í /93 2 - W
>
Iismus v jedné zemi, pětiletka a kolektivisace venkova nemají naprosto nic společného s nějakým kavkazec-stvím Stalinovým. Jsou to pokusy o překonání kapitalistického krachu celosvětového, který se nejvíce projevil v Rusku za světové válkv a je to dále velkolepý pokus o rychlou industríalisaci zemědělské říše, pokus vlastně vytrhnouti zemi ze zbytků džingischanství. Na této knize právě nejlépe vidíme slabiny takových biografií, nepoučených věděním sociologickým a trochou srovnávacího dějezpytu, které chtějí dobu vysvětlovat! velkými vůdci a hlavně jejich nicotnými privátnostmi a nedbají vývoje světového kolektivu. Pak se jim stane, Že si postaví rovnítko mezi Džengischanem a Stalinem a pod tím rovnítkem se jim ztratí téměř celé tisíciletí vývoje naší zeměkoule.
(Kniha. Stalin vyšla u J. R. Vilímka, přeložil ji Hugo Kosterka.)
Fráňo Král
Na luke
Lesklé slzy rannej rosy gúľajú sa popod kosy.
Oceľ zvoní truchle hrany květinám pri umieraní.
Kosci kosia, kosci kosia, stebla milost darmo prosia.
Márne lejú do rán lieky dobré slnka paršleky.
Nezvábia. viac padlé čnelky svojou vôňou na med včelky.
Posledný raz toho leta pestrý motýl si tu lieta :..
Bohumil Novák
Ach, jak ťažko byt len tráve tešiteľom pri poprave!
í. Pane profesore nedávno vyšla v Melantrichu vaše kniha Estetika dramatického umění. Co byste o ní řekl a dodal na vysvetlení vzhledem k jejím časopiseckým kritikům?
Rád bych vysvětlil nedorozumění,' jež se vyskytlo v několika jinak příznivých kritikách o mé knize. Chtěl jsem ustaviti dramatické umění jako nový obor umění, jehož smysl je právě dán slovem dramatič-nost Chtěl jsem dramatické umění vymanili z područí jednak básnické estetiky, jednak estetiky hudby. V područí básnické estetiky se mu jistě nevedlo dobře a v područí estetiky hudby se mu nevedlo vůbec. Příčinu toho jsem viděl v tom, že se běžně považuje za dramatické díle už pouhý jeho test a ne až divadelní představení. Moji referenti souhlasili s tímto záměrem, ale zdálo se jim — a to je patrně zbytek nebo důsledek textového zaměření — že přece jen příliš podceňuji dramatický text.
To je omyl, právě naopak jej hájím proti Tajrovovi a jiným. Ukazuji jaký má význam jako 1. fixace vlastního dramatického díla, jímž se umožňuje realisovat je znova kdykoli a kdekoli 2. jako směrnice pro dotvoření díla na jevišti. (Dramatické hodnoty jsou totiž v textu obsaženy jednak aktuálně, neboť herci tento text při představení mluví, jednak potentiálně, poněvadž podle textil vytvoří své postavy a souhrn.) Přes to nezapomeňme, že- text sám není celé dílo, nýbrž jen jeho kus. 2 toho plyne, že pouhé Čtení textu nestačí pro zhodnocení dramatického díla po stránce právě dramatické. I ti, kteří Čtou dramatický text »divadelně«, doplňují si jej s herci scénou jen ve své fantasii, čtený text plyne jen v myšleném čase, nikoli v skutečném, což je 'zá-
Skladatel Otakar Zich
1p
i)
h
464
465
sadní.rozdíl.no.etický a z něho plynou pak specifické vlast^ nosti dramatického díla. Kdo drama jen čte, jedná s ním v zásadě tak jako s románem. Proto jsem napsal, že veškeré úvahy, rozbory, hodnocení dramatického díla s hlediska obrazového, jsou nepřípustné, protože nejisté. Posuzují f jen kus dramatického díla a ne celek. Slovem »s hlediska obrazového* myslil jsem právě stanovisko dramatické (jak vyplývá z knihy samé), a nikoli stanovisko ideové. Naopak rozbor dramatu s hlediska ideového jsem neomezeně připustil, upozorniv ovšem, že takový rozbor není specificky dramatickým, nýbrž literárním vůbec.
