„To sc ještě uvidí," řekl Brice.
„Poradím vám něco jiného," řekla Corinne.
RAK
II
Vlak projížděl sněhobílou stepí míjeje zástupy žobravých mužiku, vracejících se /. podzemního trhu v Goldzinu.
Špinavou noc vystřídalo denní světlo a Corinne se jala pozorovat krajinu. Ta si to zavčas uvědomila a skromné zalezla do blízké králičí nory.
Saturnovi Lamielovi zbývalo půl druhé ruky a jedna noha. Vzhledem k tomu, že mezním usnul, nebylo ani pomyšlení, že by promluvil.
Vlak projel Goldzinem. Od Konosirova jej dělilo pouhých šest verst.
Jakkoli byli Brice, Jacques a Raymond vyčerpáni, nepřestávali pociťoval silnou morální odpovědnost, visící na třech zelených nitích, každému na jedné.
Vagónem zaznělo poslední zvonění a Saturn sebou trhl. Brice upustil jehlici a Jacques se málem popálil o žehličku. Raymond pokračoval v soustředěném hledání jater, ale Briccův prak zanášel.
Saturn otevřel oči a namáhavě usedl; nepřítomnost levé hýždě ztěžovala rovnováhu. Přikryl rozdrcenou nohu skotským plédem. Boty jeho spolucestujících začvachtaly o podlahu.
Tehdv Saturn potřese plavou hřívou a mile se usměje.
„Že ale nejsem moc řečnej, co?" řekne.
Vlak právě vjížděl do Konostrova. Tak jako lak tam všichni vystupovali.
1
Jacques Théjardin ležel v posteli a bylo mu mizerně. Chytil lazařinu, kdvž hrál v průvanu na morózní iloutnu. Komorní orchestr, jehož bvl členem, neodmítal vzhledem k těžkým časům koncertovat ani na chodbě; ale jestliže to hudebníkům umožňovalo vzdoroval nepřízni doby, zhusta to zanechávalo stopy na jejich zdraví. Jacquesovi Théjardinovi nebylo dobře. Jeho hlava se protáhla jedním směrem a mozek tomuto pohybu nestačil; prázdnota, která takto vznikla, se posléze zvolna zaplnila cizorodými tělísky, parazitními myšlenkami a podstatně méně konzistentní, dotíravou bolestí v podobě ostrých šupinek, které připomínaly sekanou kyselinu bonton. Chvílemi přepadával Jacquesa Théjardina kašel, a cizí tělíska tvrdě bušila do jeho lebeční stěny, divoce vyrážela po jejím zakřivení, jako když z vany vyšplíchne voda, a pak zase dopadala zpátky jedno přes druhé se skřípavým zvukem rozšlápnutých kobylek. Semtam praskla nějaká bublina a bělavé stopy titěrných šplíchnutí, měkké jak pavouci útroby, hvězdně zářily na lebeční klenbě, dokud je nestrhl protiproud. Po každém náporu kašle Jacques Théjardin úzkostně vyčkával okamžik, kdy se rozkašle znovu, a sledoval z tohoto důvodu prchající vteřiny na stupnici přesýpacích hodin, stojících na jeho nočním stolku. Trápilo ho pomyšlení, že nebude moci cvičit na floutnu.jak byl zvyklý: jeho rty změknou, jeho prsty nakynou a bude muset začít od nuly. Morózní floutna vyžaduje od svých ctitelů clě-
sivou vůli, neboť naučil se na ni hrát je nesmírně obtížné, ale to málo, co se naučíte, můžete velice rychle zapomenout. Procházel si v duchu závěr osmnácté věty bémol, kterou právě studoval, a trylky v padesátém šestém a padesátém sedmém taktu mu přitížily. Cítil, že se blíží nový záchvat kašle a zakryl si ústa, aby alespoň něco z něho zadržel. Kašel stoupal, naplnil pru-dnšnici a vyrazil mohutným, bouřlivým proudem; tvárjacquesa Théjardina /nachověla a jeho oči se podlily krví. Osušil si je cípem kapesníku; vybral si červený, aby ho nezašpinil.
Lak hlasitě, že mu to potrhalo plíce, /lomil se jak skládací metr a zalapal po dechu; ani nevnímal, jak ho bytná něžně a hbité poplácává po zádech vc snaze zarazit kašel.
Jsem úplně pitomá,1* nadávala si, že ho rozesmála. „Mohlo mě to napadnout, že nemáte náladu na hraní."
