děrní revoluce vůbec, obsah, který byl v nejpodivnějším rozporu se vším, co mohlo být ihned, přímo uskutečněno na základě daného materiálu, při dosažení stupně vzdělání mas, za daných okolností a poměrů. Na druhé straně nároky všech ostatních živlů, které se účastnily únorové revoluce, byly uznány tím, že se jim dostalo lvího podílu na vládě. V žádném jiném období nenalezneme proto pestřejší směs vzletných frází a skutečné nejistoty a bezradnosti, nadšenějších novátorských snah a pevnějšího panství staré rutiny, víc zdánlivé harmonie celé společnosti a hlubšího odcizení jejích prvků. Zatímco se pařížský proletariát ještě opájel velkou perspektivou, která se před ním otvírala, a oddával se vážně myšleným diskusím o sociálních problémech, staré síly společnosti se seskupily, semkly, vzpamatovaly a našly neočekávanou oporu v mase národa, v rolnících a maloburžoázii, kteří všichni najednou vtrhli na politickou scénu, když padly přehrady červencové monarchie.
Druhé období, od 4. května 1848 do konce května 1849, je obdobím ustavení, založení buržoázni republiky. Ihned po únorových dnech byla nejen dynastická opozice překvapena republikány a republikáni socialisty, ale celá Francie byla překvapena Paříží. Národní shromáždění, které se sešlo 4. května 1848, bylo zvoleno národem a představovalo národ. Bylo živým protestem proti požadavkům únorových dnů a mělo zredukovat výsledky revoluce na buržoázni míru. Pařížský proletariát, který ihned pochopil charakter tohoto Národního shromáždění, se marně pokoušel několik dnů po jeho zahájeni, 15. května, násilím popřít jeho existenci, rozpustit je, rozložil znovu na jednotlivé součásti tento organický útvar, v nčml ho ohrožoval reakčnč působící duch národa. 15. květen nemel, j ak známo, jiný výsledek, než že odstranil Elanquiho a sou druhy, tj. skutečné vůdce proletárske strany, z veřejného jfl viště na celou dobu cyklu, jimž se tu zabýváme.12 ^ Po buržoázni monarchii Ludvíka Filipa může přijít jen hm Žoazní republika, tj. vládla-li jménem krále omezená čásl hm žoazie, bude nyní jménem lidu vládnout celá buržoazie. Po žadavky pařížského proletariátu jsou utopické žvásty, s nimtl je nutno skoncovat. Na toto prohlášení Ustavodárného národ ního shromáždění odpověděl pařížský proletariát červnovým
270
povstáním, nejvelkolepější událostí v dějinách evropských občanských válek. Buržoázni republika zvítězila. Na její straně stála finanční aristokracie, průmyslová buržoazie, střední stav, maloburžoázie, armáda, lumpenproletariát organizovaný v mobilní gardu*, duchovní veličiny, páteři a venkovské obyvatelstvo. Na straně pařížského proletariátu nestál nikdo, jen on sám. Přes 3000 povstalců bylo po vítězství zmasakrováno, 15 000 bez soudu deportováno. Touto porážkou ustupuje proletariát do pozadí revoluční scény. Pokouší se vždy znovu proniknout do popředí, kdykoli se zdá, že hnutí nabírá znovu dech, ale tyto pokusy jsou stále slabší a neúspěšnější. Jakmile v některé z výše položených společenských vrstev, než je on, začne revoluční kvas, proletariát se s ní spojuje, a tak sdílí všechny porážky, které jednotlivé strany postupně utrpí. Tyto další rány jsou však čím dál tím slabší, čím víc se rozdělují na celý povrch společnosti. Významnější vůdcové proletariátu v Národním shromáždění a v tisku padají jeden po druhém za obcí soudům a na jejich místo nastupují stále pochybnější figury. Část proletariátu se vrhá do doktrimířských experimentu, do směnných bank a dělnických sdružení, ledy do hnutí, v němž se Zříká odhodláni převrátit starý svět souhrnem jeho vlastních velkých prostředků a spíše se pokouší osvobodit se za zády společnosti, soukromě, v mezích vytčených podmínkami své existence, a tudíž nutně ztroskotává. Proletariát zřejmě není s to ani sám v sobě najít svou dřívější revoluční velikost, ani načerpat novou energii z nově uzavřených spojenectví, dokud všechny třídy, s nimiž v červnu bojoval, nebudou jako on sám ležet na lopatkách. Ale proletariát podléhá alespoň se ctí velkého historického boje; nejen Francie, celá Evropa se třese hrůzou před červnovým zemětřesením, zatímco další porážky vyšších tříd se vykupují tak lacino, že je vítězná strana musí drze přehánět, aby z nich vůbec udělala událost, přičemž se tyto porážky stávají tím potupnějšími, čím víc je poražená strana vzdálena proletárske.
