II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
Ačkoli Tomáš z Cantimpré popisuje ve svých knihách věnovaných zoologii převážně zvířata projevující ve svém vzhledu či chování neobvyklé rysy - ať již se jedná o tvory běžné známé, nebo naopak exotické či bájné -, přece z této rozsáhlé skupiny pozoruhodných živočichů vyděluje ještě takové, jejichž zvláštnost jako by překračovala jakousi hranici a vstupovala do nové kategorie, pro kterou má Tomáš označení monstrum. V moderních jazycích se tímto výrazem míní něco podivného, co se odchyluje od „normálního" tvaru či velikosti, nějaký neobyčejný úkaz budící úžas a hrůzu nebo lidská či zvířecí obluda. Z obsahu středověkých popisů lidských i zvířecích tvorů označených jako monstra však vyplývá, že latinský ekvivalent měl pro středověké autory pravděpodobně širší význam a že jej nelze překládat vždy slovem „zrůda", „nestvůra" či „příšera". Jak si tedy někteří tvorové vysloužili přídomek monstrum a co znamená tento termín pro Tomáše i jiné středověké autory?
Středověké představy o zvířecích monstrech vycházejí do určité míry z pojetí starověkých Řeků a Římanů, v klasických dílech se však s termínem monstrum pro označení živočichů podivného vzhledu a chování nesetkáme příliš často. Starověcí autoři se o takových tvorech vyjadřovali převážně jako o zvířatech (animalia) či šelmách (ferae, bestiae), popřípadě je zařazovali mezi divy a pozoruhodnosti (-dofú|jiaTa, miracula, mirabilia) exotických krajů. Dokonce i Plinius Starší, jehož text ovlivnil popisy podivných tvorů ve středověkých encyklopediích největší měrou, uvádí termín monstrum jen na několika místech. Z létavců takto označuje výra, který obývá opuštěné, nepřístupné a nehostinné lokality a namísto zpěvu obvyklého pro ptáky vydává jen jakési žalostné houkání. Ze čtvernožců pokládá za monstra některé zvláštní tvory žijící v Etiopii, jako je například okřídlený kůň pegas, indičtí býci
71
Šest knih o zvířatech
II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
s jedním či se třemi rohy a leucrocota, jež napodobuje lidský hlas a má strašlivý vzhled - hlavu jako velbloud a velkou tlamu protaženou až k uším, hruď jako lev, zadní část těla jako jelen a na nohou rozštěpená kopyta. Z hadů užívá tento termín výhradně pro baziliška a v knize o mořských živočiších nalezneme výraz monstrum pouze při popisu lstivých „mořských psů", v rámci vyprávění o obrovité chobotnici, která v jedné oblasti Středozemního moře vycházela na břeh krást potravu, a v souvislosti se zmínkou o podivných tvorech připomínajících svým zjevem rostlinné plody nebo různé předměty.164
Pojem „monstrum" (TÉQcts, monstrum), tak často užívaný ve středověku, byl v klasických řeckých a latinských spisech vyhrazen převážně pro lidské či zvířecí jednotlivce, v nichž se projevoval současně zvířecí i lidský prvek, kteří byli směsí dvou či více zvířat nebo jejichž vzhled vybočoval z běžné normy - jako byl kupříkladu člověk se lví hlavou, had s nohama či pták se čtyřmi křídly.165 Někdy se dostalo tohoto pojmenování také zvířecím či polo-zvířecím křížencům známým z řecké mytologie, jejichž tělesná podoba porušovala zákony přirozených forem.166 Takoví tvorové vznikli podle názoru starověkých autorů contra náturám, tedy v nesouladu s přírodou,167 a byli tudíž často chápáni jako výstraha před následující pohromou, jako varování bohů. Tuto funkci termínu monstrum vyjadřují zřetelněji synonymní výrazy prodigium, portentum či ostentum, jež mají všechny význam podivného, ne-
164 Srv. Plinius Starší, Natur, hist. X,34 (výr), VIII.72 (pegas, třírozí býci, leukrokota), VIII,78 a XXIX,66 (bazilišek), IX,3 (tvorové připomínající hrozen, okurku, meč, pilu), IX,91-92 (chobotnice), IX,153 (mořští psi).
165 Srv. Valerius Maximus, Facta et dieta memorab. 1,6,5, Festus, De verb. signif., str. 147,10.
166 Homér, Od. XII,87, označuje za zlou obludu (TTÉXoúg xctxóv) Skyl-lu, Ovídius, Metám. VIII, 156, užívá termín monstrum pro Minótaura, a Vergilius, Aen. 111,214, uvádí tento výraz ve spojitosti s Harpyjemi.
167 Srv. Festus, De verb. signif., str. 147,10: monstra dieuntur naturae modům egredientia, Fronto, Diff. (GL VII,520): monstrum est contra náturám.
72
přirozeného jevu, který je nutno vykládat jako znamení, jež člověku ohlašuje a ukazuje, co se má odehrát v blízké budoucnosti. Taková znamení byla často spojena s mimořádnými klimatickými úkazy, neméně často se však odvozovaly boží záměry z tělesných anomálií, jež byly shledány u právě narozených lidských či zvířecích mláďat,168 nebo z mimořádných schopností některých živočichů - kupříkladu líčení o neuvěřitelné síle malé ryby štítovce, jež se dokáže přisát k lodi a zpomalit její plavbu, zakončuje Plinius historkou o štítovci, který takto zdržel na cestě do Antia císaře Caligulu a jehož lze pokládat za jakýsi druh věštného znamení, protože brzy po svém návratu byl Caligula zavražděn.169
V tomto významu vnímá pojmy monstrum a portentum také Isidor ze Sevilly, jehož kapitola o lidských monstrech, zasazená do jedenácté knihy Etymologií pojednávající o tělesné a duševní stránce člověka, tvořila jakýsi předěl mezi starověkým a středověkým chápáním výrazu „monstrum". V úvodu, který předchází výčtu jednotlivých tělesných anomálií, Isidor navazuje na antické výklady termínů užívaných pro označení věštných znamení a uvádí dvě události, na nichž lze dokázat, jak Bůh používá nepřirozeně zrozené tvory jako výstrahu, jíž varuje člověka před hrozící pohromou: Xerxa prý upozornila na blížící se zánik jeho království liška zrozená z klisny a předzvěstí nenadálé smrti Alexandra Velikého měla být zrůda, která se narodila jedné ženě - horní část těla tohoto znetvořeného jedince měla podobu mrtvého člověka, zatímco dolní část se skládala z těl různých živých zvířat.170
168 Za zlověstné znamení bylo vykládáno mimo jiné narození lidského či zvířecího jedince s mužským i ženským pohlavím (srv. např. Hérodo-tos, Hist. VII,57, Plinius Starší, Natur, hist. VII,34 a XI.262; Aristoteles řadí tento jev mezi tělesné anomálie, jež označuje termínem Tépas).
