KONDICIONÁL Derivační schéma: Kmen infinitivu – [DEL: ti :DEL] + -t- + -iau -ume / -umėm(e) -um(ei) -ute / -umėt(e) -ų kalbė́ti, kal̃ba, kalbė́jo → kalbė- [DEL: ti :DEL] + -t- + # → kalbė́čiau, kalbė́tum (...) sėdė́ti, sė́di, sėdė́jo → sėdė- [DEL: ti :DEL] + -t- + # → sėdė́čiau, sėdė́tum (...) rašýti, rãšo, rãšė → rašy- [DEL: ti :DEL] + -t- + # → rašýčiau, rašýtum (...) Komentář 1. V první osobě sg. sufix -t- se mění na -č- v důsledku palatalizace: kalbėčiau, rašyčiau etc. 2. V závorkách uvedené koncovkové segmenty -ei (2. os. sg.) a -e (1. a 2. os. pl.) se v dnešní litevštině často vypouštějí. Vzniklé kratší tvary mají stylistický odstín hovorového jazyka ale jsou zcela normativní. 3. Krátké a dlouhé tvary koncovek v 1. a 2. os. pl. (-ume ↔ -umėme; -ute ↔ -umėte) jsou zcela synonymní. Volba jedné či druhé varianty se koná podle druhotných argumentů jako jsou jazykový rytmus (v poezii), fonetické okolí slovesa apod. Dnešní hovorová litevština tenduje k častějšímu používání krátkého tvaru v 1. os. pl. (būtume oproti būtumėme; norėtume oproti norėtumėme), v 2. os. pl. však preferuje dlouhé tvary (būtumėte oproti būtute; norėtumėte oproti norėtute). 4. Kondicionální tvary mají stejné prozodické charakteristiky jako infinitivní kmen dotyčného slovesa. Cvičení. Vyčasujte v kondicionálu: láukti, láukia, láukė [čekat]; ródyti, ródo, ródė [ukazovat]; válgyti, válgo,válgė [jíst]; bū́ti, yrà, bùvo [být]; vèžti, vẽža, vẽžė [vézt]; pèšti, pẽša, pẽšė [škubat]; dainúoti, dainúoja, dainãvo [zpívat]; lýti, lỹja, lìjo [pršet]; zir̃zti, zir̃zia, zir̃zė [bzučet]; gýti, gỹja, gìjo [hojit se]