jezdu do Verriěres bylo přání nakoupit nějaké nové; letni šaty, které právě přivezli z Mylhús. Při té příležitosti přivezla s sebou svoji mladouf příbuznou. Po svém sňatku se paní de Rénal po-j nenáhlu spřátelila s paní Dervillovou, bývalou družkou z kláštera Srdce Ježíšova. Pani Dervillová se velmi smávala, jak říkala, ztřeštěným nápadům své sestřenice. „Kdybych byla sama, něco takového by mi vůbec nenapadlo," říkávala. Za ty nenadálé nápady, které by se v Paříži pokládaly za vtipné, se paní de Rénal před svým mužem styděla: zdály se jí hloupé; ale přítomnost paní Dervlllové jí dodávala odvahy. Nejprve se J1 svěřovala ostýchavě; když byly obě dámy dlouho o samotě, ožívala paní de Rénal a dlouhé samotářské dopoledne uběhlo oběma rozveseleným přítelkyním jako okamžik. Tentokrát si moudrá pani Dervillová už cestou povšimla, že její sestřenice není sice tak veselá, ale že je mnohem šťastnější. rjulián žil od počátku svého pobytu na venkově jako pravé dítě; honba za motýly ho činila tak šťastným jako jeho žáky. Po dlouhé době stísněnosti a vypočítavé neupřímnosti byl zde sám, nestřežen, a poněvadž vycítil, že se paní de Rénal nemusí bát, oddával se v nejkrásnějši horské krajino radosti ze života, která v tom věku bývá tak mocná. Julián cítil hned od příjezdu paní Dervillové, že je mu nakloněna; ukázal jí hned vyhlídku, kterou mají na konci aleje pod velkými ořechy; skutečně se vyrovná všemu, co mohou Švýcary a italská je- ' žera poskytnout nejkrásnějšího, ba je možná ještě krásnější. Vystoupí-li se po srázném svahu, který počíná několik kroků odtud, dospěje se brzy k propastem lemovaným dubovými lesy, jež se táhnou skoro až k řece. Na vrcholy těch příkrých skal vodil šťastný a svobodný julián obě přítelkyně, cítil se jakoby králem domu a těšil se z obdivu, který v nich vzbuzovala nádherná vyhlídka. „Připadá mi to jako Mozartova hudba," previla paní Dervillová. Závist bratří a přítomnost despotického a mrzu- tého otce znechutily Juliánovi krajinu kolem Verriěres. Ve Vergy nenalézal ty trpké vzpomínky, poprvé v životě neměl kolem sebe nepřátele. Když byl pan de Rěnal v městě, což se stávalo často, odvažoval se číst; dosud čítával jenom v noci a k tomu ještě pečlivě skrýval lampu v převráceném květináči; nyní se mohl v noci oddávat spánku; ve dne ve volných hodinách chodil na skály s jedinou knihou, která usměrňovala jeho chování a podněcovala jeho nadšení. Nalézal v ní štěstí, vzrušení a útěchu ve chvílích sklíčenosti. Některé Napoleonovy výroky o ženách a jeho úvahy o románech, jež za jeho vlády byly v módě, přivedly Juliána tehdy poprvé na některé myšlenky, o nichž by byl každý Jiný mladík jeho věku už dávno uvažoval. Nastala velká vedra. Večery trávili obyčejně pod ohromnou lipou několik kroků od domu. Byla tam hluboká tma. Jednoho večera mluvil Julián s velkým zápalem a oddával se radosti z toho, že dovede tak dobře mluvit ve společnosti mladých žen; při pohybu rukou se dotkl ruky paní de Rénal, jíž se opírala o lenoch dřevěné zahradní židle. VEČER NA VENKOVĚ Dido mistra Guérina, rozkošný náčrtek! STROMBECK f9] Paní de Rénal rychle ruku odtáhla, ale Juliánovi probleskla hlavou myšlenka, že je jeha.4Jfl=== vinností dosíci toho, aby neodjtahovala ruku, když se jí dotkne. Myšlenka, že musí splnit povinnost, a pocit, že by se zesměšnil nebo že by ho to ponížilo, kdyby nedosáhl toho, co si umínil, udusila ihned v jeho srdci všechno štěstí. Když se následujícího dne opět shledal s paní de Rénal, díval se na ni zvláštním pohledem: pozoroval ji jako nepřítele, s nímž se bude muset bít. Ty pohledy se tak lišily od pohledů předešlého dne, že 52 53 připravily paní de Rénal o rozvahu: byla k němu tak dobrá a zdálo se, že on se hněvá. Nemohla od něho odpoutat zrak. Přítomnost paní Dervillové dovolovala Juliánovi méně mluvit a zabývat se více svým plánem. Celý den četl a čerpal nové síly z knihy, v níž nacházel tolik poučení, a to ho opět vzpružilo. Zkrátil značně učební hodiny dětí, a když se pak opět setkal s paní de Rénal, vzpomněl si ihned, že musí nad ní zvítězit; umínil si, že mu musí rozhodně večer dovolit, aby mohl držet její ruku. Když slunce zapadalo a blížil se rozhodný okamžik, počalo Juliánovi srdce divně bít. Nastala noc. S radostí, která mu svalila nesmírné břímě z prsou, pozoroval, že noc bude velmi tmavá. Horký vítr honil po nebi temné mraky a zdál se nasvědčovat tomu, že se blíží