1941
195]
94 / ZÁKLADY FONOLOGIE
Poznámka vydavatelů
Tyto teorie objasňují řadu problémů, z nichž se F. de Saussure o několika ve svých přednáškách letmo zmínil. // Uvedeme některé příklady.
(1) E. Sievers uvádí beritnnnn (německé berittenen .Jízdní") jako typický příklad na to, že táž hláska může střídavě fungovat dvakrát jako sonanta a dvakrát jako konsonanta (ve skutečnosti tu njako konsonanta funguje jen jednou, a je tedy třeba psát beritnnn; o to tu však nejde). Málokterý příklad tak přesvědčivě ukazuje, že „hláska" a „druh" nejsou synonymní. I kdybychom se omezili na jediné n, tj. na implozi a sistantní artikulaci, získali bychom pouze jedinou dlouhou slabiku. K. vytvoření střídajících se sonantních a konsonantních n musela by po implozi (první n) následovat exploze (druhé n), a pak zase se opakovat imploze (třetí ri). Protože těmto dvěma implozím žádná jiná nepředchází, mají sonantní povahu.
(2) Ve francouzských slovech typu meurtrier „vrah", ouvrier „dělník" atd. tvořilo finální -trier, -vrier kdysi jedinou slabiku (af už byla jejich výslovnost jakákoliv, srov. pozn. na str. 88). Později se začalo vyslovovat dvouslabičně [meur-tri-er, a to s hiátem nebo bez něj, tj. -třié, nebo iřiyé). Ne proto, že by se „slabičný prízvuk" umístil na i, ale změnou jeho explozivní artíkulace v artikulaci implozívní.
Lidově se místo ouvrier vyslovuje ouvérier. Tento jev se velmi podobá rozdělení -vríerdo dvou slabik, avšak zde svou artikulaci místo třetího prvku změnil druhý prvek, a stal se tak sonantou: uvřyě -»■ uvryé. Později se pak mohlo vyvinout e po so-nantním r.
(3) Uveďme si ještě známý případ protetických vokálů před s, po němž ve francouzštině následuje konsonant: latinské scútum -* iscútum dalo francouzské escu, écu „štít". Skupina i£je, jak jsme viděli na str. 87—8, přerušený článek; přirozenější je šfc Toto implozívní s však vytváří vokalický vrchol, je-li na začátku věty, nebo když je předchozí slovo zakončeno //konsonantem nízkého stupně otevřenosti. Protetické i nebo e tuto sonantní povahu jen podtrhují. Každá málo zřetelná fonologic-ká charakteristika má sklon se zesilovat, je-li snaha ji zachovávat. Stejný jev se objevuje v případě francouzského slova esclandre „skandál" a u lidové výslovnosti esqueleíte „kostra", estaíue „socha".]3 A znovu na něj narážíme v lidové výslovnosti předložky de („koho, čeho, z, od"), přepisované jako ed: un oeil ed tanche „oko lína". V důsledku synkopy se z tanche „lín" stalo ďtanche; aby vsak v této pozici vynikla, muselo se d stát implozívním, tj. dlanche, a stejně jako v předchozích případech se pak i zde před ním vyvinul vokál.
(4) Sotva je asi nutné vracet se k otázce indoevropských sonant a ptát se například, proč se starohomoněmecké hagl změnilo v hagal „kroupy", zatímco balg „kůže" zůstalo nezměněno. Ve druhém slově hraje l, které je tu druhým prvkem implo-zívního článku (bäíg), úlohu konsonanty, a nemá žádný důvod měnit svou funkci. Naproti tomu stejně implozívní /ve slově hagl tvořilo vokalický vrchol. Protože bylo sonantní, mohlo rozvinout před sebou otevřenější vokál (tj. a, pokud se můžeme spolehnout na svědectví grafiky). Postupem času se však tento* vokál zastřel, protože dnes Hagelse už zase vyslovuje hagl. A tím se í odlišuje výslovnost tohoto slova od výslovnosti francouzského aigle „orel": v německém slově je zavírající / a ve francouzském otevírající, s následným němým e (égh).
95
První část
OBECNÉ PRINCIPY
PRVNÍ KAPITOLA Povaha jazykového znaku
§ 1. ZNAK, OZNAČOVANÉ, OZNAČUJÍCÍ128
Pro některé lidi je jazyk, převedeme-li ho na jeho základní principy, jen nomenklatura, tj. seznam termínů odpovídajících vždy určité věci.129 Například:
ARBOR
EQUOS
atd.
atd.
Takovéto pojetí lze v řadě ohledů kritizovat. Předpokládá hotové ideje existující ještě před slovy (o tom viz dál, str. 139); neříká nám, zda určité jméno je vokální či psychické povahy, protože takové latinské arbor „strom" lze uvažovat jak z toho, tak i onoho hlediska; a konečně naznačuje, že spojení sjednocující jméno s věcí je zcela jednoduchá operace, coz není ani zdaleka pravda. Avšak i tento prostoduchý pohled nás muze přiblížit k pravdě tím, že nám ukáže, že //jazyková jednotka je cosi dvojitého, vzniklého sblížením dvou termínů.
