Pokud je sména jen zprostředkující moment mezi výrobou a rozdělováním, které je jí určeno, na jedné straně, a spotřebou na druhé straně, ale spotřeba sama se jeví jako momciil výroby, potud je i směna zahrnuta ve výrobě jako moment. Předně je jasné, že směna činností a schopností, která se děje ve výrobě samé, k ní přímo patří a tvoří její podstatnou stránku. Totéž platí za druhé o směně výrobků, pokud je pro» středkem k provedení hotového výrobku určeného pro bez prostřední spotřebu. Potud je směna sama aktem zahrnutým ve výrobě. Za třetí je takzvaná exchange mezi dealers a denier?,* co do své organizace právě tak zcela určena výrobou, jako sama vyrábějící činnost. Směna se jeví jako nezávisí;! vedle výroby, jako lhostejná vůči ní jen v posledním stadiu, kde se výrobek bezprostředně směňuje pro spotřebu. Alfl 1. není směna bez dělby práce, ať už je tato dělba přirození vzniklá, anebo sama už historickým výsledkem; 2. soukromí směna předpokládá soukromou výrobu; 3. intenzita směny, stejně jako její extenze, stejně jako její způsob, je určena vývojem a strukturou výroby. Např. směna mezi městem a venku vem; směna na venkově, ve městě atd. Směna se tak j<\ ( ve všech svých momentech buď jako přímo zahrnutá ve \ \ robě, nebo jako jí určená. Výsledek, k němuž docházíme, není to, že výroba, rozdělí i vání, směna, spotřeba jsou totožné, nýbrž že všechny tvoři články totality, rozdíly uvnitř jednoty. Výroba přesahuje j.i k sebe samu v protikladném určení výroby, tak i jiné moment) Od ní začíná proces vždy znovu. To, že směna a spotřeb;i m mohou být tím, co přesahuje, je samozřejmé. Totéž platí o rozdělování jakožto rozdělování výrobků. Jako rozdělováni činitelů výroby je pak samo momentem výroby. Určit;! v\ roba určuje tedy určitou spotřebu, rozdělování, směnu, nrtih vzájemné vztahy těchto různých momentů. Ovšem i výroba v« >■ i jednostranné formě je sama zase určována ostatními moment) Rozšiřuje-li se např. trh, tj. sťéra směny, roste výroba 00 do rozsahu a zároveň se hlouběji dělí. Se změnou rozdělováni se mění výroba; např. s koncentrací kapitálu, různým lu/ili lením obyvatelstva mezi město a venkov atd. A koneční |l * směna mezi podnikateli a podnikateli. 408 výroba určována potřebami spotřeby. Dochází k vzájemnému působení mezi různými momenty. Tak je tomu u každého organického celku. 3. M E T O D A P O L I T I C K É E K O N O M I E Zkoumáme-li danou zemi politickoekonomicky, začínáme jejím obyvatelstvem, jeho rozdělením na třídy, mezi město, venkov, moře, mezi různá odvětví výroby, vývozem a dovozem, roční výrobou a spotřebou, cenami zboží atd. Zdá se správné začínat tím, co je reálné a konkrétní, skutečným předpokladem, tedy např. v ekonomii obyvatelstva, které |c základem a subjektem celého společenského výrobního aktu. Ale při bližším zkoumání se ukazuje, zeje to nesprávné. Obyvatelstvo je abstrakce, jestliže např. opominu třídy, / nichž se skládá. A tyto třídy jsou opět prázdné slovo, ne-/.nám-li prvky, na kterých jsou založeny, např. námezdní práci, kapitál atd. Ty předpokládají směnu, dělbu práce, ceny .ild. Např. kapitál není ničím bez námezdní práce, bez hodnoty, peněz, ceny atd. Kdybych tedy začal obyvatelstvem, byla by to chaotická představa celku a bližším určením bych malyticky docházel ke stále jednodušším pojmům; od kon-I rčtního v představě ke stále jalovějším abstrakcím, až bych doSel k nejjednodušším určením. Odtud by pak bylo třeba na-Itoupit opět zpáteční cestu, až bych došel znovu zpět k oby-v,lidstvu, tentokrát však nejako k chaotické představě celku, nýbrž jako k bohaté totalitě s mnoha