1.
V jakémsi odlehlém koute kosmu, třpytivé rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvézda. na níž chytrá zvířata vynalezla poznávaní. Byla to nejhrdejSí a nejprolhanějSÍ minuta ..dějin světa": ale ne víc než pouhá minuta. Po několika nadechnutích přírody hvézda vyhasla, a ona chytrá zvířata musela zemřít. - A i kdyby si takovou bajku někdo vymyslel, přece by dostatečně nevystihl, jak uboze, jak stínovitě a prchavé, jak neúčelne a libovolně se vyjímá lidský intelekt v přírodě; existovaly celé večnosti, kdy nebyl; až opět vezme za své. nic se nesune. Neboť tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidf. Jest touž jenom lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa. Kdybychom se však mohli dorozumět s komárem, zjistili bychom. Že i on se vznáší vzduchem s tímto patosem a cítí se jako létající střed tohoto světa. Není v přírodě nic tak zavrženíhodného a malého, aby se to nepatrným závanem oné síly po-
7
O pravdé a Hi ve smyslu nikoli morálním
znáváni ne nafouklo okamžité jako mech; a stejně jako chce mít svého obdivovatele každý nosič, lak se domnívá i nejhrdější člověk, filosof. Že na jeho konání a myšlení se ze všech stran teleskopicky upírají zraky kosmu.
Je zvláštní. Že něco takového dokáže intelekt, jenž je přece dán těm nejnešťastnějším, nejkfehčím. nejpomíjivějším bytostem právě jen jako pomůcka, aby je na minutu udržel při životě; z něhož by jinak, bez takového přídavku, měly všechny důvody prchat tak rychle jako Lcssingův syn. Domýšlivost spojená s poznáváním a pociťováním zastírá oči i smysly lidí mhou a klame je o hodnotě bytí lím. Že v sobe chová nejlichotivější ocenění právě pro poznáni samo. Jejím nejobecnějším účinkem je klam - ale něco z tohoto charakteru ulpívá i na zcela dílčích účincích.
Intelekt, jakožto prostředek k uchování individua, rozvíjí své hlavní síly v přetvářce; neboť ona je prostředkem, jímž se uchovávají slabší, méně robustní individua, kterým je odepřeno vést boj o existenci pomocí rohů nebo ostrých dravcích tesáků. V člověku dosahuje toto umění přetvářky svého vrcholu: tady je klam a mam, lichotka, lež a podvod, pomluva, reprezentace, život ve vypůjčeném lesku, maska, zahalující konvence, nutkání předvádět se před druhými i před sebou, zkrátka neustálé poletování kolem plamene je-
8
O pravdé a lil ve smyslu nikoli morálním
šitnosti natolik pravidlem a zákonem, že snad není nic nepochopitelnějšího, než že mezi lidmi mohl vzejít čestný a čistý pud k pravdě. Jsou hluboce ponořeni do iluzi a snových obrazů, jejich oko klouže jen po povrchu věcí a vidí „formy", jejich cit nikde nevede k pravdě, nýbrž se spokojuje s přijímáním podnětů a jakousi lápavou hrou na hřbetě věcí. Navíc se nechává člověk po celý život obelhávat za nocí sny. aniž se tomu jeho morální cit snaží někdy zabránit: zatímco prý existují lidé. jimž se silou vůle podařilo odstranit chrápání. Co vlastně člověk o sobě ví! Ano, dokázal se snad alespoň jednou dokonale vnímal, vystaven sám sobě jako v osvětlené vitríně? Nezamlčuje mu snad příroda téměř všechno, dokonce i o jeho těle, aby ho, stranou zákrutů střev, rychlého proudění krve, složitých záchvěvů tkání, zahnala a uzavřela do hrdého šalebného vědomí? Odhodila klíč: a běda osudné zvědavosti, která by dokázala jednou vyhlédnout škvírou z pokojíku vědomí ven a dolů a tušila by teď. že člověk spočívá na čemsi nemilosrdném, žádostivém, nenasyceném, vražedném, v lhostejnosti svého nevědění, jako by ve snách visel na hřbetě tygra. Odkud, pro všechno na světě, při této konstelaci pud k pravdě?!
