tvar 05/06/12 Po . září  se v západním světě, a tedy i ve Slovinsku, rapidně zvýšil zájem o islám. Díky prorockému zápalu „mozku islámského terorismu“, vahabitského puritána Usámy bin Ládina při šíření fundamentalistických myšlenek, katastrofě v New Yorku a Washingtonu a díky krvavé americko-britské okupaci Iráku roku  jsme byli i my v širší veřejnosti nenápadně přinuceni zblízka pohlédnout do tváře islámu obecně a radikálního islamismu zejména. Konfrontace s islámskými tradicemi a hodnotami probíhala pro Slovince v rámci, který utvářel zeměpis a historie zemí, jejichž jihovýchodní část se překrývala s Vojenskou hranicí, pohyblivou hranicí mezi Otomanskou říší a evropskými monarchiemi. Od tureckých vpádů a opevněných zdí kolem kostelíků na kopcích až po bosenské jednotky rakousko-uherské armády na sočské frontě se Slovinci setkávali s islámem zejména prizmatem strachu. Ale nebylo jim neznámé ani romantické okouzlení „orientální exotikou“, jejíž ohlas lze například zaslechnout v obrazu „Mekky“. Běžný jazyk jej používá jako označení pro bohatou truhlu splněných přání. Tato dvojdomá dialektika přitažlivosti a odporu k islámu je typická a tradičně „evropská“. Dlouhou historií se nevykazují jen kolektivní stereotypy, ale také seriózní zkoumání islámu. Evropské pokusy o pochopení islámu sahají mimo jiné do maurského Španělska a k středověkým překladům z arabštiny, v nichž se uchovala tradice antického Řecka. Na prvním latinském překladu Koránu, který byl zhotoven už ve . stol. v clunyjském opatství, spolupracoval také „slovinský“ filozof a astronom Hermann de Carinthia. Když v období vrcholného středověku začal proces systematického seznamování Evropy s islámem, spočíval praktický důvod tohoto zkoumání také v tom, že bylo třeba rozumět silnějšímu nepříteli. Nejspíš právě takový impulz vedl moderního slovinského spisovatele Vladimira Bartola při psaní Alamutu, „románu ze starého Orientu“. Kdo byl Vladimir Bartol (–)? Jako třetí ze sedmi dětí měšťanské rodiny v Terstu získával impulzy pro formování svého tvůrčího talentu už v útlém dětství od své matky, spisovatelky a redaktorky prvního slovinského ženského časopisu, a od otce, liberálního úředníka. Zajímal se o malířství, entomologii, horolezectví a pilotování letadel, aby se plnohodnotně realizoval až v literatuře. Podle svých vlastních slov byl „trošku podivínské dítě“ s bujnou fantazií a citlivou povahou. Později se stal zdrženlivým asketou, radikálním odpůrcem tabáku a alkoholu, zaníceným čtenářem Freuda, Nietzscheho a francouzských personalistů, pařížským studentem a radikálním kritikem slovinské literární tradice. Odmítal ji, protože byla zacílena na vzdělávání ujařmených poddaných. Vladimir Bartol uplatňoval svou fantazii a kritický cit ve svém psaní: psal hodně i rozmanitě, od divadelních kritik až po črty, od historických románů po humoresky. Ve své době však ve Slovinsku nebyl přijat s otevřenou náručí. Dnes je jeho Alamut obecně nejznámějším slovinským románem. Je znám ve více než tuctu jazyků, k dispozici je v tureckých, německých, španělských a francouzských knihovnách, v Bosně a v USA, dokonce i v Íránu, a to navíc ve dvou různých překladech. Alamut totiž vyšel už ve více než třiceti vydáních, včetně časopiseckých, v němž vycházel před několika lety v pařížském listu Le Monde. Ale to je dnešní stav. Při vydání v roce  ho