Je přirozené, že ve verších takto rovnoběžně stavěných jsou posíleny i shody obrazců vytvářených mezislovními předěly: 1. -i. u -^ u — U — u 2. -í. u Jí_ u -i. u — u 3. — u -i. u -i- u — u 4. JL u _i- U J. , i \ \ '/ i\ \ \ \ ■": "•-- •*' / ' N ^ \ \ y S i / I / 1 >. \ \ / \ f \ \ / / í / I / \ / I \ / \ I / \ / I \ / \ I f 1 IV V VI VII Vlil IX X XI XII XIII XIV XV XVI Srovnáme-li obrysy verse Polákova a Vrchlického (tj. linii druhou1 s třetí), ukáže se, že oběma jsou společné tyto vlastnosti: 1. vysoké procento přízvuků připadajících na devátou slabiku, které ve spojení s abnormálně nízkou přízvučností slabiky osmé je projevem řezu půlícího verš mezi osmou a desátou slabikou;— 2. slabší vrcholy na slabikách páté atřinácté, které znamenají opětné rozpůlení každého z obou poloverší. Rozdíl je však v tom, že u Poláka odpovídá obrys prvé polovice verše téměř přesně obrysu druhé, kdežto u Vrchlického má druhé poloverší ve srovnání s prvním značně vyšší střední vrchol (slab. 13) a naopak značně silnější pokles přízvucnosti v iktech sousedních (slab. 11 a 15); Vrchlického osmistopý trochej má přes pravidelnost Členění obrys nesouměrný, kdežto u Poláka je druhé poloverší téměř přesnou replikou prvního. Mohlo by se zdát, že tento rozdíl není projevem různosti celkové stavby verše, nýbrž jen odrazem různého zakončení veršů, které je u Poláka ženské, u Vrchlického mužské. Spočtli jsme však prízvuky v krátké Vrchlického básni Hymna Boecklinovi (Než zmlknu docela), jejíž verše jsou většinou ženské, a obrys se téměř nezměnil, zejména nepozbyl nesouměrnosti; i kdybychom ostatně připustili, že nesouměrnost souvisí s mužským zakončením, nebyla by bez významu okolnost, že se Polák mužskému verši vyhnul. Důležité je, že se Polákův verš skládá ze dvou polovin stejně stavěných a oddělených důsledně dodržovanou césurou; jsou to vlastně dva čtyřstopé trocheje, spjaté ve vyšší jednotu. Čtyřstopý trochej byl nejoblíbenějším metrem u bezprostředních předchůdců Polákových, 476 básníků puchmajerovských; tak např. v 1. sv. Puchmajerových almanachů je z celkového počtu trochejských básní, jichž je 25, deset básní psáno tímto metrem a ve čtyřech dalších se čtyřstopý trochej střídá s jiným metrickým vzorcem (s trochejem třístopým nebo pětistopým). Sluší dodat, že i předchůdce čtyřstopého trocheje, osmislabičný verš sylabický, projevující trochejskou tendenci, byl skoro výhradný ve starší české poezii; Jakobson v studii o staročeském verši (Čsl. vlastivěda, sv. 3, Jazyk) praví o tom: „Je pozoruhodno, že čeští básníci, pokud šlo o mluvní rozměrný verš, lpěli skoro výhradně na metru osmislabičném až do doby probuzenské; ba i po reformě Dobrovského, jež uzákonila verš odhaleně stopový, osmislabičný rozměr měl až do romantických pokusů postavení téměř monopolní, kdežto staropolské básnictví sáhlo už po rozmanitých sylabických schématech." Polák, chtěje vytvořiti metrum pro svou báseň, sáhl tedy ke zdvojení tradičního metrického vzorce. Nabyl tak metra značně rozlehlého a přitom bohatě i zřetelně členěného: — u — u | — u — u II— u — u I — u — u Hlavní řez rozděluje zde verš na dvě poloviny a v každé z těch dvou polovin přeryv podružný, původní to césura čtyřstopého trocheje, sdružuje dva a dva trocheje v jednotu; vzniká schéma dipodicky členěné. Jak s ním básník zachází? Podle pravidel verše puchmajerovského očekávali bychom co nejpřesnější dodržování stopového půdorysu; nejvíce by duchu tohoto veršového systému odpovídalo vyplnění slovy dvojslabičnými, např.: Tvory mizí, květy vadnou, všecko zasvé bere v čase. Dipodické členění by se nejvýrazněji uplatnilo při vyplnění slovy čtyřslabičnými, nepřekračujícími předěly mezi dipodiemi: Krevoskladům živočichů očerstvení nedávají. Bez porušení dipodičnosti bylo by možné i míšení obou předešlých způsobů: Opovážný přelud jestli cestu dále pootevře. Ve všech citovaných dosud případech jsou na rozhraní všeeh dipodií mezislovní předěly. Avšak takové nejsou daleko všechny verše u Poláka; tak v obou Písních prvního zpěvu, které mají dohromady 206 veršů, je frázování vyžadované schématem porušeno v 80 verších (38% z celkového počtu); porušením míníme připadnutí hranice mezi sousedními dipodiemi dovnitř slova, např.: 477 Do vrcholin | stromných nedo || žene živi J telná šťáva. Zde je ovšem porušení velmi radikální, jaké není daleko ve všech versích u Poláka: hranice mezi dipodiemi je tu překročena dvakrát a jedno z těchto překročení připadá na střední veršový přeryv, který je mnohem závažnější než rozhraní dipodií uvnitř poloverší. Již letmý pohled nasvědčuje, že si Polák nevybral symetrické a dlouhé schéma se silnou tendencí k energickému členění proto, aby je důsledně uskutečňoval, nýbrž proto, aby výrazná tendence k oddělování dipodií byla vhodným podkladem porušování. Podáme nyní statistiku podrobnější, rozlišíme přitom rozhraní uprostřed verše (césuru) od rozhraní uvnitř poloverší (hranice mezi první — druhou a mezi třetí — čtvrtou dipodií). Hlavní veršový přeryv připadá v 206 verších prvního zpěvu toliko v 5 případech dovnitř slova, kdežto hranice mezi dipodiemi prvních a druhých poloverší jsou uvnitř slov v 87 případech z celkového poctu 412 takových rozhraní; je to 20,9%.n) Je zřejmo, že Polák využívá těchto odchylek od pravidelného frázování k diferenciaci rytmické. Směřování k rytmické diferenciaci se však u něho projevuje i ve vnitřní organizaci dipodií; jeť každá dipodie sama o sobě útvar dosti složitý, aby se na jejím půdorysu mohla vlivem rozmístění slabik, jejich seskupování, projevovat rozmanitost. Trochejská dipodie obsahuje dva tracheje; je tedy nejpřirozenější seskupení slabik v ní 2+2. Je-li seskupení 3+1 nebo 1+3 nebo i 1+2 + 1, pociťujeme je jako odchylku; je také možno, že nebude v dipodii předěl vůbec žádný, bude-li celá vměstnána do jediného slova o čtyřech nebo více slabikách. Z celkového počtu dipodií v obou Písních prvního zpěvu Vznešenosti přírody (824) připadá na dipodie s předělem uprostřed 66% (539) na ty,které jsou bez předělu nebo nesymetricky členěny, 34% (285). Tato statistika dosvědčuje, že počet dipodií druhé kategorie (asi třetina počtu celkového) je dost značný, aby mohly být pociťovány jako činitel rytmické diferenciace. Je důležité dodati ještě, že dipodie postrádající vůbec vnitřního členění (vyplněné jediným slovem) jsou v druhé kategorii značně Četnější než dipodie ostatní (členěné 3 + 1, 1+3, 1+2 + 1): je jich 180 proti 105. To znamená, že v Polákově verši mají důležitou rytmickou funkci slova o Čtyřech, popřípadě i více slabikách. Avšak to není jediná důležitost, kterou mají slova Čtyřslabiěná pro Polákův verš. I při přechodu mezi dipodiemi připadá jim důležitá úloha, jde-li o jeho zastření; schéma dvou sousedních dipodií je pak takové: 2+4+2, to znamená, že Čtyřslabičnéslovo připadne polovicí slabik do 12) Pro kontrolu udávám čísla ze čtvrtého zpěvu: celkový počet veršů 254; počet veršů, kde připadají rozhraní mezi dipodiemi dovnitř slov, 82; tedy 32 % veršů má porušené dipodické frázování. Z rozhraní, která připadají dovnitř slov, jsou toliko dva případy středního veršového přeryvu a 89 případů na rozmezí první — druhé nebo třetí — čtvrté dipodie; počítáme-li, že celkový počet takových předělů (1.—2. a 3.—4. dipodie) je zde 508, je to 17,5% z tohoto počtu. 478 první, polovicí do druhé dipodie. Existují ovšem i jiné možnosti přesahu slova z dipodie do dipodie, ale přesah pomocí slova čtyřslabičného je nejrovnoměrnější; tím lze vysvětliti, že z celkového počtu 92 zastřených přechodů mezi dipodiemi v prvním zpěvu je v 50 případech užito slova čtyřslabičného podle schématu, které bylo výše naznačeno.13) Čtyřsla-biČná slova mají tedy v Polákově básni úlohu velmi význačnou: jednak slouží k zastírání předělů uvnitř dipodií, jednak k zastírání hranic mezi dipodiemi. V obou případech se uplatňují jako závažný činitel rytmické diferenciace. Jsou-li čtyřslabiěná slova tak důležitá pro rytmus Polákových veršů, lze s bezpečností očekávat, že se budou hojně vyskytovat v básníkově slovníku. Je známo, a Jakobson ukázal v Základech českého verše (str. 110, odstavec XXXII, Rytmický slovník) i na Českém materiálu statisticky, že výběr slov vzhledem k slabičnému skladu není pro básnictví nikterak lhostejný. Již volbou metrického schématu se zdůrazňují jisté typy slov (podle slabičného skladu) a jiné se omezují, nevylučují-li se vůbec. Není tedy neoprávněná ani naše domněnka, že čtyřslabiěná slova, kterých si Polákův verš žádá pro rytmickou diferenciaci, projevují i počtem svou důležitost pro veršovou stavbu. Za účelem konkrétního důkazu podáme srovnávací statistiku rytmického slovníku Polákova, Hněvkovského a V. Nejedlého. Z Poláka vezmeme za materiál druhou Píseň prvního zpěvu (184 verše); za slova počítáme kromě skutečných jednotek lexikálních i spojení předložky se substantivem a slovesného tvaru se zvratným zájmenem, které po něm bezprostředně následuje. Výsledek je tento: jednoslabičná slova 201 (15%), dvouslabičná slova 730 (56,9%), trojslabičná 107 (8,5%), čtyřslabiěná 240 (18,7%), pětislabičná 2, šestislabiČné 1. Js Ježto nám jde hlavně o poměr mezi slovy čtyřslabičnými a ostatním lexikálním materiálem, postavíme čtyřslabiěná slova proti všem ostatním: Všechna slova vůbec..............1281= 100% Ostatní slova kromě čtyřslabičných........1041 = 81 % Čtyřslabiěná slova ...............240 = 19% Srovnáme tento výsledek se statistikou z Děvína Hněvkovského (vydání Strejčkovo, Praha 1905, materiál z prvních 12 slok prvního zpěvu): Celkový počet slov................473 = 100% Ostatní slova kromě čtyřslabičných.........424= 90% Čtyřslabiěná slova................49 = 10 % Vidíme zde ve srovnání s Polákem značně menší číslo slov čtyřslabičných, ačkoli jde o dílo, které, jak jsme výše ukázali, směřuje ještě znač-něji než Vznešenost přírody k umisťování rozhraní mezi stopami dovnitř 13) Počítáme, jako i v dalších statistikách, za jediné slovo kromě skutečných jednotek lexikálních i spojení substantiva s předložkou a spojen! slovesa se zvratným zájmenem, bezprostředně následujícím. 479 slov. Ještě nápadnější bude rozdíl, vezmeme-li za základ srovnání báseň V. Nejedlého Přemysl Otakar v Průších (prvních 11 slok 1. zpěvu podle ukázky v prvním svazku Puchmajerových almanachů): Celkový počet slov ..............352= 100% Ostatní slova kromě Čtyřslabičných........343 = 97,5 % Čtyřslabiěná slova................ 9 = 2,5% Srovnání výsledků mluví zřetelně: 19 procent Čtyřslabičných slov u Poláka proti 10 procentům u Hněvkovského a dokonce 2,5 u Nejedlého. Je tím potvrzen závěr, ke kterému jsme došli rozborem rytmickým, že čtyřslabiěná slova jsou hlavním prostředkem rytmické diferenciace ve verši Polákově, vyplňujíce jednou celou dipodii a stavějíce se jindy synkopicky dvěma slabikami do jedné, dvěma do následující dipodie. Otázka, jakým způsobem dosahuje básník takové deformace lexikálního výběru, aby nabyl tak značného procenta slov čtyřslabičných, přijde na řadu až v další kapitole, protože není již záležitostí rytmiky, ale sémantiky. Nakonec je třeba zmíniti se ještě o dvou sekundárních prostředcích rytmické diferenciace, jichž Polák užívá bohatě k jemnějšímu rozrůznení veršového půdorysu; jsou to syntaxe a eufónie. Vztahy syntaktické působí jisté seskupování slov ve větě, a tedy i slabik, ze kterých se tato slova skládají; ve verši se toto seskupování setkává s členěním rytmickým, a je buď v souhlase nebo v rozporu s ním. V obou případech je tento vzájemný poměr pociťován (a při zvukové realizaci Í vyjadřován) j ako fakt rytmu. U Poláka poskytuj e bohatě členěné schéma metrické mnoho příležitosti k uplatnění syntaxe jako činitele rytmického. Jetřeba poznamenat, že se zde syntaktické vztahy uplatňují spíše uvnitř veršů než na jejich rozhraní: o tom svědčí velmi malý počet enjambement (neshod členění syntaktického s rytmickým na koncích veršů); tak v 184 verších druhé Písně 1. zpěvu je jenom 14 případů enjambement. Zato, uvnitř veršů zakaždým krokem narážíme na neshody členění rytmického se syntaktickým; na doklad citujeme, docela namátkou, začáteční verše druhého zpěvu. V bělokorém | březí, Umko, || mezi vzduchy | zčistěnými ať se dutá | harfka ozve || s veselými | hlasy svými. Zvonky skotů | bujných, které || v trávě bloudí | kořenaté, veselo ne | chat' provodí || písně naše | z srdce vzaté. Vůní posí J leny, kteráž 11 sladce plyne | sem z doliny, lucné rozma | nitých barev || usmívám, se | na tkaniny. Zde se projevují neshody předělů syntaktických s dipodickým frázováním na rozhraní obou poloverší ve verši třetím a pátém, kromě toho uvnitř počátečních poloverší prvních tří veršů (v ostatních třech verších připadá hranice mezi první a druhou dipodií dovnitř slova), kdežto druhá poloverší všech veršů až na pátý projevují shodu dipodického členění 480 se syntaktickým. Obojí, shoda i neshoda, se tímto vzájemným kontrastováním stávají činiteli rytmické diferenciace. Druhou nadstavbu rytmické diferenciace tvoří eufónie. Ve verších, které jsme právě z Poláka citovali, je eufonická organizace velmi výrazná. Tak hned v prvním versi jsou spojeny skupinou b-e adjektivum a substantivum, odtržené od sebe předělem mezi dipodiemi (oělokoré ořeží), pak dále substantivum „Umko" je spojeno s další dipodií hláskami u-m (Umko : mezi vzduchy). V druhém versi se adjektivum „dutý" vztahuje zvukově (skupinou du) k substantivu „vzduch". Dále je eufonická shoda překlenující střední veršovou pauzu mezí slovy „ozve" — „s veselými" (-zve : s ve-), pak třetí dipodie s druhou je spjata shodou mezi slovy „veselými" a „hlasy" (s-l: l-s) a kromě toho ještě shodou slov „s veselými" — „svými" (s v-ými: svými) atd. I eufónie slouží tedy u Poláka rytmické diferenciaci, shodujíc se jednou s Členěním na dipodie a jindy se s ním rozcházejíc. Zajímavý je poměr Polákovy eufónie k syntaxi. Slova, která k sobě syntakticky patří, bývají totiž u tohoto básníka často spínána i zvukově. Lze dokonce předpokládat, že eufonické zřetele vedly leckdy Poláka k vyhledávání neobyčejných slovních spojení; tak zřejmě jsou eufonicky podmíněna některá spojení, která vytýká Polákovi Vlček (Dějiny české literatury II, 1, Praha 1914, str. 30), jako „měkkým k/uzem b/oudící hiasovody", „vysluněná svýšenost" atd. Je najevě, že se souběžností eufónie se syntaxí působení obou těchto diferenciačních prostředků rytmických navzájem posiluje. Uvedeme doklady, nejdříve několik spojení adjektiv se substantivy, v kterých jsou obě tato slova navzájem zvukově spjata: phsné s/avozpěvy, šerocemá barva, skalolité stány, zrachocené hromady, orlové draví., závrativé rokle, strašné propadlircy, vonné kvítí, holé čelo, střeíec smělý, závěje zmrzlé, hrubé kruŠce, s/erejše s/ealné, důl přeludnf, hruda na/iá, jadrný tvrdoryí, b/edá o/ovina, dílny pr/rcé, pilník zuhoplný, perlík tvrdojádrý, kovadlina pevnohřbetá, vábná lázeň, rozíomi/á spani/osí, rok/e roztomi/á, krystalový pramen, vysluněná zvýšenosti, s&alný skrivec, z rozbořených hradeb starých tvrzí, šerý mrakovenec, skalolité zákl&dy, granitnou háni, žulový sřit. — V každém z těchto dokladů lze vyhledat hlásky společné adjektivu a substantivu; nejnápadnější jsou shody v násloví. Spojení, která jsme uvedli, jsou z prvních 148 veršů druhého zpěvu, odkud jsou i ostatní doklady, které budou citovány níže. Je to značné množství na tak malou rozlohu, zejména uvážíme-li, že jde o jediný druh spojení adjektiv se substantivy; právě toto omezení je zároveň velmi průkazné pro nasi tezi o souvislosti Polákovy eufónie se syntaxí, ježto syntaktické sepětí adjektiva se substantivem je velmi těsné. Avšak i jiná syntaktická spojeni bývají u Poláka občas výrazně podtrhována eufónií: Obejdi mě, chládku, libě! Sladkostí plného čistých (-bej-i: -íbě) 481 Ať mě tudy kolemjdoucí neprobudí listu šuslem (-stu : -ust-) K čistým nebe vzduchům pyšně ženou tak své vyvezení (-šně : žen- : -žeň«) Věkosídlo Gothardových zasmušilé velikánů (věk -í-1 : velik-) Věkem zkamenění divné, diamantů krásných rody (-kern : -k-me-) Když radlice záhon čárá, matnokeřnou řezá trávu (ra- : -rá) Zde všude jsou eufonicky spjata slova syntakticky sounáležitá, např. sloveso s adverbiem, substantivum s přívlastkem, sloveso s předmětem, podmět se slovesem. Najdou se konečně i případy, kde eufonické útvary podtrhují syntaktické vztahy nepřímé, jsou-li zvukově sblížená slova syntakticky spojena jen prostřednictvím slov jiných: Podhoráky tiché smrtí preukrutnou zdusit hrozí _ (p-r-k- : p-kr-) Žilnatá z nichž ruka potně železné dobývá svály (ž-In- : ž-l-nj Vážně pozdraveny buďte věžně Krkonošské hradby (v-žně : v-žnéj Poutník skr2e tyto spousty výše kráčí v neusmání (pout-í- : -pou-ty) Přísně jako přirozenost zdejší hledí, v putování (přísně : při-zen-) Všechny tyto příklady dokazují, že eufónie a syntaxe jsou u Poláka v intimním vzájemném vztahu; členění, které je dáno jimi oběma, obráží se na^ pozadí dipodické osnovy verše, dodávajíc — jako nadstavbu nad rozložením mezislovních předělů — další možnosti komplikované rytmické diferenciace. ukončili jsme rozbor Polákova osmistopého tracheje. Dříve však než uzavřeme tuto kapitolu, je třeba zmínit se o verši lyrických vložek Vznešenosti přírody, o kterém již bylo poznamenáno, že je jiný než verš partií popisných; dodáváme, že i v popisných Písních se na dvou místech vyskytuje stejný^veršový typ jako v lyrických vložkách: při líčení výbuchu sopky ve zpěvu druhém a při popisu bouře v pátém zpěvu; kromě toho jsou jím psány i dvě prízvučné pasáže v časoměrném Vprovodu. Číselný poměr mezi hlavním metrem básně a veršem lyrických vložek je — přihlédneme-li toliko k básni vlastní s pominutím Vprovodu — 69 % osmistopých trochejůproti31 % veršů „lyrických", o kterých nyní stručně promluvíme, abychom ukázali, že i v nich se uplatňuje směřování k ryt- 482 mické diferenciaci. — „Lyrické" verše lze po stránce metrické rozdělit ve dvě skupiny: jsou to jednak básně čistě troohejské nebo také čistě daktylské, jednak takové, kde sled slabik prízvučných a neprízvučných je nepravidelný. V básních první skupiny jsou metrická schémata realizována jazykovým materiálem zpravidla bez odchylek; přesto však verše nepostrádají rytmické diferenciace, které je dosahováno proměnlivým počtem slabik v nich, např.: Kdo se hudbou rajskou baví, 8 ať i chválou větry slaví, 8 kteréž uchu blaha udělují, 10 mrtvá slova zvukem obalují, 10 přelíbě se tehdy ozývejte, 10 sopelíny! 4 Jako lásce sladce zašeptejte, 10 eolíny! 4 Z strojů hnutých 4 podlah dutých 4 hlasy jako déšť se lejte, 8 v okolí se sejte! 6 Rozlehněte se i lesní trouby 10 v háji omlazeném, v tmavém loxibí, 10 v zápolí se neste na skaliny, 10 prorážejte tmavé oudoliny. 10 (Z Maohozpévu ve Zpěvu 3) Rozdíly v délce veršů mají zde, jak zřejmo z čísel po straně textu, dosti značné rozpětí, od čtyř až do desíti. Přitom však se verše o stejném počtu slabik sdružují s oblibou v dvojice, trojice nebo větší skupiny, spjaté buď bezprostředním sousedstvím nebo rýmem nebo obojím zároveň. Jisté krátké úseky básně zachovávají tedy stejnoslabičnost veršů, která je proto v celkovém kontextu pociťována jako norma, ovšem neustále porušovaná.14) Občas bývá střídání veršů různé délky stabilizováno zaradením v pravidelný půdorys strofický, tak např. v druhém Mnohozpěvu 4. zpěvu je střídání veršů o různém počtu slabik, konfrontujeme-li je se schématem rýmů ve strofě, takové: 10a—10a—8b—8b~4c—4c—3d—4c—4c—9d—12e—12e—9f—9f 14) Důkazem toho, že stejnoslabičnost může být pociťována, i je-li dána jako poutá tendence, je existence veršů růmoslabiíných i v básnictví sylabickém, které se bez izosylabismu nemůže obejít; srov. v Thámově almanachu (Sebrání první, msíka třetí) báseň Pastýř na Jarmila. 483 Jak zřejmo, shoduje se zde rozložení veršů podle počtu slabik přesně s obrazcem rýmů až na jediný případ (rým d). — Vbásních bez pravidelného strofického členění se však přihází dosti často, že právě verše těsně sousedící a navzájem rýmem spjaté se liší počtem slabik; v takových případech vzniká diferenciace velmi intenzívní, např. i Na výsosti řásné, v modrem vyklenuté síni krásné, jejiz vypoucenou 10a báni 8b sloupů nevídaných drží stání; 10b v slepicím se blesku sluní, 8c jméno přírody zde trůní. 8c Tudy šat si mezi světy 8d divně stkala ohnivými květy. 10d (Z prvního Slávozpévu ve Zpěvu 1) Ze čtyř rytmických dvojic tohoto úryvku skládají se tři z veršů o různém počtu slabik. Rytmický účinek této nesrovnalosti lze snadno zjistit hlasitou četbou: následuje-li verš delší po kratším, jeví se při četbě spontánní snaha vyrovnat rozdíl délky zrychleným tempem výslovnosti verše druhého ve srovnání s prvním. Přejdeme nyní k básním s nepravidelným sledem slabik prízvučných a neprízvučných, tvořícím skupinu druhou. I zde se k diferenciaci užívá proměnlivé délky veršů, ale přibývá ještě možnost nová, daná nerovnoměrným rozložením přízvuků. Jako první příklad uvedeme jednu z obou prízvučných vložek časomerného Vprovodu: Slavné však jest podívání do alpejských pustých strání, z překotu škaredých hrozných smrtí kterak hněvivé se proudy hrtí. Mrazící lednaté svály, nahé skály, strhané slitiny. Srazy a svaliny v závějích strašných sněhu blesk; trnové houště, kamenné pouště v prsích nám budí vážný stesk. Tisícletní skalobrové, opovážní výtvorové, zavřenost pudící strach, pozorovatele nutí k užasnutí. 10 10 8 4 6 6 8 5 5 Počet slabik v jednotlivých versieh se pohybuje mezi 4—10; i zde pozorujeme tendenci ke sdružování veršů stejné délky, o kterém jsme se výše zmínili. Rozložení přízvuků je dost pestré, přesto však báseň projevuje při četbě ráz stopový, neboť některé verše jsou pravidelně troohejské n.—2.—4.—6.—13. —14. —16.—17.), jiné aspoň přibližně (3.-5.-7. —8.-15.), ostatek, tvořící souvislý úsek, je spádu jambického s prízvučnou anakruzí (9. —10. —11. —12.); není tedy v básni ani jediného verše bez jakéhokoli schématu. Jsou však i básně s rozložením přízvuků mnohem volnějším, takže stopový ráz bývá v nich značně oslaben; uvedeme jednu z nejméně pravidelných, první Mnohozpěv z 4. zpěvu: 1. Patřte, kterak slunce v plné slávě 2. diamanty seje drahé v trávě! 3. Jak se to dolem 4. kolem 5. budí a rojí! 6. Rukač veselí se v hrázi, 7. v mlázi 8. na proudu srnec se kojí. 9. Větříků čerstvotu ranních dechne milé vání, 10. mladinké vám, tvorové, jitro chvěje okřáni, 11. z lůžka, lidé, vstaňte a vzdejte přírodě dík! 12. Konôpky ve kři radostně dávno již pějí, 13. s vrcholky jabloně písně pěnkavky znějí; 14. včela pracná v kvítí hučí, 15. a medák v bodláku bzučí, 16. brouka i červíka hemzání již bere vznik; 17. tvorové se spojte, jen ve světě kde jste, 18. v dalekosti své díky tam přírodě neste. 19. Ona vám brečtan ku břehu váže 20. a metat kláskům žita se káže, 21. sedmikrásy seje v trávě; 22. k její slávě, 23. větřici, chvějte, 24. v květných dolích, slavíci, pějte; 25. písně se pak veselé lidu k oblaku valte, 26. přírodu chvalte! I zde lze najít verše čistě troohejské (1.—2.—4.—6.—7.—14.—21.— —22.) i se zřetelnou trochejskou tendencí (8. — 9. — 17.), ale ty jsou v menšině (liz 26, a to jen tehdy, počítáme-li verše i toliko dvouslabičné 4.-7.; bez nich by bylo jen 9 z 26). Z ostatních tři by snesly interpretaci jambickou (2. — 5. — 26.); jsou však v básni roztroušeny, takže jejich pravidelný spád je nahodilý. Zbytek veršů je zcela nepravidelný. 485 Jde vlastně o báseň psanou veršem volným se slabým stopovým zabarvením. Je konečně třeba dodat, že někdy dosahuje Polák rytmického oživení ve verši stopovém nadměrným rozšířením daktylu na 4—5 slabik; takové skupiny nejsme sice zvyklí hodnotit jako jedinou stopu (tak napr, čtyřslabiČné slovo ve verši trochejském dává metricky dva trocheje, popřípadě — je-Ii seskupování slabik po čtyřech v dané básní pravidlem — trochejskou dipodii s prvním iktem závažnějším), avšak u Poláka se stopy delší než trojslabičné vyskytují porůznu v sousedství daktylů a jsou pak spontánně pojímány jako daktyly nadměrné. Je-li takových čtyřslabicných stop v některém kontextu nakupeno několik blízko sebe, je tím ovšem oslabena jeho stopovost, tak např.: Míhaví ohňové z černé rozšklebeniny slepí, sutkohozné mraky třeštící plamenové třepí; z sinavá v hlahoíu s studeným mrazem rachotem se sypa ledovec na zem. (7, drahé Písně Zpěvu 5) Rytmická charakteristika lyrických vložek Vznešenosti přírody je tedy taková: jsou metricky uvolněné jednak proměnlivým počtem slabik ve verších, jednak nestejnoměrným rozložením prízvuku, ale přesto udržují většinou ráz stopový; toliko výjimečně projevuje se v nich oscilace mezi veršem, stopovým a volným. Uvolnění metrického půdorysu je zde prostředkem rytmické diferenciace. Shrneme nyní, co bylo řečeno o rytmické výstavbě Polákova verše, avšak důsledky týkající se zaradení básníka do vývoje novočeské poezie ponecháme až na konec studie, kde budou poruče také výsledky rozboru sémantického. Hlavní metrická forma Polákovy Vznešenosti přírody je osmistopý trochej, kterým jsou psány popisné partie zabírající dvě třetiny celkové rozlohy básně. Je to schéma neobyčejně rozlehlé (16 slabik ve srovnání např. s 12 slabikami francouzského alexandrinu). Polák získal je spojením dvou čtyřstopýchtrochejů, metra velmi častého u puchrnajerovců; účelem bylo vytvoření dostatečně rozlehlé základny pro rytmickou diferenciaci, o kterou se snažil. Členění tohoto schématu je dáno jeho původem: střední řez, původní hranice mezi oběma Čtyřsto-pými trocheji, je velmi přesně dodržován; každé z obou poloverší je dále rozčleněno na dvě poloviny, oddělené navzájem původní césurou čtyř-stopého trocheje; vzniká tak dipodické členění celku podle formule 2+2—2+2 | 2+2—2+2. Tento rámec, velmi výrazný pro svou souměrnost, je u Poláka často záměrně porušován: jednak připadá mnohdy předěl mezi dipodíemi dovnitř slova, jednak se obměňuje i vnitřní členění dipodii samých tím způsobem, že místo normálního rozdělení na 2+2 slabiky se pomocí mezislovních předělů zavádí seskupování nesouměrné na 3+1 atp.; obojími těmito neshodami vzniká jakési synko- 486 pováni dipodického půdorysu, ke kterému Polák užívá s oblibou alov Čtyřslabicných. Kromě toho jsou v Polákově verši ještě dvě jiná pásma sloužící k rozrůzňování složitějšímu: jsou jimi jednak vztahy syntaktické, jednak eufonická organizace hláskového materiálu; oba tyto prostředky, působící mnohdy rovnoběžně, Člení také jistým způsobem vers a členění jimi