OBSAH
1 ZÁKLADNÍ POJMY A KONCEPTY.. 2
1.1 Jazyk. 2
1.2 Gender 4
1.2.1 Genderové stereotypy. 6
1.3 Sociolingvistika. 7
1.4 Genderová lingvistika. 8
2 GENDER A JAZYK.. 10
2.1 Ženská a mužská role v jazyce. 11
2.2 Dva přístupy k vysvětlení rozdíleného postavení mužů a žen v jazyce. 12
2.3 Nerovnosti v užívání substantiv. 13
2.3.1 Generické maskulinum.. 14
2.3.2 Příklady užívání generického maskulina v češtině a v ruštině. 15
2.3.2.1 Generické maskulinum v ruských internetových titulcích. 15
2.3.2.2 Generické maskulinum v českých internetových titulcích. 17
3 PŘECHYLOVÁNÍ PODSTATNÝCH JMEN V RUŠTINĚ A ČEŠTINĚ Z HLEDISKA GENDERU 20
3.1 Přechylování podstatných jmen v češtině. 20
1 ZÁKLADNÍ POJMY A KONCEPTY
1.1 Jazyk
Jazyk lze definovat jako systém, který slouží k dorozumívání. Čermák definuje jazyk jako „…systém
sloužící především jako základní prostředek lidské komunikace“ (Čermák 2001: 13). Komunikace je dle
Čermáka přenos informací mezi minimálně dvěma účastníky, a to prostřednictvím určitého signálního
systému znaků, zvláště pak systému jazykového (Čermák 2001: 13). Dle Černého slouží jazyk členům
příslušného jazykového společenství především k dorozumívání, tedy ke vzájemnému předávání či
sdělování informací (Černý 1998: 13). Existence jazyka je vázána na sociální podmínky lidského
života, jazyk je závislý na společnosti (Čejka 1996: 10-11). Pojem jazyk se v mnohém překrývá
s pojmem řeč. I když jsou pojmy jazyk a řeč v některých aspektech shodné, rozhodně nejsou totožné.
Saussure v Kurzu obecné lingvistiky definuje jazyk spíše jako jev obecný, sociální a stejnorodý,
naopak mluva je více záležitostí individuální a různorodou (Saussure 1996: 46-51). Saussure pracuje
s pojmy langue a parole. [1] Parole chápe jako individuální jev a langue jako sociální produkt
jazykových schopností. Jedná se o dvě protikladné, avšak navzájem se podmiňující dimenze. Langue je
systém abstraktních jednotek, z nichž každá má v systému svou platnost a hodnotu, jež je dána
vztahy k ostatním jednotkám systému. (Čejka 1996: 23-24). Parole je individuální akt vůle a
inteligence (Saussure 1996: 50). Jazyk je dle Saussura „…sociální částí řeči, vnější vůči
jednotlivci, jenž ho sám o sobě nemůže ani vytvářet ani modifikovat“ (Saussure 1996: 51). Jazyk a
řeč se tedy liší, ale to neznamená, že je třeba vnímat tyto dva pojmy odděleně. Dle Hrbáčka není
vhodné odtrhování jazyka a řeči od sebe jako dvou jevů zcela samostatných, též není vhodné
jednostranně zaměřit pozornost pouze na jazyk či pouze na řeč.
„Ve vztahu jazyka a řeči je zbytečné se přít, co je prvotní a důležitější. Obecné neexistuje před
jedinečným a mimo ně, stejně jako jedinečné neexistuje mimo obecné. Každý objekt je jednotkou
jedinečného a obecného. Do jazyka se nemůže dostat nic, co by nebylo obsaženo v řeči, ale naopak
ani žádná řeč (žádný jazykový projev) není možná, jestliže není vzata ze systému jazyka.“ (Hrbáček
1999: 14).
Jazyk je systém smyslově vnímatelných jednotek sloužících primárně k předávání informací. Těmito
jednotkami jsou jazykové znaky. Znak obecně je nějaký materiální jev, vnímatelný smysly, který
neoznačuje sám sebe, nýbrž něco jiného. Jazykový znak je bilaterální jednotka, která vzniká
spojením zvuku a významu (Hrbáček 1999: 42-43). Saussure používá slovo znak pro označení celku.
Termíny význam a zvuk (akustický obraz) nahrazuje termíny označované a označující. Výhodu těchto
pojmů vidí v tom, že vyjadřují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe a jednak od celku, jehož
jsou částmi (Saussure 1996: 97). Základní vlastností jazykového znaku je arbitrárnost. Označující a
označované není spjato žádným vnitřním vztahem. To dokazují rozdíly mezi jazyky i samotná existence
různých jazyků (Saussure 1996: 98). Označující má lineární povahu, probíhá pouze v čase.
Představuje určitý rozsah a tento rozsah je měřitelný v jediné dimenzi (Saussure 1996: 100). Ve
vztahu k ideji, kterou zastupuje je označující libovolně zvolené, avšak ve vztahu k jazykovému
společenství, které jej užívá, je dané. V tom spočívá neproměnlivost znaku. Znak však nese též
charakter proměnlivosti, mění se v čase. Čas mění vše a není zde důvod, proč by se jazyk měl tomuto
zákonu vymykat (Saussure 1996: 100-105).
Základní funkcí jazyka je funkce sdělovací. K tomu, aby jazyk plnil funkci dorozumívacího
prostředku, musí mluvčí a posluchač ovládat stejný jazyk (kód). Mluvčí si musí předem ujasnit obsah
svého sdělení a správným způsobem jej verbalizovat, k tomu je nutná práce centrální nervové
soustavy a smyslových orgánů a schopnost abstrakce, syntézy a rozhodování. Od mluvčího se také
očekává práce centrální nerovové soustavy a smyslových orgánů a dále schopnost analýzy a intuice.
Cílem posluchače je dosadit si za přijímaný zvuk i příslušný význam (Černý 1998: 14-15). Funkce
sdělovací je komunikativní funkcí v užším slova smyslu. Jazyk má i další v širším slova smyslu
komunikativní funkce. Funkce apelová slouží jako výzva k činnosti. Funkce referenční odkazuje na
časové či prostorové vztahy. Funkce fatická slouží k udržení pozornosti. Expresivní funkce pomáhá
mluvčímu dát najevo jeho fyzický či psychický stav. Funkce estetická klade důraz na formu,
zvýrazňuje jistý obsah. Metajazyková funkce odkazuje k faktu, že jazyk může sloužit k popisu
čehokoliv, včetně sám sebe. Pojmenovávací funkce spočívá v tom, že jednotlivé předměty jevy a
události se pojmenovávají, přiřazují se jim určité pojmy. Kognitivní funkce je založena na rozvoji
myšlení při poznávání mimojazykové skutečnosti (Černý 1998: 16-17).
1.2 Gender
Pojem gender lze vysvětlit jako sociální konstrukt, který označuje sociálně utvářené
rozdíly mezi muži a ženami. „Gender je termín používaný pro skupiny vlastností a chování formované
kulturou a spojené s obrazem muže a ženy.“ (Maříková, Petrusek, Vodáková 1996: 339) Connell
definuje gender jako kulturní rozdíly mezi muži a ženami založené na biologickém dělení na muže a
ženy. Podstatou genderu je myšlenka dichotomie a rozdílnosti (Connell, 2002: 8). Pojem gender však
nelze ztotožňovat s pojmem pohlaví.
„Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že termín gender je zaměnitelný s termínem pohlaví. Pojem
pohlaví však postihuje pouze biologický rozdíl mezi muži a ženami, odkazuje k fyzickým rozdílům
mezi jejich těly. Pojem gender popisuje rozdíly psychologické, sociální, historické a kulturní.“
(Jarkovská 2004: 21).
Lidské pohlaví jako biologická danost tu slouží jako základ, na němž lidé konstruují společenskou
kategorii zvanou gender (Renzetti, Curran 2003: 20). Je velmi důležité uvědomit si rozdíl mezi
pohlavím a genderem, protože velká část mužských a ženských vlastností není biologicky daná, ale
formovaná kulturou.
Odlišnost mezi pohlavím a genderem vysvětluje Šmausová v článku Proti tvrdošíjné představě o
ontické povaze pohlaví a tender a pohlaví. Rozdíl mezi muži a ženami byl dlouhou tradičně chápán
jako přirozený, neměnný, ontický. Biologické teorie zdůrazňovaly viditelné morfologické, skryté
hormonální či genetické rozdíly mezi pohlavími, které údajně determinují chování mužů a žen. Dojem
rozdílnosti mezi pohlavími je podporován tím, že shoda ve většině morfologických znaků je
potlačována a je zdůrazňován onen nepatrný rozdíl ve vnější konstrukci mezi muži a ženami. Rozdíly
v chování mužů a žen nejsou způsobeny ani tak biologickou odlišností, ale spíše specifickou
socializací k mužským a ženským rolím. Genderové role sice nejsou vrozené, ale během života se
stávají jakousi druhou přirozeností (Šmausová 2002: 15-16). Dle Oakley by selský rozum mohl
naznačovat, že v případě pohlaví a genderu jde o dva způsoby pohledu na tutéž věc. Tedy, že
jedinec, který patří k ženskému pohlaví, bude automaticky patřit i k ženskému genderu. Při bližším
pohledu zjistíme, že být ženou je stejně záležitostí oblečení, gestikulace, povolání a sociální
sítě jako záležitost podoby genitálií (Oakley 2000: 121). Pozici a významu těla v sociálním světě
se věnuje také Bourdieu v Nadvládě mužů. Dle něj to vypadá, jako by dělení podle pohlaví bylo v
„řádu věcí“, jako by bylo normální, neměnné a přirozené. Biologický rozdíl mezi mužským a ženským
tělem, zejména anatomický rozdíl mezi pohlavními orgány, se může jevit jako přirozený důvod
sociálního rozlišování mezi muži a ženami. Rozhodně však není tak přirozený a neměnný, jak ho
společnost vnímá. Sociální svět konstruuje tělo jako nositele sexualizujících principů vidění a
dělení. Viditelné rozdíly mezi pohlavními orgány zdaleka nemají takový význam, jaký je jim
přisuzován. Při tvorbě odlišných mužských a ženských charakteristik jde spíše o sociální
konstrukci, která vychází z androcentrického dělení (Bourdieu 2000: 12-20).
Gender však většinou vnímáme jako samozřejmost. Velmi rychle rozpoznáme, zda je daná osoba muž či
žena. Myšlenku genderově vhodného a přiměřeného chování neustále opakují zákonodárci, duchovní,
rodiče či učitelé (Connell 2002: 3-4). Ihned po narození je dítěti přiřazen mužský či ženský gender
a dle toho je následně vychováváno. Chlapečci jsou oblékáni do modrého oblečení a jsou vedeni
k aktivitě, samostatnosti, cílevědomosti a agresivitě. Slýchají od rodičů, že chlapi přece
nepláčou. Naopak dívky jsou oblékány do růžové, vedeny k pečlivosti, pasivitě a pečovatelství.
Gender je významný organizační princip ve společnosti. Významně se podílí na přiřazování statusu a
ovlivňuje každodenní život jedince. Také sociální instituce jsou silně genderově strukturovány.
Mužské a ženské vlastnosti nejsou chápány jako komplementární, ale jako hierarchicky uspořádané
kategorie. Vše, co je označována za mužské, se většinou pojí s větší mocí a prestiží. Kulturní
mužský princip a s tím i veřejná sféra jako životní působiště mužů, jsou nadřazeny kulturnímu
ženskému principu a soukromé sféře (Šmausová 2002: 18). Ženy jsou tradičně vnímány jako součást
soukromé, domácí sféry. Naopak muži jsou prezentováni jako představitelé veřejné sféry. Od toho to
dělení se odvíjí mnoho představ spojených s mužstvím a ženstvím. Connell zdůrazňuje rozdíly mezi
pozicí mužů a žen v oblasti politiky, násilí, ekonomiky či kultury. Muži zcela ovládli oblast moci
a politiky. Naprostá většina všech ministrů jsou muži. Ženy dělají většinu domácích prací a starají
se o děti. Výrazné rozdíly se týkají pracovního trhu, práce žen je méně placená než práce mužů.
Mnohé ženy, zejména ty, které pečují o děti, jsou ekonomicky závislé na mužích. Rozpoznávat
genderové uspořádáni je snadné, porozumět mu mnohem složitější (Connell 2002: 1-3). Porozumět
generovému uspořádání společnost se pokouší genderová studia. Genderová studia zkoumají struktury,
které se podílejí na sociálním uspořádání vztahů mezi muži a ženami. Analyzují význam genderu
v rovině symbolické i individuální. V českém prostředí se začala genderová studia rozvíjet na
počátku devadesátých let dvacátého století. V současnosti lze studovat genderová studia na
bakalářské úrovni na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Magisterské studium je možné
na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity. V Rusku se genderová studia začala rozvíjet na
počátku devadesátých let dvacátého století. V té době se začaly objevovat první překlady publikací
a článků s generovou tématikou.
1.2.1 Genderové stereotypy
Velký sociologický slovník definuje stereotyp jako „…velmi stabilní prvek ve vědomí,
respektive psychický a přeneseně i sociální mechanismus, regulující vnímání a hodnocení určitých
skupin jevů, ovlivňující názory, mínění, postoje i chování “ (Maříková, Petrusek, Vodáková 1996:
1231). Utváření stereotypů ovlivňuje rodinná výchova, vzory rodičů, nejbližší sociální okolí,
uznávané autority, přenos skupinových norem a poznatků, veřejné mínění či sdělovací prostředky.
Charakter stereotypů je spíše iracionální, je tedy obtížné měnit stereotypy pomocí logických
argumentů. Stereotyp obvykle výrazně zjednodušuje realitu a potlačuje komplexnost dané skutečnosti.
V sociologii je pojem stereotyp obvykle používán pro označení ustrnulého vztahu k sociálním,
rasovým, národnostním či jiným skupinám (Maříková, Petrusek, Vodáková 1996: 1230).
Také genderové stereotypy jsou doprovázeny iracionalitou, emocionálností a zjednodušeným výkladem
jevů. Velmi dobrou definici genderových stereotypů nabízí Jarkovská.
„Genderové stereotypy jsou předsudečné představy o tom, jací/jaké mají muži a ženy být a jak se
mají chovat. Snaží se muže a ženy udržet v určitých rolích, které někomu vyhovují, ale pro mnohé
jsou spíše překážkou, aby si zařídili život podle toho, jak sami touží, a ne podle toho, jak si to
představuje jejich okolí a společnost.“ (Jarkovská 2004: 20).
