SLOVESA:


U sloves rozlišujeme tyto kategorie:

vid (d – nd)

slovesný rod (akt – pas)

jmenný rod (m. f. n. – jen u některých tvarů sloves)

osoba (1. 2. 3.)

čas (prézens – futurum – préteritum jako základ + další možnosti)

způsob (indikativ – imperativ – kondicionál /optativ v S, H, nepřímá výpověď v B, M)


1. osoba:

Mluvčí – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt;

1pl často funguje v transponovaném užití – pluralis majestaticus; autorský plurál (v daném kontextu
je schopen implikovat i adresáta, proto není nevhodný).


2. osoba:

Adresát – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt;

někdy substituuje 1sg (např. B Po-kăsno idva tolkova narod, če prosto njama kăde da legneš ili
sedneš)

2pl – kolektivní adresát nebo vykání;

2sg – může mít zobecněný význam (např. Č S poctivostí nejdál dojdeš; Sl Delaš kot konj vse leto,
toča pa pobije v petih minutah);


3. osoba:

Nekomunikátor – není vyloučen příznak Personičnost, Subjekt;

zvláštní užití – kontakt s malým dítětem, čili substituuje 2sg;

obecný charakter subjektu – konstrukce s podmětem člověk (Sl človek, H čovjek, S, M, B čovek)
(např. Sl Človek je iz njihovega pisanja dobil vtis; H Najgore je prvih pet godina, a onda se
čovjek privikne; B Čovek može da poludee!)

3. os. reflex. – Personičnost, implikuje rys Subjekt – tzv. nespecifikovaný personální subjekt
(např. S, H Ide se nizbrdo; Sl Tod se hodi na Triglav)


Systém časů


Zákl. ve všech slovan. jaz. je trojčlenný systém ve vztahu k okamžiku promluvy (préteritum –
prézens – futurum).

Tomu odpovídá Sl; S, H, B a M mají složitější systém minulých časů (vč. jednoduchých časů aoristu a
imperfekta);

Všechny jazyky mají též antepréteritum (= pluskvamperfektum), což je vedlejší relativní čas
v rovině minulé. V rovině budoucí mu odpovídá futurum II s významem předbudoucím, které nemá jen
Sl.


Základním protikladem je protiklad časů minulých proti neminulým.

Minulé časy – lokalizace děje/stavu před okamžikem promluvy;

„Neminulé“ časy – lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé;

Nedokonavý prézens – okamžik promluvy;

Dokonavý prézens – lze zobecnit jen jako lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé;

Dokonavé i nedokonavé futurum – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy;

Dokonavý prézens ve významu futurálním – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy; kontextový
význam časové následnosti děje vzhledem k nějakému časovému orientátoru.



1. Prézentní konjugace


Syntetický charakter, odlišnosti jsou v počtu konjugačních tříd v závislosti na tematickém vokálu:


Celý jih – 3 typy s vokály /e/, /a/, /i/ (viz i Č): př. bereš – pevaš – nosiš.


1sg: -m (Sl, H, S, M) nebo (-a)-m/-a (B)

2sg: -š, pouze u být je stará koncovka -si (S, H: jesi/si, Sl, M, B: si)

1pl: -m (B), -me (B u sloves s -m v 1sg, M), -mo (Sl, H, S)

2pl: -te, Sl u starých atematických sloves i -ste (daste, veste)

3sg: nulová koncovka (Sl, H, S, B, M – dela, piše, čita, moli, vika)

3pl: vokalická koncovka (Sl, H, S – delajo, pišu, čitaju) nebo -t (B, M – moljat, vikaat)


Specifikum slovesa být:

S a H – tvary přízvučné (ortotonické) vers. nepřízvučné (enklitické):

jesam, jesi, jest(e); jesmo, jeste, jesu x sam, si, je; smo, ste, su


Alternace prézentního základu u sloves s inf. kmenem na velární konsonant:

M – odstranění alternací (pečam, pečeš, pečat; možam, možeš, možat)

Sl, H a S – odstranění alternace v 1sg (pečem, pečeš; možem, možeš), 3pl však peko/peku, mogo/mogu

B – alternace zachována (peka, pečeš, pekat; moga, možeš, mogat)



2. Futurum


Slovanský jih se výrazně liší od severu; nemá totiž tvarové rozdíly mezi dok. a nedok. futurem
(srov. R budu pisať/napišu nebo Č budu psát/napíšu x Sl bom pisal/bom napisal, H pisat ću/napisat
ću nebo B šte piša/šte napiša).


