POZNÁMKY K SOCIOLOGII BÁSNICKÉHO JAZYKA
Stále naléhavěji se hlásí potřeba sociologie literatury, tj. zkoumání vztahů mezi stavem i vývojem literatury a společenského soužití. Sám o sobě není tento okruh problémů nově objevenou pevninou. Celá novodobá literární historie s Tainem v čele vychází z předpokladu, že literatura je projevem společnosti, která ji produkovala, nebo — podle Hennequina — přijímala. Tento názor je do té míry běžný, že proti němu vznikla v posledních dobách opozice, tvrdící, že dějiny literatury musí být zkoumány především se zřetelem k tomu, čím se literatura liší od jiných kulturních jevů; bylo proklamováno heslo vývoje imanentního, tj. obrácen zřetel k nepřetržitému a zákonitému vnitřnímu vývoji literatury samé. jestliže se dnes znovu pociťuje nutnost přihlížeti ke svazku literatury se sociálním prostředím, kterému odpovídá a pro které funguje, není to návrat k tradiční literární historii. Vzmáhající se dialektické pojetí vývoje přivedlo k poznání, že každá vývojová proměna, má-li být pochopena ve své plnosti, musí být uvedena současně v dvojí souvislost, vnitřní i vnější. Neběží tedy o opuštění pojmu souvislého a zákonitého vývoje imanentního, který je trvalým vědeckým výbojem; napříště nesmí již být historie literatury pojímána jako nesouvislý komentář k vývoji jevů mimO' literárních, nýbrž jako řada nepřetržitá, třeba nesená vývojem společnosti jako řeka řečištěm. V tomto směru se nová sociologa literatury od tradiční literární historie odlišuje podstatně.
Avšak také názor o vztahu mezi literaturou a společnosti ]e dnes podstatně jiný než za dob literární historie tainovské. Především byla poznána důležitá úloha kolektivního povědomí, v netaZ
í lednotlivé vývojové řady kulturních jevů, jako jsou jazyk, ' záměrností, dynamické a vzájemné. Zároveň byla zjištěna
(mezi nimi i literatura), vědy, politika atd.; vztahy těchto Jjgotlivých řad objevily se jako vztahy strukturní, tj. jako sepětí
řízené zá
íkladní důležitost vývoje společnosti pro vývoj této struktury struktur, kterou nazýváme kulturou, i každé z jejích složek. Kolektivní povedomí, v kterém kulturní jevy existují jako souvislé yývojové řady. není samo umístěno ve vzduchoprázdnem prostoru nýbrž je povědomím konkrétního společenského celku. Je přirozené, že vývoj tohoto společenského celku se obráží ve vývoji kulturní struktury a řídí jeho směr. Ani zde však nejde o vztah jednostranný, pasivní ze strany kultury nebo kterékoli z jejích řad. Žádná z řad kulturních — mezi nimi ani literatura — není pouhým otiskem stavu společnosti v dané době; může zde být shoda, ale také jakýkoli druh neshody, až k úplnému protikladu. I záporný vztah zůstává důležitým činitelem vývojovým, s kterým musí zkoumání počítat. — Je nakonec třeba podotknout, že ani společnost, ani literatura jisté doby (rovněž ani kterákoli jiná kulturní řada) nesmějí se pokládat za celky vnitřně stejnorodé, spjaté navzájem jednoduchým vztahovým vláknem. Společnost je vždy vnitřně rozrůzněna a její vývojové dění vyplývá ze stálého napětí a zápasu mezi vrstvami netoliko o moc politickou a hospodářskou, ale i o funkci nositele kultury; do tohoto dění je vpjata i literatura, pokud na ni má vliv vývoj společnosti nebo pokud naopak ona sama na něj působí. Ani literatura však neplyne nikdy jediným proudem; vždy je rozvrstvena v generace, školy a také zpravidla hierarchizována v několik prostředí rozložených stupňovitě vzhledem k ústřední ose kulturního vývoje (tzv. literami centrum a periferie); toto rozvrstvení má svůj vztah — 0vsern dialektický, nikoli automaticky přímý — k rozvrstvení sPoleČenskému.
