Chtěl bych Salingerem

Ano, slyšíte dobře, spisovatelem, ale jenom Salingerem. Místo narození nehraje roli, třeba Almeríe.
Z mého pacifistického období bych si nechal jen jednu fotku jako odkaz budoucím generacím, i když
si uvědomuji, že lépe vypadají obrázky z vojny plné mladých rozhněvaných mužů ostříhaných dohola.
Prostě spisovatelem, ale jenom Salingerem, což znamená, že bych byl schopen napsat mistrovské dílo
– na názvu zas tak nezáleží, třeba Dokonalé lásky nebo tak – ale musí to být mistrovské dílo, na to
pozor. Hned na první pokus vytřít všem kritikům zrak, pak dodat pár dalších méně významných titulů
a uchýlit se do ústraní ne na farmu někde v Africe nebo v Connecticutu, ale na zemědělskou usedlost
v Sierra de María, daleko, to aby bylo jasno, daleko od vilových čtvrtí s nepostradatelným golfovým
hřištěm pro bohaté Anglány. Žít si uprostřed lesů a užívat si nekonečného ticha nebo ještě lépe –
ukrýt se v domě sezónních dělníků, schovat se do ústraní z poryvu větru z nedaleké větrné
elektrárny. Taková místa, o kterých nikdo nemá ani tušení, a čas od času si zajet do Almeríe a
projít se po městě s baseballovou čepicí na hlavě a špinavými ošoupanými teniskami značky Paredes a
dát pár facek protřelému reportérovi, který by se mě snažil vyfotit. Prázdná gesta, ale jako u
Salingera, takže jsem nespolečenský, nelidský a přitom geniální s levobočky po celém tom smutném
světě. Zakládat si na své neústupnosti a dočkat se toho, že jeden z těch levobočků, kterého nemám
zájem vidět ani v mých pravidelných nočních můrách, mě bude urážet ve skandálním životopise, který
napíše o mé osobě. Napadají mě tisíce věcí: vyhrožoval bych smrtí těm, kteří mě sledují, přijímal
bych šeky od vydavatele prostřednictvím nastrčených dvanácti apoštolů, kteří netuší, čemu se
propůjčili. Potyčky nebo strategie – jsou tisíce způsobů, jak se schovat. Přežívat jako legenda,
nechat si narůst vousy až po pás a vypadané zuby nechat být. Užívat si západy slunce a ujišťovat se
v tom, že svět, ať už jsem jeho součástí nebo ne, je stejně k ničemu. Upřímně se smát tomu, když na
konci roku mluví v rádiu o kandidátech na Nobelovu cenu a moje jméno nikdy nezmíní, jako bych byl
ne duch, ale rovnou mrtvola. Být tu, ale přitom už být součástí říše snů. Už to chápete,
spisovatelem, ale jenom Salingerem. A ve chvíli, až mně se bude chtít, umřít.