169 Srv. Plinius Starší, Natur, hist. XXXII.4, který se o této rybě vyjadřuje jako o auspicalis pisciculus; štítovec v tomto případě dokázal podle tvrzení očitých svědků zpomalit pětiveslici, a překonat tak úsilí asi čtyř set veslařů. Ke štítovci viz výše pozn. 62.
170 Srv. Isidor ze Sevilly, Etymol. XI,3,5. O znamení určeném Xerxovi srv. Hérodotos, Hist. VII.57, podle jehož verze vrhla klisna zajíce.
73
i
Šest knih o zvířatech
II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
V ostatních pasážích této kapitoly se však Isidor od starověkých autorů odlišuje, a to v několika směrech. Za prvé nesouhlasí s jejich tvrzením, že veškeří podivní a zdeformovaní tvorové vznikli v rozporu s přírodou neboli proti přirozenému řádu (contra náturám). Vše se totiž podle Isidora děje z Boží vůle a Bůh, kterému pohané říkají někdy také Nátura, si přál existenci přírody, v níž budou zastoupena všechna stvoření.171 Isidor zde navázal na Augustina, který se v díle De civitate Dei dotýká krátce některých anomálií ve vzhledu lidí a lidských ras. Jejich jména a popis převzal Augustin od Plinia Staršího, avšak na rozdíl od římského polyhistora, který uvádí cizokrajné národy v knihách věnovaných geografii a nikterak je nehodnotí, nebo se o nich vyjadřuje jako o podivuhodnostech a divech,172 Augustin je označuje za mon-strosa hominum genera. Zároveň ale vyslovuje přesvědčení, že tito tvorové náležejí mezi Boží stvoření a že Bůh je v této podobě stvořil záměrně.173
Za druhé Isidor, pravděpodobně též pod vlivem Augustina, aplikuje pojem monstrum na celé lidské národy, a nikoli jen na znetvořené lidské či zvířecí jednotlivce, a je tak strůjcem představy o celé škále podivných lidských ras, jež se vtělila do děl pozdějších středověkých autorů v podobě obsáhlých kapitol či knih; sám Tomáš z Cantimpré, jak již bylo uvedeno, věnoval tomuto tématu celou jednu knihu. A nakonec se Isidor od řady antických autorů odlišuje svou snahou vysvětlit racionálně některé lidské, zvířecí i hybridní postavy z antické mytologie {hominum fabulosa portenta, monstra quaedam inrationabilium animantium), podobně jako o to usiloval Palaifatos a další řečtí mythografové. Obr Géryón nebyl lidský netvor se třemi těly, nýbrž ve skutečnosti šlo o tři bratry, kteří byli natolik svorní, že působili jako jedna duše ve třech tělech. Gorgony, podle tradice okřídlené ženy s kovovými pěstmi a se zmijemi ve vlasech, při pohledu na něž se každý pro-
měnil v kámen, byly vlastně tři nesmírně krásné sestry, které na sebe poutaly pozornost do té míry, že ten, kdo se na ně díval, vypadal jako zkamenělý. Sirény s tělem napůl ženským a napůl ptačím byly nevěstky, které ožebračovaly své zákazníky a ti jim kladli za vinu, že v životě ztroskotali. Podobné racionální vysvětlení nalezl Isidor i pro některá zvířecí monstra. O Hydře se prý vypravuje, že to byl vodní had s devíti hlavami, jemuž po useknutí jedné hlavy vyrostly tři nové. Ví se však, že Hydra bylo místo chrlící vodu, jež ničila blízké město, a pokud se jeden z otvorů uzavřel, otevřelo se hned několik nových. Chiméru si lidé představují jako bytost s hlavou lva a s tělem napůl dračím a napůl kozím, někteří přírodovědci však soudí, že se ve skutečnosti jedná o horu v Ki-likii, na níž žijí někde lvi a kozy, jinde hadi a z níž na určitých místech vyšlehují plameny.174
Isidor charakterizuje jako neobvyklá a nepřirozená stvoření taková, která mají buď příliš velké nebo příliš malé tělo, vyznačují se disproporcí jednotlivých tělesných částí, ať již se jedná o velikost, počet nebo tvar, dále absencí některé tělesné partie, umístěním určitých orgánů v těle na nesprávném místě, nebo předčasným či nevčasným zrozením; za zvláštní pokládá také tvory, v nichž se mísí lidský a zvířecí prvek nebo ve kterých lze vypozorovat rysy více druhů zvířat.175 Ačkoli se toto členění týká v převážné většině lidských jedinců a ras a z neobvyklých zvířecích tvorů či z lidských bytostí, v nichž se projevují i zvířecí prvky, se v této knize dočítáme kromě výše uvedených již pouze o Ker-berovi, Minótaurovi, Kentaurech, Onokentaurovi a Hippoken-taurech,176 Isidorův přehled jednotlivých typů tělesných odlišností lze aplikovat i na živočichy. Isidor sám však ve dvanácté knize Etymologií, jež je věnována zoologii, žádné z bájných či neobvyklých zvířat jako monstrum neoznačuje a stejně ojediněle se před vznikem Tomášovy encyklopedie setkáváme s tímto termínem i u jiných středověkých autorů.
