GEORGES DUMEZIL
Mýty a bohové Indoevropanů
Texty shromáždil a redigoval Hervé Coutau-Bégarie
PRAHA 1997
01 KOV M IN H Fdicc Oikúmcnc* Hcnncrova 223 150 00 PRAHA 5
I
ftfŕ
fin- m
Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme ďaide á la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien du Ministěre francais des Affaires Etrangeres et de l'Ambassade de France en République Tchěque. Toto dílo, zarazené do podpůrného programu F. X. Šalda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Francouzského velvyslanectví v České republice.
OBSAH
Úvodní slovo..............................7
Úvod - Inaugurační přednáška....................11
První část - ŽIVOT A DÍLO G. DUMÉZILA............31
I. Hledání indoevropské „ideologie"...............40
Druhá část - TROJČLENNÁ 1NDOEVROPSK.Á IDEOLOGIE . 57
II. Tři funkce společenské a kosmické...............69
III. Trojčlenná theologie.......................98
IV. Různé funkce v theologii, v mytologii a v eposu......129
Třetí část - VYTVÁŘENÍ HISTORIE.............
V. Zarathuštrovi archandělé a ciceronovi římští králové . .
161 174
© Gallimard:
Mythe et Épopée, 1,1968 a 1986 Idées romaines, 1969 a 1980
Ľoubli de ľhomme et ľhonneur des dieux et autres essais, 1985 Discours de reception de M. Georges Dumézil á ľ Academic franchise et Réponse de M. Claude Lévi-Strauss, 1979
QLatomus: ■ ai
Ľ ideologie tripartie, 1958
© Payot:
Manages romains, 1979
ic de France:
L
©Flammarion: ^uH^ |H| '"^_=_BÉÍ^rfÍ^* •stati        i Gcore e 1 in
I II
J   - L
i.
*   í  t It
Čtvrtá část - ROZPRAVA O METODĚ .............. 189
VI. Poznámky o trojfunkčním výkladu indoevropských sňatků . . 205
VII. Rehabilitace snorriho.............*-*...... 211
Pátá část - THIASA SYKOFANTÚ......„ . «....... 235
VIII. PRO DOMO REVISITED........ 240
Místo závěru LUDUS SCIENTIAE
25
Bibliografie
Ediční poznámka dav
Ediční Mznáml a překladatele
>5
Úvodní slovo
Život Gcorgc Dumézila představuje svou Šíří a kontinuitou podivuhodné intelektuální dobrodružství. Již v předmluvě k jeho disertací Le festin ďimmortalitéje nastíněn problém, jenž ho pak především zaměstnával po celý další život, problém rekonstrukce indoevrop-ské mytologie. Třebaže následující výklad se ukázal mylný, program načrtnutý v jejím úvodu zůstal platný až do konce. V roce 1928, pouhé čtyři roky po dokončení práce Le festin ďimmortalité, zahajuje článek „Amirani a její pes" řadu kavkazských studií, které pak v Dumézilově vědecké a publikační činnosti tvořily druhý velký směr až do jeho smrti a - možno-li se tak vyjádřit - dokonce i poté, neboť sešity ubyšských textů vycházely ještě po několik
dalších let.  -»p ,.tltj Dumézilovo dílo vyniká nejen vnitřní návazností, ale rovněž a především rozsahem. Ten je značný nejen svými výsledky - soupis Dumézilových děl čítá asi pět set titulů, z toho na šedesát knih a tři sta odborných článků - ale také dokumentací: Dumézil čerpal od všech národů indoevropského původu, s výjimkou Baltů, po jejichž mytologii se dochovaly jen stěží rozeznatelné stopy. Ústřední postavení zde zaujímají dva mytologické systémy - římský a indický. Neustále se však hovoří i o Íráncích (právě indoíránská větev v roce 1930 přivedla Dumézila na stopu troj funkcionality) a rovněž germánská mytologie se stala významným badatelským polem: Francois-Xavier Dillmann připomíná, že „vedle prací přímo věnovaných germánské mytologii, jako Mythes et Dieux des Germains (1939), Loki (1948), La Sága de Hadingus: Du mythe au roman (1953 a 1970) a Les Dieux des Germains (1959), Georges Dumézil během svého velkého srovnávacího indoevropského bádání prakticky nikdy neopomenul ke svému prospěchu čerpat ze skandinávských mýtů". Nenašli bychom žádný jazyk indoevropské rodiny, který by byl Georges Dumézil pro potřeby svého výzkumu někdy nezkoumal.
7
t)vo
DNlSLOVO
_ další velkou lásku jeho života -
, . zyky _ další velkou láskujeno života -Pokudjdcokavkazsk     J^^^ nemá obdoby, protože Síře dokladů, které u ^ svčtovým hngvistou, který
Gcorges Dumcz.l byl zM ^ nJčkoIika jazyků ze všech tří hlavních -*! nřímé a hluboKe   _     ^   /^verozápadní, severovýchodní
nél přímé a hlubok zn* kjjzu (seVerozápadní, severovýchodní lingvistických s^J ub §tinu> jazyk, který zachránil
, jjžní). Jeho ^^zabíániIo významně přispět k poznání
pfCd ľfSSch jazyků: Dumézil popsal beslenejské nářečí ostatn.ch kavkazs*y ^ ^ hfdý _ odvodiI etymologii označení
ČCt?vyar^énštině, která se dočkala uznání po několika ostrých odborných kláních. Dumézilova publikace nesoucí skromný titul Le Verbe oubykh je ve skutečnosti nástinem srovnávací mluvnice severozápadní skupiny kavkazských jazyků.
Je třeba rovněž zmínit Dumézilovy „vedlejší" studie o kečujštině (jazyku peruánských Indiánů), jejichž výsledkem byl objev kuriózní podobnosti mezi tureckými a kečujskými názvy číslovek, stejně jako „mytologické fantazie", z nichž nejslavnější je spis Le Moyne noirengrisdedans Varennes..., který vyvolal údiv úměrný originalitě svých vývodů. Na konci svého života Dumézil připravoval podobný projekt s rozkošným názvem Les Sept Femmes de Barbe-Bleue (Sedm žen Modrovousových).
Toto vše musíme mít na paměti, chceme-li posoudit Dumézilovo dílo v jeho úplnosti Jeho intelektuální biografie by z tohoto hlediska byla nepochybně skutečným dobrodružstvím. Georges Dumézil si svého času s touto myšlenkou pohrával, protože v předmluvě k Mythe et Epopée I oznámil úmysl napsat knihu, která by vylíčila „pro poučen, studentů cestu, kterou se výzkum ubírá, potíže, s nimiž se stretáva, omyly, jichž se dopouští, a úvahy, které vedly k jejich vľhľľ1        ^ rozhod™tí mu však dlouho nevydrželo.
Äľl ^ "kdyŽ JC Umě,eCké díl° h0t0V°. «ikd0 Se
i když množsTv?' h ^X™]c odmítal napsat své Paměti,
matenálu znřhJl/°Zptýlených Pozr»ámek poskytuje dostatek -z něhož bude možné jednoho dne čerpat.
^^ZS^l t0mt° PfebuJ^m díle, i pokud se omezíme sveden z cestv Z . '      pro nezasvéceného snadné, může být
y ^^ností látky do mnoha děl, která se často
ÚVODNÍ SLOVO
k této zdánlivé anarchii, již mu jeden odpůrce ostře vytýkal:
ivost, když vidí, jak se stále vracím ke stejné látce. Již na prvních řádcích svého článku čtenáře upozorňuje: „Dumézil má sklon se ve svých spisech opakovat a vše znovu prepracovával, takže není vždy jednoduché se rozhodnout, který text tohoto autora by mél být citován. " Ve skutečnosti to, co Page nazývá mým opakováním, lze rozdělit do tří skupin. Buď předvádím celek a provádím určité „bilancováni-, abych více či méně obsáhle shrnul, co považuji za současný stav poznání určité části tohoto celku, aniž bych k tomu přidával cokoliv dalšího, nebo v některých případech znovu uvádím nebo shrnuji pokud možno beze změn předchozí návrh nebo důkaz, protože mi má v jiné oblasti posloužit k výkladu nového údaje, který pokládám za homologický a jenž dosud nebyl jako takový uznán, nebo se vracím ke staršímu návrhu nebo důkazu, abych jej vylepšil nějakými opravami či doplňky, vhodnějším způsobem výkladu, zkrátka jak říká Page, by recasting it. Uznávám, že tento způsob mé práce nevychází vstříc netrpělivému Čtenáři. Je však třeba, aby takový čtenář uznal, že „věda ve stavu zrodu", jak rádi říkáme na Collěge de France, vyvzdorovaná z ničeho před šedesáti lety a od té doby bez oddechu rozvíjená přes množství duchovních i světských problémů, ba přímo bouřlivých otřesů, nemohla plodit hned od počátku řadu programové rozvržených spisů ne varietur, které by na sebe uspořádané a bez překrývání navazovaly, jak tomu má být v každém dobrém výkladu jakékoli „hotové védy".
Dumézil si tedy tento problém dobře uvědomoval. Přesto ale -podobně jako kdysi druidové „nechtěli znehybnit do mrtvých znaků nauku, kterou považovali za neustále se rodící" - dával vždy najevo krajní nechuť k tomu, zhušťovat do nějakých syntéz výsledek toho, co nazýval „probíhajícími vykopávkami" V roce 1983 Georges Dumézil rozhodně odsoudil podobná „pokušení sestavit příručku":
Nedávno mi jeden z oněch zjednodušovatelů dal přečíst projekt své kompilace a komentoval jej slovy: „Je třeba, aby to bylo náležité přesné, protože na to se ode dneška budou všichni odvolávat. " Nemohu než doporučit více trpělivosti a skromnosti. Zis-
OvopnI siovo
#1    ,w,w »,//» i"ú jisté ani dostatečné uspořádané, iiím' "v/,''M' ' , mZviji, s každým rokem se dostavuji neočeká-
v/"Ví/. - /ce vzndujícínež čet ha nezralé učebnice
i osobnímu mstu uj*
JX ř ,„nn numčzilovo odmítnutí lze tcž vysvětlit osobními Po pravda Wjj* ncž osnldcsátilctý, ve včku, kdy již prakticky pohnutkam.-j byja y u|jcj Notre-Damc-dcs-Champs, měl
"CV- žaZjiž není v dostatečně úzkém kontaktu s novými směry Ěfofo mu a nenalézal v sobě odvahu pustit se do psaní zcela nové ľlv Naproti tomu souhlasil s myšlenkou vydat menší sborník textů a jeho sestavení chtěl svěřit někomu, kdo by nebyl odborníkem na srovnávací mytologii: „Alespoň nebudete v pokušení dávat některé ze zkoumaných oblastí přednost."
Když v říjnu 1986 Georges Dumézil zemřel, byly práce na uspořádání sborníku sotva započaty. Stačil mi však ještě sdělit několik základních pravidel: neusilovat o vyčerpávající výklad, ale snažit se postihnout vnitrní logiku díla a pokud možno uvádět výtahy dostatečně dlouhé a bez přeryvů, aby jednotlivé statě nebyly od svého původního kontextu příliš odtrženy.
Snažil jsem se tyto zásady dodržet. Je samozřejmé, že za výběr textů nesu odpovědnost pouze já sám. Georges Dumézil by možná dal této knize jinou strukturu. Čtenář by měl mít neustále na paměti, že tento sborník nemůže v žádném případě nahradit originál. Nejde a nemůže ani jít o nic jiného než o zasvécovací čtení. Doufám pouze, že jsem se nezpronevěřil důvěře, které se mi dostalo, a že toto dílko umožní dalším čtenářům objevit obrovské dílo, které je zároveň poučením o metodě (i když Dumézil měl z tohoto termínu hrů-i zakladem, o který se odborníci na dějiny náboženství a mýty budou ještě hodně dlouho opírat.
H. C-B.
Uvod
INAUGURAČNÍ PŘEDNÁŠKA
Georges Dumézil si nikdy zvlášť nepotrpěl na sdělování svých myšlenek populární formou. Jeho rozsáhlá bibliografie neobsahuje žádná shrnutí určená veřejnosti sice „vzdělané", ale málo obeznámené s jeho bádáním. Dokonce i výklad tak celistvý, jako je L 'Ideologie tripartie des Indo-Européens předpokládá u čtenáře určité minimum vědomostí o Indoevropanech nebo o zásadách komparativní metody, jejichž předběžným objasňováním se Dumézil nehodlal zdržovat. Přesto v roce 1949, v rozmezí několika měsíců, uveřejnil dva texty určené širšímu okruhu zájemců, než jaký tvořili jeho pravidelní čtenáři. Jedná se o první kapitolu nazvanou „Látka, předmět a prostředky pro studium" z knihy L 'Héritage indo-européen á Rome, určené původně pro anglosaské publikum, a o inaugurační přednášku, kterou proslovil 1. prosince 1949 na Collěge de France
a kterou zde uvádíme v plném znění.
Pane předsedo, drazí kolegové, dámy a pánové!
Obor, který se Collěge de France rozhodla inkorporovat, nese název, který by mohl být zavádějící. Nezabývá se totiž „indoevrop-skou civilizací" stejným způsobem, jakým se zkoumá civilizace Asyřanů, Číňanů nebo Římanů, to znamená přímým pozorováním
a popisem. O co se tedy můžeme opřít?
Nemáme žádné archivy, literární dokumenty ani památky. Nebo přinejmenším nemůžeme, a dokonce ani nevíme, jak bychom kdy mohíi prokázat, že indoevropské reálie, které se možná někde dochovaly, pocházejí od určité skupiny lidí, jejíž příslušníci hovořili přibližně před pěti tisíci lety společným jazykem, z něhož jsou odvozeny takzvané indoevropské jazyky podobně, jako se později z latiny zrodily románské jazyky. Díky srovnávání jednotlivých jazyků je nám dobře známo, že lidé patřící do této skupiny dovedli modelovat, tkát, šít, řídit vůz a loď, protože latinská slova fingo.
10
II
vťho a m/v,v, stejní jako mnoho j.nych tcrm.nů, mají své " Lne proluky od jazyků mdoíránskych až po jazyky germánské N« /•.klade shody mezi indoíránským., germánskými a latinskými m,uvřimi h.stohcky vzájemné značné vzdálenými, můžeme například usuzovat, *c Indocvropané zpracovával, kov, který asi byl obdobou bronzu atd Na žádnou keramiku, na žádný kus vozu nebo bárky na žádný bronzový předmět objevený prehistoriky však ne-umístíme štítek se slovem „indoevropský".
Shoda mezi latinským ensis a sanskrtským védským asin nám dovoluje tvrdit, že Indoevropané nebo někteří z nich používali nějaký typ meče, který nazývali slovem blízkým výrazu *nsis. Je možné, že v nčktcrém muzeu ve střední nebo východní Evropě je v jedné z jeho vitrín vystaven meč, který jeho majitel tři tisíce let před Kristem označoval bčžnč tímto slovem. Avšak žádná racionální úvaha nám neumožňuje vzájemné přiřazení mezi touto zbraní a tímto substantivem. Obecněji řečeno, mezi pozoruhodnou a rostoucí žní, kterou prehistoričtí archeologové sklízejí na polích svých vykopávek, a pojmem „indoevropský lid", jenž nutně vyplynul z jazykovedných studií starých sto padesát let a stále více a naléhavěji se zpřesňujících, mezi touto konkrétní sbírkou faktů vypovídajících o materiálních kulturách a tímto etnickým celkem není prokázána žádná důvěryhodná spojitost. My se ale beztak oněmi neidentifikovatelnými stopami zabývat nebudeme. Ostatně budeme se jen velmi málo věnovat přímo Indoevropanům.
Ve skutečnosti, tak jako vše, co lze zahrnout pod označení „indoevropský", se naší studie netýká prehistorie, ale historie, nejstarších dějin, které jsou zjistitelné u každého z národů, o němž je známo, že obsahoval natolik silný indoevropský prvek, aby se v něm prosadil indoevropský jazyk. Termín „indoevropský", proti němuž se již zřejmě nedá nic dělat, vzbuzuje občas pohoršení. Zdůrazňuje se, jak je spatně utvořen, protože odkazuje na konečná sídliště indoevrop-ych.populací a nikoli na původní vlast jejich předků. Dále se namítá že na první pohled dává do vzájemné souvislosti z Asie
mľľ 1Sna dľUhé Strané ce,ou Evr°P"- To je pravda. Promyslí-označ ní , Zn°VU' Vidíme' že Právě nepřiměřenost takovéhoto být tatí* iTTW činí vhodným. Projevuje se jako to, čím musí indickým nch        ^ ^ který PřisuzuJe nékterým ^
'kým italirinľ 'ranskym steJně     Jako některým faktům germán-'       ym apod- Vlečný původ. Tento znak upozorňuje na
inaugurační prednáška
to, že se jedná o hypotézu o temže původním společenství, o společném dědictví, které je nejpravděpodobnčjším vysvětlením mnoha obdob, jež pozorujeme mezi těmito historickými skutečnostmi, tak rozptýlenými v různých částech světa.
A tak je přesně vymezen cíl, který si určili komparatisté, ať už jazykovědci, nebo představitelé jiných oborů. Vědí, že živá a dramatická rekonstrukce toho, jak vypadaly jazyk nebo civilizace společných předkuje nemožná, protože dokumenty nelze ničím nahradit a dokumenty prostě nejsou. Badatelé si mohou pouze vytknout jako svůj první úkol nalézt v Indii, v Římě, ve Skandinávii nebo jinde homologická fakta, jejichž homologie je taková, že naznačuje, jako nejpravděpodobnější vysvětlení, jejich společný původ. Druhým úkolem, neoddělitelným od prvního, je tyto shody zkoumat, rozpoznávat jejich vzájemné vztahy na úrovni, která je umožní třídit a uvádět do souvislostí, zkrátka, porozumět jejich „systému", neboť veškeré lidské projevy, nebo přinejmenším ty nejpodstatnější, vytvářejí systém, skrytý nebo zjevný, neobratný nebo působivý, naivní nebo důvtipný, ale vždy systém. A nej lepší způsob, jak takovéto projevy při jejich studiu zkreslit, je právě nehledat v nich - pod záminkou opatrnosti či objektivity - jim odpovídající systém nebo systémy.
Myšlenka, že mezi indickými, římskými a jinými skutečnostmi existují systémové shody a že vytvářejí svébytnou oblast studia, byla zprvu jen pracovní hypotézou. Tak jako tomu je v každém vědním oboru, s postupujícím bádáním se hypotéza ukazuje jako správná a od určitého okamžiku jsou její tvrzení nadále založena na neustále obnovovatelném a kontrolovatelném pozorování a zjišťování. Uplynulo již mnoho let od dob, kdy srovnávací indoevropská lingvistika překročila tento práh. Nepochopení, ironie, rozhořčení, jimž byla ve svých začátcích vystavena, byly již dokonce zapomenuty.
