■*! * I RODINA NAŠICH PŘEDKŮ -M?»^JJPwjednaZmnote ß zeny vpjade mnokoženství) souhlasíš tím, že vstoupí do celoživotního poddanství svého m^^muzu),pronikožbudevaňtaumZetJemužsebudesexuálnéodddva^ ^"rodttavychovávatjehodětlPo^^ deti Obe strany utrpí drastickým omezením své nezávislosti a samostatnosti a oba partneň ^P^oknavýsledkyprácetofo ™h^™se^fctévzwmnéjeM *cel«™M™™nželstvíodporujezdravém lo natolik součástí života, a součástí natolik samozřejmou, že lidé o této instäuä v minulosti pouze zndka vyslovovali svépochybnosti."^ Problematiku sňatečního věku, natality a další otázky spojené s fenoménem rodiny zkoumá jako součást širší problematiky historická demografie V českých zemích se nerozvíjí příliš dlouho, přesto už došla k závěrům které umožnily vydaní prvních základních syntéz týkajících se dějin obyvatelstva jeho migrace, sídel, věkové struktury, průměrného věku, sňatečnosti, fertility a natahty, velikosti rodiny a mnoha dalších otázek sh Nicméně sňatek, manželství a rodina, to není jen otázka věku a sociálního P°^n'SrUbenCŮ' Sňatek "«notivoval jen k plození potomků či ke změně bydhste. Dejmy manželství nebudí náš zájem jen z hlediska délky jeho trvání poctu zplozených a žijících dětí. Manželství byl (a dosud je) stav mající spéci-' fíckou emocm identitu, rodina vždy byla záležitostí zprvu dvou, později více osob, znichz každá má (a vždy měla) svůj vnitřní svět a každá zaujímala uv-mtr_rodiny určíte postavem. Shromážděné a kriticky interpretované exaktní údaje je třeba považovat za pouhý předpoklad dalšího výzkumu, který nám umozm dobrat se poznatků týkajících se mechanismu uzavírání sňatku či psy chol0gIckych motivů populačního chování. To ostatně vědí historičtí demo- 339 Roberto MURPHY: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Przbz 1999 s 71 Srov. především Dějiny obyvatelstva českých zemi. Praha 1996, 1999. Zdé i další literatura. Rodina našich předků /w grafové nejlépe.^ Řečeno slovy G. Iggerse „od ,tvrdé< historickodernografic-ké statistiky se výzkum přesunul ke konkrétní sociální jednotce, k iodine .» Rituály kolem svatby Postoje motivované jistě ekonomicky a sociálně, ale také citově, se projevují už v rituálech, které předcházejí uzavření sňatku. Donedávna je zkoumali spíš etnografové^ institucionální základnou takto zaměřeného výzkumu se po roce 1S91 stal časopis Českýlid. Přednost mělo zkoumání regionu kde se lidové tradice, navzdory postupující industrializaci, dochovaly. Jednoznačne...... tak převládají materiály týkající se venkova, zatímco město zůstalo stranou. Zaměření článků bylo poměrně jednostranné i z aspektu náboženství, autori věnovali pozornost hlavně katolické svatbě, zatímco sňatky protestantu ci sňatky židovské393 se v jejich zorném poli objevovaly jen ojediněle. Závazné normy uzavírání manželství pro katolíky stanovil tridentsky koncil, který n. listopadu 1563 přijal soubor textů, z nichž nejdůležitější byl Dereformationematňmom. Podle něj je manželství, svazek mezi mužem a zenou, svátostí. Je monogamní a nerozdělitelné; ve věcech manželství je kompetentní toliko církev. Přesto až do i7. století nebyl církevní sňatek samozřejmostí. Prosazení závěrů tridentského koncilu, dvanácti kanónu (posvátný charakter sňatku, monogamie, pravomoc církve stanovit prekážky manželství, neslučitelnost manželského svazku, možnost rozluky od stolu a lože, zákaz sňatků kněží, nadřazenost panictví a celibátu nad manželstvím, liturgický kalendář sňatků a výlučná kompetence církevních soudu v manželských otázkách) a „dekretu o sňatkové reformě" (slavnostní podoba sňatku, překážky bránící jeho uzavření: pokrevenství švagrovství unos, konkubinát), nebylo okamžité ani všeobecné. Manželství ale prestalo byt záležitostí ryze světskou, mělo Boží požehnání, stalo se svatosti.»