Na pohlaví dítěte se pamatovalo také již při svatebním obřadu. Dal--li se nevěstě tajně do nových střevíců nebo do postele jetelový pětilís-tek, měla mít jako prvního chlapce. Z jiných praktik pro předurčování pohlaví je zřejmé uplatnění magie nápodoby - obecně rozšířené bylo kladem nejrůznějších předmětů pod manželskou postel: kladivo předurčovalo narození syna, zatímco početí dívky měl přivodit svazek konopí, vložený pod prostěradlo, trávní plachta, přeslice či hřeben pod postelí. Tradovalo se také, že když spí muž se ženou v opasku, obuje si vysoké boty či položí klobouk na stůl, počne žena chlapce. Aby měli dítě mužského pohlaví, nechávali si někteří v posteli poválet hocha. Těhotná žena měla co nej-častěji pojídat skrojek chleba, aby dostala chasníka. Když si ukrojila v cizím domě krajíc - měla mít hocha, když skývu - děvče. K početí dívky měl muž ženě darovat panenku, chtěl-li hocha, měl jíst hodně brambor. Žena, která chtěla syna, se měla často dívat na mužovu fotografii. Důležité byly také měsíční fáze - dodnes se věří, že děvče má být počato začátkem měsíce a hoch na jeho konci. Obecně se mělo za to, že k plození dítěte jsou příznivější sudé měsíce. Přání ovlivnit pohlaví dítěte začala využívat od osmdesátých let 19. století také reklama. Až do počátku 20. století se pravidelně objevoval ve všech denících inzerát tohoto znění: Ještě zde nebylo! Rodinám majícím, děvčata a které též, hochy míti si přejí, nabízí se v těchto^ věcech obeznalý muž, který již více stům rodin poradil. K doptání v Praze, Široká č.17, v přízemí od jedné do tří odpoledne. Pouze na honorovaná psaní bére se ohled. František Macák. Ve své praxi se dotyčný řídil velikostí měsíce a často uděloval kuriózní rady, např.: chlapeček se určitě narodí, je-li počat za úplňku za hřbitovní zdí. 44 p Narozeni, krtiny a šestinedělí Těžká hodinka „Kamna se nám bourají" O ženě, která slehla, se říkalo, že přišla do koutu, do polohu, do nedělí. Starším výrazem bylo, že se žena chystá (přišla) do postele, rozvalila se nebo že se v domě svalil komín. Varianty těchto slovních obratů se používaly spíše v českých oblastech, např. žena se mi bourá (na Kolínsku), kamna se nám bourají (na Plzeňsku), kamna se rozbourala (Šumava). Také v pražské hantýrce znamenalo bourat kachle nebo rozbořit se rodit. Starším vyjádřením pro slehnutí bylo vylež.et - koho udělám kmotrem, až žena s dítětem vyleží. Také se říkalo, že na ženu přišla těžká hodinka, (chystá k těžké hodince), čeká se každou hodinu apod. Na východní Moravě oznamovali, že šla do Říma či za plachtu, popř. suseda už vychodila. Na Hané, když se žena opozdila s porodem, pravili maměnka přechodili. Přenášení plodu i příliš dlouhý a těžký porod ohrožovaly matku i dítě a tak k jeho uspíšení a usnadnění se používaly nejrůznější prostředky. Vedle empiricky odpozorovaných, tradicí ověřených postupů (naparování, podkuřování, teplá koupel, pití odvaru z různých bylin, hnětení křížových kostí, natřásání rodičky) to byly prostředky, obsahující prastaré magické praktiky. Někdy šlo však i o úkony ne zrovna vhodné, jako pití většího množství kořalky nebo čichání k smrdutým věcem, např. k páleným vlasům. Podkuřování a naparování patřily k nejstarším způsobům napomáhání k porodu, v nichž lze nepochybně spatřovat pozůstatek někdejší víry v očišťující a ochrannou moc ohně, kouře a