Pokud by se individuum chtělo jen udržet proti druhým individuím, používalo by za přirozeného stavu věcí intelekt většinou jen k přetvářce: jelikož chce
"
O pravdé a Hi ve smyslu nikoli morálním
však člověk existoval společensky a stádně zároveň z nouze a nudy. potřebuje jakousi dohodu o míru a usiluje o 10, aby alespoň to nejdrsnější bellum omnium contra omnes zmizelo z jeho světa. A uzavření míru přináSí s sebou něco. co vypadá jako první krok ke vzniku onoho záhadného pudu k pravdě. Právě teď se fixuje to. co má od nynějška býl ..pravdou", tj. vynalézá se stejnoměrně platné a závazné označování věcí a zákonodárství jazyka tvoří také první zákony pravdy: neboť zde poprvé vzniká kontrast mezi pravdou a lží: lhář používá platná označení - slova - lak. aby se neskutečné jevilo jako skutečné; jsem bohatý, zalímco pro jeho slav by bylo pravým označením „chudý". Zneužívá pevných konvenci libovolným zaměňováním, nebo dokonce obracením jmen. Pokud tak Činí sobeckým a svému okolí škodlivým způsobem, nebude mu společnost už důvěřovat, a tím ho vyloučí. Lidé se přitom nevyhýbají ani tak podvedení samému, jako spíše tomu. že podvodem mohou být poškozeni. Ani na tomto stupni neproklínají v podstatě klam, nýbrž zlé. nepřátelské důsledky určitých druhů klamu. A v podobně omezeném smyslu chce Člověk také pravdu. Touží po příjemných, život udržujících důsledcích pravdy; čisté poznání bez důsledků je mu lhostejné, a vůči škodlivým a ničivým pravdám je naladěn dokonce nepřátelsky. A nadto: jak je tomu s oněmi
10
O pravdé a l£t ve smyslu nikoli morálním
konvencemi jazyka? Jsou snad výsledkem poznání, smyslu pro pravdu: kryje se označení a věc? Je jazyk adekvátním výrazem všech realit?
Jenom ze zapomněti i vost i může Člověk propadnout bludu, že je majitelem pravdy v onom právě označeném stupni. Ncchce-li se spokojil s pravdou ve formě tautologie, tj- s prázdnou slupkou, bude věčně zaměňovat iluze za pravdy. Co je to slovo? Zobrazení nervového vzruchu ve zvucích. Usuzovat však z nervového vzruchu dále na příčinu mimo nás je již výsledkem chybného a neoprávněného užití věty o důvodu. Jak bychom mohli - kdyby tím jedině rozhodujícím při vzniku řeči byla pravda a při označování hledisko jistoty - jak bychom pak mohli říkat: kámen je tvrdý: jako by nám „tvrdý" bylo známé ještě i jinak, a nejen jako veskrze subjektivní podnět! Dělíme věci podle rodů. označujeme strom za mužský, rostlinu za ženskou: jaké to libovolné příměry! Jak daleko za hranice jistoty jsme ulétli! Německé označeni hada nepostihuje nic než určité vinutí, kroucení, a mohlo by se ledy právě tak dobře užít na červa. Jaká svévolná vymezení, jaké jednostranné zdůrazňování hned té. hned oné vlastnosti věci! Postavimc-li vedle sebe různé jazyky, ukáže se. Že u slov nikdy nezáleží na pravdě ani na adekvátním výrazu: jinak by jazyků nebylo tolik. „Věc o sobě" (to by byla právě Čistá pravda bez důsledků) je
11
O pravd/ a W ve smyslu nikoli morálním
