VI. 1. Kamilův marný boj o záchranu před peklem – děj Na scénu, se svým obávaným notesem, vstupuje Ďábel. Po třech krocích se zastaví, začne něco hledat, ale posléze najde a pokračuje v chůzi. Přichází rovnou k ležícímu Kamilovi, zastaví se vlevo od něj, rozevře papíry a hned přejde dozadu za něj, začíná něco psát. Jen malou chvíli po něm přicházejí všichni duchové a obstupují je do půlkruhu. Černá Bílá Pragmál Naturál Reál Ďábel Kamil Ďábel: „Pan Záluba. Pokyne rukou s propiskou. Už můžete vstát.“ Kamil (zůstává ležet): „Ne, díky. Mně je tady dobře.“ Ďábel dobře naladěn, opravdu jej to pobavilo: „Byla to zábavná kratochvíle. Skutečně velmi vkusné. Vrací se k úřednickému tónu, ale prozatím velmi slušně: Ale jestli dovolíte, opravdu už musíme vyplnit ty formuláře.“ Kamil (vstává do polosedu, nebo si klekne, aby byl vidět): „Tak počkat. Teď přece musí proběhnout soud, ne? Rozpaží ruce a dovolává se souhlasu publika. A v něm se ukáže, co všechno jsem za tu poslední hodinu dokázal a jaký osud si eó ipsó zasloužím.“ Ďábel zatím se ještě ovládá. Zavře složku, drží ji ve spojených rukou před sebou: „Vskutku, pane Zálubo? Jemná, ale zřetelná ironie v hlase. Přechází dopředu zleva od Kamila. Duchové musejí být postaveni tak, aby nepřekáželi. A co že jste to vlastně za poslední hodinu dokázal?“ Kamil (zeširoka): „Nó-ó… Tak především…“ napočítá na prstech jedna „A taky jsem…“ napočítá dvě „Ale hlavně…“ Ďábel pokývá hlavou: „Ano, asi tak. otevře opět papíry: Vaše trvalé bydliště? Zaživa, myslím.“ Kamil (skáče na nohy a jde k ďáblovi): „Ne tak zhurta. Slyšel jsi, co jsem ti říkal? Zaživa, myslím? Nemůžeš mě jen tak zatratit!“ Ďábel na něj upře a-co-z-toho pohled, ten, jenž se nejlépe vrhá přes horní obroučky brýlí, pod nímž Kamil poněkud znejistí a couvá. Tedy podobná situace jako před „Vedl jste špatný život...“ Kamil (zkouší to, velmi naléhavě, zoufale): „Já se snažil. Snažil jsem se. Totiž… já…“ Ďábel se k němu natočí a dál jej provrtává pohledem. Kamil (velmi nejistý, vztáhne ruce k Ďáblovi): „Nikdy jsem nikomu…“ Ruce mu poklesnou. Ďábel začne lehce a téměř soucitně kroutit hlavou. Kamil (připojuje nervózní gestikulaci): „Ono… víš… nemůžeš…“ Kamil svěsí ramena, vzdává se „Ach jo.“ Otáčí se k publiku, až mírně doprava (dosud byl natočen k Ď.). Ďábel (zhluboka se nadechne a se znatelným sebeovládáním): „ … zaměstnání?“ Kamil (zoufale, nejprve k divákům, popojde doprava): „Ale no tak, už jsem svoji lekci dostal! Všechno jsem to pochopil, jsem teď úplně jiný člověk! Teď k Ďáblovi, Popojde k němu. No fakt, pusť mě do nebe, dám ti pade.“ Předstírá hledání bankovky, kterou u sebe samozřejmě nemá. Ďábel (s krajním opovržením): „Přestaňte fňukat.“ Kamil klekne, vzpíná ruce k Ď.: „Já to myslím vážně! Všechno mi to vysvětlili! Dobro, zlo, všechno chápu, aleluja!“ k duchům „Že jo? pauza Tak řekněte něco! Co? Vstává, jde k nim. Naturále?