* 390 V českém prostředí se jedná především o studie a práce Pavly Horské, Ludmily Fialové a Eduarda Maura, viz Seznam použitých pramenů a literatury. r-___r. tnn.tfí'i- nřfphréflctvf ve 20. století. Praha 2002. A45/ Přípravy k uzavření sňatku měly svoji ustálenou podobu zakotvenou v tradici. První krok, výběr vhodného partnera, zůstal ještě v 19. století lokálně omezen: třebaže existovaly výjimky, nevěsty a ženichové pocházeli většinou ze stejného, případně vedlejšího farního obvodu. V městech byla mobilita výraznější. Mladý muž, který nalezl zalíbení v některé dívce, zpravidla požádal, osobně395 či písemně,396 o její ruku, definitivní rozhodnutí však náleželo rodičům, případně poručníkům. Svou vyvolenou však mohl požádat, aby se za něj přimlu-vila.397 Pokud zákonní zástupci shledali volbu rozumnou, souhlasili. Nápadníci volili i opačný postup, oslovili nejdříve rodiče, kteří mohli být nápomocni při zlomení případného dívčina odporuč Samostatný hospodář si vybíral svou budoucí ženu zpravidla sám, v námluvách mu někdy pomohl dohazovač nebo dohazovačka,399 osoba nadmíru důležitá, schopná opatřit „reference", vyřídit i delikátní vzkazy, snovat a rozplétat intriky. Na počátku 20. století vyvstala této odvěké profesi konkurence: od listopadu 1903 začal s cílem poskytnout „způsobem moderním [...] příležitost dojíti čestnou cestou k uzavření sňatku" a čelit „nesolidním zprostředkovatelům sňatků" vycházet Eros. Časopis pro zájmy sňat-kove.4™ Navázal na zkušenosti mnohem starších listů zahraničních*!01 a přinášel pomocnici měl ve všelikých potřebách a důležitostech vezdejšího živobytí svého, jakož i naprosto muž ochráncem Ženy své býti má." Karel Josef KHUN: Katechismus Ženichův, jednajíc o všech potřebných zprávách, které Pastýřové duchovní Ženichům a Nevěstám před spojením manželstva jejich, též Manželům, Rodičům, Dětem, a Bábám spasitedlně mají navrhnouti. Praha 1808, s. í I. Hlasem „stísněným poněkud, ale pevně a zřetelné" žádal o ruku své vyvolené budoucí královéhradecký tiskař a nakladatel Jan Hostivít Pospíšil na počátku 19. století, Ignát HERRMANN: Blednoucí obrázky. Vzpomínky nejstarší a drobné episody z maloměstské kroniky. Praha 19224, s. 16. Srov. též Norbert VANĚK: Vojtěch Krásil aneb Naučení k rozumnému vychování dětí. Kniha pro lid, kterouž dle Christ. Boh. Safzmanna sepsaí Norbert Vaněk. Praha 1837, s. 3-4. Písemně se ucházel o ruku své vyvolené Antonie Kavaíírové, dcery majitele sklářských hutí, v září roku 1850 elév dráhy Jan Veselý, LA PNP, Bedřich Frida, Osobní fond, Rkp. cizí, Božena Frídová, Aloje pamětí. LA PNP, Frida Bedřich, rukopisy cizí, s. 3-4. J. JELÍNEK: Rádce milenců. Pravidla slušného se chování, zvláště pro mladé lidi; hojná zásoba dopisů milostných, společenské hry a zábavy. Květomluva aj. Telč, b. d. (1897), s. 67. Srov. peripetie dvoření Františka Kavalíra vyvolené Antonii Adlerove, Josef Jan FRIC, Olga Z\ELECKÁ: Pamětí babičky Kavalírové. Praha 1940, s. 66an. Semilský mlynář Václav Rieger uviděl svou budoucí ženu Terezu poprvé v Božkově o pouti. I Rodina našich předků /146/ obšírné seznamy sňatku chtivých žen i mužů; ženská jména převládala jen zpočátku. Snad jeho dvouletý život přispěl k lepší orientaci adeptů manželství; to, že brzy zanikl, dokládá neobvyklost této metody v Čechách. Po celou první polovinu století nebylo ještě výjimkou, že se mladí lidé před svatbou téměř neznali.*02 Čím byla doba pokročilejší, tím zřetelněji ve volbě zazníval jejich hlas.*°3 I když ohled na majetek v prostředí městských i venkovských středních vrstev velmi dlouho přetrvával, už na samém začátku století byli mladí muži, kteří si dokázali nevěstu vybrat sami a svou volbu vůči orientační rodině prosadit.*0* Pokud chtěli, mohli se poradit s knihou: od posledních desetiletí 19. století se objevovala populárně psaná literatura, jakási knom how správného výběru životního partnera. Po překladech zahraničních předloh« začaly vycházet i původní práce české; v průběhu 19. století jich přibývalo.*06 Upřesnily a prohloubily úzus, který vycházel z dlouhověké tradice. Ve výběru partnera hrály roli faktory ekonomické, sociální, náboženské i politické, případně profesní. Žena nesměla svým sňatkem na společenském žebříčku poklesnout, ba právě naopak: muž ji mohl „povznést vzhůru".