i1
I
m
lí i
K j'
(í
Iii
Ale obraťme svůj zřetel k scéně dosavad zabezpečené — divadlu Vlasty Buriana. Potvrzuje nám nejlépe, že zde neběží o hospodářskou krisi, ale o krisí vkusu. Burian, který v Kontu X podal výkon dokonale herecky vypracovaný, ocitá se na scestí. Je herecky bezradný, ba postrádá své vtipné ríznosti, kterou nahrazuje lacinými hloupústkami, z nichž čiší devotnost vůči obecenstvu. Inscenace usiluje o formu, která se osvědčila Osvobozenému divadlu — připojuje šlágrovou hudbu, ovšem stojící na velmi nízké úrovni oproti svému vzoru.
Nejtěžší ústupek vkusu obecenstva podstupuje však tentokrát Vinohradské divadlo. Ve jménu jubilejních oslav vrátila se Nedbalovou. »Pol-skou krví« opereta tam, odkud pracně byla Hilarem odstraněna, což mu bude vždy přičítáno k dobru v našem divadelním vývoji. Dr. Bor postavil svůj činoherní ensembl před těžký úkol. A jeho předpoklad se osvědčil, ale zároveň je nejlepŠím argumentem pro tvrzení, že nikoli hospodářská krise, ale krise vkusu stísňuje a ztěžuje divadelní práci. »ZIé časy,« píše Dr. Bor, »které dolehly na všechna oficielní Činoherní divadla s uměleckými cíly, neušetřily ani našeho divadla. Má-li Městské divadlo pražské bez jakékoliv podpory státní a s městskou subvencí, která ani zdaleka nemůže kryti schodek provozních nákladů, uhájiti vedle bohatě vybaveného divadla Národního své vůdčí poslání a nesleviti z umělecké úrovně, nesmí omeškati žádné příležitosti, naskytne-li se možnost opatřili si hmotné provozní prostředky, aniž by si umělecky zadalo... Nemáme příčm nepri-znati, že i z těchto důvodů přistoupili jsme ke scénování »Polske krve*. Týden  předem   vyprodaná   premiéra   při zvýšených cenách   potvrdila   náš   předpoklad,^   Rovněž Národní divadlo nemůže předhazovati druhým, že je na lepší cestě. Takový opotřebovaný šlágr J. Websterové »Tata dlouhan« nebo Savoirova »Umelecka dvojice* není daleko od vinohradského ústupku. — A zde docházíme k zajímavému závěru, že divadlům udává dnes tón scéna Wericha a Voskovce. Je to jedna z nejlépe prosperujících scén, která neopouští svoji úroveň a pracuje nikoli vulgárností, nýbrž duchaplným aktuelním vtipem na scéně i v orchestru. Proto hledá i naše prvá scéna své repertoirové osvěžení i v tom, že otevírá postranní dvířka nejen základní idei, ale i pracovníkům Osvobozeného divadla a tak po zásluze setkáváme se i s režisérem Tionzlem, i s výborným scénátorem a afichistou Zelenkou, ale s nimi i s bystrým hudebníkem Ježkem. Prvým pokusem je Goldomho-Hoff-meistrova hra ^Zpívající Benatky«, pro níž dramaturg Götz nadšeně razí nové a další heslo Národního divadla: Být aktuelní za každou cenu. »Volili jsme tuto hru programově proto, že má mnoho společného s dneškem a že z této historie se dá udělat.aktualita. — Chceme z\historie dělat aktua- -litu. Trpkou, ale vždy zábavnou a živou aktualitu.« — Nové heslo vše aktualisôvat hrozí poněkud nebezpečím extrému. Není také ono stéblem, za něž se chytáme právě z těch příčin, že v upřímné hloubi svého svědomí isme si vědomi, že isme se ocitli v době krise vkusu?
Otakar   Zich:   Estetika  dramatického   umění. Ve sbírce » Výhledy* vydal »Melantrich«, váz. cena Kč 66.—.