dané je rovněž promítáno na dipodickou osnovu, jejímž prostřednictvím je ovšem uváděno ve vztah k rytmické síti mezislovních předělů. Tím způsobem vznikají diferencující obrazce velmi složité. Úhrnem lze říci, že Vznešenost přírody je pokusem o rytmické oživení puchmajerovského verše bez porušení jeho celkového charakteru: synkopováním dipodického členění, jakožto podružného metrického schématu, se příliš častá shoda mezislovních předělů s metrickým půdorysem spíše zastírá, než aby se doopravdy odstraňovala. Polákův Čin lze nazvat adaptací puchmajerovského verše, nikoli skutečnou rekonstrukcí systému. IV VÝZNAMOVÁ STRÁNKA VZNEŠENOSTI PŘÍRODY: MORFOLOGICKÉ SLOŽENÍ A VÝZNAMOVÝ RÁZ POLÁKOVA LEXIKA; SLOHOVÉ VYUŽITÍ LEXIKÁLNÍCH ZVLÁŠTNOSTÍ; PERIFRÁZE U POLÁKA A SV. ČECHA; SEPĚTÍ PERIFRASTICKÉHO SLOHU S POPISNÝM TÉMATEM. POMĚR MEZI LITERATUROU A JINÝMI ŘADAMI SOCIÁLNÍCH JEVŮ (ZÁSAHY ZVENČÍ DO AUTONOMNÍHO VÝVOJE). VZNEŠENOST PŘÍRODY JAKO PROJEV SMĚŘOVÁNÍ K EXKLUZÍVNI POEZII. MÍSTO VZNEŠENOSTI PŘÍRODY VE VÝVOJI NOVOČESKÉHO BÁSNICTVÍ Přistupujeme nyní k rozboru významové stránky Polákovy básně. Jisté možné východisko tohoto zkoumání bylo naznačeno již v předešlé kapitole: mluvili jsme tam o důležité rytmické funkci, která ve verši Polákově připadá slovům čtyřslabicným, a dokazovali jsme statistikou jejich nadměrné užívání; bylo by třeba položiti si nyní otázku, zda básník tuto důležitou součást svého slovníku nevybíral nějakým zvláštním způsobem i po stránce lexikální. Kromě toho je nám však uložen jistý přístup k sémantickým problémům Vznešenosti přírody i dosavadním stavem literárněhistoríckého bádání o tomto díle: jde o otázku Polákových neologismů, o které se mínění rozcházejí a jež proto potřebuje revize. Uvidíme brzy, že se tyto dva pohledy z různých stran v jistém bodě protínají. Nejdříve si všimneme otázky neologismů: citovali jsme v první kapitole 487 negativní úsudek Sabinův o nich i ještě zajímavější Vlčkův, ale uvedli jsme i zcela kladný výrok Jungmannův. Lze objektivně rozhodnouti mezi tímto dvojím míněním? K tomu je třeba, abychom si položili otázku, jakou funkci mely tyto novotvary v Polákově díle. Základní alternativa zní: buď jsou to novotvary sdělovací, tj. tvořené s úmyslem, aby vyj ádřily jistou skutečnost slovem dosud neoznačenou, které činí nárok na to, aby se staly součástí obecně užívané lexikální zásoby, nebo jsou to novotvary básnické, tj. takové, které byly zamýšleny jako výtvory jednorázové (neopakovatelné a obecně neuživatelné) a které mají sloužit jistému úkolu danému strukturou básnického díla. Na tuto otázku podává odpověď sám básník: k Vznešenosti přírody je totiž přidán dvojí seznam slov: jeden, v tehdejších spisech obvyklý, podávající „vysvětlení některých slov pro začátečníky", druhý, výčet lexikálních skupin, kterých „mimo to pro lepší výraz básnický užito hustěji" (srov. Básnické spisy Miloty Zdirada Poláka, Praha 1907, díl I, str. 257 n.). Dodáme-li, že všechny pověstné novotvary Polákovy jsou zařaděny do skupiny druhé, bude zřejmé, že básník sám přisuzoval svým neologis-mům funkci novotvarů básnických. Jsou to: 1. slova s koncovkou („východem") -met, jako dálenina, jezeřina, hlaholina atd.; — 2. slova s koncovkou -iště, jako kamenisté, modřeniště atp.; —- 3. přídavná jména zpodstatnělá, jako blaho, celo, modro atd.; — 4. složená jména, jako hvězdostolec, mrakověnec, korokmenný atd. Při každé z těchto kategorií upozorňuje básník nějak na odlišnost těchto slov od slovní zásoby řeči sdělovací; při prvních třech staví proti nim příslušná synonyma sdělovací, tak např. proti slovu dálenina synonymum dálka, proti výrazu jezeřina název jezero, k substantivizovanému adjektivu časno dodává běžné označení časné ráno atp.; při poslední kategorii mluví výslovně o „složených jménech v próze ovšem neznámých". To vše dokazuje, že básník zřetelně rozlišoval mezi slovníkem řečí sdělovací a básnickými neologismy a že otázka po praktické užitelnosti těchto novotvarů není správná. Zato je nutno zkoumat, k jakým účelům jich bylo využito v struktuře díla. Dříve však přehlédneme materiál; za základ vezmeme kategorie rozlišené básníkem samým v citovaném přehledu. Při výčtu nebudeme činit rozdílu mezi skutečnými neologismy a slovy již v jazyce běžnými, nýbrž vyjmenujeme všechna slova dotyčným způsobem tvořená. Podkladem budou první dva zpěvy básně. Slova na -ina: dálenina, dolina, hlaholina, holina, jezeřina, kadeřina, klenutina, matenina, mlžina, močálina, modřenina, nekonČina, okolina, olovina, oprenina, palucina, povrcholina, prejštěnina, propadlina, příhořina, rolina, rovina, rozlitina, rozsedlina, skalina, skulina, strženina, stržina, svalina, šedivina, šířina, ŠpiČatina, tkanina, trnina, vrcholina, vyvaii-na, zbořenina, zkamenělina, zlatina, zmatenina. Podle Jungmannova slovníku je z těchto 40 slov jen 18 skutečnými neologismy, tj. buď nejsou u Jungmanna zaznamenána vůbec, nebo jsou doložena výslovně až po Polákovi (tak např. slovo „klenutina" až v Ce-lakovského Panně jezer ní). Seznam těchto 18 neologismů je: dálenina, hlaholina, jezeřina, kadeřina, klenutina, močálina, modřenina, nekonči-na, oprenina, palucina, povrcholina, příhořina, rolina, rozlitina, strženina, špičatina, vrcholina, zlatina. Podstatná jména na -iště, která Polák uvádí jako zvláštní kategorii, zaujímají v jeho slovníku poměrně velmi malé místo; v 1. a 2. zpěvu našli jsme toliko slova bahniště, outočiště, obě doložená před Polákem. Kategorie substantivizovaných neuter adjektiv je v našem materiálu zastoupena těmito slovy: celo, černomodro, bélo, bledo, jasno, jedno-stejno, modro, naho, nebesko, ouzko, prázno, pusto, Šero, temno, těsno, ticho, tísno, vnitřno, žluto. Některá z nich, jako „temno", jsou docela běžná; nedoložena podle Jungmannova slovníku jako substantiva jsou jen: ce rno modro, jedno-stejno, naho, tísno, vnitřno, žluto. Další, velmi hojná a důležitá kategorie jsou složeniny, jak substantívni, tak i adjektivní: bělojasný, bělokorý, bělovlný, černomodrý, dálohled, hadokřivý, hrubo-látný, hvězdořeka, hvězdostolec, korokmenný, kovodárný, krásohlas, krasokvětný, krasoslovo, krevosklady, matnokeřný, mlhostříbro, mlho-šerý, mnohodárný, mnohotisícletí, mnohotvornost, mnohotvorný, mrakověnec, nadvětrný, nevýmerný, oknořadí, pevnohřbetý, skalohrad, skalolitý, skalolom, skaloroh, skalosloup, slávozpěv, světokoule, šeročer-ný, šeromhý, tichaplný, tlukostroj, tvoroprázdný, tvoroživný, tvrdo-jáďrý, tvrdoryt, umřihládek, věkosídlo, velešťastný, velevzdálenost, větrostropý, vínorodý, vlnobitný, všemocnost, zimodechý, zlatobarvý, zuboplný, žlutoďobý. Složeniny jsou nejsnazší způsob tvoření, a není proto divu, že zde je nejvíce vlastních výtvorů Polákových; bude přehlednější, podáme-li seznam nikoli těch složenin, které u Jungmanna nenajdeme, nýbrž naopak těch, které doloženy jsou. Jsou to slova: dálohled, nadvětrný, vínorodý, vlnobitný, všemocnost, zlatobarvý; kromě toho jsou ještě slova „mrakověnec" a „slávozpěv", doložená sice u Jungmanna, avšak s jedinou zkratkou Vid., což znamená Vídeňské noviny, a proto může pocházet doklad z básně Poláka samého. Lze nyní učinit na základě tohoto materiálu několik obecných závěrů o Polákově neologizování: 1. Derivace je monotónní,užívá se jen několika málo způsobů tvoření (přípony -ina, substantivizování adjektiv, skládání), avšak každého z nich mnohonásobně. Vznikají tak rozsáhlé skupiny slov nápadně se uplatňující v lexiku básně. 2. Vybírají se snadné způsoby tvoření; nešlo tedy o aktualizaci morfologické stránky, o upozornění na 489 fonologický a sémantický šev složeniny. 3. Je zde poměrně velmi málo opravdových neologismů, mnohem spíš než o novotvoření lze mluvit o nadměrném užívání jistých sufixů nebo vůbec jistých způsobů tvoření. — Tato třetí poznámka vede nás o krok dále: šlo-li v podstatě o zdůrazňování jistých způsobů tvoření, lze předpokládat, že takových případů může být v Iexiku Polákově víc, i tam, kde o neologizování nejde. Pohlédneme-li na slovní zásobu Polákovu z tohoto stanoviska, ukáže se skutečně, že i s jinými skupinami slov spojených stejným způsobem tvoření pracuje Polák nadměrně. Jsou to především substantiva verbalia: bzučení, děšení, dokonání, hlaholení, hučení, klokotání, kulichání, nastínění, neusmání, obalení, očerstvení, odívání, odplacení, osvícení, ouČinkování, podívání, podivení, podrobení, pohřížení, pomíchání, pomíjení, pokynutí, ponížení, ponuknutí, poplenění, pro-větření, přemýšlení, putování, rachocení, rozpuštění, shodnutí, stání-strouchnivění, svaření, tlení, třpytění, ukrytí, usmívání, utěšení, utvrzení, vydýchání, vykročení, vymrsknutí, vytvoření, vyvezení, vzdálení, zadržení, zamyšlení, zašeptání, združení, zhrození, zkamenění, zškaredění. Vynechali j sme toliko ta znich, která již vůbec nejsou cítěnajako substantiva verbalia, např. „svítání", „potěšení". Počet slovesných substantiv v našem materiálu (53) se vyrovná počtu složenin, pro Poláka tak charakteristických; substantiva verbalia jsou tedy jedna z podstatných součástí básníkova lexika. Další, velmi hojná skupina, jsou substantiva na -ost: barevnost, blankytnost, bledost, budoucnost, černost, červenost, ěilost, dalekost, hladovost, hlubokost, horoucnost, milost, mocnost, mno-hotvornost, modrost, mraznost, nerovnost, nesmírnost, nesmrtedlnost, opuštěnost, ospalost, ourodnost, potřebnost, příhodnost, prostrannost, roztomilost, rychlost, samotnost, sladkost, spanilost, stejnost, svévolnost, Šedivost, temnost, tvornost, vážnost, věčnost, velevzdálenost, velikost, veškerost, vlastnost, vlhkost, vsemocnost, výbornost, výsost, vzdělanost, vznešenost, zelenost, ztracenost, zvýšenost. I zde již frekvence sama (50) ukazuje zřetelně, že jde o skupinu privilegovanou, nikoli o nahodilé užívání jednotlivých substantiv se sufixem -ost tvořených. Ještě očividněji to vysvitne, všimneme-li si kontextů, v kterých se některé z uvedených substantiv vyskytují, např. „Slunce ohněm v dáleninách srší v duté blankytnosti", „Tento trupel kulný (tj. Země) ulit z hrubolátné nerovnosti", „K vysluněným zvýŠenostem hrudná... vede cesta". Substantiva na -ost znamenají vlastnosti; zde však je jich ve všech dokladech užito k označení věcí: „dutá blankytnost" = obloha, „hrubolátná nerovnost" = hmota, „vyslunená zvýšenost" — horský vrchol. Vsune-li se místo jména věci samé jméno její 490 Zastřeného ve dřímotě pod zeleným pustém, at mě tudy kolemjdoucí neprobudí listu šustem! Vděčně národové pějí, že jsi kovu toho sémě v skrejše skalné dárně skryla, v vytvoření žeber země. Čarodějně účinkuje tísném sevřen staré noci Stěny, lesy, rokle, spády neustále se tu mění k jednostejná v osamělých okolinách zpříjemnění. Vrstvy látek rozličných když v jeskyních se skrytých země vzňaté nebo rozpuštěné tudy v ouzko sevřou v temně I zde ukazují doklady zřetelně, že substantivizovaná neutra mají za úkol obejíti věc, zjednat distanci mezi ní a slovním vyjádřením. Řekne-li básník místo „louka je holá": „škaredí se nahem", je vlastnost, vyjádřená substantivem místo adjektiva, zabstraktněna a odtržena od věci; podobně je tomu, vyjádří-li se skutečnost, že záře hvězdy je bledá, obratem „ta (hvězda) se v biedu tratí". V třetím dokladu slova „pod zeleným pustém" znamenají „pod zelenými keři (stromy)"; místo označení věci je zde užito substantivizováného adjektiva znamenajícího jistou její vlastnost („pusto"); tím je věc odsunuta do pozadí. V doklade „(kov) čarodějně účinkuje tísném sevřen staré noci" bylo by lze říci při převodu do jazyka sdělovacího „sevřen v nitru země"; substantivizova-ného adjektiva „tísno" je zde užito v obratu „tísno staré noci" zřejmé perifrasticky, tedy k oddálení výrazu od věci. Substantivizované adjektivum „jednostejno", jehož je užito v dalším doklade místo substantiva „jednotvárnost, jednostejnost", je ještě „abstraktnější", tj. vzdálenější od věci než substantivum na -ost, samo již abstraktní. Podobně v posledním doklade je zpodstatnělé adjektivum „temno" méně určité než substantivum „temnota"; jeho působivost je posílena těsným sousedstvím druhého stejně tvořeného slova „ouzko". Další kategorie jsou složeniny, jednak substantívni (jako „mlho-stříbro", „mrakověnec"), jednak adjektivu! (jako „bělojasný", „zimo-dechý"). U složenin je distance mezi věcí a slovním jejím označením dána již tím., že se k označení jediné věci (popřípadě, jde-li o adjektivum, jediné vlastnosti) užije výrazu skládajícího se z několika slov. Docházíme k substantivům slovesným; uvedeme opět několik příkladů kontextů: (Skály) k čistým nebe vzduchům pyšně ženou tak své vyvezení Věkem zkamenění divné, diamantů krásných rody Vděčně národové pějí, že jsi kovu toho sémě v skrejše skalné dárně skryla v vytvoření žeber země 492 Í vlastnosti, má to za následek „odvěcnění" slovního výrazu; podrobněji o této zvláštnosti Polákova slohu promluvíme níže; zde chtěli jsme jen dokázati, že substantiva na -ost se u Poláka nevyskytují jednotlivě a nahodile, nýbrž se využívá zvláštního významového odstínu jejich sufixu. Výčet materiálu je ukončen a půjde nyní o zjištění funkce těchto lexikálních skupin v struktuře díla. Je možno blížit se k nim ze dvou stran, ze strany rytmu i ze strany významové