Na druhé straně, pokud jde o předmět našeho zajmu, o skutečnosti spjaté s nehmotnou kulturou, kolektivní reprezentace a insti-tuce, kult, legendy a společenské struktury indoevropskych národů, zde této šťastné jednomyslnosti dosaženo nebylo. Bezpochyby především proto, že pozorovatelné skutečnosti a jej.ch vztahy jsou
úvod
a „listé i proto, žc bádání bylo zahájeno příliš brzy jdeiloíWJ11 -A * J z fich0ž vyplynul nejeden nepříznivý
Předsu-
110 nC ZCC ľ n oblist srovnávacího výzkumu není o nic m|ad§( dek. Vždyť ta 10        uznáno přfbuzcnství jazyků, badatelé se ncž jiné; ja**'   '   SoUvislosti mezi védy, Homérem, Vcrgilj. 0kun1c^I bvlv zkoumány týmiž učenci, kteří porovnávali různé Cm' rľv  slovníky, a věřilo se, že bude možno dokonce ještě gl*hi   než v lingvistice u Indocvropanů rekonstruovat jejich způ-h mvSlcní zejména náboženského. Bylo to však pouze náhlé lanutí Příliš mnoho předpojatosti, málo smyslu pro historii, témčř úplná neznalost etnografických údajů, nepřítomnost sociologie literární přeludy typu zobecňující solární nebo meteorologické mytologie, neustálé zaměňování skutečností jazykové a kulturní povahy, které spolu sice souvisejí, ale které je třeba rozlišovat, prosté převaha nadšení nad kritičností - asi takto lze vysvětlit tento neúspech.
Že je to prohra zcela nepopiratelná, na tom se všichni shodli už před více než padesáti lety.
Od té doby až do současnosti můžeme sledovat reakci, která je, jak vidíte, ve své podstatě oprávněná a která se projevila nejrůzněj-šimi způsoby. Jazykověda lépe určila své hranice a v případě mýtů a institucí se nevzdala svého solidárního zájmu, který je evidentní, ale matení pojmů a kompromitující snahy o získání nadvlády. Na druhé straně vzdělaní specialisté na jednotlivé oblasti indoevrop-ského světa, filologové studující texty a historikové zamýšlející se nad dávným, národy, nejenže považovali výsledky, k nimž dospěly Prvn. generace komparatistů, za zcela bezcenné a nikam nevedoucí, h!2h 1 k°neckonců Pravdu, ale za zbytečné a nebezpečné pro-as, veškeré další snahy o renesanci komparatistiky. A tento duím EKíí dnCS VdmÍ tM byl švédský vědec
--------p.a.uu, aic za zoyiccne a nebezpečne pro-
ii veškeré další snahy o renesanci komparatistiky. A tento du-
Mart.n P°n°i * ^ VClmÍ r0zšířcn- Když W Švédský vědec drahní.1   T klerý zasvétil svou dlouhou a plodnou životní
í^Shľáb°ženStVÍ'ľ0ku 1932 P™in do Německé-národů 7ahá?Ta   y pofcÄ¥rtU 0 náboženstvích obou klasických . zahaj.l zde svoji přednášku témito slovy:
^'^íSZSL {hfé a římké)> stejné jak0 oba národy'
sférického boha íáTul CastoseJako duku^ uvádějí jména atmo-národůstalne-S i**V*t**)> ^ia a Jova, který se u obou
J yssim bohem. Bohužel tento údaj mnoho neříká,
inauguračníprednAska
a dalšího, co lze uvést, je poskrovnu. Hestia-Vesta je dokladem kultu domácího krbu, který je vlastní patriarchální rodině. Nezmýlíme se, když připustíme, že náboženství, které do Řecka a Itálie přišlo s dobyvateli, bylo málo rozvinuté přírodní náboženství (Naturreligion), s jakým se setkáváme u primitivních národů, a které si můžeme snadno představit. ■
Takhle tedy zní rozsudek, který vyřkl právem před sedmnácti lety jeden z nejuznávančjších představitelů klasické filologie, až do Hitlerových čistek jeden ze dvou vydavatelů časopisu Archiv fúr Religionswissenschaft, který ještě dnes působí jako uctívaný emeritus. Těch několik řádek dobře ukazuje stav ducha, který vládne již padesát let. Indoevropské dědictví je teoreticky uznáváno (dokonce přespříliš, protože bychom sotva mohli souhlasit s názorem, že římské a řecké náboženství jsou ve svém celku „einer gemeinsamen Wurzel entsprungen"). Avšak z tohoto odkazu se nepřejímá téměř nic: ani důkazní materiál, ani důsledky, jen několik bezobsažných jmen božstev. Ani jediná zmínka o jiném národu indoevropského původu než o oněch dvou klasických národech. A hlavně se dovídáme, že k tomu, abychom si udělali určitou představu o indoevrop-ském náboženství, není nutné ztrácet drahocenný čas porovnáváním nejstaršího stavu náboženství, které bylo praktikováno v historických dobách, ani sledováním shod, které by nás přivedly k určení zděděných prvků. Řekneme prostě a jednoduše, že Indoevropané měli náboženství primitivních národů - text nám dokonce vnucuje „charakteristické náboženství všech primitivních národů". Rozumějme dobře: je zde míněno náboženství, které teoretikové sami vyrobili ze směsice nejrůznčjších etnografických popisů s vhodnou přísadou many, posvátných stromů a pramenů, do níž byly dále přimíchány Waldgeister, Reinigungen a přirozeně Zauber, magie.
Pro specialisty na jednotlivé indoevropské oblasti pak z tohoto verdiktu plyne jak značné zjednodušení problematiky původu, tak naprostá volnost při jejím řešeni. Všude ve věcech náboženských pak otázka zní takto: „Jak je možné, že z tohoto .přírodního náboženství4 (Naturreligion), které máme považovat za indoevropské, jež ale nemá žádný charakteristický znak a které spíše než specifické dědictví představuje jakýsi minimální základ nutný pro přežit, každé společnosti, jak z této nízké a neurčité úrovně vůbec mohl. védští Indové, Rekové nebo Latinové vytvořit zcela nezávisle velmi
15
14
Ä?0" ,0rn,U Mou
zná™ * Písemných doku-
Vydáme se nym jmými cestami. Připadá nám že do il„ r k komparatistů následovná a znrvu ,ňr,lľ    ■   P     Zlch s,ai>ch rovnovážny bod a sama vvtv^ľľ  1■     f** přckroiila urí"ý fesi, problém indoÍ^ÄÄ ^*T™"
^^^^^^^
můžeme snadno představit"). Už tato snadnost nás znepokojuje to co získame bez námahy, bývá k ničemu. Dáváme proto přednosi pozorovaní, srovnávání všeho, co melo vůbec historickou šanci tu a tam se dostat do souvislosti s indoevropskou minulostí, aniž bychom předem rozhodli, co nalezneme, co zůstane jako společný faktor a jak komplexní toto reziduum bude. My musíme zajistit jen dobrou organizaci a správnou interpretaci pozorování.
Pozorování se uskutečňuje prostřednictvím srovnávání, tj. uplatněním téhož analytického pohledu na veškeré primární údaje, které nám poskytují různé společnosti; objevujeme při něm ony sekundární údaje, kterým říkáme „komparativní data", neboli shody vymezené na pozadí odlišností; a tyto shody i rozlišovací pozadí musíme zase co nejvěrohodněji vysvětlit. Konfrontovat, měřit a limitovat shody, objasňovat je, to jsou tři etapy každého komparativního postupu, včetně našeho vlastního. Nebudu vám nyní popisovat všechny tři zmíněné etapy, zaměřím se pouze na tu poslední; bylo by to plýtvání časem, protože prvními dvěma jsem se již vícekrát zabýval a kromě toho se snad všichni shodneme na tom, že je možné - vedle dvojic Zeus-Jupiter a Hestia-Vesta - srovnávat určité skutečnosti, vyčlenit řadu shodných rysů společenského nebo rodového uspořádání, případné mýtů a legend Indů nebo Indo.rancu na jedné straně a Italiků, Germánů a dalších na straně druhé. Co ale znamenají, co dokazují tyto shody?
V zásadé můžeme shody zjišťované mezi dvěma h,s oncky odd
.enými společnostmi („dvěma" fikám pro ^^^J! Ctyfmi způsoby: bud náhodou, nebo přirozenou P mou íi nepřímou výpůjíkou, nebo genet.ckou pnbuznosti,
inaugurační prednáška
jedna ze stran může pocházet z druhé, nebo mohou být obě na stejné úrovni, dědictví obou může pocházet od téže společnosti předcházející. Poznamenejme však ihned, že v tčch případech, které nás zajímají, může u posledního z výkladů, shoda genetickou příbuzností, přicházet v úvahu pouze varianta „společného dědictví" a nikoli varianta „filiace": stejně jako řečtina, latina a další indoevropské jazyky nepocházejí ze sanskrtu, ale jsou vlastně jeho jazyky sesterskými, tak ani z indoevropských společností, kterými se budeme zabývat, se žádná nezrodila filiací z některé jiné. Poznamenejme dále, že toto objasnění shod genetickým příbuzenstvím, zpřesněné vysvětlením, že jde o „společné dědictví", nám předem umožňuje či dokonce doporučuje fakt, že společnosti, jejichž civilizace budeme porovnávat, hovoří jazyky, které pocházejí z téhož mateřského pra-jazyka, a že některé z těchto jazyků spojuje bohatý a koherentní náboženský, politický, právnický a etický slovník. Jinými slovy: mezi pojmy ,Jazyk" a „kultura" byly v oněch pradávných dobách mnohem užší vztahy než v dnešní době. Přesto, navzdory tomuto příznivému předpokladu, bude nejlepší metodou uchylovat se k vysvětlení založenému na „společném dědictví" pouze tehdy, když budou ostatní tři výklady - zásah náhody, přirozená nutnost nebo výpůjčka - méně pravděpodobné či dokonce zcela nevěrohodné. Bude prostě nutné hodnotit každý případ zcela individuálně s přihlédnutím k větší či menší možnosti souvislostí s případy jinými. Zhruba lze říci, že shody budou o to méně připisovatelnč na účet náhody, oč jich bude více a především čím lépe budou svázány v systém, a budou o to méně přisuzovatelné přirozené nutnosti, čím více budou samy o sobě původní a také fakticky striktně limitované geograficky i historicky na indoevropskou oblast, ať už svým principem, nebo alespoň zcela určitou formou, jíž zde nabývají. Z tohoto hlediska se nyní stručně zmíním o některých skutečnostech, o nichž jsem podrobně psal ve svých předchozích pracích.
Onomastické setkání Dia a Jova není ve skutečnosti příliš zajímavé. Málo zajímavá je i skutečnost, že jeden jako druhý stojí jakožto „nejvyšší bůh" (höchster Gott) v čele dvou velmi rozdílných pantheonů. Avšak necháme-li stranou Řecko, v němž je indoevropské dědictví zajisté skromné, nepochybně rozmělněné přínosem skvě-
17
ÚVOD
lých předhellénských civilizací od Egejského moře, nccháme-li zároveň s Řeckem stranou i vlastní jména, která z hlediska náboženské struktury a srovnávací theologie nejsou tak důležitá, jak se často soudí, a postavímc-li proti sobč theologický systém nejstarších Římanů a theologický systém Indoíránců, pak analogie, které rozeznáme u ncjvyš.ších bohů na obou stranách, se rázem projeví v celém kontextu.
Typ velkého boha, nebeského a svrchovaného vládce, kterého tyto analogie ohlašují, nezaujímá zde a tam pouze jakési vůdčí místo v čele všech ostatních božstev, ale má své přesně homologic-ké místo na vrcholu trojčlenného hierarchicky uspořádaného systému bohů, jehož další dvě úrovně - rovina válečnická a rovina lidová a produktivní - jsou stejné (pokud jde o Řím, jistě si uvědomujete, že mám na mysli nejstarší božskou trojici, které slouží, opět v hierarchii, tři flamines maiores).
Podíváme-li se nyní blíže na to, jak v Římě stará theologie, starý kult a legendy analyzovaly a používaly pojem nejvyššího boha, vidíme, že si ho rozvíjely ve dvou směrech: na jedné straně Romulův Jupiter, to znamená zakladatel auspicii. Stator, původce násilníckych zázraků, Feretrius, jemuž králové vděčili za svá vítězství; na straně druhé pak Dius, který dal své jméno nejryzejšímu a nejrituál-nějšímu z římských kr\ě±i,flamenu Dialis, Dius přísah, Dius Fidius, příbuzný té bohyně Fides, která je spolu s Terminem, bohem vymezených hranic a vlastnictví, nejoblíbenějším božstvem krále Numy. Jupiter je specifikován jako magické, osudové a kruté božstvo; jako Dius představuje statického boha práva. Když se znovu přeneseme k Indoíráncům, konstatujeme, že zde také theologie klade na první úroveň své potrojné hierarchie nikoli jednoho boha, ale dva úzce spojené svrchované bohy, jednoho více kosmického, magičtějšího a obávanějšího, druhého, jehož samo jméno znamená „smlouvu" a který je více obrácen k člověku, dbá více o právo a je dobrotivější.
Jestliže budeme sledovat totéž rozdělení v jiné oblasti kolektivních reprezentací, ne již v theologii, ale v eposu, zjistíme, a to v líčení vzniku Říma stejně jako ve vyprávění o bájném indickém starověku, určité zdvojení ve stejném smyslu v případě „hrdinského zakladatele": Purúravas, prudký, výstřední a trochu démonický král. syn boha války a zakladatel lunární dynastie vyvažuje Manua, klidného a zbožného zákonodárce, zakladatele solární dynastie. Úplně stejně se pak v Římě střetávají a vyvažují oba otcové města, vý-
INAUGURAČNlPŘEDNÁŠKA
střední Romulus jako Luperkus a syn Martův a vážný a pobožný
zákonodárce Numa.
Zde se na chvíli zastavme. Je jisté, že myšlenka trojčlenného dčlení společnosti a dokonce světa na rovinu kněžskou, válečnickou a výrobní není výlučným vlastnictvím Indoíránců a Římanů. Nejde však ani o záležitost univerzální. Podle toho, co víme zejména o starověkém světě — včetně velkých vlivných společností Egypťanů, západních Semitů, Babyloňanů, soudě podle jejich vlivu na historické Řeky, též Prehellénů a konečně vzdálených Číňanů - je takováto obdobná trojčlennost doložena jen u indoevropských národů, či též u některých jiných, pak ale vždy po prokázaných stycích s nějakými určitými Indoevropany. Právě tak ona druhá představa, myšlenka, že Svrchovanost je dvojitá, že má dvě tváře, jednu více kosmickou, více magickou a hrůznou, druhou lidštější, více spjatou s právem a zbožnější, vzdáleně připomíná další ve světě známé druhy dvoj-člennosti: například zdvojení královské role, s jedním králem vládcem a druhým knězem nebo s jedním panovníkem pro čas míru a jiným pro čas války.
Ale předně - podoba, jíž jak první, tak druhá z těchto reprezentací nabývají v Římě i v rané védské Indii, je obzvlášť výrazná: na jedné straně jsou zde hierarchické a dobře na sebe navazující trojice s markantně charakterizovanými bohy, na straně druhé dvojice protikladných božských osob, duplikované ještě dvojicemi hrdinů zakladatelů, jejichž osobnosti, v zásadě jednoduše přímočaré, jsou bohatě vykresleny. A hlavně se nám tyto dvě reprezentace, jak v Římě, tak v Indii, neukazují jako nezávislé, náležející dvěma odlišným rámcům; díky splynutí svrchovanosti a náboženské úrovně v trojčlenné hierarchii se překrývají a jedna druhé se přizpůsobuje, přičemž dvojice komplementárních svrchovaných bohů tvoří první a pouze první článek trojčlenné hierarchie.
Připojme k tomu dále, že v Římě i v Indii vyprávění popisují vznik trojčlenné společnosti, v prvním případě lidské, v druhém božské, a že tato líčení mají stejný smysl: vyprávějí o tvrdém střetu mezi představiteli dvou nejvyšších úrovní s představiteli úrovně třetí, dosud k nim nepřičleněnými, oddělenými dokonce pohrdáním, a potom o náhlém míru, který vyúsťuje v úplné a ničím již nenaruši-telné sjednocení. Dodejme, že na první úrovni, úrovni náboženské svrchovanosti, jsou - ať už přímo doložené v praxi nebo promítnuté do mytických postav - dvojice kněžských sborů, povahově proti-
19
klidných jako sami svrchovaní bohové: v Římč známe pn , Upciiy a Numovy flaminy. v Indii VarunovLZZ ^y cítené brahm.ny. Flaminové a bráhmani nľjedné trľnľa £ľ kove a gandharvové na straně druhé se
v." N veľ' Ä! ZJÍ5tČny 3 ° " 2de "ÄÄ
v«t. Nevěřím, ačkohv jsem se snažil přesvědčit o opaku, že bychom
sc na jiném místě světa než v Indii (či spíše u Indoíránců), v Římě a u dalš.ch indocvropských skupin, o nichž budu mluvit setkali s Ukovou přesností a koncepční návaznosti, s epikou, apod.i se stejně složitou osnovou. Nalezli bychom některé případy ve vzdálených oblastech (neboť ve starověkém světě, na obvodu a v enklávách historického indoevropského panství lze, jak jsem právě řekl, provést ověření snadno, ostatně bylo učiněno, se záporně přesvědčivým výsledkem), zatímco v Římě a u Indoíránců je společné dědictví jako vysvětlení mnohem pravděpodobnější než dvojí nezávislá konstrukce, a to z důvodu, o němž bude řeč.
Kromě Římanů a Indoíránců vyjevuje stejnou ideologickou strukturu ještě jedna oblast předkřesťanského indoevropského světa. Jsou to Skandinávci, kteří nám jako jediní spolu s klasickými národy Evropy a Asie zanechali systematické a jasné informace o svém myšleni.   ;. u^i ..-t -*v -
1 zde můžeme ve formulacích a v legendách pozorovat seskupení bohů, kteří přes určité posuny, z nichž některé jsou vlastní všem Germánům (jako zevšeobecnění válečnického charakteru), jiné jsou příznačné pro Skandinávii nebo pro onu část Skandinávie obývanou skandinávskou společností, jsou v každém případě uspořádáni do tří úrovní při zachování patřičného odstupu ve vzájemných vztazích: svrchovaný vládce-mág Ódin, dále samotářský bijec Tór a nakonec bohové bohatství a plodnosti, Frey nebo Njôrd a Frey. Toto seskupení není žádný přelud: jedno takové například spatřil křesťanský německý cestovatel v pohanském chrámu v Uppsale a jeho vyobrazení a uctívání ho naplnilo pohoršením, jiné zase v ságách garantovalo proklínací formule, další vystupovalo v mytickém vyprávěn, o božských skvostech nebo se aktivně účastnilo velké eschatolog.c-ké bitvy atd. Pokaždé jde o trojčlenný systém v nejč.stš, podoby
To není všechno. Na první úrovni není ód.n sam. Mlw*l* jiného boha, který má dokonce stejné jméno Zeus a Jupiter, Týa, boha, jenž je obdobné jako sam mag Od.n
INAUGURAČNÍ PŘEDNÁŠKA
zamčřen na válku, tak jako vše u starých Gcrmánů, ale který je přesto ve shromáždění thingu, v přísahách i ve válce bohem právních úkonů.
Dodejme, že líčení pohnutého vzniku trojčlenné božské společnosti, již zmínčné v Indii a přenesené v Římč do společenství lidí, se zde rovněž nachází, vytváří historii války a poté sjednocení bohů Ásů a velkých bohů Vanu, to znamená bohů na úrovni Ódina a Tóra a bohů Njôrda, Freye a Freyji. Dodejme, že velmi vyhranená symbolika, o které se nemohu šířit, je na téže úrovni jak u Skandinávců, tak u Římanů: u Skandinávců je ochromující kouzelník Ódin jednooký a soudní znalec Tý jednoruký v důsledku hrdinné křivé přísahy, nezbytné pro spásu bohů; u Římanů má jeden ze dvou zachránců rodící se římské republiky, děsivý Cocles, pouze jedno oko - budí hrůzu, protože je „cocles41, Kyklop - a druhý, hrdinný rouhač Scae-vola, Levoručka, se stal jednorukým u příležitosti své přísahy (v Indii nacházíme méně pozůstatků této symboliky).