Jevištnímu umění u nás na cesty vnitřně prohloubené, je jako soli třeba pedagogických knih. Po té stránce jsme ještě velmi chudí. Docílili jsme své dramatické konservatoře, ale nebyl nám jasný ani systém vý-
52
ÍU3 i
chovy ani nebylo patřičných pomůcek. Kádr učitelstva byl mnohdy proble-• matický po stránce vychovatelské. Nutno si to upřímně doznati. — Vítáme proto dílo Zichovo, jež je jednou z prvých dokonalých učebnic, která objasní příštím adeptům divadelního umění cesty a uvědomí ho o pravém poslání. Zich dobře předpokládá, že teorie ovšem nedělá umění, k tomu jsou umělci — ale umělci se musejí v y v í i e t. Autor zanášel se tímto dílem a jeho zpracováním již v 1. 1913—14i Vrátil se k své myšlence v r. 1922. Usiloval o vydání již v r. 1923. Celou řadou průpravných prací prochází jeho myšlenka až v r. 1931 je realisována a předložena veřejnosti. Pomůckou do této doby byla by pro nás Hostinského Estetika slibně započatá prof- Zd. Nejedlým, bohužel do dneška nedokončená. (Prvý díl vydán v r, 1921 v Laichterově nakl.) — a tak rozhodí se druhý žák Hostinského O. Zich poříditi speciální estetiku objasňující nám dramatické umění, jako umění samostatné. Vlastní přiblížení se scéně v praxi plně podepřelo názor Zichův, takže dobral se jejího poznání do nejmenšího detailu a tím poskytl nám dílo bohatého pramene. Zodpovídává velikou řadu otázek formou přísně vědeckou. Z toho pak s plným zdarem obhajuje herecké umění nikoliv, co umění výkonné, nýbrž tvůrčí. Zdůraznění práce hercovy je v řadě statí skvěle doloženo proti mylnému názoru nazasvěcených, kteří řadí . herce mezi umělce reprodukční, právě tak, jako se svého času stával herec režisérům pouhým materiálem. Zich ostře potírá toto stanovisko a staví opět herce na místo, jež mu náleželo. Jeho tvorbě věnuje nejen samostatnou analytickou kapitolu, ale vrací se k jeho práci ve všech ostatních partiích svého díla. Herec byl dobou utopen v problémech režisérských, stával se částí jevištní mašinérie, mnohdy dekoraci byla přidělena větší úloha než jemu. Daleko zaváděl od práce Brahmovy Reinhardt své druhy, s nimiž st samolibě zahrával až došel ke stanovisku dokončenému diktátem Jessnerovým. Copeau ve Francii, Stanislavskij v Rusku osvobozovali herce k vlastní práci. I naše scény byly zasaženy diktátem po odchodu herce výše Vojanovy. — Svým rozborem Zich dává herci plné vědomí jeho prace. Proto právě v hereckých rukou a v jejich knihovnách měla by se tato kniha ocitnouti. Zodpoví jim nejen otázky jejich práce, ale i otázky celku, práce režisérovy, pohyb scény, práce činohry i opery. Bude jejich kapesním naučným slovníkem.
Ferdinand Strejček: Tylovo drama životní. Vydal'
»Český čtenář«, cena Kč 10.—.
Autor této knížky zabýval se osobou Jos. Kaj. Tyla již ve svých-drívéjších studiích ve Zvonu a i. Shledával a zamýšlel se nad materiálem, který byl leckdy velmi záhadným a nesnadno přístupným. Bylo nutno cele se vžívať v dané prostředí a situace. Právě otázka osobního poměru mezi hercem J. J. Kolárem a Tylem byla dosud zastřena legendárním nimbem, 3Ímž byl stále věnčen ve vzpomínkách pamětníků J. J. Kolár. Ještě prof. Hýsek ve své monografii J. K. Tyla v r. 1926 pokládá případ tohoto poměru za nevyřešený. — Turnovský i Arbes sice vyslovili své stanovisko proti povaze Kolárově, ale pravým tnutím do živého byla dôkladná studie Kamperova otištěná r. 1902 v Obzoru literárním. Kamper postupoval pečlivě v odhalování literárního plagiátu po celá desítiletí uctívaného autoTa. hž tato studie vrhla nepříznivé světlo na osobní charakter Kolárův. Kusé zprávy o osobním, soukromém jednání nevzbuzovaly vždy příznivý zájem
53