Renzetti a Curran vysvětlují genderové stereotypy jako „…zjednodušující popisy toho, jak má vypadat
‚maskulinní muž‘ či ‚femininní žena‘ “ (Renzetti, Curran 2003: 20). Genderové stereotypy jsou
založeny na představě o aktivním muži, který chrání slabou ženu. Muž je stereotypně vnímán jako
představitel veřejné sféry, jako chlebodárce. Žena je stereotypně prezentována jako představitelka
domácí sféry. Stereotypní vnímání ženy vychází z představy o ženě matce, manželce a pečovatelce.
Ženy jsou vnímány jako matky, které pečují o rodinu a podporují ostatní. Na ženy je stereotypně
nahlíženo jako na dětinské, milé, nekompetentní, slabé, závislé, vyžadující ochranu a podporu
(O'Brien 2009: 379). Bourdieu si též všímá obdobných stereotypních představ spojených s obrazem
ženy.
„Čeká se od ní, že bude ‚ženská‘, tj. usměvavá, sympatická, pozorná, poddaná, nevtíravá,
zdrženlivá, případně neviditelná. Takzvaná ‚ženskost‘ přitom často není nic jiného než určité
nadbíhání ať už skutečným nebo předpokládaným požadavkům mužů, jež má především posílit jejich
ego.“ (Bourdieu 2000: 61)
Muži jsou stereotypně prezentování jako živitelé rodiny, hrdinové či bojovníci. Mužský genderový
stereotyp je spojen s racionalitou, silou, aktivitou, agresivitou, dominancí, odvážností,
průbojností a mocí (O'Brien 2009: 379). Genderové stereotypy velmi spoutávají život mužů a žen.
Společnost předpokládá, že charakteristiky tvořící genderový stereotyp sdílí všichni muži a všechny
ženy (Renzetti, Curran 2003: 21). Dle této představy jsou všechny ženy milé, pasivní, pečovatelské,
závislé a všichni muži jsou silní, aktivní, odvážní a nezávislí. Při bližším pohledu však zjistíme,
že málokdo plně odpovídá takovým požadavků. Šmausová si všímá této naivní představy, dle které muži
hrají pouze mužskou a ženy pouze ženskou roli. Dle Šmausové ve skutečnosti hrají všichni všechny
role v závislosti na rodové konstrukci sociálního kontextu (Šmausová 2002: 15).
1.3 Sociolingvistika
Sociolingvistika je vědecká disciplína, která se zabývá vztahem jazyka a společnosti a pracuje
přitom s poznatky lingvistiky a sociologie. Sociolingvistika studuje vztah mezi způsobem užívání
jazyka a sociální strukturou, ve které se daný uživatel jazyka nachází. Tento vědní obor
předpokládá, že lidská společnost je tvořena mnoha souvisejícími vzorci a zvyklostmi, z nichž mnohé
patří do oblasti lingvistiky (Spolsky 1998: 3). Salzmann vysvětluje sociolingvistiku jako odvětví
lingvistiky, které studuje četné aspekty vztahu mezi společností a jazykem (Salzmann 1997: 109).
Coates definuje sociolingvistiku jako studium jazyka v jeho sociálním kontextu (Coates 1993: 4)
Dobrou definici sociolingvistiky nabízí Šoltys.
„Sociolingvistika je pomezní vědecká disciplína, která se ustavila na hranicích lingvistiky a
sociologie z potřeby zachytit sociální podmíněnost charakteru a variantnosti jazykového
vyjadřování. V optimálním případě se zabývá vzájemným vztahem mezi strukturami jazykovými a
společenskými. Sociolingvistika řeší v podstatě čtyři typy determinací:
1. Zda je společnost určována jazykem.
2. Zda je jazyk určován sociální strukturou společnosti.
3. Zda jsou jazyk a sociální struktura společnosti určovány biologickogenetickým vybavením
člověka.
4. Zda jsou jazyk a sociální struktura ve vztahu vzájemné determinace.“
(Jirák, Nekvapil, Šoltys 1996: 47).
Moderní sociolingvistika vznikala v 50. a 60. letech dvacátého století
v americké jazykovědě. Osamostatnění sociolingvistiky jako oboru lze vysvětlit jako reakci na
předcházející strukturalistické a generativní badatelské období v lingvistice. Toto období se
soustřeďovalo na analýzu jazyka jako abstraktního systému izolovaného od všech ostatních systémů,
tedy i od společenských jevů (Jirák, Nekvapil, Šoltys 1996: 47-48). Za hlavní představitele
sociolingvistiky jsou považováni William Labow a Joshua A. Fishman. Sociolingvistika se zajímá o
všechny otázky, ve kterých se jedná o závislost jazykových jevů na sociologicky relevantních
jevech, jako je zejména členění společnosti do skupin a tříd. Mezi otázky, které sociolingvistika
řeší, patří zkoumání sociálních a biologicko-sociálních faktorů, které mají vliv na jazyk
jednotlivce. Takové faktory jsou především, věk, pohlaví[2], etnická příslušnost, sociálně
ekonomické postavení a vzdělání (Černý 1998: 216-218).
1.4 Genderová lingvistika
Genderová lingvistika je jazykovědná disciplína, která analyzuje místo mužů a žen v jazyce a zabývá
se také vztahem mezi postavením žen a mužů v jazyce a postavením žen a mužů ve společnosti.
„Genderová lingvistika je ta součást sociolingvistiky, jež se zaměřuje na jazykové praktiky
mluvčích jako indikátory postavení muže a ženy ve společnosti.“ (Valdrová 2001: 90) Tato disciplína
pracuje zejména s poznatky z oblasti jazykovědy, sociolingvistiky, sociologie, antropologie,
sociální psychologie, genderových studií a feministických teorií. Předmětem zkoumání genderové
lingvistiky jsou specifika ženského a mužského mluvního stylu, odhalování projevů nerovností a
sexismu v jazyce, hledání zrovnoprávňujících jazykových variant, zkoumání souvislostí jazykových
asymetrií se společenským postavením daného subjektu (Valdrová 1998: 14).
Někteří autoři a autorky používají místo termínu genderová termín feministická lingvistika. V tomto
případě jsou si pojmy genderová a feministická velmi blízké a často totožné a zaměnitelné.
Genderová lingvistika však bývá považována za více objektivní a nestrannou. Feministická
lingvistika se o něco více než genderová lingvistika snaží nerovnosti v jazyce odstraňovat a hledá
cesty k zrovnoprávnění žen a mužů v jazyce. „Feministická lingvistika hledá a kritizuje rodové
asymetrie v jazyce (od užívání názvů osob až po způsob komunikace) a nabízí jejich řešení. Tak
přispívá ke zvýšení společenské úcty k ženám, respektive zamezuje degradaci žen prostřednictvím
jazyka.“ (Valdrová 1999 b: 117-118)Termín feministická lingvistika bývá často spojen s negativními
asociacemi, jež souvisí se stereotypní představou o feminismu. Dle Valdrové je pojem feministická
nezřídka spojován s termíny fanatická, zaujatá či politicky nekorektní (Vadrová 1998: 12). Valdrová
navrhuje používat pro tuto lingvistickou disciplínu termín genderová lingvistika a to ze dvou
důvodů. Není zatížen politickou konotací a sděluje, že studuje jazyk z hlediska genderu. V této
práci bude taktéž použit termín genderová lingvistika (Valdrová 1998: 13).
