KottakAnthropology13




                               NÁČELNICTVÍ  A  PŘEDPRŮMYSLOVÉ STÁTY

                               (Chiefdoms and Nonindustrial States)



Když jsme již probrali tlupy (bands) a kmeny (tribes), vrátíme se ke složitějším formám
společensko-mocenské (sociopolitické) organizace, tj. náčelnictví (chiefdoms) a předprůmyslové
státy (nonindustrial states).

První státy neboli civilizace jako nejlepší synonymum (slovní souznění, slova stejného významu) se
objevily ve Starém Světě asi před 5 500 lety.

První náčelnické útvary, resp. první hodnostářské společnosti, se objevily ještě asi o 100 let
dříve a některé ještě přežívají dodnes.

(Poznámka: chiefdom = “náčelnictví“ nebo „vůdcovství“ – hodnostářská společnost na rozdíl od
společnosti rovnostářské.)

Princip „náčelnictví“, resp. “vůdcovství“ představoval přechodnou formu sociopolitické organizace
v průběhu vývoje od kmenového zřízení ke zřízení státnímu (od kmenů ke státu). Od předzemědělských
společností přes plužní zemědělství ke státní organizaci.

Státní útvary (formace) vznikly v Mezopotámii (na území dnešního  Iránu a Iráku), v údolí Indu
(Pákistán), v Indii a severní Číně. O několik tisíc let později pak státy vznikly též ve dvou
částech Západní zemské polokoule (hemisféry) – jsou to: Mexiko, Guatemala a Belize) a Střední Andy
(Peru a Bolívie). Nejstarší státy se nazývají archaické, nebo předprůmyslové či neindustriální
(nonidustrial states), na rozdíl od moderních, industriálních a národních států (national state).
Robert CAINERO definuje stát takto: stát je „autonomní politická jednotka zahrnující či obsahující
mnoho komunit (společenských skupin) na svém státním území (teritorium) a má ústřední vládu
(centrální řídící orgán), která má právo vybírat daně (berně, poplatky), povolávat a odvádět muže k
práci nebo do války (pracovní a vojenské povinnosti) a vydávat zákony, předpisy a nařízení a
vyžadovat a vymáhat jejich plnění.“ (CARNEIRO 1970)
Vůdcovská či náčelnická, resp. hodnostářská společnost a stát, podobně jako celá řada dalších
kategorií, které se používají ve společenských vědách, představují ideální typy.

To znamená, že to jsou označení (nálepky), které vyjadřují společenské protiklady (sociální
kontrasty) a vypadají mnohem jednoznačněji a přesněji (definitivně), než ve skutečnosti jsou či než
jaká je sama skutečnost). Ve skutečnosti od kmene k hodnostářské společnosti (náčelnictví,
vůdcovství), a od této formace ke státu jsou plynulé přechody (kontinuum).

Některé společnosti mají mnoho znaků či vlastností  (atributy) hodnostářské společnosti, ale
současně si zachovávají i znaky společnosti kmenové. A některé pokročilejší hodnostářské
společnosti mají již některé znaky či vlastnosti (atributy) archaických států, a proto je obtížné
je zařazovat do té či oné (jedné nebo druhé) skupiny, resp. kategorie.  Vidíme to, když náš soubor
společností rozdílných v prostoru a čase dostatečně velký. Uznáme-li tuto „plynulou změnu“ či
proměnu čili kontinuum (JOHANSON a EARLE 1987), někteří antropologové mluví o „složitých
hodnostářských společnostech“ (complex chiefdoms), které mají již téměř úplně charakter státu
(EARLE 1887).



POLITICKÉ A EKONOMICKÉ SYSTÉMY V HODNOSTÁŘSKÝCH SPOLEČNOSTECH

(Political and Economical Systems in Chiefdoms)


(archaický=starobylý, zastaralý; formace=útvar, utváření).

