mentm republiky obsahuje v sobě zárodek vítězství proletárske revoluce, tu jejím nejbližším zřejmým výsledkem bylo Bonapartovo vítězství nad parlamentem, vítězství výkonné moci nad Zákonodarnou, vítězství moci bez f raze nad mocí fráze. V parlamentě učím] národ svou všeobecnou vůli zákonem, tj. učinil zákon vládnoucí třídy svou všeobecnou vůlí. Vůči výkonné moci se zríka veškeré vlastní vůle a podrobuje se mocenskému příkazu cizí vůle, autoritě. Výkonná moc v protikladu k zákonodárné vyjadruje heteronomii národa v protikladu k jeho autonomii Zda se tedy, jako by Francie unikla despocii jedné třídy jen proto, aby se podřídila despocii individua, a to autoritě individua bez autority. Zdá se, jako by boj skončil tím, že se všechny třídy stejně bezmocně a stejně bez hlesu sklonily před pažbou. Ale revoluce je důkladná. Prochází ještě očistcem. Koná své dílo metodicky. Do 2. prosince 1851 absolvovala polovinu své prípravy, nyní absolvuje druhou polovinu. Nejdříve dovršili parlamentní moc, aby ji mohla svrhnout. Nyní, když toho dosáhla, dovršuje výkonnou moc, redukuje ji na její nejčistší výraz izoluje ji, klade si ji proti sobě jako jediný objekt, aby mohla proti ní soustředit všechny své ničivé síly. A jakmile revoluce dokončí tuto druhou polovinu své přípravné práce vyskočí Evropa ze svého místa a zajásá: Výborně jsi ryl, stari K1TK.111 _ Tato výkonná moc se svou ohromnou byrokratickou a vo jenskou organizací, se svou složitou a umělou státní mašinérii půlmiliónová armáda úředníků vedle druhé půlmilión,,m armády vojáků, toto strašné cizopasné těleso, které jako siť obepíná tělo francouzské společnosti a ucpává všechny jej| pory, vzniklo v době absolutní monarchie, za rozpadu feud« hsmu, který pomáhalo urychlit. Panská privilegia pozemko vých vlastníků a měst se proměnila v právě tak četné atributy statni moci, feudální hodnostáři se přeměnili v placené úřed niky a pestrá vzorkovnice odporujících si středověkých snvr rénních práv se přeměnila v přesně stanovený plán sdílní moci, v němž vládne stejně dělba práce a centralizace ,,l n v továrne. První francouzská revoluce, který si vytkla za úkol zničit všechny místní, územní, městské a provinční zvlállnl moci, aby vytvořila občanskou jednotu národa, mus> sekl il.il» 346 rozvinout to, co absolutní monarchie začala: centralizaci, ale rovněž s tím rozšířila i rozsah, atributy a počet přisluhovačů vládní moci. Napoleon tuto státní mašinérii dobudoval. Legitimní a červencová monarchie k tomu nepřipojily nic nového kromě větší dělby práce, která se rozrůstala tou měrou, jak dělba práce vytvářela uvnitř buržoázni společnosti nové skupiny zájmů, tedy nový materiál pro státní správu. Každý společný zájem byl ihned od společnosti odtržen a postaven proti nijako vyšší, obecný zájem, byl odňat samostatné činnosti i lenů společnosti a učiněn předmětem vládní činnosti, počínaje mostem, školní budovou a komunálním majetkem nějaké vesnické obce a konče železnicemi, národním majetkem a francouzskou státní univerzitou. Nakonec parlamentní republika viděla, že ve svém boji proti revoluci je nucena zároveň s represivními opatřeními zesílit prostředky a centralizaci vládní moci. Všechny převraty tento stroj zdokonalovaly, místo aby jej rozbily. Strany, které střídavě zápasily o panství, považovaly zmocnění se této obrovské státní budovy za hlavní kořist vítěze. Ale za absolutní monarchie, za první revoluce, za Napoleona byla byrokracie jen prostředkem k přípravě třídního pan-\iví buržoazie. Za restaurace, za Ludvíka Filipa, za parlamentní republiky byla byrokracie přes všechnu snahu o samovládu nástrojem vládnoucí třídy. Teprve za druhého Bonaparta se zdá, jako by se stát úplně Oiamostatnil. Státní stroj se proti občanské společnosti natolik upevnil, že v jeho čele může stát vůdce Společnosti 10. pro-llnce, dobrodruh přiběhlý z ciziny, vynesený na štít opilou mildateskou, kterou si koupil za vuřty a kořalku a které musí Itale znovu házet vuřty. Odtud ono sklíčené zoufalství, pocit m■ prašnějšího pokoření, ponížení, který svírá hruď Francie i zaráží jí dech. Cítí se jakoby zneuctěna. A. přesto se státní moc nevznáší ve vzduchu. Bonaparte za-inpuje třídu, a to nejpočetnější třídu francouzské společnosti, ttrcelové rolníky. fako byli Bourboni dynastií velkého pozemkového vlast- .....ví, Orleáni dynastií peněz, tak jsou Bonaparti dynastií rol- ■ iil.ii, tj. francouzské lidové masy. Nikoli Bonaparte, který se pni I robil buržoaznímu parlamentu, nýbrž Bonaparte, který 347 