Dle Hellinger se genderová lingvistika liší od ostatních jazykovědných disciplín zejména třemi
aspekty. Za prvé, staví mužské a ženské chování, s ním i fenomény v systému jazyka, do středu
pozornosti, zatímco jiné disciplíny zmíněné pojednávají pouze okrajově. Dále interpretuje
nerovnoměrnosti v označování osob jako projev jazykového znevýhodnění žen a bezprostředně je
spojuje s diskriminací ve společnosti. Za třetí, neakceptuje nerovnost jako danou a hledá
alternativy, jež odpovídají zásadě jazykové rovnoprávnosti žen a mužů (Valdrová 1998: 11-12).
Genderová lingvistika se těší velké pozornosti v Německu, Rakousku, Velké Británii, Švýcarsku,
Francii, Holandsku, skandinávských státech. Její rozvoj inspirovala americká feministická
lingvistika, která vznikala ve 20. letech dvacátého století. V západní Evropě vznikaly první
genderové analýzy jazyka až v šedesátých letech. Za nedlouho poté se vytvořila dostatečně široká
báze empirických studií. Byla vyzdvižena zejména významná role jazyka jako nástroje, jímž lze
ovlivňovat společnost, byly doloženy nerovnosti v neprospěch ženského pohlaví a formulovány návrhy
ke zviditelnění žen v jazyce (Valdrová 2001: 90). Dnes jsou středem zájmu genderové lingvistiky
analýzy konverzačního stylu, výzkum mechanismů prosazování moci prostřednictvím jazyka, úloha
jazykovědy při budování osobnosti, strategie a taktika řečového projevu (Valdrová 1997: 88).
Problémové okruhy západoevropské genderové lingvistiky se etablovaly jako plně relevantní i pro
češtinu a další slovanské jazyky (Valdrová 2000: 100). V české jazykovědě není genderová
lingvistika zatím příliš zdomácnělá, rozvíjí se pomalu od druhé poloviny devadesátých let dvacátého
století. Stejně jako genderová studia si genderová lingvistika s obtížemi hájí své místo ve
společenských vědách a často naráží na tradiční představu o ženách a mužích. Významnou a
v současnosti v podstatě také jedinou genderovou lingvistkou u nás je Jana Valdrová.
„V českém jazykovém prostředí si genderová lingvistika nesnadno hledá své místo. V lepším případě
interpretujeme snahy o jazykové zrovnoprávnění žen snad jen na tlumočnicko-překladatelských
seminářích – jako interkulturní specifikum, na něž je třeba dbát při předvádění promluv a textů do
cizího jazyka. Genderový aspekt jazyka bývá také někdy považován za pomíjivou módní vlnu; tento
argument patrně neobstojí před faktem více než 70letého kontinuálního vývoje genderové lingvistiky
ve světě s bohatou, vnitřně diferencovanou bibliografií.“ (Valdrová 2001: 90)
V ruském prostředí se genderová lingvistika rozvíjí od druhé poloviny devadesátých let dvacátého
století společně s rozšířením genderových studií. Ruští lingvisté a lingvistky analyzují zejména
genderová specifika mužské a ženské řeči. Také se věnují způsobům pojmenovávání mužů a žen, zejména
genderovým aspektům gramatického rodu (Кирилина, Томская 2009).
2 GENDER A JAZYK
Jazyk je nositelem kultury, tedy i nositelem kultury mezilidských vztahů. Existují li ve
společnosti nějaké hierarchie, pak se nezbytně produkují, kontrolují a předávají také
prostřednictvím jazyka (Valdrová 2004b: 172). Pomocí jazyka jsou produkovány a také rozšiřovány
etnické, třídní i genderové rozdíly (Thomas, Wareing 1999). Ženy jako specifický druh minoritní
skupiny jsou ve společnosti i v jazyce často utiskovány a marginalizovány (Coates 1993: 12). Role
ženy v jazyce je často opomíjena a ustupuje do pozadí. Nelze však jednoduše obvinit jazyk
z diskriminačních praktik vůči ženám. V jazyce není nic, co by nebylo ve společnosti. V tomto
případě je jazyk jakýmsi zrcadlem nerovných pozic mužů a žen ve společnosti.
2.1 Ženská a mužská role v jazyce
Jazyk reflektuje, zachycuje a přenáší sociální rozdíly ve společnosti, a to včetně rozdílů mezi
muži a ženami (Spolsky 1998). Způsob, jakým o ženách a také s ženami mluvíme, je zároveň svědectvím
o jejich společenském postavení (Valdrová 2000: 98). Ve společnosti i v jazyce jsou ženy často
vnímány jako podřízené mužům. Stereotypní vnímání mužů jako nadřazených, aktivních představitelů
veřejné sféry a žen jako podřízených, pasivních představitelek soukromé sféry se výrazně odráží
v jazyce. Rozdíly jsou patrné ve způsobu, jakým se společnost vyjadřuje o mužích a ženách, ale i
v konkrétní mluvě mužů a žen (Thomas, Wareing 1999, Poynton 1989). Diskriminační řečové praktiky
slouží k výkonu a kontrole moci nad ženami (Valdrová 2003: 281).
Mluva mužů a žen je silně genderovaná a odráží nerovnosti mezi muži a ženami. Androcentrický způsob
mluvy vychází z představy o vyšší moci, důležitosti a prestiži, jež jsou spojené s muži (Spolsky
1998: 38). Muži mluví v souladu s mužským genderem a se stereotypní představou o mužích, ženy mluví
v souladu s ženským genderem a se stereotypní představou o ženách. Muž častěji zamítá téma, které
zvolila žena, naopak žena obvykle bez odmítání mluví na téma, které zvolil muž (Poynton 1989).
Z mluvního projevu žen je často cítit nejistota a submitivita (Valdrová 2004a: 13). „Dívky a ženy
jsou od dětství vedeny k nenápadnému, ukázněnému chování. Mluví tišším hlasem ne proto, že by
neměly silný hlasový fond, nýbrž proto, že zesílení hlasu není považováno za ‚lady-like ‘. Zesílení
hlasu přitom má svůj smysl a užitek: může výrazně podpořit argumentaci, zejména v pracovním sporu –
u mužů působí impozantně, dokonce vzbuzuje respekt.“ (Valdrová 2004a: 12-13) Dle Valdrové „…ženy
častěji než muži snižují svou osobní hodnotu a účinek svého projevu. Začínají slovy ‚Jen bych
doplnila, že…‘ nebo ‚Měla bych takovou drobnou poznámku‘ apod.“ (Valdrová 2004a: 13) Při konverzaci
muži přerušují ženy a vstupují jim do řeči, naopak to však neplatí (Thomas, Wareing 1999: 76). Ženy
častěji používají zdvořilostní fráze, jako prosím a děkuji (Poynton 1989). Pro ženský mluvní projev
je dále charakteristické: vyšší tón hlasu, jež zdánlivě navozuje dojem emocionálnosti, komornější
tématika či častější úsměv (Valdrová 2003: 282).
