Savôenko A. N., Etapy razvitija grammatiöeskogo stroja indoevropejskich jazykov, (in) Lingua Posn. 12/13 (1968), s. 21—36 Schmidt G., Zu den singularischen Genetiven der idg. Personalpronomina, (in) KZ 82 (1968), s. 227—250 Schmidt G., Stammbildung und Flexion der indogermanischen Personalpronomina (Wiesbaden 1978) Sommer F., Zum idg. Personalpronomen, (in) IF 30 (1912), s. 393-^29 Szemerényi O., Hittite Pronominal Inflection, (in) KZ 73 (1955), s. 57—80 Szemerényi O., Syncope in Greek and Indo-European and the Nature of IE Accent (Napoli 1964), s. 314n. Terza E. la, I pronomi personali nell'indo-europeo. (in) RIGI 20 (1936), fasc. 3—4, 8.49—64»» 21 (1937), fasc. 3—4, s. 54—66 7.7 Srovnání nostratických zájmen a částic Shody v oblasti zájmen (zejména osobních) jsou pozoruhodné, je však třeba konstatovat, že přesahují rámec nostratického velekmene (nosovky m, n nacházíme v zájmenech 1. osoby nej různějších jazyků světa!): NOSTR. URAL. ALT. DR. JK. SH. IDE. 1. sg. mi mi min a bi min A mejmi men me mene 2.sg. ti si ti(tü) ti si ti -is sejs- 'an-tA te -s l.pl. (inkl.?) (exkl.?) má JIA majme bä ma näm m-naj m(n) nahnu me-s no-s demonstrativa šä tä šä tä s(a)r ľ ä tä -s? -tejti ŠA (fA) so-to- r' NA n A na- -n no- interrogativa (relativa) Ko mi j« ho-jhu-mi-3°- i k'a-jk'o-mi-ja- mi ja maj ja- k(w) jaj'aj kmo yo- Jak je z tabulky patrné, pokládají stoupenci nostratické teorie zájmeno 1. pl. s m za inkluzívní, zájmeno s n za exkluzívni (což je v rozporu se závěry, k nimž jsme došli v §§7.1.7n); svědectví ostatních nostratických j. je ovšem v tomto prípade naprosto nespolehlivé (kromě drávidských j. jen nejisté stopy rozdílu exkl: inkl.!). — Shody byly shledány též v oblasti částic (Dod. I): záporek (alt. mä-lbä, dráv. ma-, jk. mä, sh. m[j], ide. mě; ural. ne, jk. nu, sh. [A ]n, ide. ne aj.), zdůrazňujících a spojovacích částic (ural. -haj-kä, alt. -ka, jk. kwe, sh. k[w], ide. fc^e) aj. VIII. Sloveso 8 Sloveso (verbum) se po formální stránce liší od ostatních ohebných slovních druhů uplatněním jiných gramatických kategorií a z toho plynoucí větší morfologickou, složitostí, jakož i větší gramatickou variabilitou (složitostí paradigmatu). Pro indo-evropské sloveso jsou příznačné gramatické kategorie času, vidu, způsobu, diateze a osoby (§§ 8.In.). K morfologické struktuře slovesných tvarů srov. § 8.1.6. Počet finitních tvarů se v staroindoevropských j. pohybuje mezi 34 (hethitština) a 290 (starořečtina). 8.1 Gramatické kategorie indoevropského slovesa 8.1.1 Kategorie vidu a času Kategorie slovesného vidu (aspektu) představuje obdobu jmenné kategorie numera (čísla — § 5.3.2). Gramémy této kategorie jsou dány kombinacemi dvou distinktivnfeh rysů — dokonavosti (pf) a násobenosti (m) (vhodnější než termín „dokonavost" je termín „kompaktnost" nebo pod.): I pf m perfektivum (Ap) + — imperfektivum (A0) — — iterativum (Am) — + Systém vidů můžeme znázornit trojúhelníkem: A -- Za samostatnou gramatickou kategorii lze vid pokládat jen v slovanských a do jisté míry i v baltských j. V řečtině a latině tvoří vid s časem jedinou gramatickou kategorii, v ostatních ide. jazycích jsou vidové rozdíly označovány podle potřeby různými lexikálními prostředky. 8.1.1.1 Gramatická kategorie času je společná všem ide. jazykům, počet temporál-ních gramémů v jednotlivých ide. jazycích je však různý. Základní složky těchto -M gramémů představují rysy přítomnost (ps) a minulost (pt). Dvojčlenné systémy časů v hethitštině a starých germánských j. se nejspíše dají interpretovat takto: pt prézens — préteritum + Bezpříznakový člen opozice (prézens) funguje též jako výraz budoucího času. Při uplatnění obou rysů vzniká trojčlenný časový systém: _» pt ps prézens — + . préteritum + — futurum — — Ja zajímavé, že tento „přirozený" systém časů nenacházíme v čisté podobě v žádném ze starých ide. jazyků. Z nových jazyků jej má např. čeština. Tři jednoduché časy jsou rovněž v lotyštině a části litevských dialektů (složené časy nejsou plně paradig-matizovány). K indickému stavu srov. § 8.1.1.3. 8.1.1.2 V řečtině a latině je do temporálního systému zabudován vid: vedle uvedených dvou rysů se v něm uplatňuje rys dokonavost (pf), dále pak rys předčas-nost/rezultativnost (a/r). Tento rys je dán vztahem k ději následujícímu nebo předcházejícímu: děj je časově situován před jiný děj (a) anebo je prezentován jako výsledek (= stav vyplývající z) předcházejícího děje (r). V řeckém časovém systému dominuje varianta r, v latinském naopak a: ř ps pt r ps pt lat. Pf a prézens + — 0 — + — Ó —■ imperfektum — - + — — — + —■ — aorist — + + — perfektum + o — + — + + —+ plusquamperfektum — + — + —• + + + .futurum I — — 0 — — — 0 —- futurum II (exaktum) — — - + + + Lat. perfektum má v hlavních větách význam dokonavého minulého času (= ř. aorist), ve vedlejších větách vyjadřuje děj předcházející před dějem přítomným; jen v několika případech má rezultativní význam (menom, ôäl ápod.). Románské j. v podstatě uchovaly latinský systém; podobný systém se vyvinul i v novějších germánských j. (vlivem latiny?). 8.1.1.3 Podobný časový systém existoval patrně i v prehistorické indoíránštině. Ve védštině a v avestě je ještě uchován rezultativní význam perfekta, mezi aoristem a imperfektem však není vidový rozdíl: aorist označuje nedávnou minulost (událost, jež nedávno proběhla a je ještě v živé paměti), imperfektum naproti tomu zpravidla vzdálenější minulost. V kl. sanskrtu není mezi těmito minulými časy již patrný významový rozdíl: lze je pokládat za varianty jediného časového gramému „préteritum". Častěji než finitních tvarů se tu k označení minulého děje ostatně užívá participiálních konstrukcí apod. 8.1.1.4 Kategorie vidu se zřejmě uplatnila i v původním slovanském systému časů. Staroslověnština má vedle prézentu dva minulé časy: aorist a imperfektum. Významový rozdíl mezi nimi nelze zcela jednoznačně definovat, důležitá je však skutečnost, že aorist se tvoří převážně od dokonavých sloves, imperfektum naproti tomu zpravidla jen od nedokonavých sloves. Lze soudit, že původní slovanský systém vyhlížel takto: pt Pf prézens — 0 imperfektum + — aorist + (Podobný systém nacházíme i v arménštině a tocharštině. 8.1.2 Kategorie způsobu Gramémy způsobu (modu) představují kombinace dvou distinktivních rysů: reálnost (r) a voluntativnost (v): ........ r v Mr + — Mp — — Mv — + Počet modálni ch forem v jednotlivých ide. jazycích je různý. Funkci Mr (modus realis) plní všude indikativ, funkci Mv (modus voluntativus) imperativ. Indoíránské j., řečtina, germánština a tocharština mají ještě další voluntativní modus: optativ. Funkci Mp (modus potentialis) plní v řečtině, latině a keltštině konjunktiv, v baltštině a slovanštině kondicionál; konjunktiv je také ve védštině a avestě (kdežto v kl. sanskrtu chybí). Konjunktiv konkuruje optativu a imperativu ve funkci Mv, optativ naopak konjunktivu ve funkci Mp: v těch ide. jazycích, kde tyto mody koexistují (ř., véd.), je velmi obtížné přesně rozlišit jejich funkce. 8.1.3 Kategorie diateze Kategorie diateze (slovesného rodu) je dána kombinací tří distinktivních rysů: progresívnost (p — progresivní děj vychází z aktantu Ai), regresívnost (r — regre- 167 sívní děj zasahuje aktant Ai) a transgresívnost (t — transgresívní děj přechází z Ai na A2, resp. naopak). Možné kombinace se označí čísly a ilustrují českými příklady: P t r 1 + + _ (Ai myje okno [= A2]) 2 + 4 (Ai si myje ruce [= A2) 3 + — + (A! se myje) 4 — ( + ) + (Ai je umýván [od A2]) 5 — — — (Aj stojí) 6 + — — (A, jde) V indoevropských jazycích zahrnuje gramatická kategorie diateze 2—3 gramémy; jejich funkce znázorňuje následující tabulka: sti. ř. lat. gót. het. toch. stir. starm. aktivum 1 5 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 (deponens) 1 5 6 1 5 6 15 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 1 5 6 medium 2 2 3 pasívum 4 4 mediopasívum 2 3 4 4 3 4 2 3 4 4 3 4 V balt. a sl. má .jednoduché finitní tvary pouze aktivum, íinitní tvary pasíva jsou složené (pasivní participium + ,,býti"). Podobně je tomu v románských a germánských j. (kromě gótštiny). Funkci 3 (reflexívum) plní ve všech těchto jazycích, jakož i v sanskrtu aktivní tvary ve spojení se z vratným zájmenem (toto reflexívum plní v severogermánských a slovanských j. často i funkci 4!). Deponens má zvláštní formy jen v stir., jinde je formálně totožné s mediem (mediopasívem): jde vlastně o mediální (mediopasivní) formy s významem aktiva. Forma 3. sg. mediopasíva obvykle slouží též jako výraz děje s všeobecným podmětem (lat. dícitur = fr. on dít = něm. man sagt = č. říká se atd.). 8.1.4 Kategorie osoby a čísla Ke kategorii osoby srov. §§ 7.1n. Kategorie čísla (§5.1.2) se uplatňuje jen ve 3. osobě; v baltských j. však není 3. osoba diferencována co do čísla. Jen část ide. jazyků má duální formy, a to ne ve všech osobách. Stav v jednotlivých j. vystihuje následující tabulka: sti. ř. lat. gót. lit. sl. het. l.sg. + + + + + + . + 2. sg. + + + + + + + 3. sg. + + + + - + + + l.pl. + + + ■ + + + + 2. pl. + + + + + + + 3. pl. + + + — + + 1. du. + — — + + + — 2. du. + + — + + — 3. du. + + — — — + — 8.1.5 Struktura slovesných tvarů Jak už bylo uvedeno v § 4.1, mívají slovesné tvary většinou složitější strukturu než tvary jmenné. Slovesný tvar staroindoevropských j. se skládal až z šesti (výjimečně i více) morfů: P + Au + R + St + Sm + Sp P = předpona (preverbium — dod. I) Au = augment (§ 8.2.2.1) E = kořen (podléhá ablautovému střídání, příp. reduplikaci — § 8.1.5.1), u denomi-nativ (§ 8.2.1.2.5.1) jmenný kmen St = temporální sufix = realizace temporálního morfému (§§ 8.1.In.). Temporální morfém se realizuje 1° jako samostatný sufix, 2° jako 0 (§ 8.2.1.1.1), 3° spojitě s modálním morfémem (viz Sm), 4° spojitě s personálním morfémem (viz Sp). Ve spojení s R vytváří St temporální kmen (prézentní atd.). 0 kmen v pravém ^sloya smyslu (srovnatelný se jmennými kmeny — § 5.4) jde ovšem toliko u sekun-dámích sloves (§ 8.2.1.2.5.1), kde se mimoprézentní tvary odvozují od prézentního kmene (např. lat. pf. laudävi od préz. kmene laudá-). Sm = modálni sufix = realizace modálního morfému (§§ 8.3n.). Morfém „indikativ" se nikdy nerealizuje samostatně, neindikativní morfémy se realizují ľ jako samostatný sufix, 2° spojitě s temporálním morfémem (např. v lat. konj. ps. laud-e-t), 3° spojitě s personálním morfémem (např. v lat. imperativu laudä-te). Sv = osobní přípona = spojitá realizace morfémů kategorií osoby a diateze (§§ 8.5n.). Někdy označuje též modus (viz Sm), příp. čas (např. av. ps. baraiti — impf. barat, het. epzi — epta apod.). 8.1.5.1 Vedle ablautového střídání podléhá kořen v ide. slovesných tvarech též tzv. reduplikaci. Jen v menšině případů jde ovšem o úplnou reduplikaci (zdvojení celého kořene — zpravidla ovšem v obměněné nebo zkomolené podobě). Slovesné formace (prézenty) tohoto typu mívají charakter iterativ-intenzív; zvláštní třídu tvoří pouze v indoíránských j. (sti. daridrsyate od koř. dfé-, čankramyate od kram-, roruyate bd ru-, av. daedoišt od koř. daes- apod.), v jiných ide. jazycích se vyskytují jen sporadicky (ř. pamphainô, porphuró, stsl. glagolati apod.). Existují však i formy tohoto typu (prézenty, aoristy, perfekta), jež zjevně nemají charakter intenzív: ř. ěgagon, agagein (slot. k agô), orôra (pf. k ornúmi), ěnenkon, enenkein (aor. k phero), sti. änamša (pf. od koř. as-) apod. Snad sem patří i lit. (arch.) duosti, stsl. dast-b (< *dô-d + ti) a lit. (arch.) dešti (< *dě-dh + ti, koř. dhě-). — Daleko častěji se setkáváme s částečnou (symbolickou) reduplikací, spočívající v opakování první souhlásky kořene s opěrnou samohláskou (k aspirátám srov. §3.4.2.1.1). Začínal-li kořen souhláskovou skupinou, opakovala se jen první souhláska. Výjimku patrně tvořily skupiny ST- (srov. § 4.2.2.1): v gót. a zčásti i v lat. se zdvojuje cela skupina (gót. staístáut od stáutan, lat. spopondl od spondeô apod.), v ř. jen S (ř. histěmi < *si-stä-mi, srov. lat. sistô), v sti. jen T (tišthati, tasťhau od sthä-, paspära od spr- apod.). Jako opěrné samohlásky fungují v ii. všechny krátké (a, i, u) i dlouhé (ä, %, m); palatalizace v reduplikační slabice ukazuje na a < e (sti. cakára od kr-, jagäma od gam- apod. — § 3.4.1.1). V ř. slouží jako reduplikační vokály i, e (výjimečně a), v lat. e (dedí), i (sistô, didicí), o (totondi), u (tutudí), v gót. aí (= e < e, i), v stir. i, e a v toch. e, a. Srov. dále §§8.2.1.1.2, 8.2.1.2.2, 8.2.3, 8.2.5.3, 8.2.7.2. — Rekonstrukce původního stavu je nesnadná (často se tvrdí, že v prézentu sloužilo jako reduplikační vokál i, v perfektu naproti tomu e; ty se mnohdy druhotně připodobňovaly vokálu kořene); nej přirozenějším řešením se zdá být rekonstrukce nefonematic-kého ° (§§ 3.3.3.2, 4.3.1), což je také v souladu s akcentuací sti. forem (cikéti, dadársa). 0 RS v reduplikační slabice svědčí rovněž sti. perfekta typu uväca (od vač-), iyäja (od yaj-) apod. (místo konsonantického alofonu s opěrnou samohláskou tu nastoupil vokalický alofon — § 3.2.4). Opěrné ° mohlo být pak zastoupeno vokály různého timbru (podle vokalismu vlastní kořenové slabiky apod.). O původní e (PS) jde snad jen v těch případech, kdy vlastní kořenová slabika vykazuje RS (§ 8.1.5.2). 8.1.5.2 Reduplikaci zjevně podléhala začáteční laryngála kořenů, jimž v historické době chybí konsonantická iniciála (§§ 3.3.5.2, 4.6.1): sti. iyarti (ps. od ar-) < *Hi-Hor-, iyeša, tšuh (pf. od iš-) < *Hi-Hois- ~ Hi-His-, änanja, änaje (pf. od anj-) < *Hen--Hongw- ~ HenHy,gw-, ípsati (desiderativum od äp-) < *Hi-Hp-se-, ř. ehěnokha (pf. k pherô) < *Hine-Hinok-, elělutha (pf. k erkhomai) < *H1le-Híludh- (opakování celé skupiny HR-{) apod. Některé z těchto forem zřetelně ukazují na původní RS v kořenové slabice: lat. ědi (a sti. óda od ad-?) < *Hxe-Hid-, lat. ěmi < *Hle-Him-, sti. dsa, ř. ěstha < *Hie-HiS- apod. Podobnou strukturu (PS v reduplikační slabice, RS v kořenové slabice) mají ostatně i některé reduplikované formy nelaryngálních kořenů: sti. seduh (pf. od sad-) < *se-zd-, yemuh (pf. od yam-) < *ye-im- apod., dále starobylé reduplikované aoristy uvedené v § 8.2.5.3 (av.jagmat, ř. epephnon) aj. Sem lze koneckonců zařadit i zmíněné už balt. a sl. reduplikované prézenty kořenů dô- a dhě-: lit. (arch.) duost(i), stsl. dast-b < deHs-dH3- (srov. lat. dedí < *de-dH3-), lit. dest(i) < *dheHi-dhHx-. — Zdá se tudíž, že nositelem slovního prízvuku v ide. reduplikovaných formách mohla být jak vlastní kořenová slabika (§8.1.5.1), tak 1 reduplikační slabika. LITERATURA (§§ 8—8.1.5.2) Adrados F. R., Evolucion y estructura del verbo indoeuropeo (Madrid 1963) Brugmann K., Grundriss II.3 (viz str. 28) Fihck F. N., Der angeblich passive Charakter des transitiven Verbs, (in) KZ 41 (1907), s. 209_ 282 Georgiev V., Die Entstehung der indoeuropäischen Verbalkategorien, (in) Linguistique balkanique XVIII.3 (1975), s. 5—58 Hirt H., Indogermanische Grammatik IV (viz str. 28) Hirt H., Über den Ursprung der Verbalflexion im Indogermanischen, (in) IF 17 (1904), s. 36_84 Hoffmann K., Kategoriensystem des indogermanischen Verbs, (in) Münchener Studien 28 (1970), s. 19—42 Ivanov V. V., Obsceindoevropejskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy (Moskva 1965), s. 55—184 Kurylowicz J., Inflectional Categories of Indo-European (Heidelberg 1964) Otkupscikov J. V., Iz istorii indoevropejskogo slovoobrazovanija (Leningrad 1967), s. 47—107 Pedersen H., Hittitisch und die anderen ie. Sprachen (Kobenhavn 1938), s. 80—144 Savcenko A. N., Drevnejsije grammaticeskije kategorii glagola v ie. jazyke. (in) VJa 1955, 6. 4, s. 111—120 Schmid W. P., Studien zum baltischen und indogermanischen Verbum (Wiesbaden 1963) Stang C, Das slavische und baltische Verbum (Oslo 1942) Tipologija grammaticeskich kategorij (Moskva 1975), s. 140—196 Toporov V. N., K voprosu ob evolucji slavjanskogo i baltijskogo glagola. (in) Voprosy slavjan. jazykoznanija 5 (1960), s. 35—70 Watkins C, Indogermanische Grammatik III/l. Geschichte der idg. Verbalflexion (Heidelberg 1969) 8.2 Temporální formy indoevropských jazyků V tomto oddílu si všimneme formálních prostředků sloužících k označení jednotlivých časů, tj. především způsobu tvoření temporálních kmenů (R + St). 8.2.1 Prézens je forma od prézentního kmene, charakterizovaná ve většině ide. jazyků zvláštními osobními příponami (jinými než v minulých časech — § 8.5). Prézentní kmen se tvoří mnoha různými způsoby. Základní dělení spočívá v rozlišování prézentů atematických a tematických; doporučuje se však uvádět ještě třetí skupinu — „jiné" (polotematické) prézenty. 8.2.1.1 Atematické prézenty mají kmen zakončený souhláskou, příp. jinou samohláskou než e/o. Jako prézentní kmen funguje buď holý kořen nebo kořen spojený s nazálním afixem. 8.2.1.1.1 Kořenový prézens Préz". kmen = holý nereduplikovaný kořen; kořenová samohláska zpravidla podléhá ablautovému střídání (R — Sg; § 4.3.5.2). Ukázka časování (sti.): 170 171 akt. 1. 2. 3. dvešmi dvekši dvešti pl. dvišmah dviitha dvišanti med. dvise dvikše dvište pl. dviSmahe dviddhve dvišante Tento typ je hojně doložen v ii. a het., v ostatních ide. jazycích je uchován jen ve zbytcích. Téměř všude si uchovává atematickou (kořenovou) flexi sloveso „býti" (es-): sti. i. lat. gót. stlit. stsl. het. sg. 1. asmi eimi sum im esmi jesmb ešmi 2. asi ei es is esi jesi ešši 3. asti esti est ist esti jesťb ešzi pl. 1. smah esmen sumus sijum esme jesme 2. stha este estis sijvp este jeste 3. santi eisi sunt sind SQťb ašanzi 8.2.1.1.2 Reduplikovaný prézens Préz. kmen = holý reduplikovaný kořen. Reduplikační vokál má v ř. podobu i, v ii. též u nebo a (§ 8.1.5.1). Kořenová samohláska podléhá ablautu (R — St). Ukázka časování: sti. ř. sti. r. akt. sg. 1. dadámi didómi med. dade didomai 2. dadäsi didôs datse didosai 3. dadäti didósi datte didotai pl. 1. dadmah didomen dadmahe didometha 2. dattha didote daddhve didosthe 3. dadati didoási dadate didmtai Tento typ je doložen pouze v ii. a ř.; jinde je uchován jen v nepatrných zbytcích (stsl. dast-b apod.; srov. též § 8.2.1.2.2). 8.2.1.1.3 Prézens s nazálním infixem Préz. kmen = kořen s infixem ne ~ n (ablautová souhra: infix — osobní přípona). Infix vstupuje před poslední souhlásku kořene: sti. rudh--ps. kmen runadh- ~ rundh- yujj- — ps. kmen yunaj- ~ yunj-het. hark- -— ps. kmen hami(n)k- Časování je stejné jako u kořenového prézentu (§ 8.2.1.1.1). V čisté podobě je tento typ uchován jen v ii. a het.; jinde jen v tematizované podobě (§8.2.1.2.3). 8.2.1.1.4 Prézens se sufixem neu ~ nu Préz. kmen = kořen + neu ~ nu. Kořen bývá v oslabené podobě; ablautová souhra St — Sp je uchována nejlépe v ii., v ř. v pozměněné podobě nu ~ nu, v het. není patrná (hláskový vývoj?). Ukázka časování: sti. i. het. sg. 1. činomi deiknumi arnumi 2. činoši deiknňs arnuši 3. činoti deiknusi arnuzi pl. 1. íinumah deiknůmen arnumeni 2. činutha deiknůte arnutteni 3. činvanti deiknúäsi arnuanzi Ostatní ide. jazyky tento prézentní typ nedochovaly (někteří pokládají za jeho transformaci sl. typ dvigngti; srov. též §8.2.1.2.4). 8.2.1.1.5 Prézens se sufixem nä Préz. kmen = kořen + nä ~ m (§ 4.3.4). Kořen bývá v oslabené podobě; ablautová souhra St — SD . nä ~ ní, ř. nä ~ ■> na). Ukázka časování: sti. ř. het. sg. 1. aénämi damněmi tarnahhi 2. aénäsi damněs tarnatti 3. aénäti damněsi tarnai pl. 1. aénimah damnámen tarnumeni 2. aénitha damnůte tarnatteni 3. aénanti tarnanzi Nejlépe je tento typ uchován v ii.; dále jej nacházíme v ř. (zbytky), v pozměněné podobě též v het., toch. (např. ps. kälpnätär od koř. kälp-) a v germ. (intranzitiva-inkohativa: gót. fullnan, prét. fullnôda, stsev. porna apod.). Srov. též § 8.2.1.2.4. 8.2.1.2 Tematické prézenty mají kmen zakončený tematickým vokálem. Kořen nepodléhá ablautovému střídání (má ve všech tvarech stejnou podobu — § 8.2.1.2.1), v sufixu se střídá e s o (kvalitativní ablaut). V distribuci obou podob tematického vokálu se ide. jazyky různí: ř. lat. gót. lit. stsl. sg. 1. 0 1 •> 0 2. e *e *e 1 e 3. e *e *e *o e Pl- 1- 0 *e *o *0 e 2. e *e *e *0 e 3. 0 *o *o 0 Lze soudit, že původní stav je nejlépe uchován v ř. a germ.: před nosovkou má tematický Vokál podobu o, jinde e (§ 4.6.7). Lat. a sl. e v 1. pl., balt. o v 2. pl. (a 2. sg.?) představují patrně inovace. V ii. vedl hláskový vývoj k zániku rozdílu e : o (§§ 3.3.1, 3.3.1.1); v 2. a 3. osobách je á, v 1. osobách a (v 1. pl. a du. analogické podle 1. sg. — § 8.5.1.1), 8.2.1.2.1 Prostý tematický prézens V gramatikách sanskrtu se rozlišují dva typy tematických prézentů: typ bhárati (s přízvukem na kořenové slabice, zpravidla plnostupňové) a typ tudáti (s přízvukem na tematickém vokálu, zpravidla s oslabeným stupněm kořene). Tento rozdíl je patrně starobylý (§ 4.7.4.1). V ostatních ide. jazycích tvoří prosté tematické prézenty jednu třídu. S výjimkou hethitštiny jsou velmi hojně doloženy ve všech ide. jazycích; značná část vznikla ovšem až sekundárně — tematizací kořenových prézentů. Ukázka časování: sti. r. lat. akt. sg. 1. bharämi pheró lego 2. bharasi phereis legis 3. bharati pherei legii pl. 1. bharämah pheromen legimus 2. bharatha pherete legitis 3. bharanti pherousi legunt du. 1. bharávah 2. bharathah phereton 3. bharatah phereton med. sg. 1. bhare pheromai legor 2. bharase pherei legeris 3. bharate pheretai legitiir pl. 1. bharámahe pherometha legimur 2. bharadhve pheresthe legimini 3. bharante pherontai leguntur du. 1. bharávahe 2. bharethe pheresthon 3. bharete pheresthon gót. lit. stsl. baíra vedu berp baíris vedi bereši baírip ' veda beret-b baíram vedáme berertvb baírip vedate berete baírand berpt-b bairôs vedava bereví baírats vedata bereta berete baíraza baírada bairanda 8.2.1.2.2 Tematický prézens s reduplikací V několika případech je tvoření prézeíitního kmene pomocí e/o doprovázeno reduplikací začáteční souhlásky (§ 8.1.5.1). Jde zjevně o tematizaci starých kořenových prézentů s reduplikací (§8.2.1.1.2): sti. tišthati, lat. sistô (i. histěmi), sti. pibati, lat. bibô (koř. pô-), ř. gignomai, lat. gignô (genH-), ř. tiktô, piptô aj. 8.2.1.2.3 Tematický prézens s nazálním infixem Podobně jakopředcházející typ vznikl i tento prézens — jak se zdá — druhotně: tematizací atematického prézentu s nosovým infixem (§ 8.2.1.1.3). Již v sti. jsou prézentní tvary tohoto typu, někdy vedle starších tvarů atematických: vindati (vid-), munčati (muč-), krntati (krt-) aj. V ř. je nazální infix vždy kombinován se sufixem °no (§8.2.1.2.4,1): lambanô (aor. elabon), tunkhanô (aor. etukhon) aj. V lat. je jen nevelký počet sloves tohoto typu: vincô (vlci, victus), tundô (tutudi, túsus), tango (tetigi, täctus) aj. V některých případech pronikl infix i do mimoprézentních tvarů: iungô (iunxi, iunctus). V balt. je tento typ poměrně hojný (došlo tu zřejmě k jeho expanzi): krintu (prét. kritau), mingu (migti), bundu (busti) aj. Příznačný je intran-zitivně-inkohativní význam těchto balt. prézentů. V sl. je tento typ uchován jen' ve zbytcích: stsl. sedq (sěsti), legq (lešti), ob-reštq (-rěsti). Dále je tematický prézens s nosovým infixem doložen v stir. (zbytky) a v toch. (B pinkem k pik- aj.). 8.2.1.2.4 Prézens se sufixem nejno Prézentní tvary tohoto typu se vyskytují ve většině ide. jazyků. Velmi hojné jsou v slovanských j., jinde je nacházíme jen v menší míře. Příklady: ř. dakno (aor. edakon), temno (aor. eiamon) aj., lat. sterna (stráví, stratům), gót. fraihnan (pt./raA), lit. gaunu ■ (gauti), einu (eiti) aj., stsl. stáno (stati), dvignq (aor. dvig-b) aj. V sl. pronikl nazální sufix většinou i do mimoprézentních tvarů (dvignqti, rinqti, aor. rinqclvb apod.). Značná část těchto prézentů patrně vznikla druhotnou tematizací atematických prézentů s nä, resp. neu\nu (§§ 8.2.1.1.4—5). V sti. nacházíme v několika případech-obojí tvary vedle sebe: grhnäti (atem.) — grhnati (tem.), mrnäti — mrnati aj. V germ. se slabá slovesa 4. třídy v prézentu časují tematicky: gót. fullna, fullnis, fuílnip (prét. fullnôda) atd. 8.2.1.2.4.1 Vedle pouhého nejno lze rekonstruovat též podobu s opěrnou samohláskou: °ne\°no. Tento typ je doložen zejména v ř. a balt. V lit. tvoří sufix ina jednak de-nominativa, jednak kauzativa: dauginti (daug), gražinti (gr{žti) apod. Rovněž ř. slovesa na -anô jsou aspoň zčásti kauzativa: auksanô, histanô aj.; srov. též § 8.2.1.2.3. 