stavby. Co se týče funkce rytmické, navážeme na výsledek rozboru rytmického slovníku Polákova; byl ten, že ve Vznešenosti přírody se nadměrně hojně vyskytují slova ětyřslabičná, kterých je zde využito k rytmické diferenciaci. Pohléd-neme-li z tohoto stanoviska na lexikální skupiny právě vyjmenované, shledáme, že nejdůležitější a počtem nejsilnější z nich se z veliké části skládají ze slov ětyřslabičných. Tak mezi slovy tvořenými sufixem -ina, kterých je v našem seznamu 40, je 25, tj. 62 % ětyřslabičných, nchle-díme-li k dvěma pětislabiěným, která mohou rovněž sloužit rytmické diferenciaci. Skupina slov složených, obsahující 54 slova, má 41, tj. 76 % ětyřslabičných, kromě toho jedno pětislabiěné a jedno šestisla-biěné. Konečně ze substantiv verbalií (celkem 53 slov) je 75 % (počtem 40) ětyřslabičných a jedno pětislabiěné. Byl tedy Polák při výběru svého slovního materiálu veden zřeteli rytmickými. Avšak tato motivace není jediná; je to zřejmé již z toho, že ne všechny skupiny slov, které jsme výše vyjmenovali, skládají se převážně ze slov ětyřslabičných (substantivizovaná adjektiva jako „celo", („slavno"). Je proto třeba hledat ještě motivaci jinou, ve významové stránce lexikálního výběru Polákova. Probereme proto jednotlivé skupiny slov, které jsme při výčtu materiálu uvedli, vzhledem k jejich významu. První je skupina charakterizovaná sufixem -ina; vezmeme jako příklady některá z neobvyklých slov tohoto typu mající vedle sebe synonyma sdělovací, tak např. výraz jezeřina vedle „jezero", moěálina vedle „močál". Významový rozdíl je v obou případech ten, že tvar se sufixem -ina, třebaže znamená touž věc jako slovo běžné, ukazuje k ní méně určitě, skoro nepřímo, srovnáním. „Jezeřina" je cosi, co je „jakoby" jezero, „moěálina" je „jakoby" močál. Slovo básnické míjí zde věc, nemíří k ní tak přímo jako jeho synonymum sdělovací. Podobně i „mlžina" je cosi „jako" mlha; řekne-li pak básník místo „pramen" prejštěnina, je tu již nepřímý ráz významu zcela zřejmý; je to slovo perifrastické, jmenující činnost místo věci. Přejdeme k další kategorii, k substantivizovaným neutrům adjektiv-ním,jako běh, nebeslw atp.; jejich významovou funkci se pokusíme zjistit na několika příkladech zaradených v původní kontexty: Místo krásných barev jara škaredí se louka nahem Ta (hvězda) se jasně jiskří, ta se v btedu tratí 491 Také zškaredění divné kolmých vrchů chodce leká Nazve-li básník vrchol hory „vyvezením", krystal „zkameněním", podzemí „vytvořením žeber zeme", skalní útvary „zškareděním divným", slouží substantiva verbalia zřejmě k oddálení slova od věci: pojmenování znamenající děj, kterým věc vznikla (zkamenění, vytvoření), nebo název některé vlastnosti transponované v děj (vyvezení, zškaredění) pociťujeme jako zástupce vlastního a přímého označení věci. K poslední kategorii, substantivům na -osí, jsme již některé doklady kontextů uvedli výše, při výčtu materiálu; nebudeme uvádět nových; připomínáme toliko, že substantiva na -ost značí vlastnosti a že, užije-Ii se některého z nich k označení věci, která je této vlastnosti nositelem, jak Polák Často činí (např. „blankytnost" nebo „modrost" místo „obloha"; nebo „vyslunená zvýšenost" místo „horský vrchol"), zvětšuje se tím znatelně vzdálenost mezi věcí a slovním vyjádřením. Probrali jsme po stránce významové všechny skupiny slov, které jsou ve Vznešenosti přírody nadměrně zastoupeny; ukázalo se, že společná vlastnost všech je oddálení slova od věci: dalo by se říci, že Polákovo slovo nepřiléhá těsně k věci, nýbrž že ji jen perifrasticky naznačuje; za slovem u tohoto básníka cítíme zpravidla nevyužitou možnost označení „vlastního", tj. běžně užívaného. Častým postupem bývá zde jmenování vlastnosti věci místo věci samé. Avšak speciální prostředky morfologické, které jsme vypoětli (sufixy, skládání, substantivizo vání adjektiv), jsou jenom zvláštní případy. Perifras-tičnost je obecným znakem Polákova slohu: i tam, kde nejde o specifické prostředky morfologické, je opisný; tak např.: Kouli naší luna v tichu věrný provod uděluje, smutek nocí černých jemným stříbra jasném obaluje. Slovo „koule" je zde pociťováno jako zástupce běžného označení „země", slovo „luna", typický „poetismus" (výraz básnický), zastupuje výraz „měsíc"; obrat „provod věrný uděluje" je opisem slova „provází"; věta „smutek nocí černých jemným stříbra jasném obaluje" zněla by, převedena v sdělovací řeč, mnohem jednodušeji (s použitím méně slov) a přiměji (bez okliky přes výraz „vlastní"): „svítí v noci". Bez poznámek je jasná perifrasticnost veršů: Ourodností obtížených mraků blíže, blíže tvého hradu, tvorce, v jasných ohních stkvícího se, nesmírného, o mnoho, než v chumelici světa, ústa svobodnějí vstupem v mlhostříbro plesné slavozpěvy tobě pějí. Kategorie slovní, které jsme výše probírali, lze tedy charakterizovat 49a jako pouhé projekce obecné sémantické tendence slohu Polákova na plán morfologický. Jde zde o sloh, který po stránce významové směřuje k nepřímému vyjádření a tohoto cíle dosahuje někdy tím, Že místo věci jmenuje její vlastnost, jindy tím, že užívá několika slov k označení jedné věci (ať jde o slovo složené nebo celý opisný obrat), jindy konečně tím, že místo výrazu běžného, pociťovaného jako základní označení, volí výraz méně obvyklý (např. poetismus, výraz „básnický"). Vždy však cítíme, jak jsme již mnohokrát konstatovali, oddálení slova od věci: slovo vyjadřuje věc „oklikou". Kdybychom se rozhlédli po české literatuře, našli bychom snadno básníka, na kterého by se hodilo mnohé z toho, co bylo právě řečeno o Polákovi: je to Sv. Čech, u něhož spojení slova s věcí není také „nutné a naprosté", protože „je mezi nimi most , vlastního* výrazu" (Příspěvek k estetice českého verše, Praha 1923, str. 28). Podoba jde tak daleko, že i Čech užívá opisujících složenin, jako bělorůšný, hvezdooký, blahodyšný, čaroháj atd. Je zajímavé, že Čech sám ve Vstupu k Václavu Zivsovi vzpomíná Poláka: A přec, nechť cokoliv hlas rozvahy moudře namítá: daktyly rýchlonohé Časoměrně po archu mi tančí, spondéjů vážných s nimi krok rozšafně se míchá. Sám neumím povědít, proč rytmus tento mě vábí: snad že maní se druží ku představě otce nebožce, jenž miloval ten verš — vždyť zdá se mi teď, že do taktu nad mým šestiměrem skrání šedivou mile kývá jak v době, metrické kdy Polákovy řádky mi čítal.1*) Nápadná shoda sémantické výstavby u obou básníků dává tušit, že zde jde o víc než jen o idylickou vzpomínku na dětskou četbu: Polák vytvořil české poezii jistý druh slohu, který ve změněné podobě ožívá v poezii Čechově. Pak by bylo lze mluvit o souvislosti ještě vzdálenější, a to s 0. Březinou, jehož vztah k Čechovi vystupuje čím dále tím zřetelněji (srov. J. Staněk a J. Durych: Otakar Březina, Přerov 1918, str. 10 n., a či. A. Veselého v Kole 1933, str. 54). Přes podobnost slohu Polákova s Čechovým nesmíme ovšem zapomenout, že „perifrastický" způsob pojmenování věcí je u každého z nich zařaděn do jiné celkové struktury, a že proto také jinak jako strukturní složka funguje; tato různost se projevuje i objektivně poněkud rozdílnou tvářností perifráze u každého z obou básníků.Pokusíme se odlišit rozborem tyto dva odstíny perifrastického slohu, hlavně proto, aby ze srovnání vysvitla zřetelněji individuální charakteristika slohu Polákova. — Dříve však než přistoupíme ke konkrétnímu materiálu, je třeba věnovat bližší pozornost podstatě vyjádření perifrastického. Naznačili jsme již, že za perifrázi pokládáme každý výraz, který není 1S) Podtrženo námi, 494 přímým pojmenováním „veci": mezi perifrastickým výrazem a věcí pociťujeme vždy prostřednictví přímého pojmenování. Pojímáme-li perifrázi teoreticky takto, rozšiřujeme poněkud rozsah tohoto pojmu ve srovnání s pojetím běžným; obyčejně bývá totiž nazýváno perifrázi toliko takové nepřímé pojmenování, které je rozsáhlejší než příslušné pojmenování přímé, srov. např. definici podanou G. Gerberem (Sprache als Kunst II, str. 254 n., 2. vyd., Berlín 1885): „Wird uns die Vorstellung eines Begriffs nicht durch Nennung des ihn unmittelbar bezeichnenden Wortes gegeben, sondern durch Verwendung weiterer1^) Darstellungsmittel, welche ihn nach seinen besonderen Merkmalen, Eigenschaften, nach seinem Wesen und Verhalten kennzeichnen, so ist dies die Figur der Periphrasis." Rozšířeni pojmu perifráze na všechna nepřímá pojmenování se stalo vědomě za tím účelem, abychom nabyli obecného termínu pro tento jev, sémanticky velmi důležitý. Nepřímé pojmenování se může stát rozličnými slohovými prostředky, jednak perifrázi v tradičním slova smyslu, jednak synekdochou a metonymií, jejichž příbuznost s opisným vyjádřením je známa (tak např. Gerber, 1. c. II, 45 n., přiřazuje perifrázi k synekdoŠe, R. M. Meyer, Deutsche Stilistik, Mnichov 1913, str. 114, ji pokládá za speciální druh metonymie), jednak konečně otřelou metaforou, která pozbyla již charakteru jednorázovosti, ale nestala se běžným pojmenováním věci (např. „hvězdy" místo „oči"). Kdežto při pojmenování přímém je jazykový znak (slovo) tak těsně spoután s věcí věcným vztahem, že s ní často iluzivně splývá (srov. např. četné detské výroky v Piagetove knize La representation du monde chez Venfant, Paris 1926, nebo víru v magickou moc slova, mnohonásobně doloženou ve folklóru, nebo konečně i vědecké teorie, mylné, ale neustále se vracející, o nutné souvislosti zvuku slova s věcí slovem označenou), je nepřímé pojmenování pociťováno jako samostatný znak, zřetelně odlišný od „věci". Při nepřímém pojmenování nemůže nastat splynutí znaku s vecí právě proto, že zde vždy mezi slovem a věcí prostředkuje pojmenování přímé. To ovšem neznamená, že by toto „vlastní" pojmenování bylo při perifrázi přítomno v našem povědomí ve způsobe konkrétního slova; je naopak pravděpodobno, že kdybychom se snažili za perifrázi „dosadit" příslušné pojmenování přímé, kolísali bychom mnohdy mezi několika slovy, stejně možnými. Jde zde jen o to, že užití perifrastického vyjádření je vždy doprovázeno vědomím prostředečnosti pojmenování. Podotýkáme, že toto vědomí nemá nic společného s pocitem neobvyklosti spojení jistého slovního označení s jistou věcí; ba naopak neobvyklé pojmenování působí zpravidla právě pro svou neobvyklost jako pojmenování docela bezprostřední; svědectvím toho jsou „živé" básnické metafory. Vzniká nyní otázka, jak je možné vědomí prostředečnosti, tedy dvojitosti pojmenování při výraze perifrastic-kém, uení-li v mysli současně s perifrázi i určitý výraz „vlastní", na Ls) Podtrženo námi. 495 tohoto řetězu; tak např. v Čechove versi _________Infule se třpytí nad vlnitým stříbrem biskupových skrání (Dagmar, Svatební dary) ■ i ,,a„« perifrastickým ekvivalentem přímého pojmenování ÔCtÄ%» nevysloven, vyplývá zde ,*■ kern slohovým, srov. např. Cechuv vers a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé, nad nimiž mák se v černou kadeř vplíta, 496 kde ie rozpor mezi perifrastickou metaforou „hvězdy (místo „oci ) a přívlastkem „tmavé", a to rozpor zasahující podstatnou významovou složku označení „hvězdy", totiž zářivost; tento rozpor je umožněn tun, že přívlastek „tmavý" není tematickou souvislostí spjat se slovem hvřzdv", ale s přímým pojmenováním „oci • V tomto případě jde o katachrézi mezi slovem z rady pojmenovaní přímých - přívlastkem „tmavé" - a pojmenováním "^přímým -Ühvfedy". JePtaké možno, aby výrazy, mezi kterými ke katachrézi dochází, byly perifrastické, např.: Ne síla ducha jen, i síla hmotná můj probouzela obdiv nadšený, když k cílům velkým noha její hřmotná pře's trosky spěla, krev a plameny. (Cech, Modlitby k Neznámému, Y bouři) Zde ie rozpor mezi výrazy „sua hmotná" a „noha její hřmotná", oběma Lriftastíekymi, který lze" odstranit jen tehdy, uvedeme-1. aspoň jeden ľľich na píáa'jmenování přímého: „obdivoval jsem se ■ hmotnesile, LTž j! byľo užiľo k velikému cíli" nebo „obdivoval j sem se i boj ovmku^ když eho noha spěla,.." - Katachréze je jenom krajmm případem sémantického napětí mezi sousedními slovy, které vzniká pn perifraz ; vedle ní je ovšem možná i spousta jiných vztahu mezi perifrázi a ľko ním kontextem, z nichž některé budou uvedeny mze prl rozboru slohu Čechova, neboť hlavním slohovým principem u tohoto básníka ie aktualizace těchto vztahů. c ■ ■ -o lil™. PHstoupíme nyní k stručným rozborům, nejdříve perifraz, PolákovýchPoTáC ak^čeno, zvyšuje záměrně rozpětí mezi perifrastickým výrazem a věcí. Tím nabývá jeho slohrázu hádankového; hádanfc,e Sias &**& t8tech Sl"^ dankový ráz slohu zejména zřetelný; tak napr. druha FUen i. zpěvu, opěvující „povětří", začíná takto: Nevídaná moci, kteráž plyneš v nevýměrném kruhu, _ z iakých složena ty látek, z jakých nejoutlejsích druhu.' Převýborná zraku ostrost lidská žádná v stavu nem, ani jakou mocí žádné oka chytré ozbrojení, z čeho setkanou máš sukni, v jakém zbarveni seMkveje, kterouž jemně má tvář cítí, vůkol ní když plasne chveje, wzpvtovat. Křídlo mocné lehce kuli vine zemskou. Cerstvící proud, který z tebe neustale pbyne, druhové všech tvorů dchnoucích v tazích dlouhých vysrkuj.; každým drahým vzdechem zase žití své tím obnovují. 