určeními a vztahy. První ii .i.i je ta, kterou nastoupila ekonomie historicky při svém v/niku. Např. ekonomové 17. století začínají vždycky živým • olkcm, obyvatelstvem, národem, státem, několika státy atd.; íle končí vždycky tím, že analýzou vynajdou některé určující Lbdtraktní, všeobecné vztahy, jako dělbu práce, peníze, hod-iiuiu atd. Jakmile byly tyto jednotlivé momenty víceméně fixovány a abstrahovány, začaly ekonomické systémy, které niMtnpují od jednoduchého, jako je práce, dělba práce, potře-Im, Miicnná hodnota, až ke státu, ke směně mezi národy 409 a k světovému trhu. Toto je zřejmě vědecky správná metoda. Konkrétní je konkrétní, protože je to shrnutí mnoha určení, tedy jednota rozmanitého. V myšlení se to tudíž jeví jako proces shrnování, jako výsledek, a ne východisko, ačkoli to je skutečné východisko, a tudíž i východisko nazírám a představy. Při první cestě se plná představa vypařuje v abstraktní určení; při druhé cestě vedou abstraktní určení k reprodukci konkrétního cestou myšlení. Hegel zabředl tedy do té iluze, že chápal reálno jako výsledek myšlení, které se v sobě shrnuje, v sobě se prohlubuje a samo od sebe se pohybuje, zatímco metoda postupu od abstraktního ke konkrétnímu je pro myšlení pouze způsob, jak si osvojit konkrétní a reprodukovat je jako duchovně konkrétní. Ale to naprosto není proces vzniku konkrétního samého. Např. nejjednodušší ekonomická kategorie, třeba směnná hodnota, předpokládá obyvatelstvo, obyvatelstvo vyrábějící v určitých poměrech; a také jistý druh rodinného nebo obecného či státního systému atd. Nemůže nikdy existovat jinak než jako abstraktní, jednostranný vztah už da« ného konkrétního živého celku. Jako kategorie existuje naproti tomu směnná hodnota od pradávna. Pro vědomí tedy — a filozofické vědomí je takto určeno — pro něž je pojmoví myšlení skutečným člověkem a pojmový svět jako takový teprve skutečnem —jeví se tudíž pohyb kategorií jako skutečný akt výroby — který bohužel dostává jen popud zvenčí — jehol výsledkem je svět; a toto je —je to však opět tautologie -správné potud, že konkrétní totalita, jakožto myšlenková tota« lita, jakožto myšlenkové konkrétno, je fakticky produktem myšlení, pojmového chápání; naprosto však ne produklem pojmu, myslícího a sebe sama rodícího mimo nazírání a představu nebo naci nimi, nýbrž je to zpracování nazírání a představ v pojmy. Celek tak, jak se jeví v hlavě jakožto myšlenkový celek, je produktem myslící hlavy, která si osvojuje svět jediným pro ni možným způsobem, způsobem, který se liší od uměleckého, náboženského nebo prakticky duchovního osvojováni tohoto světa. Reálný subjekt trvá nadále, jako předtím, miniu hlavu ve své samostatnosti; pokud se totiž hlava chová jen spekulativně, jen teoreticky. I při teoretické metodě musí hvl tudíž subjekt, společnost, jako předpoklad vždy před pin I stavou. 410 Nemají však tyto jednoduché kategorie také nezávislou historickou nebo přirozenou existenci před konkrétnějšími? Ca depend.* Např. Hegel začíná filozofii práva správně držbou jako nejjednodušším právním vztahem subjektu. Ale neexistuje žádná držba před rodinou nebo vztahy nadvlády a poroby, což jsou vztahy mnohem konkrétnější. Naproti tomu by bylo správné říci, že existují rodiny, kmenové celky, které jen ještě něco mají v držbě, ale nemají vlastnictví. Jednodušší kategorie se tedy jeví jako vztah jednoduchých rodinných nebo kmenových společenství v poměru k vlastnictví. Ve vyšší společnosti se tato kategorie jeví jako jednodušší vztah vyvinutější organizace. Ale vždy se předpokládá konkrétní substrát, jehož vztahem je