Mluvní orgány Narządy mowy 1. Ústrojí dýchací (respirační) aparat oddechowy vzduchový proud strumień powietrza 2. Ústrojí hlasové (fonační) aparat fonacyjny základní hlas fala głosowa 3. Ústrojí artikulační (modifikační) aparat artykulacyjny (nasada) Obr. 1. Mluvní orgány (narządy mowy) Ústrojí respirační (dýchací) aparat oddechowy plíce płuca průdušky oskrzela průdušnice tchawica bránice przepona Ústrojí fonační aparat fonacyjny hrtan krtań hlasivky wiązadła/więzadła głosowe hrtanová záklopka nagłośnia hlasivky struny głosowe jazylka kość gnykowa štítná chrupavka chrząstka tarczowata hlasivkové chrupavky chrząstki nalewkowe prsténcová chrupavka chrząstka pierścieniowa hlasové valy fałdy głosowe hlasová štěrbina szpara głośni (głośnia) měkký (hlasový) počátek atak miękki tvrdý počátek atak twardy dyšný počátek atak chuchający (przydechowy) Obr. 2. Hrtan (krtań) Obr. 3. Hlasivky (wiązadła głosowe) Obr. 4. Postavení hlasivek (położenie wiązadeł głosowych) A – úplný závěr (całkowite zamknięcie) B – artikulace znělých hlásek (artykułowanie dźwięcznych głosek) C – šepot (szept) D – výdech (chuchanie) E – klidné dýchání (spokojne oddychanie) F – hluboký nádech (głęboki wdech) Ústrojí artikulační aparat artykulacyjny fonační cesta: kanał głosowy dutina hrdelní (laryngální) jama gardłowa dutina ústní (orální) jama ustna dutina nosní (nazální) jama nosowa artikulační mluvidla: narządy artykulacji: pohyblivá – nepohyblivá ruchome – nieruchome dolní čelist szczęka dolna rty wargi zuby zęby dásně dziąsła jazyk język tvrdé patro (palatum) podniebienie twarde měkké patro (velum) podniebienie miękkie čípek języczek Obr. 5. Ústrojí artikulační (aparat artykulacyjny) Mozková centra Pola (obszary) mózgu Brockovo centrum Pole Brocki (motorické centrum řeči, řečového výkonu) Wernickovo centrum Pole Wernickego (centrum slyšení řeči, dešifrování signálu) Déjerinnovo centrum Pole Déjerinne´a (centrum optického vnímání znaků řeči) Sluchové ústrojí Narząd słuchu 1. Zevní ucho ucho zewnętrzne 2. Střední ucho ucho środkowe 3. Vnitřní ucho ucho wewnętrzne Obr. 6. Ucho Plik:Anatomy of the Human Ear pl.svg Zevní ucho ucho zewnętrzne boltec małżowina uszna vnější zvukovod zew. przewód słuchowy bubínek błona bębenkowa Střední ucho ucho środkowe sluchové kůstky: kosteczki słuchowe kladívko młoteczek kovadlinka kowadełko třmínek strzemiączko Eustachova trubice trąbka Eustachiusza (słuchowa) Vnitřní ucho ucho wewnętrzne labyrint (kostěný, blanitý) błędnik (kostny, błoniasty) polokruhovité kanálky kanały półkoliste předsíň przedsionek hlemýžď ślimak Cortiho orgán narząd Cortiego sluchový nerv nerw słuchowy Charakteristika hlásek Charakterystyka głosek 1. akustická akustyczna výška (Hz) wysokość intenzita (dB) siła (intensywność) délka (cs) długość zabarvení tembr 2. artikulační artykulacyjna a) dle směru proudění zvuku wg przepływu powietrza expirační ekspiracyjne inspirační inspiracyjne mlaskavé mlaski b) dle účasti hlasivek wg udziału wiązadeł głosowych znělé dźwięczne neznělé bezdźwięczne c) dle účasti měkkého patra wg udziału podniebienia miękkiego ústní ustne nosové nosowe d) dle způsobu artikulace wg sposobu artykulacji (stopnia zbliżenia narządów mowy) otevřené otwarte zavřené zamknięte závěrové (okluzivy) zwarte (zwarto-wybuchowe) úžinové (konstriktivy) szczelinowe polozávěrové (semiokluzivy) zwarto-szczelinowe polosamohlásky półsamogłoski półotwarte: bokové (laterály) boczne nosové (nazály) nosowe kmitavé (vibranty) drżące e) dle místa artikulace wg miejsca artykulacji retné (labiály): wargowe: obouretné (bilabiály) dwuwargowe retozubné (labiodentály) wargowo-zębowe předopatrové: przedniojęzykowe: zubné (dentály) zębowe dásňové (alveoláry) dziąsłowe středopatrové (palatály): środkowojęzykowe: prepalatály prepalatalne postpalatály postpalatalne zadopatrové (veláry) tylnojęzykowe (welarne) f) dle pohybu jazyka wg ruchu języka svislý (vertikální) pohyb: ruch pionowy: vysoké wysokie středové średnie nízké niskie vodorovný (horizontální) pohyb: ruch poziomy: přední przednie střední środkowe zadní tylne Samohlásky (vokály) Samogłoski Kryteria klasyfikacji: a) pionowy i poziomy ruch języka b) stopień zwężenia