171 Srv. Isidor ze Sevilly, Etymol. XI,3,1.
172 Viz výše pozn. 47.
173 Srv. Augustin, De civ. Dei, XVI,8 a XXI,8 (CCL 48,508-509 a 771).
174 Srv. Isidor ze Sevilly, Etymol. XI.3,28-31.34-36.
175 Srv. Isidor ze Sevilly, Etymol. XI,3,7-11.
176 Srv. Isidor ze Sevilly, Etymol. XI.3,33-39.
74
75
Šest knih o zvířatech
V období mezi 7. a 13. stoletím se označení monstrum pro zvířecí či hybridní postavy známé z antické mytologie a pro exotické živočichy podivného vzhledu a chování objevuje ve větší míře pouze v díle Liber monstrorum,111 které vzniklo pravděpodobně v průběhu 8. století v anglosaském prostředí a jehož cílem je podle vlastních autorových slov výklad o těch nej strašlivějších tvorech, o jakých kdy svět slyšel či četl - znetvořených lidech, hrozivých šelmách a děsivých dracích a hadech.178 Oproti Isidorovi ze Sevilly však autor nepřihlížel pouze k tělesným deformacím, nýbrž snažil se zaznamenat i živočichy vyznačující se zuřivou a nelítostnou povahou, a tak se objevují v jeho textu nejen bájné zvířecí a hybridní obludy Sirény, Hippokentauři, Skylla, Harpyje, Chiméra a Kerberos,179 ale i skutečně existující zvířata jako lev, tygr, rys, slon, hroch, krokodýl či velryba, která jsou člověku zavilým nepřítelem.180 V průběhu sepisování své knihy se však autor od původního záměru prezentovaného v předmluvě odchýlil do té míry, že neváhal popsat i takové lidi či zvířata, v nichž lze jen stěží nalézt něco skutečně děsivého aktéři jsou spíše zvláštní nebo dokonce podivuhodní - Herkules, jehož sílu a schopnost bojovat musí prý každý obdivovat, lidé žijící ve východních krajích, jimž sahají vousy až po kolena, Midas, který proměnil ve zlato vše, čeho se dotkl, nebo dvouocasé indické šelmy.181
177 Liber monstrorum de diversis generibus (Libro delle mirabili diffor-mitá), vyd. C. Bologna, Milano 1977.
178 Srv. Liber monstr., Prol.: ... et praecipue de his tribus orbis terrae generibus responderi petebas, quae maximum formidinis terrorem huma-no generi incutiunt, ut de monstruosis hominum partubus describerem, et de ferarum horribilibus numerosisque bestiarum formis, et draconum di-rissimis serpentiumque ac viperarum generibus.
179 Srv. Liber monstr. 1,6.7.14.44,11,12.15.
180 Srv. Liber monstr. 11,2.3.5.6.10.26.27. Kupříkladu v kapitole o hrochovi (11,10) autor reprodukuje zprávu, podle níž jednou hroši v prudké a hluboké vodě plné vírů utopili a sežrali během jedné hodiny dvě stovky lidí.
181 Srv. Liber monstr. 1,12 (Quis Herculis fortitudinem et arma non mi-raretur...?), 1,18, 1,37 (Fuit quidam homo mirabilis, quem Midam appel-laverunt...), 11,35.
//. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
Oproti tomuto textu nalezneme v Tomášově encyklopedii s výjimkou šesté knihy termín monstrum nebo monstruosus jen zřídka - u několika čtvernožců, dále v názvu a v úvodu třetí knihy jeho encyklopedie, jejímž námětem jsou neobvyklé lidské rasy žijící v exotických krajích Východu (De monstruosis hominibus Orien-tis), a nakonec v jejím závěru, kde Tomáš popisuje obra jménem Molosus. Kromě podivných lidských jedinců či národů nalezl náš autor pouze v moři tak velký počet zvláštních tvorů, že pokládal za nutné věnovat jim celou jednu knihu (De monstris marinis). V Tomášem užité terminologii se však jen nesnadno hledá nějaký promyšlený záměr a na první pohled se zdá, že středověký ency-klopedista se zmiňuje o některých zvířatech jako o monstrech především pod vlivem autorů, jejichž díla mu posloužila jako pramen. Čtvernohého štětinatého živočicha cacus, který vyplivuje z hrudi plameny, a hybridní zvíře onocentaurus s hlavou osla a tělem člověka nebo s hlavou člověka a tělem koně označuje jako monstra, protože se prý takto vyjadřují Adelinus a Isidor ze Sevilly, od nichž podle vlastních slov údaje o těchto tvorech převzal.182 Veliký a hrozivý pegasus, který má koňské tělo, orlí křídla a hlavu ozbrojenou rohy, je označen jako monstrum po vzoru Plinia Staršího.183 Cefusa, jejíž zadní končetiny připomínají lidské nohy, zatímco přední končetiny se podobají rukám člověka, a mono-cerotes, který vypadá jako kůň s nohama slona, ocasem vepře, hlavou jelena a s jedním rohem vyrůstajícím uprostřed čela, jsou pro Tomáše monstra zjevně pod vlivem autority Solinovy.184 Naproti
182 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. IV,20.82. Isidor ze Sevilly, Ety-mol. XI,3,33.39, skutečně zařazuje zmínku o Onokentaurovi do kapitoly pojednávající o nepřirozených tvorech, jméno cacus se však u něho nevyskytuje. Ve vydání Aldhelmova textu v PL 89 se neobjevuje zmínka ani o jednom z těchto monster. Jako monstrum však označuje živočicha cacus dílo Liber monstrorum (1,31).
183 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. IV,89, Plinius Starší, Nátur. hist. VIII,72.
184 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. IV,21.69. Solinus, Collect. 30,20 (cephí), 52,39 (monoceros), oba tvory skutečně označuje jako monstra.
