FONETIKA A FONOLOGIE Fonetika a fonologie jsou vědní disciplíny, které studují a popisují I zvukovou složku lidské komunikace tvořenou za pomoci mluvních orgánů, každá z nich vsak z poněkud jiného hlediska. Fonetika studuje činnost mluvních orgánů pfi řeči, charakter výsledného zvuku a jeho sluchové hodnocení. Fonologie se zaměřuje jen na ty složky zvukového signálu, které jsou v daném jazyce významotvomé, hodnotí tedy zvukový materiál z lingvistického hlediska. Obé disciplíny se ve svých poznatcích doplňují. ZÁKLADNÍ FONETICKÉ POJMY Zvuková forma každého jazyka vzniká koordinovanou činnosti mluv- 2 nich orgánů, artikulaci (Článkováním). Při ní vzniká v hlasovém ústrojí základní tón řeči, který je upravován artikulačnimi orgány v užfiím slova smyslu, ústrojím modifikačnfm. V nčm se hlas přetváří v řeč. Hlasové ústrojí a jeho činnost Hlasové ústrojí je uloženo v hrtanu. NejdůležitějŠÍ Části jsou hlasiv- 3 ky. mezi nimiž se vytváří při řeči hlasivková Štěrbina (glottis). Hlasivkové valy se v procesu fonace přibližují a oddalují a tak mění výdechový proud vycházející z plic v „základní tón" lidské řeči. Počátek fonace je buď postupný (měkký), nebo se hlasivky pevněji sevřou a při jejich přechodu do fonace vzniká tvrdý hlasový začátek. V Češtině je využíván jako prostředek signalizující hranice slabiky před vokálem. V této funkci se nazývá ráz; užiti rázu v čcStině viz § 47, 50, 58, 59. V hlasivkách se tvoří i české [AJ, V tomto ústrojí se vytváří síla a základní výSka 22/FONETIKA A FONOLOGIE hlasu, barva a její proměny vznikají průchodem zvuku nadhrtanovými prostorami, kde se přidávají různé rezonance. Ústrojí modifikační. Činnost mluvních orgánů 4 Mluvní orgány patřící k modifikačnímu ústrojí se dělí na aktivní a pasivní. Aktivní (rty, jazyk, hlasivky) mění svou pozici, pasivní jsou místa, kde vznikají souhlásky (viz dále). Artikulařnf podstata samohlásek je v apertuře (otevřenosti); v mluvním ústrojí při nich nevzniká překážka. Rozlišení probíhá dík posunu jazyka v ústní dutině, dokresluje je činnost rtů. Kromě toho se samohlásky liší trváním, kvantitou. Artikulařní podstatu souhlásek tvoří přehrada (striktura); znění souhlásky závisí nejen na artikulujícím orgánu a místí vytvoření přehrady, ale i na jejím typu. Způsobem tvoření souhlásek je: závěr (okluze), úplná překážka výdechovému proudu, při níž vlastní zvuk vzniká až při zrušení překážky (např. (/>], [/], [ď\, [g], [«]); úžina (konstrikce), při níž je překážka neúplná a zvuk vzniká průchodem mezi artikulujícími orgány (např. [/], [s], [i], [ch], [/], [u], ale také [/] s úžinou napříč ústy); zvlášlní konstrikcí se tvoří hlásky kmitavé, vibrující (např. [r], [ř\); polozávěr (semiokluze), krátký závěr plynule přecházející v úžinu (např. [c], tf]). Aktivním a rti ku lačním orgánem je pro většinu souhlásek jazyk; rty a hlasivky jsou orgánem aktivním a pasivním zároveň. Místem tvoření souhlásek (pasivním artikulačním orgánem) jsou v češtině rty, oblast dásní u kořenů řezáků označovaná jako alveoly, tvrdé patro (pa-latum), měkké patro (velům) a pro hlásku [h] hlasivková štěrbina (glot-tis). Místo a způsob tvoření se využívá pro systematizaci souhlásek (viz § 27, 33). Doplňuje je činnost měkkého patra uvolňující průchod do nosní dutiny u souhlásek nosních (např. [m], [ň]) a činnost