Simone Weilová, Útlak a svoboda, 1934


Teoretická představa svobodné společnosti


1)      Je třeba snažit se utvořit si ujasněnou představu o dokonalé svobodě. Ne proto, že bychom
jí snad někdy mohli dosáhnout, ale spíše v naději, že dosáhneme svobody o něco méně nedokonalé, než
jaké požíváme za současných podmínek – ten nejlepší stav věcí si totiž lze představit jen v poměru
k dokonalosti. K ideálnu můžeme pouze směřovat[1]. Je stejně neuskutečnitelné jako sen, ale na
rozdíl od něj se určitým způsobem vztahuje k realitě: pomocí hranic [2]umožňuje třídit skutečné či
uskutečnitelné situace od těch nejméně podstatných až po ty, které mají největší váhu. Důvod, proč
dokonalou svobodu nelze pociťovat jako něco pevného a stálého, [3]nemůžeme jednoduše hledat v tom,
že se nám vytratila její potřeba[4], jejímuž tlaku jsme neustále vystavováni – dokud budeme žít,
čili dokud budeme představovat onen nejnepatrnější zlomeček tohoto nelítostného vesmíru, tlak této
potřeby [5]nepovolí ani na malý okamžik. Takový stav, kdy by člověk prožíval tolik rozkoše a tak
málo únavy, jak by si představoval, nemůže ve světě, v němž žijeme, nikdy nastat, snad jen v našich
představách. Je pravdou, že příroda je k našim potřebám tu shovívavější, tu přísnější v závislosti
na prostředí či možná na době. Čekat však, že se uskuteční zázrak a příroda se stane shovívavější
všude a jednou provždy, je asi stejně nerozumné jako všechny naděje, které se kdysi upínaly
k přelomu milénia…


B
________________________________

[1] Trošku rozdíl – srov. slovosled: Pouze k ideálnu můžeme směřovat/ směřovat můžeme pouze k
ideálnu

[2] Úplně přesně: jakožto hranice/pomocí vlastní hranice, ale to je detail, pochopila jste správně

[3] To ne, jde o to, že dokonalá svoboda nespočívá v tom, že „by se vytratila nutnost“

[4] Nutnost, « jejímuž tlaku »..

[5] nutnosti