Tak před námi vyvstává komplexní ideologická struktura, kterou sdíleli Římané s Indoíránci, potřetí, obohacena o nové souvislosti. Bylo málo pravděpodobné, že by byla vznikla nezávisle na sobě dvakrát. Ale třikrát? Navíc třikrát výlučně u národů hovořících in-doevropskými jazyky, zatímco nic podobného nenalezneme v žádné době ani u starověkých neindoevropských jižních národů, jako jsou Egypťané, Babyloňané atd., o kterých jsem se již zmínil, ale ani u neindoevropských obyvatel evropského Severu, Ugrofinů a národů Sibiře? Lze snad tedy právem říci, že vzácnost této struktury a skutečnost, že se s ní setkáváme pouze u národů dorozumívajících se indoevropskými jazyky, nám brání přičítat tento zaznamenaný soulad jak přirozenému sklonu lidského ducha nebo zákonitostem společenského života, tak vrtošivosti náhody. Zbývá pouze společné dědictví - nebo výpůjčka, kterou jsem až dosud opomíjel.
Výpůjčka je vysvětlení velmi svůdné a na první pohled úsporné, které v každém případě velmi dobře zapadá do rozsáhlé skupiny pozorovatelných a nezpochybnitelných faktů. Lidská společenství v době míru i války neustále něco přejímají od svých sousedů a napodobují je. Dějiny písemnictví a umění jsou z velké části studiem vlivů, zkoumáním cirkulace témat, inspirace, slohů, stylů, bádáním,
20
21
uvoď
tak přesným, jak je to jen možné, o zprostředkovatel,ch v prost0ru čase Je jisté, že již v prehistorické dobé, s m.gracemi lidských "opuaeí nebo i bez téchto migrac, se technologické PostUpv ľozdobné ornamenty vydávaly na dlouhé cesty, a také určité pohádkové motivy, jako třeba o Polyfémovi. Existovala určitá ohniska, jako například Babylón a na nčm závislé oblasti, která vyzařovala obrovské soustředné vlny. Ve všech dobách žili lidé nesmírné nadá-ní jednotlivci nebo skupiny, kteří své myšlenky rozšířili na obrovské vzdálenosti a dokázali na sebe upozornit, protože učili nebo vyprávěli o věcech nových a zajímavých. Nedošlo k těmto impozantním prolnutím ideologií - která mohla být ojedinělá, ale i mnohonásobná - původem z Indie, z Íránu, z Říma a ze Skandinávie právě zásluhou takového koloběhu? Struktura nebo větší zlomky či jednotlivosti, z nichž lze snadno odvodit nový celek, mohly být vytvořeny jedenkrát, na jednom místě určitou společností, a odtud pak nepředvídatelnými cestami výpůjček zasáhnout a zaujmout to či ono jiné společenství, které si je tak osvojilo.
Tím se před námi otevírá velká diskuse. Nechtěl bych celkově popřít platnost výkladu tohoto druhu při řešení problémů, jimiž se zabývám. Uznávám naopak, že ať mezi indoevropskými národy, které spolu v historických dobách sousedily (ne pouze Řecko a Řím, ale i Íránci a Řekové, Indové a Íránci), nebo dokonce mezi národy, které byly historicky oddělené obrovským prostranstvím a sblížily se do určité míry teprve díky pohybu a nomádství (ve středověku to byli Vikingové nebo severoíránské kmeny), došlo k mnohonásobnému vzájemnému ovlivňování. Avšak mohly skutečně takové události a v dobách, kdy se měly odehrát, způsobit setkání v rozsahu, jak jsem jej právě stručně nastínil?
Je zde především lingvistický kontext, který teorii výpůjček zpochybňuje: mkdo, pokud vím, ještě nepřišel s hypotézou, že latinská sova rex pater, jus, lex, deus, credojides, purus, castus, voveo a mnoho dalších, která vyjadřují základní nebo důležité pojmy v po-u nich"1 naboženské™ životě, byla vypůjčena od Indoíránců, sknt^n^w^ existuJ' a označují stejné nebo velmi podobné
ľŠÍChnÍ badate,é se sh0^J>' "a tom, že tato slova před-razů samot mdoevroPské ^dictví. Jenže - mnohé z těchto využitou úloh'"'CredoJides-) a Jejich indické ekvivalenty hrají ké struktuře ľ.n?.StcjnC a Přesnč vymezených místech v ideologic-
'   Jej,mž Původu se přeme: hrdinou v oblasti fides je
22
inaugurační prednáška
Numa, a není, nemůže jím být Romulus; hrdinou oblasti šraddhá (což je indický pojem etymologicky spřízněný s credo a tudíž sémanticky zaměnitelný s fides) je obdobně Manu, a není, nemůže jím být Purúravas: máme zde stejný kousek struktury celku, označený stejným slovem. Řekneme snad, že tento slovník byl dědictvím na obou stranách, ale že systém reprezentace, k němuž se technicky váže, mohl být později náhodně převzat jednou ze dvou stran? To je málo pravděpodobné.
Existují dále obtíže týkající se prostředníků. Přinejmenším, pokud vše přisoudíme šťastné cestě a zázračně účinnému působení nějakého jedince nebo týmu mezi védskou Indií nebo archaickým Íránem či královským Římem, kudy vedla ta pravidelná spojení a co to bylo za pronikající lidské skupiny, které by je mohly zajišťovat? Řecká společnost ani řecký jazyk se téměř nepodílejí na zmiňovaných analogiích a to platí i o jiných, neindoevropských národech mořeplavců ve Středomoří. Co se týče Skandinávie, kostra jejího pohanství, které ustrnulo v devátém či v jedenáctém století po Kristu, nabízí analogie nikoli s náboženskými strukturami Indie, Íránu nebo Říma téže doby (epochy, v níž se východní a západní vlivy bezpochyby projevovaly), ale s kostrou nejstarší, již před počátkem našeho letopočtu zmizelé části védského a římského náboženství. Mluvíme-li pouze o tom, co mohlo přijít z Orientu, není to bud-dhismus, hinduismus, filosofické učení, mazdaismus nebo maniche-ismus, ale védské a předvédské seskupení „Mitra-Varuna, Indra, Násatjové", doložené epigraficky z doby 1400 před Kristem v několika védských hymnech a rituálech, ale od té doby zastaralé, které připomíná po 2 500 letech skandinávský systém „Tý, Ódin, Tór, Njôrd a Frey".
Nelze samozřejmě prokázat, že v roce 1500 nebo 1000 před Kristem nedošlo k buď přímému nebo zprostředkovanému kontaktu mezi Indy či budoucími Indy a budoucími Skandinávci, nebo mezi těmito a dobyvateli Itálie. Po této velmi starobylé výpůjčce však musíme připustit, že se zachovala velmi dlouho v dobrém stavu a přitom osamoceně - právě toto zachování je, zdá se, tím, co vadí některým myslitelům, když se s nimi hovoří o „indoevropském dědictví": mčla-li by ovšem být prokázána nadřazenost hypotézy výpůjčky nad jinými, pak by se právě toto ojedinělé archaické zachování bylo muselo přinejmenším dát vyloučit. Nevidím tedy, jak by tato tak raná pravěká výpůjčka, navíc následovaná tímto dlouhým
23
ÚVOD
tÄ  klnrá UM k..l- ^"JCCe ftOVOřl ledna rialj,'
Prostřednictvím
nc* dědic-
více rozhodujíc,: bylo by ÄSÄESKÍSSS?-^ ce af už by, jcjich pfenažečeP
phjaty výběrové pouze „„W, ^CjíS *V a pom.nuty národy dorozumívajícími se ugrofmsky, sľmÍZ egyptsky nebo kavkazsky, a pripusti, rovnéz, ze na indoevľôpské pudě se tyto myšlenky zabydlely tak dobře, že dvakrát či třikrát
a přímo do kostry jejich ideologie. Toto lnutí k Indoevropanům, tato automatická volba, tento neselhávající výběr a výrazně lokalizované úspěchy jsou zcela cizí a odporující tomu, co vidíme ve všech známých případech cirkulace, ovlivňování a výpůjček, na nichž se podílejí národy jakéhokoli jazyka a jakéhokoli původu.
Opakováním slova „kostra" jsem se právě dotkl třetího typu problémů, které činí obecné objasňováni pomocí výpůjček neudržitelným. Nebyly by totiž kolovaly jen nějaké drobnosti, ale celá ideologie, a taje nejpodstatnější. V pozdějších dobách existovala velká proselytská hnutí jako byl buddhismus, křesťanství, mani-cheismus, islám. Ale takovéto intelektuální a morální připojení mělo podporu ve svatých knihách, v rozsáhlých knihovnách překládaných do celé řady či do všech jazyků. Nic takového však nebylo ve vzdálených dobách, jimiž se zabýváme. To, co kromě této opravdové ideologické záplavy, jíž byla pokaždé expanze nějakého náboženství knihy, pozorujeme v časech křižáckých vyprav, ale i později či dříve, je především cirkulace literárních témat, námětů, které se pomalu proměňují, pomalu P^pusob^ právě proto, že se nikterak netýkají ničeho podstatného v životě KnotHvých národů; jsou to prostě jen jakési ozdoby mtnora, Smná či kratochvilná počtení a tak si mohou podržet svou po-vahu a případně i svou cizokrajnost.
My však máme co činit s výkladem světa, o ^fijjj*
i i      1 X ^     m*m w        » — —— ■---- J * ^
toho i vzory, podle nichž se řídí nejen život jedince, s iLlogU,^
Z Zm W*     kněze 3 nejvyf' Ä
patrona Quiritů, a mnoho dalších. Tato zcela soběstačná ideo.
gie představuje přesnou analýzu lidí, věcí a jejich vzájemných vztahů a předpokládá ovládání mnoha druhů abstrakcí. Zkrátka, nejde o primitivní, prelogické, predeistické blábolení á la mana, ale o skutečnou filosofii vyjadřovanou jak symbolicky, tak diskursivnč, zajímající se více o otázky řádu než o otázky povahy vlci nebo bytí, které zůstanou vyhrazeny budoucím myslitelům. Je to však filosofie koherentní, čehož si její uživatelé byli bezpochyby zcela vědomi, která nepůsobí nijak uboze ve srovnání se svými mladšími následníky, s výtvory Iónie, Velkého Řecka nebo od Gangy. Kdyby si královský Řím vypůjčil to, co lze v jeho ideologii a ve všem, co s ní souvisí, shledat jako homologické k ideologii indo-íránské, pak bychom již nehovořili o výpůjčce, ale o konverzi, o metamorfóze. Lze pokládat takovou prehistorickou metamorfózu, uskutečněnou pod určitým více či méně vzdáleným vlivem, zajev, který je myslitelnější než to, že se v několika větvích Indoevropanů, oddělených jejich migracemi, zachovalo to podstatné z jejich společného dědictví -byť přitom díky jazykům předem víme, že toto dědictví existovalo?
Já tomu prostě nevěřím.
Abych to shrnul, připadá mi, že hypotéza o náhodných shodách okolností a hypotéza, že množství podobných výtvorů bylo vynuceno stavem lidského ducha nebo společenského života, neodpovídají rozsahu, vnitřním souvislostem ani originalitě těchto shod; a podobně hypotéza výpůjčky není obecně podložena ani životní důležitostí zmíněných souběžných systémů, ani skutečností, že byly pozorovány výlučně u národů hovořících jazyky odvozenými z in-doevropského prajazyka. Vysvětlením, které působí nejméně nesnází, je dědictví.
Avšak v okamžiku, kdy dokončuji toto zdůvodnění, se musím k jednomu bodu vrátit: nebudeme zde rekonstruovat a nikdy nedospějeme k samoúčelnému popisu určité skutečnosti nebo systému skutečností z indoevropských „časů". Jen žádné leichte Vorstellun-gen\ Obdobně jako to dělají historikové, i my budeme pracovat s dokumenty, a to se stejnými dokumenty jako oni, nepůjdeme za to, co z nich lze vyčíst, pouze zásluhou komparativních postupů, s prostředky a zárukami, které nám poskytují, půjdeme trochu dál - neříkám „až na konec": kdo ví, kde je vlastně konec věcí? - ale postoupíme trochu dál v četbě některých dokumentů. Do dimenzí, kam ani oko vyzbrojené čočkou nevidí přímo, současní fyzikové už nějakou dobu prodlužují své vidění tím, že se naučili používat ultramikro-
25
uvon
sko,u Stofrň tik . my získáme v minulosti stopu, avšak ston,, * -u. no bitých skutečnostech, které píeclcháze y čm   ľznf" Uy> k beíným postupům připojíme srovnávací pozorování nľer' prclovanc srovnávání, tak, jak jsem vám to právě stručné vysvetli í Nebudeme se ph't o prch.storii s prehistoriky - mají vlastní problé my a své metody. Pomůžeme historikům římské, indické, íránské civilizace a všem dalším pončkud rozšířit jejich historii a především vyjasnit počátky, které jsou ještč zastínčné. V každé z tčehto oblastí půjde takříkajíc o ultrahistorii.
Nepředkládám před vás program prací, které je třeba vykonat v nej-bližších letech. Výzkum jako je tento musí být svobodný a mít možnost vyčkat své pravé příležitosti, která je nepředvídatelná. Určitou představu o typech bádání a o problémech, s nimiž se střetáváme, vám nicméně poskytnu.
Především budeme pokračovat ve shromažďování indoevrop-ských shod jako takových. To je, myslím, naše hlavní poslání. Obnáší dvě věci: objevování nového a návraty zpět, neboť to, co bylo nalezeno, musí být neustále ověřováno jak samo o sobě, tak ve spojení s tím, co se objeví později.
Dále, jisti si tím, co jsme již nalezli, a jisti si východiskem, které situujeme poněkud mimo běžnou historii, můžeme a musíme se u každé ze starobylých indoevropských společností obrátit přímo k dějinám a zabývat se jak shodami, tak i rozdíly, to znamená upřesnit, jak to, co jsme rozpoznali jako dědictví, bylo přesto pozměněno, jak to bylo rozvíjeno nebo zatlačováno do pozadí, nebo také odlišně pojato, případně proniknuto novým duchem, nebo přidruženo či včleněno do jiných systémů představ nebo institucí. Musíme také určit, pokud je to možné, faktory tčehto raných či pozdních evolucí. Vidíte, že se jedná o skutečné historické problémy. V případě utváření římských královských legend a vzniku zarathuštrovské theologie byl tento druh diferenciačních výzkumů již zahájen. Je třeba pokračovat dále, a pokud se po zodpovězení určité otázky objeví slibný přístup, pokusit se postupovat stejně i v jiných částech této oblasti.
Soubčžně se budeme věnovat diskusím a kritikám. Vzhledem k neexistenci srovnávacích indoevropských úvah si latiníci, indolo-
INAUGUKAČNl PRí-DNÁSKA
govc, germanisté a další vytvořili svůj vlastní obraz o „ultrahisto-rických" počátcích společností, kterými se zabývají. Protože se problém původu přímo vnucuje, vyřešili jej způsobem sobě vlastním. Avšak jako každé vykonstruované řešení vnucené přesně nevy-mezenému problému, tyto obrazy obsahují nutně velké množství libovůle: každý z těchto vědců si zvolil pro neznámou veličinu „indoevropské dědictví" hodnotu podle své vlastní volby, hodnotu ostatně obecně téměř nulovou, zanedbatelnou (připomeňte si úryvek z Nilssona), a vypočítal posléze na tomto základě ostatní Členy a z tčehto prvních závěrů odvodil celou řadu důsledků. Nuže, naše bádání, i když stále má daleko do konečného řešení problému (zbývají neznámé členy a především záhada substrátu), přinejmenším přispívá k jeho přece jen bližšímu určení: veličina „indoevropského dědictví" se už zhruba rýsuje. Musíme se tedy, tak zdvořile, jak nám to bude dovoleno, se vší úctou ke snahám učenců a myslitelů, pokusit rekonstruovat méně neúplnou, a tedy i méně nepřesnou výpověď o základních problémech a o všem, co z nich vyplývá, a formulovat znovu otázky, které byly příliš rychle opuštěny, a naopak eliminovat falešné problémy, které se zrodily z hypotéz nesprávných už v době svého vzniku.
Tato debata má pro samotnou filologii, pro hodnocení pramenů snadno předvídatelné pokračování. Všeobecně totiž ony svévolné konstrukce, o nichž jsem se právě zmiňoval, narážejí na překážky ve vlastních textech - indických, skandinávských, latinských a jiných. A tak v uplynulých padesáti letech jsme mohli ve všech filologických pracích pozorovat sklon zpochybňovat a podceňovat tyto znepokojující svědky, kteří jsou svědky kardinálními: prý jsou to umělci, kteří si prostě a jednoduše, ač bez zlomyslnosti, vymýšleli, sestavovatelé mozaiky, kteří kombinovali, chudí duchem, kteří nic nepochopili, myslitelé, kteří vše pozměňovali, a dokonce padělatelé, prý z osmnáctého století; bráhmany, avestské gáthy, Snorri, Saxo, Titus Livius, Varro, Servius neobstáli před touto učenou kritikou, která nemá ani vlastní brzdy, ani vnější zábrany a která knihou po knize, článkem po článku trhá své vlastní rekordy. Proto pozice, které nyní zastáváme my, tak trochu mimo historii, jsou počátkem vztyčování zábran, a komparativní data, jimiž disponujeme, představují začátek brzdění: můžeme prostě kritizovat kritiku. Téměř ve všech případech totiž tato kontrola vyústila do rehabilitace, do navrácení životaschopnosti obětem a cti podezíraným. První kniha
26
27
i'jvon
til. I M jc vynikajícím pramenem. **2**jK
ľíru ,oho.Jeo poskytuje. Ovídius jako tvůrce »^ folkloristou a mýtognfcm nejvyšší třídy. Snom, umelec Snom byl ovnôž svedomitým sběratelem. Zarathuštrovy ga hy nejsou pod-Zním bludom bez klíče a bez průduchů. Spekulace br hman a legendy indických eposu často uchováv.ijí řadu pramenů atd. Od tohoto roku. každou sobotu, si při četbč první knihy Gesta Danorum (Činy Dánů) od Saxona Grammatika budeme připomínat jedno z téchto zjištění.
Jiný typ problémů sc týká přechodných celků, kterc přetrvávaly určitou dobu mezi indoevropskou jednotou a historicky známými společnostmi. Dokumentárne je nejlépe doložen stupeň indoírán-ský. Jsou i jiné: Latinové osmého století před Kristem sc právč vynořují z italickčho celku, Skandinávie sc mnoha vlákny upíná na celek germánský. Jc třeba přesnč určit tyto celky tím, že je budeme pozorovat z obou konců, z hlediska toho, co následovalo, i toho, co jim předcházelo. Tyto úvahy bezpochyby povedou k časté přemalbč našich prvních obrazů - a každý dotek štétce bude přirozeně vítán. Od tohoto roku, každý čtvrtek, sc budeme zabývat studiem tohoto řádu: navážeme na teze, vyslovené již před deseti lety, o dvou hlavních svrchovaných božstvech, Mitrovi a Varunovi, a budeme zkoumat celý sbor védských svrchovaných bohů, Áditjů, obklopující tato dvě ústřední božstva, abychom zjistili povahu jejich systému, a porovnáním s íránskými představiteli, kteří byli rozpoznáni jako ho-mologičtí, se pokusíme určit, do jaké míry je tento systém indoírán-ský a do jaké míry čisté indický.
