Je zajímavé, že Lipovetsky se stejně jako výše citovaná Gertruda von le Fort kloní - i když na základe jiného způsobu uvažování - k názoru, že žena budoucnosti nebude Ženou politickou. Ani jeden tuto prognózu nepovažuje za nevýhodnou pro ženu nebo pro lidstvo. Oba přitom politickou Činnost nerozlučně svazují s „typicky mužskými" vlastnostmi a v podstatě se sklánějí před dějinami, které utvořili svými výboji a vynálezy muži a které také muži sepsalř. Je to ale opravdu tak velká a pevná konstanta? Je pravda, že řídce se vyskytující panovnice vládly spíše po mužském vzoru a podobně si počínají dnes řídce se vyskytující ženy v demokratických parlamentech a vládách. Jen kuloárové politice se připisuje feminní původ. Občas se ovšem hovoří o zlidštění, citlivějším přístupu, vetší slušnosti či lepší komunikaci, kterou by mohly vnést ženy do politiky - kdyby jich tam bylo více. S rozpaky nad kompetencí Žen v politice se běžně setkáváme v tiskových komentářích nebo při interview s političkami. Jen malý příklad: „Já myslím, že ženy přece jenom dají na své manžely alespoň ve volebním rozhodování", doufá místopředseda ODS Miroslav Beneš. Právo, 16. 5. 2002. Zeny v politice, to je stejné jako ženský box. Jako sportovní disciplína sice existuje, ale málokdo ho bere stejně jako mužský box. Politolog Bohumil Doležal o ženách v politice. In: Lidové noviny, 18. 5. 2002. „(...) ženy mohou být v politice ku prospěchu. Nikoliv žádné sexbomby, ale hezké, půvabné, usměvavé - a znalé věci", zdůraznil Zbořil. Právo, 22.7. 2002. Paní Němcová je sympatická a pěkná ženská, která přišla z regionální politiky. Není možná úplně výrazná, je to prostě ... žena. To by ale mohla být její výhoda, mohlo by to pro ODS znamenat velkou změnu. Z Rozhovoru týdne M. Kalenské s Mirkem Topolánkem. In: Lidové noviny, 30.11.2002. Dnes se připouští, že ženy se mohou starat o některé oblasti života, k nimž mají blízko po linii své domácí role a tzv. ženských profesí: o rodinnou a sociální politiku, zdravotnictví, školství, případně výživu, ekologii a přímo o záležitosti žen. Zároveň se můžeme dočíst, že jsou to méně důležité resorty. Muži si ponechávají každopádně průmysl, armádu, policii, finance. Lze tedy hovořit o kopírování tradiční role ženy do politiky nebo jde o stejný proces, jakým se v historii oddělovaly od domácnosti a specifikovaly ženské profese (které jsou většinou méně placené než profese typicky mužské)? Také není náhodné, že ve špičkových manažerských pozicích je stejně málo žen jako ve vrcholných politických funkcích. Jde stále o totéž: žena jakoby není povolána k tomu, aby rozhodovala, řídila, vládla v prostoru veřejném. To, zeje žena, se zdá být důležitější než kvalifikace a schopnosti - důležitější pro muže, 140 pro ni samotnou, pro společnost. Někdy mlčky, někdy nahlas se předpokládá, že k takovým Činnostem a pozicím žena prostě není historicky předurčena. S tím je spojen, nebo dokonce tomu předchází, předpoklad, že žena není předurčena k zviditelňování v prostoru veřejném. A politika zviditelňuje jednotlivce ještě více než vedoucí postavení v zaměstnání. Zena netouží většinou po zviditelnění a pokud k němu je tlačena, nebývá to pro její intelektuální nebo politické kvality, ale pro její estetický vzhled a erotický náboj. Političky v televizi jsou posuzovány bezpochyby jinak než politici. To je samo o sobe matoucí a svádí to k domněnce, že žena je v politice tak trochu pro okrasu, Každopádně pozice a situace ženy v politice je nejistá a nehotová. Je otázkou, jakou roli v tom hrají tradiční zábrany a vůbec vzorce chování, rozdílné dispozice, hodnotové systémy, rozhodovací styly mužů a žen. I když se to na první pohled nezdá, je možná v politice obtížnější přehlušit labelling pohlavní příslušnosti osobními kvalitami, specifikami než v jiných oblastech. Budoucnost ženy v politice by tak mohla záviset na větší míře prosazení, vnímání její individuality na úkor její „ženskosti". Analogicky by to mělo ovšem platit