Vrátila mu lžičku, a zatímco pil malými doušky čaj šelmovské chuti a míchal si v něm cukr, přidržovala mu šálek. Spolkl dvě tabletky aspirinu.
„Děkuju," řekl. „Zkusím teď usnout."
„Přinesu vám ještě čaj," řekla bytná a složila natřikrát šálek a kameninový čajník, aby je mohla snáze odnést.
II
Schodiště zavrnělo. Schodišti!í konstrukce, vzepřená na kovových tyčích, se zachví vala jako gong; určitě mu bytná nese lipový čaj. Když se pije lipový čaj pravidelně, nakonec ucpe prostatu, ale Jacques Théjardin to s lipovým čajem nepřeháněl a jistě se mu poštěstí vyhnout se operaci. Bytné už zbývalo jen jedno patro. Byla to krásná, mohutná, pěiatřicctiletá žena.Její muž, který strávil dlouhé měsíce v Německu jako válečný zajatec, se po návratu zavedl v oboru instalace ostnatého drátu, protože bylo načase, aby zase on zavíral druhé. Den za dnem vymezoval kravám na venkově životní prostor a jen zřídkakdy o sobě dával vědět. Vstoupila bez zaklepání a zářivě se na Jacquesa usmála. Přinesla čajník z modré kameniny a šálek a postavila je na noční stolek. Když se sklonila, aby upravila polštáře, její pootevřený župan se rozzel nad mechovými stíny a Jacques ucítil prudkou vůni jejího ježatého mystéria. Zamrkal, protože pach ho udeřil do tváře, a ukázal prstem na doličné místo.
„Promiňte," řekl, „ale..."
Ncdopověděl, protože ho přepadl silný záchvat kašle. Bytná si nechápavě drbala podbřišek.
„Totiž... ta vaše... věc..." dokončil.
Aby ho rozveselila, vzala do obou rukou jarý- předmět a napodobila jím kachnu čvachtající v bahně; protože však nechtěla, aby se Jacques znovu rozkašlal, spěšně si přitáhla župan. Po mladíkově tváři se mihl chabý úsměv.
„Normálně," vysvětlil na omluvu, „to mám moc rád, ale led' mám pocit, že mi z těch všech zvuků, šumů a vůní praskne hlava..."
„Mám vám nalil trochu čaje?" navrhla mateřsky.
Jelikož pustila při nalévání cípy županu, znovu se rozevřel! Jacques poškádlil breberku koncem lžíce, a ta po ní najednou chňapla. Rozesmál se
III
Náhle se prudce vytrhl ze spánku. Z aspirinu se zpotil: ajelikož ve smyslu Archimedova zákona ztratil váhu rovnající se objemu přemístěného potu, jeho tělo se nadzvedlo nad matraci a vzalo s sebou prostěradla a přikrývky. Vzniklý průvan čeřil louži potu, na níž se kolébal, a do boků mu narážely vlnky. Vytáhl z matrace zátku a pot odtekl. Jeho tělo zvolna kleslo a znovu spočinulo na prostěradle. Ĺ prostěradla se kouřilo jak z [jarního koně. Po potu zůstala matlavá scdlina, a on po ní klouzal, jak se snažil nazdvihnout a opřít se o houbovitý polštář. Hlava inu začala tlumeně vibrovat. Kdesi za mozkem se mu roztočily žernovy a jaly se drtil substance dosud poletující v prázdnotě jeho lebky. Pomalu zvedl ruce a opatrně si ohmatal hlavu. Deformace byla patrná. Jeho prsty sklouzly ze zátylku k napuchlým lemenním oblastem, dotkly se čela, sledovaly strmý okraj očnic a doputovaly k spánkům, načež sc věnovaly lícním kostem, které pod tlakem poněkud měnily tvar. Jacques Théjardin by moc rád viděl přesný tvar své lebky. Některé lebky jsou tak pěkné, zvláště z profilu, tak symetrické, tak kulaté. Když byl loni nemocný, dal si udělal rentgenový snímek, a všechny ženy, kterým jej ukázal, se na počkání staly jeho milenkami. To prodloužení vzadu a ta na-puchlost kolem temenních kostí mu dělaly velké starosti. Že by morózní floutna... Jeho ruce se vrátily na zátylek a chvilku meškaly na mísiě, kde je hlava nasazena na krk. Kulový- čep se oláčel nehlučně, byť poněkud ztěžka. S bezmocným povzdechem svěsil ruce podél těla, a vrtě svižně hýžděmi zprava doleva, vyhloubil si v doposud tvárném, ale už tuhnoucím Škraloupu pohodlný důleček. Netroufal si dělat rozmáchlé pohyby, neboť když se opřel o pravou ruku. pot v matraci naráz přetekl zleva doprava, rozkomíhal
postel, a aby se Théjardin jakžtakž udržel nahoře, musel si přivázat koleni beder široký popruh z šedivého plátna. Kdy/ sc opřel o druhou ruku. posici se loiálně převrhla a soused pod ním mládl do stropu vidlicí na kým: její vůně přitom vzlínala škvírami v prknech podlahy a zvedala Thcjardi-novi hlavu. Nechtěl vypustit matraci na podlahu. Pekař na nároží mu za všechen ten pot dobře platil: plní jím láhve s etiketou „Trudný znoj" a lidé si ho kupují, aby snáze spolykali chleba od erárního zásobování, spálený na devadesát devět procent. „Už tak uekašlu." řekl si.