A konečně, občas se vzdálíme od Indoevropanů: jevům studovaným ve zvláštní formě, kterou na sebe vzaly v celé této oblasti nebo v její části, porozumíme lépe, když je srovnáme, nikoli proto, abychom určili genetickou příbuznost, ale abychom je zařadili typologický, s více či méně homologickými jevy, které se objevují v jiných oblastech, blíže či dále od nich. Uvědomuji si, že je to práce, která mě překračuje. Avšak dokud tato instituce znovu neobjeví učení, které založil M. Mauss, a nevrátí srovnávací sociologii a francouzské sociologické škole sídlo hodné pověsti, jíž sc tato škola těší v zahraničí, bude třeba, aby ti, kteří nejsou sociology, ale uvědomují
' Tilus Livius. Mjiny, I. Praha 1971. - Pozn. vyd.
28
INAUGURAČNÍprednáška
si. za co vděčí přednáškám, příkladu a podnětu Marcela Maussc, llcnri Huberta nebo Marcela Graneta, připomněli alespoň čas od času existenci těchto významných disciplín.
To bylo, pánové, pět nebo šest oblastí, které tento obor obklopují a v nichž sc ozývají problémy nesnadno vyčíslitelné, ale dozajista početné. O sobotách a čtvrtcích sc chopíme dvou z nich, nebo ony sc chopí nás. Do těchto soubojů, jak to má být v rodícím sc oboru, vneseme smělost a pokoru, smířeni s tím, že se občas dopustíme omylu, ale rozhodnuti, že jakmile jej rozpoznáme nebo budeme na něj upozorněni, zužitkujeme jej prozkoumáním okolností, které jej umožnily nebo mu byly příznivé. Velkorysým rozhodnutím mužů, kteří zde zastupují vědy již pokročilé, ale stále postupující dál. budou tyto zdi opět svědky nikoli dokonalého výkladu vytříbeného vědění, ale tápání, zkoumání omylů, postupného přibližování, dramatického zrodu toho, co se později, mnohem později, objeví v učebnicích jako neškodné malé pravdy.
V)
První část
Život a dílo G. Dumézila
Řekli jsme již, že mytologická otázka, kterou se od začátku až do konce Georges Dumézil zabýval, se nezměnila: je to rekonstrukce indoevropské mytologie, mytologie, o níž nemáme žádné přímé svědectví a která nemůže být rekonstruována jinak než srovnáváním svých výhonků, rozptýlených od indického světa po nejzazší irský Západ a od Skandinávie po chetitskou říši. Avšak na této cestě se vyskytlo nemálo překážek: „Bůh píše rovně po zakřivených řádcích" a G. Dumézilovi se podařilo odhalit hlavní principy svého bádání teprve po dlouhém údobí tápání, zakončeném v roce 1938 zásadním objevem, který otevřel cestu pro etapu výzkumů, na niž navázalo ke konci jeho života období bilancování.
*
Georges Dumézil byl skutečně povolán pro mytologii, protože již v útlém věku si nejraději četl o Hérakleovi nebo Perraultovy pohádky a jako gymnazista se začal učit sanskrt. Přesto ještě před maturitou málem váhal mezi přírodními a společenskými vědami. Často vyprávěl o nepředstavitelném vlivu, jaký na něj měla kniha Jeana Perrina Atomy (1913): „Opravdu jsem cítil, že se svět převrací." Ještě během studia na École normále supérieure si Dumézil našel čas docházet na přednášky o vyšší matematice. Jeho pravé poslání však bylo příliš silné a humanitní obory s konečnou platností zvítězily, r** ~" -
Na École normále supérieure byl přijat v roce 1916, ale zůstal zde pouze několik měsíců, protože následujícího roku byl mobilizován. Ještě na konci života Dumézil vypravoval, co pro něj válečné útrapy znamenaly, jak musel opustit peripetie obléháni Syrakus a místo toho byl vržen do víru probíhající války. Po příměří se vrací na École normále, úspěšně promuje v oboru filosofie a v roce 1920 je jmenován profesorem na lyceu v Beauvais. Pro dráhu středoškolského učitele se však necítí předurčen. Po půl roce požádal o pro-
33
;,V()I ADlLOO. OUMĚZILA
...   x./^ň in lektorem na varšavské univer-
Ltem (Píše projevy
m, potom se
jednomu poslane, dc^ko   tu P y roce 1924
VÄÄ^^ rekonstruovat mytologii po-ÄwnS: ambrózie obyvatel Západu, ^
ľe 1939Pse Georges Duméz.l bude od této knihy distancovat: „postřehl jsem tam, ale špatné formuloval dulez ty problém." Indický mýtus je pozdní. Pokud jde o germánsky mýtus o medovine, byl ve skutečnosti beze zbytku vymyšlen, aby mohl byt použit jako důkaz. Přesto se tato kniha přes všechny své nedostatky stává výchozím bodem pro vše, co bude následovat, neboť i když její důkazová část je velmi vratká, program nastíněný v úvodu nebude později nikdy zpochybněn.
Během následujících let Dumézil vytrvale přezkoumává tradiční otázky, které řešila, byť s nepříliš přesvědčivým výsledkem, srovnávací mytologie devatenáctého století, a to z hlediska inspirovaného jednak naturalismem Jamese George Frazera (jehož monumentální Zlatá ratolest dominuje nad veškerými mytologickými a folkloristickými studiemi té doby), a jednak lingvistikou: východiskem bádání je i nadále, stejně jako u jeho nešťastných předchůdců v devatenáctém století, onomastické srovnávání. Tak jako disertace Le fest in ďimmortalité vycházela z homologie ambrózie-a/wr/a, kniha Ze Probléme des Centaures je založena na homologii kentau-ros-gandhan>a, k čemuž mu Meillet navrhl připojit februus. Následují dva svazky sice menší rozsahem, ale inspirované stejným postupem: Ouranos-Varuna (1934) a Flamen-Brahman (1935). Georges Dumézil později tato díla, ovlivněná metodou mylnou už ve svém principu, zavrhl. V knize Le Probléme des Centaures lze sice shromážděné poznatky pro jejich vysokou dokumentační hodnotu eventuálně použít, ale hlavní myšlenka je opět mylná. Oura-
'siZU,V Flamen'BrahnWn nejS0U 0 nic C™W, Přesto ale
^:z^:T^"y zamčření Duméz,,ovy pozornost,
livľľnetdľHt^211^ rekonstrukcí bylo přinejmenším zdržen-
T'6"' nepřátC,ské- Ni,sso". m tehdy Jmdm řCCkeh0 nal>oženství, napsal o knize Le jel dul
ŽIVOT A DlLO O DUMÉZILA
mortalite velmi kritický posudek, Meillet sám, který zpočátku Du-mézila vyzdvihoval, se od něho postupně distancoval, neboť to, co prováděl jeho mladý žák, mu připadalo stále více riskantní a on nechtěl kompromitovat své postavení vůdčí osobnosti školy tím, že by podporoval opakování slepých uliček, v nichž zabředlo devatenácté století. O knize Lefestin ďimmortalité napsal velmi opatrnou recenzi a Dumézilovi poradil, aby pokračoval ve své kariéře mimo Francii, protože na francouzské univerzitě pro něj není místa.
V roce 1925 je Dumézil jmenován profesorem dějin náboženství na univerzitě v Istanbulu: Mustafa Kemal Atatiirk se doslechl, že religionistika je mocným prostředkem sekularizace, a prosadil ji do výukového programu všech vědních oborů včetně přírodních věd. Dumézil, který nemohl získat lektorské místo na univerzitě v Uppsale (tehdejšímu lektorovi se tam tak líbilo, že si každé dva roky smlouvu prodlužoval a odmítal se vrátit), přistoupil na toto náhradní řešení. Stráví v Istanbulu šest let, „ve všech ohledech nejšťastněj-ších v mém životě". Právě zde začal studovat kavkazské jazyky. V roce 1931 uveřejnil knihu La Langue des Oubykhs, o jazyce Uby-chů, národa, o němž se předpokládalo, že zmizel beze stopy po velkém exodu, který byl následkem ruské invaze na konci devatenáctého století, a byl znám jen ze značně neúplných a nepříliš zasvěcených prací Němce Adolfa Dirra, který jej znovuobjevil. Od roku 1931 do roku 1933 se Dumézil konečně stává lektorem na uppsalské univerzitě, kde se začne učit skandinávským jazykům.
Po návratu do Francie se ocitá v obtížné situaci. Z institucionálního hlediska nemá žák opuštěný svým mistrem, zejména když se jednalo o osobnost Meilletova formátu, nejmenší naději na univerzitní kariéru. Je tedy bez místa, několik měsíců pracuje pro deník LeJour, v němž řídí rubriku zaměřenou na zahraniční politiku (!)• Po vědecké stránce jeho mytologická bádání skončila fiaskem a tak začíná uvažovat o tom, že se bude beze zbytku věnovat kavkazské a arménské filologii. Na toto téma napíše mezi lety 1931 až 1938 devět knih*
Prozřetelnost mu však sešle dva muže, kteří mu pomohou se dostat z této nelehké situace. Sylvain Lévi jej vezme pod svou ochranu na École pratique des Hautes Études, v roce 1933 jej prosadí jako vedoucího semináře a v roce 1935 pověří řízením výuky. Velký vědecký přínos má pro Dumézila skutečnost, že se po tři roky účastní seminářů sinologa Marcela Graneta a naučí se od něho „ve
34
35
*IVOT A      () (j DUMÔ2IL
tvých ^ u e nc> ľŕf.tficcti letech, jak by měl vypadat textov, bo,     \ «A v nu c 1938 může započít druhé obdob Ä?*" Kulani ^umezilova
V m 8 1^30, v článku uveřejněném v Journal asiatique Geor Hunův.I prokázal, že společenské uspořádání společné Indům \ť** cům a Skythům bylo založeno na trojčlcnnosti společnosti Nebyla /de \ sak dosud určena hierarchie dotyčných tří stavů (u Skythů stáli válečníci nad knčžími), a především Dumézil sám si vůbec neuvědomoval důležitost rozčlenění, které doložil: „Po celém světě starých lndoíránců musel obíhat určitý počet legendárních příběhů stejného typu (nepříliš ambiciózních), jejichž účelem bylo objasňovat rozdělení (málo důležité) společnosti." O dva roky později ve stejném časopise jazykovědec Emile Benveniste převezme tento výklad a dodá mu větší rozsah: ukáže, že nejde pouze o společenskou strukturu, ale o pojetí světa, přítomné ve všech oblastech indo-íránské společnosti. V tomto okamžiku byl však Dumézil ještě soustředěn na královskou ideologii a nepomýšlí na žádnou analogii se západními Indoevropany.
K obratu dojde až na konci roku 1937 nebo na jaře 1938, během přípravy na jednu z přednášek na Ecole pratique des Hautes Études. Dumézil si náhle intuitivně uvědomil, že „vedle podvojného orgánu, který tvořili rex aJlamen D/a/w", existoval „další celek: pod rexem a nad pontifikem maximem umístěná hierarchie ťtiflamines maiores a v důsledku toho i bohů, jimž sloužili, Jova, Marta a Quirina". Tato kněžská trojice připadala Dumézilovi jako protějšek „společenské" trojice, která byla zjištěna u východních Indoevropanů, a vyvozuje z toho závěr, že tato trojčlennost činností nebo společenských kategorií je odrazem určitého pantheonu a obecněji určité vize světa; tu Dumézil později pojmenuje jako ideologii. S tímto objevem badatel seznámil nejdříve své posluchače (nepříliš početné) z páté sekce Ecole des Hautes Études v dubnu 1938, poté o něm referoval na dvou konferencích v květnu a v červnu na půdě Společnosti Ernesta Rena-na a ve Francouzském sociologickém institutu. Sociologové jej pnjai okamžitě a velmi příznivě: k navrženému schématu se přihlásil   a -cel Granet, stejné jako Marcel Mauss. Z filologů Benveniste, který obdobně jako další Meilletovi žáci stavěl negativně k prvním u žilovým spisům, se o něco později připojuje. Naproti tomu řton0^ historiků je obezřetnější: Piganiol se vyjadřuje s odstupem a postoj se brzy přemění v militantní nepřátelství. Text přednášky p
ŽIVOT A DlLO O. DUMfeZlLA
nesené ve Společnosti Ernesta Renana vychází v posledním ivazku Revue d 'histotre des religions ročníku 1938. Okolnosti zabrání, aby se tento článek setkal s větším ohlasem. Avšak v zahraničí někteří Čtenáři, kteří se později proslaví, přijmou navržené schéma, jakmile se s ním seznámí: keltolog Myles Dillon v Irsku a především íránísta Stig Wikandcr ve Švédsku, který přinese zásadní příspěvek v roce 1947, když prokáže trojfunkční strukturu velkého indického eposu -Mahábháraty.
Jen co Dumézil učinil svůj objev, pokusil se jej ověřit v různých oblastech indoevropské mytologie. Jako první z tohoto nového výkladu těžila mytologie germánská, nikoli ze záměru, nýbrž z důvodů ryze situačních: Paul-Louis Couchoud si u Dumézila objednal pro svou ediční řadu „Mýty a náboženství" knihu o Germánech a tato publikace byla prakticky hotova v roce 1938, tedy v roce objevu. Dumézil ji po této události okamžitě přepracoval a zařadil do ní čerstvě doloženou trojčlennost. Tím se vysvětluje poněkud neuspořádaný charakter knížky i to, že jsou v ní obsaženy úvahy, které s trojčlenností nemají nic společného.
První cyklus přednášek, v nichž se Dumézil snaží aplikovat trojčlenné schéma, byl v letech 1938-1939 věnován první funkci, neboli funkci vladařské. K této volbě ho nevedla pouze funkční hierarchie, ale také obeznámenost se svrchovanou vládou, které Dumézil nabyl ve svých předchozích pracích, zejména Ouranos-Varuna a Flamen-Brahman. V roce 1934 Sylvain Lévi „přijal náš spis Ouranos-Varuna, ale vznesl námitku: ,A co Mitra?' Začátkem roku 1938, během diskuse ve Společnosti Ernesta Renana o referátu, v němž jsme konfrontovali římskou hierarchii flamines maiores s bráhmanskou společenskou trojčlenností, vyvodil Jean Bayet už jen z názvu Jlamen Dialis obdobný problém: ,A co Dius FidiusV" Na základě těchto dvou připomínek Dumézil ukáže podvojný charakter vladařské funkce na dvojici Jupiter-Dius Fidius v Římě a Mitra-Varuna v Indii... Právč tato druhá dvojice dá název dílu, na kterém začal pracovat v roce 1937, před objevem trojfunkcionality, a které bylo uveřejněno ve velmi malém počtu výtisků v nakladatelství Bibliothěque des Hautes Études v květnu 1940, v době, kdy jeho autor byl povolán do armády. Kniha byla rychle rozebrána, ale nového vydání se dočkala až v roce 1948.
Od počátku zkoumání trojfunkcionality je Dumézilovo stanovisko pevné dáno a badatel je po téměř dvacet let nezméní: přes všech-
37
36
"> ^H'kN.ktcn■ l.lkox V pfistlln VVWni-
"■.....fko"sv,mv>',ik■*v 9n;0.pozzddij5í**•ä
•' * Mtuac. v ní> sc nachfcc "Km stále vicc
/daleka usiloval o onu 2^'^ ^Paratista ^''"vana od filologa Kon ZmZf Ä" ' ktert J« P™cm
- - noveny -«7, ApH^AA^11-lenu. . ,M,ě, usnadní: Dumézil se sno.il ľn ľ"' °kolnos' '""i. nakladatelství Galii, Í k crv ho vÍľ! ^
a padesátých Ic, obsahují jen závěry z přednášek pLlovenyet l-cole des Hautcs É.udcs a na Collěgc de Franee a autor je píše v podivuhodní krátkých odstupech. Rekord zde drží publikace Ho-race et les Curiaces, napsaná za necelé tři týdny.
Ve všech tčehto knihách je téma tří funkcí samozřejmě na prvním místi, není však proto ještč tématem výlučným, jak budou pozdčji tvrdit nčkteří kritikové. Dumézil se občas rozzlobil, když viděl, jak je jeho práce redukována na jedinou definici. Kromě tohoto základního tématu ozřejmilo bádání postupně další aspekty indocvropské ideologie: dvojí povahu svrchovanosti, existenci multivalentní bohyně, zakladatelské války, rituály Aurory... Historie se tak obohacuje o jistý záběr „ultrahistorie"; staré otázky, o nichž vášnivě debatovali dějepisci a filologové, se objevují v novém světle, ať už jde o problém tak zásadní, jako je historie založení Říma, nebo o nějakou záležitost specifickou, jako odmítání druidů zaznamenat své vědění písemně. Takové nové výklady vzbuzují přirozeně prudký odpor: „Otevíráte okna, čímž nutně vzniká průvan," řekne mu jedna z univerzitních kapacit. Nechybí však ani silná podpora_ kromě Bcnvenista je to hellénista Louis Robert, latiník Jean Bayct... V roce 1948 Dumézil začíná působit na Collěgc de Franc.■
Na konci padesátých le, téměř *^jf^*%Z> cích vykopávkách" ustávají, jejich
ské lingvistice, od války poněkud — ™ Jyľem (Ubychové. zil nalezl Ubychy mluvící svým původním W^nl J
kteří se uchýlili do Turecka, byli I****" "JgJ . .éméf uchoval, svou identitu, a splynuli s ^^J^Jt&WÍ-horečnatě se pustil do doplňování a ^»^Zll™* ných, příliš „impresionistických" líčeni; během deset,
ŽIVOT A Dli.O O DUMftZII.A
1957 až 1967, vychází sedm svazků a desítky článků, soubor dovršený knihou Le Verbu oubykh z roku 1975, „popisným a srovnávacím shrnutím, zabývajícím sc severovýchodními kavkazskými jazyky v jejich celku, ale představujícím též mistrovskou ukázku syntaktické a sémantické analýzy" (Charachidzc), jejímž spoluautorem je Dumézilův informátor Tevfik Esenc, poslední z Ubychů hovořících správné svým jazykem.
Indocvropská mytologie touto jazykovednou činorodostí pochopitelně utrpěla: několik oznámených titulů (Jupiter Mars Quirinus V\ Janus: Essai sur la jonction initiale chez les Indo-Européens occidentaux; Les Dieux souverains mineurs des Indo-Européens) nespatří nikdy světlo světa. Mezi roky 1959 až 1966 nevyjde žádná kniha o indocvropské mytologii. Avšak tato přestávka je zároveň přípravou pro třetí vývojovou fázi dumčzilovskcho díla: „Varován etruskou moudrostí, sledoval jsem blízkost jedenáctého hebdomasu, prahu, za nímž již člověku není dovoleno žádat o štědrost bohů. Jelikož nadešel čas, pokusil jsem sc tedy podat uspořádaný a ještě jednou zhodnocený obraz všeho podle mne pravděpodobného, co tento mnohonásobný výzkum odhalil." Výsledkem jsou knihy mnohem objemnější než předchozí, určené k tomu, aby „pro důkladnou pitvu dodaly co nej vhodnější mrtvolu." Mezi léty 1966 až 1979 vychází dvanáct bilancujících prací, zcela nových nebo prepracovávaj ících předchozí studie.
