_________________________________________________________________ KAPITOLA 2 Velmoci v letech 1890-1914: Parlamentní vlády Zobecňovat v historii je nebezpečné. Při důkladném zkoumání historických udalostí a vývojových procesů téméř vždy odhalíme ty jejich stránky, které jsou osobité a jedinečné. Máme-li získat pravdivý obraz minulosti, je nutné skloubit obecný model vývoje s pochopením zvláštních rysů, které v každé zemi tento model pozměňovaly a dodávaly dejinám každého národa jejich svébytnou tvář. Proto nyní, po obsáhlém posouzení faktorů určujících béh evropských dějin na počátku 20. století, obrátíme svoji pozornost k vývoji jednotlivých evropských regionů. Státy západní Evropy se svým ústavním vývojem zásadně lišily od zemí střední a východní Evropy. V západní Evropě - ve Velké Británii, Francii, Španělsku a Itálii -to byly volené parlamenty, kdo určoval charakter vlád a zaměření jejich politiky. Velká Británie Od VIKTORIÁNSKÉHO K LUHIARDOVSKÉMU VĽKU Z velmocí pokroěila v demokratickém vývoji a v industrializaci nejdále Velká Británie. Tato země spojovala pokrok s udržením kontinuity, a tím vyvolávala dojem pozoruhodné politické a společenské stability. „Zázrak její ústavy" - britský systém dvou stran a britský Parlamentarismus - se zdál být příkladem toho, jak je možné překonat problémy a napětí 20. století. Lee na sklonku 19. století to vypadalo, že i v Británii končí jedna epocha a začíná nová. Královna Viktorie zemřela v roce 1901. Stará karikatura Maxe Becrbohma vykresluje rozdíl mezi Viktorií a jejím dědicem, králem Eduardem VII. (vládl v letech 1901 — 1910). Nelze si představit výraznější kontrast než ten, který existoval mezi přísnou a uctívanou královnou a jejím okázalým synem. Eduard vychutnával všechny rozkoše rozmařilé spo-leěnosii. (>ddával se krásným ženám a dobrému jídlu. V mládí hrál hazardní hry, v pozdějším věku hrával během svých víkendových návštěv na VPI MOCI V I.F.TRCH 189O-1914: PARLAMENTNÍ VLÁDY 51 Proslulá karikatura Maxe lkerbohma, poukazující na napjaté vztahy mezi královnou Viktorií a prinecin waleským. venkovských usedlostech britské smetánky od ětyř odpoledne pozdě do noci bridž. iMčl stáj závodních koní a byl také motoristou. Po jeho smrti ho Illustrated Ĺondow News chválily za podporu automobilového průmyslu: ..Když odpor veřejnosti vrcholil a vyhlídky tohoto odvětví byly skutečně temné, když pověsti a znamení varovaly před represivními zákony, jeho \ ( liěenstvo přišlo v pravý ěas na pomoc tím, že převzalo záštitu nad teh-dcjSím Automobilovým klubem Velké Británie a Irska, čímž se z něj stal K i -ilovský automobilový klub." Spolu se svou manželkou Alexandrou, jedni ni z největších krasavic své doby, byl král uznávanou hlavou okázale rozin .uilé a vybrané společnosti. Náhlý přechod od váženého a rezervovaného dvora královny Viktorie k požitkářskému a v rozkoších žijícímu dvoru I duarda VII. nevedl k oslabení autority monarchy, ale naopak k jejímu poHÍlcní- Za vlády královny Viktorie proměnila buržoazie tvrdou prací -pomalu a postupně - Velkou Británii v přední průmyslovou zemi světa, i přelomu století bylo toto dílo dokonáno a přišel ěas těšit se z jeho plodu l dnard byl dokonalým představitelem tohoto vývojového stadia brit- i i ekonomiky a byl také mimořádně populární. Při pohledu zpět snadno rozpoznáme, že britské hospodářství si v prv- ifm desítiletí 20. století nestálo tak skvěle, jak se zdálo. V poslední čtvrti- 52 VFI.MOCIVIFTFCHI89O-I9I/I: PftRIAMENTNIVlÁDY ně 19. století se tempo britského hospodářského rozvoje zpomalilo. I když nedošlo k absolutnímu poklesu, růst jednoznačné ztrácel na rychlosti. Mezi lety 1885 a 1913 byla míra růstu britské průmyslové produkce 2,n procenta, zatímco průmyslová výroba Nemecka rostla o 4,5 procenta ročně a výroba Spojených států o 5,2 procenta. Skutečný objem výroby oceli, železa a uhlí, hlavních zdrojů síly Británie jakožto průmyslové a obchodní mocnosti, byl stále velmi vysoký. Velká Británie však už nebyla hlavním výrobcem těchto produktů. Do roku 1906 ji Spojené státy předstihly ve výrobe oceli, železa a uhlí a Nemecko ve výrobě oceli. Stejné tak pokulhávala Británie za Německem a USA ve vývoji novinek spojených s elektřinou, automobily a chemickými výrobky. Navíc mčly obě země mnohem modernější průmyslové vybavení než Velká Británie. Jiné stránky hospodářského života byly příznivější. Ve stavbě lodí, v textilním průmyslu a jako obchodní centrum zůstávala Británie vůdčí mocností. Především však Británie v období svého hospodářského růstu rozsáhle investovala v cizích zemích, což nyní neslo své plody a vytvářelo další investiční možnosti. Británie tak byla největším kapitálovým trhem světa. Její banky se těšily mimořádné prestiži. Zlatý standard a libra byly téměř synonymem. Británie nicméně nevyráběla tolik, kolik dovážela, ačkoliv její příjmy ze zahraničních investic tento schodek v obchodní bilanci zakrývaly. Tím byl již položen základ k potížím, jimž musela země čelit po první světové válce a jestČ více po druhé světové válce. Zlatý lesk eduardovské éry byl planoucí září soumraku, to si však uvědomoval jen málokdo. Pro většinu lidí byl Londýn v desetiletích před první světovou válkou hlavním městem světa, ztělesněním luxusního životního stylu, kterému se nevyrovnalo nic od dob Římské říše. Harmonie ve vládnoucí třídě tento dojem stálé prosperity potvrzovala. Ve Velké Británii neexistovaly konflikty mezi názory feudální a autoritářské vojenské vstvy a postoji buržoázni společnosti. Britové úspěšně bojovali proti myšlence zavedení stálé armády, kterou považovali za nástroj panovnického absolutismu, a díky ostrovní pozici země nebyla všeobecná branná povinnost vlastně ani potřebná. Navíc byla takřka zlikvidována hospodářská základna vojenské kasty - zemědělství. Zrušení obilních zákonů a zavedení volného obchodu znamenalo v první polovině 19. století vítězství průmyslových a obchodních tříd nad zemědělskými zájmy. A tento vývoj dovršila agrární krize osmdesátých let. V zemi, kterou nechránila dovozní cla, bylo nemožné konkurovat dovozu obilí z Ameriky a Ruska; od pěstování obilí se prakticky upustilo a orná půda se využívala pro pastevectví, mlékáren-ství nebo ovocnářství. Nicméně velkostatkáři byli i nadále majetní. Mnozí /jistili, že jejich pozemky jsou bohaté na uhlí; na těchto pozemcích pak Vclmoci v LLiLCii 1890-1914: Pari amentní vlády 53 vyrůstala průmyslová sídla a velkostatkáři získávali velké příjmy z nájmů. Velcí vlastníci půdy se často zapojovali do průmyslových a finančních aktivit. Splývání vrstvy vzmáhajících se podnikatelů se starou aristokratickou vládnoucí vrstvou nepředstavovalo v Británii žádný problém. „Zatímco z podnikatelů se stávali dědiční šlechtici, z dědičné šlechty se stávali podnikatelé, takže když noví boháči dospěli do Horní sněmovny, zjistili, ijsou ve známém prostředí."* I'i )|.l I IKA VLÁDNOUCÍ VRSTVY Politika zrcadlila homogenitu vládnoucí třídy. Ačkoliv sváry mezi unionis-ty, jak se oficiálně jmenovali konzervativci, a liberály byly dosti prudké, ■■■ u Kilní skladba vedení obou stran byla velmi podobná. Po rezignaci Willi.una (iladstonaa po krátké liberální vládě lorda Rosebcryho udrželi kon-1 rvaiivei moc po deset, let, od roku 1895 do roku 1905; do roku 1902 byl premiérem marlcýz Salisbury (1830-1903) a od roku 1902 do roku 1905 jeho lynovcc Arthur Balfour (1848-1930). V obou stranách zaujímali i nadálí přední postavení potomci aristokratických rodů, které vládly Británii s pí * díhozích staletích. Salisbury a Balfour patřili ke konzervativním Ce-1 1I11111; (ireye a Ponsonbye bylo možné najít v řadách liberálů. K vedení 1 ■■mi stran patřili aristokraté se styky ve finančních a průmyslových kru-(i h jako liberál lord Rosehcry, jenž se přiženil k Rothschildům, a konzer-Itlvi Ľ vévoda z Derby, který vlastnil rozsáhlé pozemky s uhelnými doly. obou stranách hráli významnou roli podnikatelé. Konzervativní i li-1.ilui politici měli totéž přísné klasické vzdělání. Absolvování jedné významných středních škol - Etonu, Harrow, Rugby - a následně Oxfordu m ho Cambridge bylo obvyklým základem a témčř nezbytným před-I l idem politické kariéry; významné postavení v debatní společnosti na in« / obou univerzit předurčovalo mladého člověka k politickému úspě-I il -i lilu ň politiků proslula v této době oxfordská Balliolská kolej. Její ■ 1 líenjamin Jowctt, překladatel Platona, do ní přitahoval nejlepší ) .1 naplňoval je přesvědčením, že veřejná služba je povinností elity ■ lu \ udři obi tu stran k sobě poutaly i silné společné intelektuální zájmy. ml |uhn Morley (1838-1923) byl významným literárním historikem 1; - li ird 1'Mirdon I Inidane (1856-1928) vynikajícím znalcem německé fi- 1 iMí/crvativcc Arthur Balfour byl filozofem a jako mladík napsal ■ itiviii ()bní n u filozofické pochybnosti. Balfour je nejpodivuhodnější ij mtivějSi postavou mezi britskými politiky počátku 20. století. \ I lisitiiy oj fcngfish Petipte, Epilogue, Vol. II, London k>."í4- s. 30ft. 44 96 54 VlLMOCI V LETECH 1890-1914: PaRLAMENINI VLAfíY I když se po roce 1905 už nikdy nestal ministerským předsedou, uchovával si vliv v nejvyšších kruzích Konzervativní strany. Jeho myšlení bylo otevřeno všemu modernímu a novému na společenské, literární i umelecké scéne a politika byla jen jedním z mnoha jeho zájmů. Považoval ji spíše za hru než za povolání a udržoval si odstup od nadšení a nacionalistických vášní mas. Skeptický, ironický a ležérně elegantní, nikdy neztratil instinkty' příslušníka vládnoucí třídy. Britská vládnoucí třída nepochybovala o právu Británie vládnout jiným národům, hájit impérium a dále je rozšiřovat navzdory rostoucí konkurenci jiných států. Nejvýznamnější vůdcové obou stran byli vedomými imperialisty. Konzervativní Salisburyho vláda využila diamantového jubilea královny Viktorie v roce 1897 k oslave celosvetového britského impéria. Ale iliberálové jako Rosebcry a Tlaldanc byli stejnč nadšenými obhájci imperiálni role Británie. Konzervativci se možná více starali o to, aby jejich zeme zůstala první mocností světa, zatímco liberálové spíše zdůrazňovali její poslání vést lid kolonií k samosprávě a jiným požehnáním britské společnosti, předáci obou stran však byli pevně odhodláni nespokojit se s tím, co už Británie měla, a aktivně soupeřit o ta africká a asijská území, jež byla dosud k dispozici. Byla to doba. kdy britskou politiku ovlivňoval fantastický sen o říši v Africe, která by sahala od mysu Dobré naděje po Káhiru. Jeho prvním důsledkem byl konflikt mezi Brity a Francouzi. Ve snaze rozšířit své državy v Africe zorganizovali ľ'raneouzi civě expedice, z nichž jedna vyrazila 7. Ktiopic na východě a postupovala na západ, zatímco druhá postupovala od Čadskčho jezera na východ. Měly se setkat v horní části údolí Nilu a zajistit francouzský nárok na toto území, jehož držba by spojila Francouzské Somálsko na východe s francouzskými koloniemi v Alžírsku na severu a v Senegalu na západě. Toto impérium by přímo procházelo pásem území táhnoucích se od mysu Dobré naděje po Káhiru, o něž usilovali Britové. Ti se proto rychle rozhodli zasáhnout. Přikázali generálu Hcrbcrtu Kitchenerovi (1850 1916)» aby postupoval podél Nilu do Súdánu, který od porážky generála Gordona v roce 1885 zůstával pocl kontrolou Mahdího. V roce 1898 byla Mahdího armáda poražena ve dvou bitvách, u řeky Athara (8. dubna) a u Omdurmánu (2. září), kde se „celá masa der-višu rozpadla na zlomky a částice a odplynula pryě, do fantastických fata morgan pouště," jak popsal tuto bitvu její úěastník, mladý podporučík Winston (Inn-chill. Kitchener rychle postupoval podél horního toku Nilu, neboť francouzská expedice pod velením plukovníka Jeana Baptisty Mar-chanda, posKipirjící od západu, dosáhla Fašody a vztyěila zde 10. července 1898 francouzskou vlajku. Kitchener se s malou částí svých jednotek Vfi moci v i ftfch 1890 1914: Parlamfntníviády 55 vydal po Nilu a 18. září dorazil do Fašody. Vyzval Marchanda, aby se stáhl, ten však odmítl. Kitchener a Marchand začali vyjednávat a dohodli se, že vyčkají rozhodnutí svých vlád. Pak spolu popíjeli whisky se sodou. Britská veřejnost byla natolik pobouřena troufalostí, s níž Francie kladla překážky britským imperiálním plánům, že vláda nemohla slevit ze svých požadavků, i kdyby chtěla. Francouzi dostali na výběr: buď jít do války proti Velké Británii, nebo ustoupit. Francouzská vláda se 3. listopadu rozhodla ustoupit a přikázala bezpodmínečnou evakuaci Fašody. I >i I \ICKP. HTCirrf A SOGTÁLNÍ REFORMY I »lamantové jubileum královny Viktorie v roce 1897 představuje spolu •> (>nidurmánem a Fašodou vyvrcholení britské imperiálni moci. Lee soudržnost společnosti a kontrola vládnoucí třídy nad masami byly slabší .i incur jisté, než by se dalo vzhledem k nepřetržitým úspěchům britské politiky během 19. století očekávat. Velká Británie sice již překonala nej-linľsí strázně a utrpení provázející raná období industrializace, ale bída vládnoucí v masách dělnictva byla stále ještě veliká. Obětování zcměděl-1 ví 1 tni myslu, uspíšené vážnou agrární krizí v osmdesátých letech, nutilo drobné rolníky a zemědělské dělníky k odchodu clo měst, což zvyšovalo 1 muci nekvalifikovaných dělníků. Bytové podmínky ve velkých průmyslo-1 h střediscích byly zlé. V londýnském East End u žily často osmi až de-1 rii Irnnč rodiny v jediné místnosti. < >il poloviny osmdesátých let do vypuknutí války nedošlo v Británii i» h ic vážné hospodářské krizi. Avšak mzdy, které až do přelomu století ili rostly, začaly stagnovat, zatímco ceny rostly dále. Nad průmyslový-■ di Inikv se navíc stále vznášela hrozba nezaměstnanosti. Na konci své-lín - ivotu se téměř nevyhnutelné stávali závislými na dobročinnosti a na lnu nedostatečných ustanoveních chudinského zákona. Odbory, prak" H diná ochrana, kterou dělníci měli, byly znevýhodněny svými uměnými finančními prostředky a jejich práva nebyla přesně vymezena. dboreeh proto narůstal nový, bojovnejší duch: sílilo přesvědčení, zeje m /.měnit hospodářský systém, aby se zajistilo „kolektivní vlastnic-'111 výroby, rozdělování a smeny",* a zároveň sílil i názor, že tato žádá. aby dělnictvo vstoupilo do politiky jako nezávislá síla. Ve- ' osob.....