IV. 4.

Cyril (samolibě): „Ták. Navrhuju: „Ale, ale, ale…“ - tak si totiž lépe vychutná své vítězství než
při pouhém „Ták.“ Otočí se čelem k divákům blízko u schůdků. Mluví klidně, na první poslech mile.
Pouliční dialektický souboj! Já věděl, že se do něčeho namočíš – a najednou drsně, prudce se otočí
k Adamovi: však už tě od rána sleduji!

Adam: Zmateně se rozhlíží, ustupuje – ale kam má vlastně ustoupit, že?„Co? Vždyť já pořádně nevím,
co se vlastně stalo!“

Cyril: Opět jako by trpělivě a spravedlivě.„Zeptáme se svědků.“ Obhlíží si svědky, hledá někoho,
kdo nemá dost odvahy. Jako první skloní hlavu Š2, Cyril jde k němu, chytne jej za rameno, druhou
ruku položí významně na opasek, přitáhne si Š2 k sobě a úsečným a přísným tónem se zeptá: [DEL:
štěkne :DEL] „Kdo vyvolal tu výtržnost?“

Šotci, štamgasti i hegelián se po sobě nejprve podívají – a pak svorně ukáží na Adama.

Adam: Zdrceně, nevěřícně, zoufale…„Co-cože?“

Cyril: Pustí Š2, otře si ruku o kostým. Výhružně. „Ztraťte se, jste ostuda naší Obce!“

Štamgasti i s Hegeliánem se ztratí. Cyril si připravuje zbraň.

Cyril: Opět sladce, ironicky, s pocitem definitivního vítězství.„A ty, můj drahý primitive… jsi
nadobro skončil!“

Cyril odvádí Adama pryč, čtvrté dějství končí. Šotci rychle uklízejí „hospodu“ a přestavují ji na
blázinec. Protože intermezzo je krátké, budou „pracovat“ i během něj.


Dramatický posun – Adam je obviněn z výtržnictví, což jej přivede vzápětí do blázince. A také
dramaticky vděčná scéna.