„Ženy vycházejí vstříc zaběhlým rituálům a ochotně se při konverzaci usmívají, zejména při smíšené
konverzaci žen a mužů. Dávají tím najevo, že naslouchají mluvčím a že spoluvytvářejí příjemné klima
rozhovoru. Podle poznatků z konverzačních analýz si ale mnozí muži vykládají úsměv jako souhlas a
upevňují si sebevědomí v dialogu: déle a více mluví, nenechávají se přerušit, pevněji trvají na
svém mínění a snadněji je prosazují. Bude-li se žena při rozhovoru příjemně usmívat, měla by si
uvědomovat, že oslabuje účinek své výpovědi. V příručkách a rádcích o taktice neverbální
signalizace se rozlišuje účinek úsměvů podle jeho intenzity … a intenzívní úsměv může být vykládán
jako výraz sexuality. Žena v pozici sexuálního objektu ztrácí autoritu a respekt.“ (Valdrová 2004a:
12)
Také témata, o kterých muži a ženy mluví, jsou často odlišná. Ženy hovoří spíše o osobních
tématech, jako je rodina, pocity nebo přátelé. Muži volí obvykle neosobní témata založená na
faktech či technických znalostech, mezi taková témata patří například fotbal či automobily (Thomas,
Wareing 1999: 78). „Ženy se budou spíše cítit povolány mluvit o dětech, partnerských vztazích a
vedení domácnosti, muži preferují pracovní témata, sport a politiku.“ (Valdrová 2004a: 10)
Rozdílnost konverzačních témat souvisí s genderovou socializací, tlakem genderových rolí, odlišnou
životní zkušeností mužů a žen a mediální prezentací mužství a ženství. „Média - tisk, rozhlas,
televize – mocně udržují a podporují tzv. tradiční ženskou roli. Slavná ženská osobnost je
konfrontována s tématem pečení vánočního cukroví, ať chce nebo nechce. Genderovým dělením témat
trpí i muži – není jim dovoleno volně hovořit o citech, přiznat omyl, slabost, bezradnost,
zoufalství.“ (Valdrová 2004a: 11)
Způsob, jakým se vyjadřujeme o ženách a mužích, o ženských a mužských vlastnostech, je ovlivněn
patriarchálním pořádkem společnosti a množstvím genderových stereotypů. „Jazyk je nástroj, jímž
uchopujeme skutečnost, a na citlivosti uchopení záleží, zda vůbec jsme schopni ji uchopit; natož
uchopit a pochopit v rámci možností objektivně, správně. … Přehlížejí-li se ženy v jazyce, znamená
to často, že se přehlížejí také ve společnosti.“ (Valdrová 2003: 281)
2.2 Dva přístupy k vysvětlení rozdíleného postavení mužů a žen v jazyce
Je zřejmé, že nerovnosti mezi mužskou a ženskou rolí v jazyce jsou patrné v mluvě mužů a žen i ve
způsobech vyjadřování o mužích a ženách. V genderové lingvistice jsou přijaté dva přístupy, které
vysvětlují genderovou nerovnost v jazyce – přístup založený na dominanci a přístup založený na
rozdílnosti (Thomas, Wareing 1999, Coates 1993). První vychází z představy o ženách jako skupině
utlačované muži. Tento přístup interpretuje rozdíly mezi mužskou a ženskou rolí v jazyce pomocí
termínů mužské dominance a ženské podřízenosti (Coates 1993: 12). Vychází přitom z obecně větší
moci připisované mužům a z větší převahy mužů v oblasti financí a na pracovním trhu (Thomas,
Wareing 1999: 79). Dle druhého přístupu je odlišnost postavení žen a mužů v jazyce, způsobena tím,
že patří muži a ženy k odlišným subkulturám. Muži a ženy mají odlišné životní, osobní či pracovní
zkušenosti (Coates 1993: 13). V dětství jsou dívky vychovávány a socializována poněkud odlišným
způsobem než chlapci. Fakt, že děti vyrůstají ve skupinkách vrstevníků stejného pohlaví, vede
k tomu, že muži a ženy jsou členy separovaných mužských či ženských subkultur. Ženská subkultura má
jiné vzorce chování a mluvení než ta mužská (Thomas, Wareing 1999: 79).
Mnoho vědců a vědkyň, kteří se zabývají sociolingvistikou a genderovou lingvistikou, přijalo
kompromisní postavení. Snaží se při zkoumání kombinovat oba přístupy, jak přístup založený na
dominanci, tak i přístup založený na rozdílnosti (Coates 1993: 13).
2.3 Nerovnosti v užívání substantiv
Způsob zacházení se substantivy je jedna z nejvýraznějších součástí jazykové nerovnosti mezi muži a
ženami. Dle Dickense je jazyková nerovnováha ovlivněna tradičními strukturami a společenskými
vzorci a je hojně zakořeněná v lexikální asymetrii. Lexikální asymetrii Dickens dělí na dvě
skupiny, první je gramatická a morfologická asymetrie. Do této skupiny patří zejména užívání
generického maskulina. Do druhé skupiny řadí sémantickou asymetrii, tedy existenci mužských a
ženských „párů“ podstatných jmen a jejich nerovný význam. Ženské formy symbolizují méně prestižní
funkci než jejich mužské protějšky (Dickens 2001: 212). Tyto jazykové zvyklosti jsou založeny na
tradičním vnímání mužské a ženské role ve společnosti.
2.3.1 Generické maskulinum
Generické maskulinum je užívání podstatných jmen mužského rodu pro souhrnné označení žen a mužů.
Spolsky definuje generické maskulinum jako užívání gramatických forem mužského rodu se zahrnutím
ženského rodu (Spolsky 1998: 123). „Vychází se přitom z předpokladu, že kromě specificky mužské
reference má rod mužský schopnost referovat o obou pohlavích – odtud název ‚nepříznakové‘ neboli
‚generické‘ maskulinum. Zastánkyně a zastánci takto navyklého způsobu vyjadřování obvykle
argumentují jednak úsporností, jednak přirozeností a věkovou tradicí zástupného užívání generického
maskulina.“ (Valdrová 2003: 280) V případě českého prostředí mají formy generického maskulina
kořeny v době, kdy byl v Evropě všudypřítomný patriarchální pořádek, a zvyklosti v užívání
generického maskulina v češtině zůstaly od těch dob neměnné (Dickens 2001: 214). V obdobné situaci
se nachází generické maskulinum v ruštině. V ruském prostředí byl v historii patriarchální pořádek
součástí společnosti a do současnosti se v mnohém zachoval.
Jeden z argumentů zastánců generického maskulina je jazyková úspornost. Dle Valdrové však nemusíme
mít obavu, že genderově korektní vyjadřování neúnosně protáhne délku projevu. V genderově vyspělých
společnostech obecně platí, že jazyková úspornost není tak významným faktorem, aby jí muselo
ustoupit zviditelnění poloviny populace (Valdrová 2005).
Nalézt příklady generického maskulina není obtížné. V médiích se denně setkáváme s oslovením Vážení
diváci, Milí posluchači či Naši čtenáři. Další příkladem mohou být ukázky titulních zpráv
z internetové stránky www.novinky.cz: „Topolánkovi se bouří vlastní poslanci“ či „Langer chce na
dobrovolné návraty cizinců dalších 90 miliónů“. Výraz poslanci do sebe zahrnul i poslankyně a
dobrovolný návrat se jistě týká nejen cizinců, ale i cizinek. Fakt, že se uvedené zprávy týkají i
žen však zůstává díky použití generického maskulina skrytý. „Do jazykového povědomí se tak bezděky
vnucuje dojem, že se v promluvě nebo textu jedná výlučně o osoby mužského pohlaví.“ (Valdrová 1998:
26). Například v inzerci pracovních příležitostí sugeruje maskulinum představu muže na dané
pracovní pozici. Nadužívání maskulina pomáhá udržovat tradiční genderové role a zneviditelňuje
podíl žen na chodu společnosti (Valdrová 2003: 281).