Kromě Sl se futurum tvoří spojením s modálním slovesem chtít, v záporu pak v některých případech
nemít:

H, S: ću, ćeš, će; ćemo, ćete, će / neću... + inf.

B: šte (jde o neohebnou částici) / njama da + préz.

M: k’e (jde o neohebnou částici) / nema da + préz.

Sl: bom, boš, bo; bova, bosta, bosta; bomo, boste, bojo/bodo / ne bom... + l-ové příč.


Dok. prézens má futurální význam jen ve vedlejší větě jako tzv. závislé futurum:

B Toj šte si kupi knigata, kojato si izbere; H Pogovorit ćemo o tome, kad dođeš.


Futurum II (futurum exactum):

Tzv. závislý budoucí čas, který vystupuje ve vedlejších větách a vyjadřuje nejčastěji děj
předcházející jinému ději v budoucnosti, někdy ale i děj souběžný nebo následný po nějakém ději
v budoucnosti. Vyskytuje se jen v H, S a B.


Tvorba: l-ové příčestí +

-         pomocné sloveso být ve futurálním tvaru budem, budeš... (S, H)

-         pomocné sloveso být ve složeném futurálním tvaru šte săm/băda, šte si/bădeš (B)




Minulé futurum (futurum praeteriti):

B: bădešte vreme v minaloto

vyjadřuje, že mluvčí měl v minulosti v plánu něco vykonat, co by ale k momentu v minulosti
realizované promluvy bylo vlastně v budoucnosti (B – štjah da piša, šteše da pišeš... / njamaše da
piša, njamaše da pišeš...; M – k’e odev, k’e odeše... / ne k’e odev, ne k’e odeše...)


Minulé futurum neurčité (futurum exactum praeteriti):

B: bădešte neopredeleno vreme v minaloto

vyjadřuje děj ve vztahu k nějakému minulému ději budoucí, ale fakticky děj minulý (jen B – štjah da
săm hodil, šteše da si hodil...)



3a. Opisné časy minulé


Préteritum (perfektum):

Hlavní, ale časově blíže nespecifikovaný děj minulý.

Tvorba: Slovanský jih užívá l-ového příčestí + pomocného slovesa být, M bez p.s. v 3sg/pl (jako Č);
v B bez p.s. → referativní modus (způsob nepřímé výpovědi), čili rozlišuje význam.


S, H: Na otázku lze odpovědět pomocným slovesem (Jesi li uspio? – Jesam.)

Tvoření záporu: negativní částice se připojuje k pomocnému slovesu (Ta nisem čital; To nisam čitao;
Toa ne sum čel; Tova ne săm čel) x Č (To jsem nečetl)


Sg – rodové rozdíly (0 – a – o); Pl – taktéž (i – e – a), s výjimkou B (jen -i) a M (jen -e).


Antepréteritum (pluskvamperfektum):

Vedlejší děj minulý, který předchází jinému ději; může znamenat i výsledek minulého děje vztaženého
k minulosti. Na slovanském jihu živý jev, v Č se pociťuje jako archaický (Učinil, jak byl slíbil).

Tvorba: Sl, H, S – l-ové příčestí + perfektum slovesa být (S, H On je bio radio); B, M – l-ové
příčestí + aorist slovesa být (B, M Toj beše rabotil)



3b. Prosté časy minulé


Přítomné v jazycích slovanského jihu, s výjimkou Sl. Živé však jen v B a M. V S a H se vyskytují
v starším spisovném jazyce, v současnosti jen tam, kde mají oporu v nářečí, a to spíše mezi Srby a
Černohorci. Imperfektum je však na ústupu i tam a pociťuje se jako knižní tvar.


Aorist:

B – minalo svăršeno vreme, M – minato opredeleno svršeno vreme

Základní tvar vyjadřující děj předcházející okamžiku promluvy a vázaný na určité konkrétní momenty
v minulosti. Tvoří se od sloves obou vidů, dominují však slovesa dokonavá, a od slovesného základu
minulého. Tvarový synkretismus v 2 a 3sg:


B: -h, 0, 0; -hme, -hte, -ha

M: -v, 0, 0; -vme, -vte, -(j)a

S, H: -h, 0, 0; -smo, -ste, -še




Imperfektum:

B – minalo nesvăršeno vreme, M – minato opredeleno nesvršeno vreme

Vyjadřuje minulý děj souběžný s nějakým minulým orientačním momentem. Tvoří se téměř výhradně od
sloves nedokonavých, od slovesného základu přítomného, koncovky jsou prakticky totožné s aoristem.


