II. 5. Občanka: Nejprve opět bojovně. „Ne. Ovšem naštěstí - Ale počkejte, tahle se mi také hodí. Vy jste z oboru?“ Začítá se a odchází doprava, zastaví se někde na konci druhé lavice. Adam (světácky, s hranou suverenitou s opře pravou dlaní o stůl, levá ruka v bok): „Sem tam si o těch multifórních frgálech něco přečtu.“ Přichází občan 1 Občan 1: Postaví se nalevo od stolu, kousek od místa, na němž Adam poslouchal Eviny instrukce. „Jsem oprávněn si převzít knihu.“ Adam trochu jakoby přistižen opustí suverénní pózu, bere od něj lístek, noří se zpět mezi knihy. Občanka (čte si u toho svou knihu, listuje v ní a tím člení text): „Je dobré mít obecný přehled. Pokud lidé budou pokračovat v té přísné specializaci, nakonec si přestanou rozumět.“ Adam (mezi knihami): „Ujišťuji vás, vstane a jako by chtěl jít za ní, ale všimne si O1 a začne znova hledat. O1 se po něm podívá a založí ruce na prsou. že můj přehled je skutečně velmi obecný.“ Přichází občan 2, postaví se za O1. Občan 2: „Mám oprávnění…“ Adam: Musí být oslovením téměř vylekán, proto vstane a: „Cože? Eeeh… Aha, převzít knihu, já vím. Eeeh… Napadne jej řešení, totiž jeho odklad. Počkejte, tady pán tu byl první.“ Srovnává oba lístky, rozhlíží se po knihách na stole. Občanka: Přešlápne z nohy na nohu, pohled někam nad diváky, velmi důležitě. „Je to tak hrozně… intrakonsolubilní, jestli mi rozumíte.“ Adam (v nejmenším ne): „Tak to jste řekla přesně!“ Podívá se na pány, možná i gestem naznačí, že má důležitý hovor s občankou. Ale hned se zase snaží hledat, tentokrát na zemi. Občanka (mimochodem, začtená, proto pomalu): „Problém je ovšem s kritériem, že? Kde vzít kritérium.“ Adam (zvedne nějakou knihu na stůl, podívá se na lístky, zakroutí hlavou a přisadí si): „Tak! A o čem se nedá mlčet, o tom se musí mluvit! Nebo tak nějak!“ Natočí se k občance, jako by zapomněl na svůj úkol. Občan 1 (netrpělivě): „Prosím vás, mohl byste to uspíšit?“ Knihovník se vzpamatuje, zase hledá, tentokrát pod druhou lavicí. Občanka: „Já tedy nejsem proti pluralitě názorů, to je vám snad jasné.“ Adam: Zpod lavice… „Naprosto.“ Ze zákulisí přichází občan 3. Občan 3: „Promiňte, pozdraví se s pány, hledá pohledem knihovníka, který v tuto chvíli vstane v každé ruce jednu knihu hledám…“ Adam: Zlostně. „Do fronty!“ A obě knihy odhodí, opět se dívá na lístky. O3 se s omluvnou úklonou postaví za O2. Občan 2: S propukající netrpělivostí, ovšem zatím velmi slušně. „Poslyšte, to už máte mít dávno připravené!“ Adam (vynořuje se z knih, naštvaně): „Hele, vy chytráku. Chce odpovědět, ale neví co. Najednou jej napadne: Kdybyste mi s tím pomohl, už by to bylo. Tady máte lístek, hledejte.“ Občan 2 je poněkud zaskočen, ale neodvažuje se odporovat, podívá se po O1 a O3, kteří pokrčí rameny. O2 přejde za lavici, Adam mu uvolní místo a O2 se noří do knih. Občanka: Zavře knihu založenou prstem, s přemýšlivým výrazem se natočí k Adamovi. „Jenže když jsou lidé příliš odlišní v názorech, tak se vzájemně odcizují.“ Ten se k ní taky natočí, chce odpovědět, ale – Občan 1: „Prosím vás, já to potřebuji rychle!“ Adam: Rázně mu odsekne: „Tak si to najděte sám!“ Opět chce něco říct občance. Občan 1: Zřetelně zaklepe prsty na stůl, přísně: „Nesouhlasí. Já nebyl vycvičen k tomu, abych…“ Adam (naštvaně mu přisunuje tlusté složky od Evy): „Tady, přečtěte si návod.“ Občan 1 se začítá, stále stojí nalevo od stolu, ale popojde si tak, aby se mu dobře četlo. Občan 3: Posune se na 1. místo ve frontě. „To jsou způsoby, toto!“ Adam (k občanovi 3): „A vy! Najděte knížku tady pánovi! Nestůjte tam!“ Občan 3: „No dovolte?“ Občan 1 (k občanu 3): „Podal byste mi tamtu knihu?“ Naznačuje na nějakou knihu na zemi nebo na druhé lavici – uvidíme podle reálného rozmístění. Občan 3: „Tuhle?“ Občan 1: „Tamtu.“ Občan 3 mu podává jinou knihu a zapojuje se do hledání – asi někde na zemi, aby se nepletl O2, Adam opatrně odstupuje od stolu a sleduje, jestli mu to projde. Prošlo, přechází k občance, postaví se po její levé ruce. O2 by si v tuto chvíli mohl ztěžka oddechnout nebo otřít upocené čelo – je to přece jen oříšek… Adam: „Už se vám věnuji. Co jste to říkala?“ Občanka: „Říkám, že lidé mohou být produktivní jen když sledují stejný cíl, nemyslíte? Diverzita názorů není nutně za všech okolností přínosem.“ Adam (filosoficky, strojeně a neuměle zaujme nějaký myslitelský postoj): „Nu, madam, já si myslím, že lidé budou mít rozdílné názory, buď jak buď.“ Občanka (pohoršena, poodstoupí od něj, prohlédne si jej podezřívavým pohledem): „Prosím?“ Adam: Překvapeně. „Co?“ Občanka: „Kdo má být?“ Adam (neobratně): „No jako… buď… rozumíte… jak… buď.“ Občanka se nasupí a vlepí mu facku, pohoršena odejde levými schůdky. Adam (ublíženě, drží se za tvář, překvapeně nechápavě, přitom popojde za občankou, takže se zase přiblíží k hlavnímu knihovnickému stolu): „Za co?“ Občan 2: Bouchne něčím (asi knihou) do stolu: „A dost! Ta kniha zde prostě není!“ Občan 3: Jde konfrontačně dopředu k Adamovi. „Víte vy co? Já si přišel pro svoji knihu, ne abych tu za vás dělal vaši práci!“ Občan 1: Útočí na Adama zleva. „Začněte laskavě plnit svou funkci, občane!“ Obklopují jej a nadávají mu jeden přes druhého, připojují se i šotci. Adam se uprostřed nich stále s rukou na tváři za zoufalého úpění sune k zemi. Po chvíli občané odcházejí, šotci se pouštějí do úklidu knih – nejdříve musejí uklidit pravou lavici, na které bude Alfa žehlit šerpu. Adam s pláčem vstává, bere si 2 či 3 knihy a odchází. Druhé dějství končí. 3:55 Tato scéna opět obsahuje dramatický děj – má demonstrovat Adamovu neschopnost nebo spíše nezvládnutelnost předpisů Obce pro takového průměrného smrtelníka z doby Facebooku. Zároveň vychází najevo, že Adam nemá velkou trpělivost pro řešení problémů…