V osmdesátých letech Gcorges Dumézil vylepšuje ještě jedno staré dílo a také jednu ze svých úplně prvních bilancí. V časové tísni se odmítá pustit do práce na nových dílech, říká: „Omezuji se na publikování náčrtů projektů, obsáhlých témat, jež si bezpochyby zaslouží daleko více pozornosti, ale kterým již nemohu věnovat měsíce a roky, jichž by bylo zapotřebí. Jiní žáci v nich možná naleznou inspiraci nebo je alespoň prověří." Tři svazky mytologických nástinů vycházejí mezi lety 1982 až 1985. Když G. Dumézila 11. října 1986 zastihla smrt, pracoval na čtvrtém svazku.
38
Text, který následuje, může podat jen matnou představu o dráze, kterou Dumézil urazil. Přesto je to historicky nejucelenější záznam (měli bychom říci: nejméně stručný), jaký kdy Dumézil věnoval své
životní pouti. ,.
I
HLEDÁNÍ INDOEVROPSKÉ „IDEOLOGIE"
Stále mladé srovnávací studium indoevropských jazyků oslaví brzy své třetí půlstoletí: stopadesát let vývoje, přerušovaného převraty, které značně pozměnily jeho původní podobu. Průkopníci indoevro-pcistiky se zcela nevzdali snu o vzniku jazyka, o „prvotní řeči", a dokonce i ti, kteří nejdůrazněji trvali na tom, že sanskrt vůči jiným jazykům této rodiny není v pomčru rodičovském, sourozeneckém, byli jako uhranuti jazykem, který před nč předstupoval nikoli ve svěžesti prvotní látky, ale již zkoumaný a témčř rozpitvaný gramatiky, kteří byli pronikavější než jejich kolegové v Řecku a v Římč: dvě generace lingvistů tedy přisoudily indoevropskému jazyku navzdory svědectví většiny ostatních řečí zjednodušené hláskosloví sanskrtu. Samotný předmět nové vědy se nevymezoval snadno: velmi dlouho se badatelé snažili uchopit a znovuvytvořit indoevrop-ský jazyk, jakýsi akademický indoevropský jazyk, totiž ten, kterým se hovořilo, jak předpokládali, „v okamžiku rozpadu", a teprve krůček po krůčku poznávali, že již od doby prehistorické jednoty je nutno připustit různost dialektů, že přesuny populací, u nichž známe pouze výsledné stavy, byly od sebe časově často velmi vzdálené, a především, že důležité není rekonstruovat prototyp nebo se zdržovat neověřitelnou částí evolucí, nýbrž srovnávacím způsobem vysvětlit ty části, které známe. Přinejmenším, bčhem téchto změn v perspektivě a metodě, které všechny přinesly znatelný pokrok, „srovnavac. gramatika" nikdy nepochybovala o své legitimite ani kontinuite To nebyl úděl jiného druhu bádání, které se zrodilo témčř e stejné době a dostalo sesterské jméno „srovnávací mytologie", shod TJ SVCh° výzkumu> zvažování rozsahu a přesnosti tici aV.lolo meZ' ln1doevr°PSkými jazyky objevovali, si totiž grama-o něčem víc ľ SPľáVnč uvédomili.že takovýto soulad svědčí ^J'stc vznikalr * " ° Í?W samém- Jazykové společenství mohlo
politické jednot lČCht° VClmÍ Starých dobách bez raS0Vé neb° l"ry intelektuál^ ľ        bez minima společné kultury, a to kul-
Ualn'1 duchovn''. tj- převážné náboženské, stejné jako
40
lll-IDÁNl INDOUVKOPSKft „IDBOLOGIR
kultury materiální. Více či méně význačné pozůstatky stejného pojetí svčta, neviditelného stejně jako viditelného, musely tedy být rozpoznatelné po celém onom ohromném území dobytém během dvou tisíciletí před Kristem lidmi, kteří dávali stejné jméno koni, stejná jména králi, mrakům a bohům. S důvěrou, ba i s nadšením se tedy učenci vrhli do náročné práce. Byli to lingvisté a indologové: kdo jiný mčl k tomu více prostředků? Sociologie a etnografie neexistovaly a náboženství patřilo filosofům. Bohužel se ukázalo, že tytéž prostředky, které je zdánlivě kvalifikovaly, je hned na počátku odsoudily ke třem vážným omylům v úsudku.
Nejdříve k předmětu studia. Provádčla se opravdová „srovnávací mytologie". Samozřejmě, v těchto archaických společenstvích byla mytologie velmi důležitá a jsou to především mytologické texty, které máme k dispozici. Avšak mýtům nemůžeme porozumět, jestliže je odřízneme od života lidí, kteří je vyprávějí. Ačkoli byly určeny dříve nebo pozdčji - občas velmi brzy, jako v Řecku - k Čistě literární kariéře, nejsou nezávaznými dramatickými nebo lyrickými výmysly bez vztahu ke společenskému nebo politickému uspořádání, k rituálu, zákonu nebo zvyku; jejich úlohou je naopak ospravedlňovat i obrazně vyjadřovat velké ideje, které toto vše organizují a podepírají.
Nyní k metodo. Tato mytologie izolovaná od života, zbavená svého přirozeného zakotvení, byla vykládána pomocí apriorních systémů. Počátky „solární" mytologie a „meteorologické mytologie" jsou složité, ale vliv nejvčtšího indického vykladače védských hymnů byl bezpochyby dominantní. Čerpajíce ze Sájany, muži jako Max Müller zprvu pouze rozšířili několik odvážných tezí jedné domorodé školy na souhrn mýtů a na veškeré mytologie této rodiny. Dnes víme, že tváři v tvář mytologickému souboru musíme být skromnější, sloužit mu, a nikoli jej nechat sloužit, dotazovat se ho, a ne jej nastrkat do šanonu dychtících po naplnční materiálem, respektovat především jeho bohatství, rozmanitost, dokonce i rozpory. f
Konečně ke vztahům mezi mytologií a jazykovědou. Ncmluv.m o teorii, která dělala z mýtu nemoc řeči. ale o něčem vážnějším. Prvm komparatisté si vytkli jako hlavní úkol stanovit božskou mužskou nomenklaturu. Souzvuk určitého indické o jmen. a £ *ho řeckého nebo skandinávského jména jim připadá, soucas ka, že srovnávají srovnatelné, a jako známem, M^J"*«g ská koncepce je dostupná. Jenže jak plynul čas, jen velm. malo z těch
41
"VOI A Dh.o Q. DUM 1-7
II A
«° ™™ ^» n*JaW náročnější fonetické zkou*
»mohl» «voHt pár s indickou Saraniú ani ľ n fCCká Eri«ys
ncm Yrtrou. Nejvíce nezpochybnitelné Se proievľn^088dém°-
u v**Mi P.ause je „nebe" orientováno zcela
H.a nebo u římského Jova a toto srovnání neřekn £Ä ^
Tyto th vrozené slabiny způsobily, že nokhrfv h • . a dokonce i úsudku byly utraly be^fe rovan,. jakmile se dostavilo, bylo kruté. Opuštěna lingvistv kw ěím dá. tím více uvědomovali pravidla a meze svíÄ se srovnávací mytologie toho, že byla vyškrtnuta z katalogu serióz nich včd. Pokus některých svědomitých učenců nahradit exegetický nástroj úlitbou slunci a hromu ji nemohl rehabilitovat.
A přesto si původní myšlenka zachovala veškerou svou sílu. Ať předpokládáme sebevětší časovou vzdálenost migrací, ať byl podle našich představ společný indoevropský jazyk na počátku sebevíc rozrůzněný, splnil nicméně jakožto jazyk svůj účel - být úložištěm a nositelem myšlenek -, a nepravděpodobné je a zůstane, že lidé, kteří posléze mluvili jazyky, jež z něj vzešly, by si byli nic z těchto myšlenek neuchovali, nic nezaznamenali ve svých nejstarších dokumentech. To je důvod, proč v posledních padesáti letech se malá skupina lidí podjala úkolu znovu zkoumat toto studijní pole, teoreticky sice nezpochybnitelné, ale, jak se zdálo, prakticky nedostupné.
Tápání trvalo dlouho: bylo snadnější omyly v základu „komparativní mytologie" vytušit než je přesně definovat a hlavně napravit. Navíc každý z nových průkopníků přicházel se svým vlastním dílem iluzí. Osobně jsem se mezi lety 1920 až 1935 nadále domníval, ze některé z dřívějších onomastických rovnicí, nejsnáze obhajitelnycn, mohou pod podmínkou, že se jim dostane omlazujícího osvětlen, a ze zdrojů nového světla jsem kladl na první místo Zlatou na stopu důležitých skutečností. Proto byly <^£5 ^orný čtyřem starým problémům, oněm, na ktere již pred sto lety P nily dvojice slov ambrosie-amrta (1924), Kentaurov -gandhar
(, 929), úranos-Varuna (1 ^^^^ľ^ související, Jiná naděje, ne méně tradiční nez Mnj*^ nejbohat-způsobila, že jsem očekával mnoho od kromě termí-
šich mytologií z indoevropské rodiny, recke a nd.cke.   o ^ ^ nu flám* to bylo vždycky určité námětech spojovalo s určitým slovem védským.
42
I. HLEDÁNI INDOEVROPSKÉ JDEOICHW
Mimoto, ačkoli jsem si byl vědom, žc mýty nejsou autonomní oblastí a že vyjadřují hlubší společenské a kulturní skutečnosti, neviděl jsem v případě Indoevropanů jasné, jaké by to měly být skutečnosti, ani jak je postihnout, a nadále jsem na mýtech zkoušel konfekční uniformy: byl jsem silněji poznamenán Zlatou ratolestí než francouzskými sociology, spojoval jsem ambrózii se svátkem
0
jara, Kentaury s maškarami na přelomu roku, Urana s královskou funkcí plodnosti a - obzvlášť násilně - flamena a brahmana s obét-ním kozlem (scapegoat), který byl tak drahý starému mistrovi.
Zkrátka, tak jako to dělalo devatenácté století, domníval jsem se stále, že látku srovnávací mytologie lze redukovat na řadu problémů vzájemně sice spojených, ale jinak zcela autonomních, bez hierarchie, z nichž každý si žádá a zároveň umožňuje individuální řešení.
Rozhodujícími lety, stále pokud jde speciálně o mne, bylo období 1935 až 1938. Párem jlamen-brahman jsem právě vyčerpal svou zásobu tradičních problémů a neúspěch byl zřejmý, v posledním pokusu dokonce hraničil se skandálem: nezbývalo mi než udělat si přestávku a zamyslet se nad těmito omyly. Na druhé straně, v roce 1934, po spěšném, ale intenzivním průpravném studiu, jsem na
0 0
Ecole des Hautes Etudes začal navštěvovat semináře jednoho člověka, kterého jsem do té chvíle zdálky nesmírně obdivoval, sinologa Marcela Graneta; po tři roky, po boku Maxima Kaltenmarka, Rol fa Steina a Nicole Vandierové - více nás nebylo - jsem poslouchal a pozoroval tohoto velkého ducha, jak proniká, se stejnou jemností a respektem jako energií, do pojmové podstaty textů na první pohled bezvýznamných, až nezajímavých; nemyslím, že ukřivdím některému z dalších svých učitelů, když prohlásím, že právě tváří v tvář tomuto učenci, v malém sále našeho religionistického odděle-ní na Ecole des Hautes Etudes, jsem pochopil ve svých více než pětatřiceti letech, čím by měl být výklad textu. Navíc, již v samotném omylu byla jedna příznivá okolnost, která připravovala nápravu: od mé knihy o Kentaurech, přinejmenším pokud jde o Řím, mi určité vztahy mezi Luperky a královským úřadem pootevřely odlišné pohledy na statut rexe, než byly názory, které hlásal Frazer; přestože byla špatně formulována a špatně vyložena, problematika Uranos-Varuna a Jlamen-brahman mě posléze udržela v oblasti královské ideologie a - mezi troskami tolika konstrukcí - srovnání páru, který védský rádžan tvořil se svým knězem bráhmanem, s podvojným orgánem, který podle jasné definice Tita Livia tvořil rex
43
« ľ"'" • Mavních flaminů. mi nadále připadal* u--.no veske* .ntcprctacc. 2cjména on/S^^pla^ jsem tehdy právě předkládal. A koneční ji* nľÍS*** které svůj čas jiný údaj. k jehož zjištění jsem sám „?    * čckal na závažnost jsem si neuvědomil a který jsem považo  i    ■ *lc jchož kurm/itu: v jednom článku z roku 1930jsem na ok  ..alzoIovan°u evropského programu hlásal - oproti dobovým nochľľ^0 Índo" pojetí společnosti, které vyústilo v kastovnísystém 222?:"* společenských stavů - bráhmanů-kněži, kšatnju-bojľvnľkuľ"?' jú-pastcvců-zcmčdčlcú - je již indoíránské a lze je „Í 2? u asijských Íránců, ale i u jejich evropských bratří, Skythů aT konce, až po naše časy, u skythských potomků, Osetu ze severního Kavkazu; o dva roky později Emile Benveniste, kterého tato otázka zajímala odjakživa a který laskavě pročetl a v korekturách vylepšil mé pojednání z roku 1930, potvrdil ještě novými argumenty indo-íránskou povahu trojčlenného společenského uspořádání.
Toto setkání, nebo spíše vzájemné prolnutí toho všeho - námitek druhých i mých vlastních, příkladu nedostižného mistra, důvěrné znalosti látky, kterou jsem nešikovně, nicméně neustále prepracovával - vyústilo náhle, na jaře roku 1938, do prvních řádek nové formy srovnávací mytologie, která ještě nebyla prosta iluzí, ale také neměla nedostatky svých předchůdkyň, a s níž jsem od té doby nepřestal pracovat, aniž jsem nalezl důvod pro rozsáhlá přehodnocení. Během školního roku 1937-1938 jsem se chtěl v jednom přednáškovém kursu na École des Hautes Études, který byl věnován souvztažnosti védských bohů Mitry a Varuny, naposledy pustit do dráždivého problému Jlamen-brahman a zdržel jsem se při přezkoumávání údajů. Jeden z nich, kterému jsem až dosud nevěnoval pozornost, mne náhle zasáhl: vedle podvojného orgánu, který tvoří rex z Jlamen Dialis, existoval další celek: pod rexem a nadpontijikem maximem umístěná hierarchie tří Jlamines maiores a v důsledku toho i bohu, jimž sloužili, Jova, Marta a Quirina. Tato theologická struktura' ještě nevysvětlená a ostatně přehlížená, ačkoli její předHmsky c rakter byl prokázán identickou strukturou (Juu-, Mart-, vy'™m theologie Umbrijců z Iguvia, mi připadala souběžná s úspora varny, společenských stavů v Indii: navzdory tehdy novým ^ oblíbeným jiným tvrzením, polem Martova zájmu je nepop cn(> válka; nad Martem Jupiter, nebeský bůh, dárce moci rf ^» spravuje nejvyšší posvátné věci; pod Martem, jlamen U
i.
hledáni indoevropské JDEOLOOIE
jak ukazují všechny jeho známé úřady, je ve službách zemědělství, přesněji zrna, na což odkazuje též svátek jeho boha, takzvaná Qui rínalia, a jeho jméno jej zároveň sbližuje s Quirity, které latinský slovník stavěl do protikladu vůči milites. Tento první srovnávací pohled, pro Jova a Quirina nedostatečný, byl navíc sveden z cesty přílišnou váhou, kterou jsem přikládal indickým společenským stavům v problému, v němž se právě objevily, v problému vztahu mezi typy svatých mužů označovaných slovy Jlamen a brahman. Poznámky, které jsem uchoval z tohoto dávného semináře, nesou v tomto směru příznačný název: „Jupiter Mars Quirinus: sacerdotes, milites, quirites". Tato formulace nebyla příliš dobrá a obsahovala zárodek pseudoproblémů, které mě připravily o spoustu času, jako například: proč každý z římských bohů oněch tří úrovní má jednoho jlamena, zatímco ve struktuře varny se bráhmani objevují pouze na první úrovni, ale zato ji zaujímají jen oni? Nicméně podstatného poznání bylo dosaženo: nejstarší Římané, Umbrijci, přinesli s sebou do Itálie stejné pojetí, jaké znali též Indoíránci a na kterém zvláště Indové založili svůj společenský řád. Bylo tedy třeba klást toto pojetí zpět do indoevropských časů a v důsledku toho pátrat po tom, co z něho přežilo, nebo po jeho stopách u jiných národů této rodiny. Tento závěr se rychle ukázal jako správný prozkoumáním božské trojice, která byla uctívána v chrámu staré Uppsaly a která ovládá skandinávskou mytologii, obecněji pak rozborem obou velkých oddílů tohoto pantheonu, bohů Ásů, k nimž náleželi Ódin a Tór, a bohů Vanů, z nichž nej populárnější byl Frey.