76
77
Šest knih o zvířatech
II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
tomu se taková charakteristika neobjevuje v Tomášově textu ani
u bájné nestvůry chiméry či u gryfů, jejichž popis převzal středo- í
věky encyklopedista od Plinia Staršího a od Jakuba z Vitry, ani
u mytických ptáků harpyjí, o nichž se podle svého tvrzení dočetl
u Adelina - a to pravděpodobně proto, že ani jeden z těchto autorů
tyto podivné tvory přídomkem monstrum skutečně neoznačuje.185
Monstra žijící v moři ;
Vliv Tomášových pramenů můžeme vypozorovat i v knize pojed- | návající o mořských monstrech, přičemž právě náplň této knihy vypovídá o tom, do jaké míry se rozšířil původně úzký sémantický obsah termínu monstrum. Náš autor totiž zařadil do této části své encyklopedie nejen stvoření podivná až strašlivá (terribiliá), jejichž nestvůrná podoba či nepřátelské a záludné chování děsilo 1 a odpuzovalo již Tomášovy předchůdce, a jež se tak nejvíce přibližují modernímu označení „monstrum", ale popsal zde rovněž živočichy poněkud zvláštní (mira), kteří se pouze jistým způ- j sobem a v určité míře odchylují od běžné normy, a dokonce ta- ' ké tvory, v jejichž vzhledu nebo chování zaznamenali starověcí a středověcí autoři spíše přitažlivé rysy a označili tato zvířata za podivuhodná (mirabilia).
Do první skupiny hrozivých mořských tvorů náleží bezpochyby zifius (xifius), který vyvolává děs nejen svou nestvůrnou hlavou, ale celým svým obrovitým zjevem, a obludní stacii, kteří žijí společně s delfínovci v řece Ganze a mají takovou sílu, že dokážou stáhnout do vody i slona; první monstrum zařadil Tomáš do své knihy pod vlivem Basila z Caesareje,186 další monstra se sem do-
185 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. IV,23, V,4.52. Při popisu chiméry však měl Tomáš možnost řídit se postojem Isidora ze Sevilly, Etymol. XI,3,36, což v tomto případě neučinil.
186 Srv. Basil z Caesareje, Hexaem. 7,6, který jmenuje živočicha tohoto jména mezi hrůzostrašnými rybami (<po(3spá); Eustathios, In Hexaem. Basilii, VII,6,9 (formidolosa); Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,60. Basil však pod řec. ^upLcts (xifiás) mínil bezpochyby mečouna.
stala díky Pliniovi Staršímu.187 Podobně označil Tomáš za monstra také další mořské živočichy, kteří jsou v Pliniových očích obludní (beluae), kupříkladu nelítostnou kosatku, která pronásleduje bezmocné velryby,188 a vorvaně, jenž se zdvihá nad vlny jako ohromný sloup a zaplavuje lodě přívalem vody.189 Jiní mořští živočichové jsou však podle názoru starověkých autorů spíše zvláštní, či dokonce podivuhodní, a přesto Tomáš pokládal za důležité je mezi mořská monstra zařadit. Kupříkladu neškodná ryba kilion, která je neobvyklá pouze tím, že má oproti ostatním rybám játra na levé straně těla a slezinu na pravé, se dostala mezi mořská monstra na základě citace Aristotela, který pokládá opačné umístění vnitřních orgánů za něco zvláštního,190 a chobotnička argonaut, která pluje ve své skořápce jako v lodičce a chapadélka používá při plavbě jako stěžeň, vesla a kormidlo, byla do této knihy zařazena patrně proto, že se o ní Plinius Starší vyjádřil jako o vý-sostném divu mezi mořskými živočichy.191
187 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX,46 {haud modico miraculo vermes). Srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,42.
188 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX,12. Srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,39.
189 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX,8 a XXXII, 144. Srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI.41. Termínem beluae označuje Plinius Starší, Nátur. hist. XXXII,144-145, také expositu, velrybu, néreovny, delfína, tuleně, želvu, „mořské psy", mečouna, pilouna, hrocha, krokodýla a tuňáka; všechny tyto živočichy zařadil Tomáš z Cantimpré do knihy o mořských monstrech.
190 Srv. Aristoteles, Hist, animal. 11,17, 507a21-24, který označuje živočichy s takovým uspořádáním vnitřních orgánů jako Tégorra (terata), to jest za zrůdné. Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,30, však čerpal z latinského překladu Aristotelova spisu, kde je použito vyjádření quod est mi-rum, „a to je zvláštní", srv. Aristoteles Latinus, Hist, animal. 507a22-23.
191 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX,88, který ovšem převzal svůj výraz obdivu od Aristotela, Hist, animal. IX,37, 622b5-6: „Chobotnice argonaut je neobyčejná (ttsqlttós) jak svým vzhledem, tak chováním"; srv. též Aristoteles Latinus, Hist, animal. 622b7: „A je to povahou zchytralý (astutum) živočich." Srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,37.
78
79
Šest knih o zvířatech
U jiných mořských živočichů však nelze v Tomášových předlohách nalézt podobné hodnocení a je pravděpodobné, že se autor nechal vést vlastním názorem a označil jako monstra tvory, v nichž on sám shledával jisté neobvyklé rysy. Na prvním místě to ] byla zjevně zvířata vyznačující se podobnými zvláštnostmi jako J výše uvedení živočichové.192 Kromě obrovitého těla, neobvyklého uspořádání orgánů, mimořádné síly či nadmíru zlovolného jednání ale zaujaly středověkého encyklopedistu také další tělesné a duševní rysy zvířat - nadměrný počet končetin, schopnost měnit nakrátko nebo natrvalo své životní prostředí či zvláštní stravovací návyky.193
Obzvláště početnou skupinu ve dvou Tomášových knihách pojednávajících o mořských monstrech a rybách představují pak živočichové, kteří svým vzhledem či chováním připomínají člověka nebo různá suchozemská zvířata. Zmínku o podobných mořských tvorech nalézáme nezřídka již v řeckých a římských dílech i v raně středověkých spisech: Hippokratés jmenuje ve výčtu ryb doporučených k jídlu „mořskou kukačku", která tak byla nazvána podle svého hlasu navozujícího představu ptačího kukání,194 Aris-
192 Např. indické želvy, které jsou tak mohutné, že si z jejich krunýřů lidé zhotovují prostorné přístřešky a používají je jako loďky (srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,49), nebo monstra zedrosi, jejichž obrovité kosti slouží při stavbě domů {De nat. VI.57). Neobvyklými rysy ve fyziognomii a současně zlovolnou povahou se vyznačuje kupříkladu monoche-ros, obluda s jedním velkým rohem, strašlivá na pohled a plná nenávisti vůči člověku {De nat. VI,35), nebo mečoun, který se rodí s rypcem protaženým do podoby meče, jímž proráží a potápí lodi {De nat. VI,27).