Problematika užívání maskulina v zástupné generické funkci byla předmětem kritických analýz
západoevropské genderové lingvistiky již v 60. letech dvacátého století. Fenomén opomíjení
ženskosti v jazyce byl stavěn do přímé souvislosti s nižším postavením žen ve společnosti. Výhrady
proti generickému maskulinu nabyly v mnoha zemích polický ráz. V Německu, Švédsku, Dánsku,
Holandsku, Velké Británii i Francii vznikaly příručky zaměřené na korektní užívání jazyka nebo
zákony upravující jazyk inzerce a další (Valdrová 1999 a: 105-106).
2.3.2 Příklady užívání generického maskulina v češtině a v ruštině
Generické maskulinum je součástí ruštiny i češtiny. S generickým maskulinem se setkáváme v hovorové
řeči, v médiích, při veřejných projevech, na návodech k použití, na informačních panelech, v řádech
a předpisech organizací a v dalších oblastech. Není v možnostech této práce analyzovat všechny výše
zmíněné oblasti. Ukázky generického maskulina budou tedy omezeny pouze na internetové
zpravodajství. Ze známých ruských a českých internetových stránek, zabývajících se zpravodajstvím,
jsou pro práci vybrány vhodné příklady generického maskulina z názvů zpráv a článků.
2.3.2.1 Generické maskulinum v ruských internetových titulcích
Následující příklady autentických ruských internetových titulků dokládají užívání generického
maskulina v ruštině. Uvedené titulky používají formu množného čísla mužského rodu, která však
v sobě zahrnuje i rod ženský.
* Роспечать наградила известных кубинских переводчиков русской поэзии (http://www.rian.ru/ 1. 4.
2009)
* Студенты Кишинева получают призывы продолжить акции протеста
(http://www.rian.ru/ 9. 4. 2009)
* Кризис глазами россиян, европейцев и американцев
(http://www.rian.ru/ 10. 4. 2009)
* Новая система расчета зарплаты уравняла в правах молодых учителей
(http://www.rian.ru/ 10. 4. 2009)
* Половина россиян обеспокоилась ростом преступности за время кризиса
(http://www.lenta.ru/ 10. 4. 2009)
* Жителям Смоленской области выдадут соцкарты с Василием Теркиным
(http://www.rg.ru/ 10. 4. 2009)
* Американцы нашли замену доллару. В США появилось сразу несколько новых валют
(http://www.izvestia.ru/ 10. 4. 2009)
* Журналисты ждут начала митинга в Тбилиси
(http://www.utro.ru/ 9. 4. 2009)
* Глава Псковской области: Исполнение социальных гарантий перед гражданами - наш главный
приоритет
(http://www.regnum.ru/ 9. 4. 2009)
Uvedené příklady ukazují, jak se v titulcích opomíjí role žen. Čtenář může lehce získat
dojem, že na veřejném a politickém životě se podílejí pouze muži. Tento způsob vyjadřování vnucuje
dojem, že se v promluvě nebo textu jedná výlučně o osoby mužského pohlaví (Valdrová 1998: 26).
Pozice žen ve společnosti a účast žen na veřejném životě v těchto titulcích ustupuje do pozadí. Je
přitom zřejmé, že dané titulky se týkají stejně mužů, jako žen. Nadužívání maskulina však zmenšuje
podíl žen na chodu společnosti (Valdrová 2003: 281). Přeformulovat zmíněné titulky do genderově
korektní formy vyjádření není příliš složité. Ruština nabízí několik způsobů, jak generické
maskulinum upravit do genderově neutrální podoby.
Zmíněné titulky lze pozměnit následujícím způsobem:
* Роспечать наградила известных кубинских переводчиков и переводчиц русской поэзии
* Студенты и студентки Кишинева получают призывы продолжить акции протеста
* Кризис глазами России, Еевропы и США
* Новая система расчета зарплаты уравняла в правах молодых учителей и учительниц
* Половина россиян и россиянок обеспокоилась ростом преступности за время кризиса
* Жителям и жительницам Смоленской области выдадут соцкарты с Василием Теркиным
* Америка нашлa замену доллару. В США появилось сразу несколько новых валют
* Медиа ждут начала митинга в Тбилиси
* Глава Псковской области: Исполнение социальных гарантий перед гражданами и гражданками - наш
главный приоритет
2.3.2.2 Generické maskulinum v českých internetových titulcích
Způsoby užití generického maskulina v českých internetových titulcích se v zásadě příliš neliší od
těch ruských. Podstatná jména mužského rodu v množném čísle označují muže i ženy, obdobným způsobem
jako v ruštině je zde opomíjena role žen.
* Už si to konečně uvědomte, říkají Rusové, náleží nám místo v přední řadě mezinárodních vztahů.
(http://www.idnes.cz/ 5. 4. 2009)
* Fischer bude dobrým premiérem, myslí si polovina Čechů.
(http://www.idnes.cz/ 10. 4. 2009)
* Vědci našli buňky, které mohou opravit, co zničí artróza
(http://ihned.cz/ 10. 4. 2009)
* Vláda dá 2,6 miliardy korun pro zemědělce
(http://ihned.cz/ 10. 3. 2009)
* Studenti se na Facebooku společně připravují na Test studijních předpokladů.
(http://www.novinky.cz/ 10. 4. 2009)
* Indové začali přijímat objednávky na nejlevnější auto na světě - Tata Nano
(http://eurozpravy.cz/ 10. 4. 2009)
* Nemocnice poslala pozvané pacienty domů
(http://www.denik.cz/ 11. 4. 2009)
* Ministři EU budou v Praze ladit strategii jednání o snížení emisí
(http://www.ceskenoviny.cz/ 11. 4. 2009)
* Podnikatelé mohou odpočítat DPH také u ojetých aut
(http://www.financninoviny.cz/ 10. 4. 2009)
Též čeština nabízí několik možností, jak přeformulovat generické maskulinum do
genderově korektní formy. V češtině jsou takové možnosti ještě o něco lepší než v ruštině, protože
čeština má větší množství přechýlených podstatných jmen v případě názvů osob ženského pohlaví. Více
informací o této problematice je v části Přechylování podstatných jmen v ruštině a češtině
z hlediska genderu.
Vybrané příklady českých novinových titulků lze přeformulovat následujícím způsobem:
* Už si to konečně uvědomte, říká Rusko, náleží nám místo v přední řadě mezinárodních vztahů.
* Fischer bude dobrým premiérem, myslí si polovina Čechů a Češek.
* Vědy našla buňky, které mohou opravit, co zničí artróza
* Vláda dá 2,6 miliardy korun pro zemědělství
* Studující se na Facebooku společně připravují na Test studijních předpokladů.