Ze stanoviska dnešní metodologie tvoří tedy poměr mezi literaturou a společností skupinu problémů nejen naléhavých, ale 'složitých: spleť vztahů mezi oběma oblastmi je mnohonásobná avelmi proměnlivá. Vzniká nyní otázka, kterou cestou lze do ní eJučinněji vniknout. Nejobvyklejší dosud přístup bývá ze strany »°Dsahuu literárních děl: „obsah" (téma) je přitom interpretován !av° s°ciální hodnota. Je to cesta nejsnadnější, ale nebezpečná, C2to svádí k pojímání příliš zjednodušenému: k tomu, aby se
[222] [223]
formy společenského soužití, vylíčené nebo naznačené v literár nich dílech, bez důkazu ztotožňovaly se skutečným stavem sp0 lečnosti; aby poměr ke skutečnosti, jaký se jeví v básnictví, byl bez další interpretace přímo přičítán danému kolektivu; aby hod-nocení jakéhokoli druhu, uložené v literatuře, bylo pokládáno 13 hodnocení vlastní danému kolektivu atd. Bylo by ovšem úplně nesprávné vylučovat téma ze sociologického zkoumání literatury-námitky námi uvedené mají jen za účel upozornit na nebezpečí které vzniká, přihlíží-li se v první řadě nebo dokonce jen k tématu. — Jiný možný přístup k sociologii literatury podává nejvlast-nější funkce každého umhni, funkce estetická. Tou se ovšem obyčejně odůvodňuje právě imanentní zkoumání literatury, jehož základní teze zní, že estetická funkce je činitel udržující v básnictví jednotu vnitřního vývojového dění. Toto tvrzení je sice správné, avšak stejně je pravda, že estetická funkce není omezena jen na umění, nýbrž že se závažně uplatňuje, projevuje také mimo jeho oblast a je důležitou funkcí sociální, srov. např. estetickou funkci v módě, ve sportu, v bydlení, v jídle, v erotice atd. Může tedy literatura — jako i kterékoli jiné umění — být uvedena ve styk s vývojem kolektiva právě prostřednictvím toho, co má specificky uměleckého. Problematika postupu, který je přitom třeba zvolit, vyžadovala by však zvláštní studie.
V článku, který předkládáme, bude lze — ve shodě s jeho názvem — věnovat podrobnou pozornost teprve dalšímu, třetímu přístupu k sociologii básnictví, umožňovanému prostřednictvím jazyka, základního to materiálu umění básnického v nejširším slova smyslu. Tvrzení o jazyce jako základním materiálu mohlo by však vzbudit některé pochybnosti: Nepojímáme materiál pfl'l'š úzce? Nezáleží, zejména při próze, více na tom, co se říká, nez na slovních prostředcích, kterých se k vyjádření obsahu užívá? Ma-1 tato námitka mít aspoň zdání oprávněnosti, může být mínen' toliko vzhledem k některým výtvorům prozaickým; zřejmě nesmy *] né by bylo podceňovati důležitost jazykové stránky již naPr'^ próze Vančurově. Ale i v takových dílech, kde jazyk je, jak se z » opravdu pouhým prostředkem sdělení obsahu, je situace ste'^ právě čistě sdělovací ráz slohu se tu stává charakteristickou a^ vyměnitelnou součástkou celkového uměleckého účinu; afl» tohoto rázu nehodnotíme jako projev bezprostředně sde (jakým by byla např. úřední zpráva o jisté události), nýbfZ la
yýtvor umělecký užívající sdělovací formy jazykové k svým zvláštním účelům. Lze proto říci, že všude v básnictví — jakéhokoli dru-jju a směru — je jazyk závažnou složkou celku, a to složkou významu základního, ježto všechny složky ostatní procházejí jeho médiem- Avšak jazyk není toliko systém prostředků gramatických a zásoba zvukových symbolů (slov) přístupných volnému užití: význam každého slova a každé jazykové složky vůbec je pevně vpjat do celkové významové soustavy daného jazyka, jsa určen svým místem v ní, a tato soustava opět je korelátem jistého poměru ke skutečnosti, jistého systému hodnot, podle kterého se kolektivum v daném okamžiku svého vývoje v této skutečnosti orientuje. Pravíme-li tedy, že vše, co je v básnickém díle, musilo projít médiem jazykovým, naznačujeme tím zároveň, že prostřednictvím jazyka je básnické dílo intimně spjato se společností. Přístup k sociologii básnictví ze strany jazyka má kromě toho i tu výhodu, že konfrontuje s organizací společnosti celou básnickou strukturu, nikoli jen její úsek.