držba. Lze si představit jednotlivého divocha, který má něco v držbě. Ale potom není držba právní vztah. Je nesprávné, že držba se historicky vyvíjí v rodinu. Naopak, držba vždy předpokládá tuto „konkrétnější právní kategorii". I pak by ovšem platilo alespoň tolik, že jednoduché kategorie jsou výrazem vztahů, za nichž se mohlo realizovat nevyvinuté konkrétno, aniž ještě založilo mnohostrannější vztah nebo poměr, který je duchovně vyjádřen v konkrétnější kategorii; kdežto vyvinutější konkrétno podržuje tutéž kategorii jakožto podřízený vztah. Peníze mohou existovat a existovaly historicky dříve než kapitál, dříve než banky, dříve než námezdní práce atd. Po této stránce lze tedy říci, že jednodušší kategorie muže vyjadřovat vládnoucí vztahy méně vyvinutého celku nebo podřízené vztahy vyvinutějšího celku, které historicky už existovaly dříve, než se celek rozvinul po té stránce, která je vyjádřena v konkrétnější kategorii. Potud by chod abstraktního myšlení, které postupuje od nejjednoduššího ke složitému, odpovídal skutečnému historickému procesu. Z druhé strany lze říci, že jsou velmi vyvinuté, ale přesto hiítoricky nezralejší společenské formy, za nichž se vyskytují m-j vyšší formy ekonomie, např. kooperace, rozvinutá dělba práce atd., aniž existují nějaké peníze, např. Peru. Ani u slovanských občin nevystupují peníze a směna, která je podmiňuje, buď vůbec, anebo málo uvnitř jednotlivých občin, nýbrž n.i jejich hranici, ve styku s jinými občinami; vůbec je ne- * 1'iijde na to. 411 správne klást směnu dovnitř občin jako původně konstituující prvek. Objevuje se zpočátku naopak ve vzájemném vztahu různých občin, dříve než mezi členy uvnitř téže občiny. Dále: ačkoli peníze hrají velmi brzy a všestranně svou úlohu, přesto ve starověku připadají jako převládající prvek jen jednostranně určeným národům, obchodním národům. A dokonce i v nejvzdělanějším starověku, u Řeků a Římanů, se plné rozvinutí peněz, které se v moderní buržoázni společnosti předpokládá, objevuje jen v období jejich úpadku. Tato zcela jednoduchá kategorie se tedy historicky objevuje ve své plné intenzitě až v nejvyvinutějších stavech společnosti. Naprosto neproniká všemi ekonomickými vztahy. Např. v římské říši, v době jejího největšího rozvoje, zůstala základem naturální daň a naturální dávka. Peněžní systém se tam plně rozvinul vlastně jen v armádě. Nikdy se také nezmocňuje celku práce. A tak, ačkoli jednodušší kategorie možná historicky existovala před konkrétnější, může ve svém plném intenzívním a extenzívním rozvinutí patřit právě jen k složitější formě společnosti, kdežto konkrét« nčjší kategorie se plněji rozvinula v méně vyvinuté společenské formě. Práce se zdá být zcela jednoduchou kategorií. Také představa práce v této obecnosti —jako práce vůbec — je prastará, Ale přesto je „práce", pojata ekonomicky v této jednoduchosti, právě tak moderní kategorie jako vztahy, které tuto jednoduchou abstrakci plodí. Např. monetární systém klade bohatství ještě zcela objektivně, jako věc mimo sebe v penězích. Oproti tomuto stanovisku bylo velkým pokrokem, jestliže manufakturní anebo komerční systém přenáší zdroj bohatství z předmětu do subjektivní činnosti — do komerční a manufakturní práce — i když stále ještě chápe tuto činnost samu pouze omezeně jako činnost tvořící peníze. Proti tomuto systému sloji systém fyziokratický, který určitou formu práce - zemědělství — pokládá za práci vytvářející bohatství a objekt sám ul nevidí v peněžním přestrojení, nýbrž jako produkt vůbec, jako všeobecný výsledek práce. A tento produkt je díky omezenému charakteru