8.2.1.2.5 Prézens se sufixem yejyo Tento typ je hojně doložen ve všech ide. jazycích, zčásti tu ovšem jde o prézenty tvořené jinými sufixy (kauzativa-iterativa — §8.2.1.3.2, stativa —■ §8.2.1.3.3), jež teprve druhotně splynuly s pravými yo-prézenty. Ty ovšem z největší části představují sekundární útvary: denominativa (§ 8.2.1.2.5.1) nebo přetvořené prézenty jiných typů. Svědčí o tom četné případy, kdy vedle í/o-prézentu je v jiném ide. jazyce atematický prézens nebo pod.: ř. theinô (< *then-jô) x sti. hanti, ř. bainô (< *ban-jô), lat. veniô x sti. gamati, gacčhati, gót. qiman, stsl. lizq (lizati), lit. liežiu X sti. ledhi, lat. lingô apod. Obzvláště produktivní byl tento typ v balt. a sl. jazycích: lit. ariu (arti), stsl. orjq (orati) x lat. arô, lit. verčiu (versti) x lat. vertô, lit. kauju (kauti),' stsl. kujq (kovati), x sthn. houwan, stsl. meljq (mleti) x lat. molo, stsl. pišq (pbsati) X sti. pimsati apod. Starého původu může být sti. pašyati = lat. specid, lat./enó = stsev. beria = stsl. borjq (brati) aj. 8.2.1.2.5.1 Již od indoevropské doby sloužil sufix yejyo k tvoření denominaťivních sloves. Stáří takovýchto útvarů lze ovšem — vzhledem k produktivnosti sufixu — těžko posoudit. Příklady z jednotlivých jazyků: sti. dandayati (danda-), tapasyati (tapas-), ř. timô < *timä-jô (timě), onomainô < *onoman-jô (onoma), lat. cúrd < *kurä-jô(cúra), alheô < *albe-jô (albus),finiô < *fini-jô(finis), gót. namnjark(namô), lit. dovanoju (dována), seněju (senas), tarnauju (tarnas), dalyju (dalis), stsl. delaJQ (dělo), umějq (um-b), miluJQ (mil-b) apod. 8.2.1.2.6 Prézens se sufixem skejsko . Prézenty tvořené pomocí skejsko mají v ř. a het. většinou iterativní význam, v lat. a zčásti v ř. inkohativní význam, v toch. kauzativní význam. V indoíránských j. mají formy tvořené pomocí skejsko charakter normálních prézentů. Příklady: sti. gačóhati (gam-) < *gwm-ske-, prččhati, av. pardsaiti < *prk-ske-, ř. baskd (bainó), thněsko (thně-tos), lat. nascor (natus), crěscó (crěví), senescô (senex), het. daškizzi (da-), peškizzi (päi-), akkuškizzi (eku-) aj., toch. B aiskau (ai-), Ikäskau (läk-) aj. Vř. se v několika případech kombinuje sko s reduplikací (§8.2.1.1.2): gignôskô (egnôn), didaskô (dedae) aj.; sem patří i lat. discô (< *di-dk-sko-). 8.2.1.2.6.1 V balt. nacházíme místo skejsko paralelní sufix sto. Slouží ke tvoření intranzitiv-inkohativ a je značně produktivní: lit. pa-ž{stu (pa-žinti), tenista (temti), mirštu (mirti), alkstu (alkti) apod. Není vyloučeno, že sto vzniklo disimilací ze staršího sko ve tvarech, kde kořen končil velárou (álk-ska- > alk-sta-) a bylo pak zobecněno. 8.2.1.3 Jiné prézentní formace Sem řadíme prézenty charakteristického významu (iterativa, kauzativa apod.), časované zčásti tematicky, zčásti atematicky (mezi jednotlivými ide. jazyky jsou tu značné rozdíly). Většinou jde o sekundární útvary: vedle prézentů těchto typů obvykle existují prézentní kmeny tvořené některými z výše uvedených způsobů („základní sloveso"), mimoprézentní formy (jmenné tvary, perfektum apod.) pak bývají tvořeny od prézentního kmene, nikoli od kořene (§ 8.1.6, 8.8.3). 8.2.1.3.1 Iterativní prézenty tvořené sufixem ä Tako formace je produktivní v lat., balt. a sl., jinde je doložena jen ve stopách. V lat. tvoří ä iterativa (intenzíva): dicáre (ďlcere), cubäre (-cumbere), ě-ducáre (dúcere) apod. Časování vyhlíží jako atematické (-ä-s, -ä-mus atd.), spíše však představuje produkt kontrakce: *-ä-jô > -ô, *-ä-je-s > -ôs atd. Sufix ä většinou nacházíme i v mimoprézentních formách: dicä-ví apod. — V lit. tvoří ä (> o) jednak iterativa (intenzíva), jednak kauzativa. Časovaní je polotematické (-o-me atd.), mimoprézentní formy'jsou u většiny sloves této třídy tvořeny od kmene na i (§8.2.1.3.2): ganau, ganyti (ginti), laikau, laikyti (likti) aj. — V sl. tvoří ä iterativa; v prézentních tvarech je ä rozšířeno o tematický sufix yejyo: stsl. čitajg, čitati (čbtg), u-mirajg, u-mirati (mwg) apod. (atematičnost tohoto typu v češtině je druhotná — důsledek kontrakce: čítám, čítáš atd.). Sufix ä nacházíme ovšem také v mimoprézentních tvarech mnoha sloves s prézentemna ejo, yejyo: stsl. berg (bbrati, aor. bbrach-b), pišg (pbsati, pbsach-b) aj. 8.2.1.3.1.1 Vedle pouhého ä nacházíme ve všech uvedených j. i sufixy se začáteční souhláskou (resp. skupinou souhlásek), sloužící ke tvoření iterativ-intenzív, příp. kauzativ: ta : lat. captäre (capere), cantáre (canere) dá : lit. gaudau, gaudyti (gauti), gimdau, gimdyti (gimti) sá : lat. cursáre (currere), lit. linksoti (linkti), č. kousali < sta : lit. mqstau, mqstyti (minti), č. chroustali (chrupali). V sl. mají tyto formace často expresivní charakter. 8.2.1.3.1.2 Ukázky časování: *kond-sä- (lit. kandu) lat. lit. stsl. sg. 1. dicô laikau čitaJQ 2. dicäs laikai čitaješi 3. dicat laiko čitajeťb pl. 1. dicňmus laikome óitajem-b 2. dicätis laikote Ulajete 3. dicant čitajgt-b inf. dicáre laikyti čitati 8.2.1.3.2 Iterativní a kauzativní prézenty tvořené sufixem ey(o). Tuto formaci nacházíme ve větší nebo menší míře ve všech hlavních ide. jazycích. Sufix vykazuje několik variant, pro kořen je příznačný o-stupeň. Plná podoba sufixu eye (eyo) je doložena pouze indoíránskými j., řečtinou a latinou: sti. patayati (patati), bodhayati (bodhate), i. phoreô (pherô), okheô (ekhô), lat. mordeô (i. amerdô), moneô (memirii), doceô (discô) aj. V germ. nacházíme odpovídající sufix (i)yo: gót. dráibjan (us-dreiban), ga-nasjan (ga-nisan) aj. V sl. nacházíme redukované podoby ei (> i) a yo (časovaní je polotematické): stsl. goniti (g~bnati), nositi (nesli), buditi (b"bdéti), morili (mrěti) aj. Lit. má t (nejslabší podobu sufixu eyeX) pouze v mimoprézentních tvarech iterativ a kauzativ, jejichž prézens je tvořen sufixem ä (§ 8.2.1.3.1); někteří badatelé pokládají i sl. i za střídnici tohoto % (nikoli ei). 8.2.1.3.3 Intranzitivní (stavové) prézenty tvořené sufixem R\ye Ve všech hlavních ide. jazycích nacházíme prézentní formaci intranzitivního (stavového) významu se sufixy, jež lze odvodit ze základní formule Hxye. Lze dokonce rekonstruovat jednotné paradigma s ablautovým střídáním, na němž se podílel koncový vokál kořene, sufix Hiye a osobní přípona: sg. 1. 0-Hiye-H3 > -yd pl. O-Hiy-me > -ime 2. e-Hiy > -ě(i) O-H^-te > -ite 3. e-Hiy > -ě(i) 0-Hiyo-nt(i) > -yont(i) V západoindoevropských dialektech je polotematická flexe všude uchována, byla však různě transformována. V sl. proniklo ei (< ěi)-i do 1. a 2. pl., v balt. naopak í do 2. a 3. sg. V sthn. se ě(i) prosadilo v celém paradigmatu. Nejlépe uchovala původní stav starosaštiiia, zatímco v gót. došlo k rozsáhlým změnám. V lat. zobecnělo u některých sloves (i)yoji (4. konj.), u jiných ě(i) (2. konj.). — Ve východoindoevrop-ských dialektech nastalo naproti tomu úplné vyrovnání. V ii. a ř. nacházíme yo (tematická flexe!) v celém paradigmatu, podoba ě(i) vymizela v ii. úplně, kdežto v ř. je uchována v aoristu (emaněn, ekharěn apod.). K sémantickému vývoji (ve výcho-doindoevropských j. slouží tyto formy zčásti jako výraz pasíva!) srov. dále §§ 8.6.5.3n. 8.2.1.3.4 Ukázky časování: sg. 1. 2. 3. pl. 1. 2. 3. inf. lat. gót. video cupiö haba viděs cupis habais vidět cupit hábaip viděmu s cupimus habam vidětis cupitis habaip viděni cupiunt haband viděre cupíre haban stsas. hebbiu hohes habet hebbiad hebbian sthn. hohem hohes habet haběměs habet haběnt haben lit. miniu mini mini minime minite minéti stsl. m hni si nibniťb mbnim'b mvnite mbtiet-b mvněti V lat. 2. konjugaci splynuly nativa na e-yo (§8.2.1.2.5. (§ 8.2.1.3.3). Podobně tomu celkem 4 typy: kořenové prézenty (pko, pUre) denomi-1) kauzativa-iterativa (§8.2.1.3.2) a stavová slovesa bylo ve 4. a zčásti i v 3. konjugaci (§ 3.2.4.1). 8.2.2 Imperfektum Tvary nesoucí tento název jsou několikerého druhu: staré ide. imperfektum (ii., ř.) a nová imperfekta (italické, kelt., bait, a sl. jazyky, arm., toch.). 8.2.2.1 Staré imperfektum je minulý čas tvořený od prézentního kmene (praeteritum praesentis). Od prézentu se liší osobními příponami (tzv. sekundárními — §§8.1.6, 8.5) a zčásti augmentem. Augment je předpona, kterou můžeme rekonstruovat v podobě *e- (sti. a-, ř. e-). Jeho užívání je závazné v sti. (bezaugmentové formy imperfekta a aoristu mají charakter tzv. injunktivů — § 8.4.4), staroperštině a attič-tině, fakultativní v avestě (častěji chybí) a homérštině. Ve zbytcích je uchován též v arménštině (§ 8.2.5.2). Bezaugmentovému imperfektu indoíránských j. a řečtiny formálně odpovídá hethitské préteritum (§ 8.2.6). Ukázka časování imperfekta sti. r. sg. 1. abharam epheron 2. abharah epheres 3. abharat ephere pl. 1. 2. abharáma epheromen abharata epherete 3. abharan epheron, het. harkun harta harwen harten harkir 8.2.2.2 Z tvarů tzv. nového imperfekta si zaslouží zvláštní pozornost lat. a sl. imperfektum (k toch. srov. § 8.4.2.2). Latinské imperfektum se tvoří od prézentního kmene příznakem ba (tematický vokál sloves 3. konjugace se dlouží): laudä-ba-m, moně-ba-s, legě-ba-t atd. Imperfektum slovesa esse se tvoří pouhým ä: erat < *es-á-t. Slovanské imperfektum se tvoří od infinitivního kmene příznakem a-chojše: sg. 1. bbrctiodvb (bbrati), 2. znaaše (znati), 3. viděaše (viděti), pl. 1. viděachonvb atd. Holý kořen fungující jako infinitivní kmen je rozšířen o ě: nesěach-b (nesti). Zdá se, že obě formace —- jakkoli na první pohled velmi rozdílné — svým původem spolu souvisí: společný je základní element ä, dále pak „spojovací" ě (> sl. é) u prostě tematických sloves. Srov. dále § 8.4.5.2. 8.2.3 Perfektum Indoevropské perfektum je uchováno v ii. a ř., jako tzv. silné préteritum též v germ. Formy latinského perfekta zčásti odpovídají perfektu, zčásti aoristu (§ 8.2.5.4.3) indoíránských j. a řečtiny. Totéž platí o keltském préteritu. Stopy ide. perfekta dále nacházíme i v het. (tzv. Ai-konjugace) a toch. (některé tvary tocharského préterita). Starší vrstva indoevropských perfekt není charakterizována zvláštním temporálním sufixem, význam perfekta je dán pouze podobou kořene a zčásti i osobními příponami (§ 8.5.4). Mluvíme-li o podobě kořene, máme na mysli jednak reduplikaci, jednak ablaut. S reduplikaci (§8.1.5.1) se setkáváme i u jiných forem; často se tvrdí, že pro ide. perfektum byl charakteristický reduplikační vokál *e, řada faktů je však s touto tezí ve zjevném rozporu. U ii. a ř. perfekt je reduplikace pravidlem, v ostatních j. ji shledáváme jen u menšiny forem. Kořenový vokalismus je v singulárních tvarech perfekta o-stupňový, v plurálu (a duálu) oslabený. Tento stav je nejlépe dosvědčen germánskými a indoíránskými j., v řečtině je uchován jen ve stopách. V ř. a lat. nacházíme též mladší vrstvu perfekt (většinou od sekundárních sloves), charakterizovanou konsonantickými příznaky k (i.) a v (lat.): ř. pepaideuka, lat. laudäví apod. 8.2.3.1 V ii. bývá v singulárních formách perfekta „normální" vokál a (< o; § 3.3.1.1) nebo ä (zdloužený stupeň), v plurálu (duálu) oslabený stupeň: bibheda — bibhidima (bhid-), čakära — čakrma (kr-), papäta — paptima (pal-), uváca — účima (vaó-), dadau — dadima (dä-) apod. U jistého počtu kořenů však alternace chybí: äda — ädima (ad-), tatahša — tatakšima (takš-) apod. Srov. též § 8.1.5.2. 8.2.3.2 V řečtině se většina perfekt neliší svým vokalismem od prézentu: gegrapha (graphô), pepheuga (pheugó), keklika (Mino), Muka (luô) apod. Jen u malé části forem nacházíme charakteristické o, a to i v plurálních formách: Idoipa, leloipamen (leipp), tetropha, tetrophamen (trepko) apod. Střídání o ~ 0 je uchováno jen ve zbytcích: hom. gegona, gegamen (a e/ô. Tento typ je hojně doložen v ii., ř. i lat.: véd. tišthát (indik. tišthati), pasyät (pasyati), ř. graphdmen (graphomen),-agěte (agete) apod. V lat. nabyly i takovéto konjunktivy význam futur (u sloves 3. a 4. konjugace): legěs (indik. ps. legis), faciěmus (facimus) apod. c) Přidáním sufixu ä. Tento typ je doložen pouze v italických a keltských j. a v tocharštině: lat. legds (indik. legis), audiämus (audímus) apod. Srov. § 8.4.5.2. 8.3.3 Optativ je jako samostatný modus dochován v ii., ř., germ. a toch. V lat. splynul s konjunktivem, v sl. fungují optativní tvary 2. sg. a 1. a 2. pl. jako imperativ, v balt. jsou naopak uchovány zbytky 3. os. optativu pod názvem „permissiv". Optativní suíix atematických sloves rekonstruujeme v podobě yěfl, sufix tematických sloves v podobě oi. Alternace yě ~ % ukazuje na starší yeHi ~ iHi (§ 3.3.5.3), oi patrně představuje spojení tematického vokálu s oslabenou podobou iHi (nejasné je ovšem, proč má tematický vokál stabilní podobu o — § 8.2.1.2). Původní distribuce ablautových podob sufixu (yě v sg. akt., v ostatních tvarech i) byla všude více nebo \' 1 méně narušena. Příklady: sti. syát (indik. asti), dadyät, dadita (dadäti), bhindyát, ;í bhindíta (bhinatti), bharet (bharati), ř. eiěn, eimen (eimi), didoiěn, didoimen (didómi), «r pheroimi, pheroimen (pherô), sthn. sis, sim, gót. bindáis, bindáima (bindan) apod. V lat. WĚ se optativ uchoval — jako konjunktiv préz. — u atematických sloves a sloves 1. kon- K jugace: sim, sis, símus (arch. siem, sišs), velim aj., laudem, lauděs < *laudá-yě-m atd. H| V germ. a lat. nacházíme oslabenou podobu i také v optativu perfekta (§8.3.5): H| gót. bundeis, bundeima (bindan) apod. Lit. permissiv má předponu te- a zakončení -ie( < *-oi-t): te-sukie (sukti), te-augie (augti) apod. Sl. imperativ: stsl. vědite (< *-i-te; mm věmb), beri (< *-oi-s), berete (< *-oi-te) aj. 8.3.4 Kondicionál V sti. se kondicionál tvoří od kmene futura sekundárními osobními příponami a augmentem: adäsyat (fut. däsyati od dä-); užívá se ho velmi zřídka. Důležitou úlohu zato hraje kondicionál v balt. a sl. jazycích (§ 8.1.2). Jde o tvary pozdějšího původu, vzniknuvší spojením jmenných tvarů významového slovesa s tvary slovesa „býti": V lit. vznikl kondicionál spojením supina (§8.7.6) s původním optativem slovesa „býti" (*sukty, biau > sukčiau, suktau), v slovanských j. spojením ř-ového participia (§ 8.7.7.6) s (jinak nedoloženými) tvary optativu (?) nebo s-aoristu od koř. hhu- (stsl. dcďb bimb nebo dcďb byclvb atd.). 8.3.5 Neindikativní mody (konjunktiv a optativ) stály původně mimo systém časů — tvořily se přímo od slovesného kořene. Tento stav je ještě uchován v tocharšti-ně, zčásti též ve védštině, staré irštině a archaické latině (konj. tagam, advenat vedle ind. tango, adveniô apod.). Později však byly většinou přiřazeny k jednotlivým temporálním subsystémům a tvořily se od příslušných temporálních kmenů. Ve véd. nacházíme tvary konjunktivu a optativu (a dokonce imperativu) aoristu a perfekta; zato v kl. sanskrtu se optativ a imperativ tvoří jen od prézentního kmene. V ř. se konjunktiv a optativ tvoří od všech temporálních kmenů (imperativ od kmene aor. a perf.), a to pomocí stejných příznaků (jako v prézentu). Zato v lat. se konjunktivy neprézentních časů tvoří jinými sufixy (§8.4.5.3): konjunktivy imperfekta a plus-quamperf. sufixem sě (es-sě-s, moněrěs < *moně-sě-s, tutud-is-sě-s), konjunktiv perfekta optativním sufixem i (tutuderim < *tutud-is-í-m). Obdobně (pomocí i) se tvoří optativ silného préterita v germ. (§ 8.3.3). 8.3.6 Ukázky časování indoevropských modů IMPERATIV sti. i. lat. gót. lit. het. sg. 2. bhara phere lege baír duok(i) es 3. bharaiu pheretô legitô balradáu ešdu pl. 1. bharäma baíram duokime 2. bharata pherete legite bairip duokite eSten 3. bharantu pherontön leguntô baírandáu ašandu KONJUNKTIV OPTATIV sti. r. lat. germ. stsl. atem. sg. 1. syäm eiěn siem si [sthn.] 2. syäh eiěs sies sis(t) 3. syät eiě siet sl pl. 1. syäma eimen simus slm 2. syäta eite sitis Sit 3. syuh, eien sint sin tem. sg. 1. bhareyam pheroimi baíráu [gót.] IMPER. 2. bharelí pherois baíráis beri 3. bharet pheroi baírái pl. 1. bharema pheroimen baíráima bereme 2. bhareta pheroite baíráip berete 3. bhareyuh pheroien baíráina LITERATÜRA (§§ 8.3—8.3.6) Benveniste E., Preterite et optatif en indo-europeen. (in) BSL 47 (1951), s. 11—12 Erhart A., Der verbale Modus im Indoeuropäischen, (in) SPPFBÜ A 20 (1972), s. 21—38 Gonda J., The Character of the Indo-European Moods (Wiesbaden 1956) Hahn E., Subjunctive and Optative (New York 1953) Hoffmann K., Der Injuktiv im Veda (Heidelberg 1967) , Holmer N.M., On the IE Optative, (in) Sprakliga bidrag, Vol. 3, Nr. |11 (1958), s. 5—9, Nr. 13 (1959), s. 5—13 Kurylowicz J., Injonctif et subjonctif dans les Gathas de l'Avesta. (in) Rocznik oriental. $ (1926), s. 164—179 Lane G. S., Tocharian Evidence and the Trubetzkoy-Benveniste Hypothese, (in) Lg 38 (1962), s. 245—253 Renou L., Les formes dites d'injonctif dans le Rigveda. (in) Etrennes Benveniste (1928), s. 63—80 Renou L., A propos du subjonctif vedique. (in) BSL 33 (1932), s. 5—30 Renou L., Sur certaines anomalies de l'optatif sanskrit.(in) BSL 41 (1941), s. 5—17 Seiler H. J., Abstract Structures for Moods in Greek, (in) Lg47 (1971), s. 79—89 Steele S., Past and Irrealis, (in) UAL 41 (1975), s. 200—217 Winter W., Vocative and Imperative, (in) Substance and Structure of Language (Berkeley 1969) s. 205—223 8.4 Vznik a vývoj gramatických kategorií času a způsobu Geneze indoevropského systému temporálních a modálních forem představuje dlouhodobý proces, jehož počátky lze klást do starších fází protoindoevropského období. Soudí se, ze obě gramatické kategorie jsou teprve pozdějšího původu: základní slovesnou kategorií byl v protoindoevropské fázi vid. Svědčí o tom řada jevů, především nejednotné tvoření jednotlivých časů v ide. jazycích; důležitou typologickou oporou této domněnky je chybění gramatické kategorie času v mnoha neindoevropských j. (včetně j. semitských). Co se týká kategorie způsobu, stačí poukázat na fakt, že v nejstarším ide. jazyce - hethitštině je toliko jeden neindi-kativní modus (imperativ). 8.4.1 Kategorie vidu je tvořena trojicí gramémů (§8.1.1): Primárně tvořil vid složku vlastního významu slovesa: každý slovesný kořen byl sám o sobě imperfektivní (A0) nebo perfektivní (Ap), Záhy ovšem vyvstala potřeba vytvářet perfektivní protějšky k přirozeně imperfektivním kořenům (jichž byla patrně většina): od imperfektivního slovesa bylo možno derivovat perfektivní (A0 -> Ap). Dálo se tak determinací (srov. ještě §§ 8.4.1.1—2). Iterativní sloveso (Am) bylo možno derivovat od perfektivního nebo imperfektivního (Ap -> Am, Ao^Am); přirozeně iterativní kořeny patrně neexistovaly. Velmi často docházelo k „degradaci" iterativa na pouhé imperfektivum (durativum; posun Am -> A0). 8.4.1.1 Perfektivizace byla — j ak se zdá — průvodním j evem j akékoli determinace slovesa. Nejstarší případ tohoto druhu představuje patrně spojování slovesa s prízvučnými elementy struktury CV (§§4.7.4—4.7.4.1): po fúzi s kořenem se tyto tvary pociťovaly jako perfektivní protějšky nesložených imperfektiv. Tento proces lze srovnat s prefixací v slovanských j.: spojení slovesa s předponou vede k jeho perfekti-vizaci. Jak už bylo ukázáno v § 4.7.4, změnila se opozice jednoduché sloveso : sloveso se sufixem záhy v opozici akcentovou (CARCA : CJ^CÁ) (sti. sarpati — asrpat, ř. leipô — elipon). Prízvučný tematický vokál byl pak přenášen jako znak perfektiv-nosti (-> aoristu) i ke kořenům jiné struktury (CÁCA : C[A]CÁ — ř. hepomai : espo-měn, gignomai : egenoměn). 8.4.1.2 Poněkud mladšího data je patrně determinace pomocí elementů (determinativů — §§ 4.6.3, 5.3.1) s, i apod. Na rozdíl od procesu zmíněného v předcházejícím odstavci šlo v tomto případě o čistou determinaci (tzv. první determinaci proto-indoevropského slovesa). Perfektiva tímto způsobem derivovaná představují zárodek indoevropského s-aoristu a indoíránského pasivního aoristu (3. sg. na -i). Původní distribuci různých prostředků perfektivizace uchovává do značné míry védština: od kořenů tř. 5 se tvoří zpravidla tematický aorist. od kořenů tříd 2 a 4 s-aorist. Později ovšem byla tato původní distribuce porušena (viz § 8.4.1.1). —Determinativy s, i jsou zřejmě identické s elementy, jež sehrály důležitou úlohu při vzniku ide. deklinace (§5.3.2); jak bylo uvedeno v §8.1.1, odpovídá slovesná kategorie vidu jmenné kategorii čísla! 8.4.1.3 Forma Am (iterativum) mohla být derivována jak od A0, tak i od Ap. V prvém případě byl prostředkem této derivace laryngální element (H), přistupující ke kmenům zakončeným tematickým vokálem (eH > ä — jeden ze sufixů iterativ, § 8.2.1.3.1). Tato derivace představuje obdobu tvoření kolektiv sufixem H (§ 5.6.1.4): proces A0 -» Am je obdobou procesu N0 -» Npi. Od kořenů s přirozeným významem perfektivním byla iterativa zpočátku tvořena reduplikací (§8.1.5.1): sti. adát (Ap -> aorist)---> dadäti (Am -> A0 -> prézens). K tomuto způsobu tvoření iterativ nacházíme paralely v různých neindoevropských jazycích. Vedle toho existují ovšem iterativa, tvořená různými jinými prostředky: sufixy sko (§ 8.2.1.2.6), ei(e) (§8.2.1.3.2) apod. Tyto sufixy lze nejlépe interpretovat jako kombinace různých determinujících elementů: zdá se, že iterativní význam příslušných forem rezultuje z kumulace determinativů různého druhu. Např. sko, sto představují patrně kombinace determinativu s a deiktických elementů ko, to, sufix ei(e) kombinaci e (§ 8.4.1.1) a determinativu i apod. 8.4.2 Tendence k posunu Am -> Ao (oslabení iterativního významu, degradace iterativ na prostá durativa) je zřejmě už starého data. Nejstarší vrstva iterativ, tvořená reduplikací, se takto celá posunula do funkce A0 (imperfektivní protějšky perfektivních kořenů — reduplikované prézenty vedle kořenových aoristu). Podobný posun nastal u nazálních prézentů (§§ 8.2.1.1.3—5). Genezi těchto prézentů je možno si představit takto: Např. k imperfektivnímu kořeni Y AU (je zachován v sti. yauti) byly v první fázi vytvořeny perfektivní protějšky přidáním elementů G A a NA (§8.4.1.1): YUGÁ (sti. ayujat), YUNA. Kombinací těchto elementů vznikl v další fázi iterativní tvar YVN(A)G (sti. yunakti) a ten byl posléze posunut do funkce Ao, kde nahradil prosté Y AU (zachované ovšem jako zvláštní sloveso) a stal se imperfektivním protějškem perfektivního YUGA (nazální prézens vedle tematického aoristu). Později došlo k „degradaci" i dalších typů iterativ (vzniknuvších způsobem zmíněným v § 8.4.1.3). Důsledkem těchto posunů byla rozsáhlá synonymie forem Ao, což zjevně vedlo k redistribuci: mnohé z těchto forem nabyly nové funkce v rámci vznikajících kategorií času, způsobu a diateze. Tak se stalo, že sufixy ei(o), sko, ä tvoří vedle iterativ těž kauzativa (§§ 8.2.1.2.6, 8.2.1.3.1—2), nosový infix na jedné straně intranzitiva (v lit. — § 8.2.1.2.3), na druhé straně kauzativa (v het.) apod. Patří sem patrně také sufix intranzitiv (stavových sloves — §8^2.1.3.3) Hiy(é), jejž můžeme interpretovat jako kombinaci H + i. Podobné kombinace determinativů snad daly vznik některým modálním formacím (§§ 8.4.2.2—3). Srov. dále §§ 8.6.5.2n. 8.4.2.1 To, co bylo v předcházejícím odstavci řečeno o vzniku prézentů s nosovýih infixem, vztahuje se mutatis mutandis i na prézenty se sufixy neu a na (§§ 8.2.1.1.4— 5). I zde jde o kumulaci determinujících elementů: NA + W(A), NA + H(A). Zatímco forma typu CCNAT začala být chápána jako forma s infixem ( : CCAT), splynuly v druhých dvou případech přidané elementy v jeden celek (NW = nu, NAH > na), chápaný jako sufix. Tento rozdílný vývoj byl dán fonologickou povahou druhého elementu (zvláštní vývoj laryngál a vokalických alofonů sonant!). 8.4.2.2 Shora uvedenému sufixu intranzitiv Hiy(e) se nápadně podobá příznak optativu yeHijiHi (§ 8.3.3). Východiskem mohou být v obou případech nedoložená iterativa tvořená kombinací elementů Hal: H-i ~ i-H (různé pořadí elementů). Ablautové střídání u optativního suíixu by ovšem bylo v tomto případě druhotné: plný stupeň yeHi byl snad teprve druhotně přitvořen k oslabenému stupni iH (podle vzoru nazálních prézentů nebo pod.). V tocharštině B se pomocí sufixů i, ai tvoří imperfektum; podobně též v arménštině. Rada okolností nasvědčuje tomu, že tempo-rální význam je starší než modálni (posun tempus praeteritum -> modus irrealis. je doložen z neindoevropských i indoevropských jazyků). Je-li tato domněnka správná, představuje vývoj optativu starší obdobu vývoje ä-konjunktivu (v latině — §8.4.5.3). 8.4.2.3 S podobnými kombinacemi determinativních elementů máme co činit i v případě jiných ide. modálních a temporálních forem. Indoíránské desiderativum-' a řecké futurum typu meneô (§ 8.2.7.2) jsou tvořena sufixem Hi(e)s, jejž můžeme pokládat za kombinaci elementů H\ + s, resp. H + y + s. Podobné kombinace však mohou být také základem ii. futurálního suťixu sya (< H-s-y + e) a lat. konjunktivního suíixu sě (< s-e-H-y); srov. §§ 8.2.7.1, 8.3.5. Svou strukturou se i tyto suŕixy řadí k sufixům protoindoevropských iterativ; cesty, jež vedly k historicky doloženým funkcím, jsou ovšem nejasné. 