*°7 402 Několik týdnů vdaná Aloisie, dcera královéhradeckého nakladatele a knihkupce Pospíšila, píše v prosinci ! 852 rodičům z cesty do svého nového domova:.....já jsem měla příležitost mého milého manžela se dobře naučiti znát, než místa mě nestačí, bych jej tak popsala, jak jsem jej seznala, aspoň jedním slovem se cítím být velmi šťastná a spokojená, tomuto muži věčně náležet." HERRMANN: Blednouc/ obrázky, s.59. 403 Hanuš Jelínek se s budoucí manželkou Boženou, dcerou Aloise Jiráska, blíže seznámil v lednu 1905 na plese (zběžně ji znal už dřív), za několik dní ho Jirásek pozval k důvěrně rozmluvě: „Vyložil jsem mu velmi upřímně svoje postavení a svoje životní plány, načež jsem z Jiráskovy řeči moh! vyrozumět, že by proti tomu nic neměl, abych se stal jeho zetěm." Hanuš JELÍNEK: Zahučely lesy. Kniha vzpomínek. Praha 1947, s. 325-326. 404 Bohuš, syn Františka Ladislava Riegra, se v r. 1889 oženil proti vůli svých rodičů, kteří se jeho svatby nezúčastnili. LA PNP, Barbora Bůvová, Osobní fond, Libuše Bráfová Barboře Bůvové, Malec, 17.8. 1889. 1 I 1 AU/ Do značne platí, že se dcery pastorů, lékařů, právníků, důstojníků i ře- meslmku vdávaly často za muže stejné profese, jako měl jej ch otec"-M v nari radí vyhledávali dcery ze mlýna, vysokoškolští i středoškolšri profeľori stejné jako právníci, Se ohlíželi po dcerách z úřednických rodin Pro dce^ z bohatých statků nesměl být sňatek společenskou degLdací ani v případ ze se provdaly do města. Také řemeslníci respektovali při volbě partnera své profesní 1 sociální zařazení. partnera sve Došlo-li ve výběru partnera ke shodě, následovaly zásnuby. I ony mělv zaváznou realizovanou podobu. Jejich hlavním obsahem by, verbáL sub snoubenců, patřila sem rovněž dohoda o svatební smlouvě, 4ľvta"b e mu výbavy Rámcem zásnub byla zpravidla zásnubní večeře na n^Le dostaví zeních s bílou kyticí a prstenem.*. Otec vložil dceřinu r.ku do pravé dlane zemeha pak se teprve směli snoubenci poprvé políbit,- DéľaTa noubeni nebyla závazná, mohla trvat od tří neděl po několik měsíců p" cemz za nejvhodnější byly považovány dva měsíce, doba dostatečn dliuhá na to, aby během ní obě strany doladily výši věna a určily datum svatby V vdovském prostředí tvořily zásnuby první část svatebního obřadu kdy pod^baldachýnem, za přítomnosti deseti dospělých mužů, probíhalo ri'tuáí m obcházení ženicha nevěstou, požehnání nad vínem a poLnánta"ľub pm vina snoubenci a rovněž jejich zasnoubení pomocí prstenu PaHást doválo předčítaní svatební smlouvy, po něm samotný svatební obřad " Villaniho s Matyldou Herzovou, dcerou zámožného židovského cukrovarníka- Friedricha knízet Itcem ECKA M:Pamětí bab'Ěky *"**** F™*ek « P-ova, sToniččíným 1 Vladimír Brauner psal sestře o svých zásnubách: koupil „krásnou kytici s oendí a m. os,, „krásný briliantový prsten se solitérem Jako hľách" a své snľľ e e d po " ' třebaže ten so„ter ,e trošku menší jako hrášek jak mi radil zlatník pan Goldscnmid lieli EP mu, prezent není snad sof!, stojíc 220 zl!" LA PNR Miloš Marten Osobní fond K« ľ ^'.Vladimír Brauner Anně Bourgesové. Praha, květen 1885 ' Kor^Wd^ VESELSKÁ: Mazal tov,s. 20. t Rodina našich předků /148/ UŽ čtvrtý lateránský koncil roku 1215 stanovil závaznost trojích ohlášek, že tuto skutečnost nebrali věřící príliš na vědomí, dokládá zdůraznění nezbytnosti ohlášek tridentským koncilem.412 Jejich cílem bylo zveřejnit úmysl uzavřít manželství, aby se prověřilo, Že plánovanému svazku nestojí v cestě Žádné překážky. Farář je oznamoval z kazatelny v průběhu tří církevních svátků následujících po sobě. Pokud snoubenci pocházeli z různých farních obvodů, bylo třeba ohlášky realizovat současně na obou místech. V pramenech se setkáváme s „prominutím" či „zkrácením" ohlášek, a to nejen v případe, kdy se s oddavkami z jakýchkoli důvodů spěchalo, ale i tam, kde oba snoubenci byli ve farní obci natolik známí, že se. troje ohlášky jevily jako zbytečné.4*3 O ohláskách hovoří v § 69-74 obecný zákon občanský z roku 1811. V „občanském" 19. století bývalo prominutí ohlášek běžné. Tato nařízení přejaly postupně i nekatolické církve.