slovinská kritika přijala několika vlažnými a četnými odmítavými kritikami. Z hlediska katolické morálky vyčítala románu povětšinou nihilismus a extremismus a také únik k exotice od aktuálního místa a času. Alamut zůstal ve slovinském kulturním povědomí naprosto přehlížený, jeho autor, přestože rád vedl spory se současnými spisovateli, živořil na okraji veřejného zájmu. Třebaže byl jeho román znovu vydán už roku , Bartolovo umělecké dílo bylo s nadšením rehabilitováno až generací slovinských postmodernistů, kritiků a spisovatelů, kteří vyrůstali v . letech . století. Když si vybavíme zápis v Bartolově deníku ze dne . . , v němž neskromně říká: „(…) v Alamutu budu nesmrtelný“, mohli bychom ho na první pohled označit za nešťastného narcise. Ale pouze na první pohled. Druhý, podrobnější pohled nám poví, že Bartol byl možná pouze vizionář, jemuž současníci nerozuměli, ani doma, ani ve světě. Spisovatel poslal synopsi svého románu slavnému hollywoodskému studiu MGM už v době vydání knihy. Nedostal odpověď. Dnes je situace jiná. Aktuální popularita románu Alamut nesouvisí jen s jeho literárními kvalitami a pevnou literární strukturou. Nemá smysl se přetvařovat: román se stal světově populárním proto, neboť ho dnes čteme v kontextu, který smutně dotváří vyplňující se předpověď o „střetu civilizací“, Západu a islámu. Stejně tak v tomtéž zjednodušení (které upozadí komplikované vnitřní rozdíly, aby mohl snáze nabídnout nebezpečné populistické berličky) už nejeden kritik zvolal, že kdyby Usáma bin Ládin neexistoval, musel by si ho Vladimir Bartol vymyslet. Skutečně: Alamut je dnes děsivě aktuální, dramaticky vizionářský a bolestně přesný. Román, k němuž autor po deset let shromažďoval studijní materiály, je příběhem o politických „teroristech“, o mistrovské kontrole ducha a kolektivním fanatismu, asketické disciplíně ve službě velké myšlenky a o klíčích do ráje. Hlavní postavou příběhu je vůdce sekty assassinů Hasan e Sabbáh, který své přívržence připravuje na sebevražedné úkoly. Není třeba, abychom chodili tak daleko, jako šla arabská televize Al Džazíra, jejíž komentátoři říkají, že Egypťané a Saúdové, odpovědní za útoky na New York a Washington, jsou duchovní potomci assassinů. I to je možné. Ale zcela jisté je toto: assassini, zvláštní sekta izmaelců v šíitském islámu, vznikli v . století. Bouřili se proti tyranským tureckým chalífům, despotům tehdejšího Středního východu. Vyznačovali se výrazným náboženským cítěním a současně výjimečnou uzpůsobeností k vraždě: proto se jim říkalo „živé dýky“. Jménem kolektivního osvobození zpod tureckého jařma byli připraveni umřít při vraždě nenáviděných vládců nebo po ní. Spolehlivý historický fakt je také to, že měli opevněné hrady v Sýrii, v oblasti Kaspického moře a v severní Persii. Přesně tam je také situován Bartolův román. Hlavní postavou je Hasan e Sabbáh, starý intelektuál a mystik. Na hradě ve vysokých horách, zvaném Alamut neboli Orlí hnízdo, vybudoval cvičiště pro mladé bojovníky, fedaijíny. Hasan e Sabbáh, přezdívaný také Seiduna neboli nový Prorok, pečlivým výběrem shromáždí přívržence z různých etnických skupin a vzdělává je. Po výcviku těla i ducha jsou připraveni na smrt: stanou se mučedníky za „svatou věc“. Kromě válečných dovedností se učí jazyky, filozofii a poezii. Tak se mohou snadno maskovat jako súfijci nebo tlumočníci a trpělivě