kanału głosowego, pozycja warg, udział jamy nosowej w rezonancji (miejsce rezonancji) Trójkąt samogłoskowy Obr. 7. Lewe ramię: wznosi się przód języka Prawe ramię: wznosi się tył języka Wierzchołek: niskie położenie języka Obr. 8. Prostokąt Benniego otwarcie stopnie głębokości w jamie ustnej 1 2 przód 3 4 5 tył i y u e o a Souhlásky (konsonanty) Spółgłoski kryteria klasyfikacji: a) sposób artykulacji (stopień zbliżenia narządów mowy), miejsce artykulacji, udział wiązadeł głosowych b) udział podniebienia twardego, miejsce rezonancji sposób artykulacji - spółgłoski półotwarte, spółgłoski właściwe 1. spółgłoski półotwarte a) nosowe b) boczne c) drżące d) półsamogłoski (ustne, nosowe) 2. spółgłoski właściwe a) szczelinowe b) zwarto-szczelinowe c) zwarte miejsce artykulacji 1. wargowe a) wargowe b) wargowo-zębowe 2. przedniojęzykowe c) zębowe d) dziąsłowe 3. środkowojęzykowe a) prepalatalne b) postpalatalne 4. tylnojęzykowe udział wiązadeł głosowych 1. dźwięczne 2. bezdźwięczne udział podniebienia twardego 1. miękkie 2. twarde 3. zmiękczone miejsce rezonancji 1. ustne 2. nosowe Obr. 9. Typologie souhlásek Vztahy mezi písmem a výslovností Funkce grafému -i- 1. kumulace dvou funkcí a) označuje hlásku [i] a signalizuje měkkost předchozí souhlásky písmo: si, zi, ci, dzi, ni, ki, gi příklady: nosić, wozić, dziś, nikt, kino, gitara b) označuje neslabičné -i- a signalizuje měkkost předchozí souhlásky písmo: ti, di, pi, bi, mi, fi, vi, li, ri příklady: tiara, diabeł, pionek, nabiał, miasto, fiołek, wioska, liana, kariatyda 2. jedna funkce a) je jen znakem měkkosti předchozí souhlásky písmo: zi, dzi, si, ci, ni, ki, gi příklady: wozie, wodzie, sierota, ciało, nie, kiedy, nagie b) označuje po pauze nebo samohlásce hlásku -i- nebo neslabičné -i- písmo: i příklady: i, igła, imbir, poiskać, poigrać Stejný počet hlásek a grafémů při rozdílné kvalitě 1. měkkost souhlásek příklady: siła, zima, cisza, niski, kilof, gilotyna 2. změkčení (palatalizace) souhlásek příklady: lipa, miły, cif, grill, binarny, pić - změkčené konsonanty stojí v těchto pozicích: a) v pravostranném kontextu [i] nebo [ĩ] ve slovech cizího původu, ve slovech domácího původu se vyskytují jen palatalizované retnice a [l] příklady: polisa, sinus, bić, pić, misa, widok, lis b) v pravostranném kontextu neslabičného -i- v přejatých i domácích slovech příklady: piasek, biały, miasto, Rosja, misja, ofiara c) v pravostranném kontextu vlastních měkkých konsonantů (sp. środkowojęzykowe) příklady: wartki, psisko, wargi - synchronní a asynchronní výslovnost změkčených retnic 3. výslovnost [ń] před úžinovými hláskami - [ń] ztrácí závěr a přechází v neslabičné nazalizované -i- příklady: pański, koński, państwo, tańszy 4. realizace vokalických fonémů a) zvýšená artikulace - v oboustranném kontextu měkkých konsonantů uprostřed slova příklady: nieść, dziadzio, ciocia, jej, jajko, jeśli, jaśmin, przedwiośnie, judzić, ziajanie b) nazalizace - vokál v pozici před nosovým konsonantem na konci nebo uprostřed slova, předcházející nebo následující hláska musí být tvrdá příklady: interes, enklawa, ona, uncja, instytut, enzym, amfora, kino, rym, tam, tom, nimfa, chiński, rynsztok, pogański c) nazalizace + zvýšená artikulace - v oboustranném kontextu měkkých konsonantů, z nich následující je zároveň konsonantem nosovým příklady: jeniec, joński, dzianina, rozcieńczyć Fonologie (fonologia) Fonologie zkoumá funkci, jakou zvuky lidské řeči plní v procesu jazykové komunikace. Na rozdíl od fonetiky ji nezajímají všechny artikulační a akustické charakteristiky daného zvuku, nýbrž pouze ty, které jsou v jazykovém systému nositelem nějaké informace. Vznik a vývoj fonologie je spjat s jazykovědným strukturalismem. Hlavní zakladatelé oboru působili v těchto školách: - Kazaňská škola: Baudoin de Courtenay, Mikołaj Kruszewski - Pražský lingvistický kroužek: Roman Jakobson, Nikolaj Trubeckoj - americký strukturalismus: Zelling Harris, Leonard Bloomfield Foném (fonem): abstraktní jednotka, která nemá zvukovou povahu; je schopna rozlišovat vyšší jazykové jednotky. Jako součást systému, v němž je každá jednotka vymezena na základě vztahu k jiným jednotkám, má vztahovou povahu. Každý