497 Předmět, který je tématem této básně, totiž „povětří", je zde naznačován toliko svými vlastnostmi, takže věta za větou má zde platnost perifrastickou, ale ani jedenkrát není pojmenován přímo; dodáváme, že přímé pojmenování není obsaženo ani v titulu, který je prostě Píseň, a že ještě dlouhý další kontext, který po našem citátu následuje, má stejný perifrastický ráz. K tomu, aby celý tento pasus bylo možno označiti jako hádanku, chybí jenom závěrečná otázka: „Co je to?" Podobně ve zpěvu 6. celých 32 veršů lící slavičí zpěv, aniž je na jediném místě slavík přímo jmenován; uvedeme za příklad několik počátečních veršů tohoto líčení: Z vůně tmavých bezin poslyš jaká nyní kouzla v pění prchem vyplynují! V jakém mile ohlazeném znění hudebních teď zvuků hony z roštin libě dřímajících ven se vinou! — V ohýbáních jemných srdce jímajících, dechu skrovničkého tahy, v nevyváženém nalezení z skladu písní nových, zpěvák ducha nutí k podivení. V mnohotném teď proměnění hlasu, v hloubce temně pěje; v chvilce, v středu váhavé se slabým dechem s písní plazí, brzy během do výsosti z hluboká ji doprovází, v volání kdež přerozkošném sem tam kolik chvilek pluje. AvŠak nejen v rozlohách tak rozsáhlých, nýbrž i při docela jednoduchých pojmenováních se Polák Často vyhýbá přímému výrazu, zastíraje tak věcný vztah a věc samu, např.: VŠickni peřím obalenci, kožišané, v prachu nazí, všickni, jenž se s bytem v tichu potně z místa k místu plazí, tisíc miliónům rovne jenž se v hloubce moře boří, těm i život zachováváš, ti se žezlu tvému koří. (3. zpěv) Zde je celý řetěz hádankových pojmenování: ptáci, čtyrnožci, plazové, měkkýši, mořští živočichové jsou zde nazváni svými charakteristickými vlastnostmi s pominutím označení přímého; svým způsobem slovního vyjádření připomíná tento pasus lidové hádanky typu: Sletěl ptáček bezperák na náš stromek bezlisták, přišlo na něj bezzubátko, sežralo to bezpeřátko. (Erben, Prostonárodní české písně a říkadla) Vlnící se obilí popisuje Polák, aniž je přímo pojmenuje: Zrnoklasné kolotání tam se v žlutém Šperku stkvěje. (5. zpěv) 498 Velmi výrazně se tu uplatňuje personifikace „picího" rohu, který chodí na stříbrných nohou kolem stolu. Avšak tato personifikace není součástí tématu, nýbrž je jen zdánlivá, jsouc vyvolána setkáním dvou slovních výrazů, z kterých ani jeden není sám o sobě personifikující. Kekneme-li o poháru (picím rohu), že „chodí kolem", je to otřelá metafora-perifráze zastupující přímé označení „koluje". Z druhé strany obrat „picí roh se stříbrnou nohou" je prosté přímé pojmenování, které charakterizuje formu nádoby. Setkají-li se však dva tyto obraty, oživne metafora „choditi" k naléhavosti až personifikaČní, zejména napomůže-li se jejímu oživnutí změnou předložky a gramatického čísla při substantivu v obratu druhém: „na stříbrných nohou" místo „se stříbrnou nohou". Ježto není podmíněna tématem, nýbrž toliko vlastnostmi slovního výrazu, má tato personifikace ráz slohového ornamentu. Jiný názorný doklad, jak podstatnou vlastnost Čechova slohu tvoří vzájemná významová reakce slov navzájem se setkávajících, poskytují zeugmata, u Čecha Častá: zeugma, při němž jisté slovo, nejčasteji sloveso, je k několika slovům jiným ve vztahu syntakticky stejném, ale významově různém, poskytuje možnost neočekávaných významových konfrontací. U Čecha se v zeugmatu nejčasteji konfrontuje perifráze s pojmenováním přímým, např.: Větérkem svěžím plachty běl se šíří a prsa lidská novou nadějí... (Evropa, 4. zpěv) Žaláře zpustly. Soudce talár tmavý odložil z boků, přísné z čela vrásky... (Evropa, 5. zpěv) V obou těchto případech tvoří spojující člen zeugmatu sloveso („šíří se", „odložil"), které je pokaždé k dvěma substantivům v stejném syntaktickém poměru (v prvém citátu jsou to podmety, v druhém předměty), ale v různém poměru významovém: ve spojení „plachty běl se šíří" je sloveso „šířiti se" pojmenováním přímým, kdežto ve větě „prsa lidská se Šíří novou nadějí" je součástí výrazu perifrastického (místo „člověk znovu doufá"); podobně v druhém případě proti přímému výrazu „odložil talár" stojí výraz perifrastický „odložil přísné vrásky" (místo „zanechal přísnosti"). Perifráze přivozuje mnohdy u Čecha setkání slov tak neobyčejná, že by nebyla možná v přímé souvislosti tématické, tak např. ve dvou verších 4. zpěvu Evropy, které tvoří Část líčení panenského tropického pralesa: kde nezatřepal křídel azurem pták sněžný doposud nad šípu mukou. 500 Rovněž při vylíčení slunečního západu opisuje básník jméno „slunce" po způsobu hádanek: Ejhle! Císařovna spěchá k skalám v vážném postoupení, ptactvo s ní se loučí, v hájích hlučné provází ji znění. Již se letem k horám blíží, již se v dálce topí, tratí, nebe růžemi plamení, hory ryzím ohněm zlatí. (Tamtéž) Je konečně třeba poznamenat, že napětí vznikající při hledání věci slovem označené bývá leckdy u Poláka také vyvoláváno slovosledem silně zpřeházeným, např.: — — — Sladkostí plného čistých zastřeného, ve dřímotě pod zeleným pustém, ať mě tudy kolemjdoucí neprobudí listu šustem! (2. zpěv) Subjekt výroku i přísudek, nezbytné k pochopení celkového smyslu, jsou zde pomocí slovosledných inverzí zasunuty až skoro ke konci věty. — V souvislosti s hádankovým rázem Polákovy perifráze není bez zajímavosti fakt, že Polák napsal několik veršovaných hádanek (viz v 2- svazku Básnických spisů M. Z. Poláka, vydaných J. Bradáčem, Praha 1907, básně Pohádka, Logogrify I—III, Slovovrat). Na rozdíl od poezie Polákovy nesměřuje sloh Sv. Čecha, třebaže rovněž hojně perifrastický, k hádankovému rázu nikdy: vlastní, přímé pojmenování bývá zde mnohdy dáno v samé perifrázi jako její součást, tak např. praví-li Čech „stromů vrchol... ustrojený v jara květnou něhu" (Václav z Michalovic)) je zde přímé pojmenování „květ", zastoupené opisem „jara květná něha", obsaženo v adjektivu „květný". Napětí mezi věcí a perifrastickým výrazem je tak anulováno a je tím zjednáno místo pro napětí jiné, podmíněné vztahem mezi perifrázi a slovy sousedními. Sloh Čechův je pointován náhlými významovými přelomy, které nastávají na rozhraních drobných významových celků, např. větných členů, které však nechávají nedotčenu významovou souvislost tématu; uvedeme pro počáteční objasnění příklad co možná nápadný: V síni nádherné za dlouhým stolem Valdemar ve sboru věrných kvasí. Na stříbrných nohou chodí kolem picí roh, jenž bohat na okrasy: z kosti slonové je celý zroben, hojně zlatem, drahokamy zdoben. (Dagmar, Gurre) 499 Zbavíme-li tuto větu přívlastků, zbude kostra: „nezatřepal. . . azurem... pták... nad mukou"; je to seskupení slov křiklavě nesouvislých, takže si nelze domyslit téma, které by je spojovalo v jednotu významovou. Tento fakt dosvědčuje, jak silně se významová linie věty prelamuje u Čecha při přechodu od jednoho větného členu k druhému: do bezprostředního syntaktického styku se nedostávají slova, která jsou vlastními nositeli tematické souvislosti; ta jsou odsunována do postavení gramaticky závislého {v uvedeném příkladě fungují jako přívlastky: „křídel", „šípu"), a ve funkci hlavních větných Členů nastupují slova, postrádající vzájemné významové souvislosti. S tímto ornamentálním zprohýbáním významové linie větné jsou ve shodě i četná enjambement (přesahy) Čechova verše, která z druhé strany jsou pevně vkloubena v celkovou výstavbu jeho rytmického systému (srov. studii Obecné zásady a vývoj novoceského verše, str. 365— -~438);po stránce významové podtrhují tato enjambement neočekávané významové přechody, o kterých byla řeč, např.: včel roje zlaté v bílém oblaku kvetoucích třešní... (Evropa, 4. zpěv) Slova „bílý oblak", dokud je vnímáme v kontextu prvního verše, jsou chápána jako pojmenování přímé, avšak při přechodu k druhému verši se pojednou stanou Částí perifráze „bílý oblak kvetoucích třešní" a nabývají významu obrazného. Občas se dokonce u Čecha přihází, že významový přelom připadá nikoli na rozhraní mezi slovy (popř. větnými ěleny), ale dovnitř slova, a to tak, že jisté slovo má současně dvojí význam, jeden jako Člen perifráze, druhý v přímém vztahu k tématu, např.: Či lhostejno mu bylo, zač se rděla ruměncem krve otců karabela? (Evropa, 3. zpěv) Slovo „ruměnec" znamená zde vzhledem k tématu obrazně barvu krve, vzhledem k perifrázi, do které je zařaděno — „karabela se rděla ruměncem" = „hanbila se" — má svůj vlastní neobrazný význam. Podobně ve versích z Dagmary (Vineta), které líčí vidinu skalda zpívajícího o slovanských Vikinzích: Stíhá duchem udatenství divy na palubě vratké; bouře jekem, rahen skřípotem a racků skřekem slyší topor na Štít pevný třískat, vidí sekery a meče blýskat 501 v potrhaných plachet Šedé směsi, bičované vichrů zlobným ruchem, a bouř velebná, jež táhne duchem, v řasu jasné krůpěje mu věsí... má výraz „jasné krůpěje" jednak význam přenesený znamenaje peri-frasticky „slzy", jednak původní ve spojení se sousedním obrazem „bouře". Tento postup přejal od Čecha Březina a vybudoval jej v celý systém, změniv zároveň jeho strukturní funkci; srov. naši studii Jazyk spisovný a jazyk básnický (zde str. 34—54). — Mohli bychom ještě uvádět další varianty základního slohového rázu Čechových veršů, který záleží v neočekávaných významových přelomech, umožněných periřrázemi; bylo by také lze zkoumat, do jaké míry se tento významový ráz slohu obráží v syntaktické stavbě Čechových vět. Avšak nám šlo na tomto místě jen o diferenční poznámku k rozboru slohu Polákova. Vracíme se nyní — po exkursu věnovaném perifrázi — k vlastnímu tématu této studie, abychom několika slovy uzavřeli sémantický rozbor Vznešenosti přírody: Zjistili jsme výše, že slovní výběr v této básni je motivován ze dvou stran, jednak — ze strany rytmu — potřebou slov čtyřslabičných, jednak — ze strany významu — tendencí k vyjadřování perifrastickému (v nejširším slova smyslu). Žádná z těchto motivací není sama o sobe jednoznačná: slov čtyřslabičných bylo možno nabýti také jinak — dokonce i v běžné zásobě slovníkové, např. pomocí přícestí minulých trpných, jako „udělaný", „vystavěný", „vykácený" atp. — než nadměrným zdůrazňováním lexikálních skupin s významovým rázem perifrastickým; z druhé strany mohlo být perifrastického zabarvení slohu dosaženo i jiným prostředkem než ětyřslabičnými slovy. Jednoznačnost leží teprve na průsečíku obojí motivace, rytmické i významové. Jsme zde na hlavním předělu — bylo by také možno říci: švu — struktury Polákovy básně. Dvě skupiny složek stojí tu proti sobě, z jedné strany ony, které se kupí kolem rytmu jako jeho přímí nositelé (mezislovní předěly) nebo jako činitelé průvodní (syntax, intonace, eufonická organizace hláskového materiálu), a z druhé strany ony, které jsou Částmi významové výstavby (všechny významové jednotky počínaje nejjednodušší, slovem, a konče nejsložitější, tématem). Ústředním bodem, v kterém tyto dvě skupiny na sebe u Poláka narážejí, je výběr lexikálního materiálu, slovní zásoby básně. Je přirozené, že tento obraz Polákovy struktury je nutně schematický, protože kromě vztahu mezi celými skupinami složek jsou zřejmě i přímé styky mezi jednotlivými složkami obou těchto komplexů; tak např. existuje nutný vztah mezi syntaxí, kterou jsme uvedli jako jednu ze složek spjatých s rytmem, a významovou stavbou věty, která patří do komplexu složek sémantických, takže bychom si mohli položit např. otázku, právě u Poláka ne nezajímavou, jaký je v jeho díle nejčastější významový poměr mezi slovy úzce syntakticky spjatými, třeba substantivem a adjektivním 502 atributem. Přesto však schéma dvou komplexů, které jsme naznačili, má u Poláka své reální oprávnění, neboť Polákovy neologismy (a slova nadměrně užívaná), které právě jsou průsečíkem motivace rytmické se sémantickou, tvoří nejnápadnější bod jeho básnické struktury, jak nasvědčuje pozornost věnovaná jim kritikou i literární historií. Komplex kupící se kolem, rytmu jsme již probrali i vzájemné vztahy složek v něm.. Nyní věnujeme pozornost celkové organizaci skupiny druhé, významové. Bude nás hlavně zajímat vztah mezi oběma krajními jejími body, slovní zásobou a tématem, protože v něm, jak uvidíme, nachází své zdůvodnění perifrastický ráz slovního výběru Polákova. Řekli jsme již, že perifrastičnost Polákova slova záleží v tom, že se jím věc obchází, nepřímo naznačuje; také jsme uvedli, že jeden z nejčastějších prostředků tohoto nepřímého označování je jmenování vlastnosti místo věci. A tím je právě dán vztah mezi Polákovým slovním výrazem a tématem jeho básně, neboť položí-li se důraz na vlastnost věcí, vzniká popis. Sepětí popisu nebo jistého jeho druhu s opisným rázem slovního výrazu je velmi úzké. Pokusíme se to ukázat na Polákově textu samém i pomocí analogie. Jako ukázku textu vezmeme nahodilý popis ze Vznešenosti přírody: Mrakověnec oko jímá barev krásnou mnohotností. V stínu modrotmavých lesů vrcholiny kamenité růžovými prouhami jsou přetažené, v zlatu svité. Proudu hladina prv modrá v řeřavosti nyní plyne, sloup se ohně slepícího do hlubiny proudu vine. Je to líčení slunečního západu. Mraky, lesy, vodní hladina, odraz slunce, to jsou „věci". Ostatek slov, kterých je v těchto verších užito, vyjadřuje vlastnosti těchto věcí: stinnost a barvu lesa, kamenitost hor, barvu světla, barvu vodní hladiny, ohnivost slunečního odrazu ve vodě. K líčení tohoto typu se hodí