Je nyní třeba, abychom dříve než přistoupíme k básnictví, přehlédli aspoň v nejhrubším obryse vztahy mezi jazykem a společností. První otázka, na kterou narážíme, je takováto: odpovídá společenskému rozrůznění něco v jazyce? Lze na ni odpovědět kladně již na základě pouhé jazykové zkušenosti, vzpomeneme-li, jak nápadně často odlišuje způsob mluvení příslušníky různých prostředí a vrstev. Vzniká však ještě otázka druhá, jaký je poměr mezi rozrůzněním jazyka a rozvrstvením společnosti. Podle názoru moderní jazykovědy je oblast každého jazyka rozrůzněna netoli-o geograficky (v dialekty), ale i nezávisle na prostoru, v útvary nkcní, z nichž každý tvoří do jisté míry osobitý systém, tedy jaty* y jazyce. Funkční rozrůznění je vybudováno na rozmanitosti Zamerů, s kterými se jazyka užívá, a není proto odrazem diferen-jtoce společnosti. Jsou ovšem mezi jazykovými útvary i takové, ^re jsou přímými koreláty společenského rozvrstvení, např. ja-^ Mestský proti venkovskému, jazyk vrstev lidových ve srovná-ník ,aZ^em inteligence atp. Bývá jich spontánně užíváno přísluš-spol l1St^° sP°'ečenského prostředí, avšak je zcela běžné, že jg/ ecensky zařáděný příslušník jazykového kolektiva je schopen s jak** n^0nka „sociálních" jazykových útvarů — podle záměru, střej'111 .'azykQvý projev pronáší (např. z ohledu na příslušníka pro-1 cizího, s nímž právě rozmlouvá). Různé „sociální" útvary
[224]
jazykové poddávají se ovšem různě takovémuto funkčnímu vyu£-tí mimo vlastní společenské prostředí: některé z nich mají ski k omezení na příslušnou společnost (většina tzv. jazyků „zvlášt nich", z nich opět zejména zlodějská hantýrka).
Již při jazykových útvarech, které přímo odpovídají společen skému rozrůznění, vsunuje se mezi jazyk a společenskou organizaci záměrnost, s kterou se jazyka při dané promluvě užívá. Ještě zřetelněji se uplatňuje záměrnost jako činitel regulující vztah mezi jazykem a společností při takových jazykových útvarech které nemají jednoznačného vztahu ke společenskému rozvrstvení, jako např. dvojice jazyka spisovného a hovorového nebo jazyka intelektuálního a emocionálního atp., zkrátka při jazycích funkčních v užším slova smyslu, jejichž užití se v každém konkrétním případě řídí toliko cílem projevu a situací. Tyto útvary nemají přímého sociálního zařádění, tak např. jazyk spisovný je k dispozici každému členu kolektiva v jistých situacích a k jistým cílům projevu. Mohou ovšem nabýt sociálního zařádění nepřímého, tak např. v kolektivech, kde je mezi vrstvami nižšími a vyššími značný rozdíl v míře školního vzdělání, může se znalost spisovného jazyka stát příznakem sociální příslušnosti; naopak bývá např. užívání jazyka emocionálního hojnější a rozmanitější ve vrstvách nižších, kdežto ve vyšších vrstvách bývá tlumeno cenzurou konvence.
Netřeba také zapomínat, že každá situace, za které se jazykový projev pronáší, i každý záměr, který jej řídí, obsahují prvky sociální, z nichž nejdůležitější je tzv. sociální zaměření (o něm viz články V. Vološinova Konstrukcija vyskazanija a Slovo ijego socialnd-jafunkcija v časopise Literaturnaja učeba, 1930). Sociálním zaměřením rozumíme vědomí o poměru mezi sociálním zařáděním mluvícího a poslouchajícího i jeho odraz v jazykovém projevu. Tak např. projev člověka mladého k starému se bude lišit některý mi jazykovými vlastnostmi (intonací, výběrem slov atp.) od projevu adresovaného vrstevníku; podobně jinak bude mluvit pf's ^ nik jisté sociální vrstvy s příslušníkem vrstvy vyšší nebo na°Pa nižší než s příslušníkem vrstvy vlastní ap. V dnešním soC^I!j^ kontextu není ostrých rozdílů mezi různými odstíny sociál^1 ° zaměření, protože samo společenské rozvrstvení je proti pfe léčnému stavu oslabeno; přesto však i dnes tvoří sociální za/in^, ní podstatnou složku sociologie jazyka. Prostředky jazykové,
[225]
;e projevuje, jsou vybírány netoliko z jazykových útvarů „so-^jfjích", o kterých byla řeč výše, ale i z útvarů čistě funkčních, CIkterých jsme právě mluvili; tak např. je pravděpodobné, že mnohem spíše se shledáme se spisovnými prvky v řeči mladého jjověka se starším nebo s nadřízeným než v rozhovoru vrstevníků.
Využívá se tedy celého rozsahu jazykové oblasti jako souboru korelátů k jednotlivým jevům rozrůznění sociálního; jazyk je však spjat se sociálním rozrůzněním netoliko celou svou rozlohou, ale i celou složitostí svého systému. To znamená, že kterákoli jazyková složka, zvukem počínaje a nej složitějšími významovými výstavbami konče, může přímo nebo nepřímo nabýt platnosti sociálně charakterizující. Zmínili jsme se již o intonaci, která mnohdy stačí sama o sobě zařadit sociálně projev, po ostatních stránkách indiferentní. Stejně důležitým činitelem je výběr slovní: je známo, že existují celé skupiny slov souvisících těsně s jistými sociálními prostředími (prostředí jiná mají za ně synonyma); avšak i slova sama o sobě sociálně indiferentní mohou leckdy nabýt platnosti sociálně charakterizující, ukazují-li svým významem k takové věcné oblasti, s kterou dané sociální prostředí přichází denně ve styk. Prostředkem sociální charakteristiky se mohou stát i jevy tvaroslovné (srov. nadbytek deminutiv v české řeči lidové) nebo syntaktické (srov. např. syntaktické zvláštnosti slohu úředního), je konečně třeba počítat i s tím, že kterákoli jazyková složka, uvedena jsouc do vztahu k sociálnímu rozvrstvení, strhuje za sebou i složky jiné; tak např. intonace může mít vliv na syntaktickou stavbu, na slovní výběr atd.