2. A proč jste si zvolil právě tento námět pro svou knihu?
Byly dva osobní motivy. Předně jsem chtěl podepřít herectví. Zdá se mi, že proti dřívějším dobám, kde u nás zilo. slavným životem, je teď zatlačeno z obecného zájmu přibs-ným kultem režie. Miluji herce. Proto jsem psal tolik o jejich tvůrčí práci. I režiséry mám rád, ale ne ty naduté, kteří považují herce jen za »maťeríál« pro své veledílo. Praví režiséři tak nečiní, pracují s herci a dobře, cítí, že jsou z jedné rodiny. A těšilo mne jejich uznání. Víte, že autorské-právo- nechce dosud o jejich tvůrčím umění vědět. Byl bych rád, kdyby. jim i v tom moje kniha mohla pomoci. Druhý motiv;, pomoci České opeře. Nikdo se .o ni nestará. Jak bylo jinak za dob Smetanových. Opera stála v popředí hudebních zájmů. Konservatoř vychovává jen hudební skladatele, ne také dramatické. Chtěl-Ii by její absolvent psát operu, musil by tak činit jako samouk sjako pes plove«. Deníky mají. vedle rubriky s>iifeřatura«, kde píší odborníci literární, rubriku »divadlo«; ale tam píší jen odborní referenti činoherní. Zpěvohru obstarávají čistě hudební referenti, neřeknu raději »odborníci«. A ti mají patrně o dramatičnosti [en nejasné představy. Důkazem mi je, že si skoro žádný z nich mé knihy ani nevšiml. Chodí do divadla jako na koncerty, a těch mají tolik, že na ně ani nestačí. Pro operu by mel být zvláštní referent odborně divadelní. A dramatičtí skladatelé sami nemají ani své odborné organisace. Starý klub dramatiků, v němž byli kdysi také účastni, je teď jen orga-nisací Činoherní. Česká opera, kdysi vrchol českého umění vůbec, upadla počtem i významem. Jak rád bych pomohl i tu svou knihou.
3. Nemohl byste naznačit svůj názor o strukturalismu a jeho vědecké hodnoté? A vůbec zmínit se o jeho samostatných začátcích u nás?
466
Strukturální estetika, jez teď vítězně jde světem, není pro r uás Cechy novinkou. Je to ožití staré formalistické estetiky, j již založil Herbart, ale jez pak zdegenerovala a pozbyla i proto vědeckého kreditu. Pricma byla v tom, že provádějíc kult formy, jako toho jediného co na nas esteticky působí (nezáleží na tom, co je podáno, ale jak je to podáno), zapomněla, že forma uměleckého díla je. vždy forma něčeho, totiž lásky, jež je zformována, a pěstovala jen formu o sobe, ták zvanou prázduou. AČ slovo struktura značí totéž, jako konkrétní pomoc, je vhodnější proto, že termín forma, pod nímž se obecně rozumí forma prázdná, je abstraktními spekulacemi zdiskreditován. U nás to byl Hostinský, jenž nadán živým smyslem pro konkrétnost uměleckých děl, aualysoval v estetice jen konkrétní formy. Jsem hrd na to, že jsem jeho žákem, a že jsem šel neúprosně za ním bez ohledu-na dočasné vítězství obsahové, zvláště ^výrazové-; estetiky. Je řada mých Článků, v nichž jsem anticipoval leecos ze strukturami estetiky, co k nám přišlo až teď. je tedy velký omyl povazo-pati tento nový směr za ^cizácký-í: a podezírali jej z bolševického původu, bylo by naivností. Pravoverný komunismus je přísně materialistický, zná jen výlučně fysický svět, kdežto náš směr, jenž se ovšem neomezuje jen na estetiku, zabýva se teorií kulturních jevů všech, zkoumá i strukturu psychickou, ba. dokonce právě v linguistiee, kde již pevně zakotvd, především psychickou.