hlasivek u znělých souhlásek. Akustická stavba řeči 5 Samohlásky jsou hlásky tónové, jsou to tóny složené. Díky tomu mohou být v souvislé řeči nositeli prozodických vlastností, především síly, výšky a barvy zvuku, a jsou jádrem slabiky (viz § 37). Pro souhlas- ní FONETIKA A FONOl.OGIE /23 kyje naopak typická existence specifického šumu, který má určitou výšku, trvání a strukturu. Přesné údaje o akustice hlásek se získávají rozborem s využitím metod akustické fyziky. Běžně se hlásky posuzují spíše podle sluchového dojmu (viz § 27 a 33). Tradiční rozlišení na samohlásky a souhlásky nepostihuje složitost zvukové stavby řeči. Vedle pravých (šumových) souhlásek existují i hlásky pomezní. Jsou jimi sonory (/], [rj, [m], [n], [ň\ a jejich obměny; viz § 32-35. Se souhláskami maji společný způsob tvoření, a tím i jistou míru šumu, se samohláskami je spojuje tónová složka vzniklá rezonancí. Zvláštnosti pozorujeme také u hlásek, které nemají plně rozvinutý šum typický pro konsonanty, ale ani tónovou složku. Taková hláska se nazývá klouzavá. V češtině je to [/] a [w]; viz § 36. Fonetické jevy na úrovni celků promluvy (intonace, barva a síla hlasu, řečové tempo)jsou zatím méně prozkoumány nežjednotlivé hlásky. Jsou komplexní povahy a podílí se na nich celé artikulační ústrojí. Fonetická transkripce Zvukový signál řeči, který budeme dále sledovat, lze sice dnes za- 6 chytit v úplnosti např. magnetofonem, pro potřeby souvislých psaných textuje však nutno užít přepisu, fonetické transkripce. Umísťuje se do hranatých závorek [...]: ty signalizují čtenáři, že záznam odráží v mezích možností skutečnou výslovnost. Zde zvolená transkripce využívá principu a speciálních značek transkripčního systému Mezinárodní fonetické asociace (IPA). V přepisu pro přehlednost oddělujeme jednotlivé výrazy, i když výslovnost bývá u slov patřících k jednomu slovnímu prízvuku spojitá. Pokud je to možné, užíváme pro transkripci běžných písmen: a, á, e, é, i, f, o, ó, k, w; b, c, d, ď. /. g, h, j, k, l, m, n, ň, p. r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž. Ustálenou spřežku ch v zápisech ponecháváme, přepisujeme však cizí grafémy x, »> nebo q. Přepis se samozřejmě odlišuje od pravopisu, neboť při transkripci jsme povinni zaznamenat pouze to, co se skutečně spisovně vyslovuje: [stojka] - slávka, [mňeká] - měkká, [miški] - nůžky. Písmena stávající abecedy někdy záznamu zvuku nestačí, a proto je nutno užít dalších značek: 0 = „zadní n", hláska vyskytující se ve skupináchn + A, n + g: \hagka] - Hanka; [lagga] - tango (viz § 62); 24 / FONETIKA A FONOLOGIB FONETIKA A FONOLOGIE / 25 / - „neaiôlé ŕ", hláska vznikající spodobou znělosti. je-li v sousedství ŕ neznalá souhláska; vyslovuje se lak i ř před pauzou: [tří\ - tři, [ker] -keř (viz §61); 9 = „ráz", hlasivková závorová hláska předcházející v pečlivější výslovnosti samohlásku na počátku slabiky: [sluchem] - s uchem (viz § 27, 47, 50,58, 59); ť = zvuk tvořící druhou, nevokalickou součást dvojhlásky: [louka] - louka, [automat] - automat (viz § 23); / = „slabikotvorné ľ: [vlna] - vlna, [nesl] - nesl (viz § 37); r = „slabikotvorné r": [trch] - trh, [bratf] - bratr (viz § 37); (a obdobné zcela ojedinelé rp: [osm] - osm (viz § 37); Y = „znělé ch", hláska vznikající spodobou znělosti, výslovnost cli před znělou párovou