3. Soustava    č a e Ů    a způsobů
Z formálního hlediska, co do rozsahu repertoáru slovesných sufixů, je soustava slovesnýoh časů a způsobu v současné japonštině velmi jednoduchá, zvláště ve Srovnání se soustavou staršího jazyka. Jednoduchý základní soubor tváři se vSak rozšiřuje o množství tvarů složeních /srv.l 2.39/ diferencujících jejich funkoe.
Základní soubor tvoří tři určité tvary slovesa, tj. tvary, jež jsou schopné samostatné predikace, a to tvary s koncovkami u/ru. ta/da a <S/y<J - tvar základní /obecný/, minulý /ukončený/ a pravděpodobnostní.
Tento soubor rozšiřují složené tvary s pomocnými slovesy o tvary průběhový /trvaoí - te iru/f rezultativní /te aru/ ve všech třeoh základních modifikaoíoh.
Všechny tvary s koncovkou základní nebo minulostní mohou být dále modifikovány způsobem pravděpodobnostním připojením spony v tomto tvaru.
3.1 Jednoduché tvary
Je zřejmé, že výohozími členy soustavy jsou dva hlavní určité tvary, a to tvar obeoný /-u/-ru/ a tvar minuje /-ta/-da/. Jejich funkce jsou určující 1 ve všech tvarech ostatních, a jako u Jiných vazeb a vztahů nabývají konkrétních významových odstínů podle toho, jaké významové vztahy jsou navozeny v užSím i širším kontextu.
Ze srovnání funkcí těchto dvou tvarů dále vyplývá, Se soustava nevychází z časového vztahu děje vzhledám k době promluvy /minulost - přítomnost - budouonost/ $ako v jiných jazycích, nýbrž ze základního vztahu času obecného a relativního. Další možné významové odstíny pak jsou.již
konkretizace v danýoh souvislostech, vyplývající z potenciálního významu vztahů základních.
Základní tvar /-u/ru/ označuje především děje pojaté jako   přiházející se obecně, u nichž není relevantní zda jednorázově či opětovně, zda trvají nebo jejich trvání je ohraničeno. Zapojením do kontinuity promluvy může pak označovat i děje minulé, současné, v kontrastu k aktuálním dějům i budoucí.
Použití tohoto tvaru ve významu času budoucího tedy vyplývá z jeho obecnosti /neaktuálnosti/ v kontextových situacích, kde konkrétnost ostatních vztahů ruší možnost obecného konstatování. Naproti tomu použití tohoto tvaru o dějích, jež se z hlediska doby promluvy odehrály v minulosti, je podmíněno tím, že jsou vázány na situaci, která již byla jinými prostředky charakterizována jako neaktuální a již realizovaná.
Tvar s koncovkou ta/da označuje, žé děj vyjádřený slovesem je realizován /ukončen/ v explicitně nebo implicitně uvedené době. V pozici predikativní pak podle významových vztahů může označovat děje minulé, nebo právě realizované /dokončené/. V pozici adverbální   ve vazbě s pomocnými jmény Času nebo okolnosti může označovat i děje budoucí, jestliže tento charakter má hlavní sloveso v predikativní pozici a uvedené okolnosti se uvádějí jako reálně předpokládané.
Rozdíl bezpříznakové obecnosti tvaru u/ru a příznaku realizovanosti tvaru ta/da se vyjevuje také ve vazbách s pomocnými jmény příčinně účelovými a modálními /viz I 2.393/.
Ve větách po sobi následujících se tento rozdíl uplatňuje tak, Ž© děje vyjadřované slovesy e koncovkou u/ru jsor pociťovány jako současně probíhající, kdežto s koncovkou ta/da jako po sobě následující /pokud jinými prostředky -adverbii, spojkami - nejsou uvedeny do opačného vztahu/.
80
81
Z uvedeného rozdílu pak dále vyplývá, že obecný tvar /u/m/ má v zásadě charakter deskriptívni, staticky konstatující, kdežto tvar ta/da. zdůrazňujíc! reallzovanost děje, má charakter narativní, dynamický.