193 Např. ryba ludolachra, která je obdařena čtyřmi ploutvemi či křídly (Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,33), živočichové luligo a serra, kteří se dokážou vznést nad mořskou hladinu a uletět nad ní určitou vzdálenost {De nat. VI,32.44), nebo fastaleon, který pojídá pouze rostliny {De nat. VI,24), a chilon, který se živí jen tekutou látkou vycházející z jeho vlastního těla {De nat. VI, 12).
194 Srv. Hippokratés, De diaeta, 11,48,1. Rybu označenou jménem xóx-xv£ (kokkyx), „mořská kukačka", lze ztotožnit nejspíše se štítníkem kukaččím {Aspitrigla cuculus Linné); o štítnících je známo, že pomocí
//. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
totelés uvádí mezi nejznámějšími příčnoústými „mořského orla" -rejnoka, jehož elegantní pohyby širokých „křídel" těsně pod hladinou mohly starověkým autorům připomínat let dravého ptáka,195 u Oppiana nacházíme mezi jmény nej nebezpečnějších mořských tvorů „mořského lva", „mořskou hyenu" a „mořského leoparda",196 Ailianos se zmiňuje o „mořské opici", která připomíná rozpláclým čumákem opici suchozemskou,197 a Isidor ze Sevilly nazývá rybu, které vychází z hrudi jakési chrochtání, „mořský havran".198 Většinu poznatků o takových mořských stvořeních převzali však středověcí encyklopedisté od Plinia Staršího. U města Cadix při pobřeží Hispánie byly prý spatřeny néreovny s lidským obličejem a tělem pokrytým srstí, Triton hrající v jeskyni na lasturu a „mořský muž" připomínající člověka celým svým zjevem.199
zvláštního svalstva plynového měchýře dokážou vydávat zřetelné hluboké zvuky. Srv. L. Haněl, Svět zvířat, IX {Ryby, 2), str. 22, tab. 4, Thompson, str. 119.
195 Srv. Aristoteles, Hist. animal. V,4, 540bl8: äsTÔs flaA.áo-0-ios (ae-tos thalassios), „mořský orel". Plinius Starší, Nátur. hist. IX,78, zvolil pro „mořského orla" latinský kalk aquila. Obě jména označovala pravděpodobně sibu deskozubou {Myliobatis aquila Linné). Srv. L. Haněl, Svět zvířat, IX {Ryby, 2) str. 130, Thompson, str. 3, Saint-Denis, str. 8-9.
196 Tito živočichové nebyli prozatím identifikováni.
197 Srv. Ailianos, De nat. animal. XII.27: m-&T|xo<; (pithékos). Thompson, str. 200, navrhuje ztotožnit tohoto živočicha s ďasem mořským {Lo-phius piscatorius Linné), který měl též jméno (3áTQCtx°^ (batrachos), „mořská žába".
198 Srv. Isidor ze Sevilly, Etymol. XII,6,13 {corvus maris), Tomáš z Cantimpré, De nat. VII,26. Badatelé ztotožňují „mořského havrana", který měl v řečtině jméno xopaxivos (korakínos), obvykle se smuhou tmavou {Sciaena umbra Linné), která má dodnes v italštině jméno corvo, corvello či ombrina corvo; srv. A. Palombi - M. Santarelli, Gli animali, str. 35. Plynový měchýř smuh skutečně slouží jako rezonující orgán pro zvuky, které smuhy vydávají a které jsou mnohdy tak silné, že je lze slyšet i nad hladinou. Srv. L. Haněl, Svět zvířat, IX {Ryby, 2), str. 50.
199 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX.9-10 (srv. též tamt., XXXII.144). K néreovnám srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,36. Saint-Denis,
80
81
Šest knih o zvířatech
II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
Za vlády císaře Tiberia vyvrhl prý oceán na břeh jednoho ostrova ležícího proti pobřeží lyonské provincie naráz více než tři sta mořských živočichů, kteří vzbudili úžas svou rozmanitostí a obrovitostí, a neméně takových monster, mezi nimi „mořští sloni", „mořští berani" a četné néreovny, bylo vyplaveno na pobřeží Galie.200 Rovněž v oblasti Rudého moře se vyskytují podivná mořská zvířata, jež se svým vzhledem i chováním podobají dobytku -mají koňskou, oslí nebo býčí hlavu a vycházejí na břeh, kde spásají větve keřů a obilí na poli.201
str. 51, se domnívá, že „mořský muž" {homo marinus) by mohl být kapust-ňák náležející do řádu sirén. Tito býložraví mořští savci mají válcovité zavalité tělo dlouhé několik metrů, malou zakulacenou hlavu s krátkým, jakoby uříznutým čenichem a převislými pysky po stranách, a přední ves-lovité končetiny (zadní jsou zakrnělé), které jim nahrazují ruce: čistí si jimi tlamu, drbají se, podávají si potravu, dotýkají se, a dokonce se jimi i vzájemně objímají. Srv. M. Anděra - J. Červeny, Svět zvířat, III {Savci, 3), str. 30-32.
200 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX,10 (podobně tamt., XXXII,144-145). Saint-Denis, str. 35, pokládá „mořského berana" (aries marinus) za kosatku a „mořského slona" (elephas marinus) v těchto Pliniových pasážích za mrože. Zahnuté špičáky mrože skutečně připomínají sloní kly, protože se však tento savec vyskytuje pouze v chladných vodách, domnívá se Leitner, str. 116, že je třeba ztotožnit „mořského slona" spíše s plejtvákem nebo vorvaněm. Naproti tomu Cotte, str. 227, a F. Capponi, Nátura aquatilium (Plin. nat. hist. IX), Genová 1990, str. 41, pokládají „mořského slona" za druh žraloka, snad žraloka velikého (Cetorhinus maximus Gunner).
