, I
'. ,Myslím, že jsem tenkráte mu Každá žilka hrála, krev
~iI"i1i1 •••~, . byla rozvařena .
. Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý
vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé
( " mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak
se rozhučela mohutnábouř, zapraskalliják, a bouř a liják trvaly až
do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U tří
.Iilií, poblíž Strahovské brány. Malý to -hostinec, četněji tenkráte navštívený
jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavi1ise.
tancem .kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod
arkádkami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na
ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela
v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké
oddechy a vždy zas se roz zvonilo znovu. Chvílkami hleděljsem '
otevřeným oknem na točící, smějící se páry; chvilkami zas zahleděl
jsem se ven do tmavé zahrádky. Někdy, když šlehnul jasnější blesk,
viděl jsem u zahradní zdi a, na konci arkád bílé hromady lidských
kosti. Bývalť zde druhdy hřbitůvek a právě tento týden vykopali
z něho kostry, aby je převezli jinam. Půda byla ještě rozryta, hroby
otevřeny.
Ale vydržel jsem u svého stolu' vždy jen na krátký čas. Vždy jsem
se zas zdvihnul a přikročil na chvílku k dokořán odevřeným dveřím
salónku, abych na tančící se podíval blíž. Vábilo mne tam krásné,
as osmnáctileté děvče. Štíhlý vzrůst, plné, teplé formy, v týlu přistřižený
volný černý vlas, oblý hladký obličej, světlé oko - krásné
děvče! Zvláště ale mne.vábilo to oko její. Jak voda jasné, jak vodní'
hladina záhadné, takové neúkojné, které ti přivolává ihned slova:
."Spíše se nasytí oheň dřeva moře vod, než krásnooká nasytí se mužů."
Tančila skoro ustavičně. Ale dobře pozorovala, že vábí zraky moje.
Když tančila kolem dveří, mezi nimiž jsem stál, vždy upřeně se zadíval
a na mne, a když tančila salónkem dál, viděl a cítil jsem, že při
každém otočení zavazuje její zrak o mne. Nepozoroval jsem, že by
byla s někým promluvila.
Již zase jsem tam stál. Zraky naše se ihned setkaly, ač děvče stálo
r8r
v řadě poslední. Čtverylka se chýlila ku konci, pátá tura dozněla,
vtom veběhlo jiné děvče do sálu, udýchané a promoklé. Prodralo se
až ku krásnooké. Hudba začala právě turu šestou. Mezi prvním řetězem
šeptala přibylá krásnooké něco a tato kývla mlčky hlavou: Šestá
tura trvala trochu dýl, komandoval ji svižný kadetík. Když byl konec,
pohlédla krásnooká ještě jednou ke dveřím zahradním, pak šla
ku předním dveřím salónku.. Viděl jsem ji, jak venku Sl dává svrchní
,ša~y přes hlavu, pak zmizela. .
Šel jsem a Usedl zas na místo své. Bouř začala teď jakoby znovu;
jakoby ještě nebyla si ani zahlomozila; vítr hučel silou novou, blesky
tloukly. Naslouchaljsem v rozechvění, ale mysliljsemjen na to děvče,
na ty zázračné očijejí. Na cestu domů nebylo beztoho ani pomyšlení.
As po čtvrthodině zas jsem se podíval ku dveřím salónku. Zde
stála krásnooká opět. Rovnala si promoklé šaty, utírala vlhké vlasy
a starší nějaká družka jí pomáhala.
"A proč jsi šla v té nehodě domů?" tázala se tato.
. "Sestra přišla pro mne." Hlas její slyšel jsem teď po prvé. Byl hedvábně
měkký, zvučný.
"Stalo se něco doma?" .
"Ma tka zrovna umřela."
. Zachvěl jsem se.
Krásnóoká se otočila a vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne,
zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se' ruky
své. U chopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká.
Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo
volně.
Bouř dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní,
nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem násjak .
by mrtví řvali z hrobů,
Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její
šat, cítil měkké tělo, teplý, sálající dech - bylo mně, jako bych musil
vypít tu zlotřilou dušiz ní!