Přednášel jssiu I. ÍL v prsžôkérn klubu Pííiomuosí o kOi jaSi a íl v n hu zřízení. Obsahem mé preonášky bylo zuruba to, co se čte vyloženo v mé Třetí říši. O přea-náSce referoval dr. Osvald v Národním osvobozeni z 3. H. V hutné zkratce a s velnou presnosti reprodukoval prvou, kritickou, resp. analytickou část mé přednášky a jen stručné naznačil, že po debatě jsem >vy!ožil působivě své skladebné pojetí společnosti*; protože pak shledal, že v krátkosti je ^naprosto nemožné síirnouti obsažné vývody, iimíž zaplnil P. celý večer*, odkázal čtenáře na mou knihu. — Na tento referát navázal v Lidových Uštech z 4. II. p. Sý. notickou, .nadepsanou >Krise demokracie nebo intelektuálů?*. Ocitoval prvou část Osval-dova referátu a doprovodH ji tímto komentářem: ^Fischerovo zřeni je silné zbarveno skepsi: soudobá společnost nemá podle jeho úsudku jednotné vůle politické. A tu je možno organisovati prý buď pouze fašisticky nebo komunisticky, fischer pak zavrhuje oboje, fašismus i komunismus, horuje však pro korporativní stát který je přece typickým znakem fašistické Itálie. Skepse F. není zvláštností. Je to skepse intelektuálů. Podléhají jí Šmahem. Bylo by možno vidčti zvláštnost v tom, že. mysle na možnost organisování politické vůle, vidí ji pouze v pólech: fašismu a komunismu. Bylo by lze z toho vyvoditi, Že demokracie, podle F., té schopností nemá. Skepse F. neušetřila tedy ani demokracie, ale je možno divit se tomu pravé v téchto dnech, kdy president pronesl o demokracii a jejích vyhlídkách soud značné skeptický?... Máme se divit F. skepsi, která možnost organisace politické vůle přiznává jen fašismu nebo komunismu?* —
Tedy především je možno se divit lehkomyslnosti, s níž náš autor přistupuje ke slosování mých názorů. Pamatuji-li se dobře, vénoval jsem problémům demokracie ve svém Zrcadle doby studii, která sama o sobě tvoří menší knihu; vénoval jsem témuž problému nemalou část své Třetí říše. Jak hluboko musil klesnout smysl pro žurnalistickou odpovědnost, když je možno v oficiálním listě jedné z velkých politických stran zasednout na soud nad názory autora, z něhož známe zrovna jen krátký novinářský referát o jedné jeho přednášce? Pak ovšem se může stati. Že »Ize vyvoditi* na podkladě takovéhoto materiálu závěry nejpodivuhodnější. Nikdy jsem netvrdil ani nikde nenapsal, že jednotnou vůli politickou v dnešní společností lze organisovati pouze buď fašisticky, nebo komunisticky. Mohl jsem říci pouze, že fašismus na jedné a komunismus na druhé straně jsou takovýmito pokusy o organisaci politické vůle a pokusil se vyložiti, v čem a proč jsou pokusy vadnými- Podjimaje se tohoto kritického úkolu, vyložil jsem také, v Čem je společný znak obou těchto programů: oba tendují ke korporativnímu zřízeni společenskému, fašismus ke korporativnímu solidarismu, nacionálne fundovanému (jiným takovýmto solidarismem je solida-rismus nábožensky fundovaný a směřující k obnově společenského zřízení feudál-ně-stavovského; byl doporučen — poněkud nečasově — Lvem XIII. v encyklice Rerum novarum a nynějším papežem — tentokrát mnohem časověji — opět připomenut, aby ve »stavovském státě* Othmara Spanna se stal ideovým zdrojem jak italského fašismu, tak německého národního socialismu), komunismus ke korporativnímu syndikalismu, fundovanému třídně. Vyložil jsem také. že obojí toto korporativní zřízeni předcházela řada náběhů k teoretickému zdůvodnění korporativního postulátu, z nichž nej významnější jsou pokusy E. Durkheima a L. Duguita, z nichž prvý je zakladatelem francouzské tradice sociologické a druhý jedním z největších právníků francouzských. Je tedy omylem, tvrdí-Ji kdo, že korporativní stát je typickým znakem fašistické Itálie. Přesně řečeno musí zníti, že typickým znakem fašistické Itálie je korporativní solidarismus, který fašistická terminologie opisuje terminem korporativního státu, jako naopak přesně formulováno typickým znakem komunistického Ruska je korporativní syndikalismus, který komunistická terminologie opisuje terminem sovětského státu. Pokouším-H se dokázat vadnost obou těchto zřízení, musí pravděpodobně má kritika vyrůstat* z určitých positivních předpokladů. Jsou opsány skladebným pojetím, jehož společenská aplikace nese název korporativní funkcionalismus. Předností této koncepce je, že vlastně po prvé důsledně aplikuje dosavadní demokratické postuláty, a to způsobem, který by mohl být označen jako demokratický maxi-malismus. Základním znakem této koncepce je, že nevychází ani od společenských stavů, ani od společenských tříd, nýbrž od společenských funkcí, které řadí podle jejích kvalitativní významnosti, organisujíc je ve — funkcionální — jednotu tak, aby byla při tom zachována co největší autonomie jednotlivých z nich, pokud se to snáší s jejich kvalitativním pořadím. To znamená konkrétně, že funkce hospodářské jsou podřízeny funkcím ve vlastním slova smyslu sociálním, že tedy se ruší autonomie hospodářských činností, tvořící podstatu řádu kapitalistického a přecházející — způsobem, o němž se lze dočisti na jiném místě tohoto listu — i ve zřízení fašistické. Po této stránce je tedy skladebná společnost pravým opakem společnosti fašistické, stýkajíc se zde se společností sovětskou. Ale i od ní se íiší tím, že odmítá její ^proletársky* základ, stavíc nad to kulturní zřetele, jako kvalitativně nejvýzdamnější, na vrchol společenských funkcí a přiznávajíc jím maximum autonomie. Základní these pak, kterou hájím, iest potřeba vůle politické, organisované na funkcionálním podkladě, jehož zdůvodněním má býti skladebné pojetí. —
Je zcela-dobře možné, že skladebné pojetí se dopouští ve svých politických výhledech a postulátech různých chyb, a jsem první, kdo uvítá jejich kritiku. Tolik však smím žádat, aby ti, kdo uznají za vhodno polemisovat se mnou, se dříve seznámili s tím, s čím chtějí polemisovati. Tento případ dávno není jediný a obávám se, že dávno není poslední. Až dosud jsem všechny podobné kritiky přecházel mlčením. Vidím však, že se takováto velfcomyslnost nevyplácí.