8.4.3 Počátky kategorie času v ide. jazycích souvisí s tzv. druhou determinací. Na jistém stupni vývoje myšlení zřejmě vyvstala potřeba odlišit děj aktuální (právě probíhající) od děje neaktuálního (proběhnuvšího již dříve nebo teprve očekávaného). Slovesné formy označující aktuální děj („tecT, právě") byly determinovány přidáváním elementů i, r, resp. s, m — tedy aspoň zčásti týchž, jichž se použilo při první determinaci (§ 8.4.1.2). Tyto determinativy srůstaly s osobními příponami a daly tak vznik tzv. primárním osobním příponám (§ 8.6.1). Je příznačné, že determinovány byly tímto způsobem pouze formy A0 a Am, kdežto forma Ap (vzniknuvší — aspoň zčásti — první determinací) druhé determinaci již nepodlehla. Ze sémantického hlediska tu jde o neslučitelnost rysů „perfekiivnost" a „přítomnost" (■«- „aktuálnost"). Tím, že se základní aspektová opozice imperfektivum : perfektivum mohla takto uplatnit jen v „nepřítomném" čase, ztratila své dominantní postavení. 8.4.3.1 Na místo vidového trojúhelníku nastoupil tímto způsobem trojúhelníkový systém temporální (aspektotemporální, §8.1.1.2—3): T, T, Determinované formy A0 se staly prézentem (Tps), nedeterminované „imperfektem" (Tímpf), forma Ap aoristem (Taor)- Třetí vidová forma (Am) vypadla ze systému: iterativní formy byly ve všech ide. jazycích vtěleny do prézentního systému (Tps, Tímpf), přičemž si namnoze uchovaly zřetelné stopy původního významu. Srov. dále §8.4.5.1. 8.4.3.2 Označení „imperfektum" pro formu Timpf bylo záměrně uvedeno v uvozovkách. Nedeterminované formy Aq (resp. Am) nebyly totiž na počátku vývoje imper- 192 fektem v pozdějším smyslu slova (§ 8.2.2). Je třeba počítat s tím, že rozdíl determinovaný (aktuální) : nedeterminovaný (neaktuální) děj implikoval vedle temporálního odstínu (přítomnost : nepřítomnost) také odstín modálni (reálnost: nereálnost). Zatímco v jedné části ide. jazyků (hethitština, západoide. j.) převládl temporální odstín, došlo v druhé části k funkčnímu a formálnímu rozštěpení: z nedeterminováných forem (včetně Ap) se vyvinula zčásti préterita (imperfektum, aorist), zčásti konjunktiv (forma pro Mp), resp. imperativ (Mv). 8.4.3.3 Takto docházíme k otázce vzniku a vývoje kategorie modu v ide. jazycích. Modálni gramémy uvedené v § 8.1.2 vytvářejí trojúhelník, jenž je obdobou trojúhelníku vidového a temporálního: Jak nasvědčuje hethitský stav, byl rozdíl Mr : Mp v nejstarší době patrně signalizpván jistými partikulemi. Prvním výrazem Mv (voluntativního modu) byl holý slovesný kmen (obdoba vokativu — § 5.1.3.1): ten je uchován jako forma 2. sg. akt. imperativu {příp. rozšířen o částici dhi — § 8.6.1). Jiným výrazem voluntativnosti se stala forma se sufixem iHjyeHi — snad původně iterativní (§ 8.4.2.2); kdy a za jakých okolností se tak stalo, je prozatím nejasné (v každém případě musíme ovšem klást počátky optativu ještě před rozpad indoevropského společenství). Jak bylo naznačeno v předcházejícím odstavci, mohly se nedeterminované formy ide. slovesa stát výrazem nereálnosti (nejen Mp, ale také Mv). Distribuci těchto různých výrazů pro Mv lze si představit tak, že byly zpočátku vázány na různé osoby: optativ na 1. osobu, imperativ na 2. osobu, injunktiv-konjunktiv na 3. os. Teprve dodatečně byly vytvářeny další personální formy: 3. os. imperativu přidáním jistých partikulí k tvarům 3. os. injunktivu (§ 8.6.1), 2. a 3. os. optativu napodobením flexe indikativu. Co se týká konjunktivu, je třeba jeho počátky hledat patrně u nedeterminovaných tvarů tematických sloves: jejich tematický vokál mohl být za jistých okolností pokládán' za příznak potenciálnosti (Mp) a přenášen jako takový k jiným slovesům. Vývoj modálních forem spadá ovšem z větší části až do doby, kdy ide. společenství bylo již rozštěpeno na dva areály; srov. dále §§ 8.4.4, 8.4.5.3. 8.4.4 Slovesné systémy východoindoevropských j. (indoíránských, řečtiny) se vyznačují ve srovnání se západoindoevropskými větší složitostí a bohatstvím tvarů. Tento stav vznikl uchováním a dalším rozvíjením formálních distinkcí, existujících (namnoze jen v rudimentární formě) už v raněindoevropském období. — Vedle aoristu (-<- Ap) existovalo i tzv. perfektum (původně patřící do kategorie diateze — §§ 8.6.5.5). Z protoindoevropských zárodků vznikly ve východoide. jazycích dvě samostatné temporální formy; personální flexe perfekta je již staršího \í'S!.A, data (§ 8.5.4), paradigma s-aoristu se dotvořilo naproti tomu až mnohem později (v řečtině odlišně od indoíránských j.). Dalším příznačným rysem východoide. jazykii je zánik rozdílu A0 : Am: v ii. zanikla iterativa liplně, v ř. představuje tento rozdíl okrajovou lexikální záležitost. Nejzávažnějším procesem ve vývoji temporálního a modálního systému východoide. jazyků však bylo funkční a formální rozštěpení nedeterminovaných forem. Ve spojení s partikulí-prefixem e- (augment — § 8.2.2.1) se z nich stala skutečná préterita (imperfektum, aorist), samostatně však měly namnoze modálni význam (označovaly děj nepřítomný a nereálný); tento původní stav je nejlépe uchován ve védštině (bezaugmentové formy imperfekta a aoristu ... se nazývají injunktivy). Jak už bylo naznačeno v §8.4.3.3, stal se injunktiv tematických sloves zárodkem konjunktivu (konjunktiv s krátkým vokálem — § 8.3.2); přenesením příznaku e/o k tematickým slovesům vznikl konjunktiv s dlouhým vokálem (é/ó). Konjunktiv se ve východoindoevropských j. zformoval jako samostatný modus vedle optativu. 0 pozdním původu jeho flexe svědčí užívání promiskue sekundárních a primárních osobních přípon v indoíránštině. — Vedle prézentu, imperfekta, aoristu a perfekta vznikly ve východoide. jazycích ještě další časy: plusquamperfektum a futurum (§8.2.4). K jejich paradigmatizaci došlo v ii. a ř. nezávisle na sobě, i když — aspoň zčásti — s použitím stejných nebo podobných formálních prostředků (futurum — §8.4.2,3); totéž platí o vytváření modálních forem aoristu a perfekta (původně stály optativ a konjunktiv mimo systém časů a tvořily sé přímo od slovesného kořene — § 8.3.5). 8.4.5 Podstatně jinak probíhal vývoj slovesa v západoindoevropských dialektech. Aorist a perfektum se tu nevyvinuly ve dva samostatné časy. V italických a germánských j. splynuly zárodky aoristu s perfektem (v souvislosti s jeho posunem do funkce Taor — § 8.6.5.5), v slovanských j. se naopak dotvořila flexe aoristu (především s-aoristu), kdežto staré perfektum patrně splynulo s prézentem (vědě = = věmb). Stejně tomu snad bylo v baltských j., ovšem s tím rozdílem, že existenci aoristu pouze předpokládáme (v doložených baltských j. aorist není). Chybění jakýchkoli stop s-aoristu v balt. lze vysvětlit tak, že sigmatická forma Ap nabyla hned na začátku vývoje význam futura; její flexe se vyvinula teprve dodatečně (§ 8.2.7.1). Příčiny chybění sigmatických forem v germ. jsou nejasné. 8.4.5.1 Také v západoide. dialektech splývaly iterativní formy s neiterativními. Přitom se zčásti stíral iterativní význam. V sl. tak vznikl typ bero, bbrati (neiterativní tvary s ejo, resp. yejyo a iterativní s ä splynuly v jedno paradigma). V souvislosti s tím ovšem vznikl nový iterativní prézens na d-yo (§ 8.2.1.3.1). V imperfektu splynuly nedeterminované iterativní a neiterativní tvary ve všech západoide. dialektech, a to tak, že v lat. se ä-préteritum stalo výhradním výrazem Timpf, v germ. naproti tomu vzniklo — jak se zdá — kontaminací obou formací préteritum s koncovkami *-5m, *-ěs, *-ět atd. (-ät x -et -> -ět atd.). V balt. a sl. snad zůstal u některých sloves ve funkci Timpf ještě zachován starý tvar (*wedeť), kdežto u jiných byl nahrazen á-préteritem (*b°ráť). Podle vzoru nového imperfekta (= á-préterita) pri- márních sloves bylo pak vytvořeno préteritum sekundárních sloves, přičemž mezi vokalické zakončení kmene a příznak vstupovala spojovací souhláska: v lat. a germ. dh (resp. t), v sl. y (?). Tak vzniklo lat. imperfektum s příznakem ba, germ. slabé préteritum s příznakem dôjde (resp. tó/tě) a sl. imperfektum s příznakem (y)d (§ 8.2.2.2). 8.4.5.2 Příznačným rysem další fáze vývoje západoide. slovesa je degradace imperfekta primárních sloves: v lat. (a kelt.) převzalo ä-préteritum funkci konjunktivu (á-konjunktiv — § 8.3.2), v germ. zmizelo předpokládané ě/o-préteritum beze stop, v sl. a patrně i v balt. splynulo s aoristem (Taor)- Tím vysvětlíme sl. aoristy typu vede (odpovídající ř. a ii. imperfektům) a bbra (odpovídající lat. ä-konjunktivu), jakož i to, že příznak ä označuje v balt. minulost bez rozdílu vidu (§ 8.2.6.2). Tímto posunem Tjmpf -> Ta0r vznikla ovšem v trojúhelníkovém temporálním systému (§8.4.3.1) mezera. V lat. a sl. byla vyplněna novotvary: dvojslabičné zakončení préterita některých sekundárních sloves (kmenový vokál é + příznak préterita; § 8.4.5.1) bylo přenášeno k primárním slovesům (lat. moně-ba-t -> leg-ěba-t, sl. mbně-a-še —> ved-ěa-še apod.). V balt. vzniklo nové imperfektum pouze v části lit. dialektů (a to až později a jiným způsobem), v germ. došlo — aspoň do jisté míry — ke gramatikalizaci prefixu ga- jako příznaku dokonavého préterita. 8.4.5.3 Co se týká kategorie způsobu, je společným rysem západoide. dialektů pouze to, že zárodky optativu a konjunktivu se nevyvinuly ve dva samostatné mody. V germ., balt. a sl. chybí jakákoli stopa forem odpovídajících konjunktivu indoíránských j. a řečtiny. Hlavním výrazem funkce Mv je v germ. starý imperativ, v balt. transformovaný imperativ (§ 8.3.1), v sl. naproti tomu forma s příznakem \\oi (fungující jinde jako optativ). Funkci Mp plní v germ. optativ, v balt. a sl. analytické formy (kondicionál — § 8.3.4). Zbytky starého optativu (tzv. permissiv) plní v balt. funkci Mv (suplují zde imperativ). — Eovněž v lat. je hlavním výrazem Mv starý imperativ (s konkurencí konjunktivu). Zato formy pro Mp („konjunktiv") jsou různého původu. Jejich vývoj (jakož i vývoj forem futura, jež je s konjunktivem úzce spjato) lze v hrubých rysech rekonstruovat asi takto: Původně fungovala u atematických sloves forma s příznakem ä jako préteritum, forma s příznakem ijyä jako potentialis (Mp), forma s příznakem ejo jako výraz futura (= konjunktiv s krátkým vokálem — § 8.3.2); vedle toho existovala ještě další modálni forma s příznakem sě (souvisící snad s východoide. formami futura a desiderativa — § 8.4.2.3), sloužící jako výraz ireality (nuance Mp, resp. Mv). Tento původní stav je dobře uchován v systému perfekta (plsqpf. ěgerás < *-is-ä-s, konj. pf. ěgeris < *-is-l-s, fut. II. ěgeris < *-is-e-s, konj. plsqpf. ěgissěs < *-is-sě-s; §§ 8.2.5.4.3, 8.3.5), v prézentu jej beze změn uchov ává pouze sloveso esse (erás — sis — eris — essěs). Podle tohoto modelu se zřejmě zformovaly odpovídající tvary sekundárních (polotematických — § 8.2.1.3n.) sloves; imperfektum a futurum s použitím spojovacího konsonantu dh >b (§§ 8.4.5.1, 8.2.7.3), potentialis pomocí plné podoby příznaku (yě), irrealis pomocí příznaku sě (> rév intervokalické pozici): laudäbäs, *laudá-yě-s > laudis, laudábis, laudarěs. U tematických (primárních) sloves předpokládáme tuto původní situaci: jako préteritum (imperfektum) fungovala forma s příznakem á, jako potentialis 19& forma s ě (konjunktiv s dlouhou samohláskou), jako irrealis forma s příznakem sě (se spojovacím vokálem), funkci futura snad plnil konjunktiv s-aoristu (stlát, díxó, osk. habiest apod.). Posuny, k nimž došlo v dalším vývoji, představují jakési dia-chronické univerzálie: původní potentialis převzal funkci futura (starší sigmatické formy v lat. zcela zanikly), imperfektum se posunulo na místo konjunktivu (pot.) a ve své původní funkci bylo nahrazeno novotvary vzniknuvšími podle vzoru imperfekta sekundárních sloves (§ 8.4.5.2). 8.4.6 Vývoj slovesného systému v anatolských j. připomíná v mnohém ohledu západoindoevropský vývoj. Perfektum tu splynulo s prézentem, zůstalo však "zachováno jako zvláštní konjugace (§ 8.2.3). Iterativa se uchovala pouze jako lexikální kategorie (sufix ske). Vidová opozice A0 : Ap byla zrušena i v préteritu: het. préteritum odpovídá v podstatě indoíránskému a řeckému imperfektu, byly však do něho vtěleny i zárodky s-aoristu (däš, zäiš, tarnaš apod.). Imperativ je zachován, zato chybějí jakékoli stopy forem konjunktivu a optativu. 8.5 Osobní přípony Jak už bylo uvedeno v § 8.1.6, označují osobní přípony v ide. jazycích nejen gramatickou osobu, ale také další kategorie. Jde především o kategorii diateze (§8.1.4): v ii., ř., lat., stir., het., toch. a zčásti i v gót. a starm. existuje vedle aktivních osobních přípon paralelní řada mediálních přípon. Dále mohou osobní přípony označovat i modus: imperativ má zvláštní osobní přípony (§ 8.5.3). Konečně označují ide. osobní přípony i kategorii času: některé časy mají tzv. primární osobní přípony, jiné tzv. sekundární (názvy „primární" a „sekundární" jsou z historického hlediska vlastně nesprávné — srov. § 8.6.1). Sekundární přípony jsou charakteristické pro minulé časy a neindikativní mody, primární především pro indikativ prézentu. Ve staré irštině se rozlišují osobní přípony absolutní (v nekomponovaných slovesných tvarech) a konjunktní (ve slovesných tvarech s předponou); tento rozdíl zhruba odpovídá rozdílu mezi primárními a sekundárními příponami v ii., ř. aj. Dvě řady osobních přípon jsou také v toch. A: jedna z nich odpovídá „primárním" příponám sti. a ř., v druhé splynuly „sekundární" přípony s příponami perfekta (v toch. B jsou však aspoň zčásti rozlišeny!). Ne ve všech ide. jazycích existuje rozdíl mezi primárními a sekundárními příponami ve všech osobách (v baltských j. je toliko jediná řada osobních přípon, v latině je rozdíl jen v 1. sg. apod.). Tuto situaci, jakož i distribuci obou řad přípon znázorňuje následující tabulka (+ označuje existenci rozdílu v příslušné osobě) (tab. na str. 197). Zvláštní osobní přípony má perfektum (§ 8.5.4). -— V některých případech existuje rozdíl mezi příponou (koncovkou) atematické a tematické konjugace (koncovka tematické konjugace nepředstavuje vždy spojení tematického vokálu s osobní příponou; tyto rozdíly jsou zčásti starého data, zčásti vznikly až pozdějším hláskovým vývojem). 1 ii. ř. lat. i germ. J sl. het. 1 toch. A sg. 1. 2. 3. Pl.l. + + + + + + + 4-+ + + + + + + + + + 2. 3. + + + — + + + + + + + + ind. préz. P P P P P P p impf./prét. S S S S S S .i Q konj. P, S p S O T ) opt. s 8 s s ť T> fut. p P P, s i aor. s S s 8.5.1 Osobní přípony aktiva (viz str. 198—199) 8.5.1.1 Primární osobní příponu 1. sg. akt. atematických sloves lze rekonstruovat v podobě *-mi, tematických v podobě *-ó. Toto -ô vzniklo patrně z -eH3 < -eHw (§3.3.5.3); paralelní útvar je skryt v sl. -q < -eHm. Indoírán. -ämi vzniklo buď z tohoto -eHm přidáním -i podle vzoru dalších primárních přípon, anebo představuje konglutinát tematické a atematické přípony: ó + mi. Lit. -mi (< -mie, stprus. -mm) je analogicky upraveno podle přípony 2. sg. Sekundární příponu 1. sg. akt. rekonstruujeme v podobě -m ~ -m ~ -om (*-m > ř. -a, *-om > stsl. -•&•). 8.5.1.2 Primární osobní příponu 2. sg. akt. atematických sloves rekonstruujeme v podobě *-si; tematické *-esi je doloženo pouze indoíránštinou, latinou a germán-štinou, kdežto řečtina, irština a litevština ukazují spíše na původní *-ei. Lit. -si (< -sie) a stsl. -sij-eši vznikly patrně kontaminací -si a -ei. Sekundární příponu 2. sg. akt. rekonstruujeme v podobě *-sj-es. 8.5.1.3 Primární příponu 3. sg. akt. atematických sloves rekonstruujeme v podobě *-ti; tematická podoba *-eti je dosvědčena jen částí ide. jazyků, ř. ukazuje na *-ei, balt. na *-ejo (holý kmen), podobně i část sl. jazyků (č. -e atd.). Sekundární příponu 3. sg. akt. rekonstruujeme v podobě *-t\-et. 8.5.1.4 Pro přípony 1. pl. akt. a 1. du. akt. nelze rekonstruovat jednotnou výchozí podobu. Základem všech je element mejmo ~ wejwo (§ 3.1.3.3), jenž funguje zčásti sám o sobě jako osobní přípona (sekundární), častěji však je rozšířen o elementy s nebo n (stsl. -mt < *-mos). V ii. (ale ne v kl. sánskrtu) a het. obsahují primární přípony navíc ještě -i (jde tu zřejmě o analogickou inovaci). V het. alternuje v příponách 1. pl. m a w podle jistých fonetických pravidel, v ostatních ide. jazycích jsou přípony s m plurální, přípony s w duální (ii., germ., balt., sl.). 8.5.1.5 Přípony 2. pl. akt. obsahují základní element te, resp. the. Rozdíl mezi primární a sekundární příponou vznikl zřejmě až dodatečně: v sti. má primární pří- 196 197 Osobní prípony aktíva sti. av. ř. lat. stir. 1. sg. P at. mi mi mi m t. ämi ä ämi ô ô u S at. (a)m (9)m n a m 0 t. am am on 2. sg. P at. si ši hi i s s t. asi ahi eis is i ~"' S at. b 0 š 0 * s 0 t. ah 0 es 3. sg. P at. ti ti ti si t t. ati aiti ei it id S at. t 0 t 0 0 t (d) 0 t. at at e 1. pl. P at. mak masi mahi men mes mus mi t. ämah ämasi ämahi omen omes imus S at. ma ma m t. äma äma 2. pl. P at. tha tkaná ta te tis the t. atha athana a&a ete itis S at. ta, tana ta d t. ata atana ata 3. pl. P at. nti a(n)ti nti äsi si it t. anti 9nti ousi iint S at. (a)n uh (d)n rgš san nt at t. an m on 1. du. P at. vab vahi t. ävah S at. va va t. dva äva 2. du. P at. thah ton t. athah eton S at. tam ton t. atam eton 3. du, P at. tah to ton t. atah ato eton S at. tam l3m ten t. atäm atam etěn Mvh'ii'ilžňáitriii i'i +jf Mi^iílíi ii í i ■"< i žÉŕfi i't ***** Osobní prípony media stí. av. r. gót. 1. sg. -P at. e e oi mai t. e e omai S at. i a t a měn t. e omen 2. sg. P at. se sai t- ase ahe ěi ei aza . S at. thäh ža ha so t. athäh anha on 3. sg. P at. te e te e tai toi t. ate aite etai etoi ada S at. ta a ta to t. ata ata eto 1. pl. P at. máhe maide metha t. ämahe ämaide ometha S at. mahi maidi t. ämahi 2. pl. P at. dhve sthe t. adhve oduye esthe S at. dhvam dúm t. adhvam adwam 3. pl. P at. nte ate aite ntai atai t. ante 9nte ontai anda S at. nta ata ran nta nto ato t. anta »nta onto 1. du. P at. vahe t. ävahe S at. vahi midi t. ävdhi 2. du. P at. äthe sihon t. ethe esthon S at. äthäm t. éihäm 3. du. P at. äte sthon t. ete aete esthon S at. ätäm ätam sthěn t. etäm aětdm esthěn pona th, sekundární t, v lat. je primární přípona rozšířena o s (přípona bez -s je v imperativu — § 8.5.3), v het. o -i. 8.5.1.6 Tentýž element tejto ~ the/tho je obsažen v příponách 2. a 3. os. duálu akt. Pro východoindoevropské j. (ii., ř.) lze rekonstruovat přípony *-tom (2), *-täm (3). tä (< teH?) je obsaženo též v lit. -ta (2) a stsl. -ta (2, 3). Sti. primární přípony -thah, -tah mají protějšek v gót. -fa. 8.5.1.7 Primární příponu 3. pl. akt. lze rekonstruovat v podobě -nti ~ -nti ~ -onti (*-rdi > sti. -ati, ř. -asi apod.). Jako sekundární přípona fungoval vedle -nt ~ -ni ~ ~ -ont též r-ový sufix (ii., het., toch.), jehož podobu nedovedeme rekonstruovat (sti. -uh < -ur < *-p?). Srov. §8.5.4.6. 8.5.2 Osobní přípony media (viz str. 200—201) 8.5.2.1 Nejstarší podoba přípony 1. sg. med. je uchována v ii. *-ai (ind. préz.), -a (opt.) a v het. -ha. Indoíránská sekundární přípona -i vznikla patrně až dodatečně — napodobením poměrů v plurálu (duálu): *-madhai : *-madhi = *-ai : -i (§ 8.5.2.4). Přípony s m vznikly nejspíše analogií podle aktivních přípon: ř. -mai <—ai (podle -mi) apod. Nejasný je původ řeckého -měn (dor. -man): lze je interpretovat jako meH2 (s pozdějším přídavkem -n) nebo jako eH2m (s analogickým prvním m jako u -mai); § 8.6.3.1.1. Lat. -or (a stir. -ur) a het. -hari vznikly — patrně nezávisle na sobě — přenesením r, jež bylo původně doma jen ve 3. os., do sufixů 1. os. 8.5.2.2 V 2. sg. med. lze rekonstruovat pro východoide. jazyky primární příponu *-soij-esoi (ř. a je patrně analogické podle 1. os. — §§ 8.5.2.1, 8.5.2.3). Jako sekundární příponu lze rekonstruovat jednak *-sol-eso (av., ř., gót., lat. -ere < -eso), jednak sufix obsahující t(h): staroindickému -thah odpovídá snad ř. -thěs (koncovka 2. sg. pasivního aoristu, jež snad byla východiskem celé formace), podobné je též stir. -ther, het. -ta(ti) a toch. -tar, -tai; srov. § 8.6.3.2. 8.5.2.3 Primární příponu 3. sg. med. lze rekonstruovat pro východoide. jazyky v podobě *-toi, resp. *-oi (-toi je přímo dosvědčeno arkadským dialektem a patrně i mykénštinou, kdežto att. -tai bude analogické podle -mai — §8.6.1.1). Italické, keltské, anatolské j. a tocharština ukazují na původní *-tor. Sekundární příponu rekonstruujeme v podobě *-to, resp. *-o. 8.5.2.4 Přípony 1. os. pl. a du. med. obsahují základní komplex me/rao ~ wejwo (§8.5.1.4), rozšířený ve východoide. j., het. a toch. o dentální element: *-me-dhi > > sti. -mahi, *-me-dh° > ř. -meťha apod. Rozdíl mezi primární a sekundární příponou vznikl až dodatečně — v ii. úpravou zakončení podle mediálních přípon 1., 2. a 3. os. sg. Latinské a irské přípony vznikly patrně rozšířením aktivní přípony o r podle vzoru 3. osob. 8.5.2.5 Přípony 2. os. pl. med. jsou různého původu. Indoíránské a anatolské j. ukazují na původní *dhu rozšířené o další elementy: sti. -dhvam = -dhu + a + m (primární -dhve má jednotné zakončení primárních přípon media), het. -duma < < *-dhuwa (foneticky; luv. -tuwa\) = dhu + a. Nejasný je původ řeckého -sthe (sotva z *-dhwe; srov. §§ 8.6.1, 8.6.3.2). O lat. -mini se tvrdí, že je to vlastně parti- 202 cipiální tvar (§ 8.7.7.3); nikdo však dosud nezodpověděl otázku, proč tento domnělý nom. pl. participia funguje jako 2. os. pl.! 8.5.2.6 V 2. a 3. os. du. med. se neshodují ani indoíránština a řečtina. Všechny ii. přípony obsahují tjih (§ 8.5.1.6), řecké element sth (§ 8.6.1.5). Zcela nejasný je původ předsufixových samohlásek ä, ai v indoíránštině. Primární přípony mají v ii. jednotné zakončení *-ai, sekundární mají -dm (jako v 3. du. akt.); tomu odpovídá ř. -ěn (-än) v 3. du. 8.5.2.7 Primární příponu 3. pl. med. lze rekonstruovat pro východoide. j. v podobě *-ntoi ~ -ntoi ~ -ontoi (§ 8.6.1.3). Italické, keltské, anatolské j. a tocharština ukazují na původní *-(o)ntor. Jako sekundární příponu rekonstruujeme *-nto ~ -nto ~ -onto, resp. *-ro (přetvořené v sti. -ran, -ranta apod. přidáním dalších přípon 3. pl. med.). 8.5.3 Osobní přípony imperativu akt. sti. ř. lat. stir. gót. het. toch.B 2. sg. at. t. dhi 0 a thi 0 e 0 e 0 0 0 í 0 3. sg. at. t. tu tát atu atät tô etô tô(d) itô(d) ad adau du 2. pl. at. t. ta ata te ete te ite id ip ten «H 3. pl. at. t. ntu atu aritu ntôn ontôn untô(d) at andau andu med. 2. sg. at. t. sva asva so ou ere the hut r 3. sg. at. t. täm atám sthô esthó ad taru aru 2. pl. at. t. dhvam adhvam sthe esthe imini id dumat ť 3. pl. at. t. ntäm atäm antäm sthôn esthčm atar antaru 8.5.3.1 Osobní přípony imperativu jsou zčásti totožné se sekundárními příponami indikativu: 2. pl. akt. a med., 2. sg. med. (kromě ii.). V těchto případech jde o formy tzv. injunktivu (§ 8.4.4). Tvar 2. sg. akt. imperativu je bezpříponový (holý kmen); *dhi není osobní přípona, ale jen zesilující částice. Přípona -sva 2. sg. med. indo-íránských j. může představovat sufigované reflexívní zájmeno (§ 7.1.5). Pro 3. sg. akt. lze rekonstruovat jednak *-tu (ii., het.), jednak *-tót (ii., ř., lat. a snad i gót.), obdobní? pro 3. pl. akt. jednak *-ntuj-ntu (ii., het.), jednak *-ontô (to je patrně analogické 203 podle 3- sg.). V mediu mají východoide. jazyky přípony zakončené na *-5m, het. na -u. Zdá se, že i ve 3. osobách jde o původní injunktivní formy (se sekundárními příponami), rozšířené o částice *5t, *u, *o(m). 8.5.4 Osobní přípony perfekta sti. ř. lat. ■ gót. het. -sg. 1. a e a í 0 hi hun 2. íha as stha isti t ti š, (S)ta sthn. i 3. a e e it (< ed) 0 i š. (š)ta pl. 1. ma (a)men imus um weni wen r» A, a (a)ťe istis up teni ten 3. uh asi(n) erunt ěre un anzi er du. 1. va (préz.) (prét.) 2. athuh 3. atuh 8.5.4.1 Ide. perfektum mělo původně jen jednu řadu osobních přípon: nebyl tu rozdíl mezi příponami primárními a sekundárními, aktivními a mediálními (plusquamperfektum a mediální perfektum vznikly až dodatečně). Zvláštní přípony lze rekonstruovat jen pro část forem perfekta; přípony 1. pl. a du. jsou totožné se sekundárními příponami préz. (§ 8.5.1.4), přípony 2. a 3. du. představují produkt speciálního iňdoíránského vývoje. 8.5.4.2 Pro 1. sg. perf. rekonstruujeme *-a (ii., ř., germ. a het. préteritum Ai-sloves) a *-ai (ii., lat. a het. prézens M-sloves). Podoba -ai je patrně pozdější —- analogická podle primárních přípon prézentu. V ii. bylo této dvojitosti druhotně využito k rozlišení aktiva a media (§ 8.5.4.1). Přípona patrně obsahovala laryngálu: *-a < -H2e. 8.5.4.3 Přípona 2. sg. perf. zřejmě obsahovala dentálu tjth (§3.1.3): *-tho (ii., ř., gót. a severní germánština, het. préteritum /w-sloves), *-thei (lat., het. prézens hi-sloves). Ř. -stha má a snad podle přípony 1. os., původ s je nejasný (srov. § 8.5.5.2); v perfektu byla z největší části nahrazena příponou -as (vytvořenou na základě přípony 1. os.), zato se v hom. dialektu rozšířila i do prézentních tvarů (ind. phěstha, konj. ekhésiha apod.). Lat. přípona obsahuje navíc element is (§ 8.2.5.4.3). 