Celkem je třeba vztah mezi jazykem a společenským rozrůzně-mm označit jakožto dialektický. Vnitřní diferenciace jazyka v jazykové útvary není věrným a pasivním odleskem rozrůznění spole-cenského: jsou mezi nimi možné shody i neshody, obojí jakožto a ty sociologie jazyka. Charakteristický případ neshody mezi ja-" em a společností lze uvést z doby přítomné: Mnohokrát již úzk° 2        1 ze Íazyk vrstev „vyšších", který dosud zachovával ^ °u blízkost k jazyku spisovnému, přijímá pojednou hojně prv-ize* '3Z^^a nového, ba i vulgarismů; v jazyce vrstev „nižších" pv^.na°Pak pozorovat rychlé sbližování s jazykem spisovným, c|lmání slov i celých obratů, zejména tam, kde jde v hovoru tjc^mata donedávna málo běžná těmto vrstvám. Hodnoceny sta-Znarnenají tyto zjevy, že se diferenciace jazyková neshoduje
[226]
se společenskou; při hodnocení dynamickém (vývojovém) 0ly
ním
co
víme však v nich jazykový odraz dobové snahy po sociál vyrovnání
Přistupujeme nyní k sociologii jazyka básnického. Všechno bylo řečeno o sociologii jazyka vůbec, týká se i jazyka básnického Nelze však říci, že by platnost těchto sociálně jazykových hodno[ byla v básnictví vždy táž jako v projevech sdělovacích; je třeba počítat s možností deformace materiálu. — Sociologické zkoumá ní jazyka v básnickém díle může mít dvojí cíl: jednak může zají-mat badatele způsob, jak bylo využito sociálních hodnot obsažených v jazyce jako složek básnické struktury, jednak může badatel, vycházeje z jazyka, klást otázku po poměru mezi dílem jako celkem a složením kolektiva, pro které je určeno. V prvním případě jde vlastně o pouhou aplikaci výsledků sociologie jazyka sdělovacího na básnictví (položí-li se např. otázka, jak jsou osoby epického díla sociálně charakterizovány svými jazykovými projevy) a teprve v druhém o skutečnou sociologii básnictví. Vznikne zde problematika velmi složitá, neboť bude nutno mít stále na zřeteli tři struktury: společnost, jazyk, umělecké dílo. Skutečná sociologie básnictví zakládající se na básnickém jazyce předpokládá podrobně zpracovanou sociologii daného jazyka, což však není dosud zdaleka u češtiny, zejména novodobé. Omezíme se proto ve své studii na dvě drobné ukázky.
První z nich se bude týkat jazyka poezie Nerudovy. Fakta, o nez se opíráme, jsou dobře vystižena již ve studiích Arna Nováka a F. X. Šaldy. Je sdostatek známo, že hlavní znak Nerudovy básnické mluvy je prozaizace, odvrat od slohu básnického. „Dobyl poezii dojmy, názory, city, pojetí, výrazy a slova, které byly pokládány za utonulé v blátě dní a všednosti." (Šalda, Boje o zítm) Tento jev je dobový a Neruda má jej společný jak se svým vzorem Heinem, tak i s básníkem, ke kterému bývá přirovnáván, s Ruse01 Někrasovem. Avšak prozaizace může být různá; také není saflj'
0 sobě nikterak řídká v dějinách básnictví, dostavuje se zpfaV1 jako reakce na zdůrazněnou „básnickost" slovního výrazu poez'e
1 v českém básnictví se ještě několikrát objevila po Nerudovi. St* čí připomenout jména Machara a Gellnera, kteří prozaizovalj 3^ dý po svém a jinak než Neruda. Osobitým znakem prozai nerudovské je, že se dála prostředky mluvy městské, P^5^ řečeno, pražské. „[Neruda] měl strašnou odvahu, že vzals 0
[227]
lice nemytá a nečesaná, jak je zastihl, a učinil z nich posly věčnost* " {Boje o zítřelc) Sluší připomenout, že nešlo o pouhé deko-jjtjvní „zabarvení" jazykem jistého prostředí, nýbrž o skutečný ásilný vpád cizího a nezvyklého prvku do jazyka básnického. q tom svědčí okolnost, na kterou upozornila nedávná studie nežidovská v Šaldově zápisníku (6, s. 334), že jako protiklad k „slovům z jazyka lidového a pouličního" (např. repetit, vandrovník, ústa špulit, škytot) jsou v Nerudově slohu na druhé straně „umělé až rafinované novotvary" (oko dostřehlo, šklebina, oslnná záře, žilobně probíhá). Tyto novotvary mají zřejmě podtrhnouti cizorodá slova „nebásnická", zvýšiti napětí mezi nimi a ostatním slovním materiálem. — K