1
40 )     r h
kterúž sem já k tobě měla
a tě ve cti věrně milovati chtěla!
A tys pak nestydatý člověk,
že chceš mi zkaziti muoj mladý věk,
neohlédaje se na mé urozenie
i na mú krásu, i na mé jměnie,
na mú víru, i na mú čest,
kteráž mi nadevšecko milá jest.
Nebo čemu bych já na světě byla,
když bych od tebe cti zbyla?
Již by má krása platila málo,
kdyby mi se tak dálo,
jakož tvé bláznovství žádá
a mne cti mé zbaviti strádá.
Ješto by mi žádným zbožím nenahradil
(když by mě toho klenotu zbavil)
to, což by mi vzal malú vécí,
by se chtěl pro mě den ote dne séci
a mohl pobiti vešken svět —
když by mi vzal mé cti květ.
Tak by tvá žádost netrefná zpósobila,
že bych sobě i všem v ohyzdu byla
a smála bych jednu věc učinila:
hned bych potud s tebú nemluvila
nechající tě v tom ustlání,
aby uměl panny, paní
jinak ctíti, kterážť se svěří!
A smála bych šla hned ze dveří
a potud tebe prázdna byla,
kdyžť jest má čest nemilá!"
Paní mládenec: „Má najmilejší, proč tak mluvíš?
Div jest, že mě tú řečí nezabíš!
Toť na mě právě hrom zjasna udeřil,
že bych tomu byl nevěřil,
abych měl dojiti této trti.
Nadál bych se spíše smrti!
A aby měla mysliti sobě,
abych já měl tvú čest tobě
naj méně čím zkaziti —
račiž mi, má milá, jistě věřiti,
že bych radši stokrát umřel,
nežli o to se pokusiti chtěl!
A nevím, proč mi blázny dáváš?
Však ty svú čest v své moci máš
a té chovaj, jak ty koli ráčíš!
Proto věřím, že se nerozpačíš
a své víry také nezměníeš,
ani slov svých proměníš,
s kterýmiž jsi k loži pristúpila.
Však víem, že pomníš, cos mluvila.
Ač sem to rád velmi slyšel,
ale byl bych se prvé nadál
smrti náhlé, i něco více,
než sem tě uhlédal před sebú stojíce
tak přepěkné stvorenie,
pro něž sem již v utěšenie.
Také ť sem byl v strachu dosti
a to jest svědomo tvé milosti.
Protož, prosím, nemysl toho,
činíš mi tím smutku mnoho!
A rač ještě poslyšeti,
coť chci tepruv pověděti:
Prosím, paní najmilejší,
jako tvuoj ten najvernejší,
kohož ty pravíš, že v srdci máš,
že mi toho užiti dáš!
A nechajíc všeho zdráhaní
lehni, má najmilejší paní! (
A lehni, mé najmilejší srdéčko,
lehni, má přepěkná ženčičko!
A lehni, má najkrazší ruože,
neb mé srdce bez tebe býti nemuože!
Svlec se a lehni, má holubičko,
a polež mnoho neb maličko —
to buď všecko již při tvé voli!
A což ty rozkážeš koli,
dokudž sem živ, tak má býti,
co chceš koli, to budeš mí ti
ote mne, a nic jiného,
podlé vuole srdce tvého!
A toť připovídám tobě,
žeť tě na vieru beru sobě
do tohoto lože svého!
A jsem-li syn otce ctného,
a k tomu pod svú ctí a vierú,
i na svú duši to já beru,
žeť nic nepřekazím proti tvé voli,
než tak se zachovám, jak kážeš koli!
A bychť měl i hrdlo ztratiti..."
/ chybí list I
Mládenec mluví: K tomu já svolich bez rc
a řka: „Když tvá milost ráčí
mně věřiti tak mnoho,
lečť živ nebudu, zaslúžímť toho!
A k tomu se vše stati má,
čehožkoli tvá milost žádá!"
A než tu řeč právě dokonach,
že ji hned nahú uhlédach
tak, jakž ji mátě urodila.
Co jest tepruv pěkná byla!
Ani čítal, ani jakž živ vídal,
ani živý člověk kdy slýchal
o člověku takovém,
tak ušlechtilém a tak pěkném!
Žádný neumí vymluvili,
co jest krásy mohla míti!
Od vrchu hlavy i všecko tělo
žádné vady na sobě nemělo.
Ni živého, ani malovaného
neviděl člověka takového
nižádný živý, ani také já!
Buď žel, že jest kdy smrtedlná!
Já sem myslil sobě tak,
že jest najevě, mysle však
a nemoha dočekati, aby lehla ke mně,
div se srdce nerozpučilo ve mně
celú hořící milostí pravú,
vida tak čistú ženu, zdravú.
SPISOVÁNI SLAVNÉHO FREJÍŘ.E
2
3