pro tvůrce jazyka zcela neuchopitelná a naprosto nežá-doucí. On jen označuje vztahy včcí k lidem, a aby je vyjádřil, sahá k nejsmělejším metaforám. Nervový vzruch nejprve přenesen v obraz! první metafora. Obraz zase ztvárněn ve zvuk! druhá metafora. A pokaždé úplné přeskočení celé sféry, rovnou do nejaké docela jiné a nové. Představme si člověka, který je úplné hluchý a nikdy nemel žádný vném tónu ani hudby: bude pozorovat Chladniho obrazce v pisku, rozpozná jejich příčiny v chvční struny a bude teď přísahat. Ze nyní už určité ví. Čemu lidé říkají tón; a tak se nám všem vede s jazykem. Domníváme se, že víme cosi o věcech samých, mluvíme-li o stromech, barvách, snéhu a kvetinách, a přece nevlastníme nic než metafory véd. které původním bytnostem naprosto neodpovídají. Stejné jako tón v podobé obrazce v písku vyjímá se ono záhadné X véci o sobe jednou jako nervový vzruch, poté jako obraz, nakonec jako zvuk. Logicky tedy vznik jazyka rozhodné neprobíhá a veškerý materiál, s nímž pozdéji Človek pravdy, badatel, filosof pracuje a z ně-hož staví, pochází, ne-li ze vzdušných zámků, pak přece jen nikoli z podstaty vécf.
Uvažme jcSté zejména tvorbu pojmů: každé slovo se stává pojmem v tom okamžiku, kdy už pravé nemá sloužit jedinečnému, naprosto individualizovanému původnímu prožitku, jemuž vdéčí za svůj vznik, napři -
i:
O pravd/ a ll> ve smyslu nikoli morálním
klad jako připomínka, nýbrž když se musí hodit zároveň na nespočetné, více nebo ménč podobné, tj. přísní vzato nikdy stejné, ledy samé nestejné případy. Každý pojem vzniká tím. že bereme ne-stejné za stejné. Tak jisté jako není žádný list zcela shodný s jiným, je pojem listu vytvořen svévolným vynecháním tčehto individuálních odlišnosti, zapomenutím na vše rozlišující. a vzbuzuje nyní představu, jako by v přirodč existovalo kromé listů cosi. co by bylo „listem vůbec", jakousi praformou. podle níž by byly všechny lístky tkány, kresleny, tvarovány, barveny, krabaceny. malovány, jenže nešikovnýma rukama, takže by Žádný exemplář nebyl korektní a spolehlivý jakožto věrná kopie své praformy. Nazýváme nějakého Člověka poctivým; proč dnes jednal tak poctivě? ptáme se. NaSc odpověď obvykle zní: z poctivosti. Poctivost! to značí opět: list je příčinou listů. Vždyť my nevíme vůbec nic o jakési bytostné kvalitě, jež by se jmenovala poctivost, víme však o nespočetných individualizovaných, a ledy nestejných jednáních, která vynecháním onoho nestejného činíme stejnými a označujeme teď jako jednání poctivá; nakonec z nich formulujeme jakousi qualitas occulta se jménem: poctivost.
OdhiíŽení od individuálního a skutečného nám dává pojem, stejně jako nám dává i formu, zatímco příroda nezná Žádné formy a pojmy, tedy ani žádné druhy.
i:*
O pravdé a Hi ve jmyslu nikoli morálním
nýbrž jen jakési nám nepřístupní a nedefinovatelné X. Neboř i náš protiklad individua a druhu je antropo-morfní a nepochází z podstaty včcí. třebaže se neodvažujeme fikal. Že jí neodpovídá: to by totiž bylo dogmatické tvrzení a jako takové právč tak neprokazatelné jako jeho protiklad.
Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor, meto-nymií. antropomorfismů, zkrátka lidských relaci, které - poeticky a rétoricky vystupňovány - byly přeneseny, vyzdobeny a které po dlouhém užívání připadají lidu pevné, kanonické a závazné: pravdy jsou iluze, o nichž Člověk zapomněl, že jimi jsou. metafory, jež se opotřebovaly a pozbyly smyslové síly, mince se setřeným obrazem, které bereme jen jako kov. a nikoli už jako mince. Stále ješlě nevíme, odkud pochází pud k pravdě; neboť dosud jsme slyšeli jen o závazku, který společnost vznáší, aby mohla existovat, o závazku být pravdivý, tzn. používat běžných metafor, ledy, morálně vyjádřeno: lhát podle pevné konvence, lhát davově stylem závazným pro vSechny. Človék arci zapomíná, že je na tom takto; lže tedy označeným způsobem nevědomě a podle staletých zvyklostí - a právě touto nevedomosti, právě tímto zapomněním dospívá k pocitu pravdy. Z pocitu, zeje zavázán označovat jednu věc za červenou, druhou za studenou, třetí /a němou, probouzí se v něm morální, k pravdě se vztahující hnutí:
!■:
O pravd/ a lii ve smyslu nikoli mordhfm
v protikladu ke lháři, jemuž nikdo nevěří, jejž vSichni vylučují, demonstruje si Člověk vše, co je na pravdě úctyhodné, důvěryhodné a prospěšné. Staví nyní své jednání jakožto rozumná bytost pod vládu abstrakci: nestrpí už. aby byl strháván náhlými dojmy, názory, zobecňuje všechny tyto dojmy nejprve v bezbarvější. chladníjSÍ pojmy a k nim pak připřahá vůz svého žití a jednání. Vše, co člověka odlišuje od zvířete, závisí na této schopnosti sublimoval názorné metafory ve schéma, rozpustit ledy obraz v pojem; v oblastí oněch schémat je totiž možní něco, co by se nikdy nepodařilo s názornými prvními dojmy: vybudoval pyramidový řád podle kast a stupňů, vytvořit nový svět zákonů, privilegií, podřazenoslí. vymezení, který nyní vystupuje proti názornému světu prvních dojmů jako cosi pevnějšího, obecnějšího, známějšího, lidštějšího, a proto jako regulativ a imperativ. Zatímco každá názorová metafora je individuální, ojedinělá, a umí tedy pokaždé uniknout jakémukoli schematickému třídění, vyznačuje se velká pojmová stavba strnulou pravidelností římského kolumbária a vyzařuje ve své logice přísnost a chlad, které jsou "laslní matematice. Koho tento chlad ovane, stěží uvěř že i pojem, kostěný a ro-hovitý jako kosíka a stejně přemístitelný, zde přece zůstává jen jako residuum metafory a že iluze uměleckého přenosu nervového vzruchu v obrazy je ne-li
i.'
O pravdé a Hi ve smyslu nikoli morálním
matkou, ledy alespoň babičkou každého pojmu. V rámci této pojmové hry v kostky však ..pravda" znamená -používat každou kostku tak. jak je označena; počítat přesné její oka, správné sestavovat rubriky a nikdy se neprohřešit proti kastovnímu rudu a proti poradí tříd. Tak jako Římané a Etruskové rozřezali nebe strnulými matematickými Čarami a do takto vymezeného prostoru zahnali boha jako do chrámu, tak má každý národ nad sebou takovéto matematicky rozdelené nebe pojmů a požadavkem pravdy pak rozumí, že má byt každý pojmový bůh hledán jen ve své sféře. Zajisté zde můžeme človeka obdivovat jako mocného stavitelského génia, jemuž se daří budovat nekonečné komplikovaný pojmový dóm na pohyblivém základu a jakoby na plynoucí vodé; ovšem aby se na takových základech udržel, musí to být stavba jako z pavoucích vláken, tak jemná, aby ji s sebou unášela vlna. tak pevná, aby ji ncrozvanul vítr. Jako stavitelský génius tak Človek vysoko převyšuje včelu: ta staví z vosku, jejž nasbírá v přírodě, on staví z daleko jemnéjšího tkaniva pojmů, jež musí teprve ze sebe vysoukat. Zaslouží si velký obdiv - ale rozhodné ne za svůj pud k pravdě. ; čistému poznání věcí. Schová-li někdo nějakou věc za keř. právě tam ji zase hledá a také ji najde, pak na takovém hledání a nalézání není celkem co oslavovat: právě tak se to však má s hledáním a nalézáním ..prav-