městskému životu poukazuje u Nerudy také věcná oblast, odkud čerpá svá slova, mnohdy i témata nebo aspoň jejich zabarvení. Máme na mysli věcný okruh života o domácnosti — slova jako světnička, seslička, postel, chvostě; obrazy jako „slunce kolébka", „jak bych seděl v mléčné lázni na máslovém na polštáři"; témata jako srovnání hrobu se světnicí v jedné z básní cyklu Matičce, okruh života rodinného (srov. mnohá témata Písni kosmických; viz též výrok M. Hýska o Nerudovi jako „zakladateli naší poezie rodinné" v publikaci Univerzita Karlova J. Nerudovi, Praha 1934, s. 32) a okruh sociálních jevů typických pro život mést-ský(swv. A. Novák v Studiích o Janu Nerudovi, s. 14: „Neruda již nezpodobuje vyrovnaných a primitivních poměrů venkovských, kde Erben nacházel svůj domov: sociální rozpory města a jeho proletariátu jsou baladickými tématy Nerudovými"). Okruh (.městských" jevů sociálních je s městem spjat samou svou podstatou; co se týče věcných okruhů domácnosti a rodiny, uplatňují se mnohem zřetelněji v městě, zejména v prostředí nebohatého obyvatelstva, odkázaného značnou částí denního života, leckdy 'celým jeho průběhem na uzavřenou prostoru bytu, než na ven-*0vě, kde dějištěm denního života je celé hospodářství (polnosti Vto počítaje) a kde vztahy rodinné v mnohém ohledu splývají se ožitím celého vesnického kolektiva.1)
"Městskost" zůstala příznakem Nerudovy poezie i v tvorbě pozdní, když již avno doznělo jeho revoluční zabarvení. O Prostých motivech výstižně píše literární historik: ..Neruda, syn města, zachovává vždy jakousi zdrženlivou a nedůvěřivou distanci k přírodě, jest mrzutým a uzavřeným divákem i cizincem ^m, kde venkované Čelakovský a Hálek cítili se doma" (A. Novák, Jan Neru-*'2-vyd.. Praha 1914, s. 59).
[228]
Zlidovění slohu u Nerudy může být vysvětlováno imanPn ____i______-i.l__i_____:__:___l_______*  i >\   „, ai*e
jako reakce proti slohovému principu bezprostředního NerurJ básnického předchůdce, K. J. Erbena. Sloh Erbenův je totiž vý^ ně spisovný, dokonce silně archaizující (neleká se ani archaismQ morfologických, jako známý aorist „zdviže" v Záhořove loží) je přirozené, že Neruda reaguje zlidověním, obdobně jako kdySl Mácha reagoval na lidový — ovšem venkovsky lidový — sloh Čela kovského a jeho školy zespisovněním slohu svého.2' Takové je imanentní zařádění negativní. Stran pozitivní motivace bylo by lze pomýšlet na souvislost s poezií barokní, šťastně naznačenou v citované studii Šaldova zápisníku: je známa záliba barokní poezie ve výrazech lidových, ba až vulgárních.
Při výkladu ze stanoviska imanentního vývoje zůstane však nerozřešena otázka, proč Neruda sáhl právě k mluvě lidu městského. Zde je nezbytné přihlédnout k motivaci sociální. Především vzpomeňme rozvoje Prahy, který se udál v letech 1816 až 1828 a jenž zde ovšem zesílil specifické znaky městského života i obestřel je půvabem novosti (Z. Nejedlý, Bedřich Smetana 3, s. 24n.). Vlastní sociologické zdůvodnění však poskytuje vývoj soudobé české společnosti. Pozoruhodným příznakem je okolnost, že v době Nerudově se radikálně mění pojem lidu. Dosavad byl slovem „lid" míněn hlavně lid venkovský. Sám Neruda praví o tom polemicky v článku Ze vzduchu, uveřejněném v Obrazech života 1860 (viziV-branéspisy Jana Nerudy, Literatura 1, Praha 1910. s. 29): „Slovem ,liď, vyrozumívají páni ti [tj. Nerudovi odpůrci] hlavně lidselsty přibírajíce jen částečně venkovské měšťanstvo k tomu." Výraz „selský", jehož zde Neruda užil, ukazuje, zejména ve spojem s označením „venkovské měšťanstvo", k svému protikladu, lidu městskému, hlavně pražskému. Vysvětlení je takové: v letech še' desátých dochází v Čechách k významnému přesunu sociálně p°" litickému, a to takovému, že dosavadní české kolektivum, ,Čes**, sice ve smyslu teritoriálním, jazykově však různorodé s vyssifli' vrstvami německými nebo obojjazyčnými, rozštěpilo se ve dv kolektiva jazykově stejnorodá, české a německé.