“ VI. 2. Kamilova definitivní porážka – děj Všichni duchové, jeden po druhém, jak kolem nich Kamil prochází, uhýbají pohledem, nervózně přešlapují, vytáčejí se, vrhají křečovité úsměvy. Kamil se zklamaně otočí čelem k divákům, sklopí oči. Stojí asi 2 kroky před duchy. Ďábel celá replika musí být více méně zhurta, protože to zase oddaluje vyplnění kolonky „zaměstnání“: Natočí se mírně dozadu ke Kamilovi a duchům: „Nemají co říct, pane Zálubo. Nikdy neměli. Teď pomalu přechází dopředu doprava a zřetelně a rezolutně obviňuje diváky. Jsou to jen stíny toho, co si lidé myslí, že vědí o dobru. Manifestace všech vašich samolibých výmluv a ukřivděných ospravedlnění. Rázně se otočí ke Kamilovi dozadu: Jak jste si vůbec mohl myslet, že vás spasí? Jde rázně k nim, zastaví se asi 4 kroky vpravo od nich: Zmizte, malí duchové, apagete!“ rozhání duchy „Vraťte se zpátky do knih a lidských snů. Už tu nemáte co pohledávat, kšá.“ Duchové přicházejí zprava, po rozloučení s Kamilem odcházejí doleva a pryč. Před Kamila předstoupí první Reál. Triumfálně mu pod nos jako trumfové eso strčí Velkého Šizuňka a vítězoslavně odkráčí pryč. Další přichází Pragmál, který Kamilovi divoce zatřepe pravicí. Pragmál: „Ale užili jsme si to, co, pane?“ Jeho veselost nikdo nesdílí, proto to působí strojeně a nepatřičně. Pragmál odchází, přicházejí Reláty. Bílá Reláta: „Rády jsme tě poznaly, Kamile.“ Černá Reláta: „Zas tak rády ne.“ Reláty odcupitají, přichází Naturál. Vtiskne Kamilovi vášnivý polibek, přičemž jej zakloní nazad. Pak jej pouští, Kamil upadne, Naturál odchází. Ďábel jde za Naturálem, aby jej popohnal a zkontroloval, jestli opravdu všichni odešli: „Teď už se nemáte za co schovat.“ Kamil přejede si rukou obličej, jako by to vše chtěl setřít: „Takže to všechno bylo marné.“ Ďábel posouvá se na své výchozí místo v další části, tj. vpředu asi na třetině zleva: „Všechno beze zbytku. Povězte, pane Zálubo, budete nyní hodný chlapec a vyplníte mi ten dotazník?“ Kamil (vstává, rezignovaně postupuje na své výchozí místo v další části, tj. na stejné úrovni jako Ď. asi na 2/3 zleva): „Budu. Nadechne se a ztěžka vydechne s replikou:Tak ať to máme za sebou.“ VI. 3. Opětovný vpád filosofů se standardní snahou o obstrukci pro obstrukci – argumentace Kvůli efektu zarámování celé hry se „šestka“ bude co nejvíce podobat „jedničce“.Výchozí pozice proto bude stejná jako tam – Kamil vpravo, Ďábel vlevo, oba na stejné úrovni vpředu. Na scénu vtrhávají filosofové. Kamil po několika replikách pookřeje, vše sleduje, baví se. Občas se zasměje, občas škodolibě gestikuluje na ďábla. Je to dlouhá pasáž, kde nic neříká, Kamilové si s tím musejí nějak poradit... F1: „To nesouhlasí!“ Vybíhá po schůdcích, rychle přejde až za Kamila a postaví se po jeho levici mírně vpředu. Ďábel se překvapeně otočí, ale tentokrát zůstává na místě. F2: „Všechno špatně!“ (vybíhá ihned po č. 1, míří přímo k Ďáblovi, postaví se po jeho levé ruce. Ďábel zničeně spustí ruku s notesem. Možná mu vypadne tužka na zem.) F3: „Zde je opomíjeno množství relevantních faktorů!“ (opět ihned po č. 2, jde či běží dozadu doprostřed) F4 (začne opět těsně po č. 3 – „Pane Satan“, pak vyjde pomalu nahoru, otočí se k divákům a důrazně či až hystericky dokončí): „Pane Satan, takhle by to prostě nešlo.“ Filosofové zaujmou výrazná gesta přemýšlení – vítá se individuální improvizace. Situace nyní vypadá takto (základní rozestavení): F3 Ďábel F2 Kamil F4 F1 Ďábel (ztrácí sebeovládání a odchází doleva dozadu, ale otočí se k F a s rukama založenýma na prsou sleduje, kam to povede tentokrát): „U všech červů! Už jsou tady zase!