bouře. Obě přítelkyně se velmi dlouho procházely. Vše, co toho večera dělaly, připadalo Juliánovi zvláštní. Vychutnávaly kouzlo těch chvil, za nichž citlivé duše prožívají zvláště silně blaho lásky. Konečně si sedli, paní de Rénal vedle juliáná a paní Dervillová vedle své přítelkyně. Julián byl úplně zabrán do myšlenek na to, oč se chtěl pokusit, a nemluvil Hovor vázl. „Budu se také tak chvět a budu také tak nešťasten při svém prvním souboji?" tázal se Julián sám sebe, neboť byl stejně nedůvěřivý k sobě jako k jiným; byl si tedy vědom toho, co se děje v jeho duši. Ve smrtelné úzkosti by byl dal přednost každému jinému nebezpečí. Kolikrát si přál, aby nějaká záležitost přinutila paní de Rěnal odejít ze zahrady domů! Julián se musel tak silně přemáhat, že jeho hlas zněl docela změněně; brzy se také počal chvět hlas paní de Rénal, ale Julián si toho nevšiml V jeho nitru sváděla povinnost tak mučivý boj s nesmelostí, že neměl smysl pro vnější svět Na zámeckých hodinách právě odbilo tři čtvrti na deset a julián se ještě ničeho neodvážil. Nemile dotčený svou zbabělostí si řekl: „V okamžiku, kdy hodiny odbijí deset hodin, vykonám, co jsem si celý den umiňoval, anebo odejdu do pokoje a zastřelím se." Po posledních okamžicích očekávání a úzkosti, za nichž Juliánovo rozechvění tak vzrostlo, že se stěží ovládal, odbilo na hodinách nad jeho hlavou deset. Zdálo se mu, jako by každý úder toho osudného zvonu zvučel v jeho prsou a měl v nich přímo fyzický ohlas. Ještě dozníval desátý úder, když vztáhl ruku a uchopil ruku paní de Rěnal. Ta ji hned stáhla zpět. Aniž přesně věděl, co činí, uchopil ji znovu. Třebaže byl sám velmi vzrušen, překvapil ho ledový chlad ruky, již uchopil; tiskl ji křečovitě. Následoval poslední pokus o vyproštění, ale konečně mu ruka zůstala. Jeho duše jásala štěstím ne proto, že by miloval paní de Rénal, ale poněvadž skončila strašlivá muka. Aby paní Dervillová nic nepozorovala, pokládal za nutné mluvit. Jeho hlas zněl opět jasně a zvučně. Hlas paní de Rěnal prozrazoval naopak tak mocné pohnutí, že její přítelkyně myslila, že jí není dobře, a vybídla ji, aby šla domů. Julián cítil nebezpečí: ,,Vrátí-li se paní de Renal do salónu, upadnu opět do hrozného stavu, který mě mučil celý den. Držel jsem její ruku příliš krátkou dobu, než abych to mohl pokládat za opravdové vítězství." Když paní Dervillová opakovala návrh, aby se vrátili do salónu, stiskl Julián paní de Rěnal silně ruku; ponechávala mu ji už bez odporu. Ačkoliv již vstávala, usedla opět a zašeptala sotva slyšitelně: „Opravdu mi není docela dobře, bude lépe, zústa-nu-li na čerstvém vzduchu." Tato slova zpečetila Juliánovo štěstí, jež v tom okamžiku bylo nezměrné: mluvil, zapomněl se přetvařovat a připadal oběma přítelkyním, které mu naslouchaly, jako nejroztomilejší člověk. Ve výmluvnosti, která se mu tak; náhle vrátila, nebylo však ještě clost odvahy. Měl smrtelnou úzkost, aby se paní Dervillová, unavená zdvihajícím se větrem, který věstil bouři, nechtěla vrátit sama do salonu Pak by zůstal s paní de Renal sám. Jenom náhodo*! 54 55 iití ""*** ■i' nalezl slepou odvahu, která stačí k činu; ale cítil, . že je nad jeho síly, aby řekl paní cle Rěnal jediné slovo. Kdyby mu byla učinila sebemenší výčitku, byl by poražen a úspěch, jehož právě dosáhl, by byl zmařen. Naštěstí jeho dojemné a přepjaté řeči nalezly toho večera milost u paní Dervillové, které se velmi často zdál prostoduchý jako dítě a málo zábavný. Zato paní de Rěnal seděla ruku v ruce vedle Juli-ána a nemyslila na nic; trpně se poddala životu. Hodiny strávené pod velkou lipou, kterou podle pověsti zasadil Karel Smělý, byly pro ni dobou štěstí. S rozkoší naslouchala sténání větru v koruně mohutného stromu a zvuku kapek, které počaly řídce dopadat na nejnižší listy. Julián si nepovšiml něčeho, co by ho bylo velmi uspokojilo; paní de Rěnal musela totiž ruku vyprostit, poněvadž vstala, aby pomohla sestřenici zdvihnout květináč, který vítr právě převrhl k jejich nohám, a jakmile se posadila, podala mu opět ruku skoro sama od sebe, jako by to bylo mezi nimi samozřejmou věcí. Půlnoc již dávno odbila; museli konečně ze zahrady odejít: rozešli se. Paní de Rěnal, uchvácena sladkým štěstím lásky, si ve své nezkušenosti téměř nic nevyčítala. Štěstím nemohla usnout. Zato Julián usnul olověným spánkem, neboť byl k smrti unaven zápasem, který po celý den sváděla nesmělost