foném je také definován jako soubor určitých distinktivních rysů. Distinktivní rysy (cecha dystynktywna): jsou to fonologicky relevantní rysy, tj. kontrasty mezi jednotkami fonologického systému, které odlišují jazykové znaky. Fonologicky relevantní rysy (cechy fonologicznie relewantne): zvuky lidské řeči mají vždy určitý soubor fyzikálních vlastností, z nich však pouze některé konstituují daný foném, tj. slouží k jeho jednoznačné identifikaci; takové vlastnosti označujeme jako fonologicky relevantní. Fonologicky relevantní rysy lze odhalit metodou substituce (podstawianie), která spočívá v tom, že do téhož hláskového okolí dosazujeme hlásky, které se liší jen jedním rysem. Pokud tato záměna vyvolá změnu významu výrazu, jedná se o fonologicky relevantní vlastnost, tj. distinktivní rys. kosa : koza bezdźwięczność : dźwięczność pal : bal bezdźwięczność : dźwięczność kot : got bezdźwięczność : dźwięczność wada : waga przedniojęzykowość, zębowość : tylnojęzykowość kasa : kasza zębowość : dziąsłowość kos : kot szczelinowość : zwartość sen : cen szczelinowość : zwarto-szczelinowość woda : wodza zwartość : zwarto-szczelinowość dam : nam zwartość : półotwartość, nosowość dama : gama przedniojęzykowość, zębowość : tylnojęzykowość Fonologické opozice (opozycje fonologiczne: Jakobson, Trubeckoj : teorie binarismu I. Dle vztahu k systému (ze względu do podstawy porównania) a) jednočlenné (jednowymiarowe) - dané vlastnosti jsou charakteristické pouze pro jednu opozice, např. d x t (závěrovost : dentálnost a současně znělost : neznělost) b) vícečlenné (wielowymiarowe) - dané vlastnosti jsou charakteristické pro větší počet opozic, např. b x d, d x g, g x b (společné rysy: znělost, závěrovost) c) proporcionální (proporcjonalne) - vztah mezi členy opozice je stejný jako vztah mezi členy opozice jiné, např. vztah p : b se stejný jako vztah t : d, k : g, s : z apod. (vztah znělosti a neznělosti) d) izolované (izolowane) - je základem rozlišení jen jednoho páru fonémů, např. r : l (vibranta : laterála), n : ŋ (dentálnost : velárnost) II. Dle vzájemného vztahu členů opozice (ze względu na stosunek między czlonami opozycji) a) privativní (prywatywne) - v opozici jsou dva členy, z nich jeden daný rys má, a druhý nemá (člen příznakový : nepříznakový, pol. człon nacechowany : nienacechowany), např. k : g, p : b, s : z (znělost : neznělost); pokud je ve fonologickém systému takových dvojic mnoho, hovoříme o korelaci (kolerace znělosti) b) ekvipolentní (równorzędne) - jeden člen opozice má rys, který nemá člen druhý, tyto vlastnosti však nejsou hierarchickém vztahu, např. p x t (obouretnost : dentálnost; všechny ostatní vlastnosti jsou stejné); opozice privativní jsou zároveň i ekvipolentní c) graduální (stopniowe) - vstupují do nich alespoň 3 prvky, daná vlastnost je u nich zastoupena v různých stupních, např. kara : kora : kura (samohlásky se liší stupněm otevření dutiny ústní) III. Dle trvalosti distinktivní funkce (ze względu na zasięg funkcji dystynktywnej) a) trvalé (stałe) - jsou trvalé v jakémkoli hláskovém kontextu b) neutralizované (neutralizowane) - v určitých pozicích ztrácí některé vlastnosti svou fonologickou relevantnost, tj. neutralizují se, např. znělé konsonanty v koncové pozici před pauzou Alofon: různé realizace téhož fonému, které jsou podmíněny hláskovým kontextem (poziční varianty – warianty pozycyjne, kombinatoryczne), anebo regionálními, generačními odlišnostmi apod. (fakultativní varianty – w. fakultatywne), např. výslovnost zubného ł : łąka, przybyła. Variantu fonému, která se vyskytuje v nejvyšším počtu kontextů, tj. která je maximálně nezávislá na hláskovém okolí, nazýváme hlavním alofonem (wariant główny, podstawowy). Je základní realizací fonému. Varianty fonému, které jsou se základním alofonem v komplementární distribuci, tj. obě varianty se nemohou vyskytnout ve shodném kontextu, jsou nazývány závislými alofony (warianty poboczne). Většina polských fonémů je reprezentována jedním hlavním a několika závislými alofony, např. m: wariant główny: m – matka warianty poboczne: m´ – miasto, miska m[, ]– kosmka m[,]´ – giermkiem Prozódie (přízvuk, intonace – viz literatura)