B: -h, -še, -še; -hme, -hte, -ha

M: -v, -še, -še; -vme, -vte, -(j)a

S, H: -h, -še, -še; -smo, -ste, -hu


Systém modů (způsobů) – protiklad indikativu, imperativu a kondicionálu.


1. Imperativ:

Tvar, který oznamuje, že děj je ze strany nositele mluvčím očekávaný.

Vlastní tvary imperativní jsou 2sg/pl, Sl též 2du:

2sg: 0/-i/-j

2pl: -te připojené k sg. tvaru (aglutinační tvoření); B a M (ale i Č) však mají specif. koncovku
signalizující 2pl a navíc imp.: -ete (př. H, S nosi – nosite x B nosi – nosete)


1pl: -mo připojené k sg. tvaru (Sl, H, S); B, M – da + 1pl ind. (da pišem; da odime), B, S, H možné
i opisné konstrukce s daj (daj da večeramo! daj da otidem!) nebo s vybízecí částicí hajde! (M
ajde!) (hajde da večeramo/večerjame!)


3sg/pl: nepřímá výzva

- spojení výzvové částice Sl naj, H, S, B, M neka, da, neka da (Č nechť, ať) /← původně ze slovesa
nechat/ s 3 os. ind. préz.


- záporný imperativ: obecně nedok. tvary více než dok. (házej! x neházej!; hoď! x neházej!)

- jsl. jaz. – spíše opisná podoba: B nedej/te/ da + ind., M, S, H nemoj/te/ da + ind., S, H
nemoj/te/ + inf.


2. Kondicionál:

Tvar, který vyjadřuje děj možný nebo něčím podmíněný. Analytický kondicionál se tvoří z aoristových
tvarů pomocného slovesa být a l-ového příčestí. Tento kondicionál je ve vedlejších větách na jsl.
prostoru upozaděn ve prospěch modálně nepříznakového indikativu, zvláště ve spojení s da.


V M a Sl má pomocné sloveso být podobu neohebné částice bi;

H, S, B – ohebné tvary, ale synkretismus 2. a 3. os. sg

(S, H bih, bi, bi; bismo, biste, bi; B bih, bi, bi; bihme, bihte, biha)


B a M nerozlišují kond. přítomný a minulý, kdežto:

S, H: čitao bih x bio bih čitao (okrajové)                  Sl: delal bi x delal bi bil


Slovesná adjektiva činná (příčestí) a přechodníky


            prézentní part.           préteritální part.        prézentní přech.
préteritální přech.

Sl         delajoč                                   delavši (kniž.)
delajoč/gledaje           delavši/gledavši

H, S     x                                  x
gledajući                     gledavši

M        x                                  x                                  vikajk’i
           x

B         nosešt                         x
nosejki                                    x

(Č)       dělající                        udělavší (kniž.)             nes-a/-ouc/-ouce
(kniž.)            přines-0/-ši/-še (kniž.)


Infinitiv a supinum


Infinitiv není v B a M, v S a v menší míře i v H je v některých konstrukcích nahrazován
indikativním tvarem. Jen Sl má jako jediný slov. jaz. opozici inf. x sup. Inf. má vokalické
zakončení -ti (v Č tomu bylo též, ale ve 2. pol. 20. století došlo ke změně na -t). Sl má opozici
-ti (inf.) x -t (sup.). V B tzv. zkrácený tvar infinitivu (inf. základ), především v záporném
imperativu typu nedej pisa.



PŘÍSLOVCE (ADVERBIA; H, S, M PRILOZI; B NAREČIJA)


Neohebný plnovýznamový slovní druh označující především místní (tam, tady, daleko, dole, vzadu
aj.), časové (zítra, pozdě, dnes, večer, teď aj.), způsobové (vč. množství a míry: vesele, česky,
mlčky, dobře aj.; hodně, málo, úplně, vůbec aj.) a příčinné (náhodou, hlady, smíchy, navzdory,
schválně aj.) okolnosti, za nichž se realizuje obsah slovesa, platí obsah adjektiva nebo jiného
adverbia.