slova, která pokud možno věc naznačují nepřímo, tedy taková, jakých Polák s oblibou užívá. Ještě názornější důkaz podá analogie, a to se Sv. Čechem. Ukázali jsme výše, že ráz slovního výrazu je u Čecha rovněž perifrastický jako u Poláka. Je zajímavé, že i Čechova poezie má své těžiště v oblasti popisů, třebaže Čech nebyl k jejich zdůrazňování veden básnickým druhem jako Polák, který pěstoval poezii „deskriptívni", na popise založenou. F. X. Salda píše o Čechovi v Duši a díle (Praha 1913, str. 120): „Není náhodné, že (Čechovo) umění slova vyznělo nejplnější fugou všemi rejstříky ve Václavu z Michalovic: Čech byl právě více malíř slovem než básník, spíše umělec popisný než přísný epik, a tet° vi°ze přála nejpohodlnějšího rozvití tato látka z jezuitského baroku; na jeho barevnou fanfáru odpovědělo a rozhlaholilo se plesně, kolik byl» v Čechovi ze slovesně popisného talentu: popisy jezuitských chrámů» refektářů, zahrad, skvělých hostin, obřadů, církevních slavností* celé ba" 503 rokní Prahy jsou — podivnou ironií naprosto ne náhodnou — nejlepšími uměleckými stranami v díle básníka-oslavovatele husitství... A tak tomu jest u Čecha vždycky: hlavní věcí jsou u něho těžké a obšírné popisy, které volí za svůj předmět dosti indiferentně jednou hlavu lidskou, posazenou na tuhém krajkovém límci, a podruhé třeba krumplování záclony nebo třásně roucha, ostruhu na rejtarské botě nebo jílec meče neb krásně vyřezaná dámská nosítka, obsáhlá přirovnání, rozpře-dená přes řadu veršů, umně roubené a zdobně skládané řeči, slovní turnaje a potyčky." — Salda napsal tato slova v speciální studii o Čechovi, tedy ve zcela jiné souvislosti, než do jaké je nyní zaraďujeme, a s jiným záměrem; tím průkaznější jsou pro naše tvrzení, že mezi perifrastickým slohem a popisným tématem je sepětí velmi těsné. Vzniká nyní otázka, zda je u Poláka perifrastický slovní výraz podmíněn tématem nebo téma slovním výrazem. Odpovíme-li na ni, že slovní výraz je podmíněn tématem, potom předpokládáme, že výběr tématu je opět podmíněn něčím, co je mimo dílo, tedy např. stavem kultury, společnosti, ideologie atp. Zvolíme-Ii však směr opačný, vykládajíce svazek mezi slovním výrazem a tématem jako závislost tématu na slovním výraze a jeho prostřednictvím na celé struktuře díla, budeme pojímat Polákovu báseň jako autonomní celek nesený toliko vnitřním řádem (nebude-li nám ovšem přitom na závadu „šev", který j sme v struktuře Vznešenosti přírody zjistili výše). Uvedeme-li tento protiklad ve styk s otázkou vývoje, která je nejvlastnějším předmětem zájmu literárne-historického zkoumání, octneme se, jako již jednou v této studii, před alternativou: existuje imanentní vývoj básnictví, nebo se proměny struktury dějí vlivem zásahů zvenčí? Poprvé jsme na ni narazili, když jsme mluvili o vývoji veršového systému, při přechodu od verse syla-bického k prízvučnému; ukázalo se, že zde vlastně nejde o alternativu, nýbrž o protiklad dialektický: skutečný vývoj je syntézou vnitřní dynamiky básnické struktury i zásahů zvenčí; dynamika struktury je vsak základem, protože tvoří souvislou linii. I zde bude, jak uvidíme, řešení stejné. Je v literární historii tradicí pokládati téma za základ celého díla, za jediný bod, v kterém vchází dílo do přímého styku s okolním světem; od tohoto předpokladu neupouští se ani tehdy, přihlíží-li badatel vedle „obsahu" také k „formě", neboť tu pokládá za předurčenou obsahem.17) Jestliže vsak přijmeme téma za privilegovaný materiál literární poezie, objeví se nutně celý vývoj literatury jako pouhý komentář k nějakému vývoji mimoliterárnímu, tedy např, k evoluci kulturní, sociální, hospo- w) Nemluvíme o směrech psychologických, které se sice leckdy pokoušejí uvést v přímý vztah se,,zážitkem'* básníkovými jiné složky než téma, ale zato ztroskotávají— nehle-díme-li k zásadně pochybenému noetickému pojetí styku mezi strukturou a psychologickou skutečností — na nadčasovém individualizování zkoumaných děl, vyúsťujíce, pokud se vůbec o zaraďovaní pokoušejí, mnohem spíše v statickou typologii než v konstrukci dynamické unie vývojové. 504 dářské atp.; sám o sobě bude pouhým nesouvislým souborem náhod.18) Umělecká stavba a specifická funkce básnictví bude přitom ponechána úplně mimo zorné pole. Nesouhlasíme-li s tímto nazíráním, protože za hlavní úkol literární historie pokládáme odhalení souvislé vývojové linie vyplývající ze specifické funkce básnictví, nemíníme tím nikterak zne-uznávati styk literatury s ostatními vývojovými řadami jevů sociálních: byla by chyba umisťovat básnictví pod záminkou jeho specifické funkce do vzduchoprázdneho prostoru. Nezapomínáme, že vývojové řady dané dynamikou jednotlivých struktur proměňujících se v Čase (např. struktury politické, ekonomické, ideologické, literární) neprobíhají vedle sebe beze vztahů, nýbrž tvoří strukturu vyššího řádu, v které jsou složkami, a že tato struktura struktur má svoji hierarchii i svoji dominantu (řadu převládající). Ježto ovšem jde o živou strukturu, nikoli o nehybný gystém, je i tato vrcholná výstavba, plná vnitřních antinomií, v stálém pohybu a přeskupování, jednotlivé složky se střídají v postavení dominant a žádná z nich není v popředí natrvalo; jinými slovy, nelze redukovat dějiny jedné řady na komentář k dějinám řady jiné pod záminkou, že jedna je podřízena a druhá vedoucí: historie literatury není ani historií národní myšlenky (ideologie) ani historií národního hospodářství — abychom jmenovali obě krajní stanoviska, zdánlivě protilehlá, a přece navzájem úzce spřízněná základním noetickým omylem — nýbrž je právě historií literatury. Jsouce složkami jediné vyšší struktury, působí jednotlivé vývojové řady vždy na sebe navzájem; přitom ovšem každý zásah jedné řady do jiné uplatňuje se teprve prostřednictvím imanentního vývoje zasažené řady samé. Výsledek popudu přišlého zvenčí neodpovídá tedy zásahu přímo a pasivně, není jeho „kopií" (podle terminologie Tainovy), nýbrž je výslednicí dvojí síly, jak jsme ostatně zjistili již při rozboru časomerné epizody v dějinách českého verše. Je také nutno při zkoumání literárněhistorickém počítat s tím, že vnější zásahy mohou — postupně, popřípadě i současně — přicházet z různých stran, tj. vycházet z různých řad, a že se mohou přímo týkat nejen tématu, nýbrž i kterékoli jiné složky struktury; jednota vývoje je udržována nikoli snad stejnou proveniencí nebo stejným směrem vnějších zásahů, ale zákonitostí vnitřního pohybu literatury samé. — Nakonec připomínáme ještě výslovně, že stanovisko, které zde zaujímáme, je literárněhistorické: pohlížíme na literaturu „zvnitřka". Jiná věc je sociologické zkoumáni literatury: jestliže pozornost literární historie, i pokud přihlíží k poměru mezi literaturou a jinými vývojovými řadami, je soustředěna na motivaci každého literárního jevu, týká se zájem socio- ia) Jako příklad tohoto nazírání srov. Tainův výrok v úvodě k Dějinám anglické literatury: „Přišlo se na to, že literární duo není pouhou hrou obraznosti, osamocenou libůst-kou rozpálené hlavy, ale kopií okolních mravů a známkou jistého duševního stavu. Z toho se uzavřelo, že lze podle literárních památek nalézti zase způsob,jímž lidé před několika staletími cítili a myslili." (Citováno podle českého překladu O. Sýkory, Praha 1901; slovo „kopií" podtrhujeme my.) 505 logie literatury funkcí řady literární vzhledem k ostatním řadám. Jinými slovy: jestliže se historie literatury ptá především, jak dílo vzniklo, klade si sociologie otázku, jak působí.19) I ta však musí být řešena strukturně: literatura má funkcí mnoho {např. vedle estetické ideologickou, intelektuální, politickou, etickou, náboženskou atp.) a tyto různé funkce nejsou všechny stejně závažné, ani jejich poměrná závažnost není neproměnná od doby k době. I soubor funkcí a jejich vzájemné vztahy tvoří tedy strukturu, stále během vývoje se přeskupující na základe svého vlastního řádu.20) Jako zásahy zvenčí se při tomto vývoji uplatňují jednak vlivy proměňující se umělecké výstavby v literatuře samé, jednak proměny ve vnitřním vývoji řad ostatních, vzhledem ke kterým literatura funguje (tj. na které působí). Problém dominanty je zde velmi složitý, ježto na jedné straně už ze samého pojmu struktury vyplývá, že v úloze vládnoucí složky mohou vystupovat funkce různé, na druhé straně je zřejmo stálé výjimečné postavení funkce estetické, která Činí básnické dílo básnickým; proto je estetická funkce de iure dominantní vždy, de facto vsak bývá často z tohoto postavení vytlačována funkcí jinou; napětí vyplývající z jejich sporu tvoří imanentní dynamiku struktury, jejímiž jsou složkami. Formule, kterou zde podáváme, není ovšem míněna jako řešení problému dominanty funkcí, nýbrž toliko jako upozornění na ně. — Je třeba poznamenat, že zde pojímáme sociologii jako nauku o oblasti struktur existujících v mysli kolektiva, tedy v tom smyslu, ve kterém např. K. Mannheim (Die Gegenwartsaufgaben der Soziologie, Tübingen 1932) mluví o „kulturní sociologii" (Kultursoziologie). Lze ovšem vedle toho klást i otázku po poměru mezi literaturou a konkrétním vývojem společnosti, tj. zkoumati literaturu jako činitele společenského soužití. Avšak ani při tomto zkoumání nebylo by správné přisuzovat kterékoli z obou řad apriorně nutné postavení dominantní v tom. smyslu, že bychom např. literaturu pokládali za pouhou nadstavbu nebo pasivní odlesk společenského dění (literatura jako sociální dokument), nebo že bychom ji naopak apriorně hodnotili jako ukazatele ig) Přisuzujeme-]i dějinám literatury otázky týl íku díla, kdežto sociologii problémy jeho působení,, máme na mysli celkové zaměření každého z obou zkoumání, nikoli strohé rozhraníčení jich. Vývoj a působení literatury jsou navzájem těsně spjaty. Tak literární historie nebude moci potlačit zřetel k funkci literatury např. v případě, kdy jistý vnější zásah do vývoje byl motivován právě tím, že od díla bylo očekáváno působení v jistém směru (viz níže o motivaci volby básnického druhu ve Vznešenosti přírody); z druhé strany sociologické zkoumání básnictví musí vždy klást otázku konvergence nebo divergence funkcí, které literatuře v dané vývojové etapé přisuzuje dané kolektivum, s básnickou strukturou; zejména citelné bude napětí mezi funkcemi a strukturou, půjde-li o díla přecházející přesunem ať Časovým, ať místním k jinému kolektivu než ono, pro které byla vytvořena. Pomezní styky mezi historií a sociologií literatury jsou tedy, přes rozdíl zaměření, intimní a složité. l0) K struktuře funkcí srov. důležitý Článek P. Bogatyreva Příspěvek k strukturální etnografii (Slovenská miscellanea, Bratislava 1931), týkající se ovšem funkcí jevů etnografických. I 506 cesty (literatura jako tvůrce „nového člověka"). I zde jde o dvě řady imanentné se vyvíjející, jejichž vzájemný vztah je dialektický a v souvislosti s tím dynamický a proměnlivý. Chtejíce objasnit své zásadní stanovisko, musili jsme vyložit obecnou tezi poněkud šíře, než je nezbytně třeba pro konkrétní výklad o tématu Vznešenosti přírody. Šlo nám o to, říci s důrazem, že požadavek imanent-ního vývojového zkoumání, který klademe — a který názorně ilustrovat je jeden z úkolů této studie — neznamená nikterak přehlížení vnějších zásahů do vývoje, ani není v protikladu k sociologickému zkoumání literatury.21) Jestliže polemizujeme s tradiční literární historií, činíme to nikoli proto, že bychom zneuznávali sociální podstatu básnictví — vždyť i sama specifická funkce básnictví jako umění je povahy sociální—, ale proto, že nejen vztahy složek uvnitř díla, nýbrž i vztah básnictví k ostatním sociálním jevům chápeme jako dynamický vztah strukturní, nikoli jako zaradení do strnulého systému, kde by jedna řada s apriorní platností determinovala ostatní. Vrátíme se nyní k Polákově básni: jde nám o to, zda a do jaké míry je její téma motivováno zvenčí. Vznešenost přírody obsahuje popisy přírodních jevů a dějů; přímá vnější motivace takového tématu mohla by být hledána v intenzívním, smyslu pro přírodu, netoliko individuálním, ale dobovém, jehož vznik by musil být dále vysvětlen. V našem případě však nejde o spojení přímé: pro Vznešenost přírody nebylo zvoleno jen samo téma, nýbrž celý již hotový básnický druh obsahující přírodní popisy jako součást svého kánonu kromě jiných, uetematických znaků, např. rozdělení ve zpěvy jako v eposu. Otázka vnější motivace tématu se tím mění v otázku, z jakého vnějšího důvodu byl přejat českou literaturou v daném okamžiku literární druh, který bývá nazýván „deskriptivní poezií*'. A tu nám mohou ukázat cestu výroky některých soudobých posuzovatelů Polákovy básně; budeme pro přehlednost opakovat i ty z nich, které byly citovány již v 1. kapitole. Jungmann v posudku již citovaném (Krok I) píše: „Vůbec báseň tato horuje v tom, co silným a velikým krasoumei nazývají, v některé částce do skvostného přechází, ač i někdy v nižší obor krásy a k pouho-čistému ducha uveselení se snáší, čímže jednak od základního citu se uchyluje, jednak ale ostatním částkám vyšší barvy a světla dodává." Puchmajer v předmluvě k Fialkám (str. XLV) charakterizuje Vznešenost přírody takto: „Tam, uprostřed utěšeného oudolí, mezi divokým k nebi strmícím skalím vyniká jako