2) Srov. též Máchovy výroky o „neustálém hrabání \ starých českých ku jako prostředku slohového výcviku, o jeho vřelém poměru k Ri'k°P a chladném vztahu k lidové písni v Sabinove Úvodě povahopisném (TW
vydání Vybraných spisů K. Sabiny, sv. 2, s. 129n.).
[229]
Tento radikální přesun lze názorně charakterizovat srovnáním Jvou citátů. Ještě r. 1851 motivuje Havlíček v Slovanu potřebu rezentativního divadla českého těmito slovy: „Bez řádného divadla nemůže se dostati národní řeč naše opět do vznešenějších dornů z kterých byla dosud vypovězena." Roku 1864 se o téže ěci vyslovuje Karel Fric v brožuře Stavme velké národní divadlo takto: „Stavme národní divadlo pro náš národ, pro naše děti a pro děti našich dětí, dokažme jim, že jsme daleci jakéhokoli sobectví na ně pamatovali a oni žehnati budou nám [...]."3^ V prvním výro-|nj Havlíčkově, se ještě ozývá tendence směřující k získání všech vrstev kolektiva sídlícího na české půdě, která provázela české kulturní, ze|ména literární dění od počátku obrození (srov. naši studii Polákova Vznešenost přírody, Praha 1934, s. 63n.). K. Fric však —v letech šedesátých — počítá, v duchu doby, zřejmě již jen s obyvatelstvem českým. Charakteristická v této souvislosti je i okolnost, že počínaje lety šedesátými se opět a opět ve veřejných projevech zdůrazňuje celistvost národa českého; srov. Nerudův výrok o divadelních slavnostech r. 1868: „16. května minulého roku se pocítil lid náš zase národem celým, silným, již nesmrtelným."4) jazykové scelení českého kolektiva se ovšem stalo za cenu vnitřního politického rozdvojení v stranu staročeskou a mlado-; českou: jeden z hlavních důvodů tohoto rozdělení bylo rozdílné stanovisko k šlechtě, jež se staročechům jevila jako nezbytný činitel v těle národním. Osamostatnění kolektiva jazykem českého znamenalo ztrátu vrstev dosud společensky, hospodářsky a zčásti 'kulturně vedoucích; ta však byla do jisté míry již předem kompenzována hospodářským a kulturním rozvojem obyvatelstva mestského, zejména pražského, který se udál v desítiletích před-cnozích (srov. o tom spis Z. Nejedlého o B. Smetanovi, sv. 3 a 4). Přátelstvo městské, obsahující také nově vytvořenou vrstvu české inteligence,s) převzalo vedení. Za těchto okolností bylo přihozené, že se Praha stala středem zájmu i v literatuře; tendence *°mu se dokonce projevila již dávno před lety šedesátými V °bě předbřeznové, kdy „současně s rozvojem nové Prahy
^ ^ba citáty jsou přejaty z knihy Jana Bartoše Národní divadlo a jeho budovatelé,
4) 2^       s 94 a 169n' kde však jich je užito v jiné souvislosti.
5) S   azi"luJeme m>'- c'tát převzat z uvedeného spisu Jana Bartoše, s. 227.
°v výrok Nerudův v citovaném již článku Ze vzduchu: „Je pravda, že bohu-.. y selský a měšťanský lid naší silou, naším jádrem jest: z něho ale vyrostl stav "ty- třeti a stavům oněm k užitku a ku cti sloužící, stav vzdělanců."
[230]
vzkvétá u nás rychle a silně městská novelistika, totiž povídk u cením tehdejší Prahy" (Z. Nejedlý, B. Smetana 3, s. 42). U ] stačí vzpomenout jeho četných pražských fejetonů, někte ' l arabesek a zejména Povídek malostranských. — Tím však není • dostatečně vysvětleno „poměštění" slovníku Nerudovy po^ které se liší od klidného a povlovného prolínání městské ternaťL do literatury svou drsnou násilností. Lze mluvit o skutečném v ' du cizího živlu do poezie, přišlém náhle a neočekávaně (jak zř mo z odmítavého postoje kritiky i veřejného mínění), jenž se dostavil jako průvodní zjev nikoli jen dlouhodobého rozvoje českého měšťanstva, ale i jako odraz radikálního společenského politického a národnostního přesunu, téměř současného s Nerudovými básnickými začátky, který se stal kvasem celého českého života let šedesátých a sedmdesátých. Taková je, zdá se nám, sociální motivace základního slohového principu Nerudova.