-(1 nového hnutí byl James KeirHardie (1856-1915), skotský iiill .1 organizátor odborů. Zatímco dříve se odboráři zvolení doparla-připoji -v.ili k liherálum, Hardiemu a jeho přátelům se v roce 1900 programu vydaného u příležitosti založení Nezávislé dělnické strany v Brad- 6196 56 VfcLMOCI V LETECH I89O-I914: PARI AMFNTNÍVI.ÄDV podařilo přesvědčit odbory, aby v nadcházejících volbách podporovaly a financovaly kandidátku, která bude v parlamentu zastupovat zájmy dělníků. Tak vznikl Výbor pro zastoupení dělnictva, pozdější Labouristická strana. Tomuto vývoji napomáhalo hnutí mezi britskými středostavovskými intelektuály, jejichž svědomím hluboce otřásal protiklad mezi bohatstvím vládnoucích vrstev a bídou dělníků. Říkali sí fabiáni, po vzoru římského diktátora Fabia,* kterého hluboce obdivovali, protože dokázal trpělivě vyčkávat na správný okamžik, ale pak tvrdě udeřil. Vlivní členově tohoto hnutí vsak byli velmi rozdílnými osobnostmi. Byli mezi nimi reformně orientovaní radikálové jako Annie Besantová nebo úspěšní literáti jako Herbert George Wells a George Bernard Shaw, v té době ještě nikoli dramatik, nýbrž hudební a literární kritik, ale také vědci jako politolog Graham Wallas. Vůdčím duchem Fabiánů však byli manželé, o jejichž názorové blízkosti dobře svědčí fakt, že bývají obvykle jmenováni společně jako „Webbovi". Sidney Webb (1859-1447) začínal jako veřejný zaměstnanec, ale záhy se rozhodl, že se bude věnovat problémům průmyslové společnosti. Beatrice Webbová (1858-1943) byla krasavicí ze společensky významné rodiny s vyvinutým sociálním cítěním. Od ojedinělých dobročinných aktivit, do nichž se zapojila v mládí, přešla k vážnému vědeckému studiu společenských problému a stala se jednou z velkých průkopnic na poli sociální reformy v průmyslové společnosti. Dům Webbových byl jakýmsi hlavním stanem intelektuálů zabývajících se sociálními otázkami. Fabiáni začali vydávat sérii studií o problémech moderního průmyslového života. Klasickým dílem se staly Dejiny odborového hnutí {History of Trade Lhtionism, 1897) manželů Webbových. Jedním z jejich nejtrvalejších úspěchů bylo založení vysoké ekonomické školy, London School of Economics, která se později stala součástí Londýnské univerzity a věnovala se výzkumu politických a společenských problémů v moderním světě. Fabiáni věřili, že moderní vývoj společnosti povede neodvratně k vetší demokracii. Ta však mohla být dovršena jen tehdy, budc-Ii to demokracie jak politická, tak ekonomická. A ekonomická demokracie znamenala zespolečenstení: veřejné orgány — místní, oblastní i ústřední - mčly mít právo organizovat základní průmyslová odvětví a určovat, jak se použije kapitálový výnos. Fabiánství bylo socialismem, ale ne marxismem. Nepředpokládalo revoluci, která by dala všechnu moc jedné třídě, proletariátu, nevolalo po konci národního státu. Socialistická pře- Uuiiiins ľ;ibins M;mmus protivník kartaginskéhovqjevůdce Hunnibala, jemuž svou vy-i'i.Tp:iv;u í nikrikoii /.namižriil využit jeho drtivého vítězství u Kann. Pozn. překl. Vhmoci v letech 1890-1914: Parlamentní vlády 57 Beatrice a Sitlnev We h h ovi. menu společnosti se mela uskutečnit demokratickou cestou, v souladu s vůlí lidu. Fabiáni méli pocit, že jejich zámery jsou v souladu s britskou politickou tradicí a že představují přirozený cíl, k němuž směřoval politický život jejich národa od počátku 19. století. Nejaký čas se fabiáni pokoušeli přesvědčit vedoucí představitele stáva-[(cích politických stran, aby přijali jejich program za vlastní. Sidncy Webb, 1 11 iv byl jinak odpůrcem utrácení peněz za drahé šaty nebo šperky, dovolil, aby si Beatrice koupila now kostým pro případ, že by to zvýšilo ochotu pí »litických vůdců vyslechnout si Fabiánský program. Když se však ukázali ». že jak konzervativní, tak liberální politikové k nčmu zůsrávají chladní, 1'iikliniili se někteří z Fabiánů k myšlence založit třetí stranu, která by Británii zavedla socialismus. Spojili své síly s ITardieho Výborem pro Hloupení dčlnictva a jejich myšlenky záhy ovládly mladou Labouristickou '.mum; spojení intelektuálu a odborářů zůstalo i v budoucnosti cha-rul i- ľi.stickým rysem britských labouristů. Když se ve dvacátých letech Hilu tato strana k moci, získalo několik fabiánů vysoké vládní posty, i. 11 / předních Fabiánu prosluli do té míry, ze George Bernard Shaw »/to hlavní řečník u příležitosti padesátého výročí založení společnos- .......>.;.; sice nejprve zahájil svůj projev slovy „Dámy a pánové", ale 1 p íl ľo'/hlcdl napravo a nalevo po pódiu, kde sedeli nejstarší čle-■ l ibií'mskc společnosti, rychle dodal: „Ach, vidím, že musím říci: Mí ■ il.im\ :i pánové.* 58 Velmoci v letech 1890-1914: Parlamentní vlády Jak konzervativci, tak liberálové si byli vědomi, že založení samostatné Labouristické strany znamená hrozbu pro systém dvou stran. Začali připouštět, že se musí více zasazovat o uspokojení požadavků dělnické třídy. Od chvíle, kdy Disraeli razil heslo „konzervativní demokracie", zdůrazňovalo jedno z křídel Konzervativní strany neustále sociální reformu. Toto hnutí dostalo nový podnet v roce 1886, kdy se Joseph Chamberlain (1836-1914) spolu se skupinou svých příznivců rozešel s Gladstonem i libera!}' a spojil se s konzervativci. Chamberlain, pocházející z průmyslového Birmingham u, si už dříve získal jméno jako zastánce radikálních reforem. Jako starosta Birminghamu zavedl „obecní socialismus", zlepšil veřejné služby a zlevnil je tím, že tramvaje, veřejné osvetlení i služby veřejnosti převedl pod správu městských úřadů. Chamberlain zmodernizoval i stranickou politiku, když vytvořil obvody se stranickými organizátory, kteří měli přivést masy k volebním urnám. Pro politika těchto názorů byl přívlastek „konzervativní" sotva tím pravým označením, a tak se po spojení s konzervativci strana oficiálně přejmenovala na „Unionistickou". Podobné tíhnutí k sociální reformě bylo možno pozorovat i v Liberální strane. Nonkonťormisté a radikálové představovali v této straně vždy silný živel. Tito liberálové cítili, že Roscbcrry a imperalisté nczastupLijí sku-teěnou liberální tradici, a mnozí z nich si mysleli, že by se měli postavit proti imperiálni rozpínavosti, utlačující jiné národy. Věřili, že Liberální strana by se měla soustředit na domácí problémy a pracovat na řešení irské otázky ve snaze získat pro Irsko vlastní vládu a parlament: samosprávu. Členové teto skupiny byli někdy označováni za Malé Angličany kvůli svým pochybnostem o důležitosti impéria. Jejich nejuznávanější vůdce, sir Henry Campbcil-Bannerman (1836-1908), zastával /.a Gladstona vysoké vládní funkce a byl považován za jeho skutečného dědice, za muže, který bude pokračovat v Gladstonově reformní politice. V této skupině vyrostla nová výrazná politická osobnost v Davidu Lloydu Gcorgeovi (1863—1945), mladém právníkovi a skvělém řečníkovi z Walesu, jehož vášeň pro politiku rozněcovala bída, s níž se setkával mezi velšskými horníky. Imperialismus proti vnitřní rkformf. Napětí mezi imperialisty a sociálními reformátory priostril konflikt mezi Británií a burskými republikami v jižní Africe. V Salisburyho vládě se Joseph Chamberlain stal ministrem kolonií. Zčásti proto, že vidci jen malou šanci na získání svých konzervativních kolegů pro sociální reformu. a /.části kvůli požadavkům svého úřadu napřel svou energii k vytvoření impéria sahajícího od Kapského MěvSta po Káhiru. Francouzské úsilí získat horní Nil bylo zmařeno ve Fašodě, ale překážkou pro brirské plány Velmoci v letech 1890-1914: Parlamentní vlády 59 .i;ilc zŕistával Transvaal a Svobodný oranžský stát, dvě nezávislé burské 11 publiky v jižní Africe. Konflikt mezi nimi a Británií se zdál nevyhnutel-11\ u jeho vypuknutí urychlilo objevení zlata v Transvaalu. Búrové se obávali, že je imigranti, proudící s vidinou rychlého zbohatnutí do Transvaalu, .iliy početně převýší, což omezí jejich politický vliv. Většina příchozích, označovaných jako lútlandeři (cizinci), byli Britové, a proto měli Búrové obavy, že přistěhovalci by se mohli rozhodnout přičlenit burské republi-\ \ k britskému impériu. Není pochyb, že Cecil Rhodes, první muž brit- I í Kapské kolonie, usiloval o to, aby impérium pohltilo burské republiky. I >< mľal. že neklid způsobený napětím mezi Búry a vútlanderyhy pro to mohl vytvi »řit vhodnou příležitost. V roce 1896 zorganizoval vpád malého oddílu 1 • 171 > mužích, jimž velel dobrodruh doktor Jameson, do Transvaalu. Oče-I .i\ úlu se, že jejich pochod do nitra burské republik)' bude signálem k po-taiii tiitlitnderit proti Búrňm vjohannesburgu. K ničemu takovému však došlo. Jameson a jeho muži byli rychle poraženi a vzdali se Búrům. Rho-■ l< m iva 1 ulpovědnost za vpád byla nesporná: byl nucen rezignovat na funk-1 I pn miéra Kapské kolonie. I lodnč se diskutovalo o tom, zda o nájezdu en 1 li m věděl i britský ministr kolonií. Britská vláda ihned odmítla jakou- 0I1 /odpovědnost a výbor Dolní sněmovny Chamberlaina jednoznačně Ihtil Pochybnosti o jeho roli vsak nebyly nikdy zcela odstraněny a dnešní I umy odhalily, že o tom, co se chystalo, věděl mnohem víc, než ve své dubí přiznal. Utino Anglii lidé nepochybovali, že Jamcsonův vpád byl britskou po- II mi. Německý císař Vilém II. zaslal prezidentu Transvaalské republiky In Knigerovi telegram, v němž mu blahopřál k úspěchu „při obnově 1 pit udrženi nezávislosti zemč proti útoku zvenčí". Toto poselství, rn mu sypalo sůl do britských ran, bylo možná politicky nemoudré, ale oni /< dal Vilém průchod svému pobouření nad britskou bezohledností, lihli il nejen pocity německého národa, ale celé Evropy. Jamcsonův ná- l 1 u li j;iam německého císaře způsobily, že se válka mezi Búry a Vel- Hritánii Stala téměř nevyhnutelnou. Pro Brity bylo dobytí burských ■ Mil vře! prestiže- Nájezd na jedné straně utvrdil Búry v jejich obavách \ u imígrantů a veřejné vyhlášení práva na nezávislost zároveň povzbu- ■ i'in\ I- lomu. aby vzdorovali Britům. Proto pokračovali v diskrimi- 1 politice vuěi ttitUinderům, zatímco Britové se těchto nových přistě- 1I1 u zastavali a trvali na tom, že by měli dostat volební právo. Když se i jednáni /.ustávají neplodná, vyslali Britové do Kapské kolonie k< ni »sily :i na žádost Búrů, abyje stáhli, reagovali přerušením všech "m \ říjnu 189.9 vypukla válka mezi burskými republikami (Trans- ubodným uranžským státem) a Británií. 65 74 36 60 VELMOCI V LÉTECH i8qQ-IQ1/\: PAflLAMbNINÍVLÁDr Burská válka probíhala podle vzoru společného mnoha koloniálním válkám. Ukázalo se, že odpor domácích vojsk je mnohem účinnejší, než se čekalo, a Britové zpočátku utrpeli tčžké ztráty. Když vsak byla do bojů vržena plná síla Britu, rozdíl ve vojenském potenciálu se projevil jako rozhodující faktor. Burská válka se od jiných koloniálních podniku lišila krutostí neúspěchů, které utrpěly britské invázni síly: nejdříve byly odraženy, pak obklíčeny a obléhány ve mčsteeh Ladysmith a Kimberley. Podařilo seje uvolnit až na konci února 1900, kdy dorazily první velké posily z Anglie a došlo ke změně v britském velení. Britská ofenzíva skončila dobytím a anexí Transvaalu v září 1900. Vojenské akce ale pokračovaly ještě půldruhého roku. B ú rove prešli k partyzánské válce a britský velitel Kitchener proti nim postupoval brutálně - vypaloval farmy burských partyzánu a internoval jejich ženy a octi ve zvláštních táborech. Nakonec byla 31. května 1902 podepsána mírová smlouva, v níž Búrové uznali britskou svrchovanost. Burská válka kladla necekané požadavky na britský lid. Koloniální armáda totiž nemela dost vojáků, a proto bylo nutné vysílat jednotky z Anglie; k podmanění šedesáti tisíc Búrů bylo zapotřebí 350 000 mužů. Rodiny v Anglii stále více zneklidňoval osud jejich blízkých a přátel, jejichž životy nečekaně ohrozila koloniální válka. Nadto se celou llvropou převalila vlna odporu proti Velké Británii. Náhlé odhalení nepopularity jejich zemč bylo pro Brity velkým překvapením, a ačkoliv evropské vlády proti nim nepodnikly žádnou společnou akci, začali se obávat, že Británie může být postavena proti alianci všech kontinentálních mocností. Od té doby se britská zahraniční politika začala pomalu odvracet od „skvelé izolace" k přijímání spolupráce s jinými státy. Burská válka ukázala zastaralost a těžkopádnost britské vojenské mašinérie; vyvolala také vážné pochybnosti o záměrech britské politiky a o účinností britských politických metod. Byly ztráty na životech a peněžní výdaje, jež si vyžádala burská válka, dostatečně vyváženy imperiálními výboji? Odpůrci politiky, která vedla k válce, byli zpočátku ukřiceni a společensky bojkotováni. Jak se však konflikt protahoval, získávali politici, kteří odolali vlně imperialistického nadšení muži jako Camphell-ßannerman a Lloyd George - na politickém významu. Nacházeli rostoucí podporu pro své tvrzení, že je třeba soustředit pozornost nu domácí problémy. Události potvrzovaly, že vnitřní napětí nebezpečně stou pá. < )pět útočné odbory narazily na zuřivý odpor zaměstnavatelů, jimž oplácely místními stávkami proti zaměstnávání „svobodných" čili odborově neorganizovaných dělníku. NapČtí zvýšilo tzv. taff-valeské rozhodnutí (1901), které prohlašovalo, že odbory jsou finančně Velmoci v LtrECH 1890-1914: Parlamentnívláuy 61 1 k lpi »vědné za všechny škody způsobené stávkami, na nichž se podíleli jejich členové. Pobouření delnictva bylo nezměrné, protože rozhodnutí zdůrazňovalo vratkou pozici odborových svazů a bezmocnost dělnické třídy. Vláda ztratila popularitu i v důsledku opatření, jež zavedla v rámci reforms vzdělávací soustavy. Potřeba takové reformy se obecně uznávala. Vel-I .1 Británie měla jen omezený počet základních škol, které financoval stát, m |csi hrabství a města. Více než polovina dětí v Anglii a ve Walesu získali.1 vzdelaní v soukromých školách, jež nebyly schopny udržet rozumnou .....ven výuky. Školský zákon z roku 1902 převedl všechny tyto školy do i«i.1 vy hrabství a měst, takže byly nuceny dodržovat platné normy. Pokud in bylo nutné, mohly dostávat finanční podporu z místních daní. 