Při uvažování o okruhu mluvy jsme na str. 48 viděli, že oba terminy zahrnuté v jazykovém znaku jsou psychické a v našem mozku jsou sjednocovány asociativním svazkem. Toto podtrhujeme.
Pozn. překl. Ve spisovné francouzštině se píši squelette, statue.
96 / OBECNE PRINCIPY
Jazykový znak nesjednocuje věc a jméno, ale pojem a akustický obraz.al3° Akustický obraz není materiální zvuk, něco Čistě fyzického, ale psychický otisk131 tohoto zvuku, reprezentace, o které nám poskytují svědectví naše smysly; je smyslový, a nazveme-Ii ho tu a tam „materiálním", pak jen v tomto smyslu a v protikladu k druhému termínu této asociace, pojmu, jenž je obecně abstraktnější.
Psychická povaha našich akustických obrazůb vyvstává, když pozorujeme svou vlastní řeč. Můžeme mluvit sami se sebou nebo si v duchu přeříkávat veršovaný úryvek bez pohybu rtů či jazyka. Protože slova jazyka jsou pro nás akustické obrazy, nelze ve výkladu hovořit o „fonémech", z nichž jsou složena. Tento termín, který implikuje představu vokální činnosti, lze uplatnit pouze na mluvené slovo, na realizaci vnitřního obrazu v projevu. Tomuto nedorozumění se můžeme vyhnout, budeme-li mluvit o zvucíchc a slabikách slova, a budeme-li si pamatovat, Že jde přitom o akustický obraz.
a Ed. Termín akustický obraz se snad může zdát příliš úzký, protože vedle reprezentace hlásek slova jde í o reprezentaci jeho artikulace, o svalový obraz fonačního aktu. Pro F. de Saussura je však jazyk hlavně zásobnice, cosi obdrženého zvnějšku (viz str. 50). Akustický obraz je především přirozená reprezentace slova jakožto faktu virtuálního jazyka stojícího mimo jeho jakoukoliv realizaci v mluvě. Tak se může motorický aspekt implikovat, nebo může aspoň vůči akustickému obrazu zaujímat vedlejší místo.
b Pozn. překl. Pojetí znaku jako akustického obrazu a tedy označujícího (v soudobé terminologii pojetí unilaierální) je běžné především v autorových vlastních poznámkách k přednáškám a občas se vyskytuje i v jednotlivých kursech (str. 52, 105, 147, 159 aj.). Před zavedením novější distinkce a pohledu na znak jako na arbitrárni vztah mezi označujícím a označovaným (v soudobé terminologii pojetí bilaterální) však váhal, srov.: „Přiznám se, že nemohu rozřešit jednu otázku, a to, jak si udělat jasno "v tomto ohledu: Máme znakem nazývat celek, kombinaci pojmu a obrazu? Anebo lze znakem nazývat sám akustický obraz, materiálnější polovinu? Nicméně nazývá-li se znakem arbor, pak vždy jen potud, pokud nese pojem. Bylo by třeba mít k dispozici dvě odlišná slova." Třetí autorovo pojetí znaku se do přednášek nedostalo: znak jako jakákoliv materiální věc (entita), kterou asociujeme s jinými, tj. která má určitý smysl (Engler 11U — 1114 J). K zdánlivému rozporu mezi obojím pojetím, tj. prvním a druhým, nechtěně přispěl de Saussure sám, a to nikoliv v důsledku vývoje svých názorů, ale přirozeným odklonem svého zájmu o označované jako lingvistice zcela vnější, především z důvodů arbi-trárnosti.
c Pozn. překl Výraz son francouzského originálu tu (a ovšem i jinde) může česky znamenat zwífcnebo hlásku. Protože francouzština terminologicky nerozlišuje, je někdy rozpoznání přesného smyslu obtížné.
POVAHA JAZYKOVÉHO ZNAKU / 97
Jazykový znak je tedy psychická jednotka o dvou stránkách, kterou si lze [99] znázornit obrázkem:
Pojem
Akustický obraz
Oba tyto prvky jsou úzce spjaty a jeden vyvolává druhý. Zjišťujeme-li smysl latinského slova arbor nebo slova, jímž latina označuje pojem „strom", je zřejmé, že jen tato sblížení
„strom'
arbor
arbor
utvrzovaná jazykem se nám jeví odpovídajícími realitě a jakákoliv jiná, jež by nás mohla napadat, zavrhujeme.132
Tato definice klade důležitou terminologickou otázku.133 Znakem' nazýváme kombinaci pojmu a akustického obrazu, avšak v běžném úzu tento termín obecně označuje akustický obraz sám, například slovo {arbor atd.). Zapomíná se na to, že když arbor nazýváme znakem, je to jen proto, Že v sobě nese pojem „stromu", stejně jako představa smyslové stránky implikuje představu celku.