souhláskou: [hroydovede] - hroch dovede (viz § 26); M B „retozubnč m", vyskytující se ve skupinách m * v, m + /: [tramvaj] -tramvaj; viz § 62; Š = „ znělé (?', hláska běžnější v cizích slovech, v českých výslovnost č pfed znělou souhláskou nebo spojitá výslovnost a\l)+ž: [ýes] - džez, [lu$ba] - lučba, [na$ivotřtí[ i [nadživotní] - nadživotní; viz § 28; 5 = „znělé c", hláska vznikající spodobou c k následující znělé souhlásce nebo při spojité výslovnosti a\t)+z: IjipA) - dzink, \p03im] i [podzim] -podzim; viz § 28. Hlavní slovní prízvuk označujeme ' před prízvučnou slabikou, vedlejší*, a to pouze ve víceslovných příkladech; u jednotlivých slov je totiž prízvuk vždy na první slabice; viz § 44. Hranice slabik označujeme v nutných případech spo-jovníkem; [spo-jov-ňi-kem]. Fonetické proměny řečového tempa, hlasové barvy, výšky hlasu nebo jeho síly nelze běžně reprodukovatelnými způsoby transkribovat. Intonaci zobrazujeme šipkou naznačující průběh zvuku: i = klcsavá intonace; T = stoupavá intonace; —► = intonace nckoncového úseku; viz § 52-55. Srov. rozdíly mezi pravopisem a fonetickou transkripcí: Pravopis: Kráva i vůl knihy mají, a přece čísi neumějí. Transkripce: ['kráva 9i 'vůl 'kňihi 'mají -» ">a 'přece 'číst 'nejumněji i] Záznam pomocí fonetické transkripce je nezvyklý. Pokud to povaha výkladu dovoluje, dáváme přednost zápisu se zachováním pravopisných zásad. Od transkripce je nutno odlišovat translitcraci, přepis z jednoho hláskového písma do jiného (zazbuky nebo řeckého písma do české verze latinky apod.). Viz § 845. ZÁKLADNÍ POJMY Z FONOLOGIE Fonologie se zabývá těmi složkami zvukového signálu řeči, které 7 jsou v daném jazyce významotvorné, tj. jsou schopny diferencovat slova a slovní tvary, ale i výpovedi s různou komunikační funkcí. Např. změna znělosti tvoří v češtině nové slovo: pere - bere; změna intonace mění komunikační funkci, např. při poklesu hlasu na konci jde o konstatování (Rozumíš.), se stoupáním hlasuje tatáž posloupnost slabik otázkou (Rozumíš?). Složek zvukového signálu řeči, které jsou v daném jazyce takto relevantní, je omezený počet. Foném Foném je minimální zvukový prvek schopný rozliSovat samostatné jednotky významové (slova, tvary slov). Souvislá řeč se skládá z posloupnosti takových jednotek, lze ji na ně segmentovat, proto se mluví o fonémech segmentálních. Hodnocení, zda určitý jazykový zvuk je či ' významotvomý, je záležitostí konkrétního jazyka. Přitom zjistíme. nen že některé fonémy jsou značně využívány, a tvoří tedy centrum inventáře fonémů; na periferii stojí fonémy využívané minimálně (v češtině např. (/!) nebo plnící rozlišovací roli pouze u slov přejatých nebo u ex-presiv (v současné spisovné češtině např. dlouhé lól; viz § 18). Foném jako abstraktní jednotka se realizuje v promluvách v podobě fónů, konkrétních zvuků jazyka, hlásek. Fóny, které jsou realizací jednoho fonému, se nazývají alofony tohoto fonému. Jejich mnoho, při popisech jazyka se obvykle postihují jen obměny pravidelné, související se spojováním realizací fonémů v řetězce souvislé řeči. Tyto alofony označujeme jako pozični; viz § 60. Ten z alofonů, který je nejméně ovlivněn hláskovým okolím, nazýváme základním. Z jeho vlastností vycházíme při systemizaci fonémů. Hranice vyšších celků v rámci promluvy a jejich komunikační funkce se obvykle vyjadřuji silovou a výškovou modulací celku (viz §51-55); vytvářejí se tak fonémy suprasegmenťálnf. Fonologická opozice Fonémy jazyka mohou plnit svou rozlišovací funkci jen díky tomu, 10 že mezi nimi existuje vztah fonologické opozice, tj. podobnosti a rozdílnosti. 