*1* Oznámení úmyslu uzavřít sňatek sloužila rovněž tištěná svatební oznámení, která se objevila po polovině 18. století.*^ Tvořila světský pandán k ohláškám, ale jejich cílem nebylo vytvořit prostor pro sdělení případných překážek, které uzavření sňatku bránily, ale pouze oznámit chystanou událost, případně adresátovi umožnit zúčastnit se obřadu, eventuálně též hostiny. Etnologové a historici se neshodují v názoru na původ a dobu rozšíření svatebních oznámení. Etnografická literatura tvrdí, že vznikla z běžného zvyku osobního ústního zvaní na svatbu nejdříve v městském prostředí. Podle historiků nahradila tištěná oznámení ručně psané zvací listy.*'6 Byla nejspíš vyvolána v život faktem rozptýlení příbuzných a přátel: zdá se tedy logické, že se nejprve rozšířila ve šlechtickém prostředí,*1? 411 Jiří KLABOUCH: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962, s. 65. w FR.1Č, ZIELECKÁ (ed.): Paměti babičky Kavalírové, s. 69. ^ÍA Jako pojistka proti sňatkovým podvodníkům byla povinnost ohlásit veřejně úmysl uzavřít sňatek v Československé republice stanovena zákonem č. 320 z 22. května 1919. Jednalo-li se jen o obřad civilní,zamýšlený vstup do manželství byl ohlášen na úřední desce příslušného politického úřadu a obce, v níž měli snoubenci stálé bydliště. 415 Zdenko ĎURIŠKA Dovoiujú sí oznámit.. Pamiatky a múzea. Revue pře kulturné dedičstvo 2004, E. 4, s. 35-38. Databáze Archivní fondy v České republice uvádí celkem 15 fondů Či sbírek, v nichž se vyskytují svatební oznámení. Nejvýznamnější je nesporně sbirka v Archivu Národního muzea, obsahující 2 kartony (3 podle tištěného Průvodce po fondech a sbírkách Archivu Národního A49/ kde geografická rozprostraněnost příbuzenstva daleko překračovala hranice jedné či dvou farností. K jejich rozšíření přispělo zpřístupnění tisku a rozmach poštovních služeb, které umožnily nahradit dosavadní úzus ručně psaných zpráv doručovaných starou „poštou" či dokonce kurýrem. Oznámení přibývá s postupně se sekularizující a mobilnější společností. Rozvoj periodického tisku umožnil zveřejnit fakt sňatku také ve společenské rubrice novin. S výjimkou židovského prostředí, kde chystaný sňatek oznamovaly matky obou snoubenců,418 bylo až do konce 19. století nejběžnější oznámení podávané oběma rodicí snoubenců, případně ženichem. Pak teprve přibývají tisky podepsané snoubenci. Svatební oznámení vypovídají o závažné změně v životě dvou lidí, o významu, který jí byl přikládán, o postavení jejích hlavních aktérů, o jejích kulisách. Z oznámení lze vyčíst, kdy byla událost ohlášena a kdo sňatek oznamoval; vypovídají o významu, jenž byl přikládán místu konání obřadu, jsou svědectvím o jazyku, jímž snoubenci komunikovali se svým okolím, o charakteru a rozsahu tohoto okolí. Přibližují výtvarné cítění a polygrafický um iq. století. Doplňují naše znalosti o dobové sociální strategii dané společenské vrstvy. Čas kdysi plynul volněji, proto stačilo odeslat oznámení asi deset dní před svatbou.^9 Dnes se vyžaduje minimálně měsíční předstih.420 Poslat oznámení byla imperativní slušnost, jeho obsah, Čas a způsob odeslání umožnil rozlišit mezi adresátem, jehož přítomnost byla žádoucí (snoubenci uvedli přesné datum, hodinu a místo obřadu), a tím, jenž se měl o svatbě toliko dozvědět (pak stačila adresa, kam bylo třeba poslat svatební gratulace). Osudovému „ano" se přihlíželo v chrámu, počet civilních svateb, které zákon roku 1868 umožnil, zůstával do první světové války zanedbatelný -i tuto skutečnost potvrzují oznámení. Pokud byla chystaná svatba „slavná", posílala se oznámení předem, mela-H zůstat „tichá", dostal adresát oznámení o již uzavřeném sňatku, zpravidla dva týdny po svatbě.42í Na rozdíl od současných zvyklostí, kdy se při formulování a úpravě oznámení meze fantazii nekladou,422 byla oznámení 18. a dlouhého 19. století pros- Ulfeld, která se konala ve Vídní 11.7. t. r. SOA Zámrsk, RA Thunů-Choltice, inv. Č. 2369, Sbírka svatebních oznámení, 1763-1944, kart. č. 143. 