16
O pravd/ a Hi ve smyslu nikoli mordlnfm
jy" v oblasti rozumu. Stanovím-li definici savce a poté, spatřiv velblouda, prohlásím: Hic, savec, vyjde tím sice najevo pravda, ale jen omezené hodnoty, čímž míním. Že je veskrze antropomorfní a neobsahuje jediný bod. který by byl „pravdivý o sobě", skutečný a všeobecně platný, odhlédneme-li od člověka. Hledač takových pravd hledá v podstatě jen metamorfózu světa v člověka; usiluje o rozumění světu jakožto lidské věci a v nejlepším případě si vydobude pocit asimilace. Podobně jako pozoruje astrolog hvězdy ve službách člověka a v souvislosti s jeho štěstím a trápením, pozoruje takový badatel celý svět ve spojeni s člověkem. Svět jakožto nekonečně lomenou ozvěnu nějakého pratónu. totiž člověka, jakožto rozmnožený obraz jediného pra-obrazu, člověka. Jeho metodou je: přikládat ke všem věcem jako měřítko člověka; vychází pří tom však t mylné domněnky. Že má tyto věci jako Čisté objekty bezprostředně před sebou. Zapomíná tedy na melafo-ričnost původních názorových metafor, a bere je jako věci samy.
Pouze díky tomu. že Člověk zapomněl onen primitivní svět metafor, že obrazová masa vyvřevší původně jako horoucí láva z praschopnosti lidské fantazie ztuhla a strnula, pouze díky ncvývratné víře. že toto slunce. toto okno, tento stůl je pravda o sobě. zkrátka jen díky tomu. že Člověk zapomíná sebe sama jakožto subjekt.
17
O pravdé a III v* smyslu nikoli morálním
a to subjekt umelecky tvořící, žije v určitém klidu, v jistoto a důslednosti; kdyby mohl jen na okamžik opustit vězeňské zdi této viry. byla by po celém jeho „sebevědomí" vmžiku veta. Námahu mu působf už to, má-li si pfiznat, že moucha či pták pcrcipujl úplné jiný svét než Človek, a že otázka, která z obou percepcí světa je správnejší, je zhola nesmyslná, protože by se už muselo méřit měřítkem správné percepce, tj. mě-rítkem neexistujícím. Vůbec mi vsak správná percep-ce - to by znamenalo adekvátní výraz objektu v subjektu - pripadá jako rozporuplný nesmysl: neboť mezi dvěma absolutně rozdílnými sférami, jako jsou subjekt a objekt, není kauzalita, správnost, výraz, nýbrž nanejvýš estetické chování, mám na mysli náznakový přenos, zadrhávající překlad do zcela cizího jazyka. K tomu je vsak rozhodně zapotřebí volné básnivč a volně vynalézavé střední sféry a prostředku) íc í sfly. Slovo jev obsahuje mnoho svodů, a proto se mu co možná vyhýbám: neboť není pravda, že podstata věcí se zjevuje v empirickém světě. Malíř, jemuž chybějí ruce a jenž by chtěl obraz, který mu tane na mysli, vyjádřit zpěvem, vyjeví toho při této záměně sfér pořád jcSlč více. než kolik prozrazuje empirický svět o podstatě věcí. Dokonce ani poměr nervového vzruchu k vytvořenému obrazu není o sobě nutný; jestliže je vsak týž obraz vytvářen miliónkrát a děděn z pokolení na poko-
IS
O pravdé a lli ve smyslu nikoli morálním
lení. ba nakonec se u celého lidstva objevuje pokaždé v důsledku téhož popudu, pak pro člověka konečně nabývá téhož významu, jako by to byl obraz jedině nutný a jako by onen poměr původního nervového vzruchu k vytvořenému obrazu byl poměrem přísně kauzálním; stejní by byl i do nekonečna opakovaný sen pociťován a posuzován veskrze jako skutečnost. Avšak ztuhnutí a strnuti metafory nijak nezaručuje nutnost a výlučnou oprávněnost této metafory.