s pý^ chou v jeho srdci. Příští den ho vzbudili v pět hodin. Jak kruté by to bylo pro paní de Rěnal, kdyby byla věděla, že si na ni skoro ani nevzpomněl! Vykonal svou po-oinnost, hrdinskou povinnost. Šťastný tímto vědomím, zamkl se v pokoji a oddal se s novým požitkem čtení o velkých činech svého reka. Když zazněl zvon k obědu, zapomněl již nad denními zprávami velké armády na všechny včerejší úspěchy. Cestou do salónu si lehkomyslně řekl: „Musím té ženě říci, že ji miluji." Místo očekávaných láskyplných pohledů uviděl před sebou přísnou tvář pana de Rěnal, který už před dvěma hodinami přijel do Vergy a nijak se ne- 56 tajil nespokojeností nad tím, že se Julián celé dopoledne nestaral o děti. Nebylo nic tak protivného jako ten domýšlivý člověk, byl-li ve špatné náladě íi měl-li příležitost dát to najevo. Každé ostré slovo jejího muže bodalo paní cle Rěnal do srdce. Ale Julián byl ještě plný nadšení, jeho mysl byla ještě tak zaměstnána velkými událostmi, které po několik hodin probíhaly před jeho očima, že zprvu mohl stěží přimět svou pozornost k tomu, aby poslouchal hrubé výčitky pana de Rěnal. Konečně mu odpověděl dosti prudce: „Nebylo mi dost dobře." Tón té odpovědi by byl popudil člověka mnohem méně nedůtklivého, než byl verriěreský starosta. Měl sto chuti ho okamžitě vyhnat. Jenom jeho zásada, že není dobře jednat příliš kvapně, ho zdržela. „Ten mladý hlupák," řekl si brzy, „zjednal si v mém domě určitou vážnost. Valenod si ho může vzít k sobě anebo se ožení s Elisou, a v obou případech se mi bude moci v hloubi duše vysmát." Přestože pan de Rěnal uvažoval tak rozumně, projevil svou nespokojenost přívalem hrubých slov, jež ponenáhlu počaly Juliána dráždit. Paní de Rěnal by se byla málem dala do pláče. Sotva bylo po obědě, požádala Juliána, aby s nl šel na procházku. Opírala se přátelsky o jeho rámě. Na vše, co mu paní de Rénal říkala, se Julián zmohl jen k polohlasné odpovědi: „Takoví jsou boháči!" Pan de Rěnal šel docela vedle nich; jeho přítomnost zvyšovala Juliánův hněv. Najednou si Julián všiml, že se o něj paní de Rěnal nápadně opírá; to v něm vzbudilo odpor, odstrčil ji prudce a vyprostil ruku.., Naštěstí pan de Rěnal tuto novou drzost nezpozoroval, všimla si jí jenom paní Dervillová: její přítelkyni vstoupily slzy do očí. Vtom začal pan de Rěnal kamením pronásledovat selské děvče?, ktoré šlo zakázanou cestičkou v jednom koutě sadu „Pane Juliáne, mírněte se prosím; uvažte;, /.e všichni míváme chvíle špatné nálady," pravila rychle paní Dervillová. „Je možné," uvažoval ten ubohý muž, „že bych ve svém neštěstí neměl jediného přítele, s nímž bych se mohl poradit? Vždyť ztrácím rozum, cítím to. Ach Falcozi! Ach Ducrosi!" zvolal hořce. To byla jména dvou přátel z mládí, s nimiž roku 1814 ze šlechtické pýchy přerušil styky. Nebyli šlechtici, a proto mu nevyhovovalo, že s ním mluvili jako se sobě rovným, jak tomu byli od dětství zvyklí. Jeden z nich, Falcoz, rozumný muž dobrého srdce, obchodník s papírem ve Verrieres, koupil si později v okresním městě tiskárnu a založil časopis. KnSží se rozhodli ho zničit: časopis byl zastaven, tiskařskou koncesi mu vzali. Za tak smutných okolností se pokusil poprvé po deseti letech dopsat panu de Rénal. Verriereský starosta pokládal za svou povinnost odpovědět mu jako starý Říman: „Kdyby mi králův ministr prokázal tu čest a tázal se mě o radu, odpověděl bych mu: .Zničte bez milosti všechny venkovské tiskaře a udělejte z knihtiskařství státní monopol jako z tabáku.'" Nyní si pan de Rénal s hrůzou připomínal odpověď, kterou tehdy dal důvěrnému příteli a kterou svého času celé Verrieres obdivovalo. „Kdo by to byl řekl, že toho při svém postavení, jmění a řádech budu jednou litovat!" V návalech zlosti na sebe a na celé okolí strávil hroznou noc; ale naštěstí mu nenapadlo, aby špehoval svou ženu. „Jsem na Luisu zvyklý," pravil si, ,,ví o všech mých záležitostech; kdybych byl zítra volný a mohl se opět oženit, nenašel bych ženu, která by mi ji nahradila." Pak se utěšoval myšlenkou, že jeho žena je nevinná; když se na věci díval z tohoto stanoviska, nebyl aspoň nucen rázně zakročit a to se mu mnohem lépe hodilo. „Kolik žen už lidé pomlouvali!" „Cože!" zvolal náhle, přecházeje nervózně, „mám jako nějaký ubožák, nějaký žebrák trpět, aby se mi se svým milencem posmívala? Mají si celé Verrieres tropit ze mne šašky pro mou shovívavost? Co se toho napovídalo o Charmierovi (to byl manžel, o němž se všeobecně vědělo, že ho žena podvádí)! 