“ Filosofové zaujmou pozici v kompaktní hromadě, Kamil horlivě přikyvuje všemu, co říkají. Následující repliky rychle navazují, mohou začínat ještě před koncem repliky předchozí. Se začátkem repliky se také vychází. F2 (přechází k F1, postaví se po jeho levé ruce): „Bedlivě jsme pozorovali jednání zde Záluby Kamila a dospěli jsme k názoru, že důrazně: zcela vyčerpal potenciál všech etických te-órií, které mu byly předloženy.“ Filosof č. 4 přechází na pozici F2: „Po jejich náležitém přehodnocení rozumně dospěl k závěru, že důrazně: žádná z nich není bez výhrad neproblematická.“ Filosof č. 1 přechází na pozici F3: „Kteréžto problémy identifikoval a uzpůsobil jim své jednání...“ F3 zároveň s F1 přechází na původní pozici F4: „… když dané te-órie odmítnul jako důrazně: nevyhovující.“ F1 Ďábel F4 Kamil F3 F2 Při následujících replikách filosofové vytvoří opět „štít“ kolem Kamila, tj. F2 zůstává na místě, F4 vyrazí zároveň s F3 a jeho replikou a postaví se za Kamila, F3 po jeho pravé ruce. Pak vyráží F1 a jde dopředu před Kamila. F3: „Veškeré domnělé mravní excesy za poslední hodinu tudíž nebyly ve vztahu k řečenému Kamilovi jeho zlým záměrem...“ F1 vyrazí až po dokončení repliky F3: „... ale nešťastnou externalitou, za niž nenese zodpovědnost.“ F2 a F3 položí ruce Kamilovi na ramena, F4 ruku na jeho hlavu a F1 založí rozhodně ruce na prsou. Ďábel popojde dopředu přibližně na své výchozí místo v VI.3: „Dost už těch planých tlachů! Se spravedlivým rozhořčením, vyčítavě: Kdo si myslíte, že jste, abyste mi mluvili do řemesla!“ Filosofové opět postupem v kruhu proti směru hodin se seřadí šikmo mezi Kamila a ďábla, levou ruku si položí na srdce a pak sborově): „Filosofové!“ F1 F2 Ďábel F4 Kamil F3 Ďábel poodchází doleva až ke kraji pódia: „Co vám dává právo? Promiňte, kohože to tady vlastně Hospodin srazil z nebes, aby trýznil duše zatracených? Otočí se prudce k filosofům, předchozí větu i následující slova s co největší ironií. Vás? Nemyslím si!“ F1 vyráží směrem k ďáblovi, mluví hned: „Právo? Naše právo je komentovat dění ve světě a všech jeho metafyzických rovinách!“ F3 vyrazí v okamžiku, kdy F1 dorazí, začne ještě před koncem předchozí repliky: „Především v jeho metafyzických rovinách!“ F1 rychle naváže, takže rozběhlí a nadechlí F2 a F4 se zastaví a zarazí: „A to právo nezávisí na tom, co jsme, kdo jsme a už vůbec ne kde jsme!“ F4 ihned naváže, zatímco F2 se nadechne, ale zatím nestihne: „My říkáme, že zde takzvaný Kamil Záluba nenašel správnou cestu, protože neměl dostatek alternativ!“ F2 nejistě se rozhlédne, ale když je ticho, tak konečně dodá to svoje.: „A když to říkáme my, tak máme možná pravdu! A v tom možná je víc síly, než v celém pekle dohromady!“ Všichni filosofové se prudce otočí k divákům, souhlasně pokývají hlavou a spokojeně založí ruce na prsou. Ďábel se svou replikou přejde za filosofy doprostřed a mírně dozadu, takže představuje vrchol přibližně rovnostranného trojúhelníku, jehož základnou je spojnice Kamil – filosofové.: „Ani na to nemyslete! Tahle fraška je u konce!“ F3 odsune se doleva, a chystá se na vyvolávání – tentokrát je ovšem jeho pozice zrcadlově symetricky obrácena zprava doleva: „Nic není u konce! Žádáme další hodinu!