činnosti stále ještě produkt určený přírodou — pro dukt zemědělství, produkt půdy par excellence. Adam Smith učinil obrovský krok kupředu tím, že odvrhl jakoukoli určenost činnosti vytvářející bohatství — práce jako 412 laková, ani manulákturní, ani obchodní, ani zemědělská, ale jedna jako druhá. S abstraktní obecností činnosti vytvářející bohatství už také obecnost předmětu určeného jako bohatství, produkt vůbec, čili zase práce vůbec, ale jako minulá, zpřed-mětněná práce. Jak těžký a velký byl tento přechod, je vidět /, loho, jak Adam Smith sám tu a tam znovu upadá do fyzio-l.i litického systému. Mohlo by se tedy zdát, že tím byl nalezen jen abstraktní výraz pro nejjednodušší a nejstarší vztah, v němž lidé — ať v jakékoli formě společnosti — vystupují jako vyrá-In jící. Z jedné strany je to správné. Z druhé nikoli. Lhostejni .st vůči určitému druhu práce předpokládá velmi vyvinutou l ol a litu skutečných druhů práce, z nichž už žádná není tatova, aby všechno ovládala. Tak vznikají nejobecnější abstrakce vůbec jen při nejbohatším konkrétním vývoji, kdy se jedno |cvl společné mnohým, obecné všem. Potom už není možné, a 11\ to bylo myšleno jen ve zvláštní formě. Z druhé strany není tuto abstrakce práce vůbec jen duchovním výsledkem kon-I lélní totality prací. Lhostejnost vůči určité práci odpovídá forme společnosti, v níž individua snadno přecházejí v. jedné práce do druhé a určitý druh práce je pro nenáhodný, a tudíž lhostejný. Práce se zde stala nejen v kategorii, nýbrž ve skuteč-Itosti prostředkem k vytváření bohatství vůbec a přestala být l il o/lo určení srostlá s individui ve zvláštnosti. Nejvyvinutější |i takovýto stav v nejmodernější formě jsoucna buržoazních polečností — ve Spojených státech. Zde se tedy nejdříve stává prakticky pravdou abstrakce kategorie „práce", „práce vůbec", práce sans phrase*, toto východisko moderní ekonomie. IVtly nejjednodušší abstrakce, kterou moderní ekonomie staví Jo ícla a která vyjadřuje prastarý vztah platný pro všechny l.....iv společnosti, se v této abstrakci přesto jeví pravdou jen I il o kategorie nejmodernější společnosti. Mohlo by se říci, že !., m se ve Spojených státech jeví jako historický produkt — i ih> lhostejnost vůči určité práci —jeví se např. u Rusů jako p| I rozená schopnost. Je to však po čertech rozdíl, mají-H barii m Nchopnost, že se jich dá použít ke všemu, či zda civilizo-ini lidé používají sami sebe ke všemu. A pak u Rusů této i J n i iková. 413 00 lhostejnosti vůči určenosti práce prakticky odpovídá tradiční pnpoutanost ke zcela určité práci, ze které je vytrhávají jen vnější vlivy. J Tento příklad práce ukazuje pádně, jak i nejabstraktnější kategorie pres svou platnost - právě v důsledku své abstraktnosti - pro všechny epochy jsou přesto v samé určenosti této abstrakce pravě tak produktem historických vztahů a mají plnou platnost jen pro tyto vztahy a uvnitř nich Buržoázni společnost je nejvyvinutější a nejrozmanitější lustoncka organizace výroby. Kategorie, které vyjadřují její vztahy, pochopení její struktury, dovolují proto zároveň proniknout do struktury a výrobních vztahů všech zaniklých fo-rem^snolečnosti, z jejichž trosek a prvků je vybudována, jejichž nepřekonané zbytky částečně ještě vleče s sebou dál, přičemž pouhé náznaky se vyvinuly k plnému významu atd. Anatomie človeka je klíč k anatomii opice. Náznakům něčeho vyššího u nižších druhů živočichů lze naproti tomu porozumět jen tehdy, je-ii to vyšší samo už známo. Tak buržoázni ekonomie poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne tím způsobem' jak to chápou ekonomové, kteří