čekat na příležitost, aby mohli probodnout svou oběť. Závazek ideji založené na náboženství jim postačuje k tomu, aby obětovali vlastní život. Vraždu příslušného tyrana vykonají odvážným způsobem: jed jako prostředek smrti se jim například hnusí, neboť účinkuje na bezpečnou vzdálenost a s časovou prodlevou, tedy bez přímého ohrožení assassina. Ale přesto nejsou ani žoldáky, ani vojáky řádné armády. Sabbáh je vychovává podle svého programu radikálního islamismu, který vyžaduje slepou oddanost a odvahu. Hlavní cíle programu? Osvobodit Persii z područí seldžuckých Turků. Proto je nezbytná vysoká bojová morálka. Jelikož bylo třeba zničit mezi fedaijíny jakoukoli pochybnost o ráji, který je po mučednické smrti čeká, vybudoval Sabbáh zahrady, navlas podobné jako ve „skutečném ráji“. Pohádkový příběh přeměnil ve skutečnost, neboť na hradě vznikla dokonalá simulace ráje se zurčícími potoky a pěstěnými zahradami, s písčitými pěšinkami a povolnými dívkami – doslovné ztělesnění medu a mléka! Hasan poté dojem rajského světa vylepšil „kuličkami hašiše“, jimiž své žáky omamoval. Simulace a pravda: v čem spočívá rozdíl? Bartolův hrdina odpovídá v souladu s evropským nihilismem, který byl duchem spisovatelovy doby. Nietzscheánský výkřik „Nic není skutečné, vše je dovolené“ se ve stránkách románu ozývá víc než hlasitě. Z tohoto pohledu není důvod se divit: když se v assassinech upevní naprostá oddanost ideji, stařec z hory, jak Sabbáhovi říkali křižáci, je pošle na individuální mise proti utlačovatelům. Turecký sultán z nich má obrovský strach, proto se je snaží zničit tak, že proti Alamutu vyšle ohromné vojsko. Jenomže plán na obsazení Alamutu se nezdaří, stejně jako se nepodaří zajmout vůdce. Duchovní moc Hasana e Sabbáha ještě vzroste. S každým novým útokem Turků vznikne nová izmaelská pevnost, nové buňky assassinů se šíří, řetěz odporu se přenáší dál. Dokonce i potom, co se stařec z hory vzdálí ze světa, jeho sekta stále žije. Taková je fabule tohoto historického a dobrodružného románu. Jak mu máme rozumět? V dnešním pohledu je Hasan obyčejně opravdu chápán jako bin Ládin, assassini jako fanatičtí islámští radikálové, kteří jsou připraveni položit svůj život tak, jako to dělají dnešní „fedaijíni“ od Palestiny po Indonésii a Irák. Fanatismus, který není brzděn strachem z vlastní smrti, se stává pro současného člověka nepochybně děsivým. Obětování vlastního života jako poslední prostředek zajištění existence kolektivu se v moderních západních demokraciích, tj. tady a teď, zdá být naprosto absurdní. Před dobrým půlstoletím, kdy román vznikl, tomu bylo jinak. Evropě tenkrát vládli Stalin, Hitler a Mussolini. Při psaní Alamutu si Bartol vyhrocenou situaci bolestně uvědomoval. Není náhoda, že rukopis, který je uložen v Národní a univerzitní knihovně v Lublani, ve své první verzi obsahuje výmluvné věnování: Benitu Mussolinimu. Ve druhé verzi jde o poněkud méně zřetelnou formulaci jednomu diktátorovi, knižní vydání pak kvůli tlaku nakladatelství zůstalo bez věnování. Ale to nám nesmí bránit, abychom v Alamutu nečetli také alegorii odporu proti diktatuře. Takový výklad není zcela protismyslný. Čas a prostor, v němž Vladimir Bartol tvořil, byl poznamenán italským fašismem. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie se mnoho Slovinců ocitlo v Itálii – celá třetina. Pro svou etnickou identitu se v Mussoliniho zemi stali občany druhého řádu. Žili pod brutálním tlakem fašistického režimu: slovinské školy byl zavřené, slovinské mše se mohly konat jenom na utajených místech. Řada Slovinců emigrovala do zámoří a do tehdejší Jugoslávie. Mnozí zůstali a snažili se každý svým způsobem bojovat za kolektivní přežití a za osobní důstojnost. Terst, mnohonárodnostní přístav habsburské monarchie, byl roku  podle počtu Slovinců největším „slovinským“ městem (před Lublaní a Clevelandem v Ohiu). Pod diktaturou černých košil však v Terstu a okolních krajích, kde žili potlačovaní Slovinci, mělo veřejné užívání slovinštiny nadobyčej špatné následky. Slovinské učitele fašisti vyhnali nebo vystěhovali; roku  zcela vypálili Slovinský národní dům, hlavní slovinské kulturní centrum v srdci Terstu. Válečný pokřik fašistů eia eia alala se děsivě ozýval při řádění ve slovinských krajích, četné rychlé soudní procesy proti Slovincům, kteří se vzpírali surové italianizaci, končily drakonickými tresty: doživotním žalářem, zastřelením. Jako terstský Slovinec, kterého fašisti vyhnali z rodného domu, sympatizoval Vladimir Bartol se skupinou slovinských patriotů zvanou TIGR (akronym z názvů Terst, Istrie, Gorica, Rijeka, tedy území se román alamut a etika vraždy Aleš Debeljak ESEJ INZERCE tvar 05/06/13 slovinským obyvatelstvem, která po roce  okupovala Itálie). Mladí členové této organizace, která ve fašistické Itálii stála pochopitelně mimo zákon, čerpali legitimitu pro svůj ozbrojený odpor z přirozeného práva a závazku k utlačovanému lidu. Kromě jiného připravovali Mussoliniho likvidaci, kterou zamýšleli vykonat během duceho návštěvy Kobaridu, města na slovinském etnickém území. Protože však předpokládali mnoho civilních obětí, nakonec se na poslední chvíli plánu zřekli. I když Vladimir Bartol uveřejnil Alamut v době vítězícího fašistického režimu, byla romaneskní „zpráva v láhvi“ určena Slovincům. Spisovatel doufal, že radikální individualismus nietzscheánské vůle k moci dokáže přetvořit v kolektivní terapii. Krátce, ale trefně řečeno: chtěl proměnit slovinskou „národní povahu“ tak, aby se uměli sebevědomě vzepřít okupantovi. Nepochopení současné literární kritiky má v této perspektivě společenské a metafyzické základy. Na jedné straně pádu románu do zapomnění totiž zabránila právě ta slzavá a sebelítostivá „národní povaha“ Slovinců, kterou Bartol tak rozhořčeně kritizoval, na druhé straně je Alamut napsán z pohledu filozofie románu, která přesahuje ustálené chápání evropského románu od Cervantesa dál. To totiž už není příběh hrdiny, který se snaží přetvořit svět v souladu s velkou ideou a současně ztroskotává: nezbývá mu nic než „ztracené iluze“. Stařec z hory a jeho idea se v Bartolově románu vysloveně vyhnou takovému osudu. Zmatenost Bartolových současníků v otázce nezařaditelnosti románu je pak pochopitelná. O nic míň však nejsme zmateni my, současní čtenáři: bylo by to příliš jednoduché, kdybychom v románu viděli jen odsudek programové manipulace duchovní integrity jedinců, stejně jako by to znamenalo přílišnou míru sebeuspokojení, kdybychom v Alamutu dešifrovali jen přesný opis „vymývání mozků“. V takovém čtení nám brání komplexní výstavba románu. Bartol totiž fedaijiny, nejdetailněji starce z hory, ukázal jako mnohovrstevnaté osobnosti, které jsou navzdory své bezpodmínečné víře nejdřív