122 Neusmívají se všichni, přijde-li na něho řeč? Je tu dobrý advokát, ale pochválí někdy někdo jeho řečnické nadání? ,Ach, Charmter,' řeknou, ,ten Bernardův Charmier!'; označují ho tak jménem muže, který je příčinou jeho potupy." „Bohudíky," říkal si opět v jiných chvílích, „nemám dceru, takže potrestám-11 matku, nepoškodím tím vyhlídky svých dětí; mohu překvapit toho mladíka u své ženy a oba je zabít; v tom případě tragika odstraní možná směšnost celého případu." Ta myšlenka se mu zalíbila; promyslil ji do nejmenších podrobností. „Trestní zákoník mám na své straně, a ať se přihodí cokoli, naše kongregace a moji přátelé mezi porotci mě zachrání." Prohlédl si lovecký nůž; byl velmi ostrý. Ale při pomyšlení na krev se zachvěl hrůzou. „Mohu toho drzého vychovatele spráskat a vyhnat z domu. Ale jaká ostuda by z toho vzešla ve Verrieres, ba v celém okolí! Po zastavení Falcozo-vých novin, když byl jeho šéfredaktor propuštěn z vězení, přičinil jsem se o to, aby přišel o místo s platem šesti set franků. Ten pisálek se prý odvažuje opět ukazovat v Besangonu a může mě napadnout v novinách tak obratně, že ho nebude možno pohnat před soud . .. Pohnat ho před soud! Ten ne-stoudník bude tisícerým způsobem dokazovat, že mluví pravdu. Šlechtice, který dbá na své postavení jako já, všichni plebejcl nenávidí. Budu ve všech pařížských plátcích; ó bože, jaký pád z výše! Vidět starobylé jméno Rénalů vláčené blátem směšno-sti... Pojedu-li někdy někam, budu si muset změnit jméjro; cože, vzdát se jména, které je tak slavné a mocné! Jak jsem nešťasten! Jestliže ji nezabijí a vyženu ji s hanbou, má v Besangonu tetu, která jí beze všeho dá celé své jmění. Pak bude Luisa s Juliánem bydlet v Paříži, ve Verrieres se to dovědí a já budu opět terčem posměchu." Na bledém světle lampy poznal nešťastný muž, že svítá. Šel do zahrady nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. V tu chvíli byl skoro rozhodnut, že se vyhne skandálu, a to hlavně pro- 123 tí'-Jt to, že by z toho jeho dobří verriěreští přátelé měli ohromnou radost. Procházka zahradou ho poněkud uklidnila. „Ne," zvolal, „nepřipravím se žádným způsobem o ženu, je mi příliš prospěšná." A s hrůzou si představil, jak by vypadal dům bez jeho ženy; měl pouze jedinou příbuznou, starou, hloupou a zlomyslnou markýzu de R. . . Najednou dostal chytrý nápad, ale jeho provedení vyžadovalo mnohem více energie, než ten ubohý človek měl. „Budu-li dále žít se svou ženou/' řekl si, „jak se znám, vyčtu jí jednoho dne ve chvíli, kdy mě rozzlobí, její poklesek. Ona je hrdá, rozhněváme se a může se to stát dříve, než dostane dědictví po tetě. Jak se mi pak lidé budou smát! Zena miluje své děti, vše nakonec připadne jim. A ve Verrieres si budou klepny o mne brousit jazyky. Vidíte, řeknou, nedovedl se své ženě ani pomstít. Nebylo by proto lépe zůstat jen při podezření a nic si neověřovat? Sváži si tím ovšem ruce, nebudu jí pak moci nic vyčítat." Za chvíli, kdy se jeho uražená ješitnost znovu vzchopila, snažil se usilovně připomenout si všechny historky, jež někteří mluvkové vypravovali v kasinu a v šlechtickém klubu při kulečníku v přestávkách mezi hrou, aby se pobavili na účet některého podváděného' manžela. Jak kruté zdály se mu nyní ty vtipyl „Bože, proč jen má žena nezemřela! Pak bych se nemusel bát takové ostudy. Proč jenom nejsem vdovcem! Žil bych vždy půl roku v Paříži v nejl&pší společnosti." Po takové chvilce štěstí, které mu poskytlo pomyšlení na vdovství, dal se opět do uvažování, jak by se dopátral pravdy. Nemohl by v noci, kdy všichni budou spát, nasypat lehkou vrstvu otrub před dveře Juliánova pokoje? Druhého dne ráno by viděl otisky jeho nohou. „Ale takový prostředek nestojí za nic," zvolal zase zlostně. „Ta ničemnice Elisa by to zpozorovala a pak by se všichni v domě dověděli, že žárlím." V jiném případě, vypravovaném v kasinu, se pře- 124 svědčil manžel o nevěře své ženy tak, že kouskem vosku přilepil vlas jako pečeť na dveře své ženy a na dveře jejího milence. Po několika hodinách nejistoty zdál se mu tento prostředek pro objasnění jeho osudu rozhodně nej-lepším, i rozhodl se, že to zkusí. V tom však v ohybu. stromořadí potkal svou ženu, kterou by byl raději viděl mrtvou. Vracela se z vesnice. Byla na mši ve vergyském kostele. Pověst v očích chladného filosofa velmi