“ F2 odsune se doprava (více dozadu než je F3) a může začít s nějakým rytmickým pohybem: „Žádáme moc, moc a moc dalších duchů etických te-órií!“ F4 postaví se vedle F2 a připojí se k jeho pohybům: „Emotivismu, kognitivismu, preskriptivismu, intuicionismu.…“ F1 přiřadí se vedle F4 a taky pohyb: „Nechť započne invokace!“ Kamil se nadšeně posmívá Ďáblovi a taky se zapojí do pohybu. F3 se nadechne – když najednou velmi ostře vpadne Ďábel: Ďábel F1 F4 F2 F3 Kamil VI. 4. Filosofie nad právo a morálku – děj Ďábel (již úplně vypadl z role, nepříčetně): Nejprve na místě, ale velehlasitě a extrapřísně:„Dost! Nyní přechází k F3, když je u něj, F3 teprve vydechne a dělá, že se ho to netýká. Nechte toho! Tohle já nebudu trpět! Pak Ďábel přechází před F1, 2 a 4, ti přitom postupně ustávají s pohyby. Já jsem světlonoš, jitřní kníže výhní pekelných, svrchovaný vládce temnoty a já potřebuju mít oštemplované formuláře! Už je přešel, ale ještě se k nim zprava otočí: Formuláře!“ Pauza a prudký obrat na opačnou stranu a řve na Kamila „Jméno, bydliště, zaměstnání?!“ Kamil (během předchozí repliky se stále pohyboval, i když nejistěji a pomaleji, protože se zmenšoval počet „kolegů“; v úleku, postaví se do pozoru, jedním dechem): „Kamil Záluba, Střelice u Brna, daňový podvodník a penězokaz!“ Ďábel dá nějak najevo nevýslovnou radost – dostal toho lumpa! To bude jednoznačné řízení a exemplární trest! Jenže – F3 s bohorovným přesvědčením o vlastní pravdě, zvednutýma rukama naznačuje „stop“, přitom míří k ostatním F: „Zanechte zbytečných otázek – dodatečné informace náš názorový střet nevyřeší!“ F2: „To může pouze filózofie!“ A opět naznačí onen „invokační“ rytmus. Ďábel (s ďábelským klidem a ironickým úsměvem jen tak přes rameno, protože jen máloco může být tak jasné a jednoznačné jako tento případ): „Ale – on říkal se sladkým důrazem: daňový podvodník.“ F1 rezolutně, bez diskuse: „Nehraje roli.“ Ďábel (už bez úsměvu, ale stále důrazně, mravokárně): „Penězokaz!“ F4: „No bóže.“ Ďábel (otočí se už přímo k F, stále to uvádí jako nezpochybnitelný argument, ale už bez důrazu, spíše s překvapením, že to někdo nechápe): „Parazit na daních společnosti. S úšklebkem: Na rozdíl od vás nelegální.“ Následující repliky musejí být opět velmi rychlé, aby ďábla vytočily. F3 dotčeně, skoro bojovně: „A tím chcete říct co?“ F4 rukou jej mírní: „Ať si je třeba vrahem, na tom nezáleží!“ F1: „Ne, dokud nebude stanovené kritérium!“ F2: „Jo!“ Ďábel práskne všemi svými složkami a propiskami na zem, v zoufalém gestu se chytne za hlavu, upne pohled k nebi a vydere ze sebe neartikulovaný skřek. Filosové si plácají na znamení vítězství, přitom si nejsou jisti, jestli si plácli už všichni, proto to počítají a opakují. Až je vše v pořádku, zaujmou samolibou pózu nejvyšší autority. Kamil, kterému se mezitím viditelně ulevilo, se Ďáblovi vysmívá. Kamil (škodolibě, posměšně, během repliky předvede několik gest vyjadřujících sebejistotu – ruce zkřížené na prsou, ruce spojené za hlavou, za zády): „Vzdej to, na ně nemáš! Na ně seš krátkej!