Simone Weil, Útlak a svoboda, 1934


Teoretický obraz svobodné společnosti


Je třeba usilovat o to, abychom si jasně představili dokonalou svobodu. Ne v naději, že jí
dosáhneme, ale v naději, že dosáhneme méně nedokonalé svobody, než je náš aktuální stav, neboť to
nejlepší je pochopitelné pouze prostřednictvím dokonalého. Můžeme směřovat pouze k ideálu. Ideál je
stejně tak neuskutečnitelný jako sen, ale na rozdíl od snu má vztah k realitě.[1] Do určité míry
[2]umožňuje uspořádat situace nebo skutečnosti [3]nebo realizovatelné skutečnosti[4] do pořadí od
nejméně hodnotné po tu nejhodnotnější. Dokonalá svoboda nemůže být chápána tak, že spočívá pouze a
jednoduše ve vymizení této nutnosti, jejíž tlak neustále pociťujeme. Dokud bude člověk žít, tzn.
[5]dokud bude vytvářet pouhý nepatrný zlomek tohoto nemilosrdného světa, tlak této nutnosti nikdy
ani na okamžik nepoleví. Stav, kdy by člověk měl mnoho požitku a současně málo námahy, což by se mu
líbilo, nemůže mít, kromě fikce, v našem světě místo. Je sice pravda, že příroda je dle podnebí a
možná i dle období k lidským potřebám více shovívavá nebo více přísná, ale dosáhnout zázračného
vynálezu, který by poskytnul shovívavost najednou všude a pro všechny, [6]to je asi tak rozumné
jako naděje, které byly kdysi upínány k roku tisíc…

                                                                  A
________________________________

[1] Výborně!

[2] Jako měřítko/mezník

[3] Nepřesné, lépe: skutečné nebo...

[4] vynechat

[5] Vypsat slovně

[6] Jednou provždy