201 Srv. Plinius Starší, Nátur. hist. IX,7. Srv. též Ailianos, De nat. ani-mal. XVI,18, podle něhož žije v moři, které obklopuje ostrov Taprobané (dnešní Cejlon), nespočetné množství ryb a mořských monster, která mají lví, leopardi, vlčí nebo beraní hlavu; a navíc, což je ještě větší div, tam prý žijí monstra, která se podobají satyrům nebo mají podobu ženy s ostny namísto vlasů. Podle jiných svědectví existují v této oblasti ještě další obludní tvorové, jejichž vzhled by nedokázali přesně zachytit ani zkušení malíři, schopní vymyslet i ty nejúžasnější kombinace tělesných tvarů. Tato zvířata mají velmi dlouhé a zakroucené ocasy a namísto tlap klepeta nebo ploutve. Vyskytují se tam prý rovněž obojživelná zvířata, která v noci vycházejí z vody a pasou se na obdělaných polích jako dobytčata, nebo třesou datlovými palmami a živí se plody, které spadaly na zem. Po-
Těmito a četnými dalšími líčeními se Tomáš z Cantimpré inspiroval při sepisování své knihy o mořských monstrech a zařadil do ní (popřípadě také do následující knihy pojednávající o rybách) jak děsivá antropomorfní mořská monstra - sirény se strašlivým obličejem a skylly, jež mají požitek z lidské krve a masa, které trhají hrozivými zuby,202 tak nejrůznější mořské živočichy připomínající dobytčata a jiná domácí zvířata, ptáky, lesní zvěř, a dokonce i plazy a hmyz.203 Další živočichy neobvyklého zjevu nebo chování popsal však Tomáš proti očekávání pouze v knize pojednávající o rybách, a to navzdory tomu, že se nad některými z nich starověcí autoři podivovali a pokládali je za neobvyklé. Kupříkladu ryba dies žije pouze jeden den, má dvě nohy a dvě křídla a tělem jí neprotéká krev,204 „babylónské ryby" mají nejen prapodivný
kud jde o monstra s klepety, na ostrovech Tichého a Indického oceánu žije krab palmový {Birgus latro Johnson) velký až třicet centimetrů, jehož životním prostředím je v mládí moře, kde hledá úkryt v ulitách plžů. V dospělosti žije na souši, šplhá po stromech a živí se mimo jiné kokosovými ořechy, které si na palmách odstřihává a dole klepety louská (JN). Srv. V. Motyčka - Z. Roller, Svět zvířat, X {Bezobratlí, 1), str. 114. V případě zvířat, která se pasou na souši, se O. Keller, Die antike Tierwelt, I, Leipzig 1909, str. 414, domnívá, že by se mohlo jednat o dugonga, který dnes žije také při pobřeží Rudého moře a Indického oceánu a rovněž u dnešního Cejlónu. Dugong indický {Dugong dugon Müller) z řádu sirén je býložravý savec přizpůsobený životu ve vodě; pase se na mořských řasách rostoucích v moři při pobřeží. Srv. M. Anděra - J. Červený, Svět zvířat, III {Savci, 3), str. 31.
202 Srv. níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI,46-47.
203 Z dobytčat např. „mořský pes" či „mořský kůň", srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. VI, 13 {canis marinus), 18 {equus marinus), z ptáků „mořský páv", srv. tarnt., VII.65 (pavo maris), z lesní zvěře „mořský jelen" či „mořská liška", srv. tamt. VI,8 {cervus marinus), a VII,86 {vulpes marine), z plazů např. „mořský drak" nebo „mořská zmije", srv. tarnt., VI, 15 {draco maris), a VII,88 {vipera maris).
204 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. VII,28. Popis tohoto živočicha i jeho pojmenování slovem dies, „den", vychází z Aristotela, Hist. ani-mal. 1,5, 490a34, a V,19, 552M8-23, kde je však jménem ácpTiiJLeqov (efémeron), „jednodenní", „den trvající", označen nějaký druh hmyzu, patrně jepice.
82
83
T
Šest knih o zvířatech
vzhled, neboť jejich hlava připomíná mořskou žábu, ale vyznačují se též zvláštním chováním, neboť pomocí svých ploutví kráčejí po mořském dně,205 a ezochius marinus dlouhý sedmdesát loktů a široký i vysoký čtrnáct stop má ve zvyku nasát do sebe vodu a pak ji nečekaně vychrlit na své nepřátele, až je v tom přívalu utopí.206 Přestože není Tomášovo dělení mořských živočichů na monstra a ryby ve všech případech logické či důsledné, jeho současníci a následovníci, kteří z jeho díla čerpali, je v převážné většině zachovali. Albert Veliký sice spojil obě Tomášovy knihy pojednávající o mořských a sladkovodních tvorech do knihy jediné nazvané De aquaticis, ponechal však Tomášovu základní charakteristiku „monstrum", „obluda" {monstrum, belua), „zvíře" (animal) či „ryba" (piscis).201 Jeho příkladem se řídil i středověký kazatel Petr Berchorius ve své příručce Reductorium morale, který však již v menší míře užívá termín monstrum a převádí je někdy na neutrální výraz animal.20* Naproti tomu Vincenc z Beauvais (1190-1264) v přírodovědné části své encyklopedie Speculum quadruplex po-
205 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. VII, 18 (Babylonici pisces). Srv. též Aristoteles, De mirab. auscult. 72, 835b7-14, Plinius Starší, Nátur, hist. IX, 175, který se o těchto rybách zmiňuje v pasáži o neobvyklých druzích ryb (piscium genem mirá), kterou převzal od Theofrasta. Jedná se pravděpodobně o zástupce druhu Periophthalmus z čeledi hlaváčovitých; tyto ryby se dokážou pohybovat po souši a na vrchu hlavy mají velké vy-boulené oči.
206 Srv. Tomáš z Cantimpré, De nat. VII,35. Vzhledem k uvedeným rozměrům se patrně jednalo o některý druh velkého kytovce.