Každý, komu jsou podobné úvahy blízké, jistě pocítil vůči jakémukoli idealismu tohoto druhu hlubokou nedůvěru, kdykoli se vskutku zřetelně přesvědčil o věcné důslednosti. vSudypřftomnosti a neomylnosti přírodních zákonů; učinil pak tento závěr vse zde. kam až pronikneme směrem vzhůru k teleskopickému světu a směrem do hloubi ke světu mikroskopickému, je naprosto jisté, vybudované, nekonečné, zákonité a bez mezer; véda bude v těchto šachtách věčně s úspěchem těžit a vse. co nalezneme, bude v souladu a nebude si odporovat. Jak málo se to podobá výtvoru fantazie: neboť kdyby jím to bylo, musela by se přece někde projevit zdánlivost a neskutečnost. Proti tomu je třeba za prvé říci: kdybychom měli každý sám rozdílné smyslové pocity, kdybychom mohli sami pcrcipovat jednou jako pták. jednou jako červ. jednou jako rostlina, nebo kdyby jeden z nás viděl tentýž podnět jako
19
O pravdf a lit ve smyslu nikoli morálním
červený, nikdo druhý jako modrý a někdo třetí by jej vnímal dokonce jako zvuk. pak by nikdo o lakové zákonitosti přírody nemluvil, nýbrž chápal by ji jen jako vysoce subjektivní útvar. A za druhé: Čím je pru nás vůbec přírodní zákon; není nám znám sám o sobe. nýbrž jen svými účinky, tzn. svými relacemi ke druhým přírodním zákonům, které nám jsou známy opét jen jako relace. Poukazuji tedy všechny tyto relace vždy znovu jen k sobe navzájem a ve své podstate jsou pro nás zhola nesrozumitelné; jen to, co k nim přidáváme, čas. prostor, tedy vztahy sukcese a čísla jsou nám na nich opravdu známé. Ale vSe zázračné, nač pravé u přírodních zákonů hledíme s úžasem, co si žádá našeho vysvětlení a mohlo by nás svést k nedůvěře vůči idealismu. spočívá právě a jedině v matematické přísnosti a trvalosti představ o čase a prostoru. Ty vsak v sobě a ze sebe produkujeme s onou nutnosti, s tká pavouk siť; jsme-li nuceni chápat všechny věci jen v těchto formách, pak už není Žádný zázrak, že na všech věcech chápeme vlastně právě jen tyto formy: neboť ony všechny v sobě musí nést zákony čísla, a právě číslo je ve věcech to nejpodivuhodnější. Veškerá zákonitost, jež nám tak imponuje u hvězdných drah a u chemického procesu, je v podstatě totožná s vlastnostmi, které věcem dodáváme sami. takže tím imponujeme sami sobě. Dochází ovsem k tomu. že ona
?()
O pravdě a /Ji ve smyslu nikoli morálním
umělecká tvorba metafor, jíž v nás započiná každý vjem. už tyto formy předpokládá, a odehrává se ledy v nich; jen z pevného trváni těchto praforem lze vysvětlit možnost, jak by měla být posléze z metafor samých opět konstituována stavba pojmů. Tato stavba je folii napodobeninou časových, prostorových a číselných vztahů na půdě metafor.
21
1.