8.5.4.4 Pro 3. sg. perf. můžeme rekonstruovat *-e a *-ei (§ 8.5.4.2). V lat. byl tento tvar rozšířen o sekundární příponu -t. 8.5.4.5 V 2. pl. perf. má zvláštní příponu jen indoíránština: -a (§8.6.3.2.1). Lat. -istis obsahuje element is (§ 8.2.5.4.3) a normální příponu 2, pl. akt. 8.5.4.6 V 3. pl. perf. shledáváme jednak přípony s r, jednak nt (§ 8.5.1.7): sti. -uh, av. -arz < *-°r (?). Z lat. přípon je patrně nejstarší -ěre; -ěrunt vzniklo jeho přetvořením podle jiných přípon 3. pl., kdežto -ěrunt může být z *-is-ont (§§34153 8.2.5.4.3). 8.6 Geneze systému osobních přípon Úvahy o vzniku konjugace tvoří nedílnou součást indoevropské jazykovědy již od samého jejího zrodu. Tzv. aglutinační teorie spatřuje v osobních příponách aglutinovaná osobní zájmena, tzv. adaptační teorie pokládá naproti tomu indo-evropskou konjugaci za shluk nominálních forem, adaptovaných do jednotlivých funkcí (výrazů jednotlivých osob). Jde tu ovšem o širší problém než o pouhé vysvětlení původu osobních přípon: jejich polyfunkčnost nutí k současnému zamyšlení nad genezí jiných gramatických kategorií — především diateze a času. Jednotlivé přípony nelze vykládat izolovaně, ale je nutno brát v úvahu na jedné straně celkovou, strukturu tvarů, jejichž součást tvoří (ablautové poměry apod.), na druhé straně jejich vztahy k jiným příponám — systém přípon jako celek. 8.6.1 Ze synchronního hlediska představují osobní přípony jednotlivých ide. jazyků jednoduché segmenty — jednotky dále neanalyzovatelné. Jejich polyfunkčnost a složitost systému přípon však nabádají k pokusům o další segmentaci — k izolování elementů označujících kategorie jiné než osoba. Vnější a vnitřní rekonstrukcí vskutku docházíme k závěru, že značná část osobních přípon vznikla fúzí exponentu osoby s exponenty jiných gramatických kategorií. V prvé řadě to platí o tzv. primárních osobních příponách: ty jsou většinou odvozeny z tzv. sekundárních přidáním elementu i: 2. sg. si : s, soi : so, 3. sg. ti : t, tm : to, 3. pl. nti : nt, ntoi : nto apod. Element navíc shledáváme také v ii. primárních příponách 1. pl. (mas[i] : má) aj. Distribuce obou řad přípon (§§ 8.4.3n., 8.5) nasvědčuje tomu, že i (a příp. i jiné obdobné elementy) je dodatečně přidaný determinující element s významem „právě,, nyní" apod. Podobným způsobem lze vypreparovat elementy označující modus: patří sem u, jež mají navíc přípony 3. sg. a 3. pl. imperativu akt., paralelní *5m v příponách imperativu med., *dhi v příponě 2. sg. imperativu akt. atematických sloves aj. Přípony 1. a 2. os. pl. (a 1. du.) med. zjevně obsahují navíc element, signalizující rozdíl mezi aktivem a mediem: sti. -mahi < *-médhi < MÁ + Dl ř. -meťha < *-médha < MÁ + BA Méně průhledná je struktura mediálních přípon 2. pl.; zde je třeba počítat s tím, že přidaný D-element byl prízvučný: ř. -sthe < *-zdhé < TA + DÁ sti. -dhvam < *-dhu (+ am) < 0 + DÚ ■ het. -duma (-duw-a) < *-dhu (+ a) < 0 + DÚ 204 205 (bezsouhláskovou příponu 2. pl. nacházíme v ii. perfektu: sti. -a). Nositelem mediálního významu byl tudíž přidaný element DA ~ Dl ~ DV (srov. § 7.6). 8.6.2 To, co zbývá po oddělení výše uvedených elementů, je vlastní exponent osoby. Jeho struktura odpovídá u aktivních přípon 1. 2. 3. sg. a 3. pl. modelu C, u ostatních přípon (mediálních, 1. 2. pl. akt.) modelu CV. Ablautové a přízvukové poměry v atematické konjugaci (uchované nejlépe v ii. — §§8.2.1.1.1) ukazují, že přípony struktury C patrně vznikly redukcí elementů struktury C V: CÁC-C < CÁC{Á)-CÁ (aktivum sg. a 3. pl.) C°C-CÁ < CAC(A)-CÁ (medium, akt. 1. 2. pl.) Element CA je zjevně kořen osobního zájmena (§§ 7.1.2.6n.), původně samostatné slovo vytvářející se slovesným kořenem či kmenem (původně samostatným) pre-dikativní syntagma (verbální grupu). Nositelem logického prízvuku v této grupě mohl být jak predikát, tak i pronominální subjekt; podle toho byl po fúzi grupy nositelem slovního prízvuku bud základ, nebo přípona, což mělo v další fázi za následek redukci bud vokálu přípony, nebo kořene (základu). S akcentuací elementu označujícího subjekt zjevně souvisí původní význam indoevropského media, nejlépe zachovaný v ii. a ř. (§8.1.4): medium označovalo činnost vykonávanou subjektem ve vlastní prospěch, s obzvláštním úsilím, činnost, na níž je subjekt zvláště zainteresován apod. (srov. §§ 8.6.5.In.). Podstatně obtížnější je vysvětlit, proč formy akcentující osobní příponu fungují též jako 1. a 2. pl. aktiva; k tomu srov. § 8.6.4.3. 8.6.3 Jestliže tedy jádra osobních přípon odpovídají svou strukturou (CV) pronomi-nálním kořenům (§ 4.6.2), bude třeba je konfrontovat s konkrétními kořeny, zjištěnými při analýze ide. osobních zájmen (§§ 7.1.2.6n.). 8.6.3.1 Přípony 1. sg. obsahují zčásti nosovku m, zčásti laryngálu H2 (sti. -a, -e, ř. -a, het. -ha, -hi apod.). Z anatolských j. a z tocharštiny jsou doloženy též přípony s w: luv. -wi, lyd. -u, -v, toch. A -wä, -we, B -u, -wa. Tytéž souhlásky — kromě H2 — nacházíme i v příponách 1. pl. a 1. du. (w nebylo původně rezervováno pro duál — srov. het. -weni apod.). Jádra přípon 1. sg., 1. pl. a 1. du. jsou tudíž identická s pro-nominálnimi kořeny M2A (M2 = m ~ w — § 3.1.3.3) a H2A (resp. HXA — § 3.1.3.5); srov. § 7.1.7. 8.6.3.1.1 Některé přípony 1. sg. zřejmě obsahují kombinace obou pronominálních kořenů. To platí zejména o koncovce 1. sg. akt. tematických sloves: *-5 (ř., lat. -ô, gót. -a, lit. -u atd.) < *-e#3 < -AHW < -HA-M2A > -AHM > *-äm > stsl. -g, sti. -ám-i (?). Podobně lze vyložit i ř. mediální příponu -měn: —M2A-HA > *-meH > > -má -> -man, -měn (n je druhotný přídavek). Tytéž kombinace jsou doloženy i v pronominální flexi (§ 7.1.7). 8.6.3.2 Většina přípon 2. sg. obsahuje sykavku s (sti. -si, -sa, ř. -s, -si, -so atd.). V několika příponách 2. sg. (sti. -tha, -thäh, het. -ta atd.) a v téměř všech příponách 2. pl. a 2. du nacházíme dentálu t (resp. th); některé přípony představují kombinace 206 obou elementů (ř. -siha, toch. B -sta). Jádra přípon 2. sg., 2. pl. a 2. du. lze tedy rekonstruovat v podobách SA a TA (resp. ThA — § 3.1.3). 8.6.3.2.1 Některé přípony 2. sg. a 2. pl. zjevně neobsahují žádný souhláskový element: příponu 2. sg. akt. *-ei (balt., ř., kelt.) můžeme interpretovat jako e (tematický vokál) + i (prézentizující element), příponu -a v 2. pl. perfekta indoírán-ských j. jako zakončení holého kmene perfekta. 8.6.3.3 Přípony 3. sg. obsahují z největší části t (sti. -ti, -t, -te, -ta atd.), z menší části jsou bezsouhláskové (sti. -a, -e, ř. -ei, -e, het. -i, -a, lit. -a, sl. -e apod.). 8.6.3.4 Jádro TA je tudíž společné 2. osobám (sg., pl., du.) a 3. osobě (sg.), jádro SA nacházíme naproti tomu jen v 2. sg. V obou osobách nacházíme též bezsouhláskové přípony. Jádra TA, SA jsou zřejmě identická s pronominálními kořeny, obsaženými v tvarech personálií a demonstrativ (§ 7.6). Výskyt týchž elementů v 2. a 3. os. souvisí s původním nerozlišováním osoby konkrétní (2.) a nekonkrétní <30; § 7.1.7. 8.6.3.5 Přípony 3. pl. obsahují z větší části souhláskovou skupinu nt (sti. -anti, -anta atd.), z menší části r (sti. -re, lat. -ěre, het. -er atd.). Jádra NTA, RA jsou snad identická se sufixy kolektiv (->- plurálů) v anatolských j. (nt), tocharštině (nt), arménštině (r) a keltštině (r); srov. § 5.4.2.2. V elementu NTA bychom případně mohli spatřovat i spojení pronominálních kořenů NA a TA, představující obdobu spojení NA-SA, fungujícího jako výraz inkluzívní 1. pl. (§ 7.1.7). 8.6.4 Osobní přípony tudíž — jak se zdá — vznikly z protoindoevropských zájmen (z holých pronominálních kořenů), kladených za slovesný tvar (podobně vznikly osobní afixy i v jiných nostratických j. —■ srov. § 7.7). K fúzi těchto prazájmen se slovesem došlo patrně v době, kdy už existovaly různé vidové formy (po provedení první redukce neprízvučných samohlásek — § 4.6.6), ale ještě před vznikem rozdílu mezi osobou individuální a neindividuální, konkrétní a nekonkrétní. Nasvědčují tomu nápadné rozdíly mezi osobními příponami a pozdějšími zájmeny v plurálu a 2. osobě sg. — V této první fázi fúzovaly se slovesem zájmenné kořeny M2A a HA jako výraz subjektivní osoby („já") a kořeny SA a TA jako výraz nesubjektivní osoby. Lze se domnívat, že tvar s exkluzivním zájmenem M2A byl chápán jako „transgresívní" (§ 8.1.3) (subjekt „já" v protikladu k objektu v jiné osobě: já — tě, já — ho apod.), tvar s neexkluzívním zájmenem HA jako „netransgresívní" („já" jako subjekt děje nepřecházejícího na jinou osobu); srov. rozdíl mezi objektivní a neobjektivní konjugací v maďarštině aj. Jestliže bylo podmětem děje jméno, nepřibíralo sloveso žádný osobní sufix. Dále je pravděpodobné, že k fúzi ještě nedocházelo u slovesných tvarů zakončených tematickým vokálem nebo determinativy s, i (§§ 8.4.1.1—2). 8.6.4.1 Další krok ve vývoji osobních přípon spočíval patrně v tom, že se začala rozlišovat osoba individuální a neindividuální: výrazem neindividuální subjektivní osoby (inkluzívní!) se stalo spojení zájmenných kořenů NA-TA (srov. kombinaci NA-SA v 1. pl. inkl. — §§ 7.1.1), výrazem neindividuální nesubjektivní osoby element R A (??) neznámého původu (srov. §8.6.3.5). U nesubjektivní osoby se 201 projevila tendence rozlišit objektivní (o+) a neobjektivní (cr) tvar. Systém osobních přípon lze pro tuto fázi rekonstruovat takto: 0+ o~ j nom. i neind. subj. NT A indiv. HA nesubj. SA TA 0 neind. BA 8.6.4.2 Zárodečně vyvinutý rozdíl mezi objektivní (transgresívní) a neobjektivní (netransgresívní) konjugací zřejmě záhy ustoupil do pozadí (k příčinám srov. §8.6.5.1); to mělo mj. za následek kombinaci elementů HA + M2A (§8.6.3.1.1) v 1. sg. tematických slovesných kmenů, jejichž konjugace byla právě v této fázi ve stavu zrodu (§ 8.6.4). Je třeba dodat, že v této konjugaci se nemohl projevit rozdíl mezi prízvučnými a neprízvučnými osobními příponami: mediální formy tematických sloves zjevně vznikly až druhotně, přenesením už hotových mediálních přípon. — Do této fáze můžeme též klást začátek rozlišování konkrétní a nekonkrétní osoby (2 : 3). S tím souvisí celková redistribuce osobních přípon: v 1. os. preferují regresivní (§ 8.1.3) tvary (medium atd.) HA, neregresívní (aktivum) M%A a pro 2. os. je rezervováno SA. V případě TA bylo k rozlišení 2. a 3. osoby využito fonetických variant (§8.1.3) — aspirovaná varianta ThA byla rezervována pro 2. os., neaspirovaná pro 3. os. Rozdíl mezi konjugací s nominálním a pronominálním subjektem v této fázi patrně zanikl: tvary 3. os. s příponou začaly být kladeny vedle nominálního subjektu, bezpříponové byly užívány i samostatně (jako výraz 3. i 2. osoby!). Tím vznikl následující subsystém přípon individuálních osob: akt. med. témat. i 1. M2A HA HA-M2A - 2. S A, ThA S A, ThA, 0 0 3. TA TA, 0 0 8.6.4.3 Na začátek čtvrté fáze vývoje osobních přípon lze situovat redukci vokálu neprízvučných přípon (§ 8.6.2), jež vedla k výraznému rozlišení přípon aktivních a (proto)mediálních. Pokračuje diferenciace individuálních (singulárních) a neindi-viduálních (plurálních, duálních) osob. V 1. os. bylo k tomu účelu využito ablauto-vých variant tvaru s příponou MZA: vzhledem k tomu, že rozdíl mezi aktivem a mediem byl dostatečně označen růzností personálního exponentu (Mz : H), stal se . ablautový rozdíl CÁC-M2 : C°C-M2Á výrazem opozice „individuální: neindivi-duální osoba". V 2. os. bylo k rozlišení sg. a pl. využito synonymních osobních přípon: v aktivu T(h)A (ablaut jako v 1. pl.!), v (proto)mediu patrně nulová (bez-souhlásková) přípona se staly výrazem 2. os. pl. (du.). Přípona NT A (NA-TA) inkluzívního tvaru 1. pl. mohla odkazovat na neindividuální subjekt bez rozdílu osoby (srov. §§7.1.7n.); po zániku rozdílu mezi exkluzivními a inkluzívními tvary zájmen (§ 7.1.7.1) byl odtud jen krůček k tomu, aby se tento tvar stál výrazem plurálu, zpočátku snad ještě bez rozdílu osoby, později jen 3. osoby. Situaci na konci této čtvrté fáze znázorňuje následující schéma: akt. med. témat. indiv. (sg.) 1. 2. 3. m/w. s t Ho so, tho to, e eHw, eHm e e neind. (pl.) 1. 2. plurál me/we t(h)e nt, r e nto, ro ont 8.6.4.4 Vzpomenutá už druhá determinace slovesných tvarů (§ 8.4.3) nepředstavuje patrně jednorázový proces. Zdá se, že determinující element (i) přistupoval zpočátku jen k některým tvarům, a to v prvé řadě k aktivním tvarům 1. 2. 3. sg. a 3. pl. atematických sloves, teprve postupně se pak rozdíl mezi determinovanými a nede-terminovanými formami prosadil i jinde, a to zčásti pomocí jiných prostředků. Z determinovaných tvarů media jsou nejstarší 3. sg. a 3. pl.; determinujícím elementem tu bylo vedle i také r (srov. výskyt obou elementů v nominativu heteroklitic-kých jmen — § 5.4.4.7). U tematických sloves přistoupilo i v 2. a 3. sg. k holému kmeni (zakončení -ei), kdežto tvar 1. sg. se zakončením -eHwI-eHm byl sám o sobě pociťován jako determinovaný; nedeterminované koncovky sg. tematických sloves patrně vznikly přenesením přípon z atematické konjugace. Chybění rozdílu mezi determinovanou a nedeterminovanou příponou v 1. a 2. pl. by mohlo nasvědčovat tomu, že proces determinace začal ještě před vznikem příslušných tvarů (§ 8.6.4.3); pokud tu došlo k dodatečnému rozlišení, použilo se determinativu s nebo pod. Stav indoevropských osobních přípon v době před definitivním rozpadem ide. areálu (§ 1.3.2) znázorňuje následující tabulka: 209 akt. med., pf. tem. D ND D ND D ND sg. 1. mi m Ha(i) eH3/eHm om 2. si s so tho ei e(s) 3. ti t toi tor oi or to e/o ei e(t) pl. 1. me/we(s) 1 omejowe(s) 2. t(h)e «(?)■■■ et(h)e 3. nti nt, r ntoi ntor nto ro onti ont 8.6.4.5 Další vývoj osobních přípon šel v různých částech ide. areálu rozličnými cestami. Pro východoide. jazyky je příznačná tendence uchovat rozdíl mezi determinovanými („primárními") a nedeterminovanými („sekundárními") příponami a rozšířit ho na celý systém osobních přípon. Tato tendence se zvlášť markantně projevila v ii. (a také v anatol. a toch.): „primární" a „sekundární" přípony jsou tu rozlišeny i v 1. a 2. os. pl. (s použitím různých prostředků). Nejednotným způsobem byly rozlišeny 2. a 3. os. akt. tematických sloves: v ii. podle vzoru atematických sloves (*-esi, *-eti; podobně v lat. a germ.), v ř. naproti tomu pouhým přidáním -s v 2. sg. (v sl. v opačném sledu: *-s-ei). V západoide. jazycích naopak rozdíl mezi determinovanými ä nedeterminovanými příponami postupně mizel, k jeho úplné likvidaci však došlo pouze v baltských j. 8.6.4.6 Ve východoide. jazycích byl také dobudován systém mediálních přípon — vytvořením zvláštních přípon 1. pl. a 2. pl. med. pomocí elementu dhe/dhi/dhu (§ 8.6.1) a prosazením rozdílu mezi primárními a sekundárními příponami ve všech osobách (kromě 1. a 2. pl. v ř.); východiskem byly tvary 3. sg. a 3. pl. na *-toi, *-ntoi. V 1. a 2. sg. nacházíme ve východoide. jazycích vedle už popsaných přípon zvláštní přípony obsahující dva personální exponenty: 1. *-meH > ř. -měn (§8.6.3.1.1), 2. -thěs (§ 8.6.3.2). Jde tu spíše o archaismus než o inovaci. — Ze západoide. jazyků dobudovaly systém mediálních přípon latina a irština, a to na základě 3. sg. a 3. pl. na *-tor, *-ntor. Mediopasívní přípony s r nacházíme také v het. a toch.; výskyt r pouze v primárních (prézentních) příponách těchto jazyků nasvědčuje tomu, že to byl determinující element podobného druhu jako i. V lat. je ovšem jen jediná řada mediálních přípon: podle vzoru 3. osob vznikly r-ové přípony v 1. sg. a 1. pl., kdežto v 2. sg. zůstala nedeterminovaná přípona *-so a v 2. pl. se objevila záhadná přípona -mim (§ 8.5.2.5). 8.6.4.7 S hranicemi dvou velkých ide. areálů se nekryje distribuce variant koncovky 1. sg. akt. tematických sloves (§8.5.1.1): *-eHm nacházíme pouze v sl. a ii. (?), jinde je *-eHw > *-eH3 (> -ô). Rovněž výskyt duáhiích forem slovesa neodpovídá hranici mezi oběma areály (vedle východoide. jazyků jsou též v balt., sl., germ. a kelt.). Zdá se tedy, že počátky slovesného duálu je třeba klást ještě do doby před prvním velkým štěpením indoevropského celku. Duální přípony byly odvozeny od přípon plurálních: v 1. os byla k označení duálu rezervována varianta s w (*-we-s)> přípony 2. a 3. os. du. jsou odvozeny od přípony 2. pl. *-t(h)e přidáním dalších elementů. 8.6.5 Při výkladu o vývoji kategorie diateze v indoevropských j. vycházíme podobně jako u kategorií vidu (§ 8.1.1) a způsobu (§ 8.4.3.3) ze základního trojúhelníkového systému gramémů A (aktivum), P (pasívum), S (stav) (srov. tabulku v § 8.1.3, kde A = 1, P = 4, S = 5): Mezi těmito gramémy jsou podobné formální vztahy jako mezi gramémy vidu (§ 8.4.1): A lze derivovat z S, P z A (ne naopak), P může být posunuto do funkce S (degradace). Jednotlivá slovesa (kořeny) patrně sama o sobě označovala buď činnost nebo stav; záhy se však našly formální prostředky vytváření aktivních protějšků k přirozeně stavovým slovesům a pasivních protějšků k přirozeně aktivním slovesům. 8.6.5.1 Pro určitou vývojovou fázi protoindoevropského slovesa bude ovšem účelné rekonstruovat složitější systém, zahrnující také gramémy M ( = 2), R (= 3) a At (= 6): Á*-M -R -P Lze soudit, že akcentuace přípony (= sufigováného zájmena) byla původně společným znakem forem s regresivním významem (M, R, P); srov. § 8.6.2. Transgresívní formy snad měly původně v 1. os příponu M2A, netransgresívní HA (§ 8.6.4.2), tato distribuce však byla záhy narušena působením řady faktorů: častými posuny A->Ai, přirozenou afinitou mezi M a R, jakož i stoupající frekvencí kauzativ (transgre-sívních protějšků netransgresívních sloves). V důsledku toho nacházíme H i v příponě 1. sg. media a dokonce v kombinaci s elementem M2 (§ 8.6.3.1.1). 8.6.5.2 Prostředky derivací A -> P, S A jsou zjevně identické s formálními prostředky, sloužícími k derivaci iterativ. Jak už bylo naznačeno v § 8.4.2, došlo i při derivaci iterativ ke vzniku řady synonymnich sufixu; redistribucí se pak mnohé z nich staly výrazy gramémů jiných kategorií — modu, diateze apod. Evidentní je tento původ u sufixu sloužících k vytváření aktivních protějšků k in tranzitivním (stavovým) slovesům: sufixy ei-e (§ 8.2.1.3.2), sko (§ 8.2.1.2.6) aj. tvoří jednak ite-rativa, jednak kauzativa. Složitější je situace v případě formy P. Je možno se domnívat, že nejstarší forma ide. pasíva měla znaky pozdějšího perfekta: reduplikaci a o-stupeň kořenové samohlásky (§ 8.2.3). Oba tyto znaky nacházíme i u iterativ: reduplikace byla patrně nejstarším prostředkem k jejich tvoření (§ 8.4.1.3), o-stupeň pak je typický právě pro zmíněná už iterativa tvořená sufixem ei-e. Základem indo-evropského perfekta je tudíž prastará iterativní forma, jež druhotně fungovala jako pasivní protějšek aktivních forem (stopy původního iterativního významu jsou ještě patrné, zejména u některých ř. perfekt). 8.6.5.3 Tato nejstarší ide. forma pasíva byla záhy na celém ide. území posunuta do funkce S (P -> S); v této funkci se zachovala ve východoide. jazycích a zčásti i jinde (srov. dále § 8.6.5.5). Na její místo nastoupilo iterativum mladší vrstvy, tvořené sufixem #i«/(e) (§§ 8.2.1.3.3, 8.4.2). Tato forma si uchovala — aspoň zčásti — pasivní význam v indoíránských j. (pasivní prézens s mediálními příponami typu. duhyate) a v řečtině (pasivní aorist s aktivními příponami typu egmphěn, resp. egraphthěn, srov. § 8.5.2.2). Jinde byla posunuta do funkce S: tak vznikla intranzi-tivní (stativní) slovesa (§8.2.1.3.3), zpravidla s aktivní konjugací (ř., lat., germ., balt., sl.). Tento posun byl součástí řetězové reakce, jejíž počátek je třeba hledat u formy pro M (§ 8.6.5.4): ta přebrala (v ř., lat. aj.) funkci R a toto medium-rerlexívum se pak dále posunovalo do funkce pasíva (P) a vytlačovalo z ní starší formy (M -> -+R^P->S). 8.6.5.4 Forma M (progresívní-transgresívní-regresívní) tudíž sehrála — jak se zdá — ve vývoji kategorie diateze klíčovou roli. Pro svou sémantickou složitost tendovala zřejmě od samého začátku k funkčnímu posunu (ztrátě některého distinktivního rysu), a to dvojím směrem (schéma v § 8.6.5.1): M -> A, M -+ R. První směr vývoje převládl pouze v indoíránských j. (medium zpravidla nepřebírá funkci reflexíva a postupně splývá s aktivem), kdežto v ostatních ide. jazycích nastal tento posun jen u menší části sloves (deponentia — § 8.1.3). Jinde převládl zmíněný už posun do funkce R a dále do funkce P. Pasivní význam prézentních tvarů s mediálními příponami („mediopasíva") v ř., lat., gót., het. aj. představuje tudíž inovaci, zatímco indoíránština (zejména indičtina) do značné míry uchovává původní stav: mediální formy mají často ještě původní transgresívně-regresívní význam, k vyjádření reflexívnosti slouží analytické formy a příznakem pasíva je sufix -ya-. Nejasným zůstává vývoj v balt. a sl.: došlo i zde k posunu M -> R -> P, anebo bylo staré Hye--pasívum (posunuvší se do funkce S) přímo nahrazeno analytickými formami? V románských, germánských aj. jazycích nastoupily tyto formy na místo jednoduchého mediopasíva (srov. §§ 8.8n.); řada okolností nasvědčuje tomu, že takto probíhal vývoj i v balt. a sl. 8.6.5.5 Forma, jež v indoíránštině, řečtině aj. nese název perfektum, neměla podle obecně rozšířeného názoru původně temporální povahu. Znaky této formy — reduplikace a o-stupeň — snad byly původně v komplementární distribuci: pohromadě je nacházíme jen u nevelkého počtu řeckých perfekt, zatímco v indoíránštině svědčí o o-stupni pouze chybění palatalizace (jagäma apod.). K jejich kumulaci došlo snad teprve druhotně. Tato — původně iterativní (?) — forma fungovala po jistou dobu jako pasivní protějšek slovesa s přirozeným významem aktivním, záhy se však posunula do funkce S. Začátky flexe „perfekta" je možno klást do fáze, kdy ještě mělo funkci P. Tomu odpovídají singulární osobní přípony — slabičné (příznak regresívnosti!) s elementy H, t{h), 0 (§§ 8.6.4n.). Vývoj flexe „perfekta" byl ovšem dovršen až po rozpadu indoevropské jednoty, a to jen ve východoindoevropských j. Existence perfekta jako samostatné temporální formy zde zřejmě souvisí s uchováním víceméně zřetelných stop rezultativního významu (stav = výsledek ukončeného děje). V ostatních ide. jazycích se perfektum naproti tomu nezkonstituovalo jako samostatná formace, což zřejmě souvisí s jeho posunem do funkce dokonavého préterita. To vedlo ke splynutí ještě ne plně vyvinutého perfekta se zárodky aoristu (lat., kelt., germ., toch.). Stejná příčina vedla ostatně k zániku perfekta v pozdějším vývoji indoíránštiny a řečtiny (formální sblížení perfekta a aoristu nastalo už ve staré řečtině — §8.2.5.4.5). Naopak tam, kde zůstal plně uchován stavový význam, splývalo „perfektum" — jak se zdá — s prézentem: v het. tak vznikl tzv. Äí'-prézens. Je možno sé domnívat, že podobným způsobem zaniklo „perfektum" i v protobalt-ských dialektech; soudí se, že značná část litevských atematických prézentů představuje původní perfekta (přípona 1. sg. lit. -mi < -mie, stprus. -mai snad vznikla kontaminací přípon *-mi a *-Ha-i). LITERATURA (§§ 8.5—8.6.5.5) Bader F., Désinences de 3° plur. du parfait latin, (in) BSL 62 (1967), s. 87—105 B ad er F.T Relation de structure entre les désinences ďinfectum et de perfectum en latin, (in) Word 24 (1968), s. 14—47 Ben veniste E., Structure des relations de personne dans le verbe. (in) Problěmes de linguistique generale (Paris 1966), s. 225—236 Ben veniste E., Actif et moyen. (in) Problěmes de linguistique generale (Paris 1966), s. 168—175 Bonfante G., Lat. sum, es, est etc. (in) BSL 33 (1932), s. 111—129 Brugmann K., Zur Frage des Ursprungs der Personalendungen des idg. Verbums, (in) IF 39 (1921), s. 131—139 Brugmann K., Analogische Neuerungen in den Ausgängen des Verbum finitum in idg. Sprachen. (in) IF 39 (1921), s. 157—192 Cowgill W., 1. Ps. Sg. Medio-Pass, in Indoiranian. (in) Pratidanam (Hague 1968), s. 24—31 Cowgill W., Origins of Insular Celtic Conjunct and Absolute Verbal Endings. (in) Flexion und Wortbildung (Wiesbaden 1975), s. 40—70 Dressler W., w und m in hethit. Verbalformen, (in) Sprache 10 (1964), s. 99—109 Eichner H., Die Vorgeschichte des hethit. Verbalsystems, (in) Flexion und Wortbildung (Wiesbaden 1975), s. 71—103 Erhart A., Ke genezi slovesné flexe v jazycích indoevropských. (in) SPFFBU A 2 (1954), s. 44—57, A 3 (1955), s. 11—21 Erhart A., Die idg. Verbalendung -ô und Verwandtes, (in) SPFFBU E 3 (1959), s. 87—94 Erhart A., Die griechische Personalendung -měn. (in) SPFFBU E 10 (1965), s. 21-r28 Erhart A., Zur Endung der 2. Person pl. Medii, (in) SPFFBU E 11 (1966), s. 79—82 Erhart A., Pluralformen und Pluralität. (in) AOr 41 (1973), s. 243—255 Erhart A., Medium v germánštině a jiných západoindoevropských jazycích, (in) SAS 38 (1977), s. 271—274 Erhart A., Zur Entwicklung' der Verbaldiathese im Indoeuropäischen, (in) SPFFBU A 29 (1981), s. 39—58 212 Georgiev V., Die Laryngaltheorie und die Herkunft der hethit. W-Konjugation. (in) Zeitschrift für Phonetik 22 (1969), s. 546—576 Georgiev V., Morphologische Untersuchungen II. Die Entstehung der ältesten ie. Verbalsuffixe. (in) Balkánsko ezikoznanie 22.2 (1979), s. 5—22 Gonda J., Reflexions on the IE Medium, (in) Lingua 9 (1960), s. 30—67, 175—193 Gray L. H., The Personal Endings of the Present and Imperfect, (in) Lg 6 (1930), s. 229—252 Haudricourt A., La l«re personne inclusive du sg. en Polynésie. (in) BSL 54 (1959), s. 130—135 Havránek B., Genera verbi v slovanských jazycích I, II (Praha 1928, 1937) Insler S., The origin of Sanskrit Passive Aorist, (in) IF 73 <1968), s. 312—346 Kerns J. A.