pochybná, jíž však ona věřila, tvrdí, že ten malý kostelík, který je dnes všem přístupný, byl kdysi zámeckou kaplí pana z Vergy. Po celý čas, který chtěla v kostele strávit na modlitbách, nemohla ta představu vypudit z mysli. V duchu viděla svého muže, jak zdánlivě náhodou vraždí na honě Juliána a večer ji nutí jíst jeho srdce. „Můj osud," pravila si, „závisí na tom, co si bude myslit, až mě vyslechne. Po té osudné čtvrthodině snad už nebudu mít příležitost s ním mluvit. Můj muž není rozvážný a přístupný rozumným důvodům. Jinak bych i při svém slabém rozumu věděla předem, co řekne a cc učiní. On rozhodne o našem společném osudu, má na to právo. Ale ten osud závisí na tom, jak budu umět řídit myšlenky toho ztřeštěnce, neboť hněv ho zaslepuje a pak polovinu věcí nevidí. Pane Bože, potřebuji lstivost, chladnokrevnost, kde to vše mám vzít?" Jako zázrakem nabyla opět klidu, když vešla do zahrady a z dálky spatřila svého muže. Rozcuchané vlasy a neupravený oděv prozrazovaly, že nespal. Podala mu rozpečetěný a opět složený dopis, [ejí muž jej otevřel a zmateně se na ni díval. „Je to nestoudnost," pravila, „nějaký člověk podezřelého zevnějšku, který prý vás zná a je vám zavázán vděčností, odevzdal mi tento dopis, když jsem přecházela za notářovou zahradou. Žádám vás o jedno, totiž abyste poslal toho pana Juliána zpět k rodičům, a to ihned." Paní de Renal řekla ta slova snad trochu předčasně, jen aby se zbavila hrozného pomyslení, že je musí říci. 11 Měla radost, když viděla, jak jimi muže potěšila. Podle toho, jak se muž na ni upřeně díval, poznala, že Julián hádal správně. Místo aby se rmoutila nad tím zjevným neštěstím, myslila si: „Jak je Julián chytrý, jak jemnocitný! A přece je tak mladý a tak nezkušený! Jak daleko to jistě přivede! Ale pak ha mne pro své úspěchy zapomene." Obdiv k člověku, kterého zbožňovala, jí pomohl úplně se ze zmatku vzpamatovat. Blahopřála si k svému činu: „Nejsem nehodná Juliána," pravila si s pocitem sladkého vnitřního blaha. Ze strachu, aby si nezadal, neřekl pan de Rěnal ani slovo a začal prohlížet druhý anonymní dopis, který, jak si čtenář vzpomíná, byl složen z tištěných slov nalepených na modravém papíře. „Někdo si ze mne rozhodně tropí blázny," řekl si pan de Rěnal unaveně. „Opět nové urážky, jež bych měl vyšetřit, a zase kvůli' mé ženě!" Nechybělo mnoho a byl by ji zahrnul hrubými nadávkami, jenom vyhlídka na be-sangonské dědictví ho stěží zadržela. Musel si na něčem vylít zlost, a proto zmačkal druhý anonymní dopis a začal se dlouhými kroky procházet po zahradě. Potřeboval se vzdálit od ženy. Za chvíli se k ní vrátil a byl již klidnější. „Je nutno se nějak rozhodnout," začala hned paní de Renal. „Juliána musíme propustit. Konečně, je to jen dělnický synek. Odškodníme ho několika tolary, a ostatně je chytrý, tak najde snadno někde místo, například u Valenoda nebo u podprefekta Maugiro-na; oba mají děti. Tak mu naprosto neuškodíte . .." „Mluvíte jako hloupá husa," křičel pan de Renal rozzlobeně. „Copak může člověk očekávat od ženy špetku rozumu? Nikdy nemyslíte na nic chytrého; jak byste vy mohly něco vědět? Jste nedbalé, líné, hodíte se pouze k honění motýlů, jste slabé a je naším neštěstím, že vás musíme mít ve svých rodinách!" Paní de Rěnal ho nechala křičet a on křičel dlouho; vyliual si zlost, jak se říká. 126 „Pane," odpověděla mu konečně, „mluvím jako žena, jejíž čest byla uražena, a čest je. to nejcen-nější, co máme." Paní de Rěnal zachovala neochvějnou chladnokrevnost po celý ten trapný výstup, na němž záviselo, zda bude moci žít dále pod jednou střechou s Juliánem. Hledala myšlenky, jež by byly s to usměrnit slepý hněv jejího muže. Nereagovala na vtrážky, jimiž ji zahrnoval, neposlouchala je, myslila jen na Juliána. „Bude se mnou spokojen?" „Ten selský synek, ke kterému jsme byli tak laskaví a štědří, je možná nevinen," připustila konečně, „ale přesto je příčinou první urážky, které se mi dostává . .. Když jsem četla ten podlý dopis, přísahala jsem si, že jeden z nás dvou půjde z domu." „Chcete vyvolat skandál a dělat hanbu mně i sobě? Mnoho lidí ve Verriěres by z toho mělo jenom radost." „Je pravda, že vám všichni závidí, že vaše moudrá správa prospěla vám, vaší rodině i městu . . . Přiměji tedy Juliána, aby vás požádal o dovolenou a odjel na měsíc do hor k tomu obchodníkovi s dřívím, k příteli, který se k tomu mladému dělníkovi tak dobře hodí." „Chraňte se něco sama -dělat," odvětil jí pan de Renal dosti klidně. „Především žádám, abyste s ním nemluvila. Vy byste se přitom rozčilila a popudila byste ho proti mně; víte, jak se s tím milostpanen musí zacházet." „Ten mladík nemá ani trochu taktu," přisvědčila paní de Rěnal. „Je možná učený, vy to víte nejlépe, ale ve skutečnosti je to docela obyčejný sedlák. Od té doby, co odmítl sňatek s Elisou, neměla jsem již o něm dobré mínění; bylo by to tak jisté zaopatření; odmítl Elisu pod záminkou, že někdy tajně navštěvuje pana Valenoda."