é. Namítá se však, že je právě pro umělecká díla prúis. intelektuálně střízlivý, což je v odporu s jejich tajemnou podstatou?
Ano, je to směr intelektuální, ale intelektuální je kazdy směr veškeré vědy vůbec, tohle namítat znamená nechápat . specifický úkol vědy, eož pak není na příklad život, jejž hledí probádat biologie, také tajemný? Chci-li chápat krasu básně nebo hudby, přečtu si. ji nebo poslechnu. Chci-li vsak zkoumat a vyložit její povahu a účinky, musím pracovat intelektuálně, čili vědecky. Když vyšla kniha J. Mukarov-ského Máj, hrozili se někteří nad zvukovým rozborem: Tohle si přece Mácha nemyslel, když svou báseň tvořil, a my si to nepotřebujeme také myslet, abychom procítili hudební kouzlo Máje. To je úplná pravda, tvoření básně a požitek z ní nejsou právě akty vědecké. Když jsem roku 1917 podal v Článku O typech básnických první podrobnější teorii hu-debnosti verše, napsal jsem: Tak jak jsou vylíčeny, v teto studii teoretické, vypadají' hodnoty mnou uvedené, ovsem dosti suše... Nemylme se, tyto věci jsou to, jež nás pn požitku básnickém uchvacují tak neodolatelně...
467
5. To znamená, ze tento směr ceníte jako důležitý, A v cem vidíte  největši  cenu  strukturálního  rozboru,  zvláště pro. umění?
V tom, že jde až do nejzazšíeh Moubek lidského ducha. Análysovat strukturu, znamená vyslídit její prapůvodní axiomatickou zákonitost, kterou lze. jen vidět a slyšet, jež jest jen názorná a může proto být chápána toliko intuicí. Intuice je toliko názorné myšlení, proti našemu obyčejnému myšlení abstraktnímu v slovech, její pomocí tvoří umelci, ji chápeme jejich díla přímo, to jest bez překladu do reci obyčejné, jež by na to nestačila. Intuitivní tvoření není tvoření a chápání citem, tak se pouze vyjadřujeme, přehlížejíce řečený akt názorného myšlení. Malíř se dívá na obraz a řekne: Tohle je dobře. Proč, ptáme se? Odpoví, že to cítí. Ve skutečnosti vsak vidí, vidí. zákonitost barev a tvaru a jeho cit jest jen výslednicí tohoto postřehu.
Nicméně soudím, že právě při estetickém rozboru uměleckých předmětů, třeba strukturální analysu doplnili rozborem čistě psychologickým. Jef strukturální rozbor vlastne rozborem logickým. Ale krása není objektivní vlastnost předmětů, nýbrž výsledek jeho vztahu mezi ním a vnímajícím subjektem. Tak na příklad pracuje strukturální Imguista s tak zvaným významem slova, ale ten má právě při básnictví úlohu podřadnou, protože, působivost básnického slova závisí na nenormalisovaných, přesto však básníkovým zaměřením určených asociacích. Tyto asociace tvoří známý kouzelný opar básnických slov — a to vyšetřovat je věcí psychologie. Ovsem psychologie vědecké a ne populární. Neboť všichni ti mnozí, kteří píší o výrazu, o prožitku a jeho rytmu a podobných věcech, myslí si, že pracují psychologicky, berouce tak její fméno nadarmo. Pracují jen neurčitými f řáso vitými slovy běžného'hovoru a ne vědeckými terminy.