Formální hledisko: příslovce původní (nemotivovaná) x nepůvodní (motivovaná)

Př.: S često, juče, rano, pre x noću, danas, leti, dobro, malo, zanimljivo


Adverbia vzniklá z kvalifikačních adjektiv je možno stupňovat, to však není vyjadřování kvalit
gramatických, nýbrž lexikálně-sémantických:

Č dobře – lépe – nejlépe H, S dobro – bolje – najbolje B dobre – po-dobre – naj-dobre


Některá příslovce se vnímají spíše jako částice. Jsou to taková příslovce, na něž se nelze zeptat
běžnými otázkami typu kde? kam? proč? kolik? jak? – već, bar, baš, čak, evo, eno, gotovo apod.
Některá patří mezi tzv. větná adverbia = komentují obsah celé věty, tj. mají funkci modifikátorů –
bohužel; istina, srećom, međutim apod.


ČÁSTICE (PARTIKULE; H ČESTICE/RIJEČCE; S REČCE; M ČESTIČKI; B ČASTICI)


Neohebný neplnovýznamový slovní druh. Jinak řečeno jde o taková synsémantika, která nemají spojkový
nebo předložkový charakter.


Na základě jejich funkce a formálních vlastností lze rozlišovat částice modální (asi, snad, možná
aj.), intenzifikační (velmi, hodně, zcela aj. – viz též měrová adverbia), vytýkací (jenom, rovněž,
jedině, také aj.), modifikační (primárně příslušejí jiným slovním druhům: ale, tedy/teda, hezky,
prostě aj.)*, odpověďové (ano, jo, ne; da, ne, jest/e/; njama aj.), negační (ne/nikoli) a
přací/optativní (kéž; neka).


Př.: Ty jsi ale trouba! To je teda nadělení! A teď to hezky vyklop! Prostě to udělej!

PŘEDLOŽKY (PREPOZICE; H PRIJEDLOZI; S, M, B PREDLOZI)


Neohebný neplnovýznamový slovní druh, vyjadřuje především povahu vztahu jména ke slovesu nebo
k jinému jménu ve větě. Podle spojitelnosti dělíme předložky na genitivní, dativní, akuzativní,
lokálové a instrumentálové. Některé jsou spojitelné s více pády (H na, u, pred aj.).


Z hlediska původu se předložky dělí na původní (pravé) a nepůvodní (nepravé):

H, S pod, pri, od, na, do, iz aj. x kraj, niz, posle, zbog, među aj.


Z formálního hlediska se dělí na prosté (jednoduché) a složené:

H, S pod, od, niz, posle x uzduž, iznad, ispod aj.


Významy předložek:

Prostorové (oko, ispred), časové (prije, sredinom), vztahové (u vezi s, s obzirom na), příčinné
(zbog, od) aj.



SPOJKY (KONJUNKCE; H, S VEZNICI; M SVRZNICI; B SĂJUZI)


Neohebný neplnovýznamový slovní druh sloužící ke spojování vět, částí vět nebo slov.


Forma je jednoslovná (a), opakovaná (nebo, nebo), dvojitá (buď – nebo; ili – ili) nebo víceslovná
(ne tak – jako spíše)


Spojky s ohledem vztah mezi spojovanými členy dělíme na souřadicí (parataktické) a podřadicí
(hypotaktické). Další členění viz syntax.



CITOSLOVCE (INTERJEKCE; H UZVICI/USKLICI; S UZVICI; M IZVICI; B MEŽDUMETIJA)


Neohebný slovní druh se zvláštními typy významů, v komunikaci jsou citoslovce plně sdělná a
formálně samostatná. Z hlediska výstavby textu plní především funkce emocionální a sociální
(kontaktové). Vyjadřují se jimi nálady, pocity, city, dojmy, výzvy nebo se napodobují zvuky
okolního světa.


1. citoslovce pocitová (sláva! ach jo! proboha! aj.)

2. citoslovce zvukomalebná/onomatopoická (bác cink bé prásk aj.)

3. citoslovce obecně kontaktová a vybízecí (člověče lidičky pánové hele marš viď aj.)


Č plác, žbluňk H pljus, buć B pljas, pljak

Č haf! H vau! B bau!