vody. Na sympatetickém principu bylo založeno rozvazování všech uzlů a tkanic na oděvu rodičky, rozplétání vlasů a otvírání zámků u všech dveří a skříní v domě. Ochranný význam mělo kladení ostrých, železných předmětů pod lože rodičky - kladiva, nůžek a především sekery, která sehrávala důležitou úlohu i při dalších magických úkonech, spojených s narozením (možná i proto, že představovala nejstarší obranný nástroj). Penitenciály i jiné církevní spisy svědčí o snaze vymýtit tyto obyčeje nebo jim alespoň vtisknout křesťanský význam, což se v některých Těžká hodinka B 45 případech podařilo a ty pak přežívaly v dalších staletích. Příkladem magické praktiky pohanského původu, později propojené s křesťanským obsahem, jsou porodní opasky. Souvisely s různými talismany a amulety s tajemnými značkami a symboly, nalezenými archeology v hrobových inventářích, jimž byla od pradávna přičítána ochranná moc. V podobě pásků, stužek či nití (tzv. návazy, navazadla) si je lidé vázali a ovinovali kolem těla, aby se chránili před nemocemi či smrtí.90 Uplatnění pásků a úvazů v porodnictví dokládají záznamy staročeských lékařských rukopisů: Péro supové když bude uvázáno k levej noze tej ženě, kteráž jest s těžkým životem, lehce dietě porodí; ale jakž by dietě rychle vyšlo, ihned to péro odviež, ať ženě střeva nevylezu.91 Lze je doložit i v lidové praxi pozdějších staletí. Např. v západních Čechách vŠívali rodičce do pásku sukně Tobiášovo požehnání - potištěný proužek papíru, sloužící jako ochranný amulet, škapulíř. Na Chebsku, kde před slehnutím upevňovali na koutní plachtu takové amulety s křížky, pergamenové lístky s písmeny, kostní třísky, malá semínka a posvěcené byliny, ovazovali rodičce kolem pasu pásku s Délkou Panny Marie.92 Na Vsetínsku si při obzvláště těžkém porodu vyžádali od kněze štolu a tou rodičku opásali.93 Psychologové i dnes dosvědčí, jak účinná je víra ve schopnost určitých předmětů napomáhat člověku při překonávání bolesti. Všeobecně rozšířené bylo zavěšování svatých obrázků nad lože rodiček, ! f fc ##•# v il##9#l 'A: Sb(fŠ$'H pokojní & Se-* íyů mil j {(«fvctitv/ prof»« • t £*> Titulní list a první strana z knížky 7 zámků pro šťastný porod a proti posedlosti ďáblem 46 B Narození, krtiny a šestinedělí zejména obrazu P. Marie, u křesťanských národů považované za nejmocnější ochránkyni rodiček. Vedle ní se však také vzývala sv. Anna nebo Markéta. Víru v magickou moc slova dosvědčuje kladení modlitebních knížek pod polštář. Oblíbená byla zvláště kniha 7 zámků pro šťastný porod a proti posedlosti ďáblem. Podle svědectví porodních babiček dávali tuto modlitbu rodičkám pod hlavu v Borovnici na Podbla-nicku ještě na konci 19. století. Na Tišnovsku zase kladli rodičce pod polštář bylinu svízel, která byla podle legendy v seně chléva, kde se narodil Kristus.94 Křesťanské modlitby se při porodu přidávaly k zaříkávání: rodičce udělala babka kříž na čelo, třikrát obešla postel a říkala: Já bába po Bohu, co mohu, pomohu, co nemohu, ponechám Pánu Bohu. Příkladem propojení tradiční magie s křesťanstvím je víra, že žena bude mít lehký porod, když na Velký pátek překročí potok. Také dávali rodičce napít svěcené vody nebo vody, v níž rozmíchali utlučené vaječné skořápky. Vedle těchto úkonů se těhotným ženám doporučovala rozumná fyzická zátěž, často nezbytná pro chod domácnosti. Na Podblanicku