4ie VESELSKÁ: Mazal tov.s. 70. I Rodina našich předků /150/ tá, stručná, pomerne konzervativní, tištěná na bílém či naŠedlém papíře, někdy s ražbou. Lišila se tedy jen formátem, typem písma a grafickou úpravou. Preferováno bylo Černé písmo, výjimečně se objevuje červené. Starší mají kvartový formát, ojediněle jsou větší, novější jsou osmerkového formátu. Tisk zůstával bez ilustrací - ty se ve větší míře objevují až v 70.-80. letech 20. století.^ Touhu po eleganci a výjimečnosti umožňovala v předminulém věku volba papíru: levný papír byl tenký, dražší tuhý, nejdražší nákladný ruČňí. Po několika týdnech dvoření následovaly zásnuby. S výjimkou období platnosti konkordátu v letech 1855-1870 nebyly závazné, ale šlechtická, měšťanská a zčásti i venkovská společnost 19. století je považovala za nezbytné. Doba zásnub patřila předsvatebním přípravám, šití svatebního oblečení,42* sestavení seznamu hostů a menu svatební hostiny, výběru kytice a prstýnků i data svatby, o němž rozhodovala celá řada okolností, daných cyklickým pojetím času a strukturou zemědělského roku. Industrializace tento úzus porušila, nadále ale přetrvával respekt ke všem církevním nařízením. Svatba se nesměla konat v době půstu, ať před Velikonocemi či v adventu,425 odkládala se rovněž v případe, držel-li kdokoli z rodiny smutek. V židovském prostředí byl obřad vyloučen o sabatu, svátcích, v době smutku za zemřelé a v období omeru.4Q6 Oas mezi zásnubami a svatbou byl nejen dobou, která uzavírala mladý věk - věk nikoli bez povinností, ale aspoň bez závazků, byl rovněž časem sepsání závažného dokumentu, svatební smlouvy,427 ekonomického základu budoucí rodiny, bez které si lidé byť s nepatrným majetkem vstup do man- 423 ĎURIŠKA.s. 37-38. 424 „Dnes jsme počaly šít svatební Šaty. Celé dopoledne jsme s opatrností stříhaly a odpůldne trochu Sily. [...] Některou chvíli bylo mi dnes ouzsko, když jsem viděla tak rozložené před sebou ty bílé svatební šaty. [...] Zítra se vše již oznámí a bude veřejné. [...] Jak to bude od dneška za týden?" ANM, Marie Červinková-Riegrová, Deníky, kart. č. 10, Zápis z 21.9. 1874. 425 „Toliko v případech zvláště naléhavých, snad jen když za nemoci jednoho ze snoubenců hrozila smrt anebo když byl příliš předčasně očekáván dědic nebo dědička, byl dopouštěn i sňatek v advente, aby nebyly krtiny dříve než svatba. Než i k takovým oddavkám bylo třeba ívláŠtního /S*/ želství nedokázali představit. Její podepsání předcházelo vždy (o několik dní, i o měsíc) vlastní svatební den. Sepsání smlouvy se účastnili ženich, rodiče nevěsty, notář (případně dohazovač). Svatební smlouva měla pevnou a ustálenou formu. Jednotlivé články smlouvy určily velikost věna na hotových penězích, nemovitostech, případně na dobytku, a vybavení budoucí domácnosti. Před zrušením roboty smlouva obsahovala i výčet robotních prací. Byla vypracována ve dvou provedeních, jedna pro zúčastněné strany, druhá pro vrchnost. Někdy byl ve smlouvě stanoven den svatby či výše a podoba jitřního daru, dárku, který žena dostala od manžela po svatební noci. Vlastní svatební obřad, jehož posláním bylo až do tridentského koncilu pouhé potvrzení svatební smlouvy a který nebyl pro uzavření manželského svazku povinný, nepostrádal divadelní prvky, ať se jednalo o obřad církevní čí pozdější civilní. Cesta do kostela (na úřad) zahrnovala rituální obyčeje před odchodem (ponecháme-li stranou zvyky typické jen pro venkov, pak nikde nechybělo požehnání rodičů), ritualizována byla kompozice svatebního průvodu i obyčeje po cestě. Podívanou byl sám svatební obřad, stejně jako odchod z kostela (ve výjimečných případech z úřadu). Nejdůležitější součást a současně podívanou dotýkající se všech smyslů tvořila mše, které předcházela zpověď snoubenců. Do kostela, na jehož prahu je uvítal kněz, oblečený do kněžského oděvu se štólou, vstupoval ženich s matkou a nevěsta s otcem. Svatební obřad se konal během mše, za přítomnosti kněze a svědků. Před oltářem klečeli