—Schwartz B., Structural Types of the IE Mediopassive Endings, (in) Lg 13 (1937), s. 263—278 .-7 Krause W., Zu einigen tocharischen Personalendungen, (in) KZ 69 (1951), s. 150—164 Kurylowicz J., Le genre verbal en indoiranien. (in) Rocznik orientalistyczny 6 (1928), s. 199—209 Leumann M., Morphologische Neuerungen im altindischen Verbalsystem (Amsterdam 1952) Lindeman F. O., Zu dem sogen, „proterodynamischen" Medium im Indogermanischen, (in) NTS 26 (1972), s. 65—79 Maňczak W., Desinences primaires et secondaires. (in) Studi in onore di V. Pisani II (Brescia 1969), s. 653—660 Mathiassen T., Die Personalendungen im baltischen Verbum, (in) NTS 29 (1975), s. 199—205 Meid W., Die idg. Grundlagen der altirischen absoluten und konjunkten Verbalflexion (Wiesbaden 1963) Meillet A., Remarques sur les desinences verbales de l'indoeuropeen. (in) BSL 23 (1922), s. 64—75 Meillet A., Sur les desinences secondaires de 3e personne du sg. (in) MSL 23 (1929), s. 215—221 Narten J., Zur Flexion des lateinischen Perfekts, (in) Münchener Studien zur Sprachwissenschaft 31 (1973), s. 133—150 Neu E., Das hethitische Mediopassiv und seine idg. Grundlagen. (Wiesbaden 1968) Parker F., Language Change and Passive Voice, (in) Lg 52 (1976), s. 449—460 Petersen W., Hittite and Tocharian. (in) Lg 9 (1933), s. 12—34 Petersen W., The Personal Endings of the Middle Voice, (in) Lg 12 (1936), s. 157—174 Pisani V., Uber einige aind. r-Endungen. (in) KZ 60 (1933), s. 212—223 Poldauf I., Indoeuropean Personal Endings, (in) Zeitschrift für Phonetik 9 (1956), s. 156—168 Rasmussen J. E., Haeretica indogermanica. (Kobenhavn 1974), s. 16—40 Rix H., Zur Vorgeschichte der absoluten und konjunkten Verbalflexion im Altirischen, (in) Beiträge zur Indogermanistik und Keltologie (Innsbruck 1967), s. 83—92 Rosenkranz B., Die hethitische Äi-Konjugation. (in) Jahrbuch für kleinasiatische Forschung 2 (1953), s. 339—349 Ruipérez S. M., Desineneias medias primarias ie. -(m)ai, -aoi, -toi, -ntoi. (in) Emerita 20 (1952), s. 8—31 Savčenko A. N., Proischoždenije srednego zaloga (Rostov 1960) Savčenko A. N., Problema proischoždenija ličnych okonöanij glagola v indoevropejskom jazyke. (in) Lingua Posn. 8 (1960), s. 40—56 Seebold E., Versuch über die Herkunft des idg. Personalendungssystems, (in) KZ 85 (1971), s. 185—210 Schmalstieg W., Speculations on IE Active and Middle Voice, (in) KZ 90 (1976), s. 23—36 Schmidt G., Air. ro-fitir und Verwandtes, (in) KZ 85 (1971), s. 242—272 Stang C, Perfektum und Medium, (in) NTS 6 (1932), s. 29—39 Sturtevant E. H., The Source of the Hittite Ai-Conjugation. (in) Lg 14 (1938), s. 10—19 Sturtevant E. H., The Origin of the Mediopassive, (in) Lg 7 (1931), s. 242—251 Vaillant A., Les origins du médio-passif. (in) BSL 42 (1946), s. 76—83 Villar-Liebana F., Las desineneias verbales indoeuropeas de 1 y 2 persona plur. (in) Revista espanola de linguistica 4.2 (1974), s. 391—409 Wackernagel J., Der Passivaorist auf -then, (in) KZ 30 (1890), s. 302—313 Watkins C, Remarks on Baltic Verb Inflection, (in) Baltic Linguistics (London 1970), s. 165— 170 Zimmer H., Uber das italokeltische Passivum und Deponens, (in) KZ 30 (1890), s. 224_292 8.7 J menné tvary indoevropského slovesa Jmenné tvary ide. slovesa („verbum inŕmitum") jsou trojího druhu: participia, infinitivy a absolutiva. Společným znakem všech je chybění kategorie osoby, ostatní slovesné kategorie se tu uplatňují v různé míře. U participií se nadto uplatňují jmenné kategorie (pád, číslo, rod), kdežto infinitivy a absolutiva mají blízko k neohebným slovním druhům (adverbiím). Co do původu představují participia slovesná adjektiva, infinitivy a absolutiva slovesná substantiva (ustrnulé pády těchto substantiv). Tato slovesná jména jsou — až na některé výjimky_tvořena sufixy, s nimiž se běžně setkáváme v oblasti jmenné derivace. 8.7.1 Kořenové útvary Dativ kořenového jména (§ 5.4.1.3) slouží jako infinitiv v ii. a lat.: véd. mučte, arše, av. namoi, lat. agi, mori apod. V ii. se sporadicky setkáváme i s jinými pády těchto jmen ve funkci infinitivů: véd. ärabham, av. -nässm (ak.), véd. budhi, gav. vami (lok.) aj. 8.7.2 nt-kmeny Jména tvořená sufixem nt (§5.4.2.2) fungují jako aktivní participia (prézentu, ale i jiných časů) ve většině ide. jazyků: sti. bharant-, i. pherón, -ontos, lat.ferens, -entis, gót. baírands, lit. nešqs, -ančio, stsl. bery, -gšta, toch. A äšant apod. Pouze v het. mají participia tranzitivních sloves (wehant- apod.) pasivní význam (stopy toho nacházejí někteří i v sl.). 8.7.2.1 Dativ (?) slovesných jmen tvořených sufixy ivent a ment (§ 5.4.2.2.1) funguje v het. jako infinitiv (I): eppuwanzi, tarnumanzi aj. 8.7.3 s-kmeny Dativ jmen tvořených sufixem es (§ 5.4.3.2) funguje jako infinitiv v ii., lokativ v lat.: véd. bharase, jivase (*-es-ei), lat. esse, agere (*-s-i). Ě. koncovka infinitivů ps. akt. -ein se dá interpretovat bud jako *-es-i-n (lokativ-dativ s přidaným n), nebo jako *-e-sen (§ 8.7.4.2). 8.7.3.1 Jména tvořená sufixem wesjus (§5.4.3.2) fungují v řadě ide. jazyků jako aktivní participia préterita, resp. perfekta. Vedle kmene na wesfus shledáváme ovšem v deklinaci těchto participií formy tvořené od kmene na went (§5.4.2.2.1): sti. nom. sg. vidvän (kontaminace wes a went), gen. sg. vidušah (-us-), dat. pl. vidvadbhyah (-wnt-) atd., ř. nom. sg. m. eidos (-wos), gen. sg. eidotos (-wnt-, o je patrně analogické), nom. sg. f. eiduia (-us-ya) atd., lit. nom. sg. sukes (kontaminace wes a went, w vypadlo?), gen. sukusio (-us-yo-) atd. V sl. je doložena pouze oslabená podoba us: veďb (-us), ved-bša (-us-yo-) atd. Tocharština (A, B) tvoří aktivní participium od kmene préterita sufixem -u (zjevně příbuzným s výše uvedenými sufixy): éesálpu apod. 8.7.4 w-kmeny Ustrnulé dativy (?) abstrakt tvořených sufixem (e)n (§ 5.4.4.2) fungují jako infinitivy v ř.: einai (k esti), theinai (k tithěmi) apod. 8.7.4.1 Řada infinitivů představuje ustrnulé pády abstrakt tvořených sufixy menjmer a wen/wer (§5.4.4.6). Za bezpříponové lokativy (§5.2.1.5) bývají pokládány hom. infinitivy imen (k eimi), domén (k didomi) aj. Ustrnulé dativy těchto jmen jsou jako infinitivy hojně doloženy v ii. a ř.: véd. damane (dá-), vidmane, av. vid,vanoi (vid-), véd. turvane (tr-), hom. domenai, pheugemenai (pheugo) aj. V het. je tzv. supinum, tvořené sufixem -wan (ešuwan) a verbální substantiva tvořená sufixy -war, -mar (wekuwar, tarnumar). 8.7.4.2 Abstraktum tvořené sufixem sen (ser/sen — § 5.4.4.7) je skryto ve véd. infinitivech bhúšani (bhú-), nešani (ni-) aj. (ustrnulé lokativy) a snad i v ř. infinitivech na -ein (*-esen — bezpříponový lokaťiv); srov. § 5.2.1.5. 8.7.4.3 Abstraktum tvořené sufixem terjten (§ 5.4.4.7) je skryto ve véd. infinitivech dhartari (dhr-; lok.), av. baraůre (dat.) a v stpers. infinitivech na -tanaiy (kartanaiy apod. — dat.), jež mají pokračování v npers. infinitivech na -dan, -tan. Od téhož abstrakta je patrně odvozen i het. infinitiv na -anna (< -tn-; dativ?) a snad i gerundiva (participia necessitatis) v lit., sti. a lat.: lit. -tinas < *-t°n-o-, sti. -taniya- < *-t°n-iyo-, lat. -ndus < *-tn-o- (??). 8.7.5 i-kmeny Ustrnulý dativ jména tvořeného pouhým i (§ 5.4.6.3) představují véd. infinitivy drsaye (drs-) aj. 8.7.5.1 Mnohem častěji nacházíme ve funkci infinitivu ustrnulý dativ, resp. Jokativ abstrakta tvořeného sufixem ti (§ 5.4.6.4): véd. pitayé (pi-), stsl. piti, lit. sukti (nář. suktie) apod. 8.7.5.2 Instrumentál (?) í-kmenových abstrakt funguje ve sti. jako tzv. absolutivum. Ve véd. jsou tyto tvary častěji zakončeny na -yä, -tyä, v kl. sanskrtu se však koncová samohláska všude zkrátila: véd. vi-bhid-yä, ä-ga-tyä apod. (kl. sanskrt: uddiéya, ägatya apod.). 8.7.6 w-kmeny Řada jmenných forem ide. slovesa představuje ustrnulé pády abstrakta tvořeného sufixem tu (§ 5.4.7.4). Akuzativ tohoto abstrakta funguje ve sti. jako infinitiv (v kl. sanskrtu jediný infinitiv: dátum, jivitum apod.), v lat., balt. a sl. jako supinum: lat. dictum, auditům, lit. nešt%, sákyty,, stsl. nesťb, mbněťb apod. Instrumentál téhož 216 abstrakta funguje v lat. (v několika případech) jako supinum (nôtu, visu apod.), v sti. jako absolutivum (na -tvá): véd. pítvä, yuktvä (yuj-) apod. 8.7.6.1 Adjektivum odvozené oďrw-ového abstrakta sufixem yo funguje ve východo-ide. jazycích jako gerundivum (sti. -tavya-, ř. -teos): sti. dátavya-, moktavya- (muc-), ř. doteos (didomi) aj. 8.7.6.2 Podobným způsobem lze snad interpretovat lat. participium futura akt.: -túrus (laudätúrus, dicturus) < *-teu-so-. 8.7.7 o-kmeny Ustrnulý akuzativ abstrakta tvořeného pouhým o (§ 5.4.9.2.1) funguje jako infinitiv v indoíránštině a oskoumberštině: véd. yudham, osk. ezum, umber. erom (= lat. esse) apod. 8.7.7.1 Adjektivum tvořené sufixem to (§ 5.4.9.2.3) bylo paradigmatizováno ve většině ide. jazyků jako participium préterita s pasivním významem u tranzitivních sloves: sti. hata- (han-), krta- (kr-), lat. dictus, visus (video), monitus (moneó), lit. duotas, vestas (věsti, vedu), stsl. po-viťb, jeti, apod. V germ. se toto participium tvoří pouze od slabých sloves (§ 8.2.6.1): gót. nasips (nasjan), sthn. ginerit, gisagět apod. V ř. není plně paradigmatizováno (má spíše charakter slovesného adjektiva): klutós, gnotos apod. 8.7.7.2 Adjektivum tvořené sufixem no (§ 5.4.9.2.5) konkuruje v některých ide. jazycích adjektivu na to (§ 8.7.7.1) ve funkci participia prét. (pas.). V ii. je distribuce obou sufixů v podstatě fonetická (sti. bhinna- k bhid-, lagna- k lag-), v germ. se tvoří sufixem -ono- participia silných sloves (§ 8.2.6.1; gót. stigans, bundans, sth. gistigaň, gibundan), v sl. je rozdělení podle infinitivního kmene (převládá však no: stsl. nesen"b, dvižewb, mhněnt). V ii. se tvoří mediální participia od atematických prézentních kmenů a perfekta sufixem *äno: sti. adäna- (ad-), ghnänä- (han-), čakräna- (Sakära — perf. od kr-) aj.; podobné formy jsou v sl.: stsl. z-bvani,, bbrani, apod. 8.7.7.3 V ii., ř. a toch. se tvoří mediální participia pomocí sufixu m(e)no: av. yazam(a)-na-, baramna-, ř. graphomenos, lipomenos, leleimmenos, toch. B aiskemane apod. — Sti. mana vzniklo patrně kontaminací sufixů m(a)na a dna (§ 8.7.7.2). V ostatních ide. jazycích nacházíme pouze stopy sufixu m(e)no: lat. alumnus (k alô) apod. 8.7.7.4 Ustrnulý akuzativ jména tvořeného sufixem ono (sti. daršana-, vahana-) funguje v germ. jako infinitiv (-an < *-ono-m): gót. bindan, qiman, nasjan apod. 8.7.7.5 Adjektivum tvořené sufixem mo (§ 5.4.9.2.6) funguje v baltštině, slovanštině a luvijštině jako pasivní participium (préz.): lit. sukamas, mylimas, stsl. nesom-b, beromi,, mbnimi,, luv. apamma- aj. 8.7.7.6 Adjektivum tvořené sufixem lo (§ 5.4.9.2.7.2) bylo v sl. paradigmatizováno jako participium préterita akt.: stsl. nesli,, kryli,, bvral-b apod. Příbuzné formy nacházíme v toch. a arm.: Z-ovým sufixem se v tocharštině tvoří gerundium I (toch. A kälpnäl), v arménštině infinitiv (berel) a participium. 8.7.8 Paradigmatizace slovesných jmen (jejich začlenění do slovesnéhp 217 'a n iirrfgŽittíitotttt-friiiiMi aiřanterniiiíiTifíiTiiv^- 'íiii' -nu- -"iríti" *v^v rim> ^ áttiôÉBÉÉ systému) proběhla z větší části teprve v jednotlivých ide. dialektech. Pouze participia tvořená sufixy nt a to jsou společným vlastnictvím téměř všech ide. jazyků, kdežto ostatní jsou omezena na tu nebo onu část indoevropského areálu: participium na m(e)no je typické pro východoide. jazyky a tocharštinu, podobně i participium na wesjwent, jež nadto nacházíme i v balt. a sl. atd. Ještě větší různost vládne ve tvoření infinitivů: v jednotlivých ide. jazycích byly paradigmatizovány zcela různé formy. Jména, z nichž se vyvinula participia a infinitivy, byla indiferentní co do času a diateze. Teprve dodatečně byla přiřazena k jednotlivým temporálním kmenům a jejich sufixy začaly označovat čas a diatezi. Stopy původního stavu vidíme např. u íič-participia, jež má v het. — v protikladu k ostatním ide. jazykům — mediopasívnl" význam, podobně též u to-participia v indoíránštině aj. 8.7.9 Inventář jmenných forem je v jednotlivých ide. jazycích nestejně bohatý. V ii. se tvoří aktivní a mediální participia ode všech temporálních kmenů; participium prét. (sufix to nebo no) a gerundivum se však tvoří přímo od slovesného kořene. Infinitiv je indiferentní co do času a diateze. Tvoří se ve véd. a av. mnoha různými způsoby (jde tu vlastně ještě o neúplně paradigmatizované formy různých slovesných jmen), v kl. sanskrtu a stpers. naproti tomu jednotným způsobem (sti. -tum, stpers. -tanaiy). Velmi důležitou úlohu hrají ve sti. absolutiva (na -tvá, -ya, -tya apod.), jež představují hlavní prostředek vyjádření vedlejšího děje (větný kondenzátor). — Rovněž v ř. se tvoří aktivní a mediální participium ode všech temporálních kmenů. Infinitivy se tvoří různými způsoby, na rozdíl od ii. jsou však přiřazeny k jednotlivým temporálním kmenům — vyjadřují čas a diatezi. Typické je tvoření mediálních infinitivů sufixem -sthai, jenž bývá spojován s véd. -dhyai (yajadhyai, av. sruidyai apod.). — Chudší je lat. systém jmenných tvarů: od prézentního kmene se tvoří pouze aktivní participium, dále je tu ío-participium („participium perf. pas."), participium futura akt. a gerundivum. Aktivní infinitivy se tvoří (příponou -rejse) od kmenů prézentu a perfekta, pasivní (příponou -i, resp. -ň) jen od kmene préz.; dále je tu supinum (vlastně jistý druh infinitivu). — V germ. je participium préz. akt. a participium préterita pas. (tvořené příponou to nebo no); infinitiv je pouze jediný — původně indiferentní co do času a diateze (gót. -an atd.). — Bohatě je rozvinut systém jmenných tvarů slovesa v baltských j. (v lit.). Vedle aktivních a pasivních participií všech temporálních kmenů existuje gerundivum a absolutiva (neohebné tvary aktivních participií). Vedle základního infinitivu na -ti je tzv. infinitiv na -te (užívaný ve zvláštních vazbách) a supinum. — Slovanské j. mají aktivní a pasivní participium od prézentního kmene (akt. nt, pas. mo), dále dvě participia préterita akt. (na weslus a lo) a participium prét. pas. (na to nebo no); jediný infinitiv (-ti) a supinum. LITERATURA (§§ 8.7—8.7.9) Erhart A., Reflexions sur le participe du parfait actif. (in) Charisteria F. Novotný (Brno 1961), s. 71—77 Evangelisti E., Ricerche sul suffisso nt di participio. (in) Acme 18 (1965), s. 3—19 Jeffers R. J., Remarks on IE Infinitives, (in) Lg 51 (1975), s. 133—148 Kopeöny F., Zu den deverbativen /-Formationen im Slavischen. (in) Cercetari de linguistioa 3, s. 269—282 Sgall P., Die Infinitive im Rigveda. (in) Acta Univ. Carolinae. Philologica 2 (1958), s. 135—268 Schmidt K. H., Präteritaks Partizip und Diathese, (in) IF 69 (1964), s. 1—9 8.8 Pozdější vývoj slovesné flexe Také ve vývoji slovesné flexe v jednotlivých ide. jazycích lze sledovat jisté společné rysy a tendence, do značné míry ovšem odlišné od těch, jež jsme konstatovali u jména (§§ 5.5n.). Gramatické kategorie typické pro staroindoevropskou fázi (čas-vid, modus, diateze) všude zůstávají uchovány, počet gramémů v rámci jednotlivých kategorií se sice někde redukuje, jinde však naopak vzrůstá. Závažné jsou především změny ve formálním výrazu těchto gramémů: na místo jednoduchých (syntetických) slovesných forem nastupují složené (opisné, analytické) formy, vzniknuvší gramati-kalizací jistých slovních spojení. O některých fázích tohoto vývoje byla zmínka již v odstavcích jednajících o jednotlivých gramatických kategoriích. 8.8.1 V následujících poznámkách stručně shrneme vývoj v jednotlivých ide. * jazycích: 8.8.1.1 V indických a íránských j. došlo velmi záhy k zániku jednoduchých : forem mimoprézentních časů. Již v pálí splynul aorist s imperfektem (kdežto perfektum vyšlo z užívání), v pozdějších prákrtech pak jednoduchá préterita mizí téměř úplně a jsou nahrazena různými opisy (odrazem stavu v mluvených střind. jazycích je zjevně situace v kl. sanskrtu, popsaná v § 8.1.1.3). Jednoduché futurum zůstává naproti tomu uchováno, zčásti dokonce až do novoindické fáze. Ve střind. fázi zaniklo medium (splynulo s aktivem); optativ je ještě uchován, v novoindické fázi však zanikl. Na místo zaniknuvších jednoduchých forem nastoupilo množství (postupně paradigmatizovaných) složených (opisných) forem: gramatiky hindštiny uvádějí zpravidla dvanáct takovýchto forem. Mezi nimi figuruje i prézens: starý jednoduchý prézens je tu uchován ve funkci jakéhosi konjunktivu a jako indikativ prézentu funguje opis „jsem nesoucí". — Ve střední perštině je ze staroíránských fmitních tvarů uchován jen indikativ a imperativ préz. (a zbytky konjunktivu). 1 Pro mimoprézentní časy vznikly složené formy (ale některé středoíránské a novo-íránské j. jsou archaičtější — srov. §8.8.4.1). Pro novoperštinu je mimo poměrně složitého systému opisných forem charakteristické užívání zvláštních prefixů: ml- dodává prézentu durativní význam, bä- význam konjunktivu. 8.8.1.2 Řečtina se ve svém pozdějším vývoji jeví jako vysoce konzervativní jazyk. Ze starých jednoduchých časů zaniklo perfektum (s plusquamperfektem) a futurum (s futurem II), byly však nahrazeny opisnými formami. Jednoduché časy (prézens, imperfektum, aorist) vytvářejí typický aspektotemporální trojúhelník (§8.4.3.1). Z modů zanikl optativ, konjunktiv je uchován. Uchováno je rovněž jednoduché mediopasívum. Vedle opisných forem románskogermánského typu (§ 8.8.2) se tu 218 219 objevují formy s gramatickou částicí (na — konjunktiv, tha — futurum a kondicionál). Jde tu o jeden z jevů typických pro balkánský jazykový svaz: podobné částice shledáváme i v albánštině, bulharštině (da — konjunktiv, šte — futurum) a rumunštině (sa — konjunktiv). Jiným typickým balkanismem je chybění infinitivu ve všech jmenovaných j. 8.8.1.3 Rovněž románské j. jsou poměrně konzervativní: jak už bylo uvedeno v §8.1.1.2, zdědily bez větších změn latinský aspektotemporální systém. Všude jsou uchovány jednoduché formy lat. prézentu, imperfekta a perfekta; jednoduchému perfektu ovšem konkuruje opisná forma, která je v jednotlivých románských j. více nebo méně vytlačila z běžného úzu. Některé románské j. (např. španělština) dokonce uchovaly jednoduché plusquamperfektum, jiné (např. francouzština) je nahradily opisnou formou. Lat. futurum všude zaniklo, bylo však ve většině románských j. nahrazeno novou syntetickou formou, vzniknuvší fúzí spojení infinitiv + „míti" (cantäre habeo > fr. chanterai apod.). Zůstaly zachovány formy konjunktivu („sub-junktivu") prézentu a plusquamperfekta, ostatní byly nahrazeny opisy; nově vznikl kondicionál (podobným způsobem jako futurum). Jednoduché mediopasívum zaniklo a bylo nahrazeno opisnými formami. Některé zvláštní rysy vykazuje rumunština, což je dáno její příslušností k balkánskému jazykovému svazu (§ 8.8.1.2). 8.8.1.4 Slovesná flexe germánských j. prodělala převratné změny už v prehistorickém období (§§8.4.5n.); změny, jež nastaly v historické době, jsou méně závažné. Starogermánský systém dvou jednoduchých časů (prézens : préteritum) je uchován ve všech současných germánských j., byl však doplněn opisnými formami préterita a futura. Uchován je rovněž optativ (nesoucí v nových germ. j. název konjunktiv nebo subjunktiv), nově vznikl opisný kondicionál. Pasívum je všude složené (opisné), v severogermánských j. se však běžně užívá reflexívních tvarů (§8.8.4.2) ve funkci pasíva. 8.8.1.5 Rovněž slovesné systémy baltských a slovanských j. známe až v jejich pozdní — značně přebudované — podobě (§§ 8.4.5n.). Překvapuje zejména recentní charakter baltského slovesa — ve srovnání s vysoce konzervativním hláskovým stavem a jmennou flexí. Živé baltské j. mají tři jednoduché temporální formy (prézens, préteritum, futurum), k nimž přistupuje v části lit. dialektů (a spisovném jazyce) jednoduché imperfektum. Existují též opisné formy, nejsou však plně para-digmatizovány. Jsou uchovány zbytky optativu (§ 8.3.3), nově vznikl kondicionál (§ 8.3.4). Zvláštní ráz (připomínající aglutinační jazyky) dávají baltským j. jednotné osobní přípony ve všech časech (srov. § 8.8.4). — Slovanské sloveso je ve srovnání s baltským poněkud archaičtější. Platí to zejména o jihoslovanských j., kde jsou uchovány jednoduché minulé časy (aorist, imperfektum). Vedle nich vzniklo složené préteritum, které je v nových východoslovanských a západoslovanských j. (kromě lužičtiny) zcela vytlačilo z užívání. Futurum je všude opisné (§ 8.8.1.2). Vedle kategorie času (méně rozvinuté ve srovnání s rom. a germ. jazyky) se samostatně uplatňuje kategorie vidu (typický rys slovanských a zčásti i baltských j.!). Pasívum je v balt. a sl. výhradně opisné; k reflexívu srov. § 8.8.4.2. 8.8.2 Jak je z tohoto stručného přehledu patrné, patří k nejdůležitějším vývojovým rysům novějších ide. jazyků vznik složených (opisných) slovesných forem. Tyto formy vesměs vznikly gramatikalizací (původně okazionálních) spojení participií s tvary sloves „být", „mít" aj. Typickým spojením tohoto druhu je spojení participia préterita akt. s prézentními tvary slovesa „být" typu č. nesl jsem; préterita tohoto typu jsou kromě sl. ještě v novoindických a baltských j. Jiný typ představuje spojení participia préterita pas. s tvary slovesa „mít": fr. fai écrit, něm. ich habe gesckrieben („mám napsáno") apod. Tento typ nacházíme v germánských a románských j. a v novořečtině. Jako výraz préterita však může sloužit i spojení participia prét. pas. s tvary slovesa „být": v novoindických j. (s pasivní vazbou), novoperštin| (s aktivní vazbou), v románských j. a v němčině (u nepřechodných sloves: fr. je suis allé, něm. ich bin gegangen). Častěji se ovšem s tímto spojením setkáváme jako s výrazem pasíva: novořec, rom., balt., sl. (jsem nesen, fr. je suis porte). Germánské j. jsou po této stránce nejednotné: angličtina tvoří složené pasívum s „být", němčina se „stávat se" (iverden; podobně npers.!), severogermánské j. se „zůstávat" (dán. blive). Složené futurum se tvoří spojením infinitivu se slovesy „chtít" (npers., rum., angl., sch.), „stávat se" (něm.) apod.; také stsl. bgdg (č. budu) znamenalo snad původně „(roštu ->) stávám se". Opisný prézens typu „jsem mluvící" mají novoindické jazyky a angličtina (hind. maj, boltä h-a, angl. / am speaking). Zvláštní zmínky si zaslouží arménština a keltské j., kde se místo finitních forem slovesa častěji užívá opisů se slovesným abstraktem: „jsem v chodu (= jdu)", „je u mne vzpomínka (= vzpomínám si)" apod. 8.8.3 Jednotlivé temporální kmeny (prézentní, aoristový, perfektový) se původně tvořily nezávisle na sobě přímo od kořene. Tato „autonomie" temporálních kmenů je nejlépe uchována v ii.: aorist, perfektum a futurum se tu tvoří zcela nezávisle na způsobu tvoření prézentu, ve véd. se od jednoho kořene dokonce může tvořit prézens a aorist několikerým různým způsobem. Výjimku tvoří pouze sekundární (odvozená) slovesa (§ 8.2.1.3). Podobně je tomu u značné části ř. a lat. sloves (lat. perfektum nelze — zejména u sloves 3. konjugace — automaticky odvodit z prézentu!). V novějších ide. jazycích je slovesné paradigma naproti tomu semknutější: v rom., germ. a sl. jazycích existuje omezený počet slovesných tříd, v jejichž rámci lze derivovat mimoprézentní časy z prézentu (infinitivu). Slovesa, jež se tomu vymykají, platí za „nepravidelná". Základní slovesnou formou se ve většině ide. jazyků (do značné míry už v lat.!) stává infinitiv (srov. § 8.7.8): z infinitivu lze v románských j. odvodit všechny tvary pravidelných sloves, v germánských j. všechny tvary tzv. slabých sloves, v slovanských j. naproti tomu jen část slovesných tvarů (kdežto druhá část se tvoří od tzv. prézentního kmene, který je ovšem svázán jistými pravidly s infinitivním kmenem). 