* Indická automobilka začala přijímat objednávky na nejlevnější auto na světě - Tata Nano
* Nemocnice poslala pozvané pacienty a pacientky domů
* Ministři a ministryně EU budou v Praze ladit strategii jednání o snížení emisí
* Ti, kdo podnikají, si mohou odpočítat DPH také u ojetých aut
Snaha o rodovou korektnost a vyváženost titulků může vést k jistým sémantickým posunům. Dle
Valdrové však při uvážlivé tvorbě původních titulků taková obava nemusí vůbec nastat. Ne vždy je
však přeformulování titulků vhodné a žádané. Novináři jsou si jistě plně vědomi optických a
psychologických účinků daných titulků. Nelze vyloučit, že tlak maskulinních názvů článků evokuje
v ženách jistý odpor k zpravodajství plnému „mužských“ témat. Kdyby ženy z genderově korektně
formulovaných titulků nabyly dojmu, že se článek obrací i k nim, jistě by se změnil jejich přístup
ke zpravodajství. Zviditelnění žen v novinových a internetových titulcích může vést ke zjemnění
jazykového citu novinářek a novinářů včetně studujících žurnalistiky, k uvážlivější volbě
jazykových prostředků pro formulaci titulků a případně i k vyváženějšímu výběru témat (Valdrová
2001: 96).
3 PŘECHYLOVÁNÍ PODSTATNÝCH JMEN V RUŠTINĚ A ČEŠTINĚ Z HLEDISKA GENDERU
Přechylování je tvoření rodových protějšků podstatných jmen, a to pomocí zvláštních přípon. Tyto
přípony se připínají bud´přímo ke jménu mužskému (v malém množství případů k jménu ženskému) nebo
k jeho slovotvornému základu (Havránek, Jedlička 2002: 53). Při přechylování se zachovává významová
struktura základu, který je modifikován pouze co do rodu (Rusínová 1993:21).
Ruština i čeština mají společný praslovanský původ a z toho vyplývá i jejich shodný typologický
ráz, oba jazyky patří k jazykům flexivního typu. V jednotlivých jazykových složkách se však
odrazily rozdílné historické osudy obou jazyků. Rozdíly najdeme ve slovní zásobě, morfologii,
skladbě, zvukové stránce, frazeologii, v písmu i v pravopisu (Žaža 1992: 9). Přechylování v ruštině
a v češtině vykazuje několik společných prvků, v některých ohledech se však liší. Přechylování
v obou jazycích se realizuje podobným způsobem, pomocí zvláštních přípon. V ruštině i v češtině se
v naprosté většině případů tvoří názvy ženského rodu od názvů mužského rodu. Rozdíly však nalezneme
jak v používaných příponách, tak i v charakteru a množství přechýlených ženských jmen.
Z genderového pohledu přechylování odráží rozložení moci mezi muži a ženami ve společnosti. Mužský
princip je ve společnosti považován za nadřazený ženskému (Šmausová 2002: 18). V obou jazycích se
téměř vždy přechyluje mužský tvar na ženský. Mužské jméno je bráno jako základ a ženský tvar je od
něj odvozen a není mu tedy přikládán takový význam a důraz.
3.1 Přechylování podstatných jmen v češtině
V češtině má podstatné jméno vždy jeden ze tří rodů. Je buď rodu mužského, nebo ženského, nebo
středního. Jména přechýlená jsou rodové protějšky jmen mužských a v menší míře též ženských. Do
této skupiny nepatří lexikální dvojice typu otec-matka, bratr-sestra. S velkou převahou se tvoří
názvy ženského rodu od názvů mužského rodu. Přechylují se především jména označující osoby podle
zaměstnání, obyvatele a další. Základem přechýleného slova může být slovo celé, například
ministr-ministryně, nebo pouze jeho část, například jezdec-jezdkyně (Rusínová 1993: 21).
Podle frekvence se uplatňují hlavně přípony:
· -ka /-nka, -enka/
· -/k/yně
· -ice
· -ová
· -/ov/na
· -ovka
(Havránek, Jedlička 2002: 53, Rusínová 1993: 21).
Přípona -ka se zpravidla připíná ke jménům mužským zakončeným na
· -tel (učitel - učitelka, chovatel - chovatelka)
· -č (prodavač - prodavačka)
· -ák (zpěvák - zpěvačka)
· -ař (-ář) (lékař - lékařka, zubař - zubařka, házenkář - házenkářka)
· -íř (malíř - malířka)
· -an (krajan - krajanka, Pražan - Pražanka).
Přípona -ka se také připojuje
* ke jménům přejatým zakončeným na souhlásku (referent - referentka, doktor - doktorka, inženýr -
inženýrka, biolog - bioložka, sociolog - socioložka, ekolog - ekoložka, filolog - filoložka)
* k některým mužským jménům na -ec (cizinec - cizinka).
(Havránek, Jedlička 2002: 53)
Přípona -kyně se připíná:
· k některým mužským jménům zakončeným na -ec (plavec - plavkyně, poslanec -poslankyně,
letec - letkyně)
· k většině mužským jmen zakončených na -ce (rádce - rádkyně, správce - správkyně)
· k jiným mužským jménům (přítel - přítelkyně).
Přípona -yně je řidší než přípona -kyně, používá se
· k různým mužským jménům (žák - žákyně, ministr - ministryně, kolega - kolegyně).
(Havránek, Jedlička 2002: 53)
Přípona -ice se celkem pravidelně připíná k mužským jménům zakončeným
· na -ík a -ník (knihovník - knihovnice, číšník - číšnice, dlužník - dlužnice, ale právník -
právnička).
(Havránek, Jedlička 2002: 53)
Přípona -ová se užívá
· u některých mužských jmen (krejčí - krejčová)
· u příjmení, a to jak u manželek, tak u dcer (Novák - Nováková).
U vdaných žen se tvořila touto příponou také jména u povolání manželů, jako paní doktorová,
učitelová (na rozdíl od doktorky, učitelky, které samy léčí, učí), ale ta se již přestává používat.
Samohláska, na kterou je mužské příjmení zakončeno, se v ženském příjmení na -ová vynechává
(Svoboda – Svobodová). Jen u cizích jmen zakončených na -i, -y se zachovává (Benoni - Benoniová,
Tardy - Tardyová). K mužským příjmením Kočí, Krejčí jsou ženská příjmení Kočová, Krejčová - to
ovšem také k mužskému příjmení Krejča. Ke jménům jako Nový, Dolejší, která jsou původem i tvarem
přídavná jména, mají příjmení žen tvar ženského rodu přídavných jmen Nová, Dolejší, u měkkých ovšem
stejný s mužským tvarem. K mužským příjmením -ů, jako Janů, Martinů, Macků, je ženské příjmení
nezměněné: Janů, Martinů, Macků (to se pak často neskloňuje), řidčeji také odvozené příponou -ová:
Martinová, Macková (Havránek, Jedlička 2002: 53).
Přípona -/ov/na
* se používá jen u malého množství jmen, například král - královna (Rusínová 1993: 21).
Přípona -ovka
* také není příliš častá, například žid - židovka (Rusínová 1993: 21).
Zřídka bývá u jména osoby ženské jiný kořen než u jména osoby mužské, například muž -
žena, hoch - dívka (Havránek, Jedlička: 53).
Přechylování se děje i opačným směrem, to je ženská jména se přechylují v mužská,
například vdova - vdovec, hokynářka - hokynář (Rusínová 1993: 21).
Použité zdroje
Česky psané publikace:
1. Balcar, Milan. 1999. Ruská gramatika v kostce. Praha: LEDA.
2. Bourdieu, Pierre. 2000. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum.
3. Čára, Vladimír. 1986. Ruská mluvnice pro střední školy. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství.
4. Čejka, Mirek. 1996. Úvod do studia jazyka (pro bohemisty). Brno: Masarykova univerzita.