'foto opatření nepochybně znamenalo velký pokrok v systému anglického škol-Přcsto vyvolalo zarputilý odpor významné části britského obyvatelia .1, 1 /v. nonkonformistů,* neboť z něho vyplývalo, že daně se použijí na podporu anglikánských a katolických ŠlcaL naiUMI I .nu.kalní strany • .li dni příčinou konee desetileté konzervativní vlády byl rozkol mezi ■u/iTvutivci samotnými. Joseph Chamberlain se nevzdal svého původního radikalismu, když se obrátil od vnitřní reformy k imperiálním výboru Naopak, rozhodnou imperiálni politiku považoval za prostředek ke li p ■' m údělu mas. Věřil, že trvalý hospodářský rozkvět jeho země závisí ■ Síření možností emigrace do kolonií. Obhajoval ochranné celní sa-1 bud y, které by omezily zahraniční konkurenci na britském trhu a které |H»fikytováním celních výhod britským koloniím stmelily říši ve velkou im hiľskou jednotku. Na podporu těchto záměrů zorganizoval Cham-1 nu Ligu pro reformu cel, a aby se mohl věnovat této kampani, opustil In Podle názoru premiéra Balfoura nebylo britské veřejné míněni při-ivi no 1 >i'i jmout ochranné celní sazebníky. V zemi závisle na dovozu ze-l< ľ-1 vi h produktů by byl prvním výsledkem ochranných cel vzestup •ni 1 iivin, jenž by masy zatížil dalším břemenem. Kvůli rozkolu v otáz-l 1 «dalo, že konzervativci postrádají jakoukoli ekonomickou politi-illmco libcrálové se přidržovali uctívané tradice volného obchodu. II..... neschopný zvládnout vlastní stranu, v prosinci 1905 rezignoval mm převzali libcrálové. Premiérem se stal Campbcll-Banncrman, což budilo jistou nelibost imperialistických sil vjeho vlastní straně. Usmí- 'I silným zastoupením v kabinetu. Sir Edward Grey (1862-1933) sc konl'umiistii Clen některé /■ náhoženskych sekt, které si: odštěpily od státní, arcgtt- 62 Vbl-MOClvUlbCH 1890-1914: PftfttAHENTNfVLÄDY stal ministrem zahraničí, Herbert Asquith (1853-1928) ministrem financí a Haldanc ministrem války. Radikální křídlo reformistů bylo také význam-nč zastoupeno. Lloyd George se stal předsedou Výboru pro obchod aJohn Burns (1858-T943) hlavou Výboru pro místní správu. Nová vláda byla rozporuplnou směsicí imperialistů a sociálních reformátorů. Ale v té době Británie ještě prosperovala do té míry, že se mohla pokoušet o udržení silného postavení v zahraniční politice a zároveň uskutečňovat domácí reformy. Ve volbách v lednu 1906 dosáhli liberálové drtivého vítězství, avšak znamením dobv bylo, že nová Labouristická strana získala dvacet devčt křesel. Po porážce konzervativců v roce 1906 následovalo deset let liberální vlády. Toto desetiletí bylo svědkem uskutečnění reforem s dalekosáhlými účinky. První léta nové vlády nevyvolávala dojem, že se tato vládní změna v nččem liší od těch předešlých, kdy se opozice dostala k moci a bývalá vláda do opozice. Liberální vláda se zabývala hlavne úpravou těch opatření zavedených konzervativci, která vyvolala prudké rozhořčení, a nápravou nedostatku vládního mechanismu, jež odhalily předchozí události. Poskytnutím samosprávy Transvaalu napomohli liberálové zahojit rány z burské války, 'ľaffvaleské rozhodnutí bylo zrušeno; zákon o obchodních sporech legalizoval pokojné hlídkování proti stávkokazům a zbavil odbory odpovědnosti za škody způsobené odboráři. Haldanc uskutečnil armádní reformu, která se plně osvědčila za první světové války. Armáda byla rozdělena na dvě části, na expediční síly, připravené k okamžitému zásahu na evropském kontinentu, a teritoriální síly, do nichž byly včleněny tradiční organizace jala) domobrana a dobrovolné jízdní oddíly. Haldanc navíc vytvořil generální štáb, jenž v Prusku existoval od 19. století a byl považován za příčinu vojenské nadřazenosti Německa. Jako jiné úspěšné vojenské reformy, i tato opatření vedla k finančním úsporám. Přesto byl výsledek prvních let liberální vlády poněkud hubený. Příčinou bylo to, že mnohá opatření, o než se vláda zasazovala — mezi jiným zmčna školského zákona, která by odstranila námitky nonkonformistů —, odmítla Sněmovna lordů, ovládaná konzervativci. Navíc ministr financí Asquith sledoval ve své politice tradiční linii a neměl chuť financovat sociální experimenty. Tato situace se změnila v roce 1908, kdy Asquith nastoupil po zesnulém Carapbell-Bannermanovi do funkce premiéra a Lloyd George převzal jeho křeslo ministra financí. Důvod náhlého zrychlení politiky reforem bylo možno zčásti najít v působení této dynamické osobnosti. Lloyd George byl Walcsan, muž nezměrné energie a velké ctižádosti, který nevydržel čekat na výsledek práce jiných a vždy toužil hýl na očích veřejnosti. Navíc byl vůdcem radikálů a úspěch labouristů ve volbách roku 1906 považoval za znamení, že když Velmoci v letech 1890-1914: Parlamemní vlády 63 I h' .lUivr \ od příjmů ncmzdových a zavedl mimořádnou daň pro I 1 vysokými příjmy. Zvýšil i daně z tabáku a lihovin. Im 11 n h měřítek byly Lloyd (Jeorgcovy návrhy umírněné. Nemo- 1 u pi idpory v nezaměstnanosti byly nízké a tyto podpory pro a navíc poskytovaly jen po určitou dobu, nejdéle patnáct ľ m roce. Nu druhé straně, mimořádná daň se vztahovala jen nud pet tisíc Über (což lze přirovnat k dnešnímu příjmu 64 Velmoci v letech 1890-1914: ParlamfntnÍvlády ve výši sta tisíc dolaru) a všeobecná daň ze mzdy a z nemzdových příjmu nad dva tisíce liber ročne se zvýšila z jednoho šilinku na pouhý šilink a dvě pence z každé libry. Nicméně Lloyd Georgcův rozpočet ve velmi malém měřítku zahrnoval všechny podstatné rysy budoucího britského sociálního státu. Pokud jde o poskytované podpory i způsob .jejich Financování, pokračují dnešní britské vlády v politice, kterou inicioval Lloyd George v roce 1909. Lloyd George zdůraznil novátorský ráz svého rozpočtu i tím, že ho uvedl čtyřhodinovou řečí. Opozice se zformovala okamžité. Konzervativec obzvláště pobouřil návrh, který se později projevil jako nepraktický a byl stažen - zdanení růstu cen pozemku. Jelikož bohatství britských vlastníků půdy pocházelo z velké Částí z pozemků, na nichž se nacházely zdroje nerostných surovin, zejména uhlí, byla tato daň považována za přímý útok na pozice majetných vrstev. Konzervativci proti rozpočtu zuřivě bojovali, a když návrh dospěl do Sněmovny lordů, byl zamítnut. Sněmovna lordů trvale odmítala legislativní návrhy libera lů, avšak toto nove zmaření jejich plánuje zvláště pobouřilo, protože existovala tradice, podle níž bylo jednání o finančních zákonech v prvé řadč záležitostí Dolní sněmovny. Odmítnutí rozpočtu Sněmovnou lordů bylo považováno za porušení ústavy. Jako další krok navrhla liberální vláda zákon o parlamentu, formulovaný tak, aby ze zákonodárného procesu vyloučila Sněmovnu lordů jakožto rovnocenného partnera Dolní sněmovny. Kdyby byl zákon schválen, mohli by lordi zákony pouze odkládat, nikoli absolutně vetovat. Velkým problémem, jemuž liberální vláda čelila, bylo, jak přesvědčit Sněmovnu lordů, abv souhlasila s omezením vlastní moci. 'lato otázka se měla stát mnohem důležitější než jednotlivé body rozpočtu. Libcrály tento vývoj událostí nezncpokojil. Boj „lid proti lordům" pře-kryl jejich neúspěch při zdolávání klíčových problémů, jejichž vyřešení se od nich očekávalo. Především tu byl včěný problém britské politiky: irská otázka. Dokud vedl Liberální stranu Gladstone, byla základním kamenem liberálního programu samospráva pro Irsko. Značná část liberálů však měla o této samosprávě velké pochybnosti, zejména co se týče pravděpodobných dopadů na vztahy mezi protestantským III sterem a katolickým Irskem. A tak když byia v roce 1906 zformována liberální vláda, prohlásila, že irská samospráva sice zůstává cílem strany, ale vláda se prozatím omezí jen na některá přípravná opatření. Tato váhavost záhy vyvolala velkou nespokojenost- Jiným problémem, který vyvolával rostoucí pozornost a neklid, byla otázka hlasovacího práva žen. V kontinentální Evropě obhajovaly volební Velmoci v tt 1 a-H 1890 1914: Parlamentní"vlády 65 právo žen téměř výlučně socialistické strany, což tento požadavek předem 1 idsuzovalo k nezdaru, neboť mezi socialisty a vládnoucími vrstvami zela hluboká propast. Ve Velké Británií byla situace poněkud odlišná. Od zá-I ona o místní správě z roku 1894 měly ženy právo hlasovat v místních 1 oblastních volbách: jejich vyloučení z celostátního hlasování působilo (ako zvůle. V Británii proto vedli boj za hlasovací právo žen nejen členové I .ihouristieké strany, jako její předseda Keír Hardic, ale i ženy ze středních a vyšších vrstev. Předkládaly své požadavky na předvolebních schult h různých stran a dále je propagovaly šířením letáku, pouličními h monstraeemi a peticemi parlamentu. Je však sporné, zda by hnutí za hlasovací právo žen melo takový dopad, kdybyjevprvé řadě nevedly ženy 1 11 nezdolné energie jako Emmeline Pankhurstová a její dcery Christabel • Sylvia. K nim se později připojily i jiné ženy, stejně energické a oddané 1 < 1 např. Annie Kcnneyová, Emmeline Pethick-ľawrcnceová, Dame 1 1 hel Siuythová a lady Constance Lyttonová. Jako u irské otázky, ani tady m měli členové liberální vlády chuť zaujmout jasný postoj. V této situaci pukl sporo roli Sněmovny lordu ve vhodný okamžik. Liberálové nebyli pruti, když se pozornost veřejnosti zaměřila na téma. které rovněž demon-»valo oddanost liberálním a radikálním zásadám, ale mělo méně clc-.oukiiviií povahu. Lloyd George sc snažil udělat z parlamentních sporů ■ II \ ústavní konflikt, který by bylo možné vydávat za boj lidu proti lor- II V řadí projevů pranýřoval s velkou výmluvností nerovnoměrné roz-.1« d tu bohatství v Anglii, způsobené „podvodem několika a bláznovstvím mnohu". Lloyda George vhodně podporoval Winston Churchill, který ■ 11 < mo.1 přešel od konzervativců k liberálom a v roce 1908 se v liberální itli stal předsedou Výboru pro obchod. Avšak konzervativci se bránili (i jnou úporností a liberální návrhy označovali za podvratný útok na 1 1 mu ;iuglickou tradici. I »1 ku.i nad zákonem o parlamentu se vedla s nepřátelstvím, jaké ang-I n politický život doHud nepoznal. Skupina konzervativních „jestřábů" lnou zabránila premiéru Asquithovi vystoupit v Dolní sněmovně, když m ho pokřikovala „zrádče" a přehlušovala jeho projev mručením a po-\\* i| 1 rval déle než dva roky a skončil až po dvojím rozpuštění Dol- III mi» iiv :i po hrozbě, že vláda jmenuje tolik liberálních lordu, aby ii I lomí sněmovně prosadila. Závěrečné hlasování se uskutečnilo < 1 n 1 ľn(i/;i obrovského vzrušení, protože výsledek se zdál být značit n n\ /.íiknn byl schválen až poté. co se sedmatřicet konzervativních . il Ur. 1 biskupů rozhodlo, že se nezdrží hlasování a dají své hla-I 7509 66 Velmoci v LEftCH 1890-1914: Parlamkninívlády Zostřln! vnitrních kontuktů: Práva žen a irská otázka Eduard VII. zemřel 6. května 1910, uprostřed bojů za zákon o parlamentu. Jeho smrtí jako by život v Británii ztratil něco ze svého lesku. Jeho syn a následník Jiří V. (1910-1936) zdaleka nebyl tak atraktivní postavou; následníkova záduměivost v jistém smyslu korespondovala s temnou a hrozivou atmosférou, která v Británii vládla v posledních dvou či třech letech před vypuknutím první svetové války. Dokonce i po sehválení zákona o parlamentu bylo jasné, že dosavadní problémy a konflikty stále existují a žádají si řešení; nesmiřitelnost tohoto boje navíc dodávala všem politickým střetům na prudkosti. Kampaň za hlasovací právo žen nikdy úplně neskončila. Šarvátky s policií během protestních pochodu, kdy jejích účastnice vstupovaly do míst. kde byly demonstrace zakázány, a výtržnosti na politických shromážděních vedly k častým soudním sporům. Jestliže dal soud obvineným na vybranou mezi peněžní pokutou a vězením, sufražetky (bojovnice za právy žen) dávaly mnohdy přednost tomu druhému; ve vězeních pak držely hladovky, na než státní správa reagovala tím, zeje nechávala umele vyživovat. Policejní hrubosti při zacházení s demonstrantkami a obrazy včzen-kyň vzdorujících nucené výživě vyvolávaly veřejné protesty proti brutalitě policie. Je ironií, že za chování policie odpovídal jako ministr vnitra 1 Icr-bert Gladstone, syn bývalého premiéra, ačkoliv on sáni byl volebnímu právu žen nakloněn. Nicméně až do roku 1911 byly násilnosti řídké, protože v době boje za zákon o parlamentu věřily bojovnice za práva žen, že časté volby nakonec povedou ke vzniku takového sboru poslanců, který jim dá hlasovací právo- Pote, co boj o parlamentní zákon skončil a parlament nejevil žádné známky ochoty rozšířit volební právo, přistoupila Sociální a politická unie žen (WSPII), jak se nazývala organizace sufražetek, k systematické politice bojovných demonstrací. Cílem útoku už nebyly jen budovy parlamentu nebo vládních úřadů; nepokoje se šířily do všech oblastí života s nadějí, že to donutí vládnoucí politiky ke kapitulaci. Dne 1. března 1912 kupříkladu pochodovalo sto padesát dobře oblečených žen po hlavních obchodních ulicích v centru Londýna - po Oxford a Regent Street - a kladívky, která mely schovaná v kabelkách, rozbíjely výkladní skříně velkých obchodních domů v okolí: Burberry. Liberty's, Marshall u Snclgrovc. Byl to počátek předem dohodnuté ničitelskč kampaně, k níz patrilo i přestřihávání telegrafních dráčů, zapalování železničních vagónu, demolování výstav v londvnskcm Toweru, rozřezávání obrazu v Národ-ní galerii a podpalování soukromých domů předních politiků. K tragickému vyvrcholení došlo na dostizích v Epsomu 4. června 1913, když se jedna z nejaktivnějších sufražetek, Emily Davisonová, vrhla před králova Velmoci v letech 1890-1914: Pari amkntní vlády 67 1 |in demonstraci pred líiickinghamským palácem ■ I on. ilii svůj život. Když odnášeli její tělo, našli vjejím kabáte! nápisem HLASOVACÍ PRÁVO ŽENÁM. Agresivní akce 1 pí .i\ ;i /in pokračovaly až clo vypuknutí první světové války, 'l H-.iíivfi. /du nakonec nebyly kontraproduktivní. Proti su-llóhlc obraceli i lidé, kteří by jinak asi zůstali neutrální, li riiuiihtrucc začaly narážet na protidemonstracc. Opozice na-1 bujovniecmi zu ženská práva, a třebaže v cele jádra hnu-1 umu lin ;i (Ihrístabcl Pankhurstovy, které nejvíce trvaly t '■ 1 .1I1. vzniklo několik odštěpeneckých skupin, jež usi-. že samospráva byla méně přijatelná pro anglické protestanty v Irsku, kteří byli obzvláště silní v Ulsteru. „Home rule is Rome rule - Samospráva je vládou litmaľ' Tak znělo heslo protestantů, kteří formovali dob- ■ Velmoci v letech 189(1-191/1: Pariamentní vlády 69 1I11H ke organizace připravené vzdorovat zavedení takové vlády. Jedním |li h nejvlivnějších a nejvášnivějších předáků byl významný právník ti n / velkých řečníků své doby, sir Edward Carson. Je překvapující, že I pn\ stáni, které pronášeli Carson a další lllstcřané, hájili a povzbudí . vůdcové