i pro muže v politice - zejména, je-li srovnáván se ženou. a Olga Vodákova Ledví hada z močálu škvař a vař se do valu, oko mločí, žabí prst, netopýří vlny hrst, jazyk psí a zmije hrot, osten, kterým slepýš bod, od ještěrky stehýnka, sejčka peruť lehýnká, čaromocné kouzlo stroj, v pekelný se lektvar spoj. William Shakespeare, Macbeth (překl. J. V. Sládek). Nelze připustit, aby některé ničemné, zkažené ženy, svedené Satanovými klamy a přeludy, věřily a vyprávěly, že v noci vycházejí ven a s bohyní Dianou či Herodiadou ve velikém houfu žen, že jezdí na určitých zvířatech, že v nočním tichu křižují nesmírné dálky a poslouchají Dianu jako svou vládkyni. (...) Nespočetné množství žen podléhá tomuto šílenství a má ho za skutečnost, schází tak ze správné cesty a propadá pohanským bludům. (...) Z toho důvodu musejí kneží svým farníkům 141 1 kázat, že to všechno je pouhé mámení a že tyto přeludy v mysli věrných pocházejí nikoli od ducha Božího, ale od ďábla (■--)■ Zcela mylná je domněnka, že to všechno se odehrává nikoli v duchu, ale tělesně. Réginon de Prüm, Libri duo de sinodalibus causis (cit. podle: C. Lecouteux, Příběh dvojníka, 1998). Carovalo se vždy a všude a čaruje se i dnes u nás. [Lexa, 1996] Říká se, že nejstarší řemeslo lidstva je prostituce. Budiž, nehodlám polemizovat - byť se tady nabízí velmi zajímavá úvaha o tom, že nejstarší řemeslo je tedy ~~~ ženské a nikoli, jak nám tvrdí historikové, že řemesla byla od počátku doménou mužů. Problém aleje, Že pojem řemeslo není totožný s pojmem práce či činnost. Bez ohledu na pozdější posun významů (např. malířství bývalo řemeslem, dnes je umením) je nutné akceptovat, že určité Činnosti zaručující obživu a předpokládající spoluúčast společnosti (poptávku) nelze zařadit do takových kategorií, jakými jsou právě řemeslo nebo obchod, umění, dělná a zemědelná práce, vědecká práce a podobně. Mezi takové činnosti, zajišťující v případe potřeby obživu, vykonávané v prostoru veřejném na základe poptávky, patří v historii činnost-práce korenárky, vědmy, porodní báby, případně čarodějnice. (Kromě porodní báby můžeme samozřejmě všude použít i maskulinum, neboť existence Čarodějů, vedmáků a kořenářů je nepopiratelná.) Existence osob zabývajících se léčením, pomocí při porodu, věštěním a čarováním byla a je vynucována okolnostmi i samou podstatou lidského bytí. Rodíme se, choříme, umíráme, jsme zvědaví a snažíme se ovlivnit současnost i budoucnost - ku svému prospěchu samozřejmě. Řekla bych proto, že tyto činnosti, kterým se velmi intenzivně věnovaly právě ženy, jsou ještě staršího data než pověstné nejstarší řemeslo. Zajímavé je, že právě k těmto, pro člověka tak zásadním činnostem, musel být od pradávna jedinec nějak predestinován - nedaly se naučit, do jisté doby (do doby porodních asistentek) ani vystudovat. V některých společnostech se schopnosti a vědomosti dědily, v jiných šlo o dar - případně prokletí, nikde vsak neexistovaly školy, cechy, certifikáty. (Pohádky o „čarodějově učni" jsou pohádkami práve proto, že se snaží z čarodějnictví udělat řemeslo, a tím ho dětem přiblížit.) Pověst si dotyčný pěstoval svými úspěchy. Ostatně v 15. století se rozhořel boj mezi studovanými lékaři (dnešní chirurgové byli tehdy ovšem pouhými ranhojiči - řemeslníky) a mastičkáři a porodními bábami. Lékaři se domáhali práva léčit jako jediní a vyžadovali postih pro všechny, kdo tuto činnost vykonávají, aniž by měli osvědčení o tom, zeji smějí vykonávat. Těžko říci, kde měla porodní bába takové osvědčení shánět - neměly cech a na univerzitě ženy studovat nemohly. Lékaři vedli vskutku tuhý boj, o čemž svědčí soudní procesy na toto téma probíhající např. ve Francii a Belgii ještě v 19. století. vení, vůlí tlumit bolest nebo vidět věci vzdálené, zůstane nám vcelku racionální jádro činnosti kořenářky-léčitelky, porodní báby či čarodějnice. Je však potřeba ozřejmit několik věcí: 1) jak chápat slovo „Čarovat"; 2) proč je možné termín čarování spojovat i s korenárkami