[Tato nejednoznačnost mizí, označíme-li všechny tři pojmy zde přítomné názvy, které se vzájemně předpokládají a zároveň spolu tvoří protiklad.^ Navrhujeme zachovat slovo znak pro označení celku, a nahradit pojem a akustický obraz termíny označované a označující; ty mají tu výhodu, že o-značují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe a jednak od celku, jehož jsou částmi. Pokud jde o znak,spokojujeme se jím proto, že //nevíme, čím ho nahradit, ježto obvyklý jazyk jiný termín nenabízí.'34
a Pozn. překl. De Saussure užíval dlouho namísto znaku (signe) terminu sěm (sěme) a občas i o-značení termín (terme). Šému, tj. konvenčnímu znaku (í ne vokálnímu), jak vysvitá z jeho poznámek, přiznával jednu dobu proti znaku dokonce tu výhodu, že nemůže být gestem, tj. znakem nekonvenčním, kdežto znak jím být může. Pro abstraktní část sému užíval výraz aposém (aposěme) a pro sém chápaný systémové, tj. ve vztazích k systému, výraz parasém (pa-rasěme) (Engler 1974, 3310n.). b Pozn. překl. Srov. Engler 1115.
[1001
98 / OBECNÉ PRINCIPY
POVAHA JAZYKOVÉHO ZNAKU / 99
Takto vymezený jazykový znak má dvě prvořadé vlastnosti. Při jejich výkladu stanovíme zároveň samotné principy jakéhokoliv studia tohoto druhu.
§ 2. PRVNÍ PRINCIP: ARBITRÁRNOST ZNAKU135
Svazek sjednocující označující a označované je arbitrárni; nebo též můžeme jednoduše říci, pokud znakem chápeme celek plynoucí z asociace o-značujícího a označovaného: jazykový znak je arbitrárni.'16
Takto idea francouzského slova „soeur" (sestra) není se sledem hlásek s-o-r, který jí slouží jako označující, spjata žádným vnitřním vztahem: že by ji stejně dobře mohl zastupovat libovolný jiný sled, dokazují rozdíly mezi jazyky i samotná existence různých jazyků: označované „boeuf (francouzsky vůl) má za označující na jedné straně hranice &-o-/a na druhé straně o-k-s (Ochs, tj. německy vůl).w
O principu arbitrárnosti znaku nikdo nepochybuje; často je však snazší určitou pravdu objevit, než jí přidělit místo, které jí patří. Tento princip dominuje v celé lingvistice jazyka a má nedozírné důsledky. Je pravda, že se na první pohled nejeví všechny stejně průkazně; dospíváme k nim až po mnoha oklikách a spolu s nimi pak i k prvořadé důležitosti tohoto principu.138
Poznamenejme stranou: až bude sémiologie zorganizována, bude si muset položit otázku, zda jí právem patří výrazové mody spočívající na zcela přirozených znacích, jako je pantomima.'39 A i za předpokladu, že je přijme, bude jejím hlavním předmětem stále souhrn systémů založenýciťna arbitrárnosti znaku. Ve skutečnosti spočívá v zásadě každý výrazový prostředek, přijímaný určitou společností, na kolektivním zvyku nebo — a to [1011 je // totéž — na" konvenci. Například ani zdvořilostní znaky, často obdařené jistou přirozenou expresivitou (vzpomeňme si na Číňana, který svého císaře zdraví tak, že devětkrát padne tváří až k zemi), nejsou o nic méně vázány určitým pravidlem; právě toto pravidlo, a ne jejich vnitřní hodnota, nás nutí, abychom je užívali. Lze proto říci, že zcela arbitrárni znaky realizují ideál sémiologického procesu lépe než jiné, a proto jazyk, nejkomplexnější a nejrozšířenější z výrazových systémů, je také ze všech nej charakterističtější. V tomto smyslu se lingvistika může stát obecným vzorem celé sémiologie, třebaže jazyk je jen jeden určitý systém z mnoha.
Využili jsme slova symbol k označení jazykového znaku, respektive toho, co nazýváme označujícím. Jeho přijetí však naráží právě kvůli našemu prvnímu principu na obtíže. V povaze symbolu je, že nikdy není zcela arbitrárni: není totiž prázdný, je v něm zbytek přirozeného svazku mezi označujícím a označovaným. Symbol spravedlnosti, váhy, by nebylo možné nahradit libovolným jiným, například vozem.140
I slovo arbitrárni vyžaduje poznámku. Nemělo by vzbuzovat představu, že označující závisí na svobodné volbě mluvčího (uvidíme dále, že není v moci jednotlivce změnit znak, který je jednou určitou jazykovou skupinou stanovený); chceme jen vyjádřit to, že je nemotivovaný, to jest arbitrárni ve vztahu k označujícímu, s nímž nemá v realitě žádnou přirozenou vazbu.'41
Uveďme závěrem ještě dvě námitky, které by proti stanovení tohoto prvního principu mohly být vzneseny:
(1) Na důkaz toho, že volba označujícího není vždy arbitrárni, lze poukázat na onomatopoia.141 Ta však nejsou nikdy organickými prvky jazykového systému. Jejich počet je ostatně mnohem menší, //než se má za to. Slova ja- [102] ko francouzské fouet „bič" nebo glas „umíráček" mohou znít některým uším se sugestivní zvučností; avšak k poznání, že tuto svou povahu nemají
od samého začátku, se stačí vrátit k jejich latinské podobě (fouet je odvozeno z latinského fágus „buk" a glas z classicum „zatroubení"); kvalita jejich dnešního znění Či spíše znění, které jim připisujeme, je náhodným výsledkem fonetického vývoje.
