Barrotův-Fallouxův kabinet byl prvním a posledním parlamentním   ministerským   kabinetem,   který   Bonaparte   utvořil. Propuštění tohoto kabinetu bylo proto rozhodujícím bodem obratu. S ním ztratila strana pořádku jednou provždy pozici nepostradatelnou  k  hájení  parlamentního  režimu,   rukojeť výkonné moci. Je snadno pochopitelné, že v zemi, jako je Francie, kde výkonná moc disponuje více než půlmiliónovou armádou úředníků, udržuje tedy ustavičně v naprosté závislosti ohromnou masu zájmů a existencí, kde stát opřádá, kontroluje, spravuje, střeží a poručníkuje občanskou společnost od jejích nejobsáhlejších projevů života až k jejím nejnicot-nějším hnutím, od nejvšeobecnějších způsobů bytí až k soukromé existenci jednotlivců, kde se tento příživnický organismus svou naprosto mimořádnou centralizací stal všudypřítomným,   vševědoucím   a   získal   zvýšenou   pohyblivost a pružnost, jež mají obdobu jen v bezradné nesamostatnosti, rozplizlé beztvárnosti skutečného společenského organismu — je pochopitelné, že v takovéto zemi Národní shromáždění, které ztratí  právo  disponovat ministerskými křesly,  ztrácí zároveň všechen skutečný vliv, jestliže zároveň nezjednoduší státní správu, nezmenší co nejvíc armádu úřednictva a nedovolí konečně občanské společnosti a veřejnému mínění, aby si vytvořily své vlastní orgány nezávislé na vládní moci. Ale materiální-zájmy francouzské buržoazie jsou právě co nejtěsněji spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinérie. V ní buržoazie zaopatřuje své přebytečné obyvatelstvo a doplňuje ve formě státních platů to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honorářů. Na druhé straně ji její politické zájmy nutily denně zvyšovat útlak, tedy rozmnožoval prostředky a personál státní moci, a zároveň musela vést nepřetržitou válku proti veřejnému mínění a z nedůvěry mr/.a-čit  a  ochromovat samostatné orgány  společenského  hnuli tam, kde sejí nepodařilo úplně je amputovat. Tak donutilo francouzskou buržoazii její třídní postavení na jedné straní zničit existenční podmínky jakékoli parlamentní moci, tedy i své vlastní, na druhé straně sobě nepřátelskou výkonnou hum udělat nepřemožitelnou.!
Nový   kabinet   se   nazýval   kabinetem   ďHautpoulovýni. To neznamená, že by generál ďHautpoul dostal hodnost mi-
300
nisterského předsedy. Bonaparte naopak odstranil zároveň s Barrotem i tuto hodnost, která prezidenta republiky fakticky odsuzovala k zákonné nicotnosti konstitučního krále, ale konstitučního krále bez trůnu a bez koruny, bez žezla a bez meče, bez neodpovědnosti, bez nepromlčitelné držby nejvyšší státní hodnosti a — což bylo nejfatálnější — bez civilní listy. V ďHautpoulově kabinetu byl jen jeden člověk známý z parlamentu, Žid Fould, jeden z nejpověstnějších příslušníků finanční aristokracie. A ten dostal do rukou ministerstvo financí. Stačí nahlédnout do pařížských burzovních zpráv a uvidíme, že od 1. listopadu 1849 francouzské cenné papíry stoupají a klesají podle toho, jak stoupají a klesají bonapartistické akcie. Když si Bonaparte takto našel společníka na burze, zmocnil se zároveň i policie tím, že jmenoval Carliera pařížským policejním prefektem.
Avšak následky změny ministerského kabinetu se mohly projevit teprve v dalším vývoji. Bonaparte udělal zatím jen jeden krok kupředu, aby byl tím spíš zahnán nazpět. Po jeho drsném poselství následoval nej servil něj ší projev pokory Národnímu shromáždění. Kdykoli si ministři dodali odvahy a nesměle se pokusili předložit jeho osobní vrtochy |ako návrhy zákona, zdálo se, jako by jen proti své vůli, donu -Ccni svým postavením, vykonávali komické příkazy, o jejichž neúspěšnosti byli předem přesvědčeni. Kdykoli Bonaparte .i zády ministrů vyžvanil své úmysly a hrál si se svými „idées n.ipoléonienncs",106 zříkali se ho jeho vlastní ministři z tribuny Národního shromáždění. Zdálo se, že jeho uzurpátorské . Koutky jsou vyslovovány jen proto, aby neumlkal škodolibý Chechtot jeho protivníku. Tvářil se jako zneuznaný génius, I i. i Vho má celý svět za hlupáka. Ještě nikdy jím všechny třídy neopovrhovaly tak hluboce jako v tomto období. Ještě nikdy nevládla buržoazie tak neomezeně, nikdy nestavěla tak oká-mlc na odiv insignie své vlády.
Není mým úkolem psát tu dějiny její zákonodárné činnosti,
I 11 i, i v tomto období vyúsťuje ve dva zákony: zákon, jímž se
novu zavádí daň z vína, a zákon o školství, který odstraňuje
In /.včrectví.* Bylo-li Francouzům ztíženo pití vína, bylo jim
*  VI* s. »3-89.
301