26/FONETIKA A KONOLOGIE Jde o lylo základní opozice: 1. vokálnost - nevokálnosl: při vokálnosti je ve zvuku fonému přítomna tónová složka, artikulačně je vokálnost spojena s aperturou; 2. konsonantnost - nekonsonantnost: při konsonantnosti je ve zvuku fonému přítomna šumová složka vznikající v průběhu striktury nebo při jejím zrušení. Odlišení jednotlivých skupin fonémů můžeme zobrazit takto: nekonsonantnost konsonantnost / \ / \ nevokálnosl vokálnost nevokálnost vokálnost klouzavé souhlásky fjitt samohlásky Ia e io u I Iá é iá ú I pravé souhlásky Ibpdlďťkgl Ivfzsžšchhří sonory /Ir/ / mn ň / II Ostatní odlišující akustické vlastnosti se uplatňují jen u části fonémů. Jejich analýza jc předmětem práce teoretické fonologie. V praxi se zatím často využívá pojmosloví klasické fonetiky a pozornost se soustřeďuje na ty opozice, které odlišují fonémy artikulačně i zvukově poměrně blízké. Základem jsou pak vztahy korelační, tj. častěji využité vztahy dvojic fonémů lišících se jen jediným fonologicky relevantním rysem. Takovým vztahem je u samohlásek opozice kvantity (viz § 16), u pravých souhlásek opozice znělosti (viz § 26). Ostatní vztahy, i když nikoli nedůležité, se odsouvají do pozadí. Fonologicky relevantní korelační opozice znělosti se neuplatňuje ve všech pozicích: před pauzou je možná jen neznělá realizace (viz § 57), ve skupinách pravých souhlásek je výslovnost ovlivněna asimilací (viz §61); znělost, fonologicky významná vlastnost českých souhlásek, podléhá v těchto případech neutralizaci. Morfoném 12 Fonologická stavba významové jednotky nemusí být stálá. V češtině se např. mění podoba morfémů při ohýbání nebo odvozování: rak-raci - ráček; len - Inu - lněná; láska - laskavá; sůl - soli - slaná. Účastníci komunikace však spojují tyto obměny do intuitivně chápaného celku FONETIKA A FONOLOGIE / 27 a fonémy, které se v nich střídají, do jediného morfonému. Morfoné-mem tedy rozumíme množinu fonémů, které se střídají v rámci téhož morfému, tj. v kmeni slova, předponě nebo příponě: v mluvnicích se v těchto případech obvykle mluví o střídání hlásek, hláskových alternacích. Vznikly v historickém vývoji jazyka a jsou v daném typu odvozování nebo ohýbání závazné. Za alternaci lze pokládat i střídání znělých a neznělých fonémů, to však neproniklo do písma, a proto uniká pozornosti: llájkat - /lávek/, Imušl - /mužem/, lod domu/ - lot tebel. Fonologická transkripce Fonologická stavba řeči není totožná s jejím pravopisným záznamem (viz i § 68-70). Proto bylo nutno vytvořit fenologickou transkripci. Umisťuje se mezi šikmé závorky (/.../). Pro zápis fonémů lze užít běžných písmen (včetně vžitého ch) podle skutečného fonologického složení výrazů, tedy: fňicf, Imňekál, Ihneil, Ikohilkal, Ikúžel, neboť v, ě nebo i) jsou v současné Češtině pouze písmenem; viz § 15 a 68. Velká písmena se neužívají. Ze zvláštních značek se uplatní pouze í$í a /j/. neboť jen foném ,jnělé č" a .jnělé c" nemá v Češtině vlastní písmeno, a značka u pro foném tvořící druhou složku diftongů. Pro