Pokud jde o skutečná onomatopoia (typu bimbam, tiktak atd.), jsou nejen málo početná, ale i jejich volba je již do jisté míry arbitrárni, protože jsou jen pouhou přibližnou a již polokonvenční imitací určitých zvuků (srovnejme francouzské ouaoua a německé wauwau, tj. „hafhaf ')• Navíc, jakmile byla jednou do jazyka zavedena, zapojují se víceméně do fonetického, morfologického a dalšího vývoje, který podstupují ostatní slova (srovnej francouzské pigeon „holub" pocházející z vulgárně latinského pi-pió, jež je samo odvozeno od onomatopoie): je to zřejmý důkaz toho, že cosi ze své původní povahy ztratila, aby mohla obecně nabýt povahu jazykového znaku, který je nemotivovaný.
(2) Zvolání?™ těsně spjatá s onomatopoí, mohou opravňovat k obdobným poznámkám a naši argumentaci neohrožují. Mohou svádět k tomu, že v nich budeme vidět spontánní vyjádření reality, diktovaná takříkajíc přírodou. Většině z nich však můžeme nutný svazek mezi označovaným a označujícím upřít. Stačí v tomto ohledu porovnat dva jazyky, abychom pochopili, nakolik se tyto výrazy z jednoho jazyka do druhého mění (například francouzské aiel „au" odpovídá německému auľ). Víme také, že mnohá zvolání vznikla z určitého smyslu slov (srov. francouzské diable! „k čertu!" {diable = čert), mordieul „mordyjé!" =» mort Dieu „smrt boha" atd.). Shraeme-li, onomatopoia a zvolání jsou důležitá až druhotně a jejich symbolický původ je zčásti sporný.
fl Pozn. překl. Ze souvislosti je zřejmé, že autor i zde mluví především o interjekcích.
100 / OBECNÉ PRINCIPY
NEPROMĚNLIVOST A PROMĚNLIVOST ZNAKU / 101
§ 3. DRUHÝ PRINCIP:
LINEÁRNÍ POVAHA OZNAČUJÍCÍHO144
[103J      Označující je svou povahou auditívni, a probíhá pouze v čase, od něhož přebírá tyto charakteristiky:
(a) představuje určitý rozsah a
(b) tento rozsah je měřitelný v jediné dimenzi: tou je linie.145
Tento princip je zřejmý, zdá se však, že jsme jeho zformulování až dosud vždy zanedbávali, bezpochyby proto, že jsme ho shledávali příliš prostým. Přesto je však základní a jeho důsledky jsou nedozírné; svou důležitostí se vyrovná prvnímu zákonu. Závisí na něm veškerý mechanismus jazyka (viz str. 150). Proti vizuálním označujícím (například námořním signálům apod.), která mohou vést ke komplikacím hned v několika dimenzích současně, mají akustická označující k dispozici pouze linii časovou;3 jejich prvky se představují jeden po druhém, tvoří řetěz. Tento jejich charakter se okamžitě projeví, jakmile je zachytíme písmem a následnost v čase nahradíme prostorovou linií grafických znaků.
V některých případech se to však nejeví průkazně. Jestliže například určitou slabiku zdůrazním, zdá se, že na stejném místě hromadím různé významové prvky. Je to však iluze: slabika a její přízvuk tvoří jediný fonační akt a uvnitř něho neexistuje žádná dualita, pouze různé protiklady k jeho okolí (o tom viz str. 160).
DRUHÁ KAPITOLA Neproměnlivost a proměnlivost znaku
§ 1. NEPROMĚNLIVOST146
1104] Jestliže se ve vztahu k ideji,.kterou zastupuje, jeví označující jakožto libovolně zvolené, pak ve vztahu k jazykovému společenství, které ho užívá, libovolné není, je dané. Nikdo se tohoto sociálního kolektivu neptá, a o-znaČující zvolené jazykem nelze nahradit žádným jiným. Tuto skutečnost, jež v sobě zdánlivě obsahuje rozpor, lze lidově označit jako „vynucený tah". Jako bychom jazyku říkali „teď vol!", ale také dodávali „a musí to
fl Pozn. překl. Starší autorův termín pro lineárnost, jak vysvítá ze zanechaných poznámek, byl uni-spatialité ,jednoprostorovost" (Engler 1974, 3317.2).
být tento znak, a žádný jiný". Nejenomže by jednotlivec nebyl v čemkoliv schopný, i kdyby chtěl, tuto provedenou volbu změnit, ale ani samo společenství nedokáže rozhodovat byť o jediném slovu; toto společenství je vázáno na jazyk takový, jaký je.