Jak v této kapitole ještě uvidíme později (v Peru a Buganda), archaické státní útvary (formace)
často prošly vývojovou fází hodnostářské společnosti (náčelnictví, vůdcovství). Ovšem, tyto útvary
zůstaly i nadále neúplné a pouze hodnostářské společnosti se objevily v několika oblastech okolo
Karibiku (Karibské ostrovy, Panama, Kolumbie), což je nyní jihovýchod Spojených států a
v Polynésii. V Evropě hodnostářské společnosti vytvářely megalitické kultury, jako například
takovou kulturu, která proslavila Stonehenge (předhistorická megalitická stavba náboženská nebo
pohřební). Skutečně, mezi objevením se a rozšířením produktivního hospodářství (výroba potravin) a
rozmachem a rozšířením Římské říše (expanze), značná část Evropy byla organizována na úrovni
vůdcovství čili hodnostářské společnosti, ke které se vrátila po pádu Římské říše. Základy
historické Evropy – a tím i moderního světového systému – vznikly, resp. se objevily jako výsledek
vývoje, když některé z těchto hodnostářských společností se během raného středověku vyvinuly ve
státy (JOHANSON a EARLE 1987). („Darl Agnes“, „doba temna“, raný středověk, hlavně od rozpadu
Římské říše do konce 10. století.)

Hodně etnografických znalostí či vědomostí o hodnostářských společnostech pochází z Polynésie, kde
byly v době výzkumných a objevitelských cest Evropanů zcela běžné.

(Polynésie=souostroví v jihozápadním a středním Tichém oceánu vč. Nového Zélandu, Havajských
ostrovů a mnoha dalších).

V hodnostářských společnostech jsou společenské vztahy (sociální relace) upravovány a řízeny
(regulace) příbuzenstvím, sňatky, rodokmenem, generačně, věkem a pohlavím právě tak (tj. stejně)
jako v tlupách a kmenech.

To je základní rozdíl (fundamentální diference) mezi hodnostářskou společností a státem (chiefdom
vs. state). Státní zřízení spojuje všechny nepříbuzné osoby dohromady a zavazuje všechny věrností,
resp. loajalitou k vládě.

(Tab. 13.1 uvádí některé rozdíly či odlišností a protiklady mezi tlupou, kmenem, hodnostářskou
společností čili náčelnictvím a státem.) Budeme ji potřebovat pro následující diskusi.

Na rozdíl od tlup a kmenů, hodnostářských společností (náčelnictví) jsou státy charakterizovány
stálým politickým řízením (permanentní politická regulace). Území, která spravují (administrace),
obvykle obnáší na tisíce lidí, kteří žijí v mnoha vesnicích a/nebo v malých osadách, vesničkách a
vískách. Úřad či funkce je stálé místo (postavení, pozice), které musí být obsazováno znovu jen v
případě, že se uvolní či je uprázdněno nebo v případě úmrtí nebo odchodem na odpočinek. Protože
takový úřad či funkce jsou systematicky znovu obsazovány, struktura hodnostářské společnosti
přetrvává přes generace, a tím chrání, zajišťuje a zaručuje stálost politického řízení (permanentní
politická regulace).

V hodnostářských společnostech Polynésie jsou náčelníci politickými odborníky či specialisty „na
plný úvazek“, zejména mají-li na starosti řízení výroby (produkce), rozdělování (distribuce) a
spotřeby (konzumace). Náčelníci či vůdci v Polynésii se opírají o náboženství, které je pilířem
jejich vážnosti, úcty, síly a moci, tj. autority. Výrobu, tj. činností při kultivaci,  obdělávání
půdy na určitých pozemcích a při pěstování užitkových rostlin, řídí tím, že něco poroučejí,
nařizují či rozkazují, ovládají a kontrolují, nebo naopak, že něco zakazují, nedovolují či něčemu
zabraňují – pomocí náboženských tabu. V určitých obdobích, resp. ročních dobách (sezóna) – často
při příležitostech obřadních (rituály), jako je například slavnost (ceremonie) při příležitosti
první úrody první plody práce, sklizeň, srv. naše dožínky), lidé mohou nabídnout, resp. dát či
přinést část své sklizně náčelníkovi a tím i jeho zástupcům (reprezentanti). Produkty postupují
vzhůru, nakonec až k náčelníkovi. A naopak, náčelníci podporují slavnosti, na nichž zase rozdávají
zpět mnohé z toho, co dostali, což jen ilustruje závazný podíl příbuzenství. Takový tok zdrojů,
zdola nahoru, do ústředí (centrálního úřadu), a poté naopak z ústředí shora dolů, u centra k lidem,
se nazývá „náčelnické přerozdělování!“ (chiefly redistribution).  Takové přerozdělování
(redistribuce) nabízí či umožňuje poskytovat různé ekonomické výhody. Jestliže určité oblasti jsou
zaměřené na určité plodiny (specializace), nějaké obecně prospěšné statky nebo na nějaké speciální
služby (servis), pak takovým náčelnickým přerozdělováním (redistribuce) jsou takové produkty
dostupné či dosažitelné pro celou společnost (produkt=výtvor, výsledek nějaké činnosti).