už snoubenci sami a odpovídali na otázky kněze, který jim spojil ruce. Po výměně posvěcených prstenů mše pokračovala modlitbou věncích, na jejím konci bylo závěrečné požehnání. Jestliže byl alespoň jeden ze snoubenců vdovcem, kněz od tohoto závěrečného požehnání upustil. Sňatek musel být zanesen do matriky: ty nás zpravují o datu sňatku, jménech snoubenců, jejich postavení, původu a bydlišti, jménech svědků i oddávajícího kněze. Přesně danou podobu měla i židovská svatba. Je zřejmé, že bez ohledu na víru byl svatební obřad jednotou náboženských (pronesení formule) a světských prvků (právo vyžadovalo jasně vyřčený souhlas obou snoubenců). T* _I__v___l .1 _0/?0 1__ 1 ______»_. í___ .;___ 1. _v_.tl.__ _1_ _"_____t_r _ _ y ._ v____, _ __• X Rodina našich předků ASS/ pohled viditelným dokladem manželského stavu, nejstarší doplněk svatebního obřadu, Původně jej dostávala jen Žena a podle některých badatelů odvozoval svůj původ z období neolitu, kdy symbolicky představoval poslední Článek řetězu, kterým muž připoutával k svému lůžku ženu, již unesl z jiného kmene. Prsten však nebyl pouhou ozdobou, mel symbolický, ba přímo magický význam; vzájemné navléknutí snubních prstenů kdysi, v době, kdy církevní stvrzení sňatku nebylo všeobecným imperativem, stvrzovalo během svatební hostiny manželský svazek. Staletími utvrzenou spojitost mezi uzavřením sňatku a snubními prsteny uznal i tridentský koncil - prsteny musel ovšem kněz posvětit. Bílé svatební šaty se objevují ve větší míře od 18. století, ale nikdy nebyly obligátní a nepředstavovaly zdaleka jedinou možnost. Třebaže bílá byla od 16. století považována za barvu nevinnosti a panenství, zdá se, že praxe svatebního oblečení se symbolikou barev příliš nepočítala. Bílé šaty měla v oblibě od Šedesátých let 19. století vznikající módní žurnalistika, později preskriptivní literatura určená mladým dívkám. Ta k toaletě z „bílé látky pro panny" přidávala myrtový či pomerančovníkový věneček na hlavu a z něj splývající závoje symbol nevěstiny cudnosti a panenskosti: pod ním ukrývala svou tvář dívky, aby odhalila tvář ženy. Závoj byl určen jen pro svatební den, na rozdíl od oblečení se nedal přesít ani jinak racionálně zužitkovat. Spočinul na dně skříně nebo zásuvky jako vzpomínka na svatební den, den výjimečný, neboť sňatek se závojem se v 19. století zpravidla neopakoval. Závoj nepatřil k sňatkům vdov ani postarších nevěst.^ Byl-li závoj symbolem panenství, pak vlečka odrážela ekonomické možnosti nositelky, či spise její rodiny. Byla však fakultativní a k občanskému sňatku či obřadu konanému ráno (brali se většinou snoubenci, kteří z jakýchkoli důvodů nechtěli obřad příliš zviditelňovat) se vlečka nenosila. Dochované svatební fotografie a prameny osobní povahy (především ženy měly zálibu v líčení nevěstina svatebního oblečení) dokládají převahu civilního oblečení - jednobarevných Šatů, případně kostý+mu z kvalitní látky.*3° 428 „Myrta zdobí pannu v nejpamátnější, nejkrásnější době jejího života, totiž v den svatebny," Františka HANSGIRGOVÁ: Průvodce dívky a budoucí hospodyně. Praha 1869, s. 57. Dále Věn ceslava LUŽICKÁ: Co sluší a nesluší: příspěvek k dívčí výchově. Praha 1893, s. 34-35. 419 LUŽICKÁ: Co s/uši..., s. 35. 430 Srov. LA PNP, Bedřich Frida, Osobní fond, Rkp. cizí, Božena Frídová: Moje paměti, s. 94-95. Nemenší pozornost věnovala svatebnímu úboru jedné ze svých neteří, která se vdávala na jaře 1887, Bela Míillerová; povšimla si i oblečení ostatních žen: „V den svatby se do hotelu dostavila krejčová, aby na Márince svatební Šat, bílý atlasový s vlečkou, dlouhým závojem i rozmannovým AS3/ Volbu diktoval aspekt praktičnosti i v případě zámožných nevěst: civilní oblečení se dalo pořídit levněji a nosit i po svatbě. Ba co víc, mohla se jím vyjádřit láska k národu. První Český ženský Časopis Lada doporučoval nevěstám (a nejen jim) svatební obiek Českoslovanský, ovlivněný prvky lidového kroje.431 Nicméně se zdá, že patriotickému entuziasmu nevěsty většinou nepropadly. I když jejich oblečení