8.8.4 Přes tyto změny je slovesná flexe zřetelně konzervativnější než flexe jmenná. Zatímco deklinace (vytváření pádových forem jmen) ve většině ide. jazyků zanikla 220 ,221 (§5.5.1.1), je konjugace (vytváření osobních forem slovesa) v převážné většině ide. jazyků uchována. Přestože samostatný vývoj ide. dialektů trvá již více než 4000 let, shledáváme mezi jejich osobními koncovkami (zpravidla prézentními) nápadnou podobnost: márathí npers. sg. 1. 2. 3. pl. 1. 2. 3. es e u <ř at am i ad im id and ome ete ún alb. a , e i em et en šp. o es e enios eis en kymř. «/ i 0 un uch ant nhn. e st t en t en lit. u i a ame ate rua. u eš et em ete ut ' Úplně zanikla osobní konjugace pouze v severogermánských j. a v afrikánštině, angličtina z ní uchovala jen koncovku 3. sg. Přirozeným důsledkem tohoto zániku je závazné užívání osobních zájmen; setkáváme se s ním však kupodivu i tam, kde osobní koncovky jsou ještě do značné míry uchovány (novoind., něm.). Indické, íránské, keltské a germánské (kromě uvedených) j. mají jen jedinou prézentní konjugaci, v řečtině, albánštině, románských, baltských a slovanských j. je naproti tomu několik prézentních tříd, jejichž koncovky vznikly fúzí osobních přípon s různým kmenovým zakončením (srov. lat. konjugace I—IV, jež mají pokračování v rom., sl. prézentní třídy apod.). Pokud novoindoevropské j. uchovaly i jednoduché mimoprézentní formy, mívají tato préterita (resp. futura) jiné osobní koncovky než prézens; výjimku představují baltské j., kde se konjugace préterita a futura nijak neliší od prézentní konjugace. 8.8.4.1 Za obzvláště archaické rysy lze pokládat uchování jednoduchého mediopasíva v řečtině a arménštině (zde jen v aor.), augmentu v ř. a novoíránské yagnobštině (uchovala staré imperfektum, zatímco prézens podlehl inovaci!), sigmatického futura v některých novoindických j. a v baltštině, konečně pak duálních forem v některých dialektech litevštiny, slovinštiny a lužičtiny. Je zajímavé, že většinou jde o formy, jež patrně nebyly společným vlastnictvím všech ide. jazyků. 8.8.4.2 Z inovací si zaslouží zvláštní zmínky ty, jež vedly ke vzniku nových jednoduchých (syntetických) forem fúzí participia nebo infinitivu s tvary pomocných sloves. Vedle zmíněného už románského futura (§ 8.8.1.3) sem patří některé formy novoindických a novoíránských jazyků (např. npers. préteritum), polské préteritum, srbocharvátské futurum aj. V severogermánských, baltských a východoslovanských j. došlo k aglutinaci reflexívního zájmena a tím ke vzniku jednoduchých reflexívních tvarů slovesa (fungujících namnoze též jako pasívum): švéd. kallas (tvary tohoto typu jsou však již v stsev.!), lit. Iceltis, keliuos, r. myťsja, mojus' apod. Dodatek I Indeklinabilia Do třídy indeklinabilií (neohebných slov — § 4.1) patří adverbia, předložky, spojky, částice a citoslovce. Nejstarší vrstva adverbií (příslovcí) je formálně totožná s částicemi (viz): sti. nú, ř. nu(n), lat. nú, sthn. nú, lit. nu; sti., av. ku apod. Střední vrstvu tvoří odvozeniny od jmenných a zájmenných základů tvořené přidáním zvláštních (ad-verbiálních) sufixů: sti. kuha, gav. kudä, stsl. k-bde, c. zde (*-dhe), ř. pothi, oikothi, lat. ubl (*-dhi), sti. kutah, sarvatah, lat. funditus (*-tos), sti. kar-hi, lat. eur, gót. hwar, lit. kur (*-r), sti. tatra, sarvatra (*-tro) apod. Jde zjevně o morfologické elementy podobné těm, jež jsou skryty v lokálních sufixech pl. (§§ 5.3.5n.); rozdíl je pouze ve stupni gramatikalizace. Zvláštní zmínky si zaslouží sufixy, jimiž se paradigmatický tvoří adverbia od adjektiv: ř. -ós (kakos ~> kokos, hědus -> hédeôs) lat. -ě, -ô (longus -> longě, citus —»- čito) -er, -ter (sapiens -> sapienter, brevis -» breviter) gót. -ô (galeiks -> galeikô) -ba (hardus -> harduba) lit. -ai (geras -> gerai, saldus -> saldziai) stsl. -ě (dobr*b -> dobré, ljut-b -> ljutě} Některé z nich vlastně patří k předcházející skupině (např. lat. -ter), v jiných případech jde patrně o ustrnulé pády (lat. -ě[d] je snad ablativní koncovka, sl. -ě lokativní apod.). Nejmladší vrstvu ide. adverbií tvoří ta, jež evidentně vznikla ustrnutím jednotlivých pádů jmen (zájmen), příp. spojení jmen se zájmeny nebo předložkami: sti. nuktam, ř. sěmeron, lit. vakar, stsl. dtnbsb, sti. puru, ř. polu, lat. muUum, gót. jilu, stsl. m-bnogo (ak.), ř. pou, stsl. vbčera (gen.), sti. dúre, ř. oikoi, lat. domi, lit. namie, stsl. goré, dole (lok.) apod. Předložky (prepozice) jednotlivých ide. jazyků se obvykle dělí na primární a sekundární. Primární jsou ty, jež se v daném jazyce jeví jako neanalyzovatelné, za sekundární pokládáme ustrnulé pádové formy (resp. ve spojení s primární předložkou), fungující jako předložky: lat. circum, causa, č. kolem, okolo apod. Předložky představují gramatická slova, vyskytující se jednak ve spojeních s pádovými (nenominativními) formami jmen, jednak ve spojeních se slovesy. V prvém případě představuje předložka vždy samostatné (fonetické) slovo, kladené většinou před nomen (prepozice v pravém slova smyslu), méně často za ně (postpozice); tento druhý způsob je běžný pouze v indických j. (už v kl. sanskrtu se setkáváme téměř výhradně jen s postpozicemi). Předložky původně jen upřesňovaly význam lokálních pádů jmen (tento stav je nejlépe uchován ve véd.), teprve později se vytváří situace, kdy „předložka se pojí s určitým pádem". Rovněž ve spojení se slovesnými formami si předložky původně uchovávaly svou samostatnost: mohly být kladeny i za sloveso, příp. odděleny od slovesa jinými slovy "(véd., av., ve zbytcích i jinde). Záhy však začaly srůstat se slovesem, měníce se takto v preverbia (slovesné předpony). Nej důležitější primární předložky (resp. preverbia) indoevropských j. jsou tyto: véd. ř. lat. gót. lit. stsl. ati ad at at- ot-b adhi av. ana ana ana nuo na. anu anti ante and- antab inter stlin. untar apa apo ab o-f po, pa- po-, pa- api epi ap- abhi ob- ob-b, o amphi amb- sthn. umbi ava au- au- u- eks ex ii ÍZ"b en in in i v-b(ri) upa hupo sub «/ upari huper super ufar ut- ut vy- av. us- us- už VbZ- pari peri per faír per prě pra pro- prô fra pro, pra- pro, pra- pros sam sun cum ga- su, sq,- S-b, S"bn- con- Předložky jednotlivých ide. jazyků uvedené vedle sebe si často přesně neodpovídají po stránce hláskové, tím méně pak po stránce významové (předložky jazyka A mají jen zřídka přesné ekvivalenty v jazyce B — funkci předložky nelze zpravidla popsat uvedením jednoho jinojazyčného ekvivalentu!). Tyto tzv. primární předložky nepředstavují — jak se zdá — absolutně nejstarší vrstvu. Vznikly patrně gramatikalizací advérbií „střední vrstvy", jimž se svou strukturou značně podobají (jde namnoze o dvojslabičné útvary se zakončením -i, -er, -ô apod.). V protoindoevropské fázi plnily funkci předložek — jak se zdá —• deiktické částice (pronominální kořeny —§ 7.6): tyto primitivní předložky (vlastně postpozice) jsou patrně skryty v některých pádových sufixech (§§ 5.3.5n.) a možná i v „kořenových sufixech" sloves (§ 8.4.1.1). Tzy. sekundární předložky představují tudíž „třetí generaci" gramatických slov tohoto druhu. V novoindických j. lze mluvit dokonce o čtvrté generaci: ide. primární předložky tu téměř úplně zanikly, sekundární postpozice staroindického a středoindického původu namnoze poklesly na pádové sufixy (sti. madhyam > hind. me — lokativní „sufix") a na jejich místo nastupuje nová série postpozicí. Zvláštní místo mezi neohebnými slovy zaujímají částice (partikule): představují namnoze přímé dědictví z protoindoevropského období — holé pronominální kořeny (§ 7.6) nebo jejich kombinace (sti. u, hi, uta, iva, ř. de, ge, sl. že apod.). Jejich funkce jsou velmi rozmanité (srov. dodatek II): fungují namnoze jako adverbia (viz), předložky (viz), příp. spojky. Již indoevropského stáří je užívání částice *kwe ve funkci kopulativiií spojky (sti. 6a, ř. te, lat. que, gót. -uh), částice *ive ve funkci disjunktivní spojky (sti. vá, lat. ve) apod. Spojky mladší vrstvy představují větším dílem ustrnulé formy vztažného zájmena (§ 7.5): sti. yat, ř. koti, lat. quod apod. K částicím se řadí též záporka *ng: sti. na, lat. non, ne-, gót. ni, lit. ne, stsl. ne atd. Vedle toho existovala též prohibitivní záporka: sti. má, ř. mě, arm. mi (lat. ně kontaminací *mě & *ne ?). Dodatek II Syntax Uplatnění historickosrovnávací metody v oblasti syntaxe je spojeno s řadou problémů: rekonstrukce syntaktických vzorců je mnohem obtížnější než rekonstrukce prajazyko-vých fonémů a morfémů (lze si položit otázku, do jaké míry je vůbec možné tyto vzorce rekonstruovat). Dosud nejobsáhlejší dílo, zabývající se srovnávací syntaxí indoevropských jazyků, třísvazková Vergleichende Syntax B. Delbrůcka přináší ■ v podstatě jen podrobný popis stavu v jednotlivých ide. jazycích (zejména starých) a vyznívá koneckoncii v tom smyslu, že prajazykový stav se příliš nelišil od stavu védského a řeckého. Novější práce na tomto obrazu mnoho nezměnily (liší se od Delbrůcka terminologickým aparátem apod.). Konstitutivní složkou indoevropské věty byl predikát (P). Tuto funkci zastávaly jednak finitní tvary slovesa, jednak jména (jednoduché nomen nebo nominální grupa, zájmeno, číslovka, jmenný tvar slovesa), výjimečně i neohebná slova. Větu mohl tvořit pouhý P (věta jednočlenná), častěji však věta obsahovala i akcesorní členy: aktanty a determinanty predikátu. Jako první aktant („subjekt" = S) mohlo fungovat nomen (nominální grupa) nebo pronomen (výjimečně i neohebné slovo), jako druhý aktant („objekt" = 0) tytéž slovní druhy. Subjekt (podmět) nebyl v některých případech označen zvláštním slovem, ale sufixem finitního tvaru slovesa: to platí především o tvarech 1. a 2. osob (osobních zájmen se tu užívalo jen v emfázi — § 7.1.7.1), ale někdy i o tvarech 3. osob. Jde tu v podstatě o tři případy: 1. Podmět byl uveden už v předcházejícím kontextu (v tomto případě se ovšem často klade anaforické zájmeno —' „zájmeno 3. osoby"). 2. Sloveso patří do sémantické kategorie, kde se původce děje zpravidla neuvádí („impersonalia": lat. pluit, č. prst apod.). 3. Věty s „všeobecným podmětem" („lidé", něm. man, fr. on apod.) — slovesný tvar mívá podobu 3. pl. (lat. dícunt) nebo 3. sg. mediopasíva, resp. reflexíva (lat. dícitur, č. říká se). — Determinantem predikátu může být nomen (nominální grupa), pronomen nebo adverbium. Důležitým typologickým ukazatelem je formální označení těchto syntaktických vztahů. Pro staroide. (a zčásti i novoide.) jazyky je typické označování pomocí sufixů („syntetický typ"), provázené jevy zvanými kongruence a r ekce. Ve spojení slovesného predikátu s podmětem se projevuje rekce (podmět je v nominativu) i kongruence (slovesný tvar se shoduje s podmětem co do numeru). Nominativní formu má též jmenný predikát (pouze v balt. a sl. může být predikátové jméno též v instrumentálu). Je-li predikátem adjektivum, shoduje se též v rodě. Z pravidla o shodě co do numeru jsou četné výjimky: v ř. a av. mívá sloveso ve spojení s podmětem v pl. neutra podobu 3. sg. (ř. ta zda trekhei — § 5.3.9), jindy je subjekt v sg. spojen s plurálním tvarem slovesa (jde-li o mnohonásobný subjekt, ale i jindy!). — Formálním výrazem spojení jmenného predikátu s podmětem je dále tzv. spona (kopula). Jako spona slouží gramatikalizovaná slovesa s původním významem „existovat", „vznikat", „přebývat" apod. Nejstarší ide. sponové sloveso je es-(§ 8.2.1.1.1), jež si jen v některých spojeních uchovalo stopy původního plného významu. Kořen bheuH- (pův. „vznikat") je v ř. uchován v původním významu, v ii. je částečně gramatikalizován, kdežto v západoide. jazycích vytvořil supletivní paradigma s eš- (lat. est —fuit, stsl. jest-b — bytí atd.). K tomu přistupují v jednotlivých ide. jazycích ještě další kořeny (germ. wes- „přebývat"). Lze soudit, že původně se ide. jazyky obešly bez spony; tento stav (neslovesné věty) je v řadě jazyků více nebo méně ještě uchován (zejména v ii., balt. a sl.). Spojení predikátu s druhým aktantem (objektem) je označeno rekčně: objekt má formu akuzativu. Objekt v jiném pádě než ak. („nepřímý objekt" apod.) představuje od původu determinant predikátu. Nomen (nominální grupa, pronomen) zastávající tuto funkci mělo formu některého lokálního pádu (§ 5.1.3.1). V nominální grupě je akcesorní člen připojen ke konstitutivnímu členu rekčně (má formu genitivu), kongruenčně (shoduje se s ním v rodě, čísle a pádě) nebo se k němu volně přimyká (má formu lokálního pádu anebo jde o adverbium). Jak akcesorní, tak i konstitutivní člen mohou mít podobu nominální grupy, složené podle obdobných pravidel. Lze říci, že rekční vazby jsou starší než vazby kongruenční; v některých ide. jazycích došlo ovšem k velké expanzi vazeb se shodným přívlastkem (zejména v sl., kdežto balt. preferuje vazby s neshodnými přívlastky!). Rovněž složitější nominální grupy jsou patrně až mladšího data. Slovosled nemá ve starších ide. jazycích nikde gramatickou funkci. Lze mluvit pouze o uzuálním slovosledu, z něhož jsou ovšem četné výjimky. V kl. sanskrtu a v kl. latině stává obvykle sloveso na konci věty, v keltských j. na jejím začátku. Jinde je častější postavení slovesa za podmětem (SVO). Všude se však běžně setkáváme i s jiným postavením slovesa: ve véd. často v začáteční pozici apod. Pevným pravidlům podléhalo pouze postavení částic (dod. I) a neprízvučných (enklitických) tvarů osobních zájmen (§ 7.1.1): nemohou figurovat na začátku věty, obvykle stojí na druhém místě —'před slovem, k němuž patří (Wackernagelův zákon). V nominální grupě stojí akcesorní člen (přívlastek) častěji před konstitutivním (řídícím jménem). Typické je např. kladení neshodných přívlastků před řídící jméno v litevšti-ně (kdežto slovanské j. je obvykle kladou za toto jméno). Přívlastek ovšem nemusí stát bezprostředně u řídícího jména (zejména v poezii). — V některých ide. jazycích (balt., sl. aj.) zůstala ta,to situace uchována až do současné doby, jinde (germánské j., francouzština aj.) se ustálilo závazné pořadí SVO — slovosled se gramatikalizo-val. — Lze soudit, že také v protoindoevropské fázi — před vznikem flexe — podléhalo pořadí slov (větných členů) pevným pravidlům: teze o vzniku osobních sufixů z osobních zájmen (§ 8.6.2) předpokládá, že první aktant se původně kladl za predikát, z domněnek formulovaných v §§ 4.7.2n. plyne, že určující jméno se kladlo před určené, kdežto adverbium (částice) stálo za určovaným členem apod. f Důležitou úlohu hrály částice (zájmenné kořeny): zatímco v protoindoevropské fázi sloužily především jako determinanty jednotlivých slov (-> pádové sufixy apod.), slouží v staroindoevropských j. jednak jako prostředky spojování souřadných větných členů nebo celých vět (spojky), jednak —vspolu s obměnami slovosledu — jako prostředky aktuálního členění věty (zejm. ve védštině a homérske řečtině). Ke spojování vět ve větší celky — souvětí — docházelo ve společné ide. fázi zřejmě jen v omezené míře, a to především v souvětí parataktická. Z hypotaktických souvětí jsou indoevropského stáří patrně jen souvětí s vedlejší větou vztažnou (§ 7.5). Typičtější pro tuto fázi byla tzv. kondenzace, při níž se predikát jedné,-věty (2) mění v závislý člen (determinant) druhé věty (1). Jde zejména o tyto případy: 1° P2 nabývá formu participia a stává se shodným přívlastkem subjektu Pt (vazba spojitého participia, hojně rozšířená ve všech ide. jazycích). 2° P2 nabývá formu participia a stává se shodným přívlastkem svého podmětu (S2); tato nominální grupa funguje jako adverbiální determinant Pi (má formu některého lokálního, resp. sekundárně lokálního pádu: vazby lokativu a genitivu absolutního v ii., vazba absolutního genitivu v ř., absolutního ablativu v lat., absolutního dativu v gót. a stsl.). 3° P2 nabývá formu participia a stává se shodným přívlastkem svého podmětu (S2); tato nominální grupa funguje jako objekt P^ vazba akuzativu participia (po slovesech vnímání, mluvení apod.) v ii., ř., balt. a stsl. 4° P2 nabývá formu infinitivu a stává se adverbiálním determinantem svého subjektu (S2); oba společně fungují jako objekt Pi: vazba akuzativu s infinitivem (po slovesech mluvení, vnímání apod.) v lat. a ř. 5° P2 nabývá formu absolutiva (§§ 8.7, 8.7.9) a stává se adverbiálním determinantem některého jmenného členu věty (a zároveň Pj): vazba absolutiva v ii. a balt. Důležitým rysem syntaktické struktury ide. jazyků je posléze možnost transformace aktivní věty ve větu pasivní. Ve všech ide. jazycích (starých i nových) lze vazbu s aktivním tvarem tranzitivního slovesa (v některých případech však i vazbu s intranzitivním slovesem) transformovat ve vazbu pasivní: aktivní tvar slovesa se změní v tvar pasivní (jednoduchý nebo složený — § 8.1.4), na místo nominativu podmětu (logického činitele) nastoupí ,,agens" (k jeho formálnímu výrazu srov. §§ 5.1.3.1—2), zatímco akuzativ předmětu (pokud je ve větě vyjádřen) se mění v nominativ (gramatický podmět pasivního tvaru). Je ovšem sporné, zda takováto transformace byla možná už ve společné indoevropské fázi (sŕov. § 8.6.5.2). Transformace často doprovází kondenzaci: aktivní tvar minulého času se zhusta transformuje v pasivní participium v kl. sanskrtu (kde participium tvořené sufixem to nebo no patří k nejfrekventovanějším slovesným tvarům) a v latině (kde chybí aktivní participium préterita). Dodatek III Kompozice Vedle lexikálních jednotek obsahujících jediný kořenový morf existují v ide. jazycích i jednotky obsahující dva (příp. i více) takovéto morfy — složeniny (kompozita). Složenina představuje celek jak z hlediska fonetického (má jeden hlavní přízvuk atd.), tak i morfologického: pokud jde o ohebné slovo, podléhá flexi jen poslední člen, kdežto první (atd.) člen má podobu holého kmene (kořene), někdy ovšem s modifikovaným zakončením.(často se tu objevuje zakončení o nebo i, i když jako samostatná jednotka je příslušný kmen zakončen jinak). Význam složeniny původně odpovídal významu slovního spojení, jež zastupovala, u lexikalizovaných složenin však často podlehl menším nebo větším změnám. Základní dělení spočívá v rozlišování složenin jmenných a slovesných. U jmenných složenin je druhým (posledním) členem jmenný kmen (substantivum, adjektivum), příp. slovesný kořen (holý nebo rozšířený o sufix — §§ 5.4.1.3, 5.4.2.3), nevyskytující se v daném jazyce jako samostatné jméno. U slovesných složenin je druhým členem paradigmatický tvar slovesa. Jmenné složeniny se dále dělí podle toho, jaké syntaktické spojení zastupují: 1. Složeniny kopulati vní zastupují koordinační spojení substantiv nebo adjektiv: sti. Mitravarunau „Mitra a Varuna", vrkasimhavyághráh „vlci (vrká-), lvi (simha-) a tygři (vyághra-)", nilalohita- „černorudý" (níla- „černý", lokita- „rudý"), ř. nukhthěmeron „noc (nuks) a den (hěmerá)", leukomelas „černobílý" (leukos „bílý", melos „černý"), lat. dulcamárus „hořkosladký", stsl. brattsestra apod. 2. Složeniny determinativní zastupují nominální grupy různých typů, jakož i spojení predikátu s objektem nebo determinantem. V prvním případě je třeba dále rozlišovat: a) Složenina zastupuje spojení se shodným přívlastkem, event. se substantivem fungujícím jako apozice nebo přirovnání (první člen je nejčastěji adjektivum, druhý substantivum. — b) Složenina zastupuje spojení s neshodným přívlastkem nebo s adverbiálním určením — pádovou vazbu (první člen je vždy substantivum, druhý substantivum nebo adjektivum). — c) Složenina zastupuje spojení s adverbiálním determinantem (první člen bývá předložka, záporka *n-, *ne-, adverbia *[e]su-„dobře" a *dus- „špatně" apod., druhý člen substantivum nebo adjektivum). — V druhém případě (d) je prvním členem nomen nebo předložka, druhým členem slovesný kořen (příp. rozšířený o í nebo pod.), nevyskytující se jako samostatné jméno. Příklady: a) Sti. mahä-deva- „velký (mahant-) bůh (deva-)", priya-sakha- „milý (priya-) přítel (sahhi-)", i. alcro-polis „vyše-hrad", tri-pous „tří-nožka", lat. meri-diěs „pole--dne" (medius „střední"), pUni-lunium „plno-luní", lit. juod-varnis „krkavec" (juodas „černý", varnas „havran"), stsl. dobro-goďb „příhodná doba", č. velko-mésto apod. b) Sti. räja-putra- „syn (putra-) krále (räjan-)", bhú-pati- „země-pán", čaura-bhaya- „strach (bhaya-) ze zlodějů (čaura-)", ř. hippo-dromos „závodiště" (hippos „kůň", dromos „běh, dráha"), theo-eikelos „podobný bohům" (eikelos „podobný"),--gót. gaMi-gops „přívětivý k hostům" (gasts, gops „dobrý"), lit. šon-kaulis „žebro" (šonas „strana", kaulas „kost"), stsl. vodo-tok-b, č. bratro-vrah apod. c) Sti. pra-napát- „pra-vnuk", a-bhňva- „ne-bytí", a-priya- ,,ne-milý", su-vlra-„dobrý rek", dur-jana- „zlý člověk", ř. pro-thuron „před-dveří", a-kakos „ne-špatný", eu-taktos „dobře uspořádaný" (tatto „řadím"), dus-tukhiä „neštěstí" (tukhě „osud"), lat. per-magnus „pře-veliký", In-sánus „ne-zdravý", gót. un-hráins „ne-čistý", lit. po-sunis „nevlastní syn (súnus)", \-rankis „nástroj" (ranka „ruka"), stsl. za-gorbje, ě. po-říčí, bez-pečí apod. d) Sti. viéva-vid- „vše-vědoucí", madhv-ad- „med pojídající", dhana-da- „bohatství dávající", ř. boo-kleps „zloděj skotu" (kleptô „kradu"), ômo-brôs „pojídající syrové maso" (rnnos „syrový", bibrôskô „požírám"), lat. index „soudce" (iús „právo", ďicô „říkám"), tubicen „trubač" (tuba „trouba", canô „pěji"), gót. fulla-wita „vše--vědoucí", sthn. Jieri-zogo = stsl. voje-voda, lit. žmog-édys „lido-jed", stsl. dobro-dějb, sQ-sěďb, pro-rok-b apod. 3. Složeniny rekční zastupují zpravidla spojení predikátu s objektem. Na rozdíl od podobných složenin typu 2d je tu zástupcem predikátu první člen, jenž nemívá podobu holého kořeny (mívá zakončení e, o, t, ti, v sti. jím může být též participium na to nebo no): sti. trasa-dasyu- „děsící (tras-) nepřátele (dasyu-)", kšayad-vira-,.ovládající (kši-) muže (víra-)", däti-vara- „rád dávající" (dá-, vara- „chtějící"), ř. phere-nikoé „přinášející (pherd) vítězství (nikě)", lusi-melěs „uvolňující (luč) údy (melos)", philo-sophos „milující (phileo) moudrost (sophiä)" apod. Napříč tímto dělením kompozit jde jiné dělítko — rozlišování složenin esocentric-kých a exocentrických. Dosud uvedené složeniny kopulativní a determinativní jsou esocentrické: jejich povaha je dána druhým (posledním) členem. Exocentrické jsou naproti tomu složeniny se substantivem na druhém místě, jež fungují jako shodné . přívlastky jiných substantiv („atributivní složeniny"), vyjadřující „vlastnictví"' toho, co označuje odpovídající esocentrická složenina (odtud název „posesívní složeniny"): a) Sti. mahätman- „veľkodušný" (ätman- „duše"), ugra-bähu- „mající silné (ugra-) paže (bohu-)", dvi-pad- „dvou-nohý", ř. rhodo-daktulos „mající růžové (rhodos) prsty (daktulos)", di-pous „dvou-nohý", lat. magnänimus „veľkodušný", muUi-formis „mnoho-tvárný", quadru-pěs „čtyř-nohý", gót. hráina-haírts „mající čisté (hráins) srdce (haírtô)", sthn. zwi-houbit „dvou-hlavý", lit. ilga-kojis „dlouho-nohý", stsl. čr~bno-glavb, tri-zqb'b apod. b) Sti. hasti-päda- „mající nohy (pôda-) slona (hostin-)", pati-käma- „chovající lásku (käma-) k manželovi (pati-)", ř. theo-gonos „mající božský původ (gonos)", lit. ožka-barzdis „kozo-bradý" apod. c) Sti. anu-vrata- „jednající podle (anu) příkazu (vrata-)", nir-bhaya- „nebojácný" (nih „od", bhaya- „bázeň"), a-deva- „bez-božný", su-manas- „mající dobrou mysl (manos-)", dur-bala- „slabý" (bala- „síla"), ř. en-upnos „objevující se ve snu (hupnos)", dus-meněs „zle smýšlející" (menos „mysl"), lat. in-ermis „bezbranný" (arma „zbraně"), im-berbis „bezvousý" (barba „vous"), lit. be-galvis „bezhlavý" (galva „hlava"), stsl. bez-rokT> apod. Daleko jednotvárnější obraz skýtají slovesné složeniny: prvním členem je tu zpravidla předložka (preverbium — viz dod. I), jen zřídka jmenný kmen. Tvoření kompozit v ide. jazycích předcházelo patrně vzniku deklinace (§§5.3n.): první člen je forma indiferentní co do numeru a pádu. Kompozita se tvoří ve všech ide. jazycích, ale v různé míře. Nejmenší schopnost tvoření kompozit měla ze staro-indoevropských j. latina; totéž platí v nové době o románských j. Nejvíce je tato schopnost rozvinuta v kl. sanskrtu. Kupodivu tu přestala být pouhým prostředkem vytváření nových lexikálních jednotek a stala se syntaktickým prostředkem: téměř každé syntaktické spojení lze v kl. sanskrtu nahradit složeninou vytvořenou ad hoc. Často jde o složeniny několikačlenné (vyskytují se složeniny desetičlenné i delší!), které ovšem musíme chápat (s výjimkou delších složenin kopulativních) jako složeniny složenin. V jiných staroide. jazycích se s nimi setkáváme jen výjimečně, zato jsou dost běžné v novogermánských j. (zejména v němčině), jež co do tvoření složenin zaujímají mezi novoindoevropskými j. čelné místo. LITERATURA (dodatky I—III) Bonfante G., The Prepositions of Latin and Greek, (in) Word 6 (1950), s. 2n. Brugmann K., Die Syntax des einfachen Satzes im Indogermanischen (Berlin 1925) Delbrück B., Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen I—III (Strassburg 1893—1900); tvoří součást prvního vydání díla K. Brugmann—B. Delbrück, Grundriss der vergl. Grammatik der idg. Sprachen Dressler W., Eine textsyntaktische Regel der indogermanischen Wortstellung, (in) KZ 83 (1969), s. 1—25 Ivanov V. V., Obsöeindoevropejskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy (Moskva 1965), s. 185—290 Jacobi H., Kompositum und Nebensatz (Bonn 1897) Kopečný F., Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. Sv. 1. Předložky. Koncqyé partikule (Praha 1973) Kurzová H., Der Relativsatz in den indoeuropäischen Sprachen (Praha 1981) Lehmann W. P., Proto-Indo-European Syntax (Austin 1974) Lehmann W. P., Proto-Indo-European Compounds in Relation to other PIK Syntactic Patterns, (in) Acta linguistica hafn. 12 (1969), s. 1—20 Miller D. G., Indo-European: VSO, SOV, SVO, or all three? (in) Lingua 37 (1975), s. 31n. Milewski T., Indoeuropejskije imiona osobowe (Wroclaw 1969) Ncckel G., Exozentrische Komposita, (in) IF 19 (1906), s. 249—254 Wackernagel J., Vorlesungen über Syntax I, II (Basel 1924) Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. Sv. 