Konzervativní strany v Anglii, ßylo zřejmé, že konzervativ-■ iji zákonodárství o irské autonomii za způsob, jak se zbavit libe- I id) ** u|iiith •'. I.i vyňata ze sféry samosprávy. Takový kompromis však nepotěšil II narionatisty, ani lllsteřany, a tak nebylo možné dosáhnout do-H .mu 1 iiir/i autonomním Irskem a Lllstcrcm. Když na jaře 1914 odkladná lhůta, kterou Horní sněmovna ještě smčla stanovit, .nu« mm >i 11ti prošel všemi stadii parlamentního řízení a vznikla na-. I m 1 ii 1 situace Důstojníci pluku umístěného v Ulstcru - většinou vcii pocházející často z rad protestantských Irů - žádali na vláli cnl nich nebude chtít, aby Ulsteru vnucovali samosprávu. Mu »Uláni odejít ze služby. Zbraně pro dobrovolníky se dováže-1 n.r pli Irska. Jen vypuknutí první světové války zabránilo tomu, miiM l.i prokazovat svou rozhodnost a moc při prosazování ir-Mu rozdíl oil otázky hlasovacího práva žen ale válka v irské 1 po 111 sla iršení. I když s vlnou vlastenectví vyjadřovaly všechny il\ irští naeionalistc i Ulsteřané - ochotu bránit Velkou 1 Ni ineeku. konflikt stále doutnal. Měl propuknout o dva roky • 1 nu. knír vstoupilo do povědomí jako Velikonoční vzpou-■ u ví m • 1« doprovázelo hoj za hlasovací právo žen i agitaci za irskou • 11bji vilo proto, že obě hnutí působila mimo tradiční ústav- 1.....hnutích můžeme najít odraz pocitu, že pod tlakem prud- «vetu 10, století nefungují parlamentní instituce tak, jak lid 1 proti lordům" jen dále posiloval názor, že existující in- íi I i I i mi plné demokracie. V předválečných letech se často ■ úilnjc 11 luhového bestselleru: ve Vclkč Británii, kde žilo mílii inu obyvatel, dostávalo osmatřicet milionu lidí jen lolovinu národního důchodu, zatímco 125 000 boháčů 1 ' 1 1 byly 1 ví o údaje jen přibližné a přeháněly» popu- iilhalovala rostoucí zášť vůči britské třídní spoleě- ■sI.im« silný mezi dělníky, jejich nespokojenost 21 70 Velmoci v LEifccH 1890-1914: Pariameni ní vlády v letech před vypuknutím války mela dobré důvody. Ceny rostly v důsledku inflace, která se dala do pohybu s objevením nalezišť zlata v jižní Africe-I když rostly i dělnické mzdy, nestačilo to na vyrovnání růstu cen. Průmyslníci váhali se zvyšováním mezd kvůli konkurenci Nemecka a Spojených států na světovém trhu. Dojem třídní nadvlády, útlaku dčlnictva bohatou. tradičné vládnoucí vrstvou posílilo i soudní rozhodnutí, které upíralo odborům právo shromažďovat peněžní príspevky na politické účely. V důsledku toho byla Labouristická strana, kterou odbory považovaly za reprezentanta svých zájmů, oslabena a nebyla schopna zopakovat v dalších volbách úspech, kterého dosáhla v roce 1906. To otřáslo důvěrou v možnost dosažení lepších hospodářských podmínek parlamentní cestou, prostřednictvím Labouristické strany. Rozčarování z neúčinnosti tlaku, který vyvíjela tato strana, vedlo část dčlnického hnutí k tomu, že začala s většími sympatiemi pohlížet na jiné léky proti neduhům hospodářského postavení dělníků. Začala ji přitahovat myšlenka, která do Británie dospěla z druhé strany Lamanšského průlivu, zvláště z Francie, ze vhodnou zbraní pro dělníky, kteří usilují o zlepšení svého postavení, je „přímá akce" - stávka. Za řadou stávek v letech 1911 a 1912 se tedy skrývají jak hospodářské, tak politické motivy. Nejvýznamnější z nich byly stávka námořníků, generální stávka na železnicích, stávka horníků a stávka dokařu. Většinu z nich doprovázely násilnosti, rabování a ničení strojního zařízení v továrnách. Často bylo nutné nasadit armádu, protože policie nebyla schopna udržet pořádek. Některé stávky rychle skončily ústupky ze strany zaměstnavatelů. Stávka horníků vedla k předložení zákona o minimální hornické mzdě, jímž vláda míčky uznala obtížnou situaci pracujících. Ale nčktcré ze stávek se prostě zhroutily, zčásti proto, že se začalo napravovat zaostávání mezd, a zčásti proto, že se veřejnost, unavená ekonomickým neklidem, začala ostře stavět proti odborovým svazům. Postoj liberální vlády byl v těchto pracovních sporech dosti nejednoznačný. Zatímco Lloyd George dával najevo své sympatie včci dělnictva, jiní měli spíše sklon navrhovat zákony, které by zakázaly stávku v životně důležitých službách, jako byla železniční doprava. Shoda neexistovala ani v otázce, jak daleko by vláda mčla jít při zavádění a prosazování minimálních mezd. Podrážděnost z dělnických nepokojů a neochotu utrácet peníze za sociální reformy posilovalo i nupětí na mezinárodní scéně. Churchill, který by] v prvních letech liberální vlády nejsilnějším spojencem Lloyda George při prosazování sociálních reforem a při budování základů veřejné sociál ní péče, se stal prvním lordem admirality - ministrem námořnictva. V této Vei moci v LEitcH 1890-1914: Pari amčntni vlády 71 I • 1 m u lpi in »val stavbu velkých válečných lodí, tzv. dreadnoughtü. To jej li" du sporu s Lloydcm Georgcm. Premiéru Asquithovi se podařilo '.....m kompromisu a odvrátit rozpad vlády, bylo však zřejmé, že napěji n p( 11 ;i lisí y a radikálním křídlem liberálního kabinetu opčt proniká m 11 I 'o první světové válce, až budou v politické diskusi opčt přcvlá-1 -l I« my spojené s vládními zásahy áo hospodářského života a otázky l 1 11 Ti Tmy, se Liberální strana rozpadne a bude postupně odstra-1111 rozin »dující faktor britského politického života. Její neschopnost ■ 1 1 ľ.nv a jednotný program však .již před válkou vytvořila ve stra-ulilmv, v nich/ se zrcadlily velké nejistoty panující v národě. FiANi ii \i>\ \ 1 ua\'í:olizského hart.amľntatusmli před první světovou válkou byla Francie nejdemokratičtější i 11 m n hui nu. Měla také parlamentní systém. Hlava státu, pre- i'l i 1I1 pravomoci a výkonná moc, kterou vedl premiér, byla • Lim m volených zástupců - senátu a poslanecké sněmovny. 1 i nu ie dokonce demokratičtější než Velká Británie, neboť riuviui, senát, byla volená, zatímco v Británii bylo členství 111 di dične. Ale volební systém, jímž byli senátoři vybírá- ■ v\ nkovské oblasti a zámožné vrstvy, takže Senát fungo- 1 \.uiviK )M protiváha mnohem liberálnější poslanecké sně- ■I u .1 1 Im systému nebyla pro francouzský politický život - 1 n.ulvláda systému dvou stran. Francouzský parlament tvo- niulýťh Mean: každá vláda byla koalicí a vlády se často 1 t i letí období mezi roky 1890 až 1914 se u moci vy- 111 v|;iil .i třicet šest premiérů. Tat<» statistika ale klame: napovídají čísla. Velké množství francouzských ivlii odrazem nesmířil ctných vnitřních rozporu, fran- 11 bylo sociálne vcelku homogenní. Francie byla zemí 1 rolníků. Průmyslové podniky byly obvykle nevelké ■ lim \y iU> první světové války pracovala více než 1 niťdělství, lucre ještě v roce f$$Q vytvářelo více dui hodu. V rozmanitostí politických seskupení ihi.....«díl) \ ekonomických zájmech ü odchylky n riuiKilnich odlišností. Politici snadno přechá-fii /.úl ladnou téměř všedi vlád byl střetl politic- 22 47 222 ÚDOBÍ STÄBIUMCĽ - bez ohledu na mnohem smířlivější postoj Britů - donutit Nenn i I -k rcparačním platbám dohodnutým pres protesty německé strany ml 192T v Londýne. Silným motivem pro tuto politiku byla obtížná finani situace, v níž se Francie ocitla. Vílka se financovala z půjček, které h nyní nutno splácet, francouzský lid odmítal jakékoli výraznější zvýši o daní, takže vládní příjmy dosahovaly jen zlomku výdajů a vláda musí 1 Financovat svá vydání prodejem dluhopisů. Obnova zpustošených a fcnl čenýeb oblastí zeme zatížila vládní finance dalším břemenem. Peníze 1 n třebnč pro tyto úěcly se získávaly půjčkami, u nichž se jako záruky pnu žívalo německých reparaěních plateb. Když Německo odmítalo uhm splátky, francouzský deficit rostl. Politika, kterou Poincaré zvolil ke zlomení německého odporu proti rcparačním platbám, vyvrcholila vpádem do Porúří. Poincarého bcxpni středním cílem bylo získat uhelné a rudné doly v Porúří, aby pracovaly pn francouzskou vládu a aby zisky z prodeje porúrského uhlí a oceli mohl krýt náklady na obnovu zničených oblastí. Poincaré také očekával, že Tom spojení vojenského a hospodářského nátlaku posílí odstředivé síly v n a možná povede i k založení samostatné republiky v Porýní. Ukázalo se však, že francouzská okupace Porúří je chyba. Říše zůsi ;il jednotná a pasivní odpor, organizovaný německou vládou, byl tak účin ný, že se všechny práce v dolech zastavily. Je pravda, že náklady na terno pasivní odpor, tedy placení horníků za to, aby nepracovali, způsobil. bankrot. Po devíti měsících, v září »923, byli Němci donuceni ukoni pasivní odpor a deklarovat svou ochotu obnovit platby a dodávky potili vcrsailleskc smlouvy* Náklady na porúrskc dobrodružství však zhoril i hospodářské postavení Francie. Hodnoty francouzského franku pnul ce klesala a spekulanti očekávali, že půjde cestou německé marky. Pliji ka od amerických bankéřů, zejména od firmy J. P. Morgan and Cour, ný, zastavila „hon na frank", ale francouzská vláda musela soull-lusii s ustavením mezinárodního výboru odborníku, kteří měli posoudit si německého hospodářství a možnosti splácení reparací; jednalo se o i>■ wesův výbor. Ir To vše vyvolalo ve Francouzské republice odpor proti Poincarého pí il tice. Bylo zřejmé, že ľrancouzi si uvědomili „bolestný dojem z neúst n 1 nosti" - abychom citovali z nóty britského ministra zahraničí G cor Curzona francouzské vládě -, který francouzská politika vyvolala na 1 lém světě. Ve volbách, jež se konaly rok po okupaci Porúří, zvítězil ca\ des gauches, sdružení levice, a Poincaré podal demisi. Novým premien se stal Hérriot a levicovým ministrem zahraničí Aristide Briand (jSu Ol>0líl SfAUlLIÍAUb 223 m I /ustal ministrem zahraničí od roku 1925 do roku 1933. Pivní léta -In ieké kariéry, kdy vyvolával obavy kvůli své úloze při oddělení cirkům, měl dávno za sebou. Od té doby působil v řadě francouzských lAo ministr školství, ministr spravedlnosti a premiér. Coby minister-' m dseda v době německé ofenzívy u Verdünn poznal hrůznost této .1 v poválečných letech se jeho zájem obrátil k zahraniční politice rubli mum míru. Briand byl stejně jako jeho předchůdci přesvědčen, mi ic potřebuje záruky proti útoku, doufal však, zeje získá prostredím dohoda spojenectví zakotvených v systému kolektivní bezpečnos-ý by automaticky postavil členy Společnosti národu proti každému ořovi. Briand byl skvělý řečník a jeho projevy byly vždy vrcholným tikem jednání Společnosti národů; pro Francii získaly mnoho dob-I» n.1 mezinárodním poli. Přijetí ßriandovy zahraniční politiky ve Fran-il znamenalo rezignované uznání hranic francouzské moci. I přes ví-•I m válec a přes udržování velké evropské armády nebyla Francie ■l< < ných letech schopna jednat v zahraniční politice na vlastní pěst. • » ItltlTÁNIE Británie začala obhajovat shovívavější nakládání s Německem, než 1 • prosazovala Francie, na konci války necítili Britové vůči Němcům žád-mpatic. Ve skutečnosti zesílila nenávist natolik, že trvalo léta, než se ••In 11 »vily osobní styky mezi britským a německým obyvatelstvem. I 11 Té se konaly v prosinci 1918 a v nichž směly poprvé hlasovat ženy, 1 u my jako khaki volby, protože ve volební kampani i v samotném hla-1 ■•( 1 »dražel duch vojska oděného v khaki uniformách. Během přední kampaně vláda slíbila, že bude soudně stíhat Viléma II. a všechny 1« 1 odpovědné za válečné ukrutnosti a že přiměje Německo, aby za-Boio náklady na válku. Poté, co ministerský předseda Lloyd George ujis-iidi že „si vynutí od Německa i ten nejposlednější penny, až po hra-• 1« ho (platebních) možností", dosáhla vláda drtivého vítězství a získala »iskmcckých křesel, zatímco opozice si jich zabezpečila jen 87. Vláhy lil koalicí konzervativců, kteří si ještě říkali unionisté, a liberálních « 1 hu Lloyd a George a zrcadlila se v ní nacionalistická nálada toho-ImImIií, neboť konzervativci byli s 355 křesly mnohem silnější než je-ibf rální koaliční partneři. » • " obyvatelé Velké Británie očekávali od poválečného světa, se ale lišil») od očekávání lidí ve Francii. Francouzi dosáhli hmatatelných 1 nnvuzískání Alsaska-Lotrinska) a měli konkrétní záměry, zejména 1 li osvobodit od noční můry německé převahy a nevyprovokované-1 u llritové měli mnohem neurčitější představy. Očekávali pokojný 224 ÜDOfi/ S'IABII IŕACE svet a lepší život pro všechny obyvatele Britského souostroví. Myšlenka nového pořádku v mezinárodních vztazích šfa ruku v ruce s požadavkem reformy vnitropolitického života. Myšlenka, že se poválečná léta mají stát-dobou sociálních reforem, se rozhodujícím způsobem odrazila i v králové projevu při zahájení poválečného zasedání parlamentu: „Touhy po lepším společenském řádu, kterým v srdcích Mého lidu vlila nový život válečná zkušenost, musí být povzbuzeny okamžitou a rozsáhlou akcí... od vypuknutí války pracovala každá strana a každá třída společné s ostatními a bojovala za velký ideál... musíme nadále projevovat téhož ducha. Nesmíme se zastavit před žádným obětováním zájmu či prestiže, abychom potřeli nezaslouženou chudobu, snížili nezaměstnanost, zajistili slušné bydlení, zlepšili zdraví národa a zvýšili úroveň blahobytu po celé zemi." Takové názory tvořily i základ Lloyd Gcorgeovy řeči před Dolní sněmovnou v únoru 19T9, kdy premiér prohlásil, že v Dolní snemovne není poslance. jenž by nebyl oddán myšlence sociální reformy: „Pokud utrpíme nezdar. dejiny odsoudí nejen podlost, ale i do nebe volající hloupost takového neúspechu." Do válečného úsilí byly vtaženy všechny vrstvy britské společnosti» a ti. kdo se podíleli na válce, nyní očekávali, že v dobé míru budou uspokojeny jejich potřeby. Vláda dala ženám starším třiceti let volební právo a od straněním majetkových omezení rozšířila toto právo i u mužů. Výsledky při prosazování sociálních reforem však byly neuspokojivé, a to i přes taková opatření jako rozšíření sociálního pojištění na témčř všechny dělní ky, kteří vydělávali méné než pét liber týdne. Největším problémem povťi léčné Británie bylo bydlení. Během válečných let í>c výstavba zastavila a podle odhadu bylo bčhem prvního roku po válce zapotřebí přinejmen ším 300 000 nových domu. Během následujících dvou let však bytová po litika vlády přinesla jen 14 594 nových domů, a když rozpočtové škrty v roce T923 skoncovaly s vládními příspěvky na jejich výstavbu, byl nedostatek bytu ještč horší než v roce 1918. Slumy zůstávaly poskvrnou anglic kých průmyslových center, kterou se nedařilo odstranit a šířila se dále. Zklamání nadějí, podnícených vítězstvím i vládními sliby, vedlo ke zpochybnění minulosti a změnilo nadšení pro válečné politiky v pochyb nosti a kritiku. Vyvolalo také skepsi vůči politice uplatňované ve vztahu k Německu. Selhání úsilí o sociální reformu bylo zčásti neúspěchem vlády, ale zavi nilyjej i okolnosti mimo její dosah. Jednak vládu tvořily samé politickí primadony. Vedle Lloyda George, který získal díky svému válečnému viVI covství obrovskou autoritu, v ní působily tak impozantní postavy jako bývalý premiér Arthur Balfour, Alfred Mi hier, proslulý svým působen ím údobí S1ÄUILIZACC 225 ni M'rice, a bývalý indický vieckrál George Curzon. jejími členy byly 1 Iv mladší generace, zejména arogantní a duchaplný F. E. Smith (poz-. 