! „Skutečně?" pravil pan de Renal a svraštil údivem obočí; „Julián vám to řekl?" ,,Ne přímo; mluvíval se mnou stále jen n náklonnosti, kterou cítí ke kněžskému povolání; a ho věřte mi, hlavní náklonností pro ty chudáky jo zajistit si 127 istila ském zbožňování, jež ve šťastnějších dobách cítil pro paní de Rénai . . . Paní Dervillová vykřikla a omdlela. Odbíjela jedna hodina, když porotci odcházeli do svého pokoje. Ani jedna žena neopustila své místo. Někteří muži měli v očích slzy. Zprvu se velmi živě hovořilo; ale ponenáhlu, když se rozhodnutí poroty stále protahovalo, počala všeobecná únava vnášet do shromáždění klid. Byl to slavnostní okamžik; světla dohořívala. Julián byl velmi unaven; slyšel jen, jak se kolem něho debatuje, je-li dlouhé trvání porady dobrým, či špatným znamením. Ke své radostí viděl, že jsou mu všichni nakloněni. Porota se nevracela, ale ani jediná žena neopustila síň. Právě když odbily dvě hodiny, nastalo vzrušení. Malé dveře pokoje, do něhož odešli porotci, se otevřely. Pan baron de Valenod vešel vážným a divadelním krokem, za ním všichni porotci. Odkašlal, nato prohlásil, že porota na svou duši a na své svědomí jednohlasně usoudila, že Julián Sorel je vinen vraždou, a to vraždou předem uváženou. *Na základě toho byl obžalovaný odsouzen k smrti. Rozsudek byl vynesen za chvíli poté. Julián se podíval na hodinky a vzpomněl si na hraběte de Lavalette. Bylo čtvrt na tři. „Dnes je pátek," pomyslil si. „Ano, ale je to šťastný den pro Valenoda, který mě odsoudil. . . Jsem příliš dobře hlídán, než aby mě Matylda mohla zachránit, jako to učinila paní de Lavalette ... Za tří dny budu tedy v tuto chvíli již vědět, co si mám konečně myslet o tom velikém snad." V tu chvíli zaslechl výkřik, který ho opět navrátil přítomné skutečnosti. Ženy kolem něho vzlykaly. Viděl, že všechny tváře jsou obráceny k malé tribuně vestavěné do hlavice širokého gotického sloupu. Dověděl se později, že se tam ukryla Matylda. Poněvadž se výkřik neopakoval, dívali se opět všichni za Juliánem, kterému se četníci snažili proklestit cestu davem. „Nesmím tomu lotru Valenodovi poskytnout důvod k posměchu," pomyslil si Jaán. „S jakou nasládlou 468 a zarmoucenou tváří pronesl prohlášení, po němž následuje rozsudek smrti! Naproti- tomu chudák předseda poroty, ačkoliv je již řadu let soudcem, měl slzy v očích, když vynášel rozsudek. Jakou má Valenod radost, že se pomstil za naše bývalé soupeř-ství u paní de Renall... Už ji ani neuvidím! Je po všem. Vím, že poslední rozloučení mezi námi není možné . . . Jak bych byl šťasten, kdybych jí mohl říci, jakou hrůzu mám ze svého zločinu! Rekl bych jí jenom: byl jsem spravedlivě odsouzen." : [42] I Když Juliána odvedli zpět do vězení, zavřeli ho do I místnosti určené pro vězně odsouzené k smrti. On, jenž si obyčejně všímal i najnepatrnejších okolností, si nevšiml, že ho nevedou zpět do jeho věže. Myslil na to, co by řekl paní de Rěnal, kdyby před svou poslední hodinkou měl to štěstí, že by ji ještě uviděl. Představoval si, že by ho nenechala mluvit, a proto jí chtěl hned prvními slovy vylíčit, jak svého zločinu lituje. „Ale jak bych ji po tom, co jsem udě lál, mohl přesvědčit, že miluji jedině ji? Vždyť jsem ji chtěl zabít ze ctižádosti nebo z lásky k Matyldě." Když si lehl na lůžko, ucítil, že má prostěradlo z hrubého plátna. Konečně pochopil. „Ach! Vždyť jsem ve vězení!" řekl si. „Jsem odsouzen k smrti. A to právem . .. Hrabě Altamira lili vypravoval, že Danton den před smrtí řekl svým hřmotným hlasem: ,To je zvláštní! Sloveso gilotinovat se nedá časovat ve všech časech; lze říci: budu gilotinován, budeš gilotinován, ale nelze říci: byl jsem gilotinován.' Proč ne," pokračoval Julián, ,,je-li posmrtný život? . . . Namouvěru, najdu-li tam křesťanského Boha, jsem ztracen. Je to despota a jako takový má plno myšlenek na