“ Ďábel si ztěžka usedá, třese se a upírá zničený pohled do prázdna – systém se mu sesypal. Teď s ironickým soucitem: „Mohl sis to všechno ušetřit, kdybys mě pustil! Tak co? Provokativně, vyzývavě: Vyvoláme si ještě pár duchů? A teď na rovinu, s intonací vyjadřující, že jiná než kladná odpověď nemůže následovat. Možná přitom dokonce položí ďáblovi ruku na rameno: Nebo mě konečně necháš jít do nebe?“ Ďábel zoufale, upřímně, bezradně: „Ale vy nemůžete do nebe, Zálubo, vždyť by mi vás tam nevzali! Oni mi sem pošlou revizi!“ Kamil poplácá jej po zádech a bohorovně s nějakým tím gestem sebejistoty odchází doprava: „Nemáš na vybranou. Nemůžu přece zůstat napořád v očistci…“ VI. 5. Ďábelské řešení – filosofové i Kamil do očistce Ďábla náhle něco napadne. Podívá se krátce na Kamila, dlouze na filosofy, pak se velmi zlovolně usměje do publika. Vstane, pln své původní důstojnosti, opráší se. Kamil jej nedůvěřivě pozoruje. Ďábel nejprve s hraným zamyšlením: „Napořád v očistci, říkáte? Slavnostně, důstojně, jako by vyhlašoval vítěze nějaké televizní soutěže: Filosofové! (Ti se k němu s překvapením natočí.) Jste volní! Peklo je pro vás příliš malé místo – „a získávají cenu:“ Vaší doménou teď bude očistec!“ Filosofové to nejprve mlčky proberou, gestikulují pro i proti, nakonec pokývou hlavou a navzájem si blahopřejí podáním rukou, tak, aby zaplnili čas do nejbližších svých replik. Kamil (začíná chápat, ale ještě si to potřebuje ujasnit a ujistit se, tedy nějaké gesto rukou naznačující „proberme to“, „moment, pomaleji“): „Počkej…“ Ďábel jde dopředu, monumentálně mluví k imaginárním podřízeným s pohledem upřeným vzhůru nad diváky: „Pusťte filosofy z kotců! Ať si tu udělají vlastní peklo.“ A bez monumentality, ale zato s ironií a s nevraživým pohledem na Kamilovi „A nezapomeňte si vyvolat dost duchů!“ F1 popojde k ďáblovi, lehce mu poklepe s uznáním na rameno: „Výborný nápad!“ Kamil (s panikou, přichází k ďáblovi z druhé strany, tj. zprava, snaží se hrát úsměv – jakože pochopil tento vtip, ale vůbec si není jistý): „Hele, tak teď vážně…“ Ďábel založí spokojeně ruce na prsou: „Uvidíme, zdali tu ještě někdy někdo bude chtít zdržovat!“ Filosofové se pomalu a s nevyhnutelností ledovce kradou za Kamila.- To by bylo efektní, na druhou stranu možná dlouhé – bylo by to těžké např. pro Ďábla a pro F1. Navíc filosofové jsou spíše divocí, překřikují se, pobíhají atd. F4 (přejde ke Kamilovi, zprava jej vezme kolem ramen a odvádí dále doprava, tedy od ďábla a kolegiálně): „Nebojte se, skvěle si to tady zařídíme!“ Kamil pravou ruku natahuje směrem k Ďáblovi, jako by se jej chtěl chytit: „Hele…“ F2 přichází ke Kamilově pravé ruce, čímž mu uzavírá cestu k Ďáblovi, vesele, povzbudivě: „Uděláme tu z toho místo rozjímání!“ Kamil naklání se dopředu, aby na ďábla aspoň viděl, pokud mu to přátelské objetí od F4 dovolí: „Ale já…“ F3 popojde tak, aby Kamil na ďábla už ani neviděl, tj. postaví se vedle F2, ale více dopředu a nejprve klidnou intonací nedělní chvilky poezie: „A můžeme tu diskutovat o dobru a teď už divoce, nadšeně, maniakálně: až do konce Stvoření!