1 hrubě Birkenhead), Winston Churchill a Austen Chamberlain, syn ililický dědicJoscpha Chambcrlaina. Zdálo se, že tito i další političtí 1 1 mají větší zájem na taktizovaní jednoho proti druhému než na t mrniování jednotné politiky-Jejich ctižádost a intriky priživoval tisk, mi na noviny patřící tiskovým „magnátům*1 - Northcliffovi, Rothcrmc-' 1 Ikaverbrookovi —, kteří sami dychtili po politických funkcích. \ líulu jakožto koalici konzervativců a libcrálů sužovalo střetávání prin-1 kdykoli se pracně pokoušela stanovit určitou politickou linii. Oživil i.uy spor o volný obchod, přičemž liberálove chtěli zachovat otevře-1 ihcliodní politiku, zatímco konzervativci dávali přednost preferencii clům pro členy britského impéria. Byl tu i spor o udržení vládní ntroly nad britským hospodářstvím. Bez jisté míry takové kontroly se Im i .iliií požadavky na aktivní politiku sociálních reforem nedaly uskuteč-konzervatívci však využívali své síly v Dolní sněmovně, aby přiměli da (ícorge ke zrušení hospodářských omezení a regulací, zavedených li «lir války. I;i byla konfrontována i s dalšími problémy. Zmatek vyvolaný válkou i.ik nepolevil: naopak, neklid se rozšířil po celém britském impériu. ivú I« inference, otázka zásahu v Rusku a boj na Blízkém východě pou- vclkou pozornost britských politiku. Palčivým domácím problémem 11 řešení irské otázky, která už téměř století narušovala britský politic- /.ivoi a jejíž urovnání se už nedalo odkládat. Během války vláda otálela .....i'kkými kroky k zavedení samosprávy v Irsku, což mělo za následek i' »noční povstání v roce 1916. To bylo rychle poraženo, ale brutalita, ikou se postupovalo, zničila vliv umírněných politiku v Irsku. Určující • li irské politiky se nyní stala strana Sinn Fein, tedy „my sami", jejíž n no naznačovalo, že jejím cílem je úplná nezávislost Irska. Sinn Fein ihájila partyzánskou válku: byli napadáni britští důstojníci, vypalovala panská sídla patřící lidem, vystupujícím proti nezávislosti, byly vyluporny banky. Náhradou za Try, kteří opustili řady policie, posílili policejní . rekruti z Anglie. Ti byli podle barev své uniformy posměšně nazýváni tUack and Tans, tedy „černohnědí psi". Jejich brutalita vyvolala nevoli do-Imncc i v Anglii. konzervativci věřili, že styky sc Sinn Fein lze navázat až pote, co „čer-ihnčdí psi" obnoví pořádek. Liberálove však chtěli začít jednat okamžitě jejich názor převážil. V prosinci 1921 byla podepsána smlouva, rozdčlu-í Irsko na severní část, Ulster, který zůstal součástí Spojeného králov-tvl, u jižní část. Irský svobodný stát, jenž získal statut dominia. Někteří 22 6 ÚlXWI S lAßftlZACE členové Sinn Fein, vedení Ľamonem de Valerou (1882-1975), nebyli s tu kovým uspořádáním spokojeni, urputně bojovali proti umírněné irské • dě a nakonec se dostali k moci. V roce 1937 se jim podařilo získat pru h ský svobodný stát úplnou nezávislost. Nejvážnější úder všem plánům na sociální reformu však zasadila hus podářská kri^c, která zachvátila Velkou Británii v roce 1921. Zadržovíiiwi poptávka po zboží, jež bylo bčhcm války nedostupné, vyústila v rozmařil který záhy vedl k přemrštěnému růstu a přílišným spekulacím. Důsledkem bylo, že po prudkém vzestupu cen bezprostředné po válce násletkn ti náhlý cenový pokles, vedoucí k omezení výroby a ke snížení kupní síK V roce 1921 klesl britský vývoz clo Francie ve srovnání s předchozím rokem o 65,2 procenta a do USA o 42,6 procenta. Celkove představoval britskv vývoz v roce 1921 méně než polovinu vývozu země v roce 1920. Nejhluh šího bodu krize bylo dosaženo v červnu 1921, kdy se bez práce ocitlo 23,1 procenta britských pracujících (2 785 000 lidí). Toto číslo vsak ncml razí plný rozsah celého neštěstí. Některá průmyslová odvetví trpěla víi 1 než jiná a v některých místech se nezaměstnanost vyšplhala na 40 11 50 procent. Po roce 1922 se situace zlepšila, ale až do vypuknutí druh« světové války neklesl počet nezaměstnaných pod jeden milion. Jedním z trvalých rysů britského života se staly podpory pro nezamestnané - při spěvky, které lidé bez práce pobírali na základě zákona o pojištění v in zaměstnanosti. Byly striktně omezeny na dve období ročně, každé pn šestnácti týdnech, a vyplácely se jen těm, kdo prokázali, že mají nouzi. X« zaměstnanost a podpora v nezaměstnanosti se zdály být podivnou odmt nou za utrpení a obeti vítězné války. Dvacátá léta se pro Británii stala dobou rozčarování. Nejskvělejší z v:i léčných vůdců ztratili mnoho ze své přitažlivosti. Winston Churchill mu sel tvrdě bojovat, aby si udržel své místo v politice. Největší nedůvěru vSal budil Lloyd George. Roku 1922, při slavné řeči v klubu Carleton, o něm tehdejší ministr obchodu Stanley Baldwin řekl, že Lloyd George je „veil :i dynamická síla", ale že dynamická síla může být i „opravdu hrozná vče Konzervativci poté hlasovali proti další existenci koalice a Lloyd Georgi se už nikdy nevrátil do vlády. V Británii se rozšířil názor, že žádné vítězství nemůže nahradit válcem ztráty a škody. Pacifistické organizace se množily a výdaje na ozbrojím síly začaly být nepopulární. Vláda požadovala, abyjednotlivé složky ozbn t jenýeh sil vycházely ve svých rozpočtových odhadech z předpokladu, h „britské impérium se v příštích deseti letech nezúčastní žádné rozsáhlí války a nebude potřebovat žádné expediční síly". Odzbrojení se povážu válo za všelék. ÚDOBÍ SIAĎILIZňCF 227 N' i léto změně smýšlení vydělalo nejvíce Německo. Britové se domníva- ilccná propagandu vykreslila přehnaný a falešný obraz Německa. Kur 1919 zahájila Keyne.sova kniha Economic Consequences of the Peace ■ Jurské důsledky míru) útok na mírové urovnání a nyní začaly nemec-1 n lávky na revizi versaillcskč smlouvy docházet v Británii sluchu. ' mi »že ve válce bylo ztraceno tolik mladých mužů, zůstala starší gene- 1 moci mnohem déle než jejich předchůdci před válkou. Zdálo se, že ■»/1 ic prodrat se do jejich sevřených řad. Mladí lidé pohlíželi na zvy- 11,ulice politického života s odporem a odvraceli se od politik}'. Od- 1 m uznávaných norem a hodnot se stalo typickým rysem nejnadančj- pisovatelů a umělců nové generace. Velkým literárním pomníkem mívání a beznaděje poválečného světa v Anglii se stala Pustina od I lioni (1922). 1 lili dosáhnout vítězství byly opuštěny postoje zakořeněné hluboko ilním světovém názoru, a to spolu s rozčarováním z poválečného .»lit vyvolalo nedůvěru k tradicím a úspěchům minulosti. Tato zmčnč- iM.liiická nálada sehrála svou roli v tom, co lze z hlediska politických považovat za nejvýznačnější událost poválečných let: při vzestupu puristické strany. V roce 1914 by se nahrazení Liberální strany labou- | l m »viižovalo za nanejvýš nepravděpodobné. Válka Labouristické stra- i 1 Ma. (klstranění Asquitha z funkce premiérův roce 1916 a jeho nahra- ■ dynamickým Lloydem Georgem rozštěpilo Liberální stranu na dvě pi ;itelené skupiny. Válka navíc posílila moc Labouristické strany. Pře- I průmyslu na válečnou výrobu a nutnost využít veškeré dostupné ■ tvní síly vyžadovaly spolupráci vlády s odborovými svazy- Jejich moc 111 ! jejich přitažlivost vzrostla. Do roku 1919 se členstvo odboru téměř Kii|iiásobilo a přesáhlo osm milionů. Aby byla zajištěna podpora dělnic- -. m 1 »upily do válečné vlády dvě vůdčí osobnosti Labouristické strany, m I lenderson a John Robert Clynes, a jejich činnost prokázala ne- ivnost tvrzení, že labouristiětí předáci jsou splašení radikálové, jimž 1 svěřit vládní odpovědnost. Na druhé straně v myšlení některých sku- uvnitř Labouristické strany převažovala i nadále opozice vůči válec, Inhnú té, jaká existovala v Liberální stranč v roce 1,924, Nejvýznačnčj- lulpůrcem války byl Ramsay MacDonald (1866-1937). Mne Donald, intelektuál, který vypadal spíše jako aristokrat, měl dosti li-ko k přízemním odborovým předákům, jací převládali ve stranické . uii/aci. Během války však projevil pozoruhodnou odvahu, když se i;ivil proti vlne nacionálni hysterie a přebíral záštitu nad shrornáždě- nar Law (1858-T923) a poté Stanley Baldwin (1867-1947). Baldwin se i". hodí pro nové volby, aby získal mandát k uskutečnění starého konzerva tivního požadavku na zavedení ochranných cel, která měla podlej* l přesvědčení zmírnit nezaměstnanost. Ve volbách zůstali konzerva) i\< nejsilnější stranou, ztratili však většinu. Liberálové a labouristé měli du hromady více hlasu než oni, a protože labouristé získali více křesel tli liberálové, požádal král Jiří V. Ramsaye MacDonalda, aby sestavil vládu jelikož tato první labouristická vláda neměla většinu a potřebovala pti póru liberálů. její akceschopnost byla značně omezená a výsledky hubeni V domácí politice byl hlavním úspěchem zákon o bydlení, který zajisK >\ a vládní podpory pro stavbu domů s regulovaným nájemným. V zahraň n politice navázala vláda diplomatické vztahy se sovětským Ruskem u |ui hotově podepsala s Rusy obchodní dohodu. Tyto kroky přivítala bon protestů. Kvůli nepříliš významné záležitosti - poněkud pochybníH zastavení trestního stíhání jednoho komunistického novináře - hlaso\ ;tl liberálové pro vyjádření nedůvěry vládě a v následujících volbách utr] 1.1 '< labouristé porážku. Tento neúspěch způsobila především antikomuniMn ká hysterie. Střední vrstvy, pobouřené MacDonaldovým jednáním se s« 1 včtským Ruskem, se od labouristů rázně odvrátily po zveřejnění dopi-1 napsaného údajně Zinověvcm, šéfem Komunistické internacionály, ki« 1 v něm navrhoval strategii revoluce v Anglii. Třebaže dopis byl jen šik<>\ 1 padělek, zkompromitoval Labouristickou stranu. Labouristická vláda 1.1I trvala jen deset měsíců, ale i její krátké působení učinilo z labourist íi alternativu ke konzervativcům. Navíc, i když seznam domácích úspěchu nebyl nijak oslnivý, mohli labouristé tvrdit, že v zahraniční politice do sáh la jejich vláda nepopiratelného úspěchu — a ten bylo nutné připsat v prví řadě Ramsayi M a e Donaldovi. MacDonald byl zároveň premiérem a mim trém zahraničí a právě za jeho působení ve funkci ministra zahraničí Iv. 1 prosazena dohoda o splácení reparací. Když se labouristé dostali k moci, Dawesův výbor už prošetřoval ot;i ku reparací, nebylo však ještě dohodnuto, zda zainteresované státy ;i ÚOORÍ STABILIZACE 229 11 I inncie budou považovat výsledek jednání výboru za závazný i pro Y dopise Poincarému z února 1924 učinil MacDonald prohlášení, jež a 1 m přímostí skoro nediplomatické: „V Anglii je rozšířen názor, že póru s ustanoveními versaillcské smlouvy se Francie pokouší vytvo- iniaci, v níž získá to, co sejí nepodařilo dostat během mírových j cd- 1 mezi spojenci... Lid této země pohlíží se znepokojením na co, co se r ^ i jako odhodlání Francie zničit Německo a ovládnout kontinent bez «lit na naše rozumné zájmy a na důsledky pro evropské urovnání." I Umald dal jasně najevo, že Anglie od Francie očekává přijet! zprávy II niku a že není ochotna dohadovat se o tom. V dob Č sílících inflaě-1 kiku mohl mít francouzský lid jen málo pochyb o nebezpečných letících britského nepřátelství pro francouzský hospodářský život. m stí pro MacDonalda se v květnu ^24 dostal k moci Hérriot v čele í Ješ gauckes a nová vláda se zúčastnila londýnské konference, které l ■< dal MacDonald. Jednání byla dlouhá a obtížná, ale nakonec Hérri- ■ mhlasil s tím, že Francie ukončí okupaci Porúří postupným stažením • h jednotek. Na základě zprávy výboru expertů, tedy Dawesova výbo- podcpsaly 31. srpna T924 všechny zainteresované mocnosti dohodu pařácích. -Mj r Donaldova politika se příliš nelišila od politiky konzervativních Inistrů zahraničí, kteří mu předcházeli nebo kteří přišli po něm. Labou-ii .1 konzervativci však dospěli k téže politice z poněkud odlišných vý-■nliM/k. MacDonaldův přístup byl idealistický. Býval odpůrcem války 1 n I odstranit její následky co nejdříve a co nejdůkladněji jako předpolí pro budování mírového mezinárodního řádu. Konzervativci byli rea-I n tť jsi, což souviselo s tím, že se v podstatě stali stranou podnikatelů. li pokojovalo je zhoršování stavu britského hospodářství a jeho potíže. I prijemne na ne působila slabost a zhroucení německé marky, protože 1 n německé zboží udělalo z Němců nelítostné konkurenty na světovém lni, Stabilizaci hospodářské situace ve střední Evropě považovali za ne- hytnou pro hospodářské oživení v Británii samotné. Navíc finanční kruhy ve Spojených státech, které měly od války silný vliv " britskou hospodářskou politiku, požadovaly vyřešení rcparaČní otáz- V prvních měsících roku 1923 vyjednal tehdejší ministr financí Stanley lid win dohodu s americkou vládou o splácení půjček, které Británie do- il;i od Spojených států během války. Oficiálně americká vláda prohlašo- Rla. že mezi německými reparacemi a splácením válečných půjček, které vis poskytnuty jejím spojencům, neexistuje žádná souvislost. Bylo vsak II jme, že evropské státy nebudou splácet své válečné dluhy, dokud nc-»hdrži reparace od Německa. A tak bylo vyřešení reparační otázky, které 24 230 ÚWJflfSTABILIZACE by umožnilo hospodářské zotavení Evropy, v americkém zájmu a stul' společným cílem obou anglicky mluvících zemí. Americké finanční kl i byly ochotny sehrát konstruktivní úlohu. American Charles Dawes p sedal výboru odborníků» jenž se zabýval přezkoumáním reparačni ot;i ky, a americké finanční kruhy byly připraveny poskytnout půjčku a tím i pomoci při uvedení návrhů obsažených ve zprávě výboru, do praxe, lem-aktivní zájem a pomoc poskytly Evropanům oddechový čas. Británie jako vedoucí mocnost Evropy: 1925-1929 Do období stabilizace, jemuž se Evropa tešila ve druhé polovine dv;n týcb let, se dospelo dvěma kroky. Prvním krokem, vedoucím k ozdraví a upevnení hospodářského života, byla dohoda o reparacích podle Dawi sova plánu. Následujícím krokem bylo uzavření politické smlouvy m< vůdčími evropskými mocnostmi, která byla vtělena do dohod, sjednám i > ve švýcarském Locarnu v říjnu 1925 a podepsaných v Londýne i. prosím 1926. Po ukončení pasivního odporu v Porúří stabilizovalo Nemecko sví rnČnu zavedením nové základní jednotky, Rentenmurk, která odpoyídíil bilionu starých marek. Jednalo se o Čistč účetní operaci, spočívající v tul stranení určitého počtu nul. Nabyla však jistého reálného obsahu, pn tožc Hjalmaru Schachtovi, který byl od prosince 1923 prezidentem m mecké Říšské banky, se podařilo získat úvery od britských bank a pujt I od Montagua Normana, guvernéra Bank of England. Vedle toho zah;i|il Schacht přísnou politiku omezování množství obeživa a odmítal po\l . tovat jakékoli další úvery nemecké vláde nebo nčmeckým podnikům. Tv nutí penčz skončilo. Kdyby ale stabilizace nemecké mény nebyla cfoplm na přijetím Dawesova plánu, obnovení tlaku na splácení reparací by zrn i\ 1 nastartovalo inflační trend. Dawcsův plán určil nemecké platby na příštích pět let. Poté se m< I splátky postupné zvyšovat s tím, jak by se s pomocí zahraničních piijn zotavovala nemecká ekonomika. Americký komisař mel zajistit, aby N< mceko platilo až po mez svých možností. Mel kontrolovat úhradu repuni čí a zajistit převod plateb ve zlatč. V jeho moci melo být uplatňování dad kosáhlého vlivu na nemecký hospodářský život. M či totiž dohlížel 11 1 politiku Říšské banky a finanční správu železnic stejné jako na stán m spravované podniky. Přítomnost komisaře dávala Němcům jistotu, budou vyslyšeni, pokud platby předpokládané v Davvesově plánu přesuli nou jejich schopnosti. Doprovodná zahraniční půjčka navíc znamenal.