Římské náboženství
Co je to římské náboženství?
• Široce formulováno: náboženství města Říma a jeho obyvatel.
• Jde o dynamický a v case se promenující systém, který prodělal Četné historické proměny.
Měli bychom proto spíše než o „římském náboženství" hovořit o „římských náboženstvích" nebo o „náboženstvích v Římě".
!
"*ŠÍ$ W-
• Nejde o etnické náboženství - příslušnost k římskému náboženství je definována spíše politicky (římské občanství).
Jako takové nem rovnostářské - náboženské povinnosti se liší v závislosti na sociálním postavení, věku nebo pohlaví.
• Neexistuje žádný iniciační obřad, který byl jednotlivce do římského náboženství uvedl.
•Je převážně komunitního typu - valná část náboženské činnosti má kolektivní charakter.
•Náboženská aktivita je tudíž rozptýlena mezi ostatními segmenty lidské aktivity (politika, zemědělství, obchod, vojenství atd.).
• Žádný jasně vymezitelný segment, který bychom označili jako „náboženství", nelze v římské společnosti identifikovat.
• Římské náboženství proto nemá žádného oficiálního K vůdce; náboženská autorita je vždy sdílená. m
• Pro označení tohoto systému se někdy užívá termínu „náboženství polis."
• Samotní Římané členili náboženskou aktivitu následujícím způsobem (Festus, De verborum significatu, s. 284 Lindsey):
Publica sacra, quae publico sumptu pro populo fiunt, quae pro montibus, pagis, curis, sacellis at privata, quae pro singulis hominibus, familiis, gentibus fiunt.
ica sa<
-Veřejné obřady (publica sacra), které se provádí pro všechen lid na státní útratu; obřady, které se provádí pro pahorky, obce, kůrie a Svatyně, a obřady [v soukromé (privata sacra), které se konají pro jednotlivé lidi, rodiny a rody.
(český překlad: já)
„Římské náboženství" a „náboženství" jako
moderní evropský koncept
Římské pojetí náboženství se s jeho moderním evropským protipólem kryje jen částečně.
religio * náboženství (v běžném evropském chápání)
■      T\ /\/^- X^V
Římské náboženství se nachází ve velmi nešťastném postavení a ^ dějiny jeho studia jsou velmi problematické:
v
-„Nechtěné dítě" evropské náboženské tradice se dvěma   \ y sourozenci, se kterými je srovnáváno, s „tragickými" důsledky: •./
- Řecké náboženství (mýtus, racionalita, cit pro krásu) /y* J
- Křesťanství (emoční vřelost a opravdovost, morálka, spása)
Římské náboženství nevyznamenávalo se ani krásou ani poesií; bylo proniknuto touž praktičností a střízlivostí jako
vše, co Řím konal (...) Božstva ryze římská byly pouhé abstrakce bez osobní představy, bez jakéhokoli tvaru, v nichž byly osamostatněny jednotlivé funkce přírodního dění, lidského života a zaměstnání. Mythologie, která byla Řekům nevysychajícím zdrojem umělecké inspirace, Římané téměř neměli. Uctívání bohů velmi dbali, ale bylo vnějškové, plné úzkostlivého formalismu (...) V orientálních kultech, většinou orgiastických a mystických, nalézal člověk uspokojení svého nitra, posily v životní bídě i naději na individuální posmrtný život (...) Ze všech těchto zápasů vyšlo vítězně křesťanství, poslední duchovní přínos řecké antiky do světa římského impéria.
Ferdinand Stiebitz, Stručné děěiny římské literatury, Praha 1977 [1938], s. 65-66.
\ i
• Římské náboženství se tak v tomto srovnání jeví jako:
Primitivní Odvozené
Formalistické a emočně chladné Manipulativní a vypočítavé^\;5I/ Bez rozvinuté teologie
Nezaobírá se „skutečně" náboženskými otázkami jako jsou:
• Morálka
• Útěcha a spása
•    Proč jsou tato srovnání problematická?
•    Existují dva proudy náboženských tradic (široce definované):
1. Organizovaná (plně doktrinální) náboženství
2. Tradiční náboženství  - -. - i ^ ' 'N.    L v*1
•    Je velmi nešťastné pokládat organizovaná w náboženství za normu „náboženskosti".
•    Jde o relativně pozdní a specifické systémy, které si vyvinuly některé mechanismy, které většina náboženství neměla / nemá.
• Římské náboženství je tedy jiné, protože vychází z odlišných východisek
-Je polyteistické.
- Není zjevené (sacra publica jsou pokládána za lidský
^Jjkonstrukt).
- Nezná institut posvátných knih a jejich vykladačů.
- Nemá propracovanou dogmatiku, pouze široce sdílené zásady (mos maiorum).    V   ^ V
- Jako takové je ritualistické: rituál je stěžejní složkou náboženské aktivity (ortopraktické náboženství).Jm±
-Je tradicionalistické (ale velmi pružné, co se týče exegeze).
- Nepodporuje emoční chování (ve veřejném prostoru). jfw
- Je úzce propojené s politickým životem. ^4    I 1 fP%Jy
- Je orientováno převážně na zajištění pozemské existence (bezpečnost státu, dobrá úroda, dobrý zdravotní stav populace).
1. Axiom (Poslední posvátný předpoklad)
Pax Deorum
2. Motivy
pietas - impietas; fas - nefas; pius - impius; rite - inrite atd.
3. Domény
sacra publica; sacra topographica; sacra privata; sacra domestica
4. Struktury
lidé (kněžská kolegia, náboženské komunity), prostor (sakrální topografie), čas (kalendář), panteon (bohové a bohyně)
5. Způsoby
rituální činnost; mýtus; morální pravidla (pravidla jednání exempla); divinace (věštebný systém)
/
Obi. 2. Štrukturálni pops řumieho náboiecEhi
TSÜLZLD FTTTTI'li
1
Lthztfy publica.
Clt, \:HKKHDEL
iäbecijpbiaiL acekaviiiilBpü-Lo posairnsho
vyisi. mir?, vcdfi-
z
fÜBsa-icJks s&o-Ly
..........
Rrosperiia a öcfcana na tanto svebe, „zädicana"
piLx:_-:n
judfliSDJJS, fcEBäfODStVl
aus-. iniBlektui]iL niazie. ok'.üd£L'.i=
all
: jusd aäarore
Öbr. 4. CDe jsduice r rämri rÜBiketiD nafroiBiiLni