pomstu; jeho bible mluví jen o krutých trestech. Nikdy jsem ho nemiloval; ne chtěl jsem ani nikdy věřit, že by ho někdo mohl 469 upřímně milovat. Je nemilosrdný (přitom si vzpomněl na několik míst z bible). Potrestá mě strašně... Ale najdu-li boha Fénelonova! Snad mi řekne: bude ti mnoho odpuštěno, protože jsi mnoho miloval . . . Miloval jsem opravdu mnoho? Ach, miloval jsem paní de Rénal, ale zachoval jsem se k ní hanebně, jako všude jinde i zde jsem opustil prosté a skromné přednosti pro to, co mělo skvělý lesk ... Čímpak bych se byl asi stal! . . . Husárskym plukovníkem, kdyby vypukla válka; vyslaneckým tajemníkem v době míru; později vyslancem, neboť bych se byl brzy ve svém povolání vyznal . . .; a i kdybych byl hlupák, byl by se musel zeť markýze de la Mole bát nějakého soupeřství? Všechny přehmaty by mi byly promíjeny, nebo by byly dokonce pokládány za zásluhy. Byl bych se stal vynikajícím mužem a získal vysoké postavení ve Vídni nebo v Londýně ... Zadržte, pane Soreli, za tři dny budete sťat!" Julián se svému vtipu srdečně zasmál. „Opravdu, člověk má v sobě dvě bytosti," pomyslil si. „Jak bych byl jinak připadl na tuto zlomyslnou námitku? Tedy budiž, příteli, za tři dny budu sťat," odpověděl hlasu, který jej přerušil. „Pan de Cholin si najme okno napolovic s abbém Maslonem! Rád bych jen věděl, kdo koho z těch dvou ctihodných osobností okrade na ceně toho okna?" Vzpomněl si na toto místo z Rotrouova Václava. LADISLAV: .. . Má duše přichystána jest. KRÄL, otec Ladislavův: Též popraviště. Hlavu svou tam nes. „Dobrá odpověď!" pomyslil si a usnul. Ráno ho někdo probudil prudkým objetím. „jakže, už!" řekl Julián, otvíraje poděšené oči. Domníval se, že je již v rukou katových. Byla to Matylda. Naštěstí to nepochopila. Toto zjištění mu vrátilo chladnokrevnost. Matylda mu připadala změněná jako po šesti měsících nemoci: byla skutečno změněná k nepoznání. „Ten nestoudný Friliar mě zradil," řekla mu, lomíc rukama. Vztekem nemohla ani plakat. „Nevypadal jsem včera krásně, když jsem se ujal slova?" odpověděl Julián. „Mluvil jsem spatra, a to poprvé v životě! Je ovšem důvod k obavám, že to bylo také naposledy." V tu chvíli si Julián pohrával s Matyldinou povahou s chladnokrevností virtuosa hrajícího na klavír. „Nemám sice výhody, jež poskytuje urozený původ," pokračoval, „ale velká duše Matyldina povznesla svého milence až k sobě. Myslíte, že se Bonifác de la Mole choval před svými soudci lépe?" Matylda byla onoho dne tak přirozeně něžná jako chudé děvče z pátého poschodí; ale nepodařilo s^: jí dostat z něho prostší slova. Oplácel jí nevědomky muka, jež mu tak často působila. „Neví se, kde Jsou prameny Nilu," řekl si Julián, „lidskému zraku nebylo dovoleno vidět krále řek ve stavu pouhého potůčku: žádné lidské oko nesmí také vidět Juliána Jako slabocha, a to předně proto, že slabý není. Jenom srdce mám velmi citlivé. Nej obyčejnější slovo, je-li vysloveno s pravým přízvu-kem, může mi rozechvět hlas, nebo mě dokonce rozplakat. Kolikrát mnou bezcitní lidé pro tuto slabost pohrdali! Domnívali se, že prosím o milost. To si o mně nikdo nesmi myslit. Vypráví se, že Dantona před popravištěm dojala vzpomínka na jeho ženu; a Danton dal sílu celému národu větroplachů a zadržel nepřítele před Paříží .. . Pouze já sám vím, co bych byl mohl vykonat . .. Pro ostatní jsem nanejvýš neznámé snad. Kdyby místo Matyldy byla zde v mé cele paní de Renal, kdož ví, zda bych mohl za sebe ručit? Zoufalství a lítost byly by takovými Valenody a všemi těmi místními patriciji pokládány za strach před smrtí; ti slaboši, jež jejich finanční postavení po vznáší nad každé pokušení, jsou tak pyšní! ,Hleďte.' 470 471 lvi řekli by pánové de Moirod a de Cholin, kteří mě právě odsoudili k smrti, ,co to znamená narodit se jako syn tesaře!' Člověk si může osvojit všechno, učenost, obratnost, jenom ne statečnost. . . statečnosti se není možno naučit. Ani s mou ubohou Matyldou, která nyní pláče, či spíše, která již nemůže plakat,", řekl, pohlédl jí do zarudlých očí... a sevřel ji do náručí. Při pohledu na její upřímnou bolest zapomněl na své rozumování... „Plakala možná celou noc," řekl si, „ale jak se jednoho dne při vzpomínkce na to bude stydět! Bude si vyčítat, že se dala v útlém mládí svést vulgárními názory plebejce ... Croisenois je dosti slabý, vezme si ji za ženu. A namouvěru, udělá dobře. Matylda mu dopomůže k vynikajícímu