J. L. F.
24
cím provedeni. — Opera, nad jejímž re-pertoirem jsme musili být zoufají, nás v poslední době bohatě odměnila dvěma pamětihodnými inscenacemi. Pod řízením šéfa opery Jar. Vogla hrála Mozartovu komickou operu »Cosi fan tutte« s výborně vypracovanými rolemi všech představitelů: Vojtkové, Štěpánové, Fialové i Bednáře, Kůglera a Havlíka. — Mirko Hanák řídil d'Albertovy .Mrtvé oči*, v nichž zpěvně i herecky vyspělá byla pí Špačková v roii Myrtokle. Jí po bok nutno řaditi z vlastní hry Květu Fialovú a St. Štěpánovu. Obé opery byly hrány s vkusem a uměřeností.
1. s.
NOVÉ KNIHY. Z vědeckých knih zaslouží si jistě zvláštního připomenutí rozsáhlé dílo pražského profesora estetiky O. Zicha »Estetika dramatického umění* (nakl Melantrich), které jest soustavným estetickým rozborem a klasifikací jak dramatu, tak i umění hereckého a práce režisérovy i dramatické hudby, a jehož zhodnocení hodláme provésti jinde. — Rovněž v Melantrichu vyšla kniha, vyznamenaná letošní cenou tohoto nakladatelství za essay, F. Chudoby »Pod listnatým stromem*, soubor statí z anglické literatury: o lidových baladách a pověsiech o zbojníku Robinu íloodovi, dvě studie shakespearovské, o Poeovi, Byronovi, Worthworthovi, Dickensovj. a j. — V překladu Věry Szathmáryové-Vlčkové vyše! soubor stati emigrantského spisovatele V i. Požne r a »Modern! ruská literatura 1885 až 1932« (J. Laichter), které mají význam především jako přehled období mezi klasickou literaturou realistickou a soudobou literaturou sovětskou. V tom leží těžisko knihy, která si se značnou dávkou objektivity všímá i soudobé literatury sovětské, třebaže neproniká k její podstatě. — Dodatečně zaznamenáváme knihu F r. Neužila »Pět v kruhu* (A, Jakeš, Pozořice) o moravských básnících Bárovi, Habřinovi, Koudelákovi, Zahradníčkovi a Zatloukalovi, spíše vykla-dačskou než kritickou, a Fr. Götze "Básnický dnešek* (V. Petr), která znova prochází, hledajíc »logiku vývoje české poválečné poesie*, její vývoj, a usiluje jej vtěsnati do známých kategorií Gótzových (pád individualismu, bankrot ilusionismu, úsilí o překonání baroka, vitalistický naturalismus, české dada (!). strukturní realismus atd.).
— Zbývá nám ještě zminiti se o několika knihách odborných z poslední doby. V době boje proti § 144 pospíšilo si katolické nakladatelství L. Kuncíře vydati knihu (J. E. Georg: ^Pohlavní život v manželství*), která se staví proti tomuto mezinárodnímu boji a hledá (naprosto nedostatečné) řešení otázky ochrany proti početí se stanoviska katolického. — Boleslav Havlíček podnikl zajímavý přehled dnešních otázek knižního trhu ("Problémy knižního trhu«, »Streda«, Praha). _Se stanoviska knižního trhu profesionálních nakladatelů probírá literaturu, autory, dále rozličné formy nakladatelského podnikání atd. Je to knížka na mnoho stran zajímavá.
— »Racionalisaci knihovnictví* se obírá stejnojmenná publikace pražského knihovníka Boh. Koutníka (vyd. Masarykova akademie práce). Autor, známý svými or-ganisačními schopnostmi, probírá tu zajímavě, jak by bylo lze zorganisovati účelně mnohá odvětví • oboru, v němž dosud ne-racionálnost se namnoze -opovažovala za zvláštní výsadu a příkrasu a to nejen v rámci jednotlivé knihovny, nýbrž v čsl. knihovnictví vůbec.
B. V.