Nadále tudíž již nelze jazyk připodobňovat k nějaké jasné a jednoduché úmluvě, a právě z této stránky je mimořádně zajímavé studovat jazykový znak. Chceme-li totiž demonstrovat, že zákon určitým kolektivem přijímaný je cosi, čemu sě podrobuje, a nikoliv pravidlo, s nímž svobodně souhlasí, pak je to jazyk, který nám v tomto ohledu nabízí markantní důkaz.
Podívejme se tudíž, jak se jazykový znak vymyká naší vůli, a učiňme pak důležité závěry, které z tohoto jevu plynou.
V libovolném období, ať se v čase vracíme sebevíce zpět, jazyk se vždy je- 1105] ví jako dědictví předchozího období. Můžeme si sice představovat akt, jímž se věcem v dané době přidělovala jejich jména a jímž byla mezi pojmy a akustickými obrazy uzavřena úmluva; avšak takovýto akt nebyl nikdy zaznamenán. Představa, že věci se tak mohly odehrát, se nám vtírá s velmi zřetelným pocitem arbitrárnosti znaku.
Ve skutečnosti žádná společnost nezná a nikdy neznala jazyk jinak než jako produkt děděný od předchozích generací, který je třeba přijímat takový, jaký je. Proto také otázka původu jazyka nemá tu důležitost, která se jí obecně přikládá.147 Takovou otázku dokonce není ani třeba klást; jediným skutečným předmětem lingvistiky je normální a pravidelný život konkrétního jazyka, který již vznikl. Daný stav jazyka je vždy produktem historických faktorů, a právě tyto faktory vysvětlují, proč je znak neměnný, to jest proč vzdoruje každé arbitrárni záměně.
Avšak říci, že jazyk je dědictví, nic nevysvětluje, pokud nejdeme dál. Copak se existující a děděné zákony nedají z jednoho okamžiku do druhého změnit?
Tato námitka nás vede k tomu, že umisťujeme jazyk do jeho společenského rámce a klademe si tuto otázku tak, jak bychom si ji kladli u ostatních společenských institucí. Jakým způsobem se však přenášejí ty? Tato obecnější otázka zahrnuje i otázku neproměnlivosti. Nejprve je třeba zhodnotit, zda se tyto ostatní instituce těší větší či menší svobodě; uvidíme, že u každé z nich je rovnováha mezi vnášenou tradicí a svobodnou Činností společnosti jiná. Pak budeme zkoumat, proč v dané kategorii faktory prvního řádu působí silněji nebo slaběji než faktory druhého řádu. A nakonec se vrátíme k jazyku a budeme se ptát, proč historický faktor přenosu v něm // [106] tak plně dominuje a vylučuje jakoukoliv náhlou a všeobecnou změnu.
Jako odpověď na tuto otázku by bylo možné použít řady argumentů a prohlásit například, že proměny jazyka nejsou vázány na sled generací, jež samy ani zdaleka nespočívají jedna na druhé jako zásuvky kusu nabyt-
102 / OBECNÉ PRINCIPY
NEPROMĚNLIVOST A PROMĚNLIVOST ZNAKU / 103
[107]
ku, ale prolínají se, splývají a každá z nich obsahuje jednotlivce každého stáří. Bylo by možné připomenout i celý ten úhrn úsilí, které vyžaduje učení se mateřskému jazyku, a dospět tak k závěru o nemožnosti všeobecné změny. A dalo by se pak připomenout, že takováto reflexe do praxe konkrétního jazyka nevstupuje, že mluvčí si do velké míry zákonů jazyka nejsou vědomi. A když si je neuvědomují, jak je mohou měnit? A i kdyby si jich vědomi byli, bylo by třeba si připomenout, že jazykové fakty žádnou kritiku nevyvolávají v tom smyslu, že každý národ je obecně s jazykem, kterého se mu dostalo, spokojen.
Tyto ohledy jsou důležité, nejsou však závažné věcně; spíše zdůrazníme následující ohledy, jež jsou podstatnější, bezprostřednější a na nichž všechny ostatní závisejí:
(1) — Arbitrárni povaha znaku. V předchozím jsme museli připustit teoretickou možnost změny; v dalších úvahách nahlížíme, že ve skutečnosti tato arbitrárnost znaku sama chrání jazyk před každým pokusem usilujícím o jeho změnu. I kdyby si lidé byli jazyka více vědomi, což nejsou, neuměli by o něm diskutovat. Abychom totiž mohli o nějaké věci diskutovat, je třeba, aby se opírala o určitou rozumnou normu.3 Lze například debatovat o tom, zda monogamní forma manželství je rozumnější než polygamní, a uvádět důvody pro jednu i druhou. Je možné i diskutovat o určitém symbolickém systému, protože symbol má racionální vztah k označované věci (viz str. 98—9); ale u jazyka, systému arbitrárních znaků, tento základ chybí a s ním mizí i jakákoliv pevná půda pro // diskusi. Není žádný důvod, proč dávat přednost slovu soeur před sister (francouzsky a anglicky „sestra"), slovu Ochs před boeuf (německy a francouzsky „vůl") atd,
(2) — Množství znaků nutných k vytvoření libovolného jazyka. Dosah této skutečnosti je značný. Systém písma složeného z dvaceti až čtyřiceti písmen lze v nejhorším případě nahradit jiným. Totéž by platilo i o jazyku, kdyby obsahoval omezené množství prvků; jazykové znaky jsou však nespočetné.