stírají všechny historické rozdíly a ve všech formách společnosti vidí formy buržoázni. Můžeme porozumět tributu, desátku atd., známe-li pozemkovou rentu. Nesmíme je však ztotožňovat. Protože dále je buržoázni společnost sama jen protikladnou formou vývoje setkáváme se v ní často se zcela zakrslými nebo dokonce travestoj vanymi vztahy dřívějších forem. Např. obecní vlastnictví. Je-h tedy pravda, že kategorie buržoázni ekonomie obsahují pravdu platnou pro všechny ostatní formy společnosti, jr nutno to brát jen cum grano salis*. Mohou je obsahovat rozvinuté, zakrnělé, zkarikované apod., vždycky v podstatně odlišne podobe. Takzvaný historický vývoj tkví vůbec v tom že se poslední forma dívá na předešlé jako na své předstupni a chápe je vždycky jednostranně, protože je zřídka a jen za zcela určitých podmínek schopna kritizovat samu sebe -nemluví se tu ovšem o takových historických obdobích ktern se sama považují za dobu úpadku. Křesťanské náboženství bylo schopné napomoci objektivnímu porozumění dřívějším * ne doslova. 414 mytologiím teprve tehdy, když jeho sebekritika byla hotova do určitého stupně, abychom tak řekli ôvvá/m*. Tak dospěla buržoázni ekonomie k porozumění feudální, antické, orientální společnosti teprve tehdy, až začala sebekritika buržoázni společnosti. Pokud buržoázni ekonomie neupa-dá do mytologizování, při němž se úplně ztotožňuje s minulostí, její kritika dřívější společnosti, zejména feudální, s níž ještě musela přímo bojovat, se podobala kritice, kterou křesťanství provádělo vůči pohanství nebo také protestantství vůči katolictví. Jako vůbec u každé historické, sociální vědy je třeba při postupu ekonomických kategorií mít stále na zřeteli, že jak ve skutečnosti, tak v hlavě je dán subjekt, zde moderní buržoázni společnost, a že tudíž kategorie vyjadřují formy jsoucna, určení existence, často jen jednotlivé stránky této určité společnosti, tohoto subjektu, a že tedy také pro vědu naprosto neza-i í n á teprve tam, od kdy se mluví o nijako takové. To je třeba mil na zřeteli, protože nám to současně dává do rukou rozhodující dčlítko. Např. se zdá, že není nic přirozenějšího než za-. í i pozemkovou rentou, pozemkovým vlastnictvím, protože |c vázáno na půdu, zdroj veškeré výroby a veškerého jsoucna, .1 na první formu výroby všech do jisté míry upevněných spole, ností — na zemědělství. Ale nic by nebylo nesprávnější. Ve všech formách společnosti je to nějaká určitá výroba, která vykazuje všem ostatním jejich postavení a vliv, a tudíž i její \ /1 ;i hy určují postavení a vliv všech ostatních. Je to všeobecné .i.veilení, do něhož jsou ponořeny všechny ostatní barvy a I teré je modifikuje v jejich zvláštnosti. Je to zvláštní éter, který m. uje specifickou váhu veškerého jsoucna, které v něm vzni-l . Např. u pasteveckých národů. (Pouze lovecké a rybářské iiimdy leží mimo onen bod, kde začíná skutečný vývoj.) 1i nich se sporadicky vyskytuje jistá forma obdělávání půdy. li m je určeno pozemkové vlastnictví. Je společné a podržuje Into formu ve větší či menší míře podle toho, zda tyto národy i vetší či menší míře ještě lpí na své tradici, např. obecní ■ I i .1 ničiví u Slovanů. U národů s usedlým zemědělstvím — potenciálně. 