Náčelnické přerozdělování též hraje svoji roli v riziku řízení (riziko, risk=nebezpečí škody,
nezdaru při nějakém podnikání; riskovat=odvážit se něčeho nejistého, dávat v sázku, vydávat se
v nebezpečí). Podněcuje a pobízí produkci nad úroveň bezprostředního přežití, tj. holé a
nejnutnější živobytí (existenční minimum) a umožňuje zřizovat ústřední či centrální sklady zásob
produktů (magacín), jichž může být velký nedostatek v dobách nouze, hladu nebo i hladomoru.
Hodnostářské společnosti a archaické státy měly hospodářství podobná (podobné ekonomie), většinou
založená na rozvinutém pěstování plodin a chovu zvířat (intenzivní kultivace) i správní systémy
ovládaného a řízeného obchodu a výměny (regulace); viz zprávy o základech hodnostářských
společností (EARLE  1987, 1991).

Více či méně omezená čili limitovaná škála politického a ekonomického řízení v těchto
hodnostářských společnostech však trvala jen poměrně krátkou dobu a rychle se vyvíjela v ústřední
vládu, což je jeden z vymezujících znaků státu (definice).



SOCIÁLNÍ  STATUS  V HODNOSTÁŘSKÝCH SPOLEČNOSTECH (NÁČELNICTVÍ)

(Social Status in Chiefdoms)



(status=stav, společenské postavení, životní úroveň, vysoké postavení, uznání role, charakteru,
funkce, viditelný znak a symbol životní úrovně a společenského postavení; status v nejobecnějším
chápání je souhrnné vyjádření sociální pozice člověka v určité společnosti, resp. skupině, spojené
s určitou mírou ocenění ze strany druhých; na každý status se váže jistý soubor práv a povinností)


Sociální status v hodnostářských společnostech byl založen na hodnostním pořadí, vyšším věku, resp.
„služebním“ věku (seniorita), protože společenské a hodnostní postavení (rank), moc a síla, úcta a
vážnost (prestiž) a zdroje přicházely skrze pokrevní příbuzenství a rodem.

Vůdci (šéfové) v Polynésii měli či si udržovali mimořádně dlouhé rodokmeny  (genealogie). Někteří
náčelníci – a to bez znalosti písma – dokázali vysledovat své předky nazpět až po 50 generací.
Všichni lidé této náčelnické společnosti si mysleli či předpokládali, že jsou si navzájem příbuzní.
Předpokládali podle toho, že všichni pocházejí z jedné skupiny předků – zakladatelů rodu. Vůdce či
náčelník (většinou to byl muž) měl představovat a okázale projevovat, tj. demonstrovat, svoje
stařešinství, postavení nejstarších členů rodu (seniorita). Stupeň této seniority byl na některých
ostrovech záměrně vypočtený tak složitě či komplikovaně, temně a nejasně,  že tu existovalo tolik
hodností jako lidí. Například, třetí syn byl v pořadí hodností níže než druhý syn, který byl zase o
jednu pozici níže (rank) než ten první, tj. prvorozený. Děti nejstaršího bratra ovšem měly všechny
hodnostní stupně (ranky) vyšší než děti dalšího bratra, jehož děti měly zase vyšší postavení než
děti mladších bratrů (rank=hodnost, hodnostní stupeň, stav, postavení). Ovšem dokonce i ta nejníže
postavená osoba byla v této hodnostářské společnosti příbuzná s náčelníkem. V takových
souvstažnostech a souvislostech (kontext) založených na pokrevním příbuzenství, každý člověk bez
výjimky, dokonce i náčelník, by měl s každým, s ním/ní, společné příbuzné. Protože každý měl jen
velmi málo odlišné společenské postavení (diferenční status), bylo pak velmi obtížné vymezit
nějakou hranici mezi elitou a obyčejnými lidmi. Ačkoliv jiné hodnostářské společnosti počítali
senioritu odlišně a měly kratší rodokmeny než v Polynésii, vztah ke genealogii a senioritě, a též
nepřítomnost (absence) příkrých rozdílů mezi elitou a obyčejnými lidmi, jsou společné vlastnosti
všech hodnostářských společností.