fonologické členění celku promluvy užíváme tyto značky: tf pro terminálni předěl (hranice výpovědí a jejich úseků; viz § 51-55), + pro vnější předěl (v podstatě hranice slov; viz § 44), = pro vnitřní předěl (hranice menších jednotek; viz § 49), Větný prízvuk je označen tučnými písmeny prízvučné slabiky slova tvořícího intonační centrum; viz § 52. Relevantní průběh intonace je značen podobnými Šipkami jako u zápisu fonetického, tj.: i = klesavá intonace; t = stoupavá intonace; -> = intonace nekoncového úseku; viz § 52-55. Výrazy při přepisu oddělujeme kvůli přehlednosti podobně jako v písmu, i když to fonologickému Členění neodpovídá. 13 Srov. rozdíly mezi pravopisem a fonologickou transkripcí: Pravopis: Kráva i vůl knihy mají, a přece číst neumějí. Transkripce: /# kráva+i+vtíl+kňihi+majf -> # a+přece+čísf+ne=umňeji 1 #/ ORTOFONIE A ORTOEPIE Zvuková stavba češtiny se utváří v každodenní komunikaci. Vyslov- 14 nost postačující v nenáročné denní praxi nevyhovuje v projevech veřej- 28/FONETIKA A FONOLOGIE ných. Jejich nároky může splňovat pouze kultivovaná výslovnost, or-toepie. Kodifikace ortoepic, tj. závazná pravidla spisovného zněni češtiny, se týká jednak ortofonie, správného znění hlásek, jednak spojování hlásek v proudu řeči a její modulace, ortoepie v užším smyslu. Pravidla jsou formulována v závislosti na psané podobě jazyka, což odpovídá zejména u Českých slov v zásadě fonologickému způsobu psaní; viz § 66. U cizích slov je vztah písma a výslovnosti nejednotný; viz § 65. Údaje o spisovné výslovnosti Českých slov najdeme v příručce Výslovnost spisovné češtiny I (1967), pro cizí slova mohou být pomocníkem (kromé knížky Výslovnost spisovné češtiny II, 1978) i Pravidla českého pravopisu nebo slovníky cizích slov. Výslovnost je diferencována: obvykle se připomíná pečlivá (slavnostní, explicitní), kdy zřetelně vyslovujeme hlásky v souhláskových skupinách, dodržujeme délku samohlásek a dbáme o to, aby nesplývala slova, dále neutrální, náležitá v projevech sice jazykově kultivovaných, ale nikoli reprezentativních (očekáváme ji např. u hlasatelů rozhlasu a televize nebo u řečníků obsahově závažných projevů), a konečně zběžná (běžná, implicitní) v nepřipravených veřejných mluvených projevech; tam je zjednodušování některých skupin souhlásek obvyklé. V rámci kultivované výslovnosti musíme tedy počítat s existencí dublet. SAMOHLÁSKY (VOKÁLY) Inventář vokalických fonémů češtiny 15 Čeština má 10 vokalických fonémů: lal, lei, lil, lol, lul, lál, lél, lil. Sól, lúl. Všechny samohlásky mají společný příznak nckonsonantnosti a vo-káinosti (tj. mají tónovou strukturu bez doplňujících šumů); liší se vzájemně výškou a vztahem jednotlivých tónů, tzv. formantů, ze kterých jsou složeny, Těmto fonémům odpovídá 14 grafémů: písmena y, ý jsou způsobem psaní fonémů lil z lil po pravopisně tvrdých souhláskách a po souhláskách pravopisně obojetných (viz § 27 a 68); písmeno ů se užívá pro záznam dlouhého lůl uvnitř českých slov a v koncovkách (viz § 68); písmeno ě tvoří jednotu s předcházejícím souhláskovým písmenem a podle toho značí buď Ijl + lei ve slabikách bé, pě* ve. Je {fbježit, Ipjell, lyjedal, lharfjet), Iňl + lei v psaném mě (Imňehl), nebo mění platnost předcházející souhlásky ve slabikách dě, tě, ně (Iďeláf, Iťelol, Iňecol); víz § 66. V případěy.ý, ů,