a porodními babkami; 3) proč je s tímto fenoménem Častej i spojována žena než muž. Co to znamená Čarovat František Lexa se ve svém díle Staroegyptské čarodějnictví pokusil o ryze vědeckou a objektivní definici čarování: „Carování je Činnost, jejímž účelem je způsobit následek, jehož spojení s touto činností není subjektivně vysvětlitelné zákonem příčinnosti." [Lexa, 1996] Pro autora hraje v této definici nejdůležitější roli slůvko subjektivní, jímž chce upozornit na to, že co určitá civilizace pokládá za kouzla a čár)', jelikož nevidí souvislost mezi příčinou a následkem, to jiná civilizace nazývá technikou, a byť její běžný uživatel tu souvislost nevidí také, přesto věří autoritám, že tam je. Lexova definice je perfektní - téměř připomíná teologické definice zázraků - pokud si neuvědomíme, že dějiny lidské mysli se pohybovaly ve větších zákrutech, přeskocích přes překážky a v krajině volných asociací, namísto ulic železné logiky. Problém je především v tom, že pro běžného člověka je právČ čarování příčinou, díky níž nastane následek - a to bez ohledu na fyzikální a jiné zákony. Lépe řečeno, je úplně jedno, zdali škrtnu sirkou či řeknu zaklínání - rozsvítí-li se světlo, je zákonu příčinnosti učiněno zadost. Otázka je především, kde se bere moc, která světlo rozsvěcuje, zdali poslouchá ona mne, když vyřknu zaklínání, nebo já ji. A nebo v mimokřesťanských kulturách: poslouchají mne duchové, nebo jsem jedním z duchů? V křesťanství - s návazností na předkřesťanská náboženství - můžeme mluvit o tom, zdali jsem v nějaké komunikaci, přátelství, soudržnosti s určitým živlem, Či zda ho přímo ovládám, popřípadě jsem nositelkou jistých tajemství, týkajících se vlastností bylin, zvířat, kamenů, jejich schopností, vlivů... Mám intuici i vědomosti, to vše dovedu používat,,. Druhá možnost pak je, že všechny tyto „dary", nejsou žádnými dary, ale pocházejí od ďábla. Čehož se církev přidržela. Původci tohoto názoru jsou mezi jinými sv. Augustin, Isidor Sevilský, rozvíjeli jej s úspěchem např. Tomáš Akvinský nebo Hugues de Saint-Victor.5 Pokud se některý z nich zamýšlel nad možností konat pomocí kouzel též dobro, např. léčit (jako poslední jmenovaný), došel vždy k závěru, že jde o pouze zdánlivé dobro, jehož skutečným úmyslem je páchat zlo. Neboť, jak známo, ďábel dobro nečiní. Čarodějnictví je v tomto církevním výkladu (ruce si mohou podat 5 Blíže [Muchembled a kol., 1997]. 1 výjimečně katolíci s protestanty) služba ďáblu, jejímž účelem je škodit bližním, ničit je. Jde tedy o maleficium, volně přeloženo, činění zla. Podle tohoto výkladu je vcelku jedno, jakých prostředků Čarující užívá, zda vzývá ďábla nebo se modlí, zda sbírá byliny nebo vraždí nekřtěňátka. Akt čarování ho zkrátka svazuje nějakým způsobem s ďáblem. Nemusí jít o nám známý pakt s čertem, podepsaný vlastní krví, ale také o pakt mlčenlivý, pactum taciturn, jak podotýká Tomáš Akvinský. Tyto teologické vývody ovšem většina populace příliš neakceptovala a neakceptuje dodnes. Tím lze také vysvětlit, proč i v dobách čarodejníckych procesů se vesničané obvinění z maleřicia bez rozpaků přiznávali, že jsou vědmáci, léčitelé, že pomocí kouzel pomáhají. Pro bežnou vesnickou společnost bylo totiž určující, za jakým účelem se čaruje, a nikoli, zda se čaruje. V tomto směru stojí za zmínku, že v mnoha jazycích existovala pro provozovatele kouzel dvě označení - jedno odpovídalo církevním malefkům a druhé spíše vědmám a vědmákům, moudrým mužům a ženám. V němčině se jednalo o die Zauberin a die Hexe, v češtině právě o Čarodějnici a vědmu. Buď jak buď, obě koncepce výkladu čarodějnictví se vždy střetávaly a vzájemné ovlivňovaly. Carují korenárky a léčitelky? Zde se dostáváme k bodu číslo 2, tedy k otázce, proč je možné spojovat s čarováním kořenářky-léčitelky a porodní báby. Korenárky, bylinkárky, léčitelky, vědmy - často také porodní báby v jedné osobě - bývaly v každé komunitě. Proč to byly právě ženy, je otázka. Jako jedno z možných vysvětlení se