Tyto charakteristiky 63 uplatňují výrazně při vytváření kontinuity promluvy. Základní kontinuita dějů na sebe navazujících a určujících průběh promluvy pak je vytvářena slovesy ve tvaru narativním /ta/da/. jde-li o děje již" realizované. Doplňující a identifikující děje, Si děje označující obecná východiska promluvové kontinuity pak jsou vytvářena slovesy ve tvaru obecném. Jejich časové zařazení, umístění v čase, vyplývá z významových vztahů k základním dějům a ze zařazen! těchto deokriptivních partií do promluvové kontinuity.
Při výstavbě kontextu se narativní a deskriptívni charakteristika dějů doplňuje s dalšími prostředky, aktualizovaným slovosledem, kontextovými partikulemi, odkazovací-mi prostředky a spojkami /viz 6.3/. Analogicky se tato charakteristika dějů podílí také na funkcích a výstavbě vedlejších vět přívlastkových /vztažných/ i adverbiálních /viz 5.3/.
Třetí určitý tvar s koncovkami -ó/-yó má funkci modálni, pravděpodobnostní. Vedle základního tvaru je tato funkce vyjadřována jeětě tvarem minulostním /I. a II. pravděpodobnostní způsob/ s koncovkou -taró/-daró. který je však v současném jazyoe nahrazován většinou analyticky tvarem -taAda slovesa e připojeným pravděpodobnostním základním tvarem spony. Zejména v tomto složeném tvaru může být použit i o dějích budoucích, pokud jsou vázány na jiný děj umístěný v budoucnosti, podobně jako prostý tvar minulý, tedy ve funkoi času předbudouoího.
Základní /I./ pravděpodobnostní tvar sloves rovněž může mít funkci času budoucího a označovat děje umístěné do budoucnosti, podobně jako tvar obecný, poněvadž má z hlediska času týž   charakter významu ne-minulého. Vzhledem
k významovému odstínu pák ve vzájemném srovnání tvar obecný nabývá smyslu budoucnosti pojímané jako jisté, kdežto tvar pravděpodobnostní smyslu budoucnosti pojímané jako domnělé.
Význam současné pravděpodobnosti /přítomný čas/ má prarděpodobnostní tvar I. pouze u 2. a 3. osoby. V 1. osobě, pokud kontext vylučuje pojetí budoucího času, nabývá významu nabídky /udolám teč/ nebo vybídnutí zahrnující i osobu oslovenou /udělejme/. Tato diferenciace co do mluvnických osob platí i pro záporný protějšek pravděpodobnostního tvaru. Tvar záporné pravděpodobnosti b koncovkou -mai. který není Sasovatelný a nevytváří analytické tvary, z čehož vyplývá i jeho menší rozsah použití. Tento tvar má rovněž svůj základní význam nepravděpodobnosti v osobách 2. a 3., kdežto v osobě 1. nabývá významu nevůle, neochoty uskutečnit danou činnost.
3.2   Složené tvary
Hlavním složeným tvarem sloves je tzv. tvar průběhový /trvaCí/ vytvářený přechodníkem sloves a pomocným slovesem iru.
Tento tvar uvádí slovesný děj především jako trvající, kontinuálně ee realizující v protikladu k ději uvedenému jBko obeoně se přiházející a k ději uvedenému jako již realizovaný.
Vzhledem k tomu, že jde o tvar BloSený, může nabývat podoby obou základních tvarů. Obeoný tvar průběhový pak charakterizuje děj jako aktuální, aktuálně trvající. Vzhledem k tomu, že jde o složený tvar, nenabývá významového odstínu času budoucího jako základní obecný tvar. Trvání v budoucnosti lze vyjádřit pravděpodobnostním tvarem tvaru průběhového.
82
83
r
*
Průběhový - trvaoí tvar -te Iru /též výsledkový -te aru/ nabývá pravděpodobnostního odstínu rovněž připojením spony v pravděpodobnostním tvaru, i v případě, že je mu již udělen tvar minulostní.