(3) — Příliš komplexní povaha systému. Jazyk tvoří systém. Není-li, jak uvidíme, po této stránce zcela arbitrárni a vládne v něm relativní rozumnost, pak se tu ale projevuje i neschopnost lidí ho měnit. Tento systém je totiž komplexním mechanismem a nelze ho pochopit jinak než reflexí; právě ti, kteří ho užívají denně, projevují jeho hlubokou neznalost. Takovou změnu si lze představit jen v důsledku zásahu specialistů, gramatiků, logäfôí
3 Pozn. překl. De Saussure v přednáškách přímo mluvil o tom, že jazyk se pro masu mluvčích stát předmětem diskuse nemůže ani tehdy, kdyby byla „uvědomělejší" (tj. vědoma si jeho povahy), právě kvůli neexistenci normy v arbitrámím systému (Engler 1208 C).
atd., avšak zkušenost nám ukazuje, že podobné vměšování nemělo žádný úspěch.
(4) --■ Odolnost kolektivní setrvačnosti vůči jakékoliv jazykové inovaci. Jazyk je v každém okamžiku — a tento ohled je nadřazen všem ostatním — záležitostí všech. Je ve společnosti rozšířen a slouží jí, je čímsi, co každý jedinec užívá celý den.'48 V tomto ohledu ho nelze nijak s ostatními institucemi srovnávat. Předpisy určitého zákoníku, náboženské obřady, námořní signalizace atd. vždy zaměstnávají jen určité množství jednotlivců najednou a během vymezené doby; naproti tomu jazyka se v každém okamžiku účastní každý, a proto také je pod neustálým vlivem všech. Tento hlavní fakt k prokázání nemožnosti nějaké revoluce postačí. Ze všech společenských institucí nabízí jazyk nejmenší možnost využití iniciativy. // Se živo- J108]. tem společnosti tvoří jediný celek, a tento život, sám o sobě přirozeně inertní, se projevuje především jako konzervační faktor.
Avšak prohlásit, že jazyk je produkt společenských sil, nestačí k tomu, aby se jasně ukázalo, že je nesvobodný. Musíme si připomenout, že je vždy dědictvím předchozího období, a musíme i dodat, že tyto společenské síly působí v závislosti na čase. Má-li jazyk stálou povahu, není to jen proto, že je vázán vahou společenství, ale i proto, že je umístěn v čase. Tyto dva fakty jsou neodlučitelné. Solidárnost s minulostí maří v každém okamžiku svobodu volby. Říkáme člověk a pes> protože se člověk a pes říkalo už před námi.149 To v úhrnu jevu nebrání tomu, aby mezi těmito dvěma protikladnými faktory nebyla vazba: mezi arbitrárni konvencí, v jejímž důsledku je volba svobodná, a časem, díky jemuž je tato volba ustálená. Právě proto, že znak je arbitrárni, nezná jiný zákon než zákon tradice, a právě proto, že se zakládá na tradici, může být arbitrárni.150
§ 2. PROMĚNLIVOST151
Čas, který zajišťuje kontinuitu jazyka, má ještě jiný účinek, zdánlivě protikladný prvnímu: rychlejší či pomalejší změnu jazykových znaků. V jistém smyslu íze hovořit o neproměnlivosti i proměnlivosti znaku zároveň.3152
V konečném pohledu jsou oba fakty vzájemně závislé: //znak je výstave- [109J ný pak proměně, protože trvá dál. V každé proměně však dominuje přetrvá-
fl Ed. Mýlili bychom se, kdybychom F. de Saussurovi vyčítali, že je nelogický či paradoxní, protože připisuje jazyku dvě protikladné kvality. Postavením dvou nápadných terminů proti sobě chtěl jen jasné naznačit to, že jazyk se mění, aniž ho sami jeho uživatelé mohou změnit. Lze to říci i tak, že je nedotknutelný, ale nikoliv neměnný.
104 / OBECNÉ PRINCIPY
vání dřívější matérie; zpronevěra vůči minulosti je jen relativní. Proto tedy se princip změny zakládá na principu kontinuity.
Změna v čase bere na sebe různé podoby, z nichž každá by vydala na důležitou kapitolu lingvistiky.153 Aniž budeme zacházet do podrobností! podívejme se, co je třeba vydělit.
