Simone Weilová – Útlak a svoboda, 1934


Teoretický obraz svobodné společnosti


1)                 Měli bychom se snažit zřetelně si představit dokonalou svobodu, nejen[1]
v naději jí dosáhnout, ale v naději získat dokonalejší svobodu, než je ta, ve které se v současné
době nacházíme, protože jen dokonalostí pochopíme to nejlepší. Můžeme směřovat pouze k ideálu.
Ideál je stejně neuskutečnitelný jako sen, ale na rozdíl od snu souvisí s realitou, dovoluje v
mezích [2]uspořádat ať skutečné či uskutečnitelné situace od nejmenší k největší hodnotě. Dokonalá
svoboda nemůže být chápána jako něco, co jednoduše záleží na zániku této[3] nutnosti, jejímž tlakem
stále trpíme. Dokud bude člověk žít, to znamená dokud bude tvořit tu nejmenší část tohoto
nemilosrdného světa, tlak nutnosti nikdy ani na moment nepoleví. Situace, kdy by měl člověk tolik
slastí a tak málo strastí, [4]což [5]by se mu líbilo, nemůže ve světě, kde žijeme, není-li to klam,
nastat. Je pravda, že je příroda podle klimatických podmínek a možná podle období k lidským
podmínkám shovívavější nebo přísnější, ale čekat na zázračný objev, který by přírodu pro jednou
učinil milosrdnější na celém světě a pro všechny lidi, je rozumné asi tak jako naděje vkládané
kdysi do roku jeden tisíc.


A
________________________________

[1] Ne (snad)  v naději

[2] To ne, jako mezník, jako měřítko

[3] vynechat

[4] Pěkné!

[5] Lépe: jak