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adjektiva (Praha 1980) STAROINDICKY aeru- slza o^m- kůň akia- osa aévatara- mezek akši- oko aéva- klisna agamat (aor.) —>- gam- asthát (aor.) -*■ sthá- agni- oheň asíhi- kost agman (aor.) -»- gam- aAi- had, drak aja- kozel a jati (aj-) žene aji- spor, boj ajä- koza ' áti- vodní pták anj- mastit dnaf (aor.) -*■ naé- anji- mast áp- dosáhnout ati přes, pře- á-rabh- zaóínat dá- jíst adaršat (impf.) -»■ drí- i- jít adita (aor.) —► dä- imalf. (1. pl. ps.) ->- ť- adhi nad, na ii- hledat, žádat adhuh (aor.) -*■ dhä- anapta- bezvodý ut na-, vz- anu podle, po udaka- voda antama- poslední ud-dié- označovat antara- vnitřní upa k, do antafy mezi, v upari nad anya- jiný ap- voda Mí-íiá- vlna apa ód, z apaíiti- odplata rkša- medvěd api k, u, za- 1 aprát (aor.) -v pr- eti (ps.) -*■ i- abhi do edha- palivo abhra- mrak abhriya- pocházející z mraků ojas- síla, odvaha ayas- ruda ' ar- jít, posílat karoti (ps.) ->- kr- arinvan (3. pl. impf.) -*■ ri- karhi kdy aritra- veslo W- básník arhati (arh-) zaslouží si kutah odkud ava s-, od- kup- hněvat se avi- ovce - kuha kde aé- jíst kf- dělat n&man- nebe, kámen • '• > jfcrř- řezat krta- (part. pt.) -»- kr- kršna- černý keéa- vlasy kram- kráčet kraviš- syrové maso kšalriya- příslušník kasty válečníků kšam- snášet kšiti- zkáza; sídlo khädati (khäd-) žvýká -khidati (khid-) trhá gaiihati (ps.) -»■ gam-gata- (part. pt.) -*■ gam-gamyate (pas.) ->■ gam-garbha- plod, lůno girati (ps.) -»■ gr-girna- (part. pt.) ->- gr-guru- těžký, vážený gr- pohlcovat grh- brát go- kráva, býk gná- bohyně gharma- žár čakára (pf.) -*■ kr- čandra- měsíc óayati (ps.) -*■ či- čarali (čar-) pohybuje se čalati (čal-) pohybuje se či- zpozorovat čiketa (pf.) ->- čit- čit- vnímat čilä- pohřební hranice činoti (ps.) -»■ či- čhäyä- stín čhid- uříznout čhinatti (ps.) -»■ čhid-Jajnuh (3. pl. pf.) Jan-jan- vznikat, rodit se janati (ps.) Jan- ' Janas- rod janitr- roditel Jana- zrod, vznik jiambha- zub Jarant- starý jänati, Jänäti (ps.) -»• /raá-/ónit- koleno jäyate (ps.)->-jan-ji-, jyä- přemáhat jita- (part. pt.) jiKťi- živý juš- radovat se Jošati (ps.) -> jttí-jViä- znát jnäta- (part. pt.) -* /»ä- také- tesat takšan- tesař řaťra tam raíMi- tenký tapas- žár, pokání tapasyati koná pokání toraíi (ps.) ->- í?-- tariyas- (více) pronikající tára- souhvězdí ťiraři (ps.) -*■ tr- tišthati (ps.) sthä- tirna- (part. pt.) tr- tudati (tud-) tluěe <>■- přecházet trna- tráva, stéblo trhla- žízeň träyate (trä-) ochraňuje dakšina- pravý, jižní dagdha- (part. pt.) ->• daÄ-danda- hůl dandayati bije holí dadäti (ps.) -> ítá-dadháti (ps.) -»- dfta-rfareí- zub rfawi- krotit dama- krotící; krocení damitar (part. pt.) -»• <řam-rfara- díra (řam (2. sg. ps.) -> dr-davištha- nejvzdálenější dáhati (dah-) hoří dä- dávat dana- dar dámta- (part. pt.) -> dara-dámyate (pas.) -»• áam- dviš- dhatla- bohatství, majetek dha- položit dhiti- myšlenka, představa dhimant- moudrý dhuma- dým dhr- držet . dhenu- kráva na ne naktam v noci nadí- řeka napal- vnuk, potomek napti- vnučka nabhas- nebe nara- muž nava- nový naé- dosáhnout, náman- jméno nau- loď ni s, do- ni-bhid- otvírat se ni- vést nida- hnízdo nu nyní pat- letět, padat poli- pán, manžel path- cesta pod- noha 2>aíča- krok parami- sekyra x pari o, okolo, roz-pariman- plnost parvata- hora pasa- dobytek paÁyati (paš-) hledí pá- pít pá■ pá-pimsati (ps.) ->■ pis-ptá- zdobit pito- (part. pt.) -»■ pa- putra- syn puru- plný púrna- plný pr- plnit prččhati (prach-) ptá se prthu- široký pra vpřed, vy- phena- pěna baddha- (part. pt.) ->- bandh-bandhati (bandh-) váže 60/0- síla ňafat- mnohý, hojný báhu- paže fiííáA- probudit se buddha- (part. pt.) -»• budh-bodhati (ps.) -»- ftwřfc-bhajati (bhaj-) přiděluje bharati (ps.) ->- bhr-bhášá- jazyk, řeč bhid- štípat bhinatti (ps.) -*■ bhid- \ bhima- hrozný bhú- být, stávat se bhúrja- bříza bhr- nést bhrátr- bratr majjati (majj-) noří se maťi- myšlenka madati (mad-) raduje se madhu- med madhya- (pro)střední man- myslet manos- myšlenka manyate (ps.) -*■ man-mamsa- maso mayate (ps.) -*■ má-J maraťt (ps.) -*■ mr-máhánt- velký mátr- matka máršti (ps.) ->■ mrjímáš- měsíc má-1 měřit má-2 měnit mi- zmenšovat mimáti (ps.) -> má-1 miyate (pas.) ->■ má-1 muč- uvolnit mud- radovat se mušiká- myš mr- umírat mrj- otírat mfjati (ps.) -»■ mrj-mrti- smrt mrdu- měkký megha- mrak medhas- oběť; smysluplný mriyate (pas.) -»■ mr- yakr-lyakn- játra yajati (yaj-) obětuje yajiyas- lépe obětující yam- dosahovat yáti (yá-) jde yu- spojovat yukta- (part. pt.) -*■ yuj- yuga- jho yují- spojovat yudh- bojovat yunakti (ps.) -*■ yuj- yuvan- mladý yoga- spojování, zapřahání rakíati (rafó-)chrání ratha- vůz rasá- vláha rá)(an)- král rit- pustit, nechat rinakti (ps.) ->- rič-ri- nechat proudit rináti (ps.) ->- n-ru- řvát ruč- svítit rud- plakat rudh- zadržovat ru&hira- krvavý, rudý runaddhi (ps.) -+ rudh- relayati (ps. kauz.) -»- rič-ročati (ps.) ->- rui-roóayati (ps. kaus.) ->- ru6- lag- ulpívat laghu- lehký labdha- (part. pt.) -»■ íaM- labh- uchopit lihati (ps.) -> lih- lubh- toužit, žádat si lobhayati (ps. kaus.) -»- lubh- lih- lízat ledhi (ps.) -»- lih- vakti (ps.) -»■ mí-vai- mluvit vadhu- žena vamiti (varn-) zvrací varayati (ps. kaus.) -v w-vartati (ps.) -»■ wř-otím- dobrý vastra- oděv vahati (vah-) veze vá- vanout pač- slovo, hlas váto- vítr vitta- (part. pt.) -*■ vid-vid- vědět vidhavá- vdova vidhyati (ps.) -*■ vyadh-vis- obydlí; kmen viéva- všechen, každý víra- muž, hrdina virudh- rostlina vurlta- (opt. aor.) ->- vr-vr- volit vrká- vlk vrj- stáčet vrnoti (ps.) vr-vrt- otáčet vrtta- (part. pt.) -»■ vrt-vršan- muž, samec veda (pf.) ->- vid-vesa- obydlí vyadh- provrtávat éakrr/sakn- lejno, hnůj éarad- podzim éišu- dítě éuška- suchý érnga- roh iyava- černohnědý éravas- zvuk, sláva éru- slyšet srotra- ucho évan- pes évaéru- tchyně sakhi- druh, přítel sačate (soč-) provází salta- (part. pt.) -»- sad-san- zÍBkávat sana- starý sanitr- výherce, vítěz sanoti (ps.) -»■ san-sam 8 (společně) sarpati (ps.) -»■ srp-sarva- všechen, celý sarvatah ze všech stran sarvatra všude sahas- síla, moc supta- (part. pt.) ->- ««ajj-s(u)vah zář, slunce, nebe #S>mí- syn «rp-lézt stighnoti (stigh-) stoupá stu- velebit stut- chvála strnuté (str-) sype, trousí sthagayati (sthag-) zakrývá sthá- stát sthana- místo sthita- (part. pt.) ->- stha- spr- získávat sphuraii (sphur-) vyskakuje sphya- tříska srava- proudící sravat- tok sravati (ps.) -»■ sru- sru- téct srotas- proud svapiti (svap-) spí svapna- spánek svaar- sestra svádu- sladký, lahodný hala- (part. pt.) ->- han- v han- zabíjet Aawíi (ps.) -»- han-hanu- čelist .. hanyate (pas.) ->- Aare- hamsa- husa Ätťa- (part. pt.) ->- dtó- hima- zima, sníh Ará- srdce heman- v zimě Aemanto- zima A VESTA (STAROPERSKY) aesma- palivo amwtát- nesmrtelnost ana na, přes aojah- síla etyar- den anma- paže ar»ša- medvěd aspogar- požírající koně aii- had, drak daes- ukazovat gao- kráva, býk hustá- posazený hišku- suchý jainti zabíjejí kaená- trest, odplata stpers. kára- vojsko kudá kde mas- dlouhý mazant- velký miida- odměna napt(i)ya- potomek nqman- jméno -násvm dospět nzmoi ohýbat se, uhýbat nvngar- požírající muže parda cesta pw»tu- most snávar- šlacha, provaz snaežaiii sněží spvrúa- svatý sraoša- sluch, poslušnost sravah- slovo, výrok srvara- rohatý star- hvězda tašan- tesař vačah- mluvící vanz- působit víšavant- jedovatý xšyo zánik yaz- uctívat zvm- země OSKICKY ner muž touto obec, lid bivus živí (nom. pl.) BEČKY hagios svatý agrios divoký agros pole ago vedu, ženu oděn žláza aithó hořím aiks koza akmôn kovadlina ákros špičatý, nejvyšší aleksô hájím alphana získávám amaldunó ničím amelgô dojím amphi okolo, o ana na, přes anepsios synovec aněr muž anti proti, místo antios protější aksôn osa apo od, z apotisis splátka arariskô připojuji arthron úd, článek arktos medvěd armos štěrbina, šev aroô ořu aster hvězda astu město auksanó množím hauos suchý automatos samočinný bainó kráčím baUô házím barathron propast barus těžký basis chod bäskô kráčím batos schůdný beltión lepší bibrôskô požírám bios život boros žravý bous kráva, býk brósis jídlo gastrôn břicháč gegona (pf.) -»- gignomai genos rod genus čelist, brada geranos jeřáb geras pocta, dar gerôn stařec geuomai chutnám gignomai vznikám, rodím se gignôskô poznávám glóssa jazyk i známý gomphos hřebík, kolík goně porod graphó píšu guně žena daěr švagr daknô koušu dakru slza damněmi krotím deikelon zobrazení deiknúmi ukazuji delphus děloha deksios pravý derkomai vidím derô odírám deuô přivazuji děn dlouho didaskô učím didômi dávám dikě mrav, právo dolikhos dlouhý domos dům doros měch doru dřevo, strom dosis dávka dotěr dávající dusmeněs nepřátelský dôron dar edomai sním edoto (aor.) -*■ didômi eimi (3. sg. esti) jsem ■eimi (3. sg. eisi) jdu ekluon (impf.) uslyšel jsem hektos (part. pt.) -*■ ekhô tlaphros lehký tlakhus lehký eleutheros svobodný emaněn (aor.) ->■ mainomai emeô zvracím en v' eněnokha (pf.) —*■ pherô henos starý eks z heksô (fut.) -»■ ekhô epathon (aor.) utrpěl jsem epephnon (aor.) zabil jsem epi na, u, k hepomai následuji erebos temnota eruthros červený esthos oděv estě (aor.) -*■ histěmi estrôsa (aor.) rozšířil jsem ekhô mám, držím zeugnumi spojuji zeuktos (part. pt.) zugon jho zônnňmi opásávám zeugnumi hěgeomai vedu hědus sladký, příjemný ěelios, hělios slunce hěmera den ěnenkon (aor.) ->- pheró hěpar játra imen (1. pl. ps.) ->■ eimi1 hippios koňský hippos kůň histanô stavím histěmi stavím ikhthús ryba kakos zlý, špatný kalamos třtina, stéblo kardiä srdce kata s (dolů), přes keimai ležím keras roh kěr srdce kleos zvěst, pověst, sláva kleptô kradu klina skláním, opírám klutos slavný koitě spánek koptô tluku kreas maso kuklos kruh kuôn pes laios levý lambanô uchopuji, beru láos lid leipô opouštím leikhô lížu lektron lehátko leukos bílý lukos vlk Zito uvolňuji madaů roztěkám se mainomai šílím makros dlouhý, velký megas velký methu opojný nápoj memona (pf.) zamýšlím, chci meno zůstávám mesos (pro)střední metron míra měn měsíc mětěr matka mlkros malý mimeomai napodobuji misthos odměna muia moucha mús myš TíťtMS loď neiphei sněží nekňs mrtvý jiewiě rozděluji re«o« nový nephos oblak n«s«o kachna »ím(«) nyní ksenos cizí odoíťs zub oirfa vím oikothi doma oifcoi doma oikos dům ot« ovce omikhlě mlha onoma jméno onomainô jmenuji oregó natahuji, poskytuji ornúmi pobízím osse (du.) oči osteon kost oulos, holos celý ouranos nebe oifc&eó vozím okhos povoz ops hlas, řeč opsomai uvidím paideuô vychovávám pamphainô zářím pater otec pakhus tlustý pedon půda, podlaha peithó přemlouvám pelekus sekyra pělo pohybuji se penthos zármutek peri okolo, o petannumi rozkládám petomai letím peuthomai, punthanomai tážu se, zkoumám pěkhus loket, paže pithi (imper.) -»• plno pimplěmi plním pinô piji pitus borovice platus plochý, široký pothi kde poieó tvořím poiměn pastýř poině pokuta poliš město polos osa, klenba pólus mnohý porphurô bouřím potnia paní pou kde pous noha pros před, vedle, k, proti ptuó pliji pur oheň pôtaomai létám rheó teku rhoě proudění, záplava rhoos proudění, záplava sěma znamení sěmeron dnes skiä stín skôr lejno spairô škubám statos postavený stegô kryji steikhó vkroěím stellô opatřuji, vybavuji summakhos spolubojovník sun s (společně) sphěn klín, tříska skhizô štěpím, odděluji tanu- tenký, úzký takhus rychlý tauros býk tektôn tesař temno řežu tersomai vysychám tithěmi kladu tiktô rodím timě úcta timaô uctívám tomos řez třepilo živím trekhô běžím tunkhanô zasahuji, dosahuji tuphlos slepý 240 hudör voda huper nad, přes hupnos spánek hupo pod hüs vepř, svině phainö zjevuji, objevuji phatos jmenovaný, řečený pherö nesu pheugö utíkám phěgos dub phthisis ubývání philos milý phonos vražda phoreö nosím phrätör ölen frátrie phugäs uprchlík phugě útěk phulon kmen phuomai vznikám, roštu phusis příroda phuton rostlina khairö raduji se kharieis půvabný, příjemný kharis milost, přízeň khelüs želva khe(u)ö liji khěn husa khthön země Möra místo, prostor psilos holý GÓTSKY af od aftuma poslední ahwa voda áiz měď akrs pole ana na, přes anabiudan pobízet andaněms příjemný ansts radost, milost at od, u, k áukan množit se áusó ucho bairan nést fcáiřrs hořký 6am dítě baúrgs hrad, město beitan kousat biláigôn olizovat bindan vázat blinds slepý brôpar bratr daúhtar dcera ífoiíí- dveře dráibjan honit fadar otec /aír- pře- /arare putovat /au mnoho ryba /ém oheň fra- pro-fraihnan ptát se frijônds přítel fullnan plnit se /mZZs plný gaděps čin galeiks podobný gamáins společný gamunds upomínka, památka ganasjan zachránit ganisan uzdravit se, spasit se gaqumps setkání, shromáždění garinnan stékat se garunjô potopa gasts cizinec, host gawigan pohybovat giba dar giban dávat giutan lít gôps dobrý graban hrabat gulp zlato guma člověk hában mít hairdeis pastýř haírtô srdce háitan jmenovat se hals krk hana kohout hardus tvrdý harjis vojsko haúrn roh hawi seno hilpan pomáhat hwar kde hwapar který z obou iddja šel in v, na. do itan jíst juk jho jungs mladý kann, kunnan znát kaúm obilí kaúrus obtížný kinnus tvář, líc fcniíí koleno kunps známý /eifeís lehký leihwan půjéit mágus chlapec mahteigs mocný mahts moc mam dívka měl čas měna měsíc midjis (pro)střední mizdó odměna modar matka munan domnívat se namnjan jmenovat namó jméno nasjan zachraňovat ni ne niman brát nipjis příbuzný niujis nový qiman přicházet qino žena qius živý raihts rovný, správný rapjô zúčtování ráups rudý riqis temnota saíh">an vidět sineigs starý ÄífftÄ vítězství sitora sedět snáiws sníh slěpan spát sókjan hledat speiwan plít standan (pt. sŕô/>) stát stáutan narážet steigan stoupat sunús syn swistar sestra řojfr slza taihswa pravý e£ia střecha porna schnout punnr tenký STAROANGLICKY cttic živý lytel malý lytling chlapec melcan dojit roáor veslo rówan veslovat tacor švagr u>ita mudrc, rádce STAROSASKY kuning král kunni rod ' medií medovina muggia komár naco člun /wí cesta, brod gans husa giwisso zajisté Aetm dům, domov hintaro zadní houwan sekat trdiae pozemský fcató tele iarm, kunnan znát dítě fcra/í síla, moc kranuh jeřáb kreftig silný, mocný Aaraíť znalost fcwo kráva lahs losos Zttfo rys magar hubený melkan dojit mora vražda mus myš nacho člun nadala jehla raeéttZ mlha «€«í hnízdo m« nyní ruodar veslo slahan (za)bít slahta zabíjení, bitva sníwan sněžit spdn tříska stán stát star tuhý swigar tchyně swin vepř ítwi&i o, okolo untar pod, mezi wazzar voda weířa vlna zeihhur švagr LITEVSKY (LOTYŠSKY, STARO PRUSKY) arti orat ašara slza aěis osa ašva kobyla atmintis památka atstokas dosti vzdálený augti růst auksas zlato aulas holeň awis ucho auti obouvat baimě bázeň balsas hlas baltas bílý barzda brada baudinti pobízet beržas bříza běgis běh fcéyíi běžet 6roři« bratr budéti bdět fritííi (bundu) probudit se dalis díl dafyíi dělit dangus nebe dantis zub darbas práce drauj? mnoho dauginti množit debesis mrak degikas žhář de^ři hořet, pálit dešiné pravice děti klást dievas bůh dosnus štědrý dována dar dovanoti darovat draugas druh, přítel dttfcřě dcera duona chléb duonis daň rfMOři dávat dur.V« dveře dúmai dým etťi jít gailus žalostný gřo/ěři moci gamta příroda ganyti pást garsas zvuk, hlas gaudyti lovit graitřť dostat stprus. genna žena í/eras dobrý grerftťi ctít grerři pít grervé jeřáb jrija niť, vlákno gimdyti rodit gimti rodit se, vznikat ginti bránit girdéti slyšet giré les girtas chválený girtis honosit se gyvas živý lot. govs kráva grazinti vracet grižti vrátit se imti brát stprus. insuwis jazyk iš z j do irankis nástroj jaunas mladý jungas jho juodas černý juodis černoch kaimas ves kaimynas soused kaina cena kalnas hora kalti kovat kalvis kovář kapti (kampu) uchopit karys voják kauti tlouct kqsti (kandu) kousat keltis zvedat se kentěti trpět kiemas dvůr klausyti slyšet kraujas krev krauti hromadit kristi (krintu) padat kur kde laikyti držet laipsnis stupeň laisvas svobodný lankyti navštívit stprus. lauxnos (pl.) souhvězdí leisti (leidžiu) pouštět lengvas lehký lenkti ohýbat, klonit liežti lízat liga nemoc ligonts nemocný likti (Heku) zůstávat Unkéti prát linksoti být sehnutý linkti (linkstu) sklonit se lipti (limpu) lnout lizdas hnízdo mainas směna, výměna maistas potrava malžyti dojívat manyti mínit, domnívat se mazgoti umývat mqstyli přemýšlet medis strom ■medus med merděti zápasit se smrtí merga dívka ménuo měsíc migla mlha migti (mingu) usnout milžti dojit minéti vzpomínat, připomínat minti (měnu) vzpomenout si mirii umírat miriis smrt misti (miniu) živit se myléti milovat lot. mít (miju) měnit mokěti umět mokslas nauka, věda moté žena naktiě noc namas dům namie doma naujas nový nu nyní, dnes nuo od palvas bledý pati manželka pavasaris jaro pavelmi (arch.) dovoluji paiintas známý paiinti poznávat pazintis známost per přes, skrze piemuo pastýř piktas zlý pUis hrad pilnas plný pykti hněvat se piršti (persu) namlouvat platus široký plonas tenký po po, pod pro přes, skrze ragas roh ranka ruka raudas červenohnědý rinkti sbírat rudas hnědý rudno podzim rúgti (rúgslu) kysnout saldus sladký lot. salms sláma sapnas sen saulě slunce sausas suchý seleti sledovat senas starý semiti stárnout senově dávnověk sesuo sestra sekla semeno semena, sémenys lněné semeno sésti sedat si seti sít skiesti (skiedíiu) ředit, cedit snigti sněžit spainé pěna spiauti plit srautas proud srava výtok statyti stavět steigti zakládat, zřizovat stogas kryt, krytina storas tlustý stati postavit se stověti stát su s Stprus. suckis ryba súnus syn sveikas zdravý Saka větev šaknis kořen šauti střilet širdis srdce širšuo sršen šventas svatý tamsa tma tarnas sluha tamauti sloužit tarti říkat, pronášet stprus. tauris zubr tauta národ tekéti téci temti (temsta) stmívat se tetu*, otec tikéti věřit tikras jistý ugnis oheň uí za uívaías návoz stprus. waidimai (1. pl.) víme nafcír včera vapsa vosa vartyti obracet vasara léto ©eiifcíí působit vemti zvracet »er«íi (veržiu) obrátit věsti (vedu) vést režii vézt viešpats pán tfiífaw vlk vilna vlna wiíw naděje viršus vrch virtť (verdu) vřít žťfÄíä husa žerně země ženklas znamení žentas zet íiema zima žiemys severák žinia zpráva žinoti znát zirnis hrách zmuo (arch.) Člověk iuvis ryba ívéris zvěř HETHITSKY (LUVIJSKY) antuhša- člověk ar- (ps. wri, arnuzzi) dospět, dovést ašěu- dobrý da- (ps. dehhi, daškizzi) klást eku- (ps. ekuzzi, akkuškizzi) pít e^)- (ps. e£>2t) brát ešhar- krev suchý imb máslo ro-fess je známo sechitir následuje sen starý Věcný rejstřík v ablativ: funkce 5.1.3.2, dod. II; sufixy 5.2.1.7; původ 5.3.6, 5.3.8.1 ablaut 4.3 n.; geneze 4.5 n., 4.6.6—7, 4.8; funkce 4.3.5 n., 8.1.5.2, 8.2.1.1.1, 8.2.3 absolutivum 8.7.5.2, 8.7.6, dod. II abstrakta 5.4.1.3, 5.4.3.2, 5.4.4.6, 5.4.6.4, 5.4.7.4, 5.4.8.2.4—5, 5.4.8.4.1, 5.4.9.2.1, 5.4.9.2.7.4, 5.4.9.2.8.2 adessiv 5.1.3.1, 5.3.3, 5.3.5, 5.3.6 adjektiva 5.6 n.; rod 5.6.1; deklinace 5.6.2 n.; zájmenná a. 5.6.2; stupňování 5.6.3 n. adverbia: dod. I; číselná 6.4 agens 5.1.3.1, dod. II aiolské dialekty 1.2.4, 1.3.3.2 aktant: dod. II akuzativ: funkce 5.1.3.2, dod. II; sufixy 5.2.1.3, 5.2.2.3; původ 5.3.3—4 albánský j. 1.1.8, 1.2.5, 1.3.7.3, 5.5.3, 8.8.1.2 anaforikum zájmena anatolské j. 1.2.3, 1.2.6, 1.3.8, 3.1.3.2.1 aorist 8.1.1.2—4, 8.2.5 n.; kořenový 8.2.5.1; tematický 8.2.5.2; reduplikovaný 8.2.5.3; sigmatic- ký 8.2.5.4—8.2.5.4.5; původ 4.7.4, 8.4.3.1, 8.4.4—5 arkadokyperské dialekty 1.2.4 arménský j. 1.1.6, 1.2.5, 1.3.3.1, 1.3.7.1; hláskový vývoj 3.4.2.2.2, 3.6.2; jmenná flexe 5.5.1.2; slovesná flexe 8.2.5.3, 8.4.2.2 árské j. 1.2.1 asibilace 3.4.1.2 aspiráty 3.1.2.1—2, 3.1.3.1, 3.1.3.4n., 3.4.2.1n.; neznělé 3.1.2.2.1, 3.1.3.2.7; disimilace 3.4.2.1.1 attický dialekt 1.2.4 augment 8.1.5, 8.2.2.1, 8.2.5.1—2, 8.4.4, 8.8.4.1 avesta 1.2.1.3 balkánské j. 1.2.5, 1.3.7, 5.5.3, 8.8.1.2 baltoslovanské j. 1.2.9, 1.3.5.2, 1.3.6, 1.3.8; hláskový vývoj 3.5.9, 3.4.2.1.3, 3.5.4.1; ablaut 4.3.6.3; jmenná flexe 5.3.5, 5.3.6, 5.3.8.1—3, 5.4.2.1; slovesná flexe 8.2.1.3.1—4; složená deklinace adjektiv 5.6.2.1 baltské j. 1.1.9, 1.2.9, 1.2.9.1, 1.3.6, 1.3.6.1; hláskový vývoj 3.5.9.1, 3.6.3; jmenná flexe 5.3.8,2, 5.5.1.2, 5.6.2; slovesná flexe 8.1.1.1, 8.1.4, 8.2.6.2, 8.2.7.1, 8.3.1, 8.3.4, 8.4.5—8.4.5.3, 8.6.5.5, 8.7.9, 8.8.1.5 britonské j. 1.2.7, 1.3.5, 3.4.1.3.3 eerebrály 3.4.1.4 církevněslovanský j. 1.2.9.2 čas 8.1.1.1—4, 8.1.5, 8.2n., 8.8.3; geneze 8.4.3n. částice (partikule) 7.6, dod. I, II číslo 5.1.2; geneze 5.3.2 $ \ M 248 m číslovky 6 n.; základní (kardinalia) 6.1 n.; původ 6.2 n.; řadové (ordinalia) 6.3 n. člen 5.5.3 dácké j. 1.2.5, 1.3.7.3 dákorayzské j. 1.2.5, 1.3.7.1 dativ: funkce 5.1.3.2, dod. II; sufixy 5.2.1.4, 5.2.2.4, 5.4.9.1; původ 5.3.6, 5.3.8.2 deminutiva 5.4.9.2.4.1, 5.4.9.2.7.3 demonstrativa 7.2 n.; zájmeno sojto 7.2.1n.; zájmeno oji 7.2.2n.; zájmeno k'o/k'i 7.2.3; ostatní d. 7.2.4—8 denominativa 8.2.1.2.5.1, 8.2.1.2.4.1 dentály 3.1.1.1 deponens 8.1.3, 8.6.5.4 > desiderativa 8.2.7.2, 8.4.2.3 determinativy 4.6.3, 5.3.1, 5.3.3, 5.3.9, 5.6.1.4, 8.4.1.2—8.4.2.3, 8.4.3, 8.6.4.4 diateze 8.1.3, 8.6.5n diftongy 3.3.4n. dórské dialekty 1.2.4, 1.3.3.2 duál 5.1.2; pádové sufixy 5.2.3n.; geneze 5.3.8.3; osobních zájmen 7.1.4n., 7.1.7; u slovesa 8.1.4, 8.6.4.7 eklipse 3.4.4.2 enklitika 7.1.1, 7.1.2.1, dod. II etruský j. 1.2.6, 1.3.5.1 faliskický j. 1.2.6 femininum 5.1.1; sufixy 5.4.8.2.2, 5.4.8.3.2, 5.6.1; původ 5.6.1.2—4 frikativy 3.1.2.3, 3.1.3.2—3, 3.4.3.2 frygický j. 1.2.5, 1.3.3.1 futurum 8.1.1.1—4, 8.2.7n., 8.4.2.3, 8.4.5, 8.4.5.3 galské j. 1.2.7, 1.3.5 gáthový dialekt 1.2.1.3 genitiv: funkce 5.1.3.2, dod. II; sufixy 5.2.1.2, 5.2.2.2, 5.4.5.1; původ 4.7.3, 5.3.3, 5.3.8.1 germánské j. 1.1.4, 1.2.8, 1.3.5, 1.3.5.2; hláskový vývoj 3.4.1.3.4, 3.4.2.1.3, 3.4.2.2, 3.5.8.1, 3.7.3; ablaut 4.3.6.3; jmenná flexe 5.3.8.1—2,5.5.4.1, 5.6.2,5.6.2.2; slovesná flexe 8.1.1.1,8.2.1.