasně najevo, jak si představuje uplatňování svého vlivu na vývoj událostí v následujícím období. Zmíním se pouze o některých skutečnostech, které byly z tohoto pohledu typické. Prvním případem byl způsob odvolání gen. Kratochvíla z funkce velitele 1. čs. armádního sboru na počátku Karpatsko-dukelské operace. Byl odvolán s funkce bez vědomí a souhlasu londýnské vlády a na jeho místo byl jmenován gen. L. Svoboda, který od této chvíle jednoznačně realizoval požadavky sovětského velení. Dlužno říci, že v mnohém v rozporu s názory londýnského MNO i gen. H. Píky - šéfa československé vojenské mise v SSSR. Gen. L. Svoboda, vědom si plné podpory sovětského vedení stále častěji překračoval své pravomoci. K závažnému střetu mezi ním a londýnským MNO došlo v případě důstojníků, kteří byli odesláni z Anglie na doplnění našich jednotek v SSSR, které se potýkaly s akutním nedostatkem důstojníků. Již při vyřizování cestovních dokladů docházelo ze strany sovětských úřadů k značným průtahům, protože sovětská strana 4 velmi pečlivě prověřovala materiály těchto důstojníků. Informace o nich získávala mimo jiné i od čs. komunistů, působících v Anglii a v SSSR. Důstojníci, z jakéhokoliv důvodu nepohodlní pro komunisty, nebo sovětské úřady, vstupní víza neobdrželi. Od rozhodnutí MNO o odeslání důstojníků do SSSR po jejich skutečný příjezd k jednotkám sboru uplynulo ve většině případů i několik měsíců. Domnívám se že nelze vyloučit ani možnost určitého úmyslu ze strany sovětských úřadů, ve snaze dosáhnout obsazení důležitých míst u sboru důstojníky působícími již delší dobu v SSSR. Celkem však bylo i přes uvedené problémy přesunuto z Velké Británie do SSSR kolem 300 čs. důstojníků./4 Na základě údajně neúspěšného velení jednotkám některými z nich v bojích na Dukle upozorňoval gen. Svoboda MNO na špatný výběr důstojníků přesunutých z Anglie do SSSR./5 Londýnské MNO reagovalo na tuto výtku velmi podrážděně depeší gen. S. Ingra ze dne 3.11.1944. " Vaše poznámka, že výběru důstojníků z Anglie nebyla věnována náležitá pozornost je věcně nedoložená, nemístná a neoprávněná kritika, kterou Vám vytýkám."/6 Skutečné příčiny těchto problémů však nespočívaly v jejich špatném výběru, ale zřejmě v tom, že důstojníci přesunutí z Anglie byli ihned, bez potřebného seznámení se situací a s mužstvem zasazováni do nejtvrdších bojů. O tom svědčí i depeše gen. H.Píky londýnskému MNO, kde uvádí: " Já jsem již několikrát varoval splnomocněnce sovětského vrchního velení před spěchem zasazovat do boje brance ze zajatců po 1O - 15 dnech výcviku a před okamžitým zasazováním důstojníků z Anglie na bojová velitelská místa. Téměř všichni důstojníci z Anglie byli v boji již druhý den po příjezdu ke sboru, někteří raněni i zabiti." /7 V důsledku výše uvedených skutečností i v důsledku toho, že důstojníci z Anglie vyjadřovali otevřeně svoje názory na uvedené problémy i situaci v SSSR, docházelo ke střetům mezi nimi a důstojníky sboru, kteří působili v SSSR od počátku. Proto byli mnozí z nich obviňováni z útoků proti SSSR, z narušování vztahů se sovětským velením, z podceňování Rudé armády, vychvalování angloamerických 5 vojsk a podobně. Tyto názory a postoje od ledna 1945 pečlivě sledovali a vyhodnocovali příslušníci obranného zpravodajství / OBZ / sboru a byly využívány jako námitky proti povýšení těchto důstojníků./8 To ještě více komplikovalo vztahy mezi uvedenými skupinami důstojníků. Vedle těchto problémů vznikaly i další. Jednalo se především