415 tato usedlost je už vysoký stupeň - kde zemědělství převládá jako v antické a feudální společnosti, má sám průmysl a jeho organizace a ty formy vlastnictví, které jí odpovídají, ve většící menši míře charakter pozemkového vlastnictví; je buď zcela závislý na zemědělství jako u starých Římanů, nebo -jako ve stredoveku - napodobuje ve městě a v jeho vztazích organizaci venkova. Sám kapitál ve středověku - Dokud to není cisty peněžní kapitál - má jakožto tradiční řemeslnický nástroj atd. atd. tento charakter pozemkového vlastnictví. V buržoázni společnosti je tomu naopak. Zemědělství se čím dál tím víc stava pouhým odvětvím průmyslu a je zcela ovládáno kapitalem. Právě tak pozemková renta. Ve všech formách, kde vládne pozemkové vlastnictví, převažují ještě přírodní vztahy. V těch, kde vládne kapitál, převažuje společenský, historicky vytvořeny prvek. Pozemkovou rentu nelze pochopit bez kapitálu. Kapital však lze pochopit bez pozemkové renty. Kanitál je vseovládající ekonomická moc buržoázni společnosti Musí tvont východisko i konečný bod a musí být vyložen dříve než pozemkové vlastnictví. Teprve když obojí bylo prozkoumáno zvlast, musí být prozkoumán jejich vzájemný vztah. Bylo by tedy nepřípustné a nesprávné probírat ekonomické kategorie za sebou v tom pořadí, v němž byly rozhodující historicky. Jejich pořadí je spíš určeno jejich vzájemným vztahem v moderní buržoázni společnosti, a tento vztah je právě opačný než ten, který se jeví jako přirozený nebo odpovídaiící posloupnosti historického vývoje. Nejde o poměr, který ekonomické vztahy historicky zaujímají ve sledu různých forem společnosti, lim méně jde o jejich pořadí „v ideji" (Proudhon) (zplesmvelé představě historického pohybu). Jde o jejich strukturu uvnitř moderní buržoázni společnosti. Ryzost (abstraktní určenost), v níž se jeví obchodní národy - Fémcané, Kartáginci - ve starověku, je právě dána samou převahou zemědělských národů. Kapitál jako obchodní nebo peněžní kapitál se jeví právě v této abstrakci, kde kapii á I ještě není vládnoucím elementem společností. Lombarda m< a Židé zaujímají totéž postavení vůči středověkým společnostem, které provozovaly zemědělství. Jako další příklad různého postavení, které zaujímají tyté* kategorie na různých stupních společnosti: jedna z posledních 416 forem buržoázni společnosti: joint-stock companies*. Objevují se však také na jejím počátku ve velkých privilegovaných a mo-i íopolem vybavených obchodních společnostech. Sám pojem národního bohatství se sem tam objevuje u ekonomů 17. století tak — tato představa se částečně udržuje i u ekonomů 18. století —, že bohatství se vytváří pouze pro Stát, jeho moc pak závisí na tomto bohatství. To byla ještě neuvědoměle pokrytecká forma, v níž se bohatství samo a jeho výroba ohlašuje jako účel moderních států a státy jsou ještě pokládány jen za prostředek k výrobě bohatství. Rozdělení provést zřejmě takto: 1. obecně abstraktní určení, která tudíž víceméně přísluší všem Íbrmám společnosti, ale v lom smyslu, jak je vyložen výše, 2. kategorie, které ivoří vnitřní strukturu buržoázni společnosti a na nichž spočívají základní třídy. Kapitál, námezdní práce, pozemkové vlastnictví. Jejich vzájemný vztah. Město a venkov. Tři velké společenské třídy. Směna mezi nimi. Oběh. Úvěr (soukromý). ">. /tvárnění buržoázni společnosti ve formě státu. Zkoumáno Ve vztahu k sobě samému. „Neproduktívni" třídy. Daně. Státní dluh. Veřejný úvěr. Obyvatelstvo. Kolonie. Vystěhovalectví. 4. Mezinárodní vztahy výroby. Mezinárodni dělba práce. Mezinárodní směna. Vývoz a dovoz. Směnečný kurs. 'i. Světový trh a krize. \ 4. VÝROBA. VÝROBNÍ PROSTŘEDKY A VÝROBNÍ VZTAHY. VÝROBNÍ VZTAHY A SMĚNNÉ VZTAHY. P O R M Y S TÄT U A FORMY VĚDOMÍ V P OM Ě R U K VÝROBNÍM A SMĚNNÝM V Z TA H t M. PRÁVNÍ VZTAHY. RODINNÉ VZTAHY oliibene k bodům, o nichž je třeba se tu zmínit a na něž ■•i nesmi zapomenout: I. Válka se rozvinula dříve než mír; způsob, jak se válkou ' 11 i nive .společnosti.