Především, nenechme se mýlit smyslem, který se tu přikládá slovu změna. Mohli bychom se domnívat, že jde zvláště o změny fonetické, které podstupuje označující, nebo o změny smyslu vztahující se k označovanému pojmu. Takové pojetí by nestačilo. Ať už jsou faktory změn jakékoliv, ať k nim dochází izolovaně nebo v kombinaci s jinými, vyústí vždy v posun vztahu mezi označovaným a označujícíma
Uveďme si několik příkladů. Z latinského necáre znamenajícího „zabít" se stalo francouzské noyers významem, který známe („utopit"). Změnily se tu jak akustický obraz, tak i pojem. Je však zbytečné lišit obě stránky tohoto jevu, stačí konstatovat globálně, že svazek mezi ideou a znakem155 se uvolnil a že v jejích vztahu došlo k posunu. Jestliže místo srovnávání slova necäre z klasické latiny s naším francouzským noyerje postavíme proti necáre z vulgární latiny 4. nebo 5. století, které znamená „utopit", jde už o něco trochu jiného. Ale i zde, i když k významnější změně označujícího nedošlo, jde o posun vztahu mezi ideou a znakem.
Staroněmecké dritteil „třetina" se vyvinulo v dnešní německé Drittel. V tomto případě se tento vztah, i když pojem zůstal týž, změnil dvojím způsobem: označující se modifikovalo nejen ve svém materiálním aspektu, ale i své gramatické formě; ideu slova Teil „díl" už neimplikuje, je to jednodu-11101   ché slovo. Tak // či onak jde vždy o posun vztahu.
V anglosaštině předpísemná podoba fôt „noha" zůstala fôt (v dnešní angličtině foot\ zatímco její plurál *foti „nohy" se změnil ve fet (dnešní anglické feet). I bez zřetele k ostatním změnám, které se tu předpokládají, je jisté jedno: došlo tu k posunu vztahu; mezi fónickou matérií a ideou se vynořily jiné korespondence.156
Jazyk je od základu neschopný se bránit proti faktorům, které vztah mezi označovaným a označujícím z jednoho okamžiku do druhého posunou. Je to jeden z důsledků arbitrárnosti znaku.
Ostatní lidské instituce — zvyky, zákony atd. — se všechny v různé míře zakládají na přirozených vztazích mezi věcmi; mezi užitými prostředky a sledovanými cíli je nutná shoda. Ani sama móda určující naše odívání není zcela arbitrárni: nelze se více než do určité míry odchýlit od podmínek diktovaných lidským tělem. Jazyk naproti tomu není ve volbě svých prostředků omezován ničím, neboť je zřejmé, že nic asociaci libovolné ideje s libovolným sledem hlásek nebrání.137
NEPRO M ĚNLIVOST A PROMĚNLIVOST ZNAKU / 105
K opravdovému pochopení toho, že jazyk je čistá instituce, podtrhoval Whitney zcela právem arbitrárni povahu znaku;158 a tím i lingvistiku zorientoval podle její skutečné osy. Dospěl však jen na začátek ä neuvědomil si, že tato arbitrárni povaha jazyk od všech ostatních institucí radikálně odděluje. Lze to dobře pozorovat na způsobu, jakým se vyvíjí. Nic není komplexnějšího : protože je zároveň umístěn ve společnosti a v čase, nemůže na něm nikdo nic měnit, z druhé strany však arbitrárnost jeho znaků s sebou teoreticky nese volnost zakládat mezi fónickou matérií a idejemi libovolný vztah. Výsledkem je, že oba tyto prvky sjednocené ve znacích si v míře odjinud neznámé uchovávají svůj vlastní život, // a že se jazyk mění, či spíše vy-vijí pod vlivem všech těch činitelů, které mohou zasahovat bud' hlásku nebo smysl. A je to vývoj osudový; neznáme příklad jediného jazyka, který by mu odolával. Na konci určitého období lze vždy konstatovat zřetelné posuny.
Platí to do takové míry, že lze tento princip ověřovat dokonce i na umělých jazycích. Kdo takový jazyk vytvořil, je jeho pánem jen do té doby, dokud se nedostane do oběhu. Od toho okamžiku však, kdy začne plnit své poslání a stává se věcí všech, se kontrola ztrácí. Pokusem tohoto druhu je esperanto; jestliže uspěje, unikne tomuto osudovému zákonu? Až skončí jeho počáteční období, vstoupí tento jazyk pravděpodobně do plného sé-miologického života; bude se pak předávat dál podle zákonů, které se zákony zamýšlenými při jeho vzniku nemají nic společného, a vrátit se zpátky nebude již možné. Člověk předstírající, že sestavil neměnný jazyk, který potomstvo bude muset přijmout takový, jaký je, by se podobal slepici snažící se vysedět kachní vejce: tento jazyk jím vytvořený by byl chtě nechtě stržen proudem, který unáší všechny jazyky.159
Kontinuita znaku v čase, spjatá se změnou v čase, je principem obecné sémiologie; potvrzují to systémy písma, řeč hluchoněmých atd.
Avšak čím je dána tato nutnost změny? Třeba nám někdo vytkne, že jsme se v tomto ohledu nevyjádřili tak explicitně jako u principu neproměnlivos-ti: je to proto, že jsme nerozlíšili různé faktory této změny. Je třeba je nahlížet v jejich různorodosti, abychom pochopili, k čemu jsou nutné.