Druhá otázka, kterou míníme uvésti, je časově souvislá s předešlou, neboť se týká první generace ponerudovské; liší se však od první tím, že tentokrát nejde o záležitosti převážně slovníkové, nýbrž o zvukovou složku jazykového systému, a to jednu z nej-podstatnějších, intonaci. Obojí je pro náš účel výhodné: časová souvislost zjednoduší výklad o společenském stavu; různost složky, o kterou jde, dovolí zabrat při nepatrném počtu příkladů co nejširší úsek jazyka. — Je známo, že Vrchlický z Čech, oba příslušníci a reprezentanti básnického pokolení, které poprvé vystoupilo v několika almanaších z konce let šedesátých, učinili základním prvkem své básnické řeči větnou melodii (intonaci). Stavěli větu po stránce významové tak, aby žádné z jejích slov samo o soběne-upoutávalo pozornost a neosamostatňovalo se tím zvukově; užívali významových klišé (konvenčních spojení několika slov) nebo hromadili stejnoznačná slova k vyjádření jediného významu ap-Výsledkem byla intonační linie značně plynulá, která fungovala jako činitel rytmického odstínění verše: členění větné se nekry'0 s členěním metrickým, takže na koncích veršů vznikaly „přesah) nejrůznější závažnosti a nejrůznějších druhů. Kadence ukonču)'cl verše, až dosud velmi jednotvárné, nabyly pestré rozmanitý1 podle toho, zda konec verše připadal doprostřed těsného synta tického spojení nebo mezi dva samostatné členy větné nebo z čárku, středník, pomlku, vykřičník, otazník, tečku, dvojtečku,11^ kolik teček. K plynulosti intonační linie přispívala také slov3
[231]
' citovým zabarvením, která tímto svým odstínem podporo-I vznosnost melodie. — Je možno ukázat na vývoji samé poe-• ak došlo k tomuto zvláštnímu využití větné intonace: vývojo-í utnost kázala paralyzovat nějakým způsobem automatickou delnost metrické osnovy, k níž počala směřovat již poezie ^'ovců a kterou do důsledku rozvedlo právě pokolení Ruchu, jfromě toho zapůsobil jistě i vliv cizí, francouzského básníka V.Huga- Avšak ani zde nedává vysvětlení omezující se na literatu-ju výsledek zcela jednoznačný: paralyzování metrické pravidelnosti se mohlo stát i jinou cestou; při vlivu cizí literatury vzniká, jako vždy, otázka, proč právě v dané chvíli zapůsobil. Proto vysvětlení sociologické má i zde svou důležitost.
Počneme připomínkou, že intonace, jakou vytvořili v poezii Vrchlický i Čech, měla ráz patetický, dokonce — podle běžné lite-nrněhistorické formulace — rétorický. Je tedy nasnadě obrátit se ke skutečnému řečnictví let šedesátých a sedmdesátých, reprezentovanému zejména Sladkovským a Riegrem. Na otázku, jaký byl jeho slohový a zvukový ráz, pokusíme se odpovědět — z nedostatku místa na podrobný rozbor — několika charakterizujícími citáty. Arne Novák charakterizuje Sladkovského jako „řečníka uchvacujícího citově mohutností obrazového výrazu i nadšeným patosem" (Přehlednédějiny české literatury, 3. vyd., s. 271); dramatik Jan Bartoš o něm praví: „Tento duch, tak prostý, přímý a logický, v okamžicích, kdy byl povolán, aby vyjádřil pocity davů, které mu přišly naslouchat, nedovedl naleznout výraz, jenž by byl 'souhlasu s dojetím, jakého zakoušel, a mluvil v složitých, skoro srozumitelných periodách s velkolepou, ale těžkou monumentalitou klasických řečníků" (Národní divadlo a jeho budovatelé, s. 184). O Riegrovi uvedeme charakteristiku, ovšem jen príležitostnú, podanou samým Vrchlickým v dopise strýci: „Nezapomenu na ten okamžik, kdy Rieger, řečník chladné rozvahy a logicko soudu, pohledem na shromážděný jásající národ byl stržen nadšení jinocha, stupňovanému ve vášeň lví, takže strhal pravila pásma myšlenek v řeči své a více dithyrambickými větami ttvolňoval své duši a uchvacoval posluchače."6) Všechny tyto cha-ptoistiky zdůrazňují patetičnost jako podstatnou součást do-Ve řečnické techniky; dvě z nich mluví o stavbě větné a jedna
6) r:, .
f ^"ovano podle knihy B. Frídy Mladá léta J. Vrchlického, Praha 1931, s. 56.