se říkávalo: Zena, než začne rodit, má obílit světnici, upéci chléb a vyprat. Tvrdý život žen v chudších, zvláště horských oblastech se projevil i v těžších podmínkách při porodu. Např. v Rusavě na Valašsku musela chudobná robka, i když byla těhotná, dělat aŽ do poslední chvíle všechno, mosela do hor - nekerá v horách to ztratila (tj. porodila), Vyobrazení porodu vsedě podle Velisiavovy bible (polovina 14. století) Těžká hodinka H 47 Porodní stolice z 16. století třeba na malinách... Nekeréj to tam aji hneď okapalo; dalo sa do déšča a okapalo hneď diia. Jedna nesla nosu s malinami až do Prusenovic (přes 12 km cesty). Maliny prodala, a cestu, dyž sa vracala, diia přišlo na svět. Vzala diia do klína, nosu na záda, přišla do Hlinská, tam ju Ženy opatřily. Diťati uvázaly pupeční šňůru, matce navařily zasmažené polévky. Mužju už drahoval (šel po stopách). Ona krvácala, on šel po tých krvavých stopách az do chalupy, kde ju ženy opatřily...9'' K porodu volali porodní babičku, lékaře jen v nejnutnějších případech Starší prameny potvrzují porod v sedící poloze v speciální porodní stolici, doložený již ve Velislavově bibli ze 14. století. V záznamech z 19 a 20. století se pak většinou uvádí, že rodící ženu položili na rovinu', hlavu podložili tak, aby si bradou stlačila krk a nevytlačila si „vole". V těžších případech jí podložili kříž polštářem, pytlem ci hadry.% , , u~ * Jako příklad uveďme průběh porodu podle vzpomínek baby Františky Čéškové, působící v okolí Rusavy od roku 1875. Před porodem ženě uvařila zeliny: mateřídoušku, koní nať, slunečko, patáčky, kozí bradu i kvačku (turín), také senové stěřiny (drobné zbytky sena), žitné otruby - vše se vylilo do škopku a nad tím se žena naparovala. Potom si do něj sedla. To se dělalo dva až tři dny, někdy i týden. Bolesti se u rodičky neměly tišit, naopak se búřiť, aby porod pokračoval. Dyž ty bolesti ochabovaly, mosely sa zas búřiť, a to sa dávaly skořicové kapky, ty byly od dochtora povolené. Při těžším porodu pomáhala babka sama. Utlúklo sa pár zrnek sporýšů (námele, chybný název pro námel, žitné zrůdy v klase), vysypalo se to na ulicu (lžici), vlélo na to goralky, a tož to zrovna spolkla. Potem přišlo už to tlačení věcí (větší) a dita sa vytlačilo. Dyž nebylo sporýšů, uvařil sa Černobýl... Po příchodu na svet bylo prvním úkolem babky uvázat pupeční šňůru. K okoupání dítěte si sama donesla z komory necky, které často teprve musela umýt od těsta. V tých knížkách o porodu, co dochtoři píšu a keré sem čtnúla, je to, víte dycky vypisované enem o tých bohatých a bohatších, gdeje všecko po 'ruce, prádlo, jídlo, posluha, dochtoři. O téj chudobě u nás neví žádný nic, nepíše žádný nic. Dítě se v neckách okoupalo, zavinulo do hadru, třeba utrhnutého z tlusté chlapské konopné košile nebo ze stare 48 S Narození, krtiny a šestinedělí ■"M** Zena po porodu a kojná. Dřevořez z titulní strany Knihy lékařství mnohých v stavu manželském potřebných, vydané v Olomouci v roce 1609 sukně. Děvče se mělo vykoupat v míse, co se z ní jídávalo, aby se líbilo, až vyroste. U chlapců se nedělalo nic, neboť se říkalo: chlapec je vzácný hneď, dyž sa narodí; cérka, až má dvacet roků. A snáď aji trochu spíš. Potom se dítě zavinulo do peřinky - ne do prachové, kolikrát byla i ze špenků nebo z kuřího starého nadrhnutého peří. Matce se zatím dalo kořalky ze stoklásků (tj. divokého kerblíku) a uvařily se zeliny: kočičí dunda, rojovník, balŠánek, ajbiš, matková zelina. Potom se matka očistila, podložil se pod ni suchý měch (pytel), když nebylo nic lepšího po ruce. Kolem břicha se stáhla nějakou šatkou nebo plachtou a nechala se v tichu ležet. Přikázalo se jí, aby nespala alespoň tři hodiny, zvlášť když při ní nikdo nebyl, protože by mohla vykrvácet. Když bylo dítě v pořádku, dalo se matce obtúliť ('políbit), a když byl otec doma, také jemu. Ale nekerý se stydí, nechce ho obtúlit a praví, že až mu bude rok. Pak se děcku dala cukrová voda a uložilo se vedle matky. Když přišla dvojčata, strhl se obyčejně velký rámus. Všeci se dali do křiku a do plača, jak že to uživí. Žádný to nechtěl políbit, ani matka, ani tatík. Ale byly i výjimky. Stalo se, že chudobní dostali dvojčata, i když už bylo dětí moc. A přece to přijali s láskou. Sak sem byla při tem:,co je platné, děťátka!' pravil tata a bral jich na ruky, jedno po druhém. ,Poďte sem! Dyž už ste na světě, mosím vás met rád. Vy za to nemôžete. '91 Po porodu bylo povinností porodní báby prohlédnout placentu, (plodové lůžko - lidově postýlka, koláč, na Valašsku ložisko, ložíČko), je-li celá. K jejímu vypuzení se používalo různých prostředků. Někde radili ženě silně kašlat nebo foukat do láhve, jinde si ji muž posadil na Těžká hodinka M 49 í *■*■- v i **.- ■■ ■» i-* .- J»~0-£ 39999999 kolena a natřásal ji. Často dávali pít odvar slézu, teplou pálenku, Černobýl, vařený v červeném víně aj. Placenta, zvláště od prvorodičky, byla již ve starověku považována za léčivý prostředek, např. proti bradavicím a lupénce. U nás ještě na konci 19. století bylo běžné potírat jí mateřská znamení na těle novorozence, aby zbělela, a ženy a dívky ji používaly jako krášlícího prostředku. Práškem z placenty léčili Hšej, psotník, padoucnici a tanec sv. Víta. Zakopávala se do hnoje či na zahradu pod stromy, aby dobře rodily, nebo se spálila (zabalená do bílé pleny), což mělo chránit dům před neštěstím. Na dítě měla placenta účinkovat i jinak: když se zakopala ke stromu s červenými jablky, mělo mít červená líčka, a jestliže ji dali pod okraj střechy, drželo se doma. Od lůžka se musela oddělit pupeční šňůra. Tento akt se ve starších dobách prováděl obřadním způsobem, neboť symbolizoval přerušení posledního kontaktu dítěte s matčiným tělem a jeho vstup do nového života. U přírodních národů rozlišovali dokonce odříznutí šňůry u chlapce a děvčete, a to přes nástroje, vyhrazené pro činnost odlišného pohlaví.98 Zmínky o obřadním zacházení s lůžkem a pupeční šňůrou nacházíme u mimoevropských etnik a u různých národů Evropy včetně Slovanů.59 U Bělorusů zakopávala babka lůžko pod podlahou koupelny a pritom se klaněla s rukama na zádech do všech světových stran. V Rusku lůžko pečlivě zabalili, posypali hlínou a ve zvláštní nádobě zakopali na zahradě, aby dítě těžce neonemocnělo. Při tomto aktu babka zaříkávala zlé duchy. Starogermánského původu bylo zakopávání lůžka a pupeční šňůry pod práh, aby do domu nevnikli zlí duchové. Také u nás se věřilo, že pupeční šňůra chrání před uřknutím a že člověka, který ji nosí stále při sobě, činí bohatým a chytrým. Nakládalo se s ní podobně jako s lůžkem a podle lidové tradice měla nejen léčivé účinky, ale přinášela štěstí. Na Poděbradsku pupíček uschovala matka děvčeti do vdavek a při svatbě