o jmenování a povyšování důstojníků velitelem sboru. Po zahájení karpatsko-dukelské operace žádal gen. Svoboda MNO o udělení pravomoci jmenovat a povyšovat důstoj- níky, vzhledem k nutnosti nahrazení padlých a zraněných. Zároveň požadoval jmenování absolventů sovětských důstojnických škol, příslušníků sboru do důstojnických hodností. K těmto požadavkům se postavilo MNO odmítavě. V odpovědi gen. Svobodovi uvádí gen. S. Ingr: " Upozorňuji Vás důtklivě, že právo jmenovat a povyšovat důstojníky je zákonně vyhrazeno ministru národní obrany, respektive vládě a prezidentu republiky a že Vaše zásahy do těchto pravomocí by byly svévolnou uzurpací a zákonně neplatné." /9 I přes to byly desítky příslušníků sboru gen. L.Svobodou jmenovány do důstojnických hodností a povýšeny. Tato jmenování byla, i když s nelibostí, dodatečně schvalována londýnským MNO. V říjnu 1944 vyjádřilo MNO souhlas také se jmenováním absolventů sovětských vojenských škol do důstojnických hodností. Podstata sporu mezi MNO a velením sboru spočívala mimo jiné také v tom, že převážná většina důstojníků, jmenovaných gen. Svobodou, nebo i absolventů sovětských voj. škol, neměla maturitu. Tím nesplňovala kritéria stanovená tehdejšími předpisy pro jmenování do důstojnické hodnosti. Řešení tohoto sporu se rovněž stalo součástí zápasu o charakter důstojnického sboru v následujícím období. Na druhé straně se projevovala zřejmá obava MNO, že jmenováním nových důstojníků z příslušníků sboru a absolventů sovětských vojenských škol dojde ke zvýšení počtů důstojníků sympatizujících s SSSR a KSČ. Konkrétní fakta ukazují, že i přes veškerou snahu udržet si své pozice vůči 1.čs. arm. sboru ztrácelo londýnské MNO i vláda postupně vliv na vývoj situace kolem sboru. 6 Potvrzením tohoto konstatování a dalším vážným varováním pro londýnskou vládu byl přístup sovětské vlády a velení armády k řešení problému Podkarpatské Rusi. Se souhlasem sovětského velení a za jeho podpory Ukrajinský národní komitét vydal v prosinci roku 1944 výzvu, aby všichni Ukrajinci byli propuštěni z 1.čs. arm. sboru a zařazeni do Rudé armády. Londýnská vláda tento požadavek odmítla a ministrem národní obrany Janem Masarykem bylo nařízeno dále odesílat nováčky ke sboru. Ke komplikacím však docházelo i nadále, neboť mnozí z nováčků skutečně nastoupili do Rudé armády. /10 Závažnost uvedených problémů spočívala i v tom, že podle ústavy ČSR a tehdy platných vojenských řádů, znamenalo nastoupení služby v cizích ozbrojených silách bez souhlasu vlády spáchání závažného trestního činu. Tento postup mnohých branců z Podkarpatské Rusi umožňovaly i sovětské vojenské úřady, které i přes několikeré oficiální žádosti čs. vlády a osobně prezidenta E.Beneše tento stav nejen trpěly, ale často uvedené brance k již zmíněnému postupu nabádaly. Způsob možného řešení, nejen uvedeného problému, ale i celkové situace kolem Podkarpatské Rusi navrhoval ve své depeši do Londýna dne 3.ledna 1945 gen. H.Píka. V ní uvádí: " Ani demokratický ráz naší ústavy nedovoluje, abychom se stavěli proti vůli národa, který se po první světové válce ze svobodné vůle připojil k ČSR, ale dnes chce jinam. Drasticky řečeno - ruce pryč od Podkarpatské Rusi a bude klid. " /11 Další vývoj plně potvrdil oprávněnost názoru gen. H.Píky. Dalším výrazným krokem k prohloubení sovětského vlivu na budování čs. branné moci bylo zřízení oddělení obranného zpravodajství /OBZ/ u 1. čs. armádního sboru v SSSR. To vzniklo na základě žádosti