lidmi se svými charakterovými vlastnostmi, svými problémy a chybami, touhami a bolestmi. V tom kontextu je třeba upozornit také na to, že systém assassinů nepředstavuje jenom úplnou kontrolu nad lidskou vůlí, ale svým způsobem dokonce předpovídá racionalistickou vládu práva. Sabbáh totiž přikáže usmrtit vlastního syna, který se assassinskému systému vzepře: stařec z hory bez ohledu na souručenství krve ctí a uznává rovnost všech jedinců před zákonem. Pokud je znak velkého umění v tom, že má jakési „prorocké“ vidění, tj. že obsahuje zároveň vyprávění o svém čase na jedné a prorockém přesahování hranic času a prostoru na straně druhé, pak je Bartolův Alamut opravdu velké dílo. To znamená, že jej lze číst několika způsoby. Palimpsestní provázanost estetických, morálních a noetických vrstev románu nám tak dává také moc, abychom jej četli především jako otázku, kterou není snadné v době fundamentalistické „války proti teroru“ položit. Ale vnucuje se nám sama od sebe: za jakých okolností je použití násilí oprávněné, třebaže není v souladu se zákony? Za jakých okolností má nějaký utlačovaný národ právo, aby nepřijal odsouzení ke kolektivnímu vymizení? Má právo, aby v zoufalé situaci, kdy byly všechny možné právní cesty už vyčerpané, sáhnout k násilí jako poslednímu východisku z nouze? To je otázka po tom, kdy a za jakých podmínek je násilí proti okupantské moci společensky legitimní a morálně oprávněné. I když známe řadu teologických, filozofických, sociologických a politických odpovědí na tuto žhavou otázku současnosti, zdá se mi, že tichý souhlas s podmínkami pro přípustné násilí nejlépe shrnul známý polský filozof Leszek Kolakowski. V druhé knize svých Mini přednášek o maxi otázkách () napsal, že násilí může být oprávněné do té míry, do níž má jasně definovaný, specifický a hmatatelný cíl, jako např. nezávislost okupované země nebo smrt krutovládce. Je-li tomu tak, pak román postuluje také otázku, jaká je etika ideově (politicky nebo nábožensky) motivované vraždy. Z tohoto pohledu bude dobře patrný také rozdíl mezi assassiny a současnými islámskými sebevrahy. Ti interpreti, kteří vidí v Alamutu jen odvážnou anticipaci Usámy bin Ládina, začnou ztrácet půdu pod nohama při zjištění, že absolventi školy assassinů nezabíjeli civilisty, ale pouze přesně vytipované nositele moci. Proto není možné přilepit assassinům nálepku „vedlejších škod“, nevinných civilních obětí. Etika vraždy u assassinů se totiž zakládá na bezprostřední konfrontaci, která má víc souvislostí se středověkým kodexem rytíře než se současnými lidmi-bombami v řadách islámských radikálů. Koneckonců si také moderní označení vraha, který útočí na jednotlivý cíl, našlo cestu do řady evropských jazyků díky hluboké pochybné fascinaci touto izmaelskou sektou. Vladimir Bartol byl příliš citlivý umělec na to, aby se nechal svést lákavou jednoznačností odpovědi. Maximum, které nám nabízí, je zásadní výzva přemýšlet o míře, po kterou dobro a zlo vládnou našimi životy. Žádný jedinec a žádná společnost není totiž vcelku a výhradně v oblasti dobra nebo zla. Dělící čára probíhá každou duší a každou společností. O tom, kudy hranice prochází, se pochopitelně neustále přeme, jak v individuálních meditacích, tak ve veřejných rozpravách. Právě v udržování vědomí o této hranici se skrývá také osvobozující potenciál románu, který sahá mimo lokální