[232]
z nich zdůrazňuje dokonce značnou délku a složitost vět. ností je dost, abychom z nich mohli usoudit, do jaké míry v lo básnictví a řečnictví této doby z téhož pramene. Kdyby chtěli sledovat linii patosu, mohli bychom poukázat i k t výtvarnému, ke generaci, která vyzdobovala Národní divadL
a uvést její zálibu v patetické alegorii, parafrázující stále je téma — národ. Jde nám však o sociální podklad všech těchto shoo mezi různými oblastmi kultury.
Vylíčili jsme již při příkladě předešlém sociální a politický přť sun, který v letech šedesátých scelil jazykově národní kolektivum je třeba dodat, že jím byla neobyčejně roznícena energie tohoto kolektiva. Jako jediný doklad uvedeme slova Nerudova, napsaná po letech v článku komentujícím vydání řečí K. Sladkovského: „Jaká to bylo doba r. 1860 a v letech blízce následujících Nadšení k nebi planoucí, jímž se mohly dokázat divy. Důvěra v budoucnost a v důvěře síla obrů." Dostavily sc ovšem brzy neúspěchy politické a vnitřní rozpory, ale ještě o době kolem r. 1868 píše historik: „Politické prohry, spíše než by skličovaly, povznášely přísné národní sebevědomí k slavnostnímu naladění" (Bartoš, c. d., s. 205). A Vrchlický, svědek soudobý, v citovaném již dopise o kladení základního kamene k pomníku Jungmannovu, psaném r. 1872, tedy krátce po zmaření fundamentálek, popisuje náladu slavnosti těmito slovy: „Měli jsme svátek plný veliké radosti; každý, koho jsme potkali, zářil, i ti nejvíce lhostejní se tyto dni usmívali a nebe se usmívalo s námi." Z téhož roku pochází i jeho dopis bratrovi o K. Světlé, kde básník píše: „Kdosi vykládal též, ze Světlá postrádá klasického klidu — to je blbství. jemuž není rov no — co je to klid? Hniloba, stagnace — my ale chceme život, bujný, vřelý a kypící, nechť i v něj skane trochu pelyňku." {MlaU^ J. Vrchlického, s. 32) I tato slova lze interpretovat, zejména v sou vislosti s citátem předešlým, jako svědectví o obecném stavu mys li. Situace, která tento stav vyvolala, je jasná: české kolektivu01' zbavené odštěpením německého obyvatelstva vrstev vyšších, sta lo se sice přechodně sociálním útvarem neúplným, s omeze/1j0 možností vykonávati některé funkce, avšak toto omezeni ne) zdaleka do té míry základní, aby ochromovalo v kolektivu sc ^ nost života, spíše naopak probouzelo energii usilující o vy nání nedostatků. Tak např. ve chvíli, kdy z těla rárodního^^ vyloučena šlechta, která za starého stavu věcí byla nositel
[233]
Jální tradice ccskchu sudcu, ivwa unauv iw»w«v*.~~.... ' oprávní, motivovanou historicky; v době, kdy odpadly vrstvy, Lcré byly dosud nositeli kultury společenského styku, staví „ná-d sobě" veliké reprezentativní divadlo, odpovídající značnější i 'si společenské kultivovanosti, než jakou samo dosud mělo. Správně vystihl v citátu výše uvedeném Neruda, že celé toto Ljjdobí pociťovalo samo sebe jako přechodné, přípravné; odtud
*^*« "oitín.' 11,.1/lirl řpclřphn života
Ěch a radostné vzrušení přes vnitřní neklid českého života flohé nezdary, pociťované jako průvodní zjev vzestupného vý-
5P
iont r--------- i
\roje. Připočteme-li rozkvět průmyslu v letech šedesátých, přechodně oslabený teprve krachem r. 1873, jako hospodářský pod-Jdad tohoto vývoje, jsou jeho hlavní složky vytčeny. Za těchto okolností je přirozené, že sklon společenského života k patosu byl provázen i zesílením emocionální funkce v jazyce, které mělo za následek nadměrné užívání jazykových prostředků emoci vyjadřujících. Tato jazyková tendence, projevující se značně bezprostředně např. v řečnictví, našla si cestu i do poezie, kde se, ve shodě s imanentním směřováním vývojovým, projevila zejména zvláštním útvarem větné intonace.
Příklady, které jsme uvedli, nečiní nárok na jinou platnost kromě ilustrační. Nebylo možno vyčerpati v rozsahu krátkého článku všechny, ba ani jen nejtypičtější obměny vztahu mezi jazykem básnickým a společností; tak zejména nebylo lze uvésti ani jediný případ složitého vztahu záporného. Úkolem naší studie bylo jen ukázati na aktuálnost sociologie jazyka básnického a na její důle-i íitost pro dejiny literatury.
(1935)