sovětského generála Mechlise v lednu roku 1945. Do jeho čela byl postaven tehdy npor. v záloze B.Reicin, který byl nejen vedoucím činitelem KSČ u sboru ale také absolventem sovětské zpravodajské školy./12 Faktem zůstává, že se OBZ od samého počátku stalo doménou komunistů a tento stav se nezměnil ani po skončení války. V dubnu 1945 se B.Reicin stal na návrh gen. L.Svobodu náčelníkem hlavní správy OBZ MNO, která byla později přejmenována na nechvalně známé 5. oddělení 7 hlavního štábu. Jeho místo u sboru zaujal další absolvent sovětské zpravodajské školy npor. JUDr. K.Vaš, který se po únoru 1948 aktivně podílel na procesu s gen. H.Píkou. Nebezpečí vyplývající z personálního složení OBZ a z pravomocí, kterými disponovalo si zřetelně uvědomoval i prezident E.Beneš. Na své vojenské poradě s nejvyššími funkcionáři armády v červnu 1945 požadoval, aby bylo revidováno personální složení OBZ z doby, kdy byli k dispozici pouze příslušníci 1.čs. armádního sboru v SSSR./13 Ani závěry této porady nebyly v praxi nikdy naplněny. V průběhu osvobozování Slovenska byli do 1. čs. armádního sboru přijímáni bývalí příslušníci armády Slovenské republiky, po prověření příslušníky OBZ. Ti z nich, kteří nebyli na základě rozhodnutí OBZ do armády přijati, byli v souladu s usnesením Vojenské rady při předsednictvu vlády z 12. dubna 1945 odesláni do zajateckých táborů Rudé armády v Polsku. Většina z nich byla v rozporu s tehdy platnými československo-sovětskými dohodami odsunuta do SSSR. Jednalo se o několik tisíc osob. Podle hlášení přednosty 4. letecké divize škpt. P.Brosku, které nese datum 2.října 1945 bylo odsunuto ze zajateckého tábora z Osvětimi do Ruska asi 5000 osob. / Jednalo se většinou o bývalé příslušníky tzv. Haššíkovy armády a Domobrany. / Ti zřejmě tvořili část z 30 000 čs. občanů, kteří se ještě v květnu 1946 podle vyjádření sovětské vlády nacházeli v zajetí na území SSSR. Příslušníci OBZ úzce spolupracovali s NKVD i bezprostředně po válce. A to nejen při pátrání po válečných zločincích, kolaborantech a zrádcích, ale také při pátrání po emigrantech z SSSR o které NKVD projevovalo eminentní zájem. Mnozí z nich i když byli již čs. občany a dokonce i příslušníky předmnichovské armády skončili v sovětských zajateckých táborech a byli odsunuti do SSSR. Příslušníci OBZ byli zastoupeni také v komisích, které přijímaly důstojníky a rotmistry do čs. branné moci v roce 1945. Sám B.Reicin byl členem komise pro přijímání generálů a důstojníků generálního štábu. Při získávání informací o důstojnících spolupracovalo OBZ také z 2. oddělením HŠ - rozvědka v jehož čele stál pplk. A.Rašla rovněž člen KSČ i se zpravodajskou službou ministerstva vnitra a Stb. OBZ se tak stalo mocným nástrojem k prosazování zájmů vedení KSČ v armádě, ale také i v prosazování zájmů sovětského vedení. 8 Vedle výše uvedených skutečností, které svědčí o uplatňování sovětského vlivu zčásti přímo a zčásti zprostředkovaně vykonávalo sovětské vedení vůči našim čelním vojenským a státním činitelům, zejména v poslední fázi války, otevřený a nevybíravý nátlak. Svědčí o tom i případ gen. F.Moravce na kterého byl vyvíjen nátlak, aby spolupracoval se Sověty proti Spojencům a zejména proti Anglii. Po jeho odmítnutí mu důstojník sovětské zpravodajské služby Čičajev sdělil: " Můžete si to ještě rozmyslet. Nezapomeňte, že to budeme my, kdo rozhodne, kdo bude ministrem národní obrany, šéfem generálního štábu a přednostou zpravodajského oddělení v poválečném