Na stavbě pojmů pracuje původní, jak jsme viděli,;a-zyk, v pozdějších dobách véda. Stejně jako včela slaví buňky a zároveň tylo buňky plni medem, pracuje včda nepřetržitě na onom velkém kolumbáríu pojmů, pohřebišti názorů, staví stále nová a vyšší patra, podpírá, čistí, obnovuje staré buňky a usiluje především o to, aby své obrovité rámoví naplnila a uspořádala jim celý empirický, tj. antropomorfní svět. Jestliže i jednající člověk připoulává svůj život k rozumu a jeho pojmům, aby nebyl odplaven a neztratil sám sebe, pak badatel staví svou chýši těsně k věží vědy. aby na její stavbě mohl pomáhat a sám nasel pod postavenou baštou ochranu. A ochrany má zapotřebí: neboť existuji strašlivé mocnosti, které naň ustavičně dorážejí a které proti vědecké pravdě stavějí pod nejrozličnějším zaštítěním „pravdy" utvářené zcela jinak.
Onen pud k tvorbě metafor, onen fundamentální lidský pud, jejž nelze ani na okamžik odmyslet, protože bychom tak odmysleli člověka samého, není však tím.
22
O pravdé a W ve imytlu nikoli morálním
ie z jeho sublimovaných produktů, dojmů, vyrůstá regulérní a strnulý nový svět jakožto lidská pevnost, ve skutečnosti nikterak přemožen a ani zcela zkrocen. Hledá pro své působeni novou oblast a jiné řečiště a nachází je v mýtu a v umění vůbec. Neustále mate rubriky a buňky pojmů tím. že tvoří nové příměry, metafory, metonymic, neustále projevuje chuť utvářet existující svět bdělého člověka tak pestře, nepravidelně, nezávazně, nesouvisle, přitažlivě a věčně nově. jako je tomu ve světě snu.Vždyť o sobě si je bdělý člověk jist tím, že bdí. jen díky onomu strnulému a pravidelnému tkanivu pojmů, a právě proto propadá občas domnění, že sni. když se někdy pojmové tkanivo díky uměni roztrhne. Pascal má pravdu, tvrdí-li. že kdyby nás každou noc navštěvoval tentýž sen. byli bychom tímto snem zaměstnáni stejně jako věcmi, jež vidíme každý den: „Kdyby si byl řemeslník jist. že každou noc bude dvanáct hodin snít o tom, že je králem, pak se domnívám." říká Pascal. ,ie by byl právě tak šťasten jako král. který by po všechny noci dvanáct hodin snil o tom. Že je řemeslníkem." Bdělý den národa myticky vzrušeného, například starších Řeků, se díky neustále působícímu zázraku, jak ho představuje mýtus, vskutku podobá více snu než dnu vědecky vy stři zlivší ho myslitele. Může-li každý strom najednou promluvit jako nymfa či může-li pod maskou býka nějaký bůh
23
O pravdé a Hi ve smyslu nikoli morálním
odvlíci pannu, je-li náhle viděl samu bohyni Alhénu, jak projíždí s krásným spřežením v doprovodu Pisis-iraia po tržištích Athén - a tomu poctivý Athéňan věřil -. pak je v každém okamžiku, stejně jako ve snu, možné vie, a celá příroda kolem člověka tančí, jako by byla rejem bohů, kletí se smějí tomu, že ve všelikých podobách člověka klamou.