6. Jak posuzujete význam, lidového umění, zvláště básnictví a hudby, pro moderní umělce? '
Co se týče významu lidového umění, na příklad lidové písně, pro tvůrčí umělce; je to po mém soudu individuální věc. V lidovém umění jsou uloženy nesmírné vývojové hodnoty umělecké a jistě ten umělec, jenž má pro ně smysl, může je nekonečně využít. Vzpomeňme na příklad na Smetanu a Dvořáka, nebo Erbena a Nerudu. Vždyť vlastně genre balady vyrostl vůbec z lidové balady a jaké ovoce přinesl v poesii umělé! Ovšem jde tu o hodnoty a tvůrčí schopnosti umělce samého. Pouhé napodobení lidového umění, jez je primitivní, by byl nesmysl a žádné nové umění by se vlastne nevytvářelo.
. Za to bych viděl nesmírný význam lidového umění v lidovýchově. Je sice pravda, že je dost velkých děl uměleckých, jez nejsou jen pro úzké kruhy znalců, nýbrž i pro vrstvy Širší, ale jsou přece jen vzácná, a řeknu hned, že do této kategorie nepatří četná díla právě moderních směrů, nejrůz-. nejšich oborů: jsou lidu prostě nesrozumitelná. Naproti tomu hdové. umění má rovnou cestu k mozku a soudu lidu — "vždyť je to jeho umění; jím vychováváme nejbezpečněji smysl lidu pro krásu a tříbíme jeho vkus, skrovně sice, ale dobre. A právě* ono by též chránilo respekt, líčinně jsouc propagováno, kažení lidového vkusu odpornými šlágry všech oborů. Ovšem muselo by to být ono umění samo, ne jeho špatné úpravy a trapné padělky.
7. A na konec, pane profesore, co byste nám řekl o poměru: dmadlo-film? Mohl byste zdůraznit i hledisko: do jaké míry skodi film divadlu.
Film skutečně, z praktického hlediska vzato, škodí divadlu, protože je lacinější. Pracuje úsporněji s lidmi, kteří se velmi často naskýtají při filmování jen jednou. Je rozhodně více hdi »typu optického«, kteří mají větší radost z podívané, uez akustického, kteří si rádi něco poslechnou. Proto je návštěva filmu dnes větší, než divadla; ve filmu je toho tolik videť. Je ale zajímavo, že máme instituci, kde se 'výhradne poslouchá — to je rádio. Ale divadlo aspoň v nejlepších svých oborech — Činohra i opera — má vlastnost totality, ze se vidí; slyší a to synteticky, ne tak, aby šlo jedno i druhé svou cestou. Jsem přesvědčen, že náš lid zná nejen rozšířenější typ akustický, ale i tento synteticky dramaticky. Svedčí o tom. takové rozšíření ochotnických divadelních představení na venkově. Smysl pro herectví a diletantské ovšem nadání herecké, je" velmi časté i ve vrstvách nejprost-sich. Proto, se nemusíme báti o existenci divadla, jde jen o knsi přechodnou.
Teoreticky by ovšem nemělo tu býťantagonismu! Z toho, co jsem řekl, je patrno, že by film se měl vyvíjet svou cestou a nikoli napodobovali divadlo a tím s ním soupeřit. Jeho směr je dán asi tak: je pro oči jako výtvor umění, ale ma nad to v moci časovou změnu — pohyb, děj. Na drama-tičuost nestačí, pro tu je potřebí totality, jíž může dát jen mluvicí a zpívající herec. Pokusy, nahraditi mluvu,, psaným slovem, jsou, pokud se dějí tímto quasi dramatickým účelem nejasné. A zvukový film, jenž je ostatně v plénkách, musí jit tež svou cestou.. Vždy by tu chyběl živý, tělesný herec; zůstane to pro vždy imaginárním obrazem, jenž také — mluví. Mohl by aspoň potom konservovati dramatická díla tak, jako činí gramofon pro díla hudební.
468
469