Nemohu zde shrnout práci následujících třiceti let. Řeknu pouze, že určitého rozhodujícího pokroku jsem dosáhl toho dne, kdy jsem si někdy kolem roku 1950 uvědomil, že „trojčlenná ideologie" není vždy nutně v životě společnosti doprovázena reálným rozdělením této společnosti podle indického vzoru, že může naopak tam, kde ji zjistíme, být jen ideálem (kterým již není a možná nikdy nebyla) a zároveň prostředkem analýzy a interpretace sil, které zajišťují běh světa a život lidí. Prestiž indické varny tedy padla a mnoho pseudoproblémů tím zmizelo, například ten, o kterém jsem se právě zmiňoval: římští Jlamines maiores neodpovídají stavu bráhmanů (bráh-mána), a typ kněze nazývaného Jlamen v jeho vztazích k jeho příslušnému bohu, je třeba srovnávat s něčím jiným, totiž bráhmá-nem v úzkém a původním slova smyslu (je to jeden ze tří hlavních kněží při každé obětní slavnosti). Tak se rýsovala v zdravější podo-
45
44
*'VOTAIJ(U) g DUKlfi/I|A
p.MI
ŕ nehol společenské m/dclení ve vlastním slo ,M,/ť l"1™" - "ínoha aplikací, která často ohyW S,ľysluJc »lc hon Pi .u>,nns koncepce toho. čemu se podle máho^T° °Stalní spalna /volené**, ale nyní již užitého, začalo mľľSí^ ..lunkei" foité více než kněží, válečníci a výrobci ai noďTI ľ* W oni se nad nimi jejím prostřednictvím vyjadřují hierareriick huláne ..funkce" svrchovanosti magické a právní, fyzické a z ^T' vojenské síly. mírového blahobytu a plodnosti. ' J 8
Avšak dokonce již před touto opravou, hledisko přijaté v roc 193« rozptýlilo iluze z roku 1920, které navazovaly na ony z devľ tenáctého století Mytologie byly zařazeny zpčt. jak jim přísluší do" celku náboženského, společenského a filosofického života lidu, ktc-r\ je praktikoval. Na místo izolovaných a tím i nejistých údajů se pozorovateli nabízela obecná struktura, v jejímž širokém rámci nacházely jednotlivé problémy své přesné a vymezené místo. Shoda vc jménech bohů ztratila nc-li veškerou zajímavost, pak přinejmenším svou ncoprávnčnou nadřazenost ve prospčch jiné shody, shody konceptů a především artikulovaných soustav téchto konceptů. Svědectví Řeků, kritických, novátorských a tvůrčích, ustoupilo svědec-tvím konzervatívnejších národů, především Italiků a Gcrmánů. A konečné nové interpretační nástroje nebyly převzaty ze starších teorií, frazerovských či jiných, ale vzešly z faktů, a úkolem exegeta bylo pouze tato fakta pozorovat v celém jejich rozsahu, s jejich veškerými jak implicitními, tak explicitními výpovčďmi a se všemi jejich důsledky. Po pravdč řečeno, nešlo již o „srovnávací mytologii": pravé v této dobé jsem diskrétne, aniž jsem nčkoho upozornil nebo si toho nékdo všiml (jinak by k tomu bylo třeba přinejmenším ministerského rozhodnutí), nechal zmizet z názvu svého oboru na École des Hautes Études ono úctyhodné označení, které Sylvám Lévi v roce 1935, krátce před svou smrti, velkoryse navrhl. Od té doby se tisklo: „Srovnávací studium indoevropského náboženství". Ale ani to již nestačilo. Když v roce 1948 Collégc de France rozhod-la přijmout nový studijní řád, můj věhlasný patron doporučil znzen stolice „indoevropské civilizace". . ,
Od roku 1938, kdy sám uveřejnil druhý článek o indo.ranskyuj společenských stavech, Emile Benveniste nepřestal podporo ^ moje bádání a hned po skončení války rozšířil své vlastní s uu
nu  Itilii   O nÄrn nvwAMti Ir nám nřinniili význační kOlCg'
i um
iiiujv uuuuiii u lineu po NMHKťin vaiivy iimahu -----
na Itálii. O nčco pozdčji se k nám připojili význační kolegove, komparatisté nebo specialisté na různé oblasti indoevropskeho
svčta. V indologii šel příkladem tehdejší docent v Lundu Stig Wi-kander, jehož objev zásadního významu rozebírám v první části této knihy. Můj vlastní nástin íránských údajů doplnili a vylepšili Kaj Barr v Kodani, Jacqucs Duchcsne-Guillcmin v Lutychu, Gco Widcngren v Uppsale a drahý zesnulý Marijan Molé v Paříži. Jan de Vrics v Holandsku, Werner Betz v Mnichově a Edward G. Tur-villc-Pctrc v Oxfordu, i když vyjádřili svůj souhlas s tím nejpod-statnčjším z mých závěrů o germánské oblasti, přispěli k nim mnoha cennými úpravami. Rozluštění lineárního písma B umožnilo rozšířit trojčlennost na nejstarší známou řeckou společnost: byl to přínos L. R. Palmcra v Oxfordu a Michela Lejeuna v Paříži, zatímco Francis Vian v Clcrmont-Ferrand s úspěchem ve stejném duchu interpretoval některé skutečnosti klasického Řecka. V Los Angeles probíhá již osm let z podnětu Jaana Puhvela čilé vědecké bádání podle téže metody. Dovolte mi připomenout se zvláštní vděčností přínos stejně rozmanitý jako původní, kterým byla po dobu dvaceti let práce mého nejstaršího spolupracovníka Luciena Gerschela, stejně jako brilantní publikace, kterými na sebe před pěti lety upozornil mladý japonský učenec Atsuhiko Yoshida, působící v Paříži. Konečně bych chtěl vzdát hold Hermanu Lommelovi. který si dávno přede mnou přál obnovení těchto studií a který se shovívavou sympatií přijal mé omyly a neustále mě pak povzbuzoval na nové cestě; sám na své frontě pokračuje v publikaci komparativních dějin indického a íránského náboženství, které lze bez
problému sladit s mou prací.
Výzkum se rozšířil na všechny oblasti indoevropského světa a na všechny typy děl, které jsou obvykle vytvářeny lidským myšlením a které jc třeba dobře rozlišovat navzdory jejich neustálé vzájemné komunikaci a základní jednotě: na theologii, mytologii, rituály, instituce, a také na onu oblast jistě tak starou jako nejstarší hovořící společnost: na slovesnost. Toto bádání se snažilo zachovat si stav autokritičnosti, předchozí výsledky jsou neustále přehodnocovány ve světle výsledků nových. Konečně, po zhruba desetiletém omezení se na právě rozpoznanou ústřední strukturu, se výzkum znovu obrátil, vybaven metodou a řídícími koncepcemi, jež byly pro tento velký námět vypracovány, k jiným látkám omezenějšího dosahu, a setkal se tak například u bohyně a rituálů úsvitu v Indu a v Římě s podnětem k restauraci „srovnávací solární mytologie", po pravdě řečeno značně odlišné od té staré.
47
46
ŽIVOT A Pll-OG  I) U M ŕ ZIL A
tJ    „Vní do několika knih bilanci tohoto dlouhého úsilí. Po-1 ŕZn   é to bilance opozdená, ale z hlediska vykonané práce kudjdcomn  i      ^ _ pros(fcdniclvím ruznych spisů jistě až
SfSL^. ale především ve svých přednáškách na École des £2 a Poté na Collěgc de France - jsem rozmnožil přístupy, ,1 odvolání potvrzení a také obrany a protiútoky, s příjemným že látka byla v mých rukách nekonečné tvárná a zdokonali-Mná,CKdyby mi k tomu nenutily biologické prognózy, byť optimistické nedával bych jí zdání uzavřenosti, které moji mladší žáci - což je štčstí jaké by si každý z nás mčl přát - zanedlouho usvědčí ze lži. Vím až příliš dobře, co by v tomto výkladu a v těch, které budou následovat, ještě vyžadovalo prověrku časem. Pokud bude čtenář tu a tam podrážděn, prosím jej, aby jako polehčující okolnost nezapomněl vzít v úvahu, že před třiceti lety ještě žádný z problémů, které jsme zde načrtli, s výjimkou jednoho - otázky funkčního zařazení tří nartských rodů, která přešlapuje na místě již od třicátých let - nebyl a ani nemohl být položen.
Toto zhodnocení je edičně rozvrženo do dvou řad knih, první se bude týkat náboženských a institucionálních skutečností, druhá literatury. V těchto dvou řadách je zejména ta první věnována ústřednímu tématu, na němž jsem pracoval nejvíc: ideologii tří funkcí.
Z věrnosti k titulu, který potřikrát zastřešil první přestávky v bádání (mezi léty 1941 až 1949), ponese zhodnocení náboženství název Jupiter Mars Quirinus, ačkoli čistě římská data byla vyčerpávajícím způsobem pojednána v mé poslední knize La Religion ro-maine archaíque (1966). Kdybych měl na to čas, pokusil bych se udělat nezávisle pro védské Indy, pro Íránce a pro Skandinávce totéž, co jsem učinil v tomto rozsáhlém spise pro Římany: ne pouze ukázat, co každý z těchto národů zdědil z indoevropských časů, ale i umístit toto dědictví do celku náboženství, zkrátka vytvořit historii zkoumaného náboženství, ve které by údaje získané komparativně byly užity obdobně jako údaje již známé. Měl bych se však omezit na pouhou jedinou knihu, méně bohatou a méně vyváženou, a ponechat mym následovníkům péči o dodatky. A vylíčím v ní navíc také Pro poučení studentů, jakou cestou se ubírá bádání, s jakými obtíže-i« jsem se setkal, jakých chyb jsem se dopustil, a jaké úvahy je uvedly na pravou míru.
JSíÄÄideo,ogie tří funkcí Je námětem této knihy- Je-
jsem dal přednost před druhým z obou témat pouze z důvodů
i   hledáni indoevropskě „ide0l00ie"
pohodlnosti. Z literatury můžeme v těchto nejstarších dobách uvažovat prakticky pouze o dvou formách: o lyrice a vyprávění, a -poncchámc-li stranou pohádky - druhou z nich lze dostatečně definovat - ať již je podána veršem, prózou nebo ve smíšené podobě -terminem epos. Je přitom samozřejmé, že epos v sobě v zárodcích skrývá literární žánry - historii, román -, které se z něho dříve či později vydělí, a také že mezi ním a pohádkami dochází k neustálé oboustranné komunikaci. O takto pojímaný epos zde půjde.
Některé z nejužitečnčjších výrazů ideologie tří funkcí skutečně nalezneme v epických dílech: dokonce i v lůně společností, ve kterých trojčlennost záhy pozbyla veškerou aktuálnost, si přesto udržela dostatečnou prestiž na to, aby v průběhu staletí podporovala heroická vypravování, často velmi populární. Především tři národy z ní značně těžily: Indové v Mahábháratě, Římané v líčeních „historie" svých počátků, a stejně tak, ve svých legendách o nartských hrdinech, i jeden malý národ ze severního Kavkazu, jehož význam pro veškeré druhy komparativních studií stále roste, totiž Osetové, poslední potomci Skythů. Tyto tři oblasti tvoří první tři části knihy, a jsou pojednány v opačném pořadí, než ve kterém byly rozpoznány a prozkoumány.
Členění nartských hrdinů do tří rodů upoutalo moji pozornost v roce 1929. První z nich je definován inteligencí, druhý tělesnou silou a třetí bohatstvím, což je potvrzeno jejich příslušnou úlohou ve vypravování. Vzhledem k tomu, že Skythové patří k Íráncům, zdůraznil jsem okamžitě (1930) shodu tohoto rozdělení s indickým a avestským pojetím tří společenských stavů - kněží-učenců, válečníků a výrobců -, pojetím, které ostatně dosvědčuje již legenda o původu Skythů, kterou čteme v Hčrodotovi. Avšak využití této skutečnosti bylo možné až mnohem později, po uveřejnění rozsáhlé sbírky nartských legend, ne pouze osetských, ale též sousedních národů - ab-cházských, čerkeských a čečenských -, které je převzaly od Osetu.
V roce 1938, během týdnů, které následovaly po trojfunkčním výkladu prekapitolské trojice, jsem rozpoznal ve zprávě o „zrození Říma" ze tří již dříve existujících složek - Romulových Proto-Ří-manů, Lucumonových Etrusků a Sabinu Tita Tatia - druhou aplikaci ideologie, která již v čele pantheonu seskupila Jova, Marta a Qui-rina. Etnická vymezení složek se zde jasně zdvojují vymezeními funkčními: Romulus, král, jedná na základě své božské krve a božských příslibů, jichž využívá; Lucumo zasahuje ze své strany jako
2lVOTADll-OO.DUMÉZÍLA
.   Ilfli válečník; Tatius a jeho Sabinovó přinášejí do cistv proftsionj»m . bohatstvít auitas opes. Poté, v roce
společnosti spoíc ^_ proto_Říniany a Sabiny, která připravovala ,939, byla válka |cna jako římská historizovaná forma urči-tološťnstné sP°Jcnskandinávci využili v mytologii a aplikovali na té tradice,pQ válce, jejíž protichůdné epizody mají stejnou
intenci jako e
izody z války mezi Romulcm a Taticm, se Ásové, k° Ta válečníci, a Vanové, bohatí a rozkošničtí bohové božští magov cc|istvou božskou společnost. Prozatímní vý-spojuj., aby vy v rocc 1941.
■tÄ^ *švédský k0,cga stig Wikander uvcřej-
nil na nčkolika stránkách objev, který má velký dopad na studium nejen písemnictví, ale i náboženství staré Indie: božští otcové Pánduovců to znamená pěti nevlastních bratrů, kteří hrají hlavní roli v průběhu celé Mahábháraty, nejsou nikým jiným než božskými patrony tří funkcí védského náboženství ve značně archaické, téměř indoíránské podobě; pořadí narození jednotlivých Pánduovců odpovídá hierarchickému pořadí jednotlivých funkcí; synové prokazují za všech okolností povahu odpovídající způsobu jednání svých otců; paradoxní manželský svazek, v němž pět bratrů sdílí jedinou choť, je transpozicí určitého - tehdy právě rozpoznaného - indoev-ropského theologému.
Tato tři zjištění se stala výchozím bodem dlouhých výzkumů, které prozatím vyúsťují do této knihy. V každé oblasti jsou vztahy mýtu a eposu odlišné, rozdílné jsou také předložené problémy obecného rázu. Všechny nejistoty nebyly samozřejmě rozptýleny, ale napříště však alespoň víme jak, s jakým záměrem a pomocí jakých postupů byla vytvořena zápletka Mahábháraty, jak a na základě jaké látky byly vymyšleny, bezpochyby velmi vzdáleně od skutečnosti, starobylé dějiny Říma, jak a v rámci které velmi staré tradice byly ustanoveny společenské vztahy nartských hrdinů. Byly tak vyřešeny tři důležité literární problémy, z nichž první dva byly více
nýchlbat"třCtí V P°Sledních padesáti letech Předmětem nckoneč-Model mytické exegeze, který Wikander sestavil pro Pánduovce, hrdinľJľ2Í? r°ZŠÍřen na vrchný jenom trochu významné
cové prast     >0°,: SP°,ečná ŽCna' Starší bratr' oteC 3 dV3 Stľý' zapřisáhleišTn V?ľh?vatc,é» synové> nejužitečnější spojenci a nej-J  nepřátele Pánduovců věrně reprodukují odpovídající
50
i   hledaní indoevropskbJDKOI.OGIK"
božské nebo démonické vzory, nčkdy (otec a strýcové, synové) theologické struktury natolik soudržné, jako jsou struktury náležející bohům tří funkcí. Do lidských postav zde tak byl operací stejně důkladnou jako vynalézavou přenesen opravdu celý pantheon - a jak bylo rozpoznáno u Pánduovců, pantheon velmi archaický, nc-li předvédský. Oni dávní autoři, vzdělaní, obratní a vytrvalí v úmyslu znesnadňovaném zvláště rozsahem díla, úspěšně vytvořili svčt lidí zcela k obrazu mytického světa, tak, že byly zachovány vzájemné vztahy bohů a též démonů, jichž jsou hrdinové vtěleními nebo syny. Avšak tento svčt lidí postavili jeho tvůrci na zápletce, která sama rovněž není výtvorem čisté obrazotvornosti: velká krize stavějící Pánduovce, syny bohů tří funkcí, společně s vtělenými bohy, kteří je podporují, proti vtěleným démonům, jimiž jsou jejich zlí bratranci, je kopií, převedenou do měřítka celé dynastie, určité kosmické krize - bitvy bohů a démonů, téměř totálního vyhlazení světa, po němž následuje znovuobnovení - jejíž verzi Rgvéd nezachoval, ale která se, mimo Rgvéd, připojuje k eschatologiím Íránu a Skandinávie. „Historie, nebo mýtus?" tázali se na Západě po celé devatenácté století a v první polovině století dvacátého. Samozřejmě mýtus, musíme nyní odpovědět, mýtus dovedně zlidštěný, ne-li historizovaný, který nějakým „faktům" neponechává místo, či, pokud zde na počátku nějaká fakta byla (jakási bitva na poli Kuruk-šétra, jakýsi vítězný král Judhišthira...), natolik je překryl a transformoval, že se po nich nezachoval žádný identifikovatelný pozůstatek; teprve později, genealogiemi, Indie, aniž o to zvlášť dbala, situovala tyto události ve vztahu k historii a poskytla tak evropským učencům falešné vodítko, jehož oni se neopomněli chopit.
V Římě, paradoxně, „historie" předešla epos: Ennius jen zveršo-val dílo letopisců. Jak ale pracovali letopisci, když chtěli ukázat počátky Říma, první krále a především válku mezi Protořímany a Sabiny, která byla pokládána za přípravu syneicismu, to znamená založení celistvé a jednotné společnosti? Nepostupovali jinak než autoři Mahábháraty, s tím velmi podstatným rozdílem, že zcela určitě nepřevádčli mýty o bozích (o Jovovi, Quirinovi atd.) do lidských příběhů (o Romulovi, Tatiovi atd.), ale použili určitý druh folkloru, ve kterém, ve stejném smyslu jako v theologii, ale nezávisle na ní, to, co trojfunkční ideologie obsahovala z poučení a tradičních scén, bylo již aplikováno na život lidí. Pokrok v této oblasti bádání vyznačovaly dlouhé diskuse, ba polemiky, z nichž už zde
51
ŽIVOT A DlLOO. DUMÉZIL
* hmslcé h,s,ono. by,' pochybného původu, ani* bvchoľvľ I i
sc pfesc
odpor všech těch m0logft,W^ vS^hny vzájemné spory shodně považovali za jediné c
ľ laS,mkV. t(ít0 I?**7 ^ *<** dokonce i domyslnosti, mi však byly u prospěchu. Během jednoho desetiletí po uveřejnění spisuj Mars Qumnus z roku 1941, v Naissance de Rome a znovu v Jupiter Mars (Jumnus /Kjscm zkompromitoval ta ncjzřcjmčjší konstatováni tezi, která mi připadala jako jejich nevyhnutelný důsledek že totiž primitivní římská společnost byla doopravdy rozdělena do funkčních stavů a že tři romulovské kmeny Ramnes, Luceres a Titi-enses byly nejdříve charakterizovány po způsobu indické varny a definovány na základě jedné ze tří „funkcí". Trvalo mi dlouho, za což se omlouvám, než jsem pochopil, že srovnávací studium legend o podobných skutečnostech nemůže nic říci. Za dalších deset let jsem ale dospěl k tomuto odvolání, a to v nejširším dosahu: má práce nedovoluje rozhodnout, zda u počátků Říma byli Či nebyli Sabinove a syneicismus; ukazuje pouze (což může být vhodné omezení pyšné svobody archeologů a historiků), že vyprávění, které čteme o tomto syneicismu, s úlohami, které připisuje Protořímanům a Sabinům, a ve verzi o třech rasách i Lucumonovým druhům, lze zcela objasnit jak ve struktuře, tak i v detailech pomocí ideologie tří funkcí a skandinávskou paralelou, a ukazuje též (což je důležité pro historika náboženství), že letopisci, a až do doby Augustovy i jejich žáci, básníci, si zcela uvědomovali dvojí povahu této události a jejích účastníků, jak etnickou, tak funkční, že syneicismus vytvořil společnost, které se dostalo zvláštního příslibu nejvyššího boha a jejímž hlavním rysem byla bojovnost. Vznikla tak společnost ,jo-vovská" a „martovská", prostřednictvím Romula a jeho druhů, případně s posilou válečníka Lucumona, ale také - přispěním Sabinu -bohatá a plodná, „quirinovská". Vše, co moje práce dovoluje předpokládat o Ramnes, Luceres a Titienses je, že letopisci a jejich pokračovatelé je, jak se zdá, pokládali - možná nepodloženě, možná jen vlivem logiky vyprávění - za „funkční" ve stejném smyslu jako etnické složky, z nichž podle nich tyto kmeny vzešly.
Avšak epos v v Římě dočkal vůči „--------- .
ní kapitola druhé části této knihy ukazuje, jak Vergilius, když
íichž podle nicn tyto Kmeny va*iy. nejpřísnějším slova smyslu, totiž homérsky, se iči „historii" velkolepého zadostiučinění. Posled-
I IIUÍDÁNl indoi-vropské jdbolooie-
popisujc v šesti posledních zpěvech Aeneidy usazení Trojanů v Latiu, přizpůsobil válku, kterou zbožný Acncas, posílen Tarcho-novými etruskými jednotkami, vedl proti zemědělskému obyvatelstvu bohatého Latina, a dále syneicismus, který tuto válku ukončil, obrazu „zrozeni římské trojčlennosti" a jak na každého z aktérů dramatu, jež vymyslel - Trojany, Etrusky a Latiny; Aenea, Tarcho-na a Latina - věrně přenesl funkční hodnotu, kterou letopisci přiřkli každé z římských etnických složek. Rozpoznání tohoto záměru umožňuje pochopit změny, které Vergilius vnesl do lidového podání legendy o Tróji, zejména pokud jde o úlohu Etrusků a povahu krále Laurentů.