Ve tvaru -te ita se uvádí trvání děje jako již realizované, tedy neaktuální, odsunuté do minulosti, převládá tedy minuloetní odstín koncovky. Používá se vsak v případech, kdy je buá zdůrazňován fakt trvání děje /v pozici predikativní/, nebo aktuálnost Si toto trvání je okolností děje hlavního slovesa /v pozici adverbální s pomocným jménem/. Přesouvá se tedy funkce těchto tvarů ze slovesného děje na moment trvání. Toto přesouvání je zvláště zřetelné u záporných tvaru průběhových, jež popírají aktuálnost či trvání děje, nikoli děj sám.
Slovesa označující děje jednorázové může tvar -te iru uvádět jako aktuálně probíhající, pokuďtato okolnost je zdůrazněna adverbiem, Si vyplývá., z kontextu. Jinak tento tvar uvádí děj jako aktuální přetrvávání výsledku jednorázové Činnosti ve tvaru obecném, nebo jako zdůrazněné přetrvávání ve vztahu k jiným dějům ve tvaru -te ita pod bbně jako u ostatních sloves.
Význam přetrvávání výsledku děje.má analogioky 1 tvar vytvářený přechodníkem slovesa a pomocným slovesem aru/—te aru, se záporným tvarem -te nai/ s poměrně omezeným rozsahem použití vzhledem k požadovanému významu Bloves, tj. činnosti s konkrétním trvalým výsledkem. Hlavní charakteristikou tohoto tvaru je, že vytváří vazby nevyjadřujíoí Činitele, do jehož vazby je umístěn významový předmět děje.
Uvedené prinoipy vyjadřování časových vztahů platí v plném rozsahu pro slovesa dějová, avšak pro slovesa kvalitativní a pro sponu jen s některými omezeními. '
Kvalitativní slovesa především nevytvářejí přímo tvar průběhový /-te iru/ a nevytvářejí vůbec tvar rezultativní /-te aru/. Dále základní tvar /koncovka ^i odpovídající koncovce -u/-ru dějových sIovob/ má sice rovněž význam
84
obeoného času, na rozdíl od dějových sloves vSak nemůže nabýt významového   odstínu budoucího času. Pro vyjádření realizace významu kvalitativníoh sloves v budoucnosti se používá tvaru pravděpodobnostního, častěji vsak tvaru bIo-ženého s pomocným slovesem naru. připojeným k neurčitému tvaru /-ku naru/. Připojení tohoto pomocného slovesa dodává výslednému výrazu určitý dějový charakter vznikání, průběhu realizaoe daného významu a kromě tvaru minulostní-ho tvoří se jeho pomocí také tvar průběhový.a tvar záporné pravděpodobnosti kvalitativníoh sloves /-ku natta, -ku nat-te iru. -ku narumai/. Vzhledem k prvku dějovosti vsak průběhový tvar má zřetelný význam probíhajícího 61 trvajícího vznikání a nikoli význam aktuální přítomnosti jako u sloves dějových. Má-li se tedy zdůraznit, že platnost kvalitativního slovesa není obecná, nýbrž týká se aktuálního, konkrétního případu, použije se tvaru minulostního, podobně jako u sloves dějových, zvláště u hodnotících soudů, kde by mohlo dojít k záměně obecného soudu s posouzením konkrétního Jevu.
Podobně i základní tvar spony má pouze význam obecného času a pro vyjádření budoucí platnosti se spona nahrazuje pomocným slovesem naru   ve vazbě s partikulí ni /A wa B ni naru - A bude B, dosl. etane se B/. Spona vfiak vytváří málo používaný průběhový tvar b pomocným slovesem iru /de Iru/, který má význam setrvávání daného zařazení Si identifikace proti očekávané či předpokládané změně. Vzhledem k charakteru významu spony má její minulostní tvar vždy význam neaktuálního, tedy Již neplatného zařazení Či iden-tifikaoe, neaktuálnost ovSem může být i relativní /srv. 6.3/.
Charakter kvalitativního sloveBa má také pomooné sloveso nai s významem neexistence. V nesamostatné funkci sufixu záporu dějových sloves má tento oharakter pouze oo do formálních příznaků. V této funkoi vytváří i málo používaný průběhový tvar s významem setrvávání v negaoi, nikoli však prostřednictvím přeohodnlku /nakuté/, nýbrž prostřednictvím spony /slnai de iru/. Tímto způsobem vytváří
85
i další razby připojované u dějových sloves na přechodnfk /ainai de kudasai apod./. V tom se zřejmě projevuje formální charakter sufixu -nal. neboť přeohodník kvalitativních sloves rovněž žádné dalěí rozvíjení tvarů neumožňuje. Naproti tomu co do významu a použití ostatních tvaru a vyjadřování Sašu převládá funkce dějového slovesa.