kontext a globální přisvojení: tam, kde o rozdílu mezi dobrem a zlem ještě dokážeme veřejně hovořit, tam dosud dlí naděje. Ze slovinštiny přeložil Aleš Kozár Aleš Debeljak (nar. ) – rozhovor s ním přinesl Tvar č.  v loňském roce – se českému čtenáři již několikrát knižně představil jako básník (Město a dítě, Katalog prachu) i jako esejista (Soumrak idolů, Temné nebe Ameriky, Svěrací kazajka anonymity), jeho eseje byly otištěny v řadě literárních časopisů (Tvar, Literární noviny). Zabývá se množstvím teoretických otázek počínaje paradoxy evropské integrace (jeho esej o rozpadu Jugoslávie Soumrak idolů byl přeložen do dvanácti jazyků) po otázky literární teorie, v nichž se inspiruje především americkou literárněteoretickou školou. Zmiňovaný román Alamut Vladimira Bartola vyšel česky roku  a znovu v nakladatelství Albatros v roce . Ve čtvrtek . února  se uskutečnil další z múzických večerů Potulné akademie – Uši a vítr. Jde o permanentní festival odehrávající se (téměř) každý čtvrtek od . hodiny ve sklepních prostorách brněnské Skleněné louky. Jako každý z večerů byly i tentokrát v programu zastoupeny výtvarné umění, poezie (představovala se antologie milostné poezie S tebou sám z nakl. Dauphin) i hudba. Po vernisáži tří obrazů Barbory Mališové dostaly slovo „prověřené“ básnické osobnosti – Vít Slíva a Vít Janota. Po nich následovalo vystoupení (staré známé) brněnské undergroundové kapely Idiot Crusoe, kterou nadšení posluchači nechtěli pustit z podia. Po hudební produkci se představili Vojtěch Kučera a (místo avizovaného Petra Hrbáče a Jiřího Červenky) Leoš Bacon Slanina s křehkými a tiše meditativními verši. Celý večer pak zakončila devadesátiminutovým setem nymburská under-rocková partička Práva pupku. K dispozici bylo i první číslo novin (plánovaných jako měsíčník) potulné akademie Uši a vítr, které vydává občanské sdružení Proximus s podporou nakladatelství Vetus Via a Sopel tzv. productions. Informace o dalším programu i jiné hledejte na internetových stránkách nakladatelství Vetus Via – www.vetusvia.cz nebo Skleněné louky (www.sklenenalouka.cz). Pokud by měl kdokoli zájem vystoupit se svými básněmi nebo hudbou na některém z večerů, může kontaktovat Jaroslava Erika Friče na e-mailové adrese jef@vetusvia.cz. lmr LITERÁRNÍ ŽIVOT Jaroslav Erik Frič POLSKÉ ZLOTO O KULTURNÍCH NOVINKÁCH OD NAŠICH SEVERNÍCH SOUSEDŮ INFORMUJE ŠTĚPÁN BALÍK Český živel v polském Slezsku České záležitosti se v Katovicích točí především kolem dvou institucí, kolem Generálního konzulátu (www.mzv.zu.cz/katowice) a Slavistického kroužku na Slezské univerzitě (www.kns.us.edu.pl). Aktivity zdejších studentů jsou vskutku pozoruhodné. Na jejich webových stránkách najdete texty o českých (resp. slovanských) filmech, knihách, osobnostech kulturních i politických. Pro oblast celého Polska působí ještě České centrum (www.czechcentres.cz/warsaw) v čele s ředitelkou Renátou Goreckou. Ačkoliv tato instituce sídlí ve Varšavě, snaží se podporovat pročeské iniciativy i mimo hlavní město, a to i v menších městech, pro něž je, na rozdíl od metropole, každá kulturní událost svátkem. Takovým místem je například kladský městys Paczków, kde se minulý rok konal již druhý ročník filmového festivalu věnovaný mimo jiné i českému filmu. V lednu  se v Katovicích ke zmíněným institucím přidal i Kinoteatr Rialto (www.rialto.katowice.pl). Za