Československu." /14 Následující vývoj potvrdil, že tato slova pronesená v létě 1944 byla míněna naprosto vážně. Základ pro zcela legální uplatňování sovětského vlivu na výstavbu čs. branná moci v poválečném období položil Košický vládní program. Okolnosti jeho přijetí jsou dnes dostatečně známy. Byl nejen výsledkem zápasu mezi londýnskou emigrační vládou a komunisty, reprezentovanými moskevským vedením, ale zároveň respektoval zájmy SSSR. Proto bych pouze připomněl některá jeho ustanovení. O budování armády pojednává III. kapitola vládního programu a zprostředkovaně i další části. Obsah zmíněné kapitoly vládního programu se nápadně shoduje s obsahem dokumentu moskevského vedení KSČ z léta 1944 s názvem " Budování armády na osvobozeném území," který se stal základem pro zpracování této části vládního programu. /15 Srovnáme-li oba dokumenty, zjistíme, že se liší jen velmi málo. Jedná se např. o doplnění formulací o formování slovenských národních jednotek, budování armády podle vzoru sovětské, pomoc sovětských instruktorů v našem vojenském školství a možnost studia našich důstojníků na vojenských školách a akademiích v SSSR. O předpokládané orientaci nově budované armády svědčí již první část III. kapitoly vládního programu kde se uvádí: " Aby byla umožněna co nejužší bojová spolupráce s Rudou armádou, nutná v zájmu vítězství i naší budoucnosti, budou organizace, výzbroj a výcvik nové čs. branné moci stejné jako organizace, výzbroj a výcvik Rudé armády." /16 To fakticky znamenalo jednoznačnou orientaci na SSSR. Ministrem obrany v nové vládě se stal i vzhledem k podpoře sovětského vedení gen. L.Svoboda. 5. dubna 1945 byla vytvořena Vojenská rada při 9 předsednictvu vlády, která byla poradním orgánem vlády pro věci vojenské. Již první rozhodnutí tohoto orgánu leccos naznačovalo. Ze svých funkcí byli odvoláni gen. S.Ingr, gen. F.Moravec a gen. Miroslav a gen. O.Gak-Mézl - vedoucí činitelé odboje na Západě. Na druhé straně byli na návrh VR jmenováni do funkcí náčelníka hlavního štábu gen. B.Boček, velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR gen. K.Klapálek a do funkce jeho zástupce gen. J.Satorie, kteří působili u našich jednotek v SSSR./17 Po skončení války bylo prosazování sovětského vlivu oficiálně zdůvodňováno nutností spolupráce s vítěznou velmocí na základě smlouvy z 12.12.1943. Je třeba vidět, že skutečné postoje, názory a pozitivní vztah většiny obyvatelstva k Sovětskému svazu a vděčnost za osvobození od fašismu zároveň vytvářely příznivé podmínky pro uplatňování tohoto vlivu. Faktem zůstává, že v této době o nutnosti úzké spolupráce se Sovětským svazem nepochybovali ani představitelé nekomunistických politických stran a konec konců ani prezident E.Beneš. Ten na již zmíněné vojenské poradě počátkem června 1945 požadoval urychlení doplnění armády těžkou vojenskou technikou a výstrojí z SSSR, přizpůsobení organizace naší armády organizaci armády sovětské a vyslání sovětských poradců a instruktorů. /18 Prezident E.Beneš prosazoval nutnost spolupráce s SSSR i následujícím období. Na sjezdu zahraničních vojáků dne 12. března 1946 prohlásil: " Hledáme spolupráci s vedoucími světovými velmocemi, přičemž máme tu velikou výhodu, že se můžeme přímo a natrvalo opřít o pevné a vyzkoušené spojenectví největšího slovanského státu - Sovětského svazu." /19 V létě 1945 byly do českého jazyka přeloženy sovětské polní řády a v armádě začalo působit asi 4O vojenských poradců. Na podzim bylo vysláno 