nabízí hypotéza, že se jedná vlastně o tradici dochovanou ještě z dob, kdy ženy-sběračky zajišťovaly obživu celé komunitě a dalo se tudíž předpokládat, že vědí, co mají sbírat, aby nějakými bobulemi dotyčnou komunitu neotrávily. Zjednodušeně řečeno, Že se po ženské linii dědily vědomosti o jedovatosti a naopak prospěšnosti určitých bylin, plodin a tyto vědomosti se z generace na generaci prohlubovaly. Tato hypotéza předpokládá, že jde o zcela neesoterickou tradici, založenou výlučně na zkušenosti předávané především po ženské linii. Další možností pak je, že v tradici kořenářek se objevují zbytky dávno zaniklých kultů ženských bohyň vegetace, které měly své knčžky, zasvěcené do určitých tajemství. Tomuto výkladu by odpovídala urputná snaha křesťanské církve vypudit důvěru k bylinkárkam z mysli lidí, neboť se jedná o přežívající pohanské zvyky a způsoby myšlení. Zde bychom se dostali k čarování naprosto samozřejmě, jelikož základem léčitelství by se nutně jevila magia naturalis, pro-: :;„i p^^pisp^ která se nezakládá na „chemických" účincích dokáže tyto síly aktivovat a využít. Samozřejmě k dobrému i zlému. To je ovsem stejné jako u předchozí hypotézy, neboť osoba, jež ví, jak léčit, ví díky zkušenosti také, jak zabíjet. Magia naturalis operuje např. také s vnější podobností bylin a některých orgánů. Jako příklad bývá uváděn jaterník podléška, který byl všeobecně považován za bylinu léčící játra díky podobnosti tvaru iistů tomuto orgánu. Trochu člověku zatrne, když si přečte nejnovější chemické rozbory potvrzující, že jaterník skutečně obsahuje látky blahodárně na játra působící. Jiným příkladem mohou být klasická čarodejnícka zvířata - kočky. Dnes tvrdí hledači patogenních zón, že právě kočka je jediné domácí zvíře, které je vyhledává, kterému je v jejich blízkosti dobře. Čarodějnice vyzařující svou energii a tvořící tak pomyslnou pohyblivou patogenní zónu byla pro kočky přitažlivá, zatímco jiná zvířata sejí bála. Vnímavému čtenáři zajisté neujde, že všechno může být úplně obráceně. Tedy: díky tomu, že se prokázalo, že jaterník podléška pomáhá játrům, dostal své jméno a ještě si někdo všiml vzdálené podobnosti listů a tohoto orgánu. Někdo si všiml, že kočky obzvlášť rády setrvávají kupříkladu na místech nad tekoucí vodou, usoudil proto, že zdržuje-li se kočka na určitém místě podezřele často,je možné, zeje tam pramen. Rozhodnout o pravdivosti té které hypotézy je tudíž velmi složité a nejjistější asi bude připustit, že na obou je pravdy trochu a že na výbavě čarodějnic a léčitelek obecního formátu se podílely děděné zkušenosti i tajemství. Jedna věc je ale od léčitelství neodmyslitelná a spadá do tyglíku Čarování. Je to víra léčícího i léčeného v úspěch akce a zejména slova, kterými jsou účinky léčby podporovány. Ve slovníku běžného lidu i inkvizitorů šlo o zaříkání (rčení zafíkávat chorobu se užívá dodnes) a bylo vcelku jedno, zda Iéčitelka odříkávala při přípravě léku otčenáš, nebo vzývala sedm démonů. Modlitba se v tomto smyslu zkrátka stávala zaklínadlem, Někdy šlo dokonce o slova zcela nesmyslná, zkomoleniny latinských nebo řeckých slov. Jako příklad můžeme uvést formuli proti vzteklině z běžné středověké domácnosti: Bestera bestie nay brigonay dictera sagragan es domina fiat fiat fiat? O to však byly tyto formule magičtější - obsahovaly tajemství. Zcela polopaticky řečeno, uvařením lipového čaje se člověk bylinkárkou nestal, stal sejí teprve, když ve chvíli nalévání (ale také sběru byliny) použil zaklínadlo. Léčebná síla byliny byla podpořena mocí slova. V tomto směru docházelo však v křesťanské Evropě k postupné degeneraci. Díky špatnému pochopení celého rituálu se začali množit (obzvlášť mezi muži) napodobovatelé, kteří ovšem byliny nepoužívali vůbec, a doslovně řečeno kupčili se svatými obrázky, na jejichž zadní straně byla zapsána modlitba k přísluŠ- a této téměř nepřeložitelné formuli stojí za zmínku trojí opakování posledního, výjimečně -lrr*mr>l při plín la f inclíphn