respektovalo panující módu, muselo zůstat něčím výjimečné, tak jako byl výjimečný svatební obřad. O slavnostní ráz oděvu usilovali i svatebčané nezámožní, ba chudí: pokud se dochovaly fotografie, neunikne nám horší kvalita materiálu i zpracování. Důstojnost a očekávání příštího jsou zřetelné na všech vyobrazeních. Ustrojení nevěsty akcentovala vhodně vybraná kytice, kterou měla nevěsta v ruce, když kráčela k oltáři. Výsostné postavení si hluboko do 20. století udržovala kytice bílá, proložená myrtovými větvičkami. Často se potahovala stejnou tkaninou, z níž byl zhotoven závoj.43* Pánská móda nebyla zdaleka tak rozmanitá a proměnlivá jako oblečení pro dámy, což platilo i pro oblek svatební. Na počátku sledovaného období měli muži v Čechách dvě varianty slavnostního obleku, frak a vlasteneckou čamaru. Od sedmdesátých let 19. století Čamara z módy ustupuje, na výsluní se dostal frak a různé typy delších kabátů. O něco méně slavnostním oblečením byl žaket, který zcela převládl ve 20. století. Sako se považovalo za oblečení pro všední den, od dob první republiky si ho oblékají na svatbu většinou málo společensky exponovaní muži. Jinou eventualitu svatebního oblečení pro muže představovala slavnostní uniforma - vojenská, hasičská, uniforma státního úředníka. Výmluvným svědectvím jsou opět fotografie: i dělnický ženich usiloval o důstojné oblečení, čí aspoň důstojnou pózu. Oblečení žen, které se účastnily obřadu, nesmělo zastínit toaletu nevěsty. Doporučovala se barevnost, nicméně v oblibě byla především černá, považovaná za barvu slavnostní. Tabu byla barva červená, stejně jako velký výstřih, neboť se neslušelo, aby „v Chrámu Páně při takovém obřadu vážném" byla přítomna žena „s obnaženým tělem".*33 Družičkám náležely bar- věnečkem upravila. [...] Sestra Žany [= Johanna, sestra Boženy Frídové] měla vkusnou, bohaté upravenou toiletu. Byly právě v módě jemné odstíny fialové barvy. Šat byl kombinován ze světlé lehké vlněné látky fialové a tmavého sametu téže barvy s granátovou ozdobou." LA PNP, Běla Millerová, Osobní fond, Rkp. vlastní, Paměti matky, 1874-1957, s. 543-545.Také Hanuš Jelínek si ještě po 40 letech vybavoval civilní oblečení své nevěsty. JELÍNEK: Zohučb/y lesy, s. 331-332. 431 Lada, Beletristický a módní časopis, r. 2 (1862), r. 3 (1863), passim. 422 Venceslava LUŽICKÁ: Co sluší, s. 36,88. 433 Venceslava LUŽICKÁ: Co sluší, s. 36. 1 Rodina našich předků /154/ vy pastelové, nikoli bílá; při volbě Šatů měly respektovat přání nevěsty. Ke konci 19. století pronikl do Českých zemí anglický zvyk jednotně oblečených družiček.434 Důkladnou režii vyžadovala svatební hostina (v židovském prostředí se při ní požívaly toliko pokrmy rituálně způsobilém), opět s pevně stanovenými obyčeji, z nichž některé se dochovaly dodnes, tanec, další občerstvení. Zápletkou mohl být únos nevěsty, rozuzlením její čepeni (zachovávalo se jen na venkově) a oponou svatební noc. Nezkušenému i zkušenému muži se mohlo dostat předběžného poučení, pokud o ně stál: lékařská osvěta se věnovala i této otázce.«6 Svatební cesta, završující svatební den, byla prvním krokem k novému životu. Uvedený zvyk se šířil po roce 1830 z Anglie, kde se po svatbě jezdilo na venkov. Cílem svatební cesty bylo získat klid a intimitu k vzájemnému poznání, které doma ztěžovaly neustálé zdvořilostní návštěvy.437 Itálie, oblíbená byla již před polovinou 19. století, zůstala na výsluní po celé sledované období. O něco později se přidala Francie a Švýcarsko,4^8 k méně nákladným destinacím patřila některá z českých lázeňských měst.«9 Každý pár ovšem tento nákladný způsob odloučení od příbuzných a známých nevolil, ať z důvodů finančních či proto, že poslechl hlas některé z lékařských autorit.«0 434 Věnceslava LUŽICKÁ: Co sluší, s. 36. 435 VESELSKÁ: Mazal tov, s. 22. 