< IJDORÍSTARUI7ACF 231 hitťkti locarnských smluv. Zleva doprava: Stresemann. Austen Chamberlain aBriand, nu hospodářském oživení a prosperite Nemecka začaly mít finanční i ľ m i jiné zeme. I'iliu iVlaynard Keynes (1883-1946) popsal reparačni vypořádání takto: Reparace a dluhy mezi spojenci se většinou vyrovnávají na papíře a ne ve 1 "i/i. Spojené státy půjčují peníze Německu, Nčmccko poukazuje jejich vivalent spojencům a ti je převádějí zpátky na vládu Spojených států. děje se nic reálného - nikdo na tom není ani o chlup hůře." V tomto m 1 kajícím satirickém shrnutí se Keynes nezmínil o jedné veci, která následujících letech získala velký význam. Půjčky se musely splácet s úro-.1 Německo si na nč melo vydělat vývozem. Protože nemecké mzdy byly '■! konec války nízké a protože svetové hospodářství se po dosažení cko-■ mickeho dna v roce 1921 opět vzmáhalo, stačily příjmy z nemeckého vozu ke splácení stanoveného množství reparací a úroků z půjček. Sylt m několik let fungoval, ale dostal se do potíží, když začalo mizet nc-bytné spolupůsobení nízkých německých mezd a svetové prosperity. Po zajištění mezinárodního zájmu na hospodářském zotavení Nčmcc-1 začalo být pro vítěze první světové války důležité i sepětí této země politickým urovnáním, vypracovaným na pařížské mírové konferenci. 232 ÚDOBÍ SrrtBILIZftCL Pro Němce co znamenalo příležitost ke znovuzískání místa mezi velmnn mi. 'lyto úvahy byly základem dohod dosažených v Locarnu, z nichž n< i dôležitejší byla smlouva uzavřená Velkou Británií, Německem, Franci i Belgií a Itálií. Nemecko v ní uznalo, že jeho západní hranice, stanem*i i versailleskou smlouvou, jsou trvale- Pokud by došlo k „ncvyprovokm.i nému útoku" ze strany Německa proti Francii nebo Francie proti Nem« < ku, mělo se občti dostat pomoci Velké Británie a Itálie. Za pozornost sn iji zvláště ustanovení, vnčmž bylo za akt agrese označeno nejen naruším hranic, ale i „křiklavé porušení" demilitarizované zóny v Porýní. Toto usi ;i novení nabylo na významu poté, co v roce 1930 skončila okupace Porýní. neboť o šest let později, když do této oblasti vpochodovaly německé jeti notky, staly se výrazy „křiklavé porušení" a „nevy provokován v útok" mi zeramú s jejichž pomocí byla omlouvána remilitarizace Porýní. I když ni kdo nemohl popřít, že Německo porušilo locarnské dohody, tvrdilo sc. h toto porušení nebylo ani „křiklavé", ani „nevy provokované". V roce to však převládal názor, že hranice mezi Německem, Francií a Belgií - a trvalil demilitarizacc Porýní -jsou nyní uznány za definitivní. Tuto smlouvu, která byla jádrem loearnských dohod, doplňovala řada dalších ujednání. Smlouvy, jež Nemecko uzavřelo s Francií, Belgií, Pol skem a Československem, stanovily, že všechny spory, které nebude mo/ ne vyřešit diplomatickým jednáním, budou předloženy ke smírčímu rí/t ní. Dohody mezi Francií a Polskem a Francií a Československem navu stanovily, že pokud by Nemecko odmítlo smírčí řízení, tyto státy si posk\ 1 ňou vzájemnou pomoc proti Německu, v případě potřeby i vojenskou. Ki 1 nečně Německo mělo být přijato do Společnosti národů a mělo získat kn lo stálého clena Rady SN. Německo však prohlásilo, že pokud Spolccno.-.t národů uvalí vojenské sankce na některý stát, bude účast Německa s ohli dem na jeho vojenskou a zeměpisnou situaci omezená, neboť v důsledku vojenských ustanovení vcrsailleské smlouvy je příliš slabé na to, aby sr mohlo zapojit do vojenské akce. V praxi to znamenalo, že Německo si nemusí podílet na vojenském zásahu proti sovětskému Rusku. Do jaké míry změnily locarnské dohody existující politickou situn ei a komu prospěly? Přijetí do Společnosti národu a získání stálého člen ství v Radě SN znamenalo, že Německo je opět považováno za rovnopnís né s ostatními a za evropskou velmoc. Pro Němce bylo bolestné upustil od nároku na Alsasko-Lotrinsko na jejich západní hranici a uznat omez* ní při výkonu svrchovanosti v Porýní. Nedošlo však ke srovnatelnému (n > tvrzení trvalostí východních hranic. Německo se sice zřeklo použití síly při revizi těchto hranic, ale nikdo mu nebránil, aby takovou revizi požadov;i lo. Němci navíc dokázali udržet své zvláštní vztahy s Ruskem, které nav UnORÍRTABtUZACL Z.3Ó 1 «uč 1922 smlouvou v Rapallu; berlínskou smlouvou v dubnu 1926 mis rapallskou smlouvu potvrdily. Německo si nevybralo mezi Vycho-íi Západem. Určitě nebylo v horší vyjednávači pozici než předtím, možná bylo v lepší pozici. 1 1 unie také neztratila. Od konce první světové války Francouzi neustálili, že jejich bezpečnost vyžaduje pevné spojenectví se Spojenými 1 Velkou Británií proti Německu. Nyní konečně získali záruky pomoci 1 \i Iké Británie. Je třeba jasně zdůraznit, že locarnská smlouva nebyla 1 .mim britsko-franeouzským spojenectvím, jen zaručovala existující mr jak pro Francii, tak pro Německo. Ale protože nikdo neočekával, I liincie bude chtít měnit hranice, smlouva se ve skutečnosti rovnala i«h britské podpory v případě německého útoku. Francie by ráda získala ilobnou záruku pro východní hranice Německa. Avšak demilitarizaee ni, doplněná o vojenská spojenectví Francie s Polskem a Ccskoslo- l 1 m. udržovala Německo ve stavu vojenské bezmocností, kdy nebylo hupne rozpínat se ani na západ, ani na východ. Takže Locarno neosla- II .mi francouzské postavení. Pokud něco, tak z vojenského hlediska ililu francouzskou bezpečnost. IA pro Francii, tak pro Německo se otevíraly dvě cesty. Obě země moh-pnlilížct na locarnské dohody jako na nový start, počátek spolupráce, 1 ta by mohla pomalu a postupně odstranit nedůvěru a vytvořit evrop-.pnlcěenstvt. Nebo se mohly vrátit k nepřátelským postojům, přičemž ■ jejích síla ve vztahu k druhé straně ani nezvětšila, ani nezmenšila. I«icarnské dohody byly v Německu i ve Francii ostře kritizovány. Briand I nsemann, ministři zahraničí, kteří smlouvy uzavřeli, byli obviňováni, .1 vzdali nejpodstatnějších národních zájmii. Oba tito muži si vzájem-. 1 rili a byli přesvědčeni o dobré vůli toho druhého. Každý z nich však musel svému národu ukázat, že smlouvy přinášejí jejich zemi výhody. Pro tupne uznání těchto výhod mohla hodně udělat Velká Británie. Pokud 1' 111 ;i n ie opatrně zajišťovala rovnováhu ve vztahu Francie versus Němec- 1 Německo versus Francie tím, že by se stavěla proti jakémukoli zno- křísení německé vojenské moci i proti každému pokusu Francie po- II svou vojenskou sílu k udržení hospodářské slabosti Německa, mohla napomoci k usmíření obou protivníku. Radu let Británie opravdu sle-.ila tuto politickou linii. Když se v Londýně podepisovaly locarnské dohody, byl z podkroví břicho ministerstva zahraničí snesen portrét někdejšího ministra Roberta tlereagha a zavěšen v místnosti, kde se konal slavnostní akt. Bylo to "dne gesto. Castlcrcagh byl vykázán do podkroví, protože v období It.ské „skvělé izolace" se zdálo, že jeho politika spolupráce s evropskými 234 Údobí srABiuzACE mocnostmi je v fo&poru s britskou tradicí. Jeho úsilí udržet mír a stabil tu v Evropě pomocí diplomacie založené na konferencích s vůdčími |iu tiky kontinentu se však velmi podobalo politice, kterou nyní provozos britský ministr zahraničí Austen Chamberlain. Účinek locarnskveh dul se opravdu neomezil jen na zmírnění napětí mezi Německem a Frain i Jejich hlavním efektem bylo obnovení koncertu evropských mocno1 čímž se v Evropě opět zaváděl určitý pořádek a vliv evropských moc..... se šíril po celém svete. Itálie a Rusko ve dvacátých letech Úprava orázky reparací a politická stabilizace prostřednictvím locarnsU dohod znamenaly, že se znovu potvrdily ty politické hodnoty, zejména ili mokracic, v jejichž jménu se vedla válka. Opětně byla potvrzena i vuili role dvou evropských velmocí, na nichž spočívalo hlavní břemeno vii< ství: Francie a Velké Británie. Dohody z let T924-T925 samozřejmé znai naiv, žcNěmcckomá být vtaženo do tohoto uspořádání, i když,jak už jmi naznačili, otevřenou otázkou zůstávalo, v jaké míře a úplnosti se Colv dosáhne. Byla tu vsakješté další otázka: jak budou na ustavení novelu > 1 ropského koncertu reagovat ty mocnosti, které byly nadále vyloučí z versaillcského mírového uspořádání nebo stály vůči nemu v opozici' nejen o to, zda přijmou stav, jaký loearnské dohody vytvářely. Stejně duN žité bylo i o to, zda budou také spolupracovat, anebo či budou spíše h ili rovat vzniklou situaci a čekat na příležitost, aby tento stav změnily ňi Iv zvrátily. Tato otázka se týkala Itálie a Ruska. Vzestup fašismu v Itálii Itálie bojovala v první světové válce na straně Dohody. Proto kdy/ svolávala pařížská mírová konference, byl italský ministerský předs< 1 Orlando jedním ze čtyř mužů (Velká čtyřka), kteří měli hlavní slovo při w hodování o novem uspořádání světa - spolu s Wilsonem, Lloydem t inu gem a Clcmcnccaucm. Přesto Itálie nepovažovala sebe samu v poválet"..... svčtč za vítěznou mocnost, přála si úpravu mírových smluv a tíhla k pi n pořc rcvizionistiekýeh hnutí. Toto odloučení od ostatních spojenců, kti re bylo viditelné již na pařížské mírové konferenci, melo své kořeny v ml lostech, jež v roce 1915 provázely vstup Itálie do války. Itálie vstoupila do války zámerne, s cílem získat nová území — na rozdíl od ostatních velmocí, které zatáhl do nepřátelství řetězce událostí, na 1 nimiž ztratily kontrolu. V tajné londýnské smlouvč z roku 1915 slíbily \t I Údí>bí stabiuz.vcf 23 5 Británie, Francie a Rusko Italům rozsáhlé územní zisky. Snaha naplnit tuto smlouvu však narazila na pařížské mírové konferenci na obtíže, ze-éna pokud šlo o rozsáhlá rakousko-uherská území, která měla Itálie »Mat: tedy o Tridcntsko a Jižní Tyroly až po Brcnnerský průsmyk, dále " ľerst, Istrii, o ostrovy podél dalmátskeho pobřeží a o velkou část Dalme. Smyslem těchto zisků bylo zajistit bezpečnost Itálie proti habsbur-|kč ríši, jejíž zánik v roce 1915 nikdo neočekával. Když však válka skonči-1 Uiikousko-llhersko už neexistovalo a dodrženi londvnské smlouw bylo liičitelné se zásadou sebeurčení, protože tím by se pod italskou nad-idti dostal více než milion Jihoslovanů. Italové přesto obsadili rakouská 1 mí až po linii stanovenou ve smlouvč z roku 1915, a když byla svolána ■.n i/ská konference, trvali na svém podílu - na splnení smlouw. Byli si lok vědomi překážek, na než by za těchto změněných okolností narazilo iplnční původních slibů, a dávali na srozuměnou, že by byli ochotni spoilt se s menším územím, pakliže dostanou Hiumc (Rijeku), které jim londýnská smlouva nepřiřkla. Fiume však mělo velký počet jihoslovan-m|i obyvatel a Jugoslávei energicky odmítali tento italský požadavek, otuže nechtěli, aby se v italských rukou ocitly oba dobré přístavy na 1 Imdním pobřeží Jadranu - Terst i Fiume. Otázka ľ'iume se stala jedním I sporných témat pařížské mírové konference. Výzva prezidenta Wilsons k italskému národu, aby přijal zásadu sebeurčení, byla odmítnuta. Tři lydny se italská delegace neúčastnila jednání. Dokonce i po jejím návratu (cdnacímu stolu zůstala otázka ľ'iume otevřená. Pařížská mírová konference umožnila Itálii posunout hranice k Bren- ľ.kému průsmyku a zabrat Istrijský poloostrov včetně města Terst. 