Jeho hrud pracovala pravidelně a šelest jeho plk byl už téměř nepostřehnutelný. Opatrně natáhl pravou ruku a sáhl po [loutně, levicí na židli u postele. Položil ji sedle sebe a pak jeho ruce zamířily k hlavě, sklouzly ze zátylku k temenním oblastem, dotkly se čela a sledovaly strmý okraj očnic.
IV
„Bylo ho jedenáct litru.'' řekl pekař.
„Pár liU"ů jsem vybryndal," omluvil se Théjardin. „Matrace není úplně vodotěsná."
„Není čirej," dodal pekař. „Bylo by správnější počítal to jako deset litru." „Tak jako tak prodáte jedenáct litrů," řekl Jacqucs. „To jistě," řekl pekař, „ale nemám přitom čisté svědomí. To musíte vzít v úvahu.'
„Potrebujú prachy," řek) jacqucs. „Už tři dny jsem nehrál." „Takv na lom nejsem nejlíp," řekl pekař. „Devětadvacet koní pod kapotou, to něco stojí, a služebnictvo mě přivede na mizinu." „Kolik mi můžete dát?" zeptal sc Jacques.
„Ksakm," řekl pekař, „domluvme se na třech francích za litr a budeme počítat jedenáct jako deset."
„Přitlačte," řekl Jacqucs. „To je málo."
„Tak ať jsem škodnej," řekl pekař. „Půjdu na třicet tři franků, aleje to od vás lumpárna."
„Dejte mi je," řekl jacques.
Pekař vytáhl z prkenice šest sedmifrankovek.
„Vraůc mi devět franku," řekl.
„Mám jen desetifrank," řekl Jacques.
„Nevadí. Jsme vyrovnaný," řekl pekař.
Schoval peníze, zvedl kýbl a obrátil se ke dveřím. „Nadělejte mi další," řekl. „Ne," řekl Jacques. „Už nemám horečku." „Smůla," řekl pekař a odešel.
|acqucsovy i icczamíi ly k hlavě. Začal si iladi ii. >i >vaiu kosti. Zkouší:! nadzdvihnout lebku; byl by rád věděl, kolik přesně váží, ale musel m počkat, až bude úplně zdráv. Taky mu přitom vadil krk.
V
Ztěžka odhrnul přikrývky. Před ním se táhly jeho hubené nohy, v důsledku pětidenní nehybnosti celé zprohýbané. Nevzrušeně je pozoroval, zkoušel je vyhladit dlaní. Pak to vzdal, posadil se na kraj postele a namáhavě vstal. Kvůli nohám přišel o dobrých pět centimetru. Vypjal hrud a uslyšel praskání žeber. Lazařina se na něm podepsala. Dlouhé zplihlé záhyby županu mu visely přes vychrtlé hýždě. S těmi změklými rty a s těmi oteklými prsty už nemohl hiát na morózní řloutnu, to mu bylo hned jasné.
Deprimované klesl na židli,.s hlavou v dlaních, jeho prsty mechanicky ohmatávaly spánky a těžké čelo.
V!
Séf orchestru, ve kterém Jacques hrál. sloupal po schodech; postál minutu přede dveřmi, přečetl si vizitku a vešel. „Dobrý den," řekl. ..Tak co, je to lepší?" „Hned vstanu," řekl Jacques. ,Jsem celý hadrový." „Na schodišti je něco cílil," řekl šéf. „To je bytná," řekl Jacques. „Nikdy si nezavře župan." „Pěkná vůně," řekl šéf. Jako králičí remízek." ,Ano," řekl Jacques. „Kdv si s námi zahraješ?" zeptal se šéf.