patronátu katovického starosty Piotra Uszoka, generálního konzula Josefa Byrtuse a Českého centra uspořádali svépomocí měsíc české kultury. V nově zrekonstruované budově v duchu secesního Rakousko-Uherska se promítalo především mnoho českých filmů. Na řadu přišly v Polsku velmi populární snímky čs. nové vlny – zdalipak to, milý čtenáři, zvládneš „po polsku“: Czarny Piotruś, Miłość blondynki a Pali się, moja panno M. Formana; Gra o jabłko, O czymś innym nebo Zbyt późne popołudnie fauna V. Chytilové; Pociągi pod specjalnym nadzorem a Wsi moja sielska, anielska J. Menzela či Passerovo Intymne oświetlenie, dále pak filmy z posledního desetiletí: Gedeonův Powrót idioty, Svěrákův Kola či Zelenkovy Opowieści o zwyczajnym szaleństwie. Přehlídku příznačně uzavřeli v Polsku kultovní Ondříčkovi Samotni. Nechyběl však ani program pro děti, a to jmenovitě jeden ze zdejších nejvěhlasnějších českých hrdinů – Krteček (pol. Krecik). Za zmínku stojí ještě kromě české diskotéky Rosti Petříka loutkové představení pro dospělé Rocky IX v podání v Čechách již relativně známého divadla Buchty a loutky tamní městskou knihovnou a knihovnou v Opavě, a hlavně nově založená a v Polsku nejmladší katedra bohemistiky. Vedle Racibórze a Katovic, resp. blízkého Sosnowce, můžeme v polském Slezsku napočítat ještě další dvě bohemistiky, a sice ve Vratislavi a v Opoli. Čeština se nicméně v této oblasti prosazuje i na středních školách, na nichž se leckde již studuje jako druhý cizí jazyk. Prapodivně v takovém kontextu vyznívá zrušení českého konzulátu ve Vratislavi – i když dobří jazykové tvrdí, že zde má vbrzku vzniknout České centrum –, či mizivé finanční prostředky, jež mají česká centra či konzuláty na podporu českého živlu k dispozici. Vzhledem k často omezeným finančním možnostem našich institucí v zahraničí a většinou neúspěšnému honu na sponzora nezbývá polským studentům bohemistiky či jiným místním bohemofilním nadšencům než organizovat akce na vlastní pěst, což mimochodem znamená i přemlouvání českých umělců, především muzikantů, aby vystoupili zadarmo, nebo dokonce přijeli za své. Je s podivem, kolik se takových lidí spolu se svými pročeskými iniciativami v Polsku, zvláště pak ve Slezsku najde. a zejména uvedení prvního dílu rozsáhlého sborníku Obrazy, obrazki, obrazeczki… czeska myśl filmowa (Gdańsk ). Výbor textů připravili Petr Szczepanik, Jaroslav Anděl a Andrzej Gwóźdź a právě pod vedením prof. Gwóźdźe se na tomto monumentálním sborníku překladatelsky podíleli bohemisté z Katovic i Krakova. Polská filmová veřejnost se tak může seznámit s dosud pro ni neznámými texty bratří Čapků, Vančury, Honzla, Teigeho, Mukařovského, Kopaněvové, Švankmajera a mnohých dalších. Poněkud paradoxně polské vydání předběhlo kromě anglického i vydání české, jež se má ukázat do dvou let (www.phil. muni.cz/fav/aktuality.html). Obecně je ve Slezsku půda české kultuře velmi příznivá. Tak například v příhraničním městečku Racibórz založili místní bohemofilové v čele s Beno Benczewem Českou revue (www.czeskie-revue.raciborz-ostrog. com.pl). Kromě internetové podoby vychází měsíčně i papírový kulturní přehled, informující o českých akcích jak v sousedních českých městech, tak i na polské straně. O zájmu o českou kulturu svědčí nejen časté koncerty českých kapel v Racibórzi, ale i dohoda o výměně polských a českých knih mezi