Simone Weil, Útlak a svoboda, 1934

Teoretický obraz svobodné společnosti


1)      Musíme usilovat o jasnou představu o dokonalé svobodě, nikoli v naději, že jí dosáhneme,
ale v naději, že dosáhneme svobody méně nedokonalé, než je ta, ve které žijeme – to nejlepší je
totiž pochopitelné pouze skrze dokonalost. Můžeme se pouze přibližovat k ideálu.[1] Ideál je stejně
neuskutečnitelný jako sen, ale na rozdíl od snu má vztah  ke skutečnosti, neboť pro svou omezenost
[2]umožňuje uspořádat situace skutečné či uskutečnitelné od těch s hodnotou nejzanedbatelnější až
po ty s hodnotou nejvyšší. Dokonalá svoboda nemůže být chápána pouze jako vymizení této potřeby[3],
jejíž tlak neustále snášíme. Dokud bude člověk žít, čili dokud bude tvořit křehký zlomek tohoto
krutého světa, tlak potřeby[4] se nikdy ani na okamžik nezmírní. Stav věcí, kdy by člověk měl tolik
radostí a tak málo starostí, kolik by se mu zlíbilo, [5]nemůže s výjimkou fikce v našem světe
nalézt místo. Je pravda, že příroda je k lidským potřebám přívětivější nebo drsnější podle podnebí
a možná časových období, ale čekat na zázračný objev, který by ji učinil přívětivou všude a jednou
pro vždy, je asi podobně rozumné jako očekávání, která se kdysi vztahovala k roku tisíc.


A
________________________________

[1] Rozdíl, srov. : směřovat můžeme pouze k ideálu

[2] To ne,  jako mezník, jako měřítko


[3] nutnosti

[4] nutnosti

[5] Pěkné!