5. Čermák, František. 2001. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Praha: Karolinum.
6. Černý, Jiří. 1998. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico.
7. Havránek, Bohuslav, Jedlička, Alois. 2002. Stručná mluvnice česká. Praha: Fortuna.
8. Hrbáček, Josef. 1999. Úvod do studia jazyka. Praha: Univerzita Karlova.
9. Jarkovská, Lucie. 2004. Prohlédněme genderové stereotypy. In: Valdrová, Jana. Abc feminismu.
Brno: Nesehnutí.
10. Jiráček, Jiří. 1986. Morfologie ruského jazyka I. Substantivum. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství.
11. Jirák, Jan, Nekvapil, Jiří, Šoltys, Otakar. 1996. Jazyk ve společenském kontextu. Praha:
Karolinum.
12. Leška, Oldřich, Veselý, Josef. 1987. Přehled ruského tvarosloví. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství.
13. Maříková, Hana, Petrusek Miloslav, Vodáková Alena et al. Velký sociologický slovník. 1, A-O.
1996. Praha: Karolinum.
14. Maříková, Hana, Petrusek Miloslav, Vodáková Alena et al. Velký sociologický slovník. 2, P-Ž.
1996. Praha: Karolinum.
15. Oakley, Ann. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál.
16. Renzetti, Claire M. a Curran, Daniel J. 2003. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum.
17. Rusínová, Zdenka. 1993. Tvoření slov v současné češtině. Brno: FF MU.
18. Salzmann, Zdeněk. 1997. Jazyk, kultura a společnost: úvod do lingvistické antropologie. Praha:
Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR.
19. Saussure, Ferdinand de. 1996. Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia.
20. Šmausová, Gerlinda. 2002. Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví. In:
Sociální studia 7. 2002, Brno: FSS MU.
21. Valdrová, Jana. 1997. K české genderové lingvistice. In: Naše řeč. 1997, ročník 80, č. 2,
Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR.
22. Valdrová, Jana. 1998. Kontrastivní genderová lingvistika: téma zviditelnění ženy v současném
německém a českém jazyce. Brno: FF MU.
23. Valdrová, Jana. 1999 a. Ženský obsah v mužské formě – některá úskalí generického maskulina.
In: Čechová, Marie. 1999. Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře: sborník z mezinárodní
konference. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.
24. Valdrová, Jana. 1999 b. Jazyk to prozradí. In: Chřibková, Marie, Chuchma, Josef, Klimentová,
Eva. 1999. Feminismus devadesátých let českýma očima. Praha: Marie Chřibková.
25. Valdrová, Jana. 2000. Jazyk jako nástroj demokratizace společnosti. In: Aspekt. 2/2000-1/2001.
Bratislava: Aspekt.
26. Valdrová, Jana. 2001. Novinové titulky z hlediska genderu. In: Naše řeč. 2001, ročník 84, č.
2, Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR.
27. Valdrová, Jana. 2003. Rod ženský v jazyce. In: Vodáková, Alena, Vodáková, Olga. 2003. Rod
ženský: kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha: Sociologické nakladatelství.
28. Valdrová, Jana. 2004a. Abc feminismu. Brno: Nesehnutí.
29. Valdrová, Jana. 2004b. Je přechylování spisovné? In: Minářová, Eva. Spisovnost a
nespisovnost: zdroje, proměny a perspektiv. Brno: MU.
30. Valdrová, Jana. 2005. Jak jazyk zabíjí image odbornice. In: Gender, rovné příležitosti, výzkum.
Ročník 6, číslo 2/2005. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
31. Žaža, Stanislav. 1992. Základy ruštiny pro filology (v porovnání s češtinou). Brno: FF MU.
32. Žaža, Stanislav et al. 1996. Morfologie ruštiny I. Brno: FF MU.
Anglicky psané publikace:
1. Coates, Jennifer. 1993. Women, men and language: a sociolinguistic account of gender
differences in language. Harlow: Longman.
2. Connell, Robert William. 2002. Gender. Cambridge: Polity Press.
3. Dickins, Tom. 2001. Gender Differentiation and the Asymmetrical Use of Animate Nouns in
Contemporary Czech. The Slavonic and East European review. 2001. Vol. 79, No. 2. London: Athlone
Press.
4. O'Brien, Jodi. 2009. Encyclopedia of gender and society. Volume 1. Thousand Oaks, California:
Sage Publications.
5. Poynton, Cate. 1989. Language and gender: making the diference. Oxford: Oxford University
Press.
6. Spolsky, Bernard. 1998. Sociolinguistics. Oxford: Oxford University.
7. Thomas, Linda, Wareing, Shan. Language, society and power: an introduction. London: Routledge,
1999.
Rusky psané publikace:
1. Doleželová, Eva. 2006. Лекции по морфологии русского языка. Brno: MU.
České internetové zdroje:
1. Idnes.cz [online] 2009 [cit. 5. 4. 2009] Dostupné z < http://www.idnes.cz/>.
2. Novinky.cz [online] 2009 [cit. 1. 4. a 10. 4. 2009] Dostupné z .
3. Ihned.cz [online] 2009 [cit. 10. 3. a 10. 4. 2009] Dostupné z < http://ihned.cz/ >.
4. Eurozpravy.cz [online] 2009 [cit. 10. 4. 2009] Dostupné z .
5. Denik.cz [online] 2009 [cit. 11. 4. 2009] Dostupné z .
6. ČeskéNoviny.cz [online] 2009 [cit. 11. 4. 2009] Dostupné z .
7. FinančníNoviny.cz [online] 2009 [cit. 1. 4. 2009] Dostupné z .
Ruské internetové zdroje:
1. Кирилина, Алла, Томская Мария. ЛИНГВИСТИЧЕСКИЕ ГЕНДЕРНЫЕ ИССЛЕДОВАНИЯ. [online] 2009 [cit. 5.
4. 2009] Dostupné z .
2. РИА Новости [online] 2009 [cit. 9. -10. 4. 2009] Dostupné z .
3. Лента.Ру [online] 2009 [cit. 10. 4. 2009] Dostupné z < http://www.lenta.ru/>.
4. Российская газета [online] 2009 [cit. 10. 4. 2009] Dostupné z < (http://www.rg.ru/>.
5. ИЗВЕСТИЯ [online] 2009 [cit. 10. 4. 2009] Dostupné z < (http://www.izvestia.ru/>.
6. Утрo.pu [online] 2009 [cit. 9. 4. 2009] Dostupné z .
7. ИА REGNUM [online] 2009 [cit. 9. 4. 2009] Dostupné z .
________________________________
[1] V českém překladu Kurzu obecné lingvistiky překládá František Čermák pojem langue jako jazyk a
pojem parole jako mluva. U lingvistů je však spíše přijato, s odkazem na francouzský originál,
používat termíny langue a parole. Pojmy langue a parole používají Hrbáček v Úvodu do studia jazyka,
Mirek Čejka v Úvodu do studia jazyka, Jan Jirák, Jiří Nekvapil a Otakar Šoltys v knize Jazyk ve
společenském kontextu či Jiří Černý v Úvodu do studia jazyka.
[2] Černý pracuje v této definici s pojmem pohlaví. Vzhledem k charakteru sociolingvistiky a
k současným sociolingvistickým teoriím, by zde bylo vhodné použít spíše pojem gender.