nádherné lilium Vznešenost přirozenosti, a bleskem své nebeské krásy zaráží oči jako příjemná jasná luna z prostřed valících se jako strašné hory oblak." — Jungmann subsumuje Vznešenost přírody pod estetické kategorie „silného", „velikého" a „skvostného". Puchmajer svými obrazy („divoké skalí" — „nádherné lilium"; „strašné hory oblak" — „jasná luna") Činí vlastně totéž. Lze n) Viz též či. K českému překladu šklovskéko Teorie prosy; zde str. 325—330, 507 stručně říci, že oba charakterizují Polákovo dílo jako „vysokou", monumentální poezii.22) O krok dále dovede nás výrok Počátků (List pátý): „Polákovi... génius Čechie právem palmu by básnířství podati mohl: tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal... Národní dílo jest jeho Vznešenost přirozenosti; dílo, nímž se národ chlubiti má a budoucí chlubiti se bude — nynější obecní publikum sobě ho nevšímá — národní jest, ne jednotlivého člověka dílo." Zde sice je vysloveno estetické ocenění a zařadění shodné s Jungmannovým a Puchmajerovým, ale přibývá nová složka: souběžně s estetickým posouzením básně samé se podává jisté hodnocení jejích Čtenářů. S odstínem podcenění se praví, že „obecní publikum" si tohoto díla nevšímá, avšak vyslovuje se naděje, že „budoucí národ" se jím bude chlubit; je to stížnost na nedostatek čtenářské elity, která by dovedla Polákovo dílo pochopit, a zároveň touha po jejím vytvoření. K „vysokému" rázu Vznešenosti přírody přibývá tím — jako jeho sociální pendant — nový znak, exkluzívnost. Lze si docela dobře představit, že estetické hodnocení Polákova díla jako vysoké poezie, na kterém se shodli soudobí posuzovatelé, bylo také složkou básníkova záměru při vzniku básně; nasvědčuje tomu ostatně i titul, obsahující slovo „vznešenost". Zbývá vsak podat dvojí důkaz: jednak že „vysoký" ráz Polákovy básně byl skutečně — aspoň ze značné části — dán druhovým kánonem popisné poezie, jednak že souběžnost estetického hodnocení díla s hodnocením čtenářstva, kterou Počátkové naznačují, nebyla jen záležitostí subjektivního nazírání Palackého a Šafaříka, nýbrž že měla v době vzniku Vznešenosti přírody platnost objektivní. První důkaz je nutný, protože vycházíme od otázky, jak byla u Poláka motivována volba literárního druhu (tj. poezie deskriptívni), který opět svým vlivem zčásti předurčil téma; druhého důkazu potřebujeme, má-li být objasněna vnější podmíněnost „vysokého" rázu Polákova díla a zjištěn vztah vnitřní jeho stavby k současnému dění sociálnímu. K prvnímu důkazu stačí snad okolnost, že deskriptivní poezie, k její-muž kánonu patřilo rozdělení v rozsáhlé zpěvy po vzoru eposu, patetický sloh a složité míšení popisů s reflexí, směřovala všemi těmito prostředky zřetelně ke komplikovanosti a monumentalitě. Co se týče důkazu druhého, lze jej podat citátem z črty J. K. Tyla, Pomněnky % hrobu nejstaršího Čecha, založené na vzpomínkách jednoho z puchmajerovců, S. Hněvkovského.23) V této črtě, beletristicky zabarvené, praví mladý bohoslovec Puchmajer svým druhům, Hněvkovskému a V. Nejedlému: „Nás lid nepotřebuje posavad naší pomoci, to jest: nějakého povzbuzení čili křísení...; o lidu platí... že je posud český — ačkoli snad o tom ani neví, a také si z toho nic nedělá; ale nasevyŠší třídy, nechť jsou jakékoli 2I) Srov. též úsudek Hněvkovského v Zlomcích o Českém básnictví, citovaný v 1. kapitole. 23) Citátu z Pomněnek užil již J. Vlček v Dějinách české literatury II, 1, str. 209. 508 váhy a jakéhokoli jména, učení, důstojníci, ouředníci, obchodníci, ano již i zámožnější řemeslníci — ti mají kůru okolo srdce, a poněvadž nižší osoby rády po vyšších se opičí, tedy by bylo třeba, abychme především těmito vyššími pány nějak zatřásli, nežli se neduh jejich tak rozeŽere, Že by i nižší nakazil. Doveďme, aby si vyšší třídy českého jazyka všímaly a vážily, aby si jej oblíbily a konečně jakousi hrdost v tom nalézaly, že jsou v něm zrozeny; učiňme, aby nemyslily, že je sprostý, hrubý, drsna-tý, chudý, ku vznešenějším věcem neschopný; okažme, že je slavný» silný, lahodný, bohatý, vybroušený, do všech forem se hodící — a pak máme vyhráno." A o několik odstavců dále: „Podejme našemu vybranějšímu obecenstvu něco v českém jazyka, čeho by se jakživo nenadalo, takhle překlad nějakého slavného německého nebo francouzského díla." Puehmajerova slova vyjadřují — stejně jako citáty předešlé — touhu po vytvoření „vysokého" básnictví, avšak zároveň také osvětlují konkrétní sociální motivaci tohoto směřování: šlo o expanzi národního uvědomění do „vyšších" společenských vrstev, jejímž prostředkem měla se stát exkluzivní poezie. Ve společnosti, která ještě zcela nelikvidovala feudální poměry, znamenalo překročení hranice mezi „nižší" a „vyšší" společenskou oblastí národnostní výboj sice významný mocenským postavením privilegovaných vrstev a jejich vyšší kulturní úrovní, ale zároveň nesnadný pro silně pociťované oddálení obou oblastí. Ze stanoviska národní literatury se tento výboj jevil jako rozmnožení zásoby básnických druhů — v citované promluvě Puchmajerově i v dalším kontextu Tylovy Črty se v tomto smyslu dějí zmínky o potřebě rozmanitosti „forem"24) — a ovšem i jako možnost složitější diferenciace básnické struktury, bude-Ii dán společenský podklad k vytvoření Čtenářské elity. Avšak proměna nebyla uskutečněna přes noc: co platilo bezprostředně před vydáním prvního puchmajerovského almanachu, podrželo platnost i při vzniku Vznešenosti přírody. Je proto také Polákovu báseň po stránce sociální možno interpretovatjakoetapuboje vedeného pomocí literatury o expanzi národního uvědomění získáním „vyšších" společenských vrstev; bezprostřední vnější motivaci jejího básnického druhu (a s ním i tématu) lze hledat ve směrování k vysoké a zároveň exkluzivní poezii. Je i na této cestě o krok dále — nepravíme: výše — než básnictví puch-majerovské: to se sice snažilo o získání vyšších vrstev čtenářstva, ale přitom nepouštělo ze zřetele ani vrstvy široké (srov. lokalizaci a zároveň vulgarizaci lafontainských bajek u Puchmajera; viz o tom Víčkový Dějiny České literatury II, sv. 1, str. 215), kdežto Polákova Vznešenost přírody dosáhla exkluzívnosti tak značné, že se stala „obecnímu publiku" nepřístupnou. Snahu o získání vyšších společenských vrstev naznačuje i samo Polákovo věnování básně mladému šlechtici, baronu Kollerovi, kde se praví: „Některé zpěvy, které... v stínu utěšených u) Srov. slova V. Nejedlého v téže črtě Tylově: „Můžeme.. .všelikých forem použít — veršů i prózy, a ve verších zase rozmanitého způsobu." 509 hájů Vašich jsem zpíval, z dvojí příčiny Vám srdečně obětovati před se beru: abych žádosti ohnivé, kteréž v tak outlém věku již k vědám, zvláště k básnictví dokazujete, zábavy poskytnul; více však, abych milostnosti a vznešenosti vlastenecké lyry sluchu Vašemu dokázati mohl. Onoho-li dovedu, již dostatečné odplaty jsem došel; toto-li se mi však poštěstí, daleko mi větší odměna bude od vlasti jménem vznešeného otce Vašeho se honosící za to, že i syna, v květné ještě mladosti, a již ku zvelebení jí tak mnoho naděje dávajícího jí jsem získal.*' Co se týěe směřování k spoleěenské výlučnosti, podotýkáme konečně, že je v úplném souladu i s životním během Polákovým, jak jej líčí básníkova biografie, i s prostředím, v kterém žil, i s postavením, jaké zaujímal v literární obci české nejen pro svou básnickou schopnost, ale i pro důstoj-nickou hodnost,25) — Nakonec shrnujeme: Polák se snažil o „vysoké" a exkluzivní básnictví, které mělo získat národní myšlence „vyšší" společenské vrstvy; deskriptívni poezie svými druhovými znaky poskytovala možnost vytvořit dílo takového rázu; tím lze vysvětlit přejetí tohoto básnického druhu z cizích literatur. Jako součást druhového kánonu bylo vsak vneseno do Polákovy básně i popisné téma, jehož ráz, jak jsme výše viděli, nelze plně vyvodit z vnitřní struktury básně. Touto složitou cestou vniká do Vznešenosti přírody vztah k vnějšímu sociálnímu dění. Máme nyní před sebou úplný řetěz souvislostí: Imanentní vývojová situace českého veršového systému vyžadovala rytmické diferenciace — Polákův verš se pokouší získat rytmické odstínění systematickým syn-kopováním dipodického členění slovy čtyřslabičnými —, tím je zčásti předurčen výběr slovního materiálu. Z druhé strany vsak je slovní materiál svým perifrastickým rázem spjat s jinou složkou díla, popisným tématem; téma samo je pak kromě této vnitřní souvislosti zčásti motivováno zvnějška (jakožto složka kánonu poezie popisné) snahou po získání vyšších společenských vrstev národní myšlence pomocí exkluzivního básnictví. Básnická struktura, kterou máme před očima, je z jedné strany nesena imanentním vývojem národní literatury, z druhé ovlivněna tendencemi vývoje společenského. Otázka po jednostranné podmíněnosti některé její složky jinou pozbývá smyslu v řetězu vzájemných souvislostí pnoucím se od imanentního vývoje k vnějšímu zásahu. Ani zde však řetěz nekončí: kdybychom se postavili na stanovisko celkové struktury 2S) K poslednímu bodu poznamenáváme: na Poláka byly skládány oslavné epigramy, kde byl opéván jako básník-hrdina; D. Kinský napsal o něm v literární příloze k Vídeňským novinám lichotivou zmínku, kde je básníkovo jméno uvedeno „se všemi tituly"; Sabina v Nástinu životopisném (Vybrané spisy K. Sabiny II, Praha 1912, str. 265 n.), z kterého zde čerpáme data, komentuje výrok Kinského těmito slovy: „Dobrá polovice této chvály padá na důstojníka a pobočníka atd. a tušíme, že by Polák, byť by skutečné i českým Homérem býval, sotva byl tak rychlého a obzvláštního uznání došel u našich starých pánů vlastenců a učenců, kdyby nebyl spolu nějakým císařským královským diplomem se honositi mohl." " 510 složené z vývojových řad jevů sociálních, ukázaly by se vzájemné souvislosti další (mezi literaturou a jinými řadami) a řetěz by pokračoval. Taková, s různými obměnami, je situace vždy. Literární historie však obyčejně přihlíží toliko k souvislosti literárních děl s mimoliterárními řadami a interpretuje ji jako jednostrannou závislost literatury na nich. Tím zkresluje obraz literárního vývoje ještě citelněji, než kdyby se prichýlila k druhé krajnosti, totiž k sledování básnické struktury izolované ode všech vnějších souvislostí. V tomto případě by se aspoň objevila jednotná vývojová linie literatury samé, třebaže ochuzená o vztahy k vnějšku, a proto také jednoznačně neurčená v jednotlivých fázích svého průběhu; v onom se však imanentní vývojová linie vůbec ztrácí z dohledu a proměny básnictví se jeví jako pasivní odlesk vývojového dění proudícího kdesi za hranicemi literatury. Je třeba přijmout jako pracovní hypotézu dvojsmernou motivaci každého jevu, ať na rozhraní mezi básnickou strukturou a ostatními řadami („zásahy zvenčí"), nebo uvnitř básnické struktury samé (poměr jednotlivých složek), má-Ii se nám objevit literární dění v celé své složitosti a zároveň zákonitosti. V závěru studie pokusíme se na základě výsledků, ke kterým jsme dospěli, o zařadění Polákovy básně do imanentního vývoje novočeské poezie. Vývojová etapa, kterou Polák zastihuje při svém vstupu do literatury, je charakterizována potřebou odstínění a oživení veršového rytmu. Vznešenost přirozenosti — vezmeme-li za základ datum prvního zpracování — je prvním pokusem o rozřešení tohoto strukturního problému: neodvažuje se ještě překročit hranice puchmajerovského veršového systému, tj. porušit závaznou shodu mezislovního předělu s rytmickým důrazem, jako činily pokusy pozdější, nýbrž snaží se najít možnost rytmického rozrůznění při zachování puchmajerovské normy. Jakým způsobem byl tento pokus proveden, bylo podrobně vyloženo v 3. kapitole; jeho podstata je v synkopování podružné metrické stavby, totiž dipodického Členění, při přesném dodržování základního stopového schématu. K tomu bylo potřebí hojných slov ctyřslabičných; ta si Polák jednak tvoří, jednak vyhledává v dosavadní lexikální zásobě. Nastává tím značné porušení rovnováhy Iexika, takže novotvary i lexikální skupiny nadměrně užívané upoutaly pozornost téměř všech, kdo o Vznešenosti přírody psali ať příznivě, či nepříznivě. Posuzuj e me-li Polákův postup ze stanoviska potřeb rytmického vývoje, je třeba doznat, že účinek, kterého bylo dosaženo, nebyl úměrný nákladnosti prostředků, jichž bylo užito. Diferenciace, které Polák svou metodou nabyl, se jednak mohla uplatnit jen ve verších nadměrné délky, jaké si zvolil, jednak nebyla ani příliš vydatná, ježto únavná jednotvárnost přesně dodržovaného základního metrického schématu zdůrazněná intonační rozkouskovaností verse jí odstraněna nebyla. To rozhodlo o osudu Vznešenosti přírody. Pohléd-neme-li nyní ještě jednou na biografii Polákovy básně, kterou jsme nastínili v první kapitole této studie, budou nám již pochopitelné náhlé 511 zvraty v ní. Velké nadšení prvních Čtenářů lze vysvětliti tím, Že u současníků, zejména mladých, se Vznešenost přírody setkala s příbuznou snahou o verš rytmicky diferencovaný; náhlá a úplná eklipsa, která vystřídala počáteční úspěch, byla zaviněna rychlou automatizací poměrně slabého rytmického odstínění, při které nepoměr mezi užitými prostředky a nepatrným účelem nápadně pronikl. Tragická vina Polákova, lze-li tak říci, byla v tom, že