Soubor legend, který na Kavkaze vytváří nartský epos, je jiného druhu, přinejmenším na první pohled. Když začal být znám, v polovině devatenáctého století, patřil do lidové slovesnosti a uchovával se v repertoáru rolníků-specialistů s vycvičenou pamětí. A bezpochyby tomu tak bylo po staletí, ba co se týče jádra tradice dokonce již od dob skythských, soudě podle pozoruhodného zachování zvyků známých již řeckým a latinským autorům. Avšak stěží můžeme připustit, že neexistovali autoři, v tom nejběžnějším slova smyslu, uvědomující si, co vytvářejí, a znalí toho, jak to vytvářejí: i když jsme odsouzeni k tomu, že nikdy nepoznáme tyto počátky, termín „lidová slovesnosť1 by nás neměl zmýlit. O nic více než v Římě se nezdá, že by došlo k masivnímu převedení původní mytologie do epických dějství, třebaže hrdina jako Batraz si přivlastnil zvláštnosti skythského Area; avšak ideologie tří funkcí, kterou Skythové sdíleli sc svými íránskými bratry a indickými bratranci, je v nartském eposu jasně čitelná. A to už zavdává podnět k údivu. Již u Skythů, jak soudíme podle Hérodota a Lúkiána, ony „tři funkce", přítomné v legendě o počátcích, neurčovaly společenské uspořádání; a ještě méně tak činily u jejich potomků Alanů, z nichž pocházejí Osetové. A přesto po dvou tisících letech, nikoli pouze v rámci tří funkčně vymezených rodů, nýbrž i v řadě epizod, které, jak se zdá, nemají žádnou jinou úlohu, nartský epos předvádí trojčlennou strukturu, systematicky uplatňuje zvláštnosti a někdy i odlišující výhody a slabiny každé ze tří funkcí: v legendě o třech pokladech předků, v další o válce mezi rodem Silných a rodem Bohatých, v legendě o třech sňatcích vládce Silných je dostatek látky pro sestavení téměř úplné učebnice indoíránské, indoevropské ideologie tří funkcí. Toto jasné zachování určité ideologie, která byla tak dlouho odcizena společenské praxi, v jedné větvi slovesnosti předsta-
53
ro
f|VOT A DUO « DUMEZII. A
i nimž sc budou moci sociologové, ale též latiníci VU|C fenomén, n.u      ^   ^hodnější, že u žádného z neindocv-
u;,,kCm ľ"?' Mvch národů, sousedů Osetu, kteří nartský Cp0s ipskuh kau. - • |enná struJctUTÍ zachována ani jako rámec pro
přewali. nen>i- J y cpjzodách. které byly speciálně určeny pro hrdinsko osobná , ^ ^ ^ revo|ucc sc ^ ^
,0" "í"" označovaly feudálním zřízením velmi blízkým osetskému, na     N> uvin zřeimč podobné onomu skythskému, jež znal Lúkiá-^jSd. vzdálení předkové na rozdíl od předků Osetu nikdy neužívali ideologii tří funkcí: že by to byl tento rozdíl v určité dedičnosti, který je ucin.I odolnými vůči té ncjindoevropštčjší části nartské-
\\ OSU?
Vo těchto třech rozsáhlých přehledech čtvrtá část stručněji představí méně rozsáhlá využití ideologie tří funkcí u ostatních indoev-ropských národů - Řeků, Keltů, Gcrmánů a dokonce Slovanů - buď v čistě epických vyprávěních, anebo v románech neoddělitelných od eposu.
Všude postupuje bádání kupředu skrze výklad textů, který by měl odpovídat modelu, jenž vypracoval před třiceti lety Marcel Granet. Prostředky výkladu jsou samozřejmě odlišné, když jde o záznamy osetského folkloru a když o spisy indických nebo římských učenců, a dokonce rozdílné, když jde o Mahábháratu, nesmírně rozsáhlý text bez historie a takřka bez kontextu, a když o Propertia nebo Vergilia, obecně objasněné a občas zastřené více než čtyřmi staletími učeného výzkumu. Přesto se všude, dokonce i ve folkloru, tato práce hlásí k filologii, ale k filologii otevřené, která v žádném okamžiku svého postupu nepohrdne žádným prostředkem poznání. Chceme tím říci, že nešťastný protiklad „odděleného" a „srovnávaného" v ní nemá místo.
Kromě objasňování některých z velkých literárních úspěchů lid-
včdce2 kľ" SC mŮŽC té$Ít kaŽdý S,UŠný č,ověk Jsou tyto studie pro Odkrýva  HI! IndoevroPany. zajímavé spíše technicky,
v neveiu ľdy komParativních dat: na straně jedné to ale vmytoloEÍľ,P °dha,UJÍ dra™tická schémata, používaná tu race ke gene " V ?P°SU nebo V historii« obohacovaná od gene-Pevnéuchováva' *,ní.látkou' a,e » vším tímto omlazováním Pro skandinávsko' 6 Je'na konci P™' části, schéma společné druhé části pak °Uheschatolo8ii a Pro transpozici Mahábháraty, ve
ma obtížného konstituování ucelené trojčlenné
I   HLEDÁNI INDOEVROPSKÉ JDEOl.OGIE"
spolcčnosti, aplikované Indy, Římany, Skandinávci a Iry jak na svět bohů, tak na svět lidí; ve třetí části je to schéma přidělováni talisma-nů nebo pokladů, které odpovídají třem funkcím. Na straně druhé, kromě zvláštních výrazů, z nichž některé sahají až ke společným předkům, ale většina jich byla vynalezena v každé společnosti až po „rozptýlení", tyto studie rozvíjejí a prohlubují filosofii - neboť ryto úvahy starých myslitelů zasluhují toto označení stejným právem jako spekulace presokratiků o prvcích, lásce a nenávisti - filosofii, kterou konstituovala pro Indoevropany a po více či méně dlouhou dobu pak vytvářela nadále pro jejich různé dědice koncepce tří funkcí. Ne méně než theologie, eposy obsahují v tomto ohledu bohatá poučení, která se nám budou ohlašovat v průběhu analýz.
Tak jako po uveřejnění dalšího dílu řady Jupiter Mars Quirinus budou jedna nebo dvě knihy shrnovat jiné aspekty theologie a mytologie, zvláště problematiku svrchovanosti a svrchovaných bohů, tak také následující dva svazky Mythe et Épopée shromáždí srovnávací studie omezenější co do látky, které kladou nový druh otázek, například otázky forem a důsledků hříchu, otázky typů bohů nebo hrdinů, kteří se provinili na různých funkčních úrovních.
Obdobně jako v knize La Religion romaine archaíque jsem omezil diskuse na nejnutnější míru a cituji pouze z nejnovějších publikací. Tím se nezříkám rozsáhlejších přezkoumání, ale přenechávám je několika kritickým knihám, které chci napsat v přestávkách mezi bilancováním. Tak například ve druhé části bych byl měl velmi často zpochybňovat tvrzení, důkazní postupy a výsledky studií Es-sai sur les origines de Rome a pak knihy Virgile et les origines d'Ostie, ale bude zároveň jak poučnější, tak spravedlivější posoudit díla André Piganiola a Jéroma Carcopina v jejich celku: udělám to v knize o „historii historie počátků Říma", kterou jsem ohlásil při uveřejnění La Religion romaine archaique. Kniha stejného druhu bude věnována přezkoumání současných studií o některých eposech: názory Louise Renoua na vztahy mezi védskou a epickou mytologií, Edmonda Fárala a několika dalších na cyklus o králi Artušovi, André Mazona na ruský epos, byliny a Slovo o pluku Igorově a J. M. Melctinského a jiných ruských a kavkazských vědců na nartský epos budou užitečnými náměty k zamyšlení.
Vernonnet. červenec 1967
5-4
55
ílVOTAnM.O<i  I1UMÉZII A
{ nímž sc budou moci sociologové, ale též latiníci vujc fenomén, naci     ^        hodnfj5ii žc u žádného z ncindocv-
suWkCmrTskvch národů, sousedů Osctů. kteří nartský epos ropskvcli ka\    • .      . stnlklura zachována ani jako rámec pro
přCV7tt,lÍ'    h os.   n. v epizodách, které byly speciálně určeny pro ^SJaAI clo bolficvické revoluce se tyto rJné {0:" V JLafiovaly feudálním zřízením velmi blízkým osetskému, ľ"0 sumo bylo zřejmé podobné onomu skythskému, jež znal Lúkiá-a," jejich N7dálcní předkové na rozdíl od předků Osctů nikdy neužívali ideologii tří funkcí: žc by to byl tento rozdíl v určité dědič-nosti. který je učinil odolnými vůči té ncjindocvropštější části nartské-ho eposu?
Po těchto třech rozsáhlých přehledech čtvrtá část stručněji představí méně rozsáhlá využití ideologie tří funkcí u ostatních indocv-ropských národů - Řeků, Keltů, Gcrmánů a dokonce Slovanů - buď v Čistě epických vyprávěních, anebo v románech neoddělitelných od eposu.
Všude postupuje bádání kupředu skrze výklad textů, který by měl odpovídat modelu, jenž vypracoval před třiceti lety Marcel Granct. Prostředky výkladu jsou samozřejmě odlišné, když jde o záznamy osetského folkloru a když o spisy indických nebo římských učenců, a dokonce rozdílné, když jde o Mahábháratu, nesmírně rozsáhlý text bez historie a takřka bez kontextu, a když o Propertia nebo Vergilia, obecně objasněné a občas zastřené více než čtyřmi staletími učeného výzkumu. Přesto se všude, dokonce i ve folkloru, tato prace hlas. k filologii, ale k filologii otevřené, která v žádném oka-nttiku svého postupu nepohrdne žádným prostředkem poznání, uneeme t.m hci. že nešťastný protiklad „odděleného" a „srovnává-neho v ní nemá místo.
st v a
^mŽT^^* 2 vc,k*ch úspěchů lid.
,''Lcnož se muže těšit kažHv <!,.*«.<. x....„. ..
■»-, c cenoz se může těšit každý slušný člověk, jsou tyto studie pro 0CírC: ktcři se zabývají lndoevropany, zajímavé spíše technicky, akryvaji dva řády komparativních dat: na straně jedné to ale
v mylo I - P°ČlU °dhalují dramalick* schémata, používaná tu racc kcT'lU ZaSC V Cposu nebo v historii, obohacovaná od gene-DcvnřLf       aklUá,ní ,atkou» a,e za vším tímto omlazováním
Pro skandi°nVaVľá; ^JC'na konci První ^ "héma sp0,CČné druhé části nľi  u,eschalol°8» a Pro transpozici Mahábhdraty, ve
m schcma obtížného konstituování ucelené trojčlenné
I   HLEDÁNI INDOKVROPSKft „IDEOLOGIE"
společnosti, aplikované Indy, Římany, Skandinávci a Iry jak na svčt bohů, tak na svět lidí; ve třetí části je to schéma přidělování talisma-nů nebo pokladů, které odpovídají třem funkcím. Na straně druhé, kromě zvláštních výrazů, z nichž některé sahají až ke společným předkům, ale většina jich byla vynalezena v každé společnosti až po „rozptýlení", tyto studie rozvíjejí a prohlubují filosofii - neboť tyto úvahy starých myslitelů zasluhují toto označení stejným právem jako spekulace presokratiků o prvcích, lásce a nenávisti - filosofii, kterou konstituovala pro lndoevropany a po více či méně dlouhou dobu pak vytvářela nadále pro jejich různé dědice koncepce tří funkcí. Ne méně než theologie, eposy obsahují v tomto ohledu bohatá poučení, která se nám budou ohlašovat v průběhu analýz.
Tak jako po uveřejnění dalšího dílu řady Jupiter Mars Quinnus budou jedna nebo dvě knihy shrnovat jiné aspekty theologie a mytologie, zvláště problematiku svrchovanosti a svrchovaných bohů, tak také následující dva svazky Mythe et Ěpopée shromáždí srovnávací studie omezenější co do látky, které kladou nový druh otázek, například otázky forem a důsledků hříchu, otázky typů bohů nebo hrdinů, kteří sc provinili na různých funkčních úrovních.
Obdobně jako v knize La Religion romaine archaíque jsem omezil diskuse na nejnutnější míru a cituji pouze z nejnovějších publikací. Tím sc nezříkám rozsáhlejších přezkoumáni, ale přenechávám jc několika kritickým knihám, které chci napsat v přestávkách mezi bilancováním. Tak například ve druhé části bych byl měl velmi často zpochybňovat tvrzení, důkazní postupy a výsledky studií Es-sai sur les origines de Rome a pak knihy Virgile et les origines ďOstie, ale bude zároveň jak poučnější, tak spravedlivější posoudit díla André Piganiola a Jéroma Carcopina v jejich celku: udělám to v knize o „historii historie počátků Říma", kterou jsem ohlásil při uveřejnění La Religion romaine aivhaique. Kniha stejného druhu bude věnována přezkoumání současných studií o některých eposech: názory Louise Renoua na vztahy mezi védskou a epickou mytologií. Edmonda Fárala a několika dalších na cyklus o králi Artušovi, André Mazona na ruský epos. byliny a Slovo o pluku Igorov* a J. M. Meletinského a jiných ruských a kavkazských vědců na nartský epos budou užitečnými náměty k zamyšlení.
Vernonnet, červenec 1967
Druhá část
Trojčlenná indoevropská ideolog
V roce 1938 uveřejnil Georges Dumézil v Revue de ľhistoire des religions zásadní článek „La préhistoire des flamincs majeurs", v nčmž oznamuje, že trojčlennost, kterou rozpoznal již roku 1930 u Indoíránců, se vyskytuje též u západní včtve Indocvropanů a pochází tedy z jednoho společného prototypu. Jeho jméno bude od té doby neoddělitelně spjato s tímto objevem, který bude mít mnohem rozsáhlejší důsledky, než si sám autor dokázal představit. V průběhu následujících desetiletí bude Dumézil tento objev neustále dál ověřovat a rozšiřovat na různé oblasti indoevropské mytologie: takto budou probádány pantheony, rituály, společenské uspořádání a eposy všech indoevropských „provincií" od Irska po Indii a od Skandinávie po Řím... Výsledky tohoto geografického výzkumu přiblížíme ve třetí části. Pokud jde o průzkum „funkcí", Georges Dumézil bude sledovat celé rozčlenění do tří nedílně spjatých funkcí a vnitrní
uspořádání každé z nich.
Z tohoto úsilí vzejde řada studií Jupiter Mars Quirinus. Tento titul spíše než na Řím odkazuje na trojici, která byla zvolena jako exemplární příklad trojfunkcionality. Studie Jupiter Mars Quirinus, publikovaná v roce 1941, je obecným výkladem indoevropského pojetí společnosti: kast ve staré Indii, společenských stavů v Iránu v dobč Avesty a společenských funkcí u Skythů. Již od tohoto prvního návrhu Dumézil - navzdory tomu, co o nčm bude prohlašovat značný počet jeho odpůrců - tvrdí sice, že „tři velké provincie indoíránského světa znají princip společenského členění na kněze, válečníky a rolníky-pastevce", ale hned dodává, že tento princip nevede nevyhnutelně ke společenskému užití:
Indie jako jediná na něm skutečno založila svou společenskou organizaci. Nezdá se však, že by se tato petrifikace uskutečnila dříve než na úsvitu historických dob. Írán, který Řekové a Římané znali, měl zajisté ve svém čele sbor mocného duchovenstva, avšak nezdá se, že by se zde zbytek společnosti vyvinul do kast. dokonce
59
TROJŕl-F.NNÁ INDOEVROPSKÁ IDEOLOGIE
ani ne do zřetelné V^mem^Oh stavů. Verše, které v avestských knihách hovoří o trojčlennosti, vyvolávají dojem spíše řečnických obratů než odkazů na nejaký živý mechanismus [...]. Zdá se, že (u Skvthů) stavy nehrály ve skutečném živote nějakou větší úlohu než v Íránu.
V Římě „rex, flaminové a jejich hierarchie byli velmi brzo redukováni na nejmenší míru a fosilizováni", zatímco keltská společnost se ukazuje jako bližší indickému modelu. Vidíme tak zde ve stavu zrodu to, co pak bude mnohokrát opakovanou konstantou na adresu kritiků, kteří chtěli novou srovnávací mytologii redukovat na pouhé jakési zjednodušující a dusící schéma:
Tyto rozdíly ve společenském uspořádání f... J jsou stejné cenné jako jeho podobnosti: umožňují porozumět v hrubých rysech tomu, jak dvě spřízněné a potom oddělené společnosti, vystavené různým vlivům a podléhající odlišným osudům, si zároveň podržely a omladily určitou společnou prehistorickou tradici.
Kniha Naissance de Rome {Jupiter Mars Quirinus II) vyšla v roce 1944. Jak naznačuje její titul, kniha se zaměřila na problematiku založení Města, která byla nastíněna v pojednání Jupiter Mars Quirinus (1941). O tuto otázku se vášnivě přeli latiníci, kteří se snažili oddělit legendu od historie. Dominující interpretace kladla důraz na sloučení různých etnik, které podle tohoto výkladu vyústilo v synei-cismus (určitou zakladatelskou smlouvu) nebo ve spojenectví jednotlivých společenských složek.
Od roku 1940 Dumézil přenesl výklad výlučně na půdu mytologie: na základě jednoho Propertiova textu tvrdí, že popis a charakterizace tři původních římských kmenů „výborně vystihuje tri indo-evropské společenské funkce" a že válka mezi Latiny a Sabiny je typickým příkladem ustavující války, jejíž další ilustrace nalezneme
mezM ľ' 8erŕSké (Vá,ka mCZÍ Á8y 3 Van^ indické (hádka ľrlhn   í t t        3 ke,tSké (spor mezi Tú*ha Dé Dananu
ČÍSlČ ,egendární'nak0- ^ybnilo
TROJČLENNÁ INDOEVROPSKÁ IDEOLOGIE
mentace téměř úplně odhlíží od komparativních údajů. To samozřejmě neznamená, že bych byl ochoten snižovat jejich úlohu, ta byla a je nadále klíčová, i kdyby se jednalo o pouhou invenci. Ale nemohl jsem tak k dokumentaci připojit téméř žádný neřímský indo-evropský prvek a především, vzhledem k tomu, že polemika je tentokrát vedena s odborníky na římské záležitosti, připadalo mi elegantnější, sportovnější a přesvědčivější (v případě vítězství!) vybírat si zbraně ze stejného arzenálu jako moji protivníci."
Kniha Naissance ďarchanges {Jupiter Mars Quirinus III) z roku 1945, pojednává o předmětu souběžném a výrazně odlišném zároveň, totiž o vytváření zarathuštrovské theologie. V Íránu stará poly-theistická theologie přímo odvozená od Indoevropanů přenechala místo mezi desátým až sedmým (?) stoletím před Kristem jedinému bohu, velkému Ahura Mazdovi. A priori se předpokládá, že z archaického trojfunkčního pantheonu se nic nedochovalo. Dumézil však ukazuje, že pod velkým bohem existuje určitá skupina entit, zvaná „Nesmrtelní svatí" {Ameša Spenta), která reprodukuje starobylou trojfunkční theologii. Stále však přetrvává jeden problém: jestliže první entita odpovídá bez diskuse první funkci, dvě následující druhé a dvě poslední třetí funkci, čtvrtá entita je problematická, protože její náplň přečnívá přesné vymezení třetí funkce. Teprve o něco později bude tato otázka vyřešena díky srovnání s indickou bohyní Sarasvatí a s bohyní Anáhitou. Třetí funkce obsahuje vedle specifických bohů jednu trivalentní bohyni, jejíž určení přesahuje
směrem k prvním dvěma funkcím.