38 buržoázni parlament rozehnal, je vyvolencem rolníků Tři roky se dařilo městům falšovat smysl voleb z 10. prosince a klamat rolníky ve věci obnovení císařství. Volby z 10 prosince 1848 byly splněny teprve státním převratem z 2. prosince 1851. " ť Parceloví rolníci tvoří obrovskou masu, jejíž členové žijí ve stejných poměrech, ale nevstupují do rozmanitých vzájemných vztahů. Jejich výrobní způsob je od sebe izoluje, místo aby je spojoval vzájemným stykem. Tuto izolaci podporují spatné francouzské komunikační prostředky a chudoba rolníku ťole, na němž pracují, parcela, vylučuje dělbu práce při obdělávaní, vylučuje použití vědy, a tedy i rozmanitost vývoje rozmanitost talentů, vylučuje bohatství společenských vztahu Kazda jednotlivá rolnická rodina je téměř soběstačná, vyrábí pnmo pro sebe největší část své spotřeby a své životní prostředky získává tak spíš výměnou s přírodou než směnou se společností. Parcela, rolník a rodina; vedle toho druhá parcela, druhý rolník a druhá rodina. Několik takových parcel tvorí vesnici a několik vesnic tvoří departement. Tak je velká masa francouzského národa tvořena prostým součtem stejnojmenných veličin, jako např. brambory v pytli tvoří pytel brambor. Pokud milióny rodin žijí v hospodářských existenčních podmínkách, které odlišují jejich způsob života, jejich zájmy a jejich vzdělání od životního způsobu, zájmů a vzdfl laní druhých tříd a stavějí je nepřátelsky proti nim, tvoří třídu lokud existuje mezi parcelovými rolníky jen místní souvislou pokud totožnost jejich zájmů neplodí mezi nimi společenští i narodm spojení a politickou organizaci, netvoří třídu. Proto nejsou schopni uplatňovat své třídní zájmy vlastním jménem at uz prostřednictvím parlamentu nebo Konventu. Nemol..... se sami zastupovat, musí být zastupováni. Jejich zástupec mm vystupovat zároveň jako jejich pán, jako autorita nad ni,,,, jako neomezená vládní moc, která je chrání před ostatními třídami a sesílá jim shora déšť a sluneční záři. Politický vln parcelových rolníků dochází tedy svého konečného výra u v tom, že si výkonná moc podrobuje společnost. Historickou tradicí vznikla u francouzských rolníků myitli ká víra, že všechnu jejich ztracenou slávu jim může vrátil muž jménem Napoleon. A tu se našlo individuum, kterd «fl 348 za tohoto muže vydává, protože nese Napoleonovo jméno díky Napoleonovu zákoníku, jenž přikazuje: „Pátrání po otcovství se zakazuje." Po dvaceti letech tuláckeho života a po mnoha groteskních dobrodružstvích se splňuje předpověď a tento člověk se stává císařem Francouzů. Fixní idea synovcova se uskutečnila, protože splynula s fixní ideou nejpočetnější třídy francouzské společnosti. Ale tu mi možná někdo namítne: a co selská povstání na polovině území Francie, co vojenské štvanice na rolníky, hromadné uvčzňování a deportace rolníků? Od doby Ludvíka XIV. nezažila Francie podobné pronásledování rolníků „pro demagogické rejdy". Rozumějme však dobře. Dynastie Bonapartů není představitelkou revolučního, nýbrž konzervativního rolníka, není představitelkou rolníka, který se snaží vymanit ze svých sociálních existenčních podmínek omezených parcelou, nýbrž rolníka, který je naopak chce upevnit, není představitelkou toho venkovského lidu, který chce svou vlastní energií ve spojení s městy svrhnout starý řád, nýbrž naopak lidu, který se tupě uzavírá do tohoto starého řádu a přeje si, aby ho přízrak císařství zachránil i s jeho parcelou a dal mu výsadní postavení. Dynastie Bonapartů nereprezentuje rolníkovo osvícení, nýbrž rolníkovu pověru, nereprezentuje jeho úsudek, nýbrž jeho předsudek, nereprezentuje jeho budoucnost, nýbrž jeho minulost, nereprezentuje jeho moderní Cevenny,115 nýbrž jeho moderní Vendee1". I Tři roky tvrdého panství parlamentní republiky zbavily část francouzských rolníků napoleonské iluze a zrevoluciono-valy je, třebaže dosud jen povrchně; buržoazie je však násilně odrazila, kdykoli se dali do pohybu. Za parlamentní republiky zápasilo moderní vědomí s tradičním vědomím francouzských rolníků. Proces probíhal ve formě neustálého boje venkovských učitelů proti páterům. Buržoazie učitele potlačila. Rolníci se poprvé pokusili zaujmout samostatné stanovisko k činnosti vlády. Projevovalo se to ustavičnými konflikty starostů s pre-fekty. Buržoazie starosty sesadila. Nakonec v období parlamentní republiky povstali rolníci v různých částech Francie proti svému vlastnímu výtvoru, armádě. Buržoazie je ztrestala stavem obležení a exekucemi. Táž buržoazie dnes křičí o tu- 349