novou tendenci — k rytmické diferenciaci — se snažil uskutečnit starými prostředky, setrvávaje při verši v podstate puchmajerovském. Zajímavý je po této stránce poměr, který k Polákovi zaujímají prešpurské Počátky; jejich úsudky o nem, jež obsahují z polovice nadšenou chválu a z polovice ostré výtky, charakterizují touto protimluvností výstižně Polákovo labilní postavení na rozhraní dvou vývojových období. Uvedeme několik citátů: „Ale toho nejvíce litovati musím, že i naši nejznamenitější básníři, jako Polák a náš Šafařík, kteréž já všudy radostne z počtu obyčejných těch zpěvalů vynímám, se zdají, jako by toho (tj. lib ozvu čnosti) byli málo šetřili. Polákovi arci, jakož se domnívám, génius Čechie právem palmu by básnířství podati mohl: tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás aspoň žádný nám. nepodal: — aleproě musíme ještě žádati? Forma celá jeho básní výbornosti myšlenek velmi nepřiměřená jest. Pomíjím nedostatku poetického rytmu a jednoty lyrické; větší libozvuČnost jest to, čeho nade všecko vyhledávám. Jak by ji on sám šetřiti umel, dokázal sice na některých mistrovských místech: — ale proč musíme ještě žádati? Kdyby tak šťastnou náhodou slabý hlas můj až k němu pronikl; a co bych horlivě povstal, a naslouchaje milostným lyry jeho zvukům, ke zdokonalení tohoto národního díla rád vše obětoval! Neboť národní dílo jest jeho Vznešenost přirozenosti; dílo, nímž národ se chlubiti má a budoucí chlubiti se bude— nynější obecní publikum sobě ho nevšímá — národní jest, ne jednotlivého člověka dílo." (List pátý, Drobné spisy F. Palackého III, Praha 1903, str. 54 n.) „MyslíŠ-li pak, že ve zpěvích Polákových génius Český s takovou silou jako v Horném řecký, v Petrarkovi vlaský, v CamÖesovi portugalský, v Milionoví anglický, v Klopstockovi germánský nezavívá? Ovšemť, ale let géniusa básnírského má býti let klasický." (List šestý, str. 58.) Chvála, kterou Počátky vzdávají Polákovi, je tedy téměř hymnická; je tím významnější, že jinak persiílují krutě, třebaže beze jmen, dosavadní Českou poezii prízvučnou. Poslechněme však jako kontrast k předcházejícím chválám ještě další citát, věnovaný rovněž Polákovi, tentokrát nejmenovanému: „Slovan jest stvoření ,mnohoumnét. Pročež kdyby se některý Čecho-slovan na perutěch orlice tam ode Krkonošů nebo Tater, břehu Vltavy nebo Váhu, Moravy nebo Hronu těmi prízvučnými ,vichrochuTnlomra-kověncomodropovětrriinami' vzhůru k blankytu nebes vyšvihl a tam do časomerné lyry své melodicky zpívati počal, proměnil by se génius 512 vlasti ve slávě své, a nadarmo za ním poletující vran a strak hejno by nade země bařinami křehotati zůstalo." (List Šestý, str. 59.) Slovo „vichrochumlomrakověncomodropovětrniny", jehož je užito v tomto citátu, je zřejmá parodie Polákových složenin i neologismů (sufix -ina); je zajímavé, že autoři Počátků spojují toto slovo zřetelně s otázkou básnického rytmu: tyto „vichrochumlomrakověncomodropo-větrniny" jsou „prízvučné". Odsuzují tedy Počátkové Polákův prostředek rytmické diferenciace, ačkoli o diferenciaci samu bojují. Důvod jejich odsudku je jasný: svým parodickým slovním, monstrem pranýřují zvukovou i významovou těžkopádnost Polákových slov. Celkový poměr Palackého a Safaříkův k Polákovi je tedy takový: chválí jej pro příbuznou snahu, odsuzují pro nedostatečnost východiska, které navrhuje. Resumujeme: Polák neznamená sice etapu ve vývoji novočeské poezie, ale je předchůdcem etapy; ačkoli vycítil nutnost obnovy veršového systému a pokusil se o ni, nemohl podati definitivního řešení, protože vývojová logika přidělila mu úlohu vyzkoušeti před radikální přestavbou veršového systému nosnost veršování dosavadního vzhledem k novým požadavkům. Lze jej označit jako zjev přechodný, který však byl nutným Článkem vývojového řetězu; nedořešil sice problém rytmické diferenciace — k tomu bylo, jak nejbližší budoucnost ukázala, potřebí teoretického i praktického úsilí mnoha lidí — ale posunul vývoj české poezie dopředu v tom smyslu, že byl prvním iniciátorem nového směřování. Sborník filologický JO, 1934 513 REPLIKA J. MUKAŘOVSKÉHO Z DISKUSE O METODOLOGICKÝCH PROBLÉMECH V PRÁCI POLÁKOVA VZNEŠENOST PŘÍRODY Termín „formalismus" má platnost historickou. Je to jméno vědecké školy ruské, která poprvé v novodobé literární vědě učinila středem badatelského zájmu otázky umělecké výstavby básnického díla a vykonala úctyhodnou práci. Vědecký směr, reprezentovaný Pražským lingvistickým kroužkem, vyšel v otázkách literární vědy jednak z předpokladů domácích, jednak z podnětů formalismu a označuje sám sebe jako Strukturalismus, základním pojmem je mu struktura, celek dynamický. Studie o Polákovi ve svých teoretických částech nebyla překročením této základny, ale naopak pokusem o domyšlení důsledků plynoucích z ní pro literární dějiny. Domýšlíme-li základní teze samého formalismu, dojdeme k nutnosti zabývat se při vědeckém zkoumáni literatury sociálním prostředím, z kterého dílo vzešlo a vzhledem k němuž funguje. Literární dílo je fakt historický, neboť je nutně vnímáno na pozadí nějaké aktuální tradice. Základním zájmem zkoumání lite-rárnevědeckého je historie literatury. Základem souvislého vývoje řady literární je ona specifická vlastnost, která činí literaturu uměním, tedy její funkce estetická. To vše jsou teze již původního formalismu. Hle-dáme-li imanentní souvislost všech proměn literatury, ukáže se záhy, že každá vývojová fáze může být jen zčásti vysvětlena z předcházející vývojové etapy. Nemá-li vysvětlení vývojových proměn zůstat omezeno na jednotvárně zdůrazňovaný princip touhy po novém, je nutno hledat vysvětlení v tom, co je mimo literaturu, počínajíc vlivem jiných literatur a končíc stykem s nejrůznějšími odvětvími lidské kultury. Avšak lidská kultura nevisí ve vzduchoprázdnu, nýbrž je nesena kolektivem, a vývoj kolektiva, konkrétního to společenského útvaru, udává směrnici vývoji kultury. Proto je nutno přihlížet i ke vztahu mezi dějinami literatury a dějinami společnosti. — Abstraktně bylo by lze touž věc formulovat asi takto: vyvíjeti se znamená stávat se stále jiným, ale bez porušení totožnosti; oba tyto předpoklady jsou nezbytné, třebaže jsou protikladné. To platí i o literatuře, jakmile připustíme, že má nějaký zákonitý vlastní vývoj. Stávati se jiným znamená však pro literaturu, jednu ze složek Širé oblasti zvané kulturou, směřovati k některé jiné řadě {např. k jiné literatuře, k jinému umění, k jinému druhu jazykových projevů nebo k filozofii, k vědě atp.); nelze proto literaturu izolovat ani teoreticky od této oblasti, aniž potlačíme dialektickou antinomii nezbytnou pro vývoj. Ježto však kultura jako celek je nesena vývojem 514 společnosti, musí se bráti zřetel i ke stykům mezi literaturou a společností. — Existují dokonce případy, kdy souvislost literatury se společností se stává téměř hmatatelnou. Každá literatura se totiž vrství v několik oblastí, rozhraničených někdy urČitěji, jindy méně určitě, jež vsak odpovídají — byť Často nepřímo — sociální objednávce z různých společenských prostředí (srov. např. literaturu „avantgardní", „oficiální", bulvární, lidovou, katolickou atp.). Přestože poměry tu jsou velmi složité (jedno dílo může náležet do několika oblastí nebo během své existence může vystřídat několik oblastí), je toto rozvrstvení, jehož vztah k rozvrstvení společenskému je nepopiratelný, důležitým činitelem v samém imanentní m literárním vývoji. Zde tedy dochází k přímému prolínáni literatury se společností a nutnost zjišťovati vztahy mezi literárním a společenským vývojem je očividná. — Jiný důkaz souvislosti mezi básnictvím a společností může být podán, vezmeme-li za východisko básnický jazyk. Reč je fakt sociální již proto, že je soustavou znaků: znak slouží k dorozumění mezi Členy kolektiva. Řeč existuje jako systém v kolektivním povědomí a kolektivum jí užívá k svým účelům. Ty jsou úzce spjaty s konkrétní organizací daného kolektiva v daném okamžiku jeho vývoje. Proto jsou dějiny řeči nemyslitelné bez přihlížení k sociologické struktuře kolektiva a k jejímu vývoji. Ježto však řeč je základní materiál básnictví, platí vše, co bylo řečeno o nutnosti sociologického zřetele v jazykovědě, i pro jazyk básnický a pro básnictví vůbec. — Je konečně možný ještě i další důkaz: nesmíme zapomínat, že také sama specifická funkce básnictví, estetická, na které jsou fundovány imanentní dějiny básnictví, je funkce sociální: oblast este-tična se projevuje v rozloze mnohem širší, než je oblast umění, a je velmi těsně včleněna do rozvrstvení společenského (např. rozdíly vkusu jako činitel společenského rozvrstvení atp.). I to dokazuje nezbytnost sociologického zřetele v literární vědě. — Mají-li být mimoestetícké hodnoty uvnitř díla pociťovány jako deformované, musí být jejich deformovanost na něčem měřena. Jsou hodnoceny jako deformace něčeho a tímto pozadím deformace je právě systém hodnot platný pro vnímající kolektivum. Není tedy možno nedbáti hodnot při zkoumání tohoto systému a nezjišťovati vztah mezi mimoestetickými hodnotami básnického díla a jím. To vsak znamená obrácení zřetele i k rozrůznění kolektiva, pro které systém nedeformovaných hodnot platí. Ke sporné otázce hodnocení v literární historii: Jestliže jsem formuloval své stanovisko k hodnocení v literární historii negativně vzhledem k hodnotě estetické, měl jsem na mysli způsob, jakým hodnotí tradiční literární historie, přijímající subjektivní soud badatelův za závazný. Jsem si vědom, že vývojová hodnota, kterou prohlašuji za objektivní, je rovněž hodnota estetická, vždyť jednota imanentního vývoje je dána vývojem té vlastnosti, která činí literaturu literaturou, tj. jedním z umění. Jde však o to, eo rozumíme objektivností vzhledem k estetickému hodnocení. Naprostá objektivnost estetické hodnoty, tj. její úplná 515 nezávislost na posuzovateli je nutně pouhý postulát, nikdy úplně neuskutečnitelný, který je však stále nutno klást. Je zřejmo, že estetická hodnota bude tím objektivnější, čím těsněji bude spjata s estetickým objektem. Tím je zřejmě nikoli řada „hmotných*4 děl, ale její korelát v mysli kolektiva, umělecká struktura. Umělecká struktura však je v stálém pohybu; jeť struktura vůbec již ex definitione celek dynamický. Jsme-li toho názoru, že její vývoj je sjednocován nepřetržitostí funkce estetické, je nasnadě předpokládat, Že všechno, co se se strukturou a v ní děje, má k funkci estetické nějaký vztah. Problém hodnoty, jeden z ústředních v literární historii, bude nejen znovu řešen s příchodem každé nové vědecké orientace, ale musí být ještě podrobně promýšlen i v samém okruhu orientace štrukturalistické, a to nejen záporně — v poměru k tradiční literární historii, nýbrž i kladně v souvislosti s problematikou struktury a jejího vývoje. Musí být např. řešen důležitý problém hodnocení při samém výběru materiálu pro literární historii, zvlášť nesnadný v obdobích časově od dnešní doby vzdálených; nebude lze se vyhnout obtížné otázce, do jaké míry a jakým způsobem i hodnocení mimoestetícké se může stát Činitelem vývoje imanentního ap. K otázce „novosti" jakožto kritéria vývojového: pokud přihlížíme toliko k souvislostem imauentním, je skutečně „novosť* jediné možné zdůvodnění proměn. Právě proto musí být naprostá imauence překonána dialektickým zřetelem k vnějším vztahům, které poutají poezii k jiným kulturním jevům a ke společnosti. K otázce estetického objektu: existence estetického objektu je objektivně zjistitelná, neboť estetický objekt má pro dané kolektivum platnost normy. Název „estetický objekt" označuje onen bod vývoje struktury v jistém umění, s kterým je dané dílo vnimatelem spojováno. Ten bod může být různý pro příslušníky např. různých generací, kteří sice mohou mít na mysli touž strukturu, ale v různých etapách jejího vývoje. Příslušníci různých sociálních prostředí spojují totiž hmotné dílo popřípadě s různými uměleckými strukturami. Ve všech jmenovaných případech víží se k témuž dílu různé estetické objekty, ale každý z nich funguje vzhledem k němu jako norma. Podle toho, jaký estetický objekt kdo s dílem spojuje, klade na dílo požadavky a dílo hodnotí. Objektivní existence estetického objektu nemůže tedy být vyvozena z individuálních duševních stavů, ale z projevu nadindividuálního vědomí normového. V nedávné minulosti teorie umění nadměrně zdůrazňovala výrazovou hodnotu uměleckého díla, dospívajíc až k popření jakékoli typologie uměleckých děl, ba znemožňujíc vlastně historii umění a literatury; proto bylo nutno zdůrazniti to, co nazývá Wellek podle Bühlera signalizační funkcí znaku, totiž vztah mezi znakem a vnímajícím. Již Zich, estetik psychologicky školený, ale směřující k estetice objektivní, počal svou vědeckou dráhu zřetelem k psychologii vnímatele uměleckého díla. Tím se vysvětluje i nedůvěra, kterou dlouho choval Strukturalismus estetický k problémům osobnosti v uměleckém díle. Když nebezpečí jednostranné teoretické 516 orientace na výraz minulo, vzniká potřeba vrátit se k problematice osobnosti v uměleckém díle. Jednou ze základních dialektických antinomii je v uměleckém vývoji antinomie mezi subjektivitou osobnosti a objektivitou umělecké struktury. Slovo a slovesnosl I, 1935 517