Člověk sám má vsak nepřekonatelný sklon dát se klamat a je jak omámen Štěstím, vypráví-li mu rapso-di epické pohádky jako pravdivé příběhy nebo přcdvá-dí-li herec ve hře krále ještě královštčji. než jej ukazuje skutečnost. Intelekt, onen mistr přetvářky, je potud svobodný a zbavený své běžné otrocké služby, pokud může klamat, aniž Škodí, a lehdy slaví své satumálie; nikdy není bujnější, bohatil, hrdější, obratnější a opovážlivější. S ivůrČÍ rozkoší mísí metafory a přemísťuje milníky abstrakce, takže označuje například proud za pohyblivou cestu, která člověka nese lam. kam jinak chodí. Teď ze sebe shodil znamení služebnosti: zatímco jindy byl zajat trudnou námahou, jak ubohému individuu, jemuž se zachtělo života, ukázat cestu a nástroje, a jako služebník hledal kořisl a zisk pro svého pána, stal se nyní pánem sám a smí ze své tváře setřít výraz nouze. Ať nyní dělá cokoli, vie se ve srovnáni s jeho dřívějším počínáním vyznačuje přetvářkou, jako dříve znetvořením. Kopíruje lidský život, avšak má jej za
M
O pravdé a l;i ve smyslu nikoli morálním
dobrou věc a zdá se s ním vcelku spokojen. To nesmírné trámoví a bednéní pojmů, jehož se potřebný Člověk celý íivo1 úpěnlivé drti jako záchrany, se osvobozenému intelektu stává jen lešením a hračkou pro nejztřeštěnější kousky: a když je rozbíjí, přehazuje, ironicky opět skládá tak, že nejodlehlejší spojuje a nejbližší délí. dává tak najevo, že oněch nouzových pomůcek potřebnosti nemá zapotřebí a Že se nadále nechává vést nikoli pojmy, nýbrž intuicemi. Od těchto intuicí nevede žádná řádná cesta do země strašidelných schémat, abstrakcí: pro ně není slovo stvořeno, člověk umlká, když je vidí. nebo mluví v samých zakázaných metaforách a neslýchaných pojmových spojeních, aby alespoň výsměchem a ničením starých pojmových omezení odpovídal tvůrčím způsobem mocnému dojmu přítomné intuice.
Existují období, v nichž Člověk rozumu a Člověk intuice slojí vedle sebe, jeden se strachem z intuice, druhý s výsměchem vůči abstrakci; druhý je právě tak nerozumný, jako je prvý neumělecký. Oba touží opanovat život: jeden tak. Že umí největším potížím čelit starostlivostí, chytrostí, pravidelností, druhý tak. že jako ..přeradostný hrdina" ony potíže nevidí a za reálný bere jen život, jenž přijal podobu zdáni a krásy. Kde člověk intuitivní zachází svými zbraněmi účinněji než jeho protihráč a vítězí, jako třeba ve starším Řecku.
23
O pravdé a Hi ve smyslu nikoli morálním
může se za příznivých podmínek zformovat kultura a ustavit vláda umění nad Životem; ona přetvářka, ono popírání potřebnosti, onen lesk metaforických názorů a vůbec bezprostřednost klamu pak provází veškeré projevy takového života. Ani dům. ani krok. ani sal, ani hlinený džbán neprozrazujf. že je vynalezla potřeba a nouze; zdá se. jako by v nich všech mělo být vysloveno vznesené štěstí a olympský jas bez mračen, jakási hra s vážností. Zatímco člověk vedený pojmy a abstrakcemi se jimi jenom brání neStčstí, aniž si sám může z abstrakci vynutil Štěstí, zatímco usiluje jen o co nejdokonalejší nepřítomnost bolesti, intuitivní člověk uprostřed kultury nejenže díky svým intuicím odvrací zlo. nýbrž sklízí léž neustálý proud jasu. povzbuzení, vykoupení. Ovšemže trpí krutěji, kdyl trpí; ano trpí i Časlěji, protože se nedokáže poučit ze zkušenosti a stále znovu padá do leže jámy. do které už jednou spadl. V utrpení je pak právě tak nerozumný jako ve štěstí, hlasitě křičí a nenalézá útěchy. Jak jinak přijímá stejnou osudovou ránu člověk stoický, poučený zkušeností, ovládající se pomocí pojmů! Ten člověk, který hledá jen upřímnost, pravdu, svobodu od klamu a ochranu před zákeřným překvapením, předvádí nyní, v neštěstí, mistrovský kousek přetvářky, jako druhý člověk ve štěstí; neukazuje zkřivenou a proměnlivou lidskou tvář. nýbrž takřka masku s důstojně souměmý-
26
O provál a Hi vr smyslu nikoli morálním
mi rysy. nekřičí, ba ani nepozměni hlas. Když jej přepadne opravdová průtrž mračen, zahalí se jen do svého pláště a pomalým krokem v ní odchází.
n