207 Srv. Albert Veliký, De animalibus libri XXVI, vyd. H. Stadler, Miin-ster 1916-1920. O rybách a mořských monstrech pojednává kniha dvacátá čtvrtá. Tomáše pokládá za Albertův hlavní pramen pro posledních pět knih (tj. tzv. bestiář) nejen starší, ale i novější bádání. Srv. např. J.-H. Bormans, Thomas de Cantimpré, str. 132-159; F. Strunz, Albertus Mag-nus. Weisheit und Naturforschung im Mittelalter, Wien - Leipzig 1926, str. 119 a 124; P. Aiken, The Animal History, str. 205-225.
208 yjz výge p0zn 121. Petr Berchorius pojednává o mořských tvorech ve druhé části tohoto spisu, která má název De proprietatibus, a to v deváté knize (De piscibus) a částečně v knize desáté (kap. 28: De crocodilo,
II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
psal nejprve sladkovodní a mořské ryby a teprve poté mořská monstra, a to (s drobnými výjimkami) v pořadí a pod jmény, jaká uvádí Tomáš.209 Podobné dělení nacházíme také v přírodovědné encyklopedii Der Naturen Bloeme, kterou sepsal ve 14. století ve středověké nizozemštině Jacob van Maerlant,210 v knize o zvířatech, kterou zařadil do svého díla Das Buch der Nátur Konrád z Megenbergu,211 či v Glosáři českého lexikografa 14. století Bartoloměje z Chlumce.212
Ačkoli Tomáš z Cantimpré využívá bohatě veškeré prameny, které použil k sestavení svého textu, v názoru na to, kterého živého tvora označit za monstrum, postupuje podle vlastního uvážení a ne vždy přejímá pojetí svých předloh. Na rozdíl od autora raně
kap. 90: De sirenibus, kap. 101: De testudine, kap. 102: De tortuca, kap. 106: De vitulo marino).
209 Vincenc z Beauvais pojednává o mořských tvorech v sedmnácté knize přírodovědné části své encyklopedie (Speculum quadruplex, Dovai 1624, přetisk Graz 1964-1965), která má název Speculum naturale, a to v kapitolách 28-99 (ryby) a 100-139 (mořská monstra).
210 Srv. Jacob van Maerlant, Der Naturen Bloeme, vyd. M. Gysseling, 's-Gravenhage 1981. Tato encyklopedie probírá v 16681 verši jednotlivé stupně živé a neživé přírody (člověk, zvířata, rostliny, drahokamy a kovy). Mořská monstra (Zeemonsters) jsou popsána ve verších 8369-9471, ryby (Vissen) ve verších 9472-10607.
211 Viz výše pozn. 121. Třetí kniha o zvířatech zahrnuje kap. C (Von den merwundern), obsahující popis a alegorický výklad dvaceti monster, a kap. D (Von den vischen), pojednávající o rybách (tato část obsahuje také pasáž o velrybě, delfínovi a želvě).
212 Bartholomaeus Claretus, Glossarius, vyd. V. Flajšhans, in: Klaret a jeho družina, I, Praha 1926, str. 104-202. Rybám jsou v Glosáři věnovány verše 374-428 (kapitola 9: De piscibus), mořská monstra jsou vyjmenována ve verších 430-451 (kapitola 10: De blandis monstris). Srv. k tomu podrobněji H. Šedinová, Mořská monstra v díle Tomáše z Cantimpré a Bartoloměje z Chlumce řečeného Klaret, in: Listy filologické, 128, 2005, 3-4, str. 295-343. Ke Klaretovým termínům srv. též E. Michálek, Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících, Praha 1989, především však B. Ryba, K nejstarším latinsko-českým slovníkům, in: Listy filologické, 69, 1942, str. 1-19, 123-127 a 233-244.
84
85
Šest knih o zvířatech
J
II. Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii
středověkého díla Liber monstrorum zařazuje do své encyklopedie jen výjimečně hybridní tvory nebo čtvernožce a ptáky známé z řeckých bájí a stejně tak ojediněle zohledňuje Isidorovu snahu o racionální vysvětlení jejich existence.213 Nezabývá se ani hlubšími úvahami, zda všichni podivní živočichové vznikli v rozporu s přírodou, nebo naopak z vůle Stvořitele. Podle jeho názoru se tito tvorové nezrodili z nepřirozeného spojení odlišných druhů, nýbrž Bůh jim dal vzniknout zároveň s ostatními již při stvoření světa, neboť chtěl, aby vzbuzovali na světě úžas.214 j— Oproti antickým a raně středověkým pramenům rozšiřuje Tomáš použití výrazu monstrum ve dvou směrech. Za prvé jej aplikuje na celou škálu mořských tvorů, kteří pro Aristotela, Plinia Staršího a jiné starověké přírodovědce představovali ještě běžně známé ryby. V Tomášově podání se však z těchto ryb stávají neznámá mořská monstra, protože mnohá z nich vstupují do povědomí středověku pod „novými" jmény, pocházejícími z latinského překladu Aristotelových zoologických traktátů. Za druhé klade středověký encyklopedista rovnítko nejen mezi pojmy monstruo-sus a terribilis, ale i mezi pojmy monstruosus a mirabilis, neboť tvorové, jež do knihy o mořských monstrech zařazuje, nebudí vždy jen odpor a děs, nýbrž často podněcují zájem čtenářů neobvyklými a zajímavými, ne-li dokonce podivuhodnými rysy ve svém vzhledu a chování. Táž dvojznačnost slova monstrum je patrná i v alegoriích středověkých kazatelů, kteří neviděli žádný rozpor ve svých často naprosto protikladných výkladech, a stejný postoj zaujímají k těmto monstrům rovněž středověcí iluminátoři, kteří na základě Tomášova textu vytvářejí vizuální interpretace jim zcela neznámých tvorů.
213 Tomáš se nezmiňuje o Kerberovi, Minótaurovi, Gorgonách ani Kentaurech. Racionální vysvětlení podává např. v kapitole pojednávající o sirénách, viz níže De nat. VI,46.