436 Lékařská publicistika zdůrazňovala citlivé zacházení s nevěstou, apelovala na novomanžele, aby „byvše poučeni, vedli si vůči nedotknutému panenství své choti Šetrně a jemně, ne jako bořící beran válečné techniky starorímske". Duchoslav PANÝREK; Kdo zvedne kámen? Výklady a rozklady starého lékaře o pohlaví a jeho důsledcích. Pardubice, b. d. (1926í)>s- ' 37- 437 Histoíre de h vie privée. Sous ia direction de Phlippe Ariés et Georges Duby. 4. De !a Revolution ä la Grande guerre. Paris 1987, s. 244-245. 438 Z cesty do Itálie. Eros, č. 3,1904, nestr.; LA PNP, Miloš Marten, Osobni fond, Korespondence cizí, Vladimír Brauner Anně Bourgesové, Lausanne, 24.9. 1889 aj. 439 Pokřtěný židovský obchodník Šimon Wels se podruhé oženil 5. června 1887. Novomanželé jeli na čtyřdenní svatební cestu do Mariánských Lázní, navštívili i Františkovy Lázně a Karlovy Vary: „Naše svatební cesta nebyla nijak velkolepá nebo okázalá, ale dala nám úplné štěstí. Přesvědčila nás, že si rozumíme a že to Štěstí potrvá. [...] Za malý dárek nám vyhradil průvodčí zvláštní oddělení, zaclonil jsem okno a byli jsme konečně sami. Vším právem před Bohem i lidmi konečně sami v malém útulku. Škoda že ta cesta netrvala déle." Šimon WELS: U Bernótú. Praha 1993, s. 145. 440 Např. výše zmíněný D. Panýrek odůvodňoval škodlivost svatební cesty tím, že „styky pohlavní vyžadují úplné svěžesti tělesné a duševní, které po dlouhých jízdách, nepohodlí v hotelích, celodenním putování po museích a pamětihodnostech velkých mest, výletech do kraje ke starobylým památkám atd. nikdy a nikde není". PAN"ťREK: Kdo zvedne kámen?, s. 202. A55/ Sňatečnost V18. století se dívky v českých zemích vdávaly nejčastěji mezi 20 a 25 lety, jejich partneři byli o pět až Šest let starší. Výjimku tvořili židovští snoubenci: tradiční věk 16-19 let u chlapců a 14-16 u dívek zvýšily familiantské zákony na 24 let u muže a 18 u ženy.441 V průběhu století se věk při uzavírání prvního sňatku mírně zvyšoval, na venkove zůstával nižší než ve městech. Také Moravané a Moravanky se ženili a vdávaly mladší než lidé v Cechách. To, že do manželství Často vstupovali vdovci (a méně často vdovy), bylo po celé 19. století vcelku běžnou záležitostí... Třebaže dekret Josefa II. o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 zrušil povinnost snoubenců opatřit si k sňatku povolení vrchnosti, faráři jej od snoubenců vyžadovali i nadále. Po většinu 19. století trvala možnost ovlivňovat sňatečnost politicky. Finančním dekretem z 29. července 1800 bylo zakázáno státním, městským a fundovním úředníkům oženit se bez svolení představeného, pokud jejich plat nedosáhl pevně stanového limitu. Podobné omezení platilo i pro učitele, příslušníky finanční stráže, četnictva nebo vojska. Občanský zákoník z roku 1811 vyžadoval u sňatku osob mladších 24 let (hranice plnoletosti) souhlas jejich zákonných zástupců. Povolení k sňatku nedostávali rovněž zpravidla muži, kteří nebyli u odvodu. Po zrušení poddanství byl tento konsenzus nahrazen konsenzem politickým: v letech 1849-1855 náležel do kompetence obecní samosprávy, v letech 1856-1868 okresního úřadu. Po roce 1858 se nesměl oženit žádný mladík, který nedosáhl 22 let, pokud nedostal zvláštní povolení od místodržitelství. Sňatkům selských synů bránil až do roku r868 rovněž zákon, podle kterého nesměla výměra polností selské usedlosti klesnout pod 7,67 ha.442 Pokud se týče židovských svateb, až do revoluce 1848 platil numerus clausus, který ustanovením, že se smí oženit jen prvorozený syn, omezoval počty židovských rodin. Teprve od roku 1869 nebylo k uzavření sňatku zapotřebí žádného povolení.443 Sňatečnost, která od počátku rg. století měla klesající tendenci (na zvyšující se sňatkový věk působily však především ekonomické podmínky), se po zrušení politického konsenzu k sňatku mírně zvýšila a neměnila se pak aŽ do vypuknutí první světové války. Po celé ig. století připadalo na tisíc obyvatel zhruba osm sňatků. Průměrný sňatkový věk, který v roce 1857 dosáhl maxima 32,4 roku u mužů a 27,5 roku u žen postupně klesal až na 441 VESELSKÁ: Mazal tov, s. 34-35. 442 Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996, s. 161. 443 KLABOUCH: Manželství a rodina v minulosti, s. 134, 137, 140, 183-184. \