jej hodila nepozorovaně ženichu do kapsy - potom nic na světě nemělo novomanžele rozvést. Hochův pupíček se zastrčil někde na hřbitově, aby se chlapec dobře učil. Kde bylo více dětí, pupíček se spaloval, aby děti zůstaly celý život při sobě. Rozšířená byla také pověra, že když se kousek usušeného lůžka a pupeční šňůry, rozemleté na prášek, smíchal se solí, kterou měla svobodná matka při sobě u porodu v sáčku na krku, a dal vypít s tekutinou otci dítěte, ten pak neměl chodit s jinou a měl mít dítě rád. Podle jiných mělo šestileté dítě přehodit pupečník přes hlavu, aby mělo rovné zuby; když se po odpadnutí třikrát otočil kolem hlavy, dítě mělo být chytré; pověsil-li se jeho zbytek na strom, dosáhlo dítě v dospělosti vysokých hodností. 50 B Narození, krtiny a šestinedělí Bezprostředně po porodu bylo třeba provést i další úkony, z nichž mnohé měly zcela iracionální a často i nehygienický charakter. Obecně rozšířený byl např. zvyk porodní babky ihned dýchnout dítěti do úst, aby brzo mluvilo. Obvyklé bylo také odstraňování zoubků, s nimiž přišel novorozenec na svět: děvčeti s jedním zubem strčila porodní bába mezi dásně kolík nebo mu ho zatlačila dřívkem, aby se nestalo můrou, dva zoubky vylámala, aby se nestalo čarodějnicí. Na Podblanicku byla novorozeňátka běžně zasypávána prachem, oškrabaným ze zpuchře-lých trámů,!011 na Skutečsku dávali děťátku na hlavičku klůcky namočené v kořalce, aby se kosti lépe sesadily.1111 Osudovost zrození V okamžiku porodu jako by existovalo spojení lidského rozměru s božským: zázrak nového života otvíral pohled na vše osudové a mimořádné, a proto byly čas a okolnosti, provázející narození, zvláště důležité pro budoucí život dítěte. Z antiky známe víru v božstva porodu, uctívaná procesími žen s věnci a pochodněmi. Od Egypťanů a Babyloňanů byla pravděpodobně převzata víra ve vztah mezi člověkem a hvězdami a tedy mezi člověkem a Bohem. S křesťanstvím se rozšířil názor, Že s narozením člověka vychází hvězda, která ho provází životem. Září tím jasněji, Čím významnější je dotyčný člověk, a padá, když zemře. Literatura a prameny podávají mnohá svědectví o existenci představy, že každý jedinec má již při svém narození předem určený průběh života, den a hodinu smrti. Dlouho přežíval kult bytostí manistického původu, ztělesňujících osudovost, které po porodu přicházely k novorozeněti předurčovat jeho budoucnost. U starých Keltů a Germánů to byla trojice žen, které pomáhaly i při porodu. Také u Slovanů byla kdysi víra v osudové bytosti obecná.1"2 Podle Niederleho se do slovanské mytologie mohly dostat i antickými, nordickými či jinými vlivy (srovnej řecké Moiry, římské Parky, nordické Norny). Starý původ tohoto kultu u Slovanů dosvědčují východoslovanské prameny, zejména spisy ruské pravoslavné církve, podle kterých se v 9.-13. století objevují zprávy o bytostech, zvaných Rozanice (Rožděnice), k nimž se lidé modlili, obětovali jim kaši s medem, sýr, chléb, nápoje a také první dětské vlasy, aby dítěti vyřkly příznivý osud. Rovněž materiály z jiných území opravňují předpokládat, že vládkyněmi nad osudem narozeného dítěte byly ženské bytosti, jejichž kult spadá mezi mateřské kulty z dávné ma-tríarchální doby. Např. v Srbsku to byly Sjudenice, v Slovinsku Sojenice, v Bulharsku Narečnici nebo Urisnici a v českých zemích Sudičky, Těžká hodinka H 51 ■ -*- .-- !v+& *