214 Viz níže Tomáš z Cantimpré, De nat. VI, 1.
Tomášova mořská monstra ve středověkých Čechách
O mimořádné oblibě Tomášovy encyklopedie ve středověku svědčí několik desítek dochovaných opisů jejího textu, které jsou cennou součástí fondů rukopisných oddělení knihoven po celém světě.215 Kromě rukopisů obsahujících pouhý text Tomášova díla se zachovalo rovněž několik iluminovaných kodexů. Pravděpodobně nejstarší je exemplář uložený v městské knihovně ve Valenciennes216 a přibližně ze stejného období pochází i neúplný opis uložený dnes na universitě v Pensylvánii.217 Další iluminované rukopisy se dnes nacházejí po jednom v Houghton Library na universitě v Harvardu,218 v universitní knihovně ve Wůrzburgu219 a v universitní knihovně v Granadě.220
215 Srv. seznamy rukopisů s Tomášovým dílem, které sestavil L. Thorn-dike, A History of Magic and Experimental Science, II, str. 396-398, a týž, More Manuscripts of Thomas of Cantimpre, De Naturis Rerum, in: Isis, 54,2, 1963, str. 269-277'. Jak však L. Thorndike upozorňuje, většina rukopisů, v nichž se nachází text této encyklopedie, Tomášovo jméno neuvádí nebo jmenuje jako autora Alberta Velikého, proto je obtížné sestavit kompletní seznam.
216 Bibliothěque Municipale de Valenciennes, MS 320, pergamen, 198 folií, 23 x 15,6 cm. Rukopis pochází z opatství Saint-Amand a je datován do 13. století.
217 Annenberg Rare Book and Manuscript Library (University of Pennsylvania), Philadelphia, Ijs023, 56 folií (z knih o zvířatech obsahuje pouze De piscibus a De vermibus), 18,5 x 13,4 cm. Rukopis pochází ze severní Francie nebo z Flander a je datován do let 1250-1270.
218 Houghton Library, Harvard University, Cambridge, Massachusetts, MS Lat 125, pergamen, 112 folií (pouze knihy De animalibus, De serpen-tibus, De arboribus), srv. L. Thorndike, More Manuscripts, str. 273. Rukopis pochází z Anglie a je datován do 13.-14. století.
219 Universitätsbibliothek Würzburg, M.ch.f.l50, papír, 287 folií, 31,1 x 21,8 cm. Rukopis pochází z Německa a je datován do r. 1456. Srv. Ch. Hünenmörder, Thomas von Cantimpré, Liber de natura rerum. Farb-mikrofiche-Edition der Handschrift Würzburg, Universitätsbibliothek, M.ch.f. 150, München 2001, str. 7-84.
86
87
46. SIRÉNY
(1) Sirény jsou podle Fyziologii zvířata s lidským hlasem, která mají od hlavy po pás podobu ztepilé ženy se strašlivým obličejem a dlouhými rozcuchanými vlasy. Lze je spatřit s mláďaty, jež drží na rukou; mláďata totiž kojí velkými ňadry, která mají na hrudi. Jakmile námořníci sirény zahlédnou, zmocní se jich velký strach. Hodí tedy jedné siréně prázdnou láhev, a zatímco si s ní hraje, loď propluje okolo. Dosvědčují to lidé, kteří prý tyto obludy viděli.
(2) Podle toho, co píše Aldhelmus, mají sirény zbývající část těla podobnou orlu a na nohou drápy, které jim slouží k sápání kořisti. Konec těla je však opatřen šupinatým rybím ocasem, který používají při plavání v mořské hlubině jako veslo. V hlase se jim ozývá jakýsi melodický a přesladký nápěv, který svádí a láká plavce a ukolébává je k spánku; jakmile plavci usnou, sirény je rozsápají svými drápy. Vypravuje se, že tyto obludy přebývají na jakýchsi ostrovech ležících na Širém moři a někdy se zdržují přímo v mořském proudu. Ale někteří plavci dbají moudré rady, aby si dali do uší silné ucpávky; díky tomu pak přeplouvají moře, aniž by je smrtonosný zpěv sirén zvábil ke spánku.
(3) Podle Isidora nejsou tyto sirény ve skutečnosti obludy, nýbrž to byly jakési nevěstky, které ožebračovaly plavce plující přes moře. Měly křídla a drápy, protože láska létá a zraňuje. Takové sirény přebývají v moři neboli v proudu smilstva. Přece je však většina autorů, a to téměř všichni filosofové a rovněž někteří vykladači Písma, jiného názoru než Isidor a míní, že sirény jsou ve skutečnosti mořská monstra, avšak monstra neobdařená rozumem. Jejich zpěv prý totiž není artikulovaný do té míry, aby v něm bylo možno rozlišit slabiky a slova, nýbrž podobně jako ptačí zpěv jej nelze rozdělit na jednotlivé části.
34. MOŘŠTÍ MNIŠI
(1) Mořští mniši jsou mořská monstra nazvaná podle svého vzhledu. Zvířata tohoto druhu žijí v Britském moří. V dolní části vypadají jako ryba, v horní však mají do jisté míry lidskou podobu. Jejich hlava připomíná hlavu právě oholeného mnicha: shora jakoby vyholená a bílá tonzura a kolem hlavy nad místy, kde bývají uši, doširoka roztažený černý kruh, který vypadá jako kruh, jenž zbývá z vlasů na hlavě mnicha nebo klerika.
(2) Toto monstrum s oblibou pokouší lidi, kteří se procházejí po břehu moře: hraje si před nimi, skáče ve vodě a postupně se k nim přibližuje. Všimne-li si pak, že se někdo jeho hrou baví, zaraduje se a tím více na vodní hladině skotačí. A když uvidí, že toho člověka přilákal obdiv až do jeho blízkosti, stáhne ho do hlubiny a nakrmí se jeho masem.
(3) Jeho obličej se člověku zcela nepodobá, protože nos má jako ryba a ústa jsou přímo spojena s nosem.
52. TUŇÁK
Tuňák je mořská ryba. Rozetři jeho oči nebo plíce s mořskou vodou ve skleněné baňce, a cokoli touto směsí napíšeš, bude v noci zářit jako plamen.