postavení právem, jež neústupný duch, nezměrný v plánech svých, vždy má nad hrubým duchem všedních smrtelníků. Hledíme, to je zajímavé: od té doby, c,o vím, že musím zemřít, vracejí se mi na mysl všechny verše, jež jsem kdy znal nazpaměť. Je to znamení konce?" Matylda mu opakovala nezvučným hlasem: „je tam, ve vedlejší místnosti." Konečně věnoval jejím slovům pozornost. „Hlas má zesláblý," myslil si, „ale v jeho prízvuku je ještě celá její pánovitá povaha. Tlumí hlas, aby se nedala strhnout hněvem." „Kdo Je tam?" zeptal se jí vlídně. „Obhájce, chce vám dát podepsat odvolání." „Nepodám odvolání." „Jak to, vy se neodvoláte?" zvolala a povstala s očima planoucíma hněvem, „a smím se ptát proč?" „Poněvadž se v tuto chvíli cítím dost statečný, abych zemřel a neposkytl mnoho důvodů k výsměchu. Kdo mi ručí za to, že budu za dva měsíce, po dlouhém pobytu v tomto vlhkém vězení, ještě tak statečný? Vidím už v duchu, jak přicházejí ke mně kněží, otec . .. Nic na světě by mi nebylo tak nepříjemné. Chci zemřít." 472 Tento nenadálý odpor probudil opět v Matyldě všechnu hrdost. Abbého cle Frilaira nemohla navštívit před otevřením cel besangonského vězení; Julián se tedy stal první obětí její zlosti. Zbožňovala ho a v tom, jak po celou čtvrthodinu proklínala jeho povahu a litovala, že ho milovala, poznával opět tu hrdou bytost, která ho kdysi v knihovně markýze de la Mole zahrnula tak palčivými urážkami. „Měla ses ke slávě svého rodu narodit mužem!" řekl jí. „Ale co se mne týká," myslil si, „byl bych věru hlupák, abych žil ještě dva měsíce v této odporné kobce, vystaven sprostotám a urážkám patricijské kliky*, a jako jedinou útěchu bych měl výčitky této šílené ženy . . . Nuže, pozítří ráno se utkám s člověkem, který je proslulý svou chladnokrevností a podivuhodnou obratností. .." „Opravdu podivuhodnou," zašeptal mefistovský hlas, „ten se nikdy nechybí." „Nuže, budiž! (Matylda rozvíjela dále svou výmluvnost.) Ke všem čertům, ne!" řekl si. „Nepodám odvolání." Po tomto rozhodnutí se opět oddal snění. .. ,,V šest hodin při obchůzce donese listonoš jako obyčejně noviny; v osm hodin, až je pan de Rěnal přečte, vejde Elisa po špičkách do pokoje a položí jí je na postel. Brzy nato se probudí: náhle při čtení zbledne; její pěkná ruka se bude chvět, bude číst až ke slovům... 1/ deset hodin a pět minut skonal. Bude hořce plakat, znám ji. Na vše zapomene, i na to, že jsem ji chtěl zavraždit. A žena, jíž jsem chtěl vzít život, bude jediným člověkem, který bude mou smrt upřímně oplakávat.. . Ach! Jaký je to protiklad!" pomyslil si a celou čtvrthodinu, co trval výstup, který mu dělala Matylda, myslil jen na paní de Rěnal. Ačkoliv občas Matyldě na její slova odpovídal, nemohl se proti své vůli odpoutat od vzpomínek na ložnici ve Verriěres. Viděl besangonské noviny na prošívané pokrývce * Zdť mluví 7. něho jakobín. ' I I I! I 473 z oranžového hedvábí. Viděl, jak bílou rukou křečovitě svírá časopis; viděl, jak paní de Rénal pláče ... sledoval každou slzu stékající po její krásné tváři. Když slečna de la Mole nemohla od Juliána ničeho dosáhnout, zavolala advokáta. Naštěstí to byl bývalý setník italské armády z roku 1796 a býval přítelem Manuelovým. Z formálních důvodů se snažil odsouzeného přimět, aby své rozhodnutí odvolal. Julián se chtěl k němu chovat uctivě, a proto mu vyložil své stanovisko. „Namouvěru, chápu vaše důvody," řekl mu nakonec obhájce pan Felix Vaneau. „Ale máte plné tři dny času na odvolání a je mou povinností chodit sem každý den. Kdyby se za dva měsíce pod vězením otevřela sopka, byl byste zachráněn. Můžete do té doby zemřít nějakou nemocí," řekl a díval se na Juliána. Julián mu stiskl ruku. — „Děkuji vám, jste dobrý člověk. Budu o tom uvažovat." A když Matylda s advokátem odešla, cítil mnohem1 větší přátelství k advokátovi než k ní. [43 Za hodinu, když opět pevně spal, byl probuzen slzami, jež mu kanuly na ruku. „Ach, to je zase Matylda," pomyslil si ještě napolo ve spánku. „Umínila si, že mě něžností přiměje k tomu, abych změnil své rozhodnutí." Byl mrzutý vyhlídkou na nový patetický výstup a neotevřel oči. Vzpomněl si na verše Belfagora prchajícího před svou ženou. Tu uslyšel podivný vzdech. Otevřel oči, byla to paní de Rěnal. „Ach! Přece tě ještě jednou před smrtí vidím! Ci je to jen přelud?" zvolal a vrhl se jí k nohám. Okamžitě se vzpamatoval a dodal: „Odpusťte, milostivá paní. Ve vašich oč