Příčiny kontinuity jsou pozorovateli a priori dostupné, s příčinami změny napříč časem tomu však tak není. Bude prozatím lepší ustoupit od přesného popisu a omezit se na to, že budeme mluvit //o posunu vztahů obecně. [112] Čas mění vše, a není důvodu, proč by se jazyk měl tomuto univerzálnímu zákonu vymykat.160
Shrňme si etapy našeho výkladu a uveďme je do souvislosti s principy stanovenými v úvodu.
(1) Především jsme v rámci celého jevu, jaký představuje řeč, rozlišili dva faktory: jazyka, mluvu; snažili jsme se přitom vyhýbat se sterilním slovním
106 / OBECNÉ PRINCIPY
NEPROMĚNLIVOST A PROMĚNLIVOST ZNAKU / 107
definicím. Jazyk je pro nás řeč minus mluva.3 Je to úhrn jazykových zvyků, které mluvčímu umožňují rozumět a dorozumět se.&
(2) Avšak tato disciplína stále ještě ponechává jazyk vně jeho sociální reality, dělá z něj cosi neskutečného, protože z této reality zahrnuje jen aspekt jediný, aspekt individuální. K tomu, aby byl jazyk jazykem, je třeba masy mluvčích. Přes všechno zdání neexistuje nikdy vně sociálního faktu,' protože to je jev sémiologický.161 Jeho sociální povaha je jedním z jeho vnitřních rysů; jeho plná definice před nás staví dvě neoddělitelné věci, jak ukazuje toto schéma:
a Pozn. překl. Tento poměr všech tři pojmů (přestože to přesná formulace de Saussurova není) se objevuje až v zápiscích z třetiho kursu, kde je k nim dodáno mimo jiné i: „Jazyk = psychické jádro (noeud = uzel) mezi ideou a znakem." (Engler 1284 C.)
b Pozn. překl. Nesnadný poměr těchto tří pojmů, daný jejich neustálým vývojem, jehož různé vývojové etapy odrážejí i jednotlivé citace v C.L.G., vystihuje snad nejadekvátněji Koernero-vo schéma (Koerner 1974, 233), zaměřené polemicky především proti Godelovi (Godel 1957 Í49): '
schopnost řeči
{předpoklad existence jazyka a tvorby mluvy, avšak vně vlastni lingvistiky)
[mluvní akt]        mluva <
( = 1: individuální realizace jazyka
2: zdroj jazykové inovace)
jazyk
( = sociální konvence vytvářející systém znaků, který umožňuje kódování a dekódování mluvy)
(= úhrn jazykových výrazů zkoumajícímu přímo nedostupný)
De Saussure rozlišil dichotomii jazyk — mluva (langue-parole) velmi pozdě, mluví o ní až r. 1911 v 3. kursu, kde se snaží napravit a rozlišit předchozí splývání (srov. např. jeho vlastní schéma na str. 50, které je z tohoto období, editory nepřejaté). V tomto posledním období se řeč (iangage) mění už v cosi jasně nedefinovatelného a lingvistovi přímo nedostupného (srov Engler 1282-6 D,C).
Za těchto podmínek je však jazyk jen životný, nikoliv žijící; uvažovali jsme totiž jen o sociální realitě, a ne o faktu historickém.162
(3) Jelikož je jazykový znak arbitrárni, zdá se, že takto definovaný jazyk je volným systémem, který lze libovolně organizovat a který výlučně závisí na určitém racionálním principu. Jeho sociální povaha, vzatá sama o sobě, tomuto hledisku nijak zvlášť neodporuje. Kolektivní psychologie neoperuje pochopitelně s čistě logickou matérií; v úvahu je třeba vzít vše, co tuto rozumnost v praktických vztazích jednoho jednotlivce k druhému odsouvá. // To však nám přesto nebrání v tom, pohlížet na jazyk jako na prostou konvenci, obmenitelnou podle libovůle zainteresovaných osob; brání nám v tom působení času, které se kombinuje s působením sociální síly. Vně jeho trvání není jazyková realita úplná a žádný závěr není možný.
Uvažujeme-li jazyk v čase bez masy mluvčích — předpokládejme, že určitý izolovaný jedinec žije několik století —, žádnou změnu možná nezjistíme; čas na něj nebude působit. Naopak, predstavíme-li si masu mluvčích bez času, neuvidíme zase účinek sociálních sil působících na jazyk. Máme-li spočívat v realitě, je tudíž třeba k našemu prvnímu schématu připojit znak naznačující průběh času:
Cas
	Jazyk	
		
		
	Masa mluvčích	
Jazyk tudíž nemá volnpst, neboť čas umožňuje sociálnim silám, jež na něj působí, aby svůj účinek projevily. Tak dospíváme k principu kontinuity, který tuto volnost ruší. Kontinuita však nutně implikuje změnu, větší či menší posun vztahů mezi označujícím a označovaným.
1113]