“ Filosofové chytí Kamila a křičícího kopajícího jej odvlečou z jeviště. (Ano, už nyní – když se jim dostal do spárů, prostě se jej chopí. Opět by bylo těžké vymyslet, co by měli na jevišti dělat během další Ďáblovy repliky.) Ďábel ze za nimi spokojeně ohlíží. Ďábel teprve teď zruší pózu se rukama na prsou, popojde kousek za odchozími a spokojeně si zamne ruce. V intonaci škodolibá radost: „Dostal jsem tě, Zálubo! Následující věta intonací typu „však já jsem ti to říkal“. Ďábel se během ní vrací ke svým papírům. Však ty se ještě rád připlazíš k bráně pekelné! Otočí se opět směrem, kudy byl Kamil odvlečen a velmi přísně, drsně, rozhodně. Ale to ti už bude uzavřena!“ Kamil zpoza zákulisí: „Co? Ne! Nééééééé! Pro lásku boží, nééééééé!“ Ďábel poté sebere ze země své formuláře a propisku a uspokojeně si udělá poslední poznámku. Zaklapne notes. Ďábel (spokojeně a s úsměvem k divákům): „Tak. Dobrá věc se podařila.“ Odchází stejným směrem jako K. a Ff. VI. 6. Dohra + děkovačka Ďábel odchází z jeviště, z druhé strany – ovšem ihned s koncem Ďáblovy repliky, jinak by to diváci pochopili jako konec přichází Asklépios. Nejistě se rozhlíží kolem sebe. Asklépios (s nadějí k divákům): „Jsou tohle Elysejská pole?“ Na scénu vtrhne Kohout se sekerou v ruce. Postaví se šikmo dozadu za A. Kohout (potěžká sekyru a krvechtivě): „Hádej znova!“ Asklépios v panice utíká pryč. Kohout jde pomalu k divákům a stále výhružně potěžkává sekyru. Na pódia (uprostřed šířky) náhle spustí sekyru na zem tak, aby to bylo slyšet a mírně se hlavou ukloní divákům. Diváci asi začnou tleskat nebo pískat. Úder sekery zároveň bude pokynem pro ostatní aktéry, aby se šli poklonit či se zabarikádovali v C32. V tomto druhém případě by se před pískající dav odvážně vrhnul Naturál a vášnivě by kohouta unesl do bezpečí. (Nezapomenout sekyru – bude se v této variantě hodit na barikádě!) 1. V prvním případě kohout stále stojí a před tleskající diváky přicházejí filosofové a vedou mezi sebou (tj. F3+F4, Kamil, F1+F2) nešťastného Kamila. Postaví se po kohoutově levé ruce. 2. Vzápětí za nimi přijde ďábel, postaví se po kohoutově pravé ruce – a možná si udělá nějakou poznámku. 3. Svým charakteristickým způsobem se přihrnou duchové kromě Naturála a postaví se vedle filosofů. 4. Vedle ďábla se seřadí všichni smrtelníci, tj. Inkvizitor, Elizabeth, Asklépios, Eluáz a sluhové. 5. Přichází Naturál, zezadu si k sobě přitáhne kohouta a dlouze a vášnivě jej políbí (to je Martinino přání). sluhové – Elu. - Askl. - Eli. - Ink. - Ďábel – Koh.+Nat. - F1+F2 – Kamil – F3+F4 - duchové 6. To bude signál pro ostatní, aby se uklonili, začne to tedy od středu k okrajům. 7. V úkloně zůstanou, dokud Naturál nepustí zcela omámeného kohouta, který padne k zemi (ovšem ve skutečnosti musí být při vědomí, aby nepadl na sekyru). 8. Pokud budou diváci ještě tleskat, Naturál s pokrčením ramenou („no jak chcete“) pomůže kohoutovi na nohy a opět jej dlouze políbí, tentokrát z druhé strany. 9. Znovu úklona. 10. Znovu pád kohouta. 11. Tentokrát ale všichni odejdou. 12. Naturál pak kohouta odnese. 13. A kdyby nedej bože pořád tleskali, Naturál opět kohouta přinese, tentokrát ale až na pravý kraj, ihned za nimi přicházejí všichni ostatní a seřadí se stejně jako předtím. 14. Jakmile přijdou jako poslední sluhové, spustí zleva vlnu úklony. 15. A opět oni spustí vlnu napřímení, tj. dokud se nezvednou sluhové, všichni jsou v úklonu. 16. To už bude stačit a všichni odcházejí. Kohout, Reláty a Eluáz půjdou vybírat výstupné. (Ostatní dopijí a začnou vše uklízet.)