Porážka červnových povstalců ovšem připravila, urovnala půdu, na níž mohla být založena a vybudována buržoázni republika; zároveň však ukázala, že v Evropě jde o jiné otázky než o otázku  „republika,  či monarchie".  Ukázala
* Viz s. 27-28.
271
jasne, že buržoázni republika zde znamená neomezenou despo-cii jedné třídy nad ostatními třídami. Dokázala, že v zemích se starou civilizací, s vyvinutými třídami, s moderními výrobními podmínkami a s duchovním vědomím, v němž se staletou prací rozplynuly všechny tradiční ideje, že v takových zemích je republika vůbec jen politickou formou převratu buržoázni společnosti, a ne její konzervativní životní formou, jako například ve Spojených státech severoamerických, kde třídy sice už existují, ale ještě se neustálily, a v neustálém toku si ustavičně vyměňují a navzájem odstupují své součásti, kde moderní výrobní prostředky nejen neznamenají zároveň chronické přelidnění, nýbrž naopak nahrazují relativní nedostatek hlav a rukou, a kde nakonec horečně mladistvý pohyb materiální výroby, před níž stojí úkol přisvojit si nový svět, neposkytl ani čas, ani příležitost skoncovat se starým světem strašidel.
Za červnových dnů se všechny třídy a strany sjednotily ve straně pořádku proti proletárske třídě jako straně anarchie, socialismu, komunismu. „Zachránily" společnost před „nepřáteli společnosti". Heslem svého vojska učinily devízu staré společnosti: „Vlastnictví, rodina, náboženství, pořádek!" a povzbuzovaly kontrarevoluční křižáckou výpravu výkřiky: „V tomto znamení zvítězíš!" Od této chvíle, jakmile se některá z četných stran, které se pod tímto praporem srotily proti červnovým povstalcům, snaží ve svém vlastním třídním zájmu ovládnout revoluČHÍ bojiště, je poražena pod heslem: „Vlastnictví, r-dma, náboženství, pořádek!" Společnost je zachraňována pokaždé, kdykoli se zužuje kruh jejích vládců a kdykoli se výlučnější  zájem  prosazuje  proti  zájmu  širšímu.  Každý po« žadavek nejjednodušší buržoázni finanční reformy, nejběžnějšího liberalismu, nejformálnějšího republikanismu, nejbn nálnčjší demokracie je zároveň trestán jako „atentát na spo lečnost" a pranýřován jako „socialismus". A nakonec vy kopnou samy velekněze „náboženství a pořádku" z jejich pythických  stolic, za mlhavé noci je vytáhnou    z postelí, nacpou do vězeňských vozů, uvrhnou do žaláře nebo pošlou do vyhnanství, jejich chrám srovnají se zemí, zapcčclí jun ústa, zlámou jejich pero, roztrhají jejich zákon ve jméi boženství, vlastnictví,  rodiny a pořádku.   Opilá  soli postřílí buržoázni fanatiky pořádku na jejich balkónec
m n.i i;Mi",l..i
i, seno«
272
světí jejich rodinné svatyně, bombarduje pro svou kratochvíli jejich domy — ve jménu vlastnictví, rodiny, náboženství a pořádku. Spodina buržoázni společnosti vytvoří nakonec svatou falangu pořádku a hrdina Krapülinsky vtáhne do Tuile-rií jako „zachránce společnosti".
II
Vraťme se nyní tam, kde jsme přestali.
Dějiny Ustavodárného národního shromáždění od červnových dnů jsou dějinami panství a rozkladu republikánské buržoázni frakce, té frakce, kterou známe pod jménem trikolórových republikánů, ryzích republikánů, politických republikánů, formálních republikánů atd.
Za buržoázni monarchie Ludvíka Filipa tvořila tato frakce oficiální republikánskou opozici, a tedy uznávanou součást tehdejšího politického světa. Měla své zástupce ve sněmovnách a značný vliv v tisku. Její pařížský orgán National byl považován za list svým způsobem právě tak vážený jako Journal des Débats. Tomuto jejímu postavení za konštituční monarchie odpovídal i její charakter. Nebyla to buržoázni frakce stmelená velkými společnými zájmy a oddělená od ostatních zvláštními výrobními podmínkami. Byla to klika republikánsky smýšlejících buržoů, spisovatelů, advokátů, důstojníků a úředníků, jejichž vliv se opíral o osobní antipatie země vůči Ludvíku Filipovi, o vzpomínky na starou republiku, o republikánskou víru několika snílků, především nic o francouzský nacionalismus, jehož nenávist vůči vídeňským Mulouvám a vůči alianci s Anglií tato klika neustále živila. Za velkou část stoupenců, jež měl National za Ludvíka Filipa, vděčil tomuto zastřenému imperialismu, který pak za republiky mohl proti němu vystoupit jako zdrcující konkurent v osobě Ludvíka Bonaparta. National potíral finanční aristokracii stejně jako celá ostatní buržoázni opozice. Polemika proti rozpočtu, která ve Francii těsně souvisela s bojem proti finanční aristokracii, mu zjednávala příliš lacinou po-
273
415