Tento závěr byl vyložen ve studii Tarpeia, publikované v roce 1947. Ačkoli svým předmětem tato kniha náleží do řady Mythes romains, navazuje též na sérii Jupiter Mars Quirinus, „to znamená, že pojednává o trojčlenné koncepci světa a společnosti, kterou nej-starší Římané získali od svých indoevropských předků". První dva eseje se zabývají theologií, další se „týkají eposu, hrdinů, .historie4, to znamená, že interpretační úsilí, které zde vynakládáme na římské údaje, postupuje zde po dvou souběžných a těsně spjatých rovinách tak, jak to činí každá ideologie".
Kniha Jupiter Mars Quirinus IV z roku 1948 nemá svůj vlastní titul, pouze podtitul „Výklad textů". Po letech výzkumů se Georges Dumézil rozhodl podniknout „práci podruhé", „to znamená prověřit, analyzovat, korigovat a též doplnit" dvě témata: jedno indické a druhé římské, které narazilo na mnoho problémů a setkalo se
TROU
*U-NNÁ INDOF.VROPSKÁ IDEOLOGIE
tikami máme na mysli funkční hodnotu původních s černými W ^ poslední pokus o nalezení společenské
kmenů »^^1 v Římě. Dodatečné Dumézil uznal, že výklad
bypopřcltuto ide, v jejíž prospech se mu zdály svědčit dobré důvody (zejména symbolické barvy vztahujíc, se na kmeny), Dumézil problematiku zanechává v daném stavu:
Když jsem si jasněji uvědomil pravidla a limity srovnávací metody vypracované již v roce 1938, odsunul jsem. mohu-li se tak vyjádřit, tento problém stranou. Indoevropská srovnáváni umožňuji rozpoznat a zkoumat v Řimé archaickou ideologii; nedovoluji však rekonstruovat fakta, ani historická, a dokonce ani institucionální. Navíc je jisté, že lidé, kteří ve čtvrtém a na počátku třetího století před Kristem vymysleli pro Řím vyprávěni o jeho slavných počátcích, už toho mnoho nevěděli ani o událostech, ani o uspořádáni předetruského Říma, a že právě tento nedostatek informaci jim dokonce umožnil sestavit jejich obraz za pomoci legend, v nichž byla vyjádřena starápoliticko-náboženská doktrína tři funkcí, která - jak se to často stává - se v jejich mysli nadále prosazovala, ač téměř úplně pozbyla aktuálnost. Je tedy marné snažit se prostřednictvím těchto legend převlečených za historii odhalit skutečné počátky; legendy totiž nejsou dokonce ani jejich přikrášleným obrazem. Komparatista nesmí vytvářet novéhypotézy o faktech, přidávat dalšíke všem těm neprokazatel-nym, které již byly nahromaděny.
Kniha Us Dieux des Germains (1958) podává uspokojivější obraz * funkc. než o téměř dvacet let starSÍ nástin v Mylhes et Dieux cles
otľcľ ' ľ'' SepSaný Pfed °bJevcm z roku »»« * PO *" ST* ľ"1' SVéh° mono^ého aspektu ukazuje indo-Sľhľ?^? e^ope, která byla nedostatečné ob-
bT ovňán ľh      1948): Skandi"^"ý » osetský materiál srovnán s hnmnUn^i..'.-• J
n-     , - --------~*»m.j a uaci»&y maicnai může
sice sv^ov/h        8ÍCkýmí fakty índickými («dská theologie
rt^oS^C,íkŮ Í2* apHkaCe l-J^nkcionality v nej-^t^^liT^^ klerou Dumézil ^tyčil, se zde
jeho nejstarsí žlk ^    ^ Mkh badate,Ů; Lucien Gerschel>
't3k studuJe Právní postuov. na Vt~A o iímMI
Postupy, na které se Dumézil
trojčlenná indoevropská ideologie
zaměří v knize Mariages indoeuropéens (1979); Emile Benveniste se zabývá lékařstvím; holandský učenec Jan de Vnes otevírá cestu k symbolice barev...
„Vnitřní" výzkum jednotlivých funkcí se pochopitelné zaměřuje nejdříve na první z nich. Tato funkce byla již rozpoznána (nezávisle na trojčlenném rámci) několika průkopníky: na konci devatenáctého století navrhl indolog Abel Bergaigne název „svrchovaní bohové", který Dumézil převzal k vlastnímu účelu. Ve svých pracích z doby před rokem 1938, zejména Ouranos-Varuna (1934) a Fla-men-Brahman (1935), se Dumézil podle vlastních slov zdržoval „v troskách královské ideologie". Mohl tedy po roce 1940 předložit v knize Mitra-Varuna jistý obraz první funkce. Obdobně jako u spisů řady Jupiter Mars Quirinus tento titul neodkazuje k určité přesné „provincii" (v daném případě indické), ale záměrně zdůrazňuje dvojčlennou podstatu první funkce, magickou a právní. Tato kniha bude přepracována a zkorigována v roce 1948. Vedle dvou velkých svrchovaných bohů budou další, tzv. „vedlejší" svrchovaní bohové (jeden nepříliš osvícený překladatel to přeložil do ruštiny jako „bohové, kteří se nestali nej vyššími") postupně rozpoznáni ve studiích Le Troisiěme Souverain (1949), pokud jde o Irán, a Les Dieux des Indo-Européens (1952), pokud jde o Indii a Řím. Jejich transformace ve skandinávské mytologii do podoby „Ódinových synů" bude objasněna až mnohem později (v článcích zařazených do sborníku Gods ofthe Ancient Northmen, 1973). Jeden zvláštní aspekt první funkce, totiž volba, která je u všech indoevropských národů „současně s dědičností a občas v kombinaci s ní" způsobem, jak získat království, je studována v knize Servius et la fortuně (1943).
Druhá funkce, obtížněji uchopitelná, bude ohledávána teprve postupně. První kniha, která seji týká, Horace et les Curiaces z roku 1942, vrhla světlo na jeden aspekt, jenž během následujících výzkumů nikdy neztratil na významu. Jde o tři hříchy válečníka: hrdina se dopustí tří chyb, které jsou uspořádány podle trojfunkčního modelu. Příslušná obdoba bude velmi brzy rozpoznána v Indii a posléze jako tři Héraklovy hříchy v Řecku a u Skythů. Bude však zapotřebí ještě mnoha let a několika předběžných článků, než bude moci být předložen souhrnný obraz druhé funkce. Stane se tak v knize Aspects de la jbnetion guerriěre chez les Jndo-Européens, uveřejněné v roce 1956.
62
63
TR0,fNNA .NDOEVROPSKA IDEOLOG..
Ivmorfní funkce, bude všem pokusům o systemi-Třctí. mm*    yvícc SfíViUS et la fortuně zaznamená rituály znci odolávat )W* vyššího společenského statutu, roz-
mýty, které sc ty JJ funkcc „ jcjjch laIismany. Ale
mé Minky y   ^ ^
k syntéze, oznámen nadeSe1 čas bilancování, Dumézil
,kd°onCseľtavcn   uspofádaného pfeh.edu" výsledků bádání.
knih mč,a pokrýt ce,ou **
funkční theologii:
M 0 'A'o/o*" osvětlované na mý-
tech a rituálech měl ukázat, jak srovnávám umožňuje dobrat se společného prehistorického prototypu, poté, obráceným pohybem, který nenibludným kruhem, stanovit evoluce nebo revoluce, které musíme připustit, abychom na základě tohoto prototypu vysvetlili přímo doložené theologie, jejichž pomocí jsme jej rekonstruovali. Chtěl jsem zachovat, snad z poverčivosti, některé tituly mých starších pojednání (1940 a 1941), počítal jsem s tím, že poslední knize nazvane Jupiter Mars Quirinus svěřím panoramatický pohled na tři funkce, poté nějaké přepracované verzi spisu Mitra-Varuna analýzu funkce první a konečné novému vydáníknihy Aspects de la fonction guerriére vykreslení druhé funkce. Pokud jde o třeli funkci, která se svou povahou vzpírá systemiza-ci, bylo jí určeno, aby se po revizi a komentování spokojila s pouhým souborem článků rozptýlených během let v různých časopisech a sbornících.
Tento ambiciózní program bude splnén jen částečně. Nejlépe dopadne druhá funkce v knize Heur et Malheur du guerrier, uveřejněné v roce 1969 a přepracované v roce 1985. První funkce se bude muset spokojit s mnohem skromnějším zhodnocením než zamýšleny Mitra-Varuna. kniha Les Dieux souverains des Indo-Européens sdísv /ľ/f/      °V0 Zn°VU Vrátí k východním reáliím", zatímco
^Am^SL (1%6 3 ,9?4) 3 G°ds OJtHe
kudjdeotřet ľ w       Jl "°dlehčily" od ..reá,ií západních". Po-V roce 198? n      \ ^ ™ BÍ se nedostalo a opět zůstala v pozadí, oce 1982 Dumez.1 svěřuje tento úkol svým nástupcům:
Zamýšlet se ještě nnA 11
funkce (prosLi,,, ,7,      C0 pH ohrov^é rozmanitosti třetí
v      atd.) sjednocuje tolik aspektů. Nejedná se, jak
TROJČLENNÁ INDOEVROPSKÁ IDEOLOGIE
bylo často namítáno od časů André Piganiola, o jakési „odkladiště", dobré k tomu, aby se do něj nastrkalo všechno, co nelze zařadit ke dvěma vyšším funkcím, ale o provázané, vzájemné se podmiňující a na sebe odkazující koncepty. Nemělo by jít o apriorní teorie, ale o pozorování: taková božstva jako Frey, Quirinus, Ašvinové atd. ukazují synteticky tři nebo čtyři aspekty třetí funkce a prostřednictvím své příbuznosti s jinými bohy ještě další aspekty navíc.
V předmluvě k poslednímu vydání knihy Heur et Malheur du guerrier, vydané přesně rok před jeho smrtí, Georges Dumézil sepisuje konečný stav tohoto bádání, které probíhalo bez přestávky
téměř padesát let:
Od roku 1938, jakmile byl jednou rozpoznán společný indoevrop-ský charakter ideologického rámce tří funkci - spravováni posvátna, moci a práva; fyzické síly; blahobytu a plodnosti - započali jsme u různých národů této rodiny srovnávací studium vnitřní „ ekonomiky " theologických a mytických výrazů každé z nich. Výsledky však jsou nerovnoměrné.
V první funkce, která se úzce dotýkala vědoucích a mocných, knězi a náčelníků, bylo možné velmi rychle získat jednoduchý a zcela souvislý obraz. Jeho dobře zachovaný theologický exemplář poskytla prostřednictvím Varuny a Mitry védská Indie dotvrzená Íránem a velmi kompletní výklad zanechal v „historii" dvou svých zakladatelů, Romula a N umy Řím. V rámci svého vlastního vývoje Skandinávie a Irsko tento první pohled potvrdily. Dále, vedle dvou hlavních aspektů svrchovanosti a jejich představitelů, byly odhaleny postavy a úlohy vedlejších svrchovaných bohů, které Indoíránci, Římané a Skandinávci předvádějí v různých „provedeních ", ale se stejným smyslem. 1 když na mnoho bodů bychom se měli podívat detailněji, nezdá se, že by k těmto nejdů-ležitéjším rysům zbývalo mnoho připojit.
U třetí funkce je naopak jedním z nejnápadnéjších znaků její rozptýlenost do velkého počtu oblasti, jejichž hranice nejsou přesně vymezeny: plodnost, množství lidu (nespočetných zástupů) a statků (bohatství), jídlo, zdraví, mír, rozkoš atd. představuji pojmy, které se vzájemně podmiňuji a vzájemně se prolínají prostřednictvím tisíců kapilár, aniž by bylo možné mezi nimi určit jasné pravidlo odvozováni. Jinou vlastností téže funkce je její
65
|NNA,Nl>O.VROPSKA.n.,»..
OCill-
„ v eeoumfickvm. topografickým a etnickým zákla-n'snf «'/""• ** j      H,lečnosti a s formou, s proměnlivými '" kf\JÍľhospodárstvi. V důsledku toho, i když srovnání tXZcYnebo hebkých dvojčat .daleka nejméně zakořeně-• reáliích umožnilo určit celou radu rysu a témat společní pro více indoevropských národů, nebyla objevena žádná "Zena struktura třetí funkce a lze pochybovat, že budoucnost něiakou nalezne.
Druhá funkce, sila, a především, přirozeně, použiti síly v bojích není sice pro komparatistu stejně beznadějnou látkou, tato funkce se však netěšila u nižných indoevropských národů stejně důsledné systemizaci jako náboženská a právní suverenita: ať už proto, že myslitelé-theologové, zodpovědní za ideologii, neuvažovali s odpovídající péči o aktivitách, které jim samotným nepříslušely, nebo proto, že samy skutečnosti z okruhu nikoli půdy a usedlosti, nýbrž události se teoretickému uchopení vzpéčovaly. Srovnávací studium zde proto také vyneslo na povrch spíše než určitou strukturu pouhé aspekty, které ani nejsou vždy koherentní. Nicméně, je-li každý z těchto aspektů sledován zvlášť, soubory přesných a komplexních shod mezi Indií (nejčastěji Indo-íránci) a Římem nebo germánským světem potvrzují jejich starobylost. • ■    < '
„Definitivní" panoramatický obraz v ohlášené knize Jupiter Mars Quirinus nevyšel. Úvod ke studii Dieux souverains přinesl jen stručné resumé o indoíránských troj funkčních bozích, a to je vše. Jedinou dostupnou syntézou tak zůstává L 'Ideologie tripartie des Indo-Européens.
Cílem tohoto díla, které vyšlo v roce 1958, bylo „poskytnout již informovaným čtenářům první - a prozatímní - syntézu, nejenom určité uspořádání, ale jakési revidované uvedení na pravou míru s opravami, jaké může částečným výsledkům vnutit jedině celkový pohled". Navzdory mnoha žádostem Dumézil vždy odmítal tuto knihu znovu vydat. Své důvody vysvětlil v roce 1980:
Byla to pouhá provizorní syntéza, sestavená jako jakýsi mezník a jako pomoc čtenáři, aby se mohl orientovat v mém malém laby-
trojclennAindoevropskA ideologie
rintu. Historie této knihy je zábavná. Německé nakladatelství Rowohlt si u mne objednalo pro svou populární řadu stručné shrnutí mého bádání. Předpokládám, že to bylo na doporučeni nějakého „ osvíceného ducha ". Když však obdrželi můj text. ucukli hrůzou. Bezpochyby mezitím konzultovali nějakého méně osvíceného Jilologa! Ponechal jsem si z této výměny názorů korespondenci, jejíž zveřejnění by bylo poučné... Protože rukopis byl hotov, nabídl jsem jej svému příteli Marcelu Renardovi, jehož „ collection Latomus " byla vždy otevřená novotám. Kniha byla ve své době užitečná, ale je příliš zhuštěná (Rowohlt mi určil úzkv rozsah) a zároveň, po způsobu katechismu, nadměrně roztříštěná. Především však od té doby došlo v mé vlastní práci k některým změnám a mnohým doplňkům. Bylo by tedy třeba začít se vším znovu. Stoji to za námahu? Lepši, myslím, bude nechat studium dále se vyvíjet a nepřerušovat je bilancováním, které je vzápětí překonané nebo v některých bodech zastaralé. Sami uvidíte, co z toho všeho za pětadvacet či třicet let vznikne.
Přesto právě tuto knihu, bez jejího tehdejšího úvodu a bibliografie, zde znovu zveřejňujeme, a není jednoduché obhájit tuto volbu, s níž by byl Dumézil bezpochyby nesouhlasil (i když převzetí určitého textu do sborníku nemá stejný význam jako reedice). Nicméně potřeba pomoci čtenáři vyznat se v dumézilovském labyrintu je ještě naléhavější než v roce 1958, neboť během tří desetiletí se toto bludiště dále obohatilo o impozantní množství dalších dokladů! Tím však celková architektura (neodvážíme se říci „struktura") budovy nebyla zpochybněna: „změny" se týkají pouze detailů nebo postihují jemné rozdíly mezi nimi a „doplňky" lze bez problémů začlenit do navržené osnovy.
Kniha L 'ideologie tripartie des Indo-Européens je nadále plně použitelná a dostatečně úplná, aby poskytla přesný obraz díla. V každém případě se nabízí... z nedostatku jiné volby, protože Dumézil ji nikdy nenahradil a protože není možné z jeho následujících „bilancování" vybrat texty dostatečně syntetické, aby se mohly
objevit v tomto sborníku.
Tři kapitoly, z nichž se skládá L 'Ideologie tripartie, jsou uvedeny v plném rozsahu, jedinými změnami jsou překlad jedné anglické citace do francouzštiny a včlenění rekapitulujících tabulek, převzatých z jiných děl. Bylo by opovážlivé pokoušet se „vylepšit" tento
66
67
TROlŕMNNA IN PO ľ V R O PS K A IPKOI.OOIE
tcxl poznámkami nebo bibliografickými odkazy, které by byly buď mcľcrovité a nepřesné, nebo nadbytečné. Udčlal jsem výjimku z tohoto pravidla pouze ve dvou případech, kdy se Dumézil sám odvolával na pozdější publikace.
II
TŘI FUNKCE SPOLEČENSKÉ
A KOSMICKÉ
/. Společenské stavy v Indii. Jedním z nej výraznejších rysů indické společnosti postvédského údobí je její systematické rozdelení do čtyř „stavů" - sanskrt říká: do čtyř „barev", varn - z nichž první tři, ač nerovnocenné, jsou bytostné árjovské, a proto „čisté", zatímco čtvrtá, tvořená bezpochyby především těmi, kteří podlehli árjovské invazi, je rozčleněna do tří dalších a je svou povahou nenapravitelně poskvrněna. Touto čtvrtou heterogenní se zde zabývat nebudeme. <
Povinnosti každého ze tří árjovských stavů slouží k jejich definování: bráhmani, knčží, studují a vyučují posvátné vědění a konají oběti, kšatrijové (nebo rádžanjové), válečníci, ochraňují svou silou a svými zbraněmi lid a na vaišje připadá chovatelství a obdělávání půdy, obchod a obecně výroba hmotných statků. Tak se vytváří celistvá a harmonická společnost, které vládne oddělená osobnost, král, sám zpravidla pocházející, jako ztělesnění jejích nejvyšších
kvalit, z druhé úrovně.
Každá z těchto hierarchizovaých funkčních skupin je v zásadě uzavřena do sebe samé, a to dědičností, endogamií a přísným souborem zákazů. V této klasické podobo je nepochybné, že tento systém není výtvorem výlučně indickým, pozdějším než většina Rgvédu; o jménech stavů se zřetelně zmiňuje pouze v obětním hymnu věnovanému Purušovi (Prvotní bytosti) z desáté knihy sbírky, která se liší od všech ostatních. Ale takový výtvor nevznikne z ničeho; byl zřejmě jen upevněním určité doktríny a bezpochyby určité předešlé společenské praxe. V roce 1940 shromáždil indický učenec V. M. Apte reprezentativní texty z prvních devíti knih Rgvédu (zejména VI1I.35,16-18), které dokazují, že již za časů sepsání těchto hymnů byla společnost představována jako soubor složený z kněží, válečníků a chovatelů a že, i když tyto vrstvy nebyly ještě označeny jmény jako bráhmani, kšatrijové a vaišjové.
68