„Máte něco?" zeptal se jacques. „Nechtěl bych už hrát na chodbě. Koneckonců, komorní hudba je komorní hudba..."
„Chceš tím snad říct, že za to můžu já, že jsi chytil lazařínu?" řekl šéf „Všichni jsme prcce hráli na chodbě .."
30
Já vím," řekl Jacques, „alf jen na mě tam láhlo, proto vám nic nebylo." INSTALATÉR „Máš hloupé řeči," řekl šéf. „Ty jsi by] ostatně vždycky prevít." „Nebyl," řekl Jacques, „ale nebaví mě být nemocný, na lo mám právo." „Měl bych tě vyměnit," řekl šéf. „Nemůžeme hrát s chlapem, kterému není nic rechl."
„Vždyť," řekl Jacques, „jsem málem chcípnul!"
„Neštvi mě," řekl šéf. .Já za nic nemůžu. Kdy se můžeš vrátil?"
„Nevím," řekl Jacques. Jsem celý hadrový."
„Trochu to přeháníš," řekl šéf. „Takhle se nedá pracovat. Řeknu Albertovi, aby to vzal za tebe."
„Dej mi ty dva honoráře, co mi dlužíš," řekl Jacques. „Musím zaplatil
bytné."
' „Nemám u sebe prachy," řekl šéf. „Měj se. Zajdu za Albertem. Ty jsi moc velkej prevít."
„Kdy ty prachy dostanu?" řekl Jacques. „Neboj se... Dostaneš je," řekl šéf. Já jdu."
Jacqucsovy prsty bloudily po čele a oči měl přivřené. Tak asi čtyři kila, lo bv tak mohlo být... I
Vil
Malý lihový' vařič zdatně bručel a voda, rozčilená um hlukem, se v hliníkovém hrnci roztřásla. Na tak lehoučký vařič to bylo moc vody, ale vše nasvědčovalo, že se nevzdá.
Jacques čekal na židli. Aby se zabavil, trochu cvičil na floutnu. Pokaždé minul bé o dva centimetry, ale nakonec je chytil a vítězoslavně je rozmáčkl mezi prsty. Dostával se do formy.
Přestal, protože bolest v hlavě se taky dostávala do formy A voda začínala vřít.
„Možná že víc než čtyři kila," řekl si. „Uvidíme..."
Nato vzal velký nuž a uřízl si hlavu. Hodil ji do vroucí vody a přidal trochu sody, aby váhu nezfalšovala nečistota. A pak umřel, ještě dříve než to dokončil, protože tohle se odehrálo v roce 1945 a lékařství ještě nebylo na té úrovni jako dneska. Vystoupil na nebe ve velkém kulatém obláčku. Neměl proč jít jinam.
Ozval se zvonek, ale nemohla to být Jasmína, ta zrovna byla se svým milencem nakupovat v jednom pochybném kšefte. A taky to nemohl být strýček, protože ten před dvěma roky umřel. Pes zvonil dvakrát a já jsem měl klíč. Takže musím přijít na něco jiného. Bylo to zvláštní zvonění: těžkopádné... trochu dusné... ne, spíše hutné... pomalé a mastné.
Cili instalatér. Vstoupil, na rameni řemen, na řemeni podřadnou brašnu z kůže chcíplého býložravce, v brašně znělý kov. „Koupelna je támhle," pravil s gesiem lučištníka.
Neplál se. Konečně mi objasnil, kde- se v tomto bytě nalézá koupelna, kterou bych mohl, nebýt jeho poznámky, ještě bůhvíjak dlouho lokalizoval bez nároku na onu přesnost, jež naráz vysvitla z jeho krátké věty.
Ježto Jasmína byla pryč, ježto můj strýc byl mrtev a ježto pes - obvykle -zvonil dvakrát, v domě bylo v tuto denní hodinu jen mých jedenáct synovců a neteří, zabraných v kuchyni do hry s plynovými kamny, a jinak tu panovalo naprosté ticho.
Instalatér dorazil složitou oklikou, odvisející ad jeho gesta, do salónu. Nasměroval jsem ho proto správně a dovedl jsem ho až do koupelny. Když jsem chtěl vstoupit spolu s ním, zabránil mi v tom; nikterak hrubě, avšak s rozhodností, jíž se vyznačují odborníci.
?,2