Í.3—4, 8.2.3.4, 8.2.6.1,8.4.5.1—2,8.7.9,8.8.1.4 gerundivum 8.7.4,3,8.7.6.1 goidelské j. 1.2.7, 1.3.5, 3.4.1.3.3 guturály 3.1.1.2n., 3.1.3.5, 3.7.2—3 heteroklita 5.3.9,5.4.4.7 hethitský j. 1.2.3, 1.3.3.2; hláskový vývoj 3.4.2.5; jmenná flexe 5.3.3, 5.3.7, 5.5.2; slovesná flexe 8.1.1.1, 8.2.6, 8.2.2.1, 8.4.3.3, 8.4.6 historickosrovnávací metoda 2.1 homérsky j. 1.2.4 iberský j. 1.3.5 illativ 5.3.6 illyrské j. 1*2.5—6, 1.3.7.3 imperativ 8.1.2, 8.3.1; osobní sufixy 8.5.3n., 8.6.1 imperfektum 8.1.1.2—4, 8.2.2—8.2.2.2, 8.4.3.2, 8.4.5.1—2 indefinitiva -»• zájmena neurčitá indoárské j. 1.1.1, 1.2.1, 1.3.3; hláskový vývoj 3.4.1.4, 3.1.3.2.7, 3.5.6, 3.6.2; jmenná flexe 5.5.1.2; slovesná flexe 8.8.1.1; postpozice — dod. I indoíránské j. 1.2.1, 1.3.3; hláskový vývoj 3.4.1.1, 3.4.1.5.2; ablaut 4.3.6.1; jmenná flexe 5.3.6—7, 5.3.8.2—3, 5.4.5.1, 5.4.6.1, 5.4.8.5; slovesná flexe 8.1.1.3, 8.2.1.3—3, 8.2.2.1, 8.2.3.1, 8.2.4, 8.2.5.1—3, 8.2.5.4.1, 8.2.7.1—2, 8.3.4, 8.6.5.3, 8.7.9 inessiv 5.1.3.1,5.3.5 infekce 3.6.2, 5.5.4.1 infinitiv 8.7.1, 8.7.2.1, 8.7.3, 8.7.4—8.7.5.1, 8.7.6, 8.7.7, 8.7.7.6, 8.7.9, dod. II infix 8.2.1.1.3, 8.2.1.2.3, 8.4.2 injunktiv 8.4.4 instrumental: funkce 5.1.3.2; sufixy 5.2.1.6, 5.2.2.6, 5.4.8.1; původ 5.3.6, 5.3.8.2, 5.6.1.4 intenzíva 8.1.5.1,8.2.1.3.1 interogativa zájmena tázací intonace 3.5.4n. intranzitiva 8.2.1.2.3, 8.2.1.2.6.1, 8.2.1.3.3, 8.4.2, 8.4.4.2, 8.6.5.3 iónské dialekty 1.2.4,1.3.3.2 íránské j. 1.1.2, 1.2.1, 1.2.1.3—4, 1.3.3, 1.3.6, 8.8.1.1 - italické ji 1.2.6 iterativa 8.2.1.3.1—2, 8.2.1.2.6, 8.4.1n., 8.6.5.2 jména 5n.; činitelská 5.4.1.3, 5.4.4.6, 5.4.5.2, 5.4.9.2.1, 5.4.9.2.4; kořenová 5.4.1.3; slovesná 8.7n; jejich geneze 8.7.8, systém 8.7.9 karský j. 1.2.3 kauzativa 8.2.1.2.4.1, 8.2.1.2.6, 8.2.1.3.2, 8.4.2, 8.6.5.2 keltiberské j. 1.2.7 keltské j. 1.1.10, 1.2.6—7, 1.3.5—1.3.5.2, 1.3.7.2; hláskový vývoj 3.4.1.3.3, 3.4.2.3, 3.5.8, 3.6.2; jmenná flexe 5.3.8.1—2, 5.5.4.1; slovesná flexe 8.1.3, 8.4.5.2, 8.5, 8.6.5.4 kentumové j. 1.3, 3.1.1.2.1 koiné 1.2.4 kolektiva 5.3.9, 5.4.2.2, 5.4.8.2.3—4, 5.4.9, 2.1.1 komparativ 5.6.3.1—4 kompozice: dod. III kondenzace: dod. II kondicionál 8.1.2, 8.3.4 kongruence 5.6.1.In., dod. II konec slova 3.4.4n. konjunktiv 8.1.2, 8.3.2, 8.4.2.3, 8.3.5, 8.4.4, 8.4.5.2—3 ^kornský j. 1.2.7 kořen 4.2.n., 4.5n., 4.8; klasifikace 4.2.4, 4.6.5^.6.5.4; dvojslabičné k. 4.3.4.1, 4.6.6.2; prono- minální k. 3.1.3.5, 4.6.2, 5.3.1, 7.1.2.6, 7.1.3.6, 7.6, 8.6.3-^t kymerský (velšský) j. 1.1.10, 1.2.7 labiály 3.1.1.1 labioveláry 3.1.1.2.1, 3.4.1.3n. laryngály 3.1.3.2—3.1.3.2.8, 3.1.3.5—6, 3.3.5.2—3, 3.4.4.6, 3.5.4.1, 3.7.1—2, 4.6.5.1-4.6.6.2 latinský j J.2.6, 1.2.6.1, 1.3.5n.; hláskový vývoj 3.4.1.3.2, 3.5.8, 3.4.2.1.2; ablaut 4.3.6.2; jmenné flexe 5.3.6, 5.3.8.1, 5.4.1.2, 5.4.8.1, 5.4.8.4, 5.5.2; slovesná flexe 8.1.1.2, 8.2.1.3.1-4, 8.2.2 8.2.3.3, 8.2.4, 8.2.5.4.3; 8.2.7.3, 8.3.2—3, 8.3.5, 8.4.5.1—3, 8.7.9 lenice 3.4.2.3 liburnskýj. 1.2.5,1.3.7.3 ligurskýj. 1.2.6,1.3.5.1 likvidy 3.2.1.1,3.2.5.1 litevskýj. 1.2.9.1,5.5.1.2 lokativ: funkce 5.1.3.2, dod. II; sufixy 5.2.1.5, 5.2.2.5; původ 5.3.8.2 luvijskýj. 1.2.3 lydskýj. 1.2.3 lykijskýj. 1.2.3 makedonský j. (starověký) 1.2.5,1.3.7.1 mediopasívum 8.1.3, 8.6.5.4, 8.8.4.1; r-ové 8.6.4.6 medium 8.1.3, 8.6.5.1—4; osobní sufixy 8.5.2n., 8.6.4.6 messapský j. 1.2.6, 1.3.5.1, 1.3.7.3 monoftongizace 3.3.4, 3.6.2 mykénskýj. 1.2.4 nazály 3.2.1, 3.4.4.2 negace: dod.I německý j. 1.1.4, 1.2.8.1, 3.4.2.2.1, 5.5.1.1, 5.5.2, 8.8.2 neutrum 5.1.1; deklinace 5.2.1.1.2, 5.2.2.1.2, 5.3.9, 5.4.3.1 ' nomina: actionis -> abstrakta; agentis -»■ jména činitelská nominativ: funkce 5.1.3.2; sufixy 5.2.1.1—5.2.1.1.2, 5.4.4.1, 5.2.2.1—5.2.2.1.2; původ 5.3.2, 5.3.4 nostratické j. 1.4n., 3.7n., 4.8, 5.7, 7.7 opisné (složené) formy 8.8.2 optativ 8.1.2,8.3.3,8.4.2.2, 8.4.5.3 osetskýj. 1.1.2,5.5.1.2 oskoumberské j. 1.2.6, 1.2.6.1, 1.3.3.2, 1.3.5.1, 1.3.7.3, 3.3.4n., 3.4.1.3.2 osoba 7.1, 7.1.7—7.1.7.4, 8.1.4, 8.6.2 pád: systém 5.1.3n.; sufixy 5.2n.; geneze 5.3n.; lokální p. 5.3.6n., 5.3.8, 5.3.8.2; gramatické p. 5.3.3—4, 5.3.8; počet p. 5.3.8, 5.5.1, 5.5.4.1; zánik kategorie 5.5.1.1—2, 5.5.4.2 palajskýj. 1.2.3 palatalizace 3.4.1.In., 3.6.2 participia 8.7.2, 8.7.3.1, 8.7.6.2, 8.7.7.1—3, 8.7.7.5—6, 8.7.9, dod. II partitiv 5.3.6,5.3.8.1* pasívum 8.1.3, 8.2.1.3.3, 8.5.2.2, 8.6.5.2—4, dod. II pelasgický j. 1.3.3.3 perfektum 8,1.1.2—3, 8.2.3; osobní sufixy 8.5.4n.; původ 8.4.4—5, 8.6.5.2, 8.6.5.5 personalia 7.In.; zájmena 1. a 2. osoby sg. 7.1.2n.; zájmena 1. a 2. osoby pl. 7.1.3n-; zájmena 1. á 2. osoby du. 7.1.4n.; reflexívum 7.1.5n.; posesíva 7.1.6; původ 7.1.7n., 7.7 plurál 5.1.2, 5.2.2n.; geneze 5.3.2n., 5.3.4, 5.3.9 plusquamperfektum 8.1.1.2,8.2.4 polabský]. 1.2.9.2 posesíva -* zájmena přivlastňovací posunutí souhlásek 1.2.8.1, 1.3.5.2, 3.4.2.2n., 3.4.3, 3.5.8.1, 3.7.3 postpozice 5.3, 5.3.5, 5.5.1.2, dod. I prákrty 1.2.1.2 praseverský j. 1.2.8 prefixy 4.1,4.6.4,4.8 préteritum 8.1.1.1,8.2.6—8.2.6.2,8.4.5.1 preverbia 8.1.5, dod. I prézens 8.1.1.1—4; tematický 8.2.1.2—8.2.1.2.6.1; atematický 8.2.1.In.; kořenový 8.2.1.1.1; reduplikovaný 8.2.1.1.2, 8.4.1.3; nazální 8.2.1.1.3—5, 8.4.2—8.4.2.1; polotematický 8.2.1.3 až 8.2.1.3.4 protobaltské j. 1.3.4,1.3.5,1.3.6n. protochatský j. 1.3.8 protoillyrské j. 1.3.4,1.3.7n. protoindoevropská fáze 2.2—3; fonémy 3.1.3.6, 3.2.5, 3.3.5n., 3.6.1; prízvuk 4.7n.; struktura morfemických jednotek 4.6n.; jmenná flexe 5.3n.; číslovky 6.2n.; zájmena 7.1.7n., 7.6n.; slovesná flexe 8.4n., 8.6n. protokeltské j. 1.3.4n., 1.3.5.2 předložky 5.5.1, dod. I prízvuk 3.5n., 3.6.1—2, 4.7n.; slabičný 3.5.4n.; kolumnální 3.5.6; funkce 3.5.3, 4.7n., 8.6.2; povaha 3.5.5 redukce 3.6.1—2, 4.5.1, 4.6.6—4.6.6.1, 8.6.4.3 reduplikace 8.1.5.1—2, 8.2.1.1.2, 8.2.1.2.2, 8.2.3, 8.4.1.3 reflexivum: zájmeno 7.1.5n.; sloveso 8.6.5.1, 8.6.5.3, 8.8.4.2 rekonstrukce: vnitřní 2.1; možnosti r. 2.3 relativa -»■ zájmena vztažná rétský j. 1.2.6, 1.3.5.1 rod 5.1.1; vliv na deklinaci 5.5.2.1, 5.4.4.1; geneze 5.6.1.In. románské j. 1.1.5, 1.2.6.1, 5.5.4.2, 8.1.1.2, 8.8.1.3 rotacÍ8mus 3.4.1.5.3 řecký j. 1.1.7, 1.2.4, 1.2.6, 1.3.3, 1.3.3.2—3, 1.3.7.3; hláskový vývoj 3.4.1.3.1, 3.5.7, 3.4.1.5.1, 3.4.4.9; jmenná flexe 5.3.8.2; slovesná flexe 8.1.1.2, 8.2.1.3.2—3, 8.2.2.1, 8.2.3.2, 8.2.4, 8.2.5.1 až 3, 8.2.5.4.2, 8.2.7.1—2, 8.6.5.3, 8.7.9, 8.8.1.2 sacký j. 1.2.1.4 sandhi 3.4.4.8 sanskrt 1.2.1.1 satemové j. 1.3, 3.1.1.2.1, 3.4.1.2—3 sikanskýj. 1.2.6, 1.3.5.1 sikulský j. 1.2.6 skupiny souhláskové 3.4.3n. slovanské j. 1.1.3, 1.2.9, 1.2.9.2, 1.3.6, 1.3.6.1, 1.3.7.2; hláskový vývoj 3.4.1.1.1, 3.4.1.5.2, 3.4.3.4, 3.5.9.2, 3.6.2—3; ablaut 4.3.6.4; jmenná flexe 5.3.8.2, 5.5.2; slovesná flexe 8.1.1.4, 8.2.2.2, 8.2.5.2, 8.2.5.4.4, 8.3.4, 8.4.5—8.4.5.3, 8.7.9, 8.8.1.5 slovo 4.1, 4.1.1, 8.1.5 slovosled: dod. II složeniny, dod. III *-mobiIe 4.2.2.1 sogdijský j. 1.2.1.4 sonanty 3.2n.; slabičné 3.2.2n., 3.2.5; v ablautových řadách 4.3.2—3 spojky: dod. I, II spona: dod. II staroindický j. 1.2.1.1, 3.4.4.8, 3.5.6 staroirský j. 1.2.7, 3.4.4.2, 3.4.4.8, 3.6.2, 5.5.4.1, 8.5 | staroperský j. 1.2.1.3, 5.5.1 I staropruský j. 1.2.9.1, 1.3.6.1 i starosaský j. 1.2.8.1 staroseverský j. 1.2.8,-5.5.4.1, 8.8.4.2 staroslověnský j. 1.2.9.2 středoindické j. 1.2.1.2, 3.6.2, 8.8.1.1 středoperský j. 1.2.1.4, 8.8.1.1 ř stupeň: o-ový 4.5.1, 4.5.5, 4.6.7; zdloužený 4.3, 4.3.6.1—4, 4.5.1, 4.5.5, 4.6.7; redukovaný (osla- bený) 4.3, 4.5.5 sufixy derivační: struktura 4.4; ent 5.4.2.2; ment/went 5.4.2.2.1; (e)t, tát, tút, id, ak, ik 5.4.2.3; es 5.3.4, 5.4.3.2, 5.6.3.3.1; (e)n 5.4.4.2; (i)yon 5.4.4.3; in 5.4.4.4; t(i)yôn 5.4.4.5; men 5.4.4.6; ter/tor 3.5.3; 5.4.5.2; i 5.4.6.3; ti 5.4.6.4; sti 5.4.6.4.1; ni 5.4.6.5; u 5.4.7.3; tu 5A.7A; nu 5.4.7.5; ä 5.4.8.2n.; (i)yä5.4.8.2.4;tä5.4.8.2.5; (s)nä 5.4.8.2.6; bhä 5.4.8.2.7; i/yä 5.4.8.3.2; (i)yé5.4.8.4.1; u 5.4.8.5; o 3.5.3, 5.4.9.2n.; (i)yo 5.4.9.2.2n.; to 5.4.9.2.3n.; ko 5.4.9.2.4n.; isko 5.4.9.2.4.4; no 5.4.9.2.5n.; mo 5.4.9.2.6; ro 5.4.9.2.7n.; lo 5.4.9.2.7.2n.; tro, tlo, dhro, dhh 5.4.9.2.7.4; wo 5.4.9.2.8n.; t(u)wo 5.4.9.2.8.2, so 5.4.9.2.9 sufixy osobní 8.1.5, 8.5n., 8.8.4; primární/sekundární 8.5, 8.6.1, 8.6.4.4; aktivní 8.5.1n.; mediální 8.5.2n., 8.6.1, 8.6.4.2—3, 8.6.4.6, 8.6.5.1; imperativní 8.5.3n.; perfekta 8.5.4n., 8.6.5.5; geneze systému 8.6n._ sufixy pádové 5.2n.; původ 5.3n. superlativ 5.6.3.1—2, 5.6.3.5 supinum 8.7.4.1, 8.7.6 sykavky 3.1.2.3, 3.4.1.5n., 3.4.3—3.4.3.3, 3.4.4.1 fiva 3.1.3.2.5, 3.3.3.1, 4.3.4 tematická: deklinace 5.4, 5.4.9n.; konjugace -» prézens teorie: adaptační a aglutinační 5.3, 8.6; indohethitská 1.3.8; kořenové 4.5n.; laryngální 3.1.3.2n.; monovokalická 3.3.5.4,4.5.3—4;rodokmenová 1.3,1.3.1 thrácké j. 1.2.5,1.3.3.1,1.3.3.3,1.3.7.1 tocharský j. 1.2.2, 1.3.8; hláskový vývoj 3.4.2.4, 3.6.2; ^ jmenná flexe 5.5.1.2; slovesná flexe 8.2.1.2.6, 8.4.2.2, 8.5. [ transformace: dod. II i védský j. 1.2.1.1, 3.5.6 j: veláry 3.1.1.2.1 ■|j venetský j. 1.2.6, 1.3.5.1,1.3.6, 1.3.7.2 j] věta: dod. II '£ vid 4.7.4.1, 8.1.1, 8.4—8.4.2.3 f vokály 3.3n., 3.3.5.2m.; dlouhé 3.3.2.1, 3.3.5.3; redukované (operné) 3.2.4—5, 3.3.3.2, 4.3.1, | 4.3.3; protetické 3.1.3.2.4; koncové 3.4.4.7n.; nostratické 3.7.2 í vokativ 5.1.3.1—2, 5.2.1.8,5.4.8.1,5.4.9.1 * vrddhi 4.3.6.1 |'í východoindoevropské j. 1.3.3n., 1.3.7.1; hláskové změny 3.4.4.9, 3.4.2.1—3.4.2.1.1; jmenná l| flexe 5.3.8n.; slovesná flexe 8.4.4n., 8.6.4.5—7, 8.6.5.5 I yaghnobi 1.2.1.4, 8.8.4.1 t zájmena 7n.; osobní personalia; zvratné (reflexívum) 7.1.5n.; přivlastňovací (posesíva) 7.1.6n.; i ukazovací demonstrativa; tázací (interogativa) 7.3n.; neurčitá (indeflnitiva) 7.4; vztažná I (relativa) 7.5n.; anaforická 7.2.2, 7.5; vývoj deklinace 7.6.1—5; nostratická 7.7 252 253 zákon: Fortunatovův (de Saussureův) 3.5.9; Grassmannův 3.4.2.1.1; otevřených slabik 3.4.3.4; Sieversův (Edgertonův) 3.2.4—3.2.4.1; Vernerův 3.5.8.1; Wackernagelův — dod. II západoindoevropské j. 1.3.4n.; hláskové změny 3.4.2.1.2, 3.4.4.9; jmenná flexe 5.3.8n.; slovesná flexe 8.4.5n., 8.6.4.5—7 .způsob 8.1.2, 8.1.5, 8.3n.; geneze 8.4.3.3, 8.4.5.3 Zusammenfassung Das vorliegende Werk stellt eine Zusammenfassung der bisherigen Ergebnisse der historischvergleichenden Forschung auf dem Gebiete der indoeuropäischen Sprachen dar, wobei eine Reihe neuer Lösungen vorgelegt oder angedeutet wird. Somit werden auch die Wege der Weiterentwicklung der indoeuropäischen Sprachwissenschaft erwogen. Zufälligerweise sind gerade fünfzig Jahre seit dem Erscheinen des Buches von J. Baudiä STRUKTURA JAZYKÜ INDOEVROF-SK?CH (Bratislava 1932) verflossen — der bisher einzigen tschechischen Einführung in die ie. Sprachwissenschaft. Diese fünfzig Jahre brachten in der Erforschung der ie. Sprachen einen nicht unwesentlichen Fortschritt. Baudiss Buch spiegelt die Ideen der damals nachklingenden junggrammatischen Epoche wider, unser Buch soll hingegen die Anschauungen und Vorstellungen der gegenwärtigen Entwicklungsphase der indoeuropäischen Sprachwissenschaft widerspiegeln, nachdem diese durch die der heute vorherrschenden synchronischen (strukturellen) Linguistik entstammenden Ideen befruchtet worden ist. Das Buch ist in tschechischer Sprache verfasst, da es vorerst dem heimischen Publikum (den Sprachwissenschaftlern, bzw. auch den philologisch geschulten Laien) bestimmt ist. Wir möchten damit eine der fühlbarsten Lücken in der heimischen Fachliteratur ausfüllen und zugleich zur Wiederbelebung des Interesses für die indoeuropäistische Problematik und für das historischvergleichende Sprachstudium überhaupt beisteuern. Das einleitende Kapitel bringt eine Übersicht der alten und der neuen indoeuropäischen Sprachen, sowie auch einige Überlegungen über ihre äusseren Geschicke. Eine knappe Darstellung der Ziele und der Methoden der ie. Sprachwissenschaft bildet den Inhalt des Kapitels II. Den , Kern unseres Buches bildet eine Darlegung der phonologischen (morphonologischen) und morphologischen Struktur der indoeuropäischen Sprachen; dem entspricht auch der Titel des ganzen Werkes. Um auch als Handbuch (eine quasi vollständige indoeuropäische Grammatik) dienen zu können, wurde unser Buch nachträglich um kurze Bemerkungen über die Indeklinabilia, die Syntax und die Komposition erweitert (Nachträge I, II, III). Völlig beiseite blieb allein der ie. Wortschatz (die Rekonstruktion der lexikalischen Einheiten); eine ausführliche Belehrung über diese Fragen bringt*nämlich das gleichzeitig erscheinende Buch von A. Erhart und R. Vefcerka Üvod do etymologie (Praha, SPN, 1981). Was die Literaturangaben betrifft, sind sie — dem handbuchartigen Charakter des Werkes gemäss — nicht direkt im Text, sondern erst am Ende der einzelnen Abteile und Unterabteile eingeschaltet. Das Buch ist in folgende Kapitel und Abteile gegliedert: I. Einleitung. Die indoeuropäischen Sprachen................ 10 1.1 Indoeuropäische Sprachen der Gegenwart..............• • • 10 1.2 Indoeuropäische Sprachen der Vergangenheit................. 11 1.3 Vorgeschichte der ie. Sprachen...................... 16 1.4 Beziehungen der ie. Sprachen zu anderen Sprachfamilien........... 24 II. Aufgaben und Methoden der indoeuropäischen Sprachwissenschaft . . 26 2J Historisch-vergleichende Methode..................... 26 2.2=^4 Chronologie............................. 27 III. Phonologie ................................ 30 3.1 Konsonanten.............................. 30 3.1.1 Artikulationsstelle.........................30 3.1.2 Artikulationsart..........................32 3.1.3 Vorgeschichte des ie. Konsonantismus. Laryngaltheorie......... 35 3.2 Sonanten ...............................40 3.3 Vokale ................................ 44 3.3.1 Kurzvokale............................ 44 3.3.2 Langvokale............................ 45 3.3.3 Reduzierte Vokale.........................46 3.3.4 Diphthonge............................46.--: 3.3.5 Vorgeschichte des ie. Vokalismus ..................48 3.4 Lautwandel..............................50 3.4.1 Umwandlungen der Artikulationstelle................51 3.4.2 Umwandlungen der Artikulationsart. Lautverschiebung......... 54 3.4.3 Konsonantengruppen........................56 3.4.4 Auslaut. Sandhi..........................58 3.5 Akzent................................61 3.6 Entwicklungstendenzen der indoeuropäischen Lautsysteme......... . 67 3.7 Vergleichung der Lautsysteme der nostratischen Sprachen..........69 IV. Morphonologie..............................73 4.1 Wortstruktur..............................73 4.2 Wurzelstruktur.............................74 4.3 Ablaut................................76 4.4 Affixstruktur..............................82 4.5 Wurzeltheorien.............................82 4.6 Struktur der morphemischen Einheiten in der protoindoeuropäischen Periode. Herkunft des Ablautwechsels.......................84 4.7 Primäre Punktion des ie. Akzentes....................88 4.8 Nostratische Theorie und morphonologische Probleme............91 V. Nomina.................................93 5.1 Grammatische Kategorien der indoeuropäischen Nomina...........93 5.2 Kasussuffixe..............................95 5.3 Ursprung der ie. Deklination.......................99 5.4 Indoeuropäische Deklination (Paradigmata, Wortbildung) ■.......... 107 5.4.1 Wurzelstämme .......................... 107 5.4.2 Stämme auf Verschlusslaut..................... 108 5.4.3 «-Stämme............................. 110 5.4.4 ra-Stämme ............................ 111 5.4.5 »--Stämme............................. 112 5.4.6 i-Stämme............................. 113 5.4.7 u-Stämme ............................ 115 5.4.8 ä-Stämme............................. 116 5.4.9 o-Stämme............................. 120 5.5 Spätere Entwicklung der Nominalflexion.................. 125 5.6 Adjektiva. Das grammatische Geschlecht.................. 128 5.7 Vergleichung der Nominalflexion der nostratischen Sprachen......... 134 VI. Zahlwörter............................... 135 6.1 Kardinalia............................... 135 256 6.2 Hypothesen Über (Tie Herkunft der Zahlwörter............... 138 6.3 Ordinalia .......................... 139 6.4 Zahladverbia.............................. 140 VII. Pronomina................................ 142 7.1 Personalpronomina........................... 142 7.1.1—4 Deklination der Pronomina der 1. und 2. Person.......... 143 7.1.5 Reflexivum...........................;. 148 7.1.6 Posse8siva ............................ 149 j' 7.1.7 Entwicklung der Kategorie der Person. Herkunft der Personalpronomina 150 1 7.2 Demonstrativpronomina......................... 152 7.3 Interrogativpronomina ......................... 159 7.4 Indefinitivpronomina.......................... 180 7.5 Relativpronomina............................ 160 7.6 Pronominalwurzeln. Entwicklung der Pronominalflexion........... 161 7.7. Vergleichung der nostratischen Pronomina und Partikeln .......... 164 VIII. Verb um................................. 165 8.1 Grammatische Kategorien des indoeuropäisches? Zeitwortes.......... 166 8.1.1 Aspekt und Tempus........................ 165 8.1.2 Modus.............................. 167 8.1.3 Diathese............................. 167 8.1.4 Person und Numerus........................ 168 8.1.5 Struktur der Verbalformen. Reduplikation.............. 169 8.2 Temporalformen der ie. Sprachen...................... 171 8.2.1 Präsens.............................. 171 8.2.2 Imperfektum........................... 178^ 8.2.3 Perfektum............................ 17» 8.2.4 Plusquamperfektum........................ 180 8.2.5 Aorist.............................. 181 8.2.6 Präteritum.........................\. . . 189* , 8.2.7 Futurum..........................\ . . 183 5 8.3 Modalfonnen der ie. Sprachen...................... 186 I 8.3.1 Imperativ............................. 186 I 8.3.2 Konjunktiv..........'................: . 187 * 8.3.3 Optativ.............................. 187 I 8.3.4 Konditional............................ 188 I 8.4 Herkunft und Entwicklung der grammatischen Kategorien des Tempus und des Modus'................................ 189 8.5 Personalsuffixe.....................•........ 196 8.6 Herkunft des ie. Personalendungsystems................... 205 8.6.5 Entwicklung der verbalen Diathese................ . 211 8.7 Verbalnomina (Verbum infinitum)..................... 215 8.8 Spätere Entwicklung der Verbalflexion.................. 219 Nachtrag I — Indeklinabilia............................ 223 Nachtrag II — Syntax.............................. 226 Nachtrag III — Zusammensetzung......................... 229 ~ , • ■ '. ■ ■ . 257 Obsah PŘEDMLUVA................................. 5 ZKRATKY JAZYKŮ.............................. 6 SEZNAM ČASOPISŮ (ZKRATEK) ČASTĚJI CITOVANÝCH V SEZNAMECH LITERATURY ................................... 7 TRANSLITERACE............................... 8 I. ÚVOD — INDOEVROPSKÉ JAZYKY ................... 10 1.1 Současné indoevropské jazyky...................... 10 1.2 Indoevropské jazyky minulosti...................... 11 1.3 Prehistorie indoevropských jazyků.................... 16 LITERATURA (§§ 1.1—1.3.8)........................ 22 1.4 Vztahy indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám......... 24 LITERATURA (§§ 1.4—1.4.2)........................ 25 II. CÍLE A METODY INDOEVROPSKÉ SROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDY..... 26 2.1 Historickosrovnávací metoda....................... 26 LITERATURA (§§ 2—2.1)......................... 26 2.2—4 Chronologie............................. 27 2.5 ZÁKLADNÍ INDOEVROPEISTICKÁ LITERATURA........... 28 III. FONOLOGIE................................ 30 3.1 Souhlásky............................... 30 3.1.1 Místo artikulace.......................... 30 LITERATURA (§§3.1.1. 2.1—6) ...................... 32 3.1.2 Způsob artikulace......................... 32 LITERATURA (§§ 3.1.2—3.1.2.3.1)..................... 34 3.1.3 Prehistorie indoevropského konsonantismu. Laryngální teorie . ,..... 35 LITERATURA (§§3.1.3.2—3.1.3.2.8)..................... 37 LITERATURA (§§ 3.1.3.3—3.1.3.6) ..................... 40 3.2 Sonanty ................................ 40 LITERATURA (§§ 3.2—3.2.5.1)....................... 44 3.3 Samohlásky.............................. 44 3.3.1 Krátké samohlásky ........................ 44 3.3.2 Dlouhé samohlásky........................ 45 3.3.3 Redukované samohlásky...................... 46 3.3.4 Diftongy ............................. 46 3.3.5 Prehistorie indoevropského vokalismu................ 48 LITERATURA (§§ 3.3—3.3.5.5)....................... 50 258 ' ' 3.4 Hláskové změny.................•.......... 50 3.4.1 Změny souhlásek co do místa artikulace.............. . 51 3.4.2 Změny souhlásek co do způsobu artikulace. Posunutí souhlásek..... 54 3.4.3 Změny v souhláskových skupinách.................. 56 3.4.4 Změny na konci slov. Sandhi . . ./................. 58 LITERATURA (§§ 3.4—3.4.4.9).....j................. 61 3.5 Prízvuk................................ 61 LITERATURA (§§ 3.5—3.5.9.2) ................... 66 3.6 Vývojové tendence zvukové stavby indoevropských jazyků ......... 67 3.7 Srovnání fenologických systémů nostratických jazyků............ 69 IV. MORFONOLOGIE............................. 73 4.1 Struktura slova............................. 73- 4.2 Struktura kořene............................ 74 4.3 Ablaut . . .,............................. 76 4.4 Struktura afixů............................. 82 4.5 Teorie kořene.............................. 82 4.6 Struktura morfemických jednotek v protoindoevropské fázi a geneze ablautu 84 4.7 Původní funkce prízvuku........................ 88- 4.8 Nostratická teorie a morfonologické problémy............... 91 LITERATURA (§§ 4.1—4.8)......................... 91 V. JMÉNA..................................93- 5.1 Gramatické kategorie indoevropských jmen................93 5.2 Pádové sufixy ............................. 95 5.3 Geneze indoevropské deklinace.....................•. 99 LITERATURA (§§5.1—5.3.9)........................106 5.4 Indoevropská deklinace (paradigmata, tvoření slov).............107 5.4.1 Kořenové útvary........................ . 107 5.4.2 Kmeny zakončené okluzívou.................... 108, 5.4.3 s-kmeny............................. llfr 5.4.4 n-kmeny.............................-111 5.4.5 r-kmeny............................. 112 5.4.6 i-kmeny............................. 113 5.4.7 M-kmeny............................. 115 5.4.8 ä-kmeny............................. 116 $.4.9 o-kmeny............................. 120 5.5 Pozdější vývoj deklinace v indoevropských jazycích............. 12& LITERATURA (§§5.4-^5.5.4.1)....................... 128 5.6 Adjektivum. Jmenný rod........................ 128- LITERATURA (§§5.6—5.6.3.6)....................... 134 5.7 Srovnání jmenné flexe nostratických jazyků................ 134 VI. ČÍSLOVKY................................13& 6.1 Základní číslovky............................ 135 6.2 Domněnky o původu slov fungujících jako číslovky............. 138- 6.3 Radové číslovky............................ 139 6.4 Číselná adverbia............................ 140 LITERATURA (§§6.1—4)......................... 141 25» VII. ZÁJMENA................................ 142 7.1 Osobni zájmena.......................... . . 142 7.1.1—4 Deklinace zájmen 1. a 2. osoby.................. 143 7.1.5 Reflexívum............................ 148 7.1.6 Posesíva............................. 149 7.1.7 Vývoj kategorie osoby a geneze osobních zájmen ........... 150 7.2 Ukazovací zájmena........................... 152 7.3 Tázací zájmena............................. 159 7.4 Neurčitá zájmena............................. . 160 7.5 Vztažná zájmena ...... ......................... 160 7.6 Pronominální kořeny a geneze deklinace rodových zájmen...........• 161 LITERATURA (§§7—7.6.5)..................... 163 7.7 Srovnání nostratických zájmen a částic.................. 164 VIII. SLOVESO...................................165 8.1 Gramatické kategorie indoevropského slovesa................165 8.1.5 Struktura slovesných tvarů. Reduplikace . . . ...........169 LITERATURA (§§8—8.1.5.2)........................171 8.2 Temporální formy indoevropských jazyků................." 171 8.2.1 Prézens..............................171 8.2.2 Imperfektum...........................178 8.2.3 Perfektum............................179 8.2.4 Plusquamperfektum........................180 8.2.5 Aorist..............................181 8.2.6 Préteritum............................ 183 8.2.7 Futurum.............................183 LITERATURA (§§ 8.2—8.2.7.3).......................184 8.3 Modálni formy indoevropských jazyků...................186 LITERATURA (§§8.3—8.3.6)........................189 8.4 Vznik a vývoj gramatických kategorií času a způsobu............189 8.5 Osobní přípony.............................196 8.6 Geneze systému osobních přípon..................... 205 8.6.5 Vývoj diateze...........................211 LITERATURA (§§ 8.5—8.6.5.5)........................213 8.7 Jmenné tvary indoevropského slovesa...................215 LITERATURA (§§8.7—8.7.9)....................- .... 218 8.8 Pozdější vývoj slovesné flexe.......................219 DODATEK I — INDEKLINABILIA.......................223 DODATEK II — SYNTAX............................226 DODATEK III — KOMPOZICE ...........s . . ............229 LITERATURA (DODATKY I—III)....................... 231 GLOSÁR..................................... 233 VĚCNÝ REJSTŘÍK.........................ř ...... 248 NĚMECKÉ RESUMÉ — ZUSAMMENFASSUNG.................. 255 INDOEVROPSKÉ JAZYKY Srovnávací fonologie a morfologie Doc. dr. Adolf Erhart, DrSc. Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd, v Praze 1982 Přebal a vazbu navrhl Jaroslav Křouz Odpovědný redaktor Petr Dvořáček Technická redaktorka Marcela Obrdová Vydaní 1 — 264 stran (13 obr.) Vytiskl TISK, knižní výroba, n. p., Brno, závod 1 20,72 AA — 21,08 VA Náklad 1600 výtisk* — 12/3-8620 21-079-82 Oena váz. vyt. 60,— Kôs 609-21-867