1tá- " uik získala všechna habsburská území, která byla v předválečných le- II li považována za Italia irredenta. Jenže vláda ve snaze získat podporu po 1 své další požadavky vybičovala nacionalistické vášně do té míry, že idost nad naplněním národních tužeb zastínilo zklamání z neúspěchu nuh o získání Fiume a Dalmácie. Celá Itálie mluvila o „zmrzačeném ví-.1 ví". Pfed rokem 1914 byl parlamentní režim v Itálii ve vážné krizi. Neuspo- »jivc výsledky války znovu oživily a posílily pohrdlivý postoj k chabosti parlamentní politiky. Opět se prosadila silná radikální hnutí, která se vy- 'iiiiln na pravici i na levici v reakci na selhání vlády při pokusu odstranit bulu jihu nebo realizovat italský nárok na velmocenský statut. VŠudc vy- f umiily protiparlamentní nacionalistické organizace. Vznětlivý básník I i.iliriele d'Annunzio se stal vlivným politickým vůdcem. Na podzim 1919, Ij / ještě probíhala jednání o Fiume, sestavil oddíl dobrovolníků, kteří 1 ve městč chopili moci a zůstali tam až do prosince 1920. Mezitím sjed- -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------KAPITOM j K osudovému střetnutí LÉTA APPEASEMENTU Jak reagovaly západní mocnosti. Velká Británie a Francie, na hrozbu, kn rou pro system vytvořený po první světové válce představoval vzestup na cismu? Proč, jak se můžeme ptát při zpětném pohledu, byla jejich reak« i téměř celé desetiletí tak slabá? Nejsamozřejmější odpovedí na tuto on kuje, že obě země příliš těžce postihla hospodářská krize a že jejich sil) a zdroje pohlcovalo úsilí o překonání těchto ekonomických potíží. \l< i když je tato odpověď správná, nejde dostatečně pod povrch věcí. I Im podářská krize měla ve Velké Británii a Francii tak mohutný dopad pn »111 že po první světové válce nepřizpůsobily své hospodářské aktivity a insi' tueionální struktury novému vývoji a nové konstelaci sil, která vznikl.i během první světové války nebo jejíž vznik válka uspíšila. Abychom po chopili, proč britská a francouzská vláda váhaly přijmout výzvu, kterou představoval vzestup nacismu, budeme se muset vrátit před třicátá lim k hospodářské situaci asociálním problémům, jimž Velká Británie a Fra.n cie celily od konce první svetové války. Velká BrttÁmiľ Zranitelnost britské ekonomiky nebyla výsledkem světové hospodári krize; ta vedla pouze k tomu, že šiji lidé uvědomili. Úbytek zahraniční' h vkladů během první svetové valley v důsledku nakupování válečného m; teríálu v zámoří oslabil hospodářství, v němž dovoz převyšoval yývo. Navíc po válce schválila britská vláda dva politické kroky, které se sici zdály neškodné a přiměřené v poměrně prosperujícím období polovim dvacátých let, ale následná ekonomická deprese ukázala, že mají za násli dek podstatné zhoršení hospodářské krize a zpomalení růstu: první n z nich byla průmyslová politika, která se zaměřila na zvládnutí generáli stávky vroce 1926, a druhý krok představoval návrat ke zlatému stund.n du v roce 1925. K OSUDOVÉMU STŘETNU II 311 i t ť ar nil ní stávka I ii nerální stávka v roce 1926 byla důsledkem krize v britském hornictví, I n zaostávalo za německou a americkou konkurencí dokonce už před m -.větovou válkou a nyní jej těžce postihovalo stále rozšířenější pou-1111 ropy. Těžba uhlí podléhala během války vládní správě a návrat dolů soukromých rukou nevyhnutelně vedl ke krizi. Hornické odbory požádaly záruky, že průměrná úroveň mezd zůstane zachována. Vlastníci byli ochotni takové záruky poskytnout, protože některé doly byly mno-ni méně výnosné než jiné a některé nevynášely vůbec nic. Tři čtvrtiny hMiského uhlí se těžily se ztrátou. Vládní dotace pomohly odložit měření 1 francouzská okupace Porúří, která dočasně odstranila německou kon-'ii nci, poskytla britskému důlnímu průmyslu oddechový čas. Ale v roce •,. kdy německý pasivní odpor v Porúří skončil, se už krizi nedalo vyhnout. Při opětovném projednávání kolektivní smlouvy se majitelé dolů hornické odbory střetli kvůli otázce snížení mezd, zvýšení poctu pra-ivních hodin a mnoha dalším problémům. Vládní komise pod vedením 1 I Icrbcrta Samuela se ve své zprávě postavila spíše na stranu dělníků doporučila zásadní reorganizaci důlního průmyslu. Ale i když svým íbecným laděním byla Samuelova zpráva dělnictvu nakloněná, také ona Dporučovala, aby dělníci v průběhu reorganizace akceptovali krácení mezd. Na tomto problému jednání ztroskotala. Horníky podpořily vsech-britské odborové svazv a výsledkem bvla generální stávka v květnu I936, která trvala deset dní. Ministerský předseda Baldwin by se tomuto ubrovskému střetu asi rád vyhnul. Avšak někteří členové jeho vlády po-.1/ováli zkoušku síly za žádoucí, protože chtěli odkázat dělníky do patli ných mezí. Vláda byla na generální stávku dobře připravena. Byl vyhlášen výjimečný stav. Země byla rozdělena na okrsky v čele s vládními zmocněnci, kteří w mohli spoléhat na podporu státních zaměstnanců. Zároveň bylo mobilizováno množství dobrovolníků, kteří prošli výcvikem pro případ takového nouzového stavu. Nejpotřebnější služby nepřerušily svou činnost 1 do mest plynuly dodávky potravin. Tímto způsobem vláda postupně neutralizovala hlavní účinky přerušení práce a někteří členové kabinetu, ze-iména Neville Chamberlain a Winston Churchill, naléhali, aby stávka byla prohlášena za nelegální, její organizátoři zatčeni a aby bylo konfiskováno imční odborů. Odboroví předáci se obávali, že až se vyčerpají peněžní k /.ervv odborů, stávka buď vvzní do ztracena, nebo se dělníci ze zoufal-m ví obrátí k násilí a možná vyvolají občanskou válku. Proto se spolehli na kompromisní návrh, který vypracoval sir Herbert Samuel a který předpokládal krácení mezd teprve pote, až budou skutečně zavedena opatření 312 K OSUDOVÉMU STŘETNUTÍ Orální stávka v rncc ,926. Pohkd na londýnskou ulte ukazuje, jaký dopad m&> pfcrušau ., k reorganizaci těžebního průmyslu, a generální stávku odvolali. Poc.i l dělníků byla o to více ponižující, že horníci, rozhořčení návrhem onu mzdy podle kompromisního návrhu, pokračovali ve stávec cele léto. ul» i se jejich vzdor vyčerpal a oni se stále znechucenější vraceli do práce. Nt nu Ji žádnou celostátní smlouvu, jen místní a oblastní kontrakty; konečným \ sledkem stávky bylo, že museli pracovat déle a za méně peněz. V období prosperity během druhé poloviny dvacátých let získal n 11;; 11• ký život opět něco ze svého předválečného lesku a brzy se zdálo, že gen rální stávka je včcí minulosti. Její důsledky však byly dalekosáhle. Pronu kala se příležitost k zásadní obnově důlního průmyslu; ten byl n;ul 11 ■ sužován problémy, a hornické oblasti proto zůstávaly místem ní/ks mezd a nezaměstnanosti. Ponurost, obtíže a nebezpečí života brusl yi horníků nalezly své literární vyjádření v realistickém a působivém ron nu George Orwella Road to Wlgan Pier (Cesta k Wiganskému molu) •/. roloi T937- Generální stávka navíc prohloubila nedůvěru mezi dělnictvem a /I kern obyvatelstva. Neúspěšná snaha vlády přímět zaměstnavatele k ústil] kom a zabránit propouštění probudila poclezrívavost vůči záměrům \ ku i noucích vrstev, kterou pak ještě posílila nesmiřitelná a tvrdá prohlá i některých členů kabinetu v době stávky. Po jejím zhroucení zaujal sii Baldwin smířlivý postoj a vyzýval průmyslníky, aby přijali dělníky zpěl ď práce bez krácení mezd. Avšak při prosazování této politiky si nepočii K OSUDOVÉMU SIŘETNUTÍ 313 .inu\stnanost v Británii v době velké krize. Dělníci cekají na zprávy o pracovních příležitostech l pracovním úřadem u Wigan Picí* lost energicky a nedokázal udržet na uzdě své protidělnicky zaměřené ilegy. V roce 1927 zasadila konzervativní většina v parlamentu odborům ■ Icr tím, že schválila zákon, který omezil právo stávkovat jen na pracovní 1 Míry; podpůrné stávky byly prohlášeny za ilegální. Odbory už navíc neměly shromažďovat peníze pro politické účely. Neústupnost vlády posí-lovala odpor dělníku vůči všem opatřením, která by provázelo dočasné 1 ráčení mezd nebo zvýšení nezaměstnanosti kvůli uzavírání neziskových li »Iri. Měl-li být britský průmysl schopen účinné konkurence na světovém trhu, potřeboval modernizaci, ale ta se nedala uskutečnit bez spolupráce dělníků, která byla po generální stávce nemožná. Stejně neblahý byl pro britskou ekonomiku návrat ke zlatému standardu, který oznámil Winston Churchill, konzervativní kancléř pokladu, ve wm prvním projevu o rozpočtu v dubnu 1925. V té době nikdo nezpo-1 hybňoval zásadu, že základní jednotka měny musí být definována jako 1 Lvivalcnt určitého množství zlata. Chybnost Churchillova kroku tedy nespočívala ani tak ve skutečnosti, že kurz libry byl opět vázán na určité množství zlata, jako spíše v tom, že zvolený poměr, totiž předválečná parna, byl nyní příliš vysoký. Churchill postupoval podle rady guvernéra Anglické banky Montagu Normana, který doufal, že návratem k předválečnému standardu získá Londýn opčt dominantní pozici na peněžním trhu. kterou ztratil během první světové války ve prospěch New Yorku. Výsledkem tohoto kroku bylo ale zvýšení cen britského zboží na světovém 314 K OSUDOVÉMU STŘh [NUTÍ trhu, a tím i oslabení britského postavení v mezinárodním obchodu. Ten to účinek byl o to nebezpečnejší, že Velká Británie měla zápornou obchod ní bilanci. Od této chvíle se finančníci dívali na každé další prohloubei i propasti mezi vývozem a dovozem jako na vázne ohrožení britského hus podářského života. Britští průmyslníci, v nichž prosperita 19. století vyv< 1 lala falešný pocit bezpečí, navíc zanedbávali obnovu a modernizaci svých továren; investice do jejich vybavení nyní znemožnil pokles zisků. Keynes byl jedním z mála, kdo pochopili, že návrat k předválečné paritě předsui vujc další konkurenční znevýhodnení. Do obecného povedomí se tyio potíže plne dostaly, až když bylo příliš pozdč a prosperita konec dyacá tých let vyústila v krizi. Od roku 1924 do roku 1929 byla u moci konzervativní vláda, v jejím, čele stál Stanley Baldwin. Ten se do vedoucího postavení v konzervativní strane vyšvihl až po válce. Výrazně se odlišoval od zámožných arisiokn tíi LSalisburyho a Balfoura, kteří byli konzervativními premiéry před ním a kteří by asi dokázali projevit více porozumení pro zmeny v rozděleni politické a hospodářské moci, jež přinesla válka. Baldwin byl bohau průmyslník a skutečnost, že převzal vedení konzervativců, naznačovala, jaký význam podnikatelé ve straně získali. Nicméně Baldwin nebyl ob vyklým typem podnikatele - nesentimentálního, cílevědomého a efcki i\ ního; byl spíše líný a nemel žádný jasný program ani zřetelné plány. Jeti nal jen tehdy, nedalo-li se tomu vyhnout, a i poté jeho jednání stejní určovala spíše intuice než chladný rozum. Svou touhou po klidném li ni rušeném životč, vzdáleném zmatkům průmyslové společnosti, dokotui le vyjadřoval nostalgickou náladu středních vrstev, které děsila vetíkoM problému poválečného svčta, a proto si vytvářely idealizovaný obraz si;t bility a prosperity viktoriánské a eduardovské Anglie. Baldwin se spol« 1 jíl s tím, že se koncem dvacátých let vrátilo něco ze skvčlosti předvah■ né Anglie, a neptal se, jak silná a pevná je prosperita jeho doby. Baldwin svým nedbalým přístupem ponechával volnou ruku členům svého kalu netu: energičtí ministři mohli provádět svou vlastní politiku. Působeni Austena ChambcHaina ve funkci ministra zahraničí bylo úspešné. J< li" nevlastní bratr Neville Chamberlain (1869-1940) rozšířil jako mínistl zdravotnictví systém sociálního zabezpečení prosazením zákona o at; robníeh důchodech. Churchill se jako ministr Financí snažil povzbudí průmysl snížením danč z příjmu a zvýšením dane dědické. Avšak zpu sob, jakým Churchill a Chamberlain proti Baldwinovu výslovnému pra ní trvalí na tom, že porážky generální stávky je treba využít k prosa/< •• zákonů omezujících moc dělníků, odhaloval napětí, které existovalo pod povrchem během těchto několika tučných let. Skicové bľicskt: v.senároílní vlády: Baldwin (vlevo) a MacDouald. Jakmile se objevily první příznaky krize, popularita konzervativců okamžité poklesla a výsledkem voleb v červnu 1929 byl nástup další labouris-1 ické vlády vedené Ramsayem MacDonaldcm. Počtem získaných hlasů byli li mzervativci ve skutečnosti nadále nejsilnější, ale hranice volebních okre- " byly vytyčeny tak, že labouristé získali v Dolní sněmovně 280 a konzervu ivci jen 261 křesel; pomčr zvrátilo 59 křesel liberálů. Jelikož labouristé 1 stejně jako v roce 1924 opírali o podporu liberálů, nemohli provádět i udikální opatření, např. znárodňování. V rámci existujícího ekonomického systému však labouristé neměli reálný program pro řešení problému nezaměstnanosti. Svobodu jednání vlády dále omezilo to, že ivlacDonald nabídl funkci kancléře pokladu Philipu Snowdcnovi (1864-^37), dlouholetému členu labouristické strany a přesvědčenému přívrženci volného obchodu a ekonomické ortodoxic. Mezitím se krize šířila a nezaměstnanost dosáhla v prosinci 1930 úrovně dvou a půl milionu lidí, což bylo n půldruhého milionu nezaměstnaných více než před osmnácti měsíci, kily se labouristé dostali k moci. S poklesem daňových příjmů a růstem plateb pro nezaměstnané začal být rozpočet nevyrovnaný. Výbor zkoumající hospodářskou situaci zaujal velmi chmurné stanovisko. Jeho zpráva doporučovala úspory ve státní správě a zejména snížení podpor v nezaměstnanosti. Toto pesimistické hodnocení britské ekonomiky se časo- 316 K OSUDOVÉMU STRHNUTÍ vč shodovalo s finanční krizí v Nemecku, kde se velmi silne angaxx» britské banky. To vyvoláte paniku, jejímž výsledkem bylo, že sc vsí« snažili měnit libru za jiné meny; začal úrt'k od libry. Ke krizi rozpučí-se tedy pridala krize menová. Jelikož labouristé neměli v Dolní snem« nč většinu, bylo nezbytné jednat s předáky jiných stran; tito polinl • podmínili na žádost britských a amerických bankéřů svoji podporu žením příspěvku v nezaměstnanosti. 