V samostatné slovesné funkci pak má nai povahu kvalitativního slovesa, tj. význam budoucnosti vyjadřuje a průběhový tvar vytváří analogicky pomocí slovesa naru. Složený tvar nakunaru má však také samostatný význam "zmizet", "ztratit ee» a jeho průběhový tvar označuje buď trvání neexistence nebo proces mizení, ztráty. Podobně také minuješ t-ní tvar slovesa nakunaru /nakunatta/ muže kromě děje ukončeného v minulOBti označovat i přetrvávání výsledku tohoto děje v současnosti /ve smyslu "už není"/*
Sama povaha významu negace pak umožňuje splývání času relativního s časem obeoným, tj. že se použije obeoného času záporu i o ději nerealizovaném v minulosti, pokud má povahu pouhého konstatování a není uveden do přímého vztahu s dalžími ději. Caeové určení pak jako v jiných podobných případech vyplývá z kontextových souvislostí.
3.3   SoubSžnost     a    následnoet dějů
Souběžnost dvou dějů vyjadřují sufixy -nagara a -tutu. a to v čase určeném hlavním slovesem /viz též 4.2/. Trvání děje Bouběžně probíhajícího s dobou vyprávěoího času se zdůrazňuje v bezpodmětové vazbě připojením pomocného slovesa aru ke tvaru ukončenému sufixem -tutu /-tutu aru/i v této podobě může zaujímat i pozici hlavního slovesa. Tutéž funkci bez vazebného omezení /tj. i s vyjádřeným činitelem/ vyjadřuje připojení pomocného jména Bldai /modál-ního typu - samost. význam "postup"1/ se sponou k základnímu tvaru slovesa.
86
Souběžnost dvou /i více/ dějů v daném čase vyjadřuje také tvar alternativu -tariZ-darl se specifickým významovým odstínem střídání souběžných dějů.
Bezprostřední následnost dvou dějů, resp. předcházení prvního děje druhému, se vyjadřuje těsnou vazbou základního tvaru slovesa s partlkulí to,. Tento slovesný tvar je co do relativního časového určení závislý na časovém tvaru řídícího slovesa. Významově je dála závislý na tom, zda obě věty tímto tvarem spojené mají shodného či rozdílného činitele, při shodnosti činitelů obou vět vazba označuje, že děj druhé věty obvykle nebo vždy následuje po realiza-oi děje věty první /při základním tvaru slovesa řídícího/ nebo   že takto následoval v uvedené době /při minulostním tvaru řídícího slovesa/. Jestliže obě věty mají různé činitele /vyjádřené, nebo vyplývající z kontextu/ může při základním tvaru řídícího slovesa spojení mít význam slabě podmínkový, tj. děj druhé věty je uváděn jako budoucí, následující po realizaci děje věty první. Tohoto spojení s rozdílnými činiteli obou vět se také často používá k vyjádření takové situaoe, že děj druhé věty byl pro činitele první věty aktualizován vzápětí po realizaci děje první věty, bez ohledu na to, zda reálně probíhal již dřivě /v těchto případech má řídící sloveso vždy tvar minulého Čaau/. Okolnost aktualizaoe bývá často zdůrazněna připojením slovesa míru /vidět, podívat se/ na přeohodník slovesa první věty /b vloženou pauzou, odlisuje se tak od složeného tvaru site míru - vzni-ká tedy vazba: site, míru to ... /, kde výraz míru to se blíží funkci spojky s oslabeným významem slovesa míru.
Jestliže sloveso první věty má tvar průběhový /site iru to/, určuje první věta dobu, během níž nastal děj věty druhé, při minulostním tvaru slovesa druhé věty a při shodných 1 neshodnýoh činitelích obou vět.
Časový význam předohozího děje může mít na základě významových vztahů mezi Blovesy obou vět i tvar přeohod-niku. Hebo může být tento význam specifikován připojením
87