30 čs. důstojníků ke studiu sovětských vojenských škol a akademií, z toho 15 na akademii generálního štábu SSSR. Jednalo se převážně o příslušníky 1. čs. armádního sboru v SSSR, kteří byli předurčeni k zastávání významných funkcí. /20 I bezprostředně po válce používalo sovětské vedení mnohdy různé prostředky k prosazení svých zájmů. Příkladem může být i nóta sovětského velvyslance V.Zorina čs. vládě začátkem července roku 1945. Jednalo se o protest sovětské vlády proti ustanovení skupiny příslušníků nekomunistického odboje - účastníků pražského povstání / gen. K.Kutlvašra, gen. J.Fišera, pplk. F.Bürgera a škpt. J.Nechanského / na 10 určitá místa v armádě. V nótě se přímo říká: "...mám čest oznámiti Vám, že uvedené osoby, které měly účast na plánech na záchranu německých vojsk, rozdrcených Rudou armádou na východištích k nástupu na Prahu, nemohou požívati důvěry velitelství Rudé armády a rovněž i důvěry čs. vlády a nemohou stát v čele správy v Praze." /21 Zprostředkovaně byl vliv SSSR prosazován také pomocí komunistů ve vládě a ve Vojenské radě při předsednictvu vlády. V několika dalších případech zásadním způsobem ovlivnilo rozhodnutí těchto institucí o jmenování generálů a důstojníků na vysoké funkce nebo o jejich povýšení konstatování - "takové řešení je pro SSSR nepřijatelné". Většinou se jednalo o vystoupení K.Gottwalda Případy přímého zasahování vedení SSSR do našich vnitřních záležitostí byly představiteli hlavních politických sil většinou chápány jako přirozené právo prosazovat do určité míry své oprávněné zájmy v zemích, které Rudá armáda osvobodila. Zároveň se však staly předzvěstí přímého a téměř otevřeného zasahování do našich vnitřních záležitostí i v ostatních oblastech života společnosti. Typickým příkladem bylo z tohoto pohledu jednání ohledně přijetí Marshallova plánu Československem v roce 1947. Poznámky: 1/ Blíže se o činnosti osvěty u čs. vojenských jednotek v SSSR zmiňuje O.Janeček v díle Se zbraní v ruce, Naše vojsko, Praha 1957 na s.127 až 132. O obsahu práce osvětových důstojníků svědčí např. fakta o využívání tisku, uvedená na s.127, kde se uvádí, že v březnu roku1944 obdržela čs. vojenská jednotka 1300 ks. Československých listů /redakce - Z.Nejedlý, V.Kopecký, M.Čulen, J. Šverma a B. Vrbenský /, dále 1000 ks. brožur J.V.Stalina O velké vlastenecké válce, 600 brožur Katyňský les, 500 brožur Ústava SSSR, 1000 ks. krátký životopis Stalina, atd. 2/ VHA, VKPR, č.j.: 946, s. 2, 1945. 3/ Tamtéž. 4/ VHA, VKPR, č.j.: 675, s. 9, 1947. 5/ VHA, fond SSSR IV. 1. čs. armádní sbor v SSSR, č.j.: 0668/taj./ 1944. 6/ Tamtéž, č.j.: 3846, 1944. 7/ VHA, Čs. VM v SSSR, č.j.: 984 taj., 1944. 8/ VHA, fond SSSR IV. 1. čs.armádní sbor v SSSR, č.j.: 1896/taj - zprav 45 A., 1944. 9/ VHA, fond SSSR IV. 1. čs. armádní sbor v SSSR, č.j.: 3846, 1944. 10/ VHA, Čs. VM v SSSR, č.j.: 4026, 1944. 11 11/ Tamtéž,č.j.: 984/taj., 1945. 12/ Viz.: Hejl,V.: Zpráva o organizovaném násilí, Univerzum, Praha 1990, s.92. 13/ VHA, VKPR, č.j.: 100 057, 1945. 14/ Moravec,F.: Špión, jemuž nevěřili, Rozmluvy 1990,s. 341. 15/ Viz.: KSČ o ozbrojených silách, Naše vojsko, Praha 1945, s. 145 - 148. 16/ Program prvé domácí vlády republiky, vlády Národní fronty Čechů a Slováků, ministerstvo informací, Praha 1945, s. 11. 17/ VHA, VR, č.j.: 1/taj./1945 18/ VHA, VKPR, č.j.: 100 057, 1945. 19/ Viz.: Svobodné Československo ze dne 12. března 1946. 20/ VHA, PK MNO, č.j.: 1495, 1945. 21/ VHA, Stát. taj. MNO, č.j.: 101 152, 1945.