1b byla hořká pilulka, která w i nům labouristické vlády těžko polykala. Když se nedokázali shodu* ml tom, zda tyto škrty uskutečnit či nikoliv, zdálo se, že odstoupení vl;i je nevyhnutelné. Nahradit ji mela koalice konzervativců a liberálu. M to aby podal demisi, šokoval MacDonald vlastní stranu oznámením přijal návrh, aby zůstal premiérem a ujal se řízení „národní vlády". \ n zasednou vůdcové všech tří stran. Většina členů labouristicke strain i odmítla následovat a místa v nové vládě přijali jen dva vyznánu i labourističtí politici - Snowdcn a J. H. Thomas (1874-1949). Národ labouristická strana, kterou MacDonald založil, zůstala bez vlivu. M Donaldova „zrada" -jak jeho krok označovali někdejší straničtí spol pracovníci - byla úderem, z nčjž se labouristická strana začala vzpui 1 továvat až koncem třicátých let. MacDonaldovo chování v teto krizi je hádankou. Mnozí je připisuji , charakterovým nedostatkům, zejména jeho marnivosti a snobství. Kil\ 1 po vytvoření „národní vlády'* kdosi řekl, že se asi stane populární v pn 1 n< neobvyklých kruzích, MacDonald údajne odpověděl: „Ano, zítra mne lni chtít políbil každá vévodkynč v Londýně." Nemčlo by se však zapomin že jeho socialistické názory vyrostly z neurčitého politického ideali 11 Nikdy nebyl marxistou a nikdy se nezabýval ekonomickou analýzou. Y Im podářských otázkách byl zvyklý postupovat podle rad expertů a možná 1 opravdu přesvědčen, že staví zájmy zeme nad zájmy strany. Od Ramsaye MacDonalda k Nevílíu Chamherlainovi Nová vláda začala se zaváděním přísných úsporných opatření: sni platy veřejných zaměstnanců a seškrtala podpory v nezamestnanosti. I ré se nyní vyplácely jen šestadvacet týdnů v roce a po přezkoumání nu c kových poměrů. Krácení žoldu v armádě vedlo k povstání britských mořníků ve skotském Jnvcrgordonu, a třebaže vzpoura rychle skom 1I.1 vyvolala novou finanční paniku. Vláda reagovala opatřením, které h\ ještě před pár měsíci považovalo za vyloučené: opustila zlatý stand V důsledku toho zůstal podíl britského vývozu na světovém obchodu | mčrnč stabilní. Volby, které vláda vypsala na 27. října 1931, aby si opiti 1 silnější mandát, pro ni znamenaly ohromný úspěch: labouristé tfísl K OSUDOVÉMU SI METNUTÍ 317 křesel, zatímco strany „národní vlády" jich nyní mely 556, z čehož i křesel připadalo na konzervativce. Ačkoliv nálepka „národní vláda" zů-■ 1 l.i zachována a MacDonald odešel teprve v roce 1935, ve Velké Británii dla ve skutečnosti až do druhé světové války konzervativní strana, h jím předsedou, a tedy i nejmocnější postavou v „národní vládě", byl (dále Stanley Baldwin, i když úřad premiéra zastával MacDonald. Po jeho Istoupení převzal funkci premiéra sám Baldwin. Ten rezignoval o dva i>ky později, v roce 1937, když byl na vrcholu vlivu i slávy. Ta obrovskou 1 1 ou vzrostla díky bravurnímu zvládnutí krize, kterou vyvolala neústupní krále Eduarda VIIL ve věci jeho sňatku s rozvedenou ženoua ježskon-Plil královou abdikací. Baldwinovým nástupcem ve funkci premiéra se stal ■cvillc Chamberlain, syn joscpha Chambcrlaina. Pokud jde o politický I ilcnt, byl Neville ve své rodině považován za horšího než jeho starší bra-r Austen, a byl proto určen ke kariéře podnikatele. Když nakonec vstou-Bl do politického Života, zabýval se především hospodářskou politikou. Pote, co vykonával funkci ministra zdravotnictví v konzervativní vládě Ir dvacátých let, působil jako kancléř pokladu v „národní vládč": v této Iftkcí nesl hlavní odpovědnost za způsob, jakým se vláda pokoušela vy- l mil Velkou Británii z krize. I lospodářská politika „národní vlády" byla přísně ortodoxní. Hlavním llcm bylo udržet rozpočtovou rovnováhu, a pokud to bylo slučitelné tímto cílem, stimulovat průmysl zachováním nízkých daní. Pod ochranným štítem „národní vlády" dokázali konzervativci prosadit krok, který Miibolizoval smrt liberální Anglie 19. století: byla zavedena ochranná cla. Pro stranu Josepha Chambcrlaina, a zejména pro jeho syna, to byla jedinečná příležitost, jak navázat těsnější hospodářské svazky mezi Velkou Británií a jejím impériem pomocí preferenčních cel. Takový krok se zdál byt o to žádouenejší, že během dvacátého století soudržnost britského impéria neustále slábla. Pouta mezi Velkou Británií a jejími dominii (Austrálii . Kanada, Nový Zéland, Jihoafrická unie a Irský svobodný stát) ochabla 1 nyní už byla spise citového než právního rázu. ľ'ormulacc, kterou Velká Británie a její dominia přijaly na imperiálni konferenci v roce 1926, kon- 1 ;itovala, že dominia jsou „autonomní společenství v rámci britského impéria, která mají stejný status a ve své domácí a zahraniční politice ti v žádném ohledu nejsou podřízena, nýbrž pojí je společná věrnost koruně a svobodně se spojují jako členové Britského společenství národů". V roce 1931 definoval westminsterský statut toto nové pojetí „Britského polcčcnství národů" závaznými ústavními pojmy. Jelikož se dominia v domácí i zahraniční politice považovala za zcela nezávislá, byl návrh britské vlády na zlepšení hospodářské situace pomocí preferenčních cel 318 K OSUDOVÉMU Si ŘETNUTÍ mezi příslušníky impéria přijat velmi chladne. Jednání v Ottawě behei léta 1932 byla obtížná a výsledek mel daleko ke snům Joscpha Chamb< 1 laina o volném obchodu v rámci impéria: v podstate bylo dohodnuto, dominia si zachovají existující efa na průmyslové výrobky z Velké Británii ale zvýší cla na průmyslové zboží z jiných žerní. Britská vláda tedy zůstávala ve své hospodářské politice i nadále opati ná. Sám Neville Chamberlain označoval jím prosazovanou politiku /.i „plahocení vpřed". A v Británii vskutku docházelo k postupnému, i kd> pomalému hospodářskému oživení, jemuž napomohlo i celkové zlepši 1 světové hospodářské situace. Avšak nikdy neproběhla skutečné důkladu, obnova průmyslového zařízení a v oblastech, které krize těžce zasáhla, žili lidé i nadále na pokraji bídy. Nezaměstnanost nikdy neklesla pod jedí n milion osob. Problém v, které musela britská vláda ve třicátých letech řešit - nezá\ í' lost dominií, nepokoje v Indii, otřesy typu abdikační krize a především hospodářské problémy Velké Británie - byly různorodé a složité. Pnpto/i základním kamenem britské hospodářské politik)' byl vyrovnaný rozpoct 1 vyhýbala se vláda novým, dodatečným břemenům, která by mohla Snad no narušit rozpočtovou rovnováhu a možná i zastavit zotavování ckonn míky. Proto také dlouho váhala s přechodem k politice znovuvyzbroji ni ei s přijetím takové zahraniční politiky, která by vyžadovala posílení hni skýeh ozbrojených sil. Ve snaze ospravedlnit tuto zdráhavost mela vetší na členů vládníkonzcrvativní strany sklon zlehčovat nebezpečí, která fin 1 žila od diktátorů, zejména od vzestupu Adolfa Hitlera. Místo toho přikláněli k přespříliš optimistickým názorům o možnosti dohodnou! s nimi v míru. Churchill jako málem jediný mezi konzervativci pozval il varovný hlas proti Hitlerovým agresivním sklonům. V teto dobe byl ;tli jeho politický vliv na nejnižším stupni. Odpor labouristů k diktátorům I jasný a.jednoznačný, ale pacifistická tradice strany v nich vyvolávala ni ochotu uznat nezbytnost znovu vyzbrojení; jejich doporučení spoléhá 1 na kolektivní bezpečnost bylo dosti nerealistické. V britské vládnoucí vrstvě však existovala vlivná skupina, která polil žela na vzestup nacismu se sympatiemi- K této skupině patřil vlivný I mentátor londýnských Tirncsů Geoffrey Dawson, který od počátku d\ 1 tých let bojoval proti údajné profrancouzské orientaci britské zahraim < politiky, dále tu byli imperiálne zaměření politici jako lord Lothian, kti chtčl Británii uvolnit ze svazků $ evropským kontinentem, a také genii nofilští šlechtici jako Astorové, kteří v Hitlerovi videli obnovitele dobu mecké společnosti ze dnů císařství. Shovívavý přístup této skupiny vu Hitlerovi vyplýval z mnoha okolností. Její příslušníci souhlasili s revL ' K OSUDOVÉMU SI KU NUTÍ 319 •tickou tezí, že s Německem se ve vcrsaillcské smlouvě zacházelo nefér i /<■ kdyby se tyto nespravedlnosti odstranily, stala by se z Nemecka spo-ijrná a mírumilovná mocnost. Chovali také jistý obdiv k německé ukáz-uosti a spořádanosti, která se podle nich s Hitlerem opčt dostane ke »vu. Navíc věřili, že jc-li Nemecko nejsilnější zemí kontinentální Evro-má zde také právo uplatnit svou hegemonii: až toho dosáhne, bude prý udržovat na neklidné pevnine mír a pořádek. Zároveň měli sklon dort »vat nacistické propagande, podle níž před nástupem nacistu k moci Hrozilo Německu ovládnutí komunismem. Význam této skupiny - clive-llcnskc klik)', jak sejí říkalo podle venkovského sídla Astoru - tkví v tom, i ovlivňovala, ba přímo předepisovala politiku Nevilla Chambcriaina •ié, co se v roce 1937 stal premiérem. Neville Chamberlain zaměřil zvláštní pozornost na zahraniční politiku, protože nelibě nesl, byl-li hospodářský život narušován politickými krize-11. S naivní nadutostí považoval všechny ostatní národy za horší než Bri-ly, takže ani příliš nerozlišoval, zda to jsou demokracie nebo diktatury. rpto neviděl žádný důvod, proč by se Británie neměla dohodnout s dik-lory. a protože postrádal představivost, nemel tušení o dynamické rozpínavosti obsažené v nacismu. Neville Chamberlain přistupoval k jednáni 111 s Hitlerem jako byznysmen k jednání s jiným byznysmenem, tedy v důvěře, že majetní lidé se zdravým rozumem se vždy dokáží dohodnout || oboustrannému prospěchu. Předpokládal, že když Velká Británie ukáže I litlerovi dobrou vůli řadou ústupku, bude Hitler ochoten spolupracovat I Británií na zachování míru. S touto mylnou představou a pln velkých nadějí nastoupil Neville Chamberlain politiku appeasememu. Ukázalo se, Se původní názor Chambcrlainovy rodiny o nedostatku Nevillova politického talentuje plně oprávněný. ľ I! A N GTE Přestože francouzská reakce na nacistickou expanzi byla stejně slabá j;iko britská, mela slabost francouzské zahraniční politiky velmi odlišné kořeny. Vlivem poklesu poetu obyvatel a posunů ve francouzské hospodářské struktuře bčhcm třicátých let sílil pocit národního úpadku, neklidu a napětí. Francie sice získala v důsledku války Alsasko-I.otrinsko, ale její lidské ztráty byly tak vysoké, že v roce 1.921, kdy se konalo první poválečné sčítání lidu, měla ménč obyvatel než v roce 1914 - pouhých 39 aio 000. Bčhcm první svetové války a ještě mnoho let po ní se francouzská vláda neodvažovala předložit oficiální údaje o počtu válečných občtí. Více než čtvrtině /. 1 400 000 padlých a nezvěstných by na konci války bylo mezi dvaceti 438 Obnova a vzpoura: Léía padesátá dosti zavádějící, protože složení a pravomoci těchto shromáždění n -určovat francouzský parlament. Vliv místních obyvatel byl tak i nutliili pcělivč limitován a velmi omezené ústupky touze po samospráve nenmli ly zastavit koloniální hnutí na jejich cestě k nacionalismu a nezávislosti Avšak zachování impéria se nedotýkalo jen francouzských finančnú li zájmů a hospodářské moci, nýbrž i nejcitlivějšího nervu Francouzské po litiky: armády. Francouzská armáda se nikdy pinč nezapojila do životu republiky. Považovala se za obránce disciplíny a národních tradic před pn i ticírkevním a individualistickým duchem Velké francouzské revoluce. S \ i tězstvím v první světové válce ustoupil protiklad mezi armádou a rcpuNi kou do pozadí. Ve dvacátých letech pari Ukoval jeden z největších vojáku Francie, monarchistický maršál Lvautev, Maroko, ave službách třetí " publiky tak vykonal to, co se označovalo za „mistrovský kousek francou. ské kolonizace", kyautcy, jehož školou prošlo mnoho důstojníku ohnu světových válek, napsal slavný esej O koloniální roli armády (rejoo). Jesi li. < duchovní ovzduší v samotné republice nebylo pro myšlenky armády při liš příznivé, mimo ni - v koloniích - mohlo hrát vojsko ve službách Fran cic mnohem vetší roli. Navíc tu byla řada elitních pluků se skvělými válci nými úspechy, které tvořili Afričané. Poválečné události posílily vazbu mezi dôstojníckym sborem a fran couzskou koloniální říší. V roce 1940 utrpěli vojáci zdrcující ztrátu presu že a na konci války požadovaly kádry francouzského hnutí odporu mísu v armádě; pro profesionální důstojníky to byli vetřelci, cizí a nevítané živ Iv. Celková atmosféra poválečné Francie tak byla vůči armádním tradicím nepřátelská- Politické klima, v němž byli socialisté považováni za umíriu no u sílu, a intelektuální ovzduší, ve kterém revoluční hodnoty přijaly /;i své i nejpřednější duchovní autority poválečné Francie bez ohledu na sví politické názory - ať už to byl komunista Jean-Paul Sartre (1905-1980) nebo antikomunista Albert Ganaus (1913-1960) -, byly v rozporu s ideji mi, na nichž vyrostli francouzští důstojníci. Těsná vojenská spolupráci s důstojníky jiných národu, zejména s Američany, vedla ke zdůrazňováni významu nových zbraní a technologických aspektů vojenství, jakož ikten denei přehlížet hodnoty minulosti. Jednotná evropská vojenská organ i/.:i cc nezajišťovala francouzským důstojníkům ono prominentní postaveni, kjakému se cítili být oprávněni na základě velké vojenské historie Fran cic. V koloniích však armáda mohla být tím, čím vždy byla; mohla si zd< zachovat - nebo znovu získávat - svou identitu. A tak se vojsko s nadšením chopilo úkolu, jakým bylo potvrzení fran couzského nároku na bývalé državy v indočíně. Je nutno také přípome nout, že mnozí politici podporovali armádu, protože cítili, že vzestup Obnova a v/poura: Lítá MwsArÄ 439 prestiže Francie v zahraničí by jim mohl navrátit popularitu, kterou ztratili při řešení domácích záležitostí. Když toto dobrodružství skončilo potupnou porážkou u Dien Bien Phu a hořkými výčitkami, jimiž se navzájem častovali civilní a vojenští představitelé, pokusili se vojáci získat armádě znovu prestiž dychtivou podporou jiných dobrodružství, která by ukázala, že Francie je stále imperiálni mocností: například spoluprací s Velkou Británií a Izraelem v akcích proti Egyptu během suezské krize. Británie Také lidé ve Velké Británii, která se od roku 1940 nacházela v obležení, očekávali, že konec války je počátkem lepšího světa. Jejich touha po novém životě, touha uniknout z temných a vyčerpávajících let války, se projevila téměř okamžitě: ještě před kapitulací Japonska svrhli britští voliči Churchilla. Labouristé získali jen o sto tisíc hlasů více než ostatní strany, tyto hlasy však byly rozloženy tak, že jim v poslanecké sněmovně získaly o 250 křesel více než konzervativcům a liberálům. Pro tuto změnu vlády existovalo několik důvodů. Konzervativci byli u moci od roku 1931, a kdyby se volby kvůli válce nemusely odložit, k obvyklému odklonu voličů od vládní strany by pravděpodobně došlo už před pěti lety. Kredit, který získal Churchill svým vůdcovstvím za války, nebylo možno přenést na Konzervativní stranu. Pomalost, s jakou konzervativci před válkou uváděli do praxe opatření k překonání krize, krach Chambcrlainovy politiky appea-sementu, málo energické prosazování znovuvyzbrojení, které mělo za následek, že Velká Británie zůstala nepřipravena na nacistickou agresi -to vše měli lidé ještě v živé paměti. Od labouristů se dalo očekávat větší nadšení i větší úsilí při prosazování sociální reformy než od konzervativců. Důležitým faktorem byla také skutečnost, že labouristé byli koaličním partnerem v Churchillově vládě a že někteří z labouristiekých předáků -Clement Attlec, Ernest Bevin či sir Stafford Gripps - hráli za války význačnou roli. Vláda, kterou nyní sestavil Clement Attlee (1883-1967), se stala jedním % největších reformních kabinetů Velké Británie. Labouristé stavěli na základech, které položila Asquithova liberální vláda před první světovou válkou, a založili „stát blahobytu" (welfare state). Zákon o národním pojištění, který byl schválen v roce 1946, se postaral o téměř úplné zabezpečení ve stáří, v případě nemoci nebo ztráty zaměstnání. Pro spojení mezi labouristv a předválečnými liberálv je charakteristické, že zákon vznikl na základě zprávy liberálního ekonoma Williama Bcvcridge. Zákon o národním pojištění pak doplnil zákon o národní zdravotní službě, který zajišťoval úplnou lékařskou péči pro všechny obyvatele Británie. To vyvolalo zar-