SYSTÉM STATUSŮ V HODNOSTÁŘSKÝCH SPOLEČNOSTECH A STÁTECH

(Status Systems in Chiefdoms and States)



Systémy statusů v hodnostářské společnosti (náčelnictví) jsou si podobné v tom, že jsou založeny na
rozdílném přístupu ke zdrojům, tj. diferencovaný, rozrůzněný přístup k životním potřebám a
prostředkům k jejich dosažení, např. zásobám, majetku a bohatství. To znamená, že někteří muži a
některé ženy mají tento přístup zvýhodněný, přístup k moci, prestiži a majetku, tj. požívají a
využívají určitých výhod a výsad (privilegia). Ovládají, resp.mají pod kontrolou strategické
životní zdroje, zejména půdu, vodní zdroje a jiné prostředky výroby statků jako důležitých hodnot
(produkce).

EARLE charakterizuje náčelníky jako: „vznikající a nastávající šlechtu s výhodami co do bohatství a
majetku (prospěch z bohatství v zisku) a co do životního stylu (1987, str. 290).
(aristokracie=privilegovaná a vybraná, tj. výsadami zvýhodněná, část určité společenské vrstvy).
Tito lidé se zvýhodněným přístupem ke zdrojům byli obvykle náčelníci a jejich nejbližší příbuzní i
jejich zástupci a pomocníci (asistenti). Ve srovnání s hodnostářskými společnostmi či náčelnictvím
pak starobylé (archaické) státy již vymezovaly pevnou, přísnou a stálou hranici mezi elitami a
masami, která rozlišovala a odlišovala přinejmenším mezi lidmi urozenými (nobilita) a neurozenými,
tj. obyčejnými (masa=dav, velká skupina lidí, jednorázově, spontánně nebo dlouhodobě, ve které
jedinec do určité míry ztrácí svou osobnost, a kde vzájemná psychická interakce vede ke vzniku
podobných cílů, emocí, nálad, volních aktivit a k přijímání stejných vzorů, hledisek, vkusu;
masy=široké vrstvy lidu; nobilita, nobles=přední, panská společenská vrstva, urození, šlechta;
plebs=příslušníci lidových vrstev, lidé prostí, chudí nebo nekultivovaní).
Rod, rodové příbuzenství, resp. původ, zavazují, aby se rod nerozšiřoval z vyšší vrstvy do nižší,
urození mezi neurozené, noblesa (vyšší společenská vrstva) mezi plebs (nižší společenská vrstva),
tj. obyčejné lidi, lid. A to v důsledku stavovské endogamie, tj.uzavírání sňatků pouze mezi členy
své vlastní společenské třídy.

(Poznámka: srv. později ve feudalismu tzv. morganatický sňatek=stavovsky nerovný, při čemž manželka
a potomstvo se vylučují ze stavovských výsad muže a z práva zdědit určité statky; viz např. z naší
historie morganatický sňatek mezi rakouským následníkem trůnu arcivévodou Františkem Ferdinandem
d’Este a českou hraběnkou Žofií Chotkovou, zavražděni v Sarajevu r. 1914, jejich děti vyloučeny
z následnictví, protože matka byla pouze hraběnkou!). Obyčejní lidé se ženili a vdávali pouze
s obyčejnými lidmi a elita si brala jenom elitu.

Takové rozdělení společnosti na společensko-mocenské, resp. socioekonomické  vrstvy či společenské
třídy (stratifikace) byly v příkrém protikladu (kontrast) s poměry u tlup a kmenů, kde systém
statusů, tj. postavené ve společnosti, byl založen na prestiži (vážnost, úcta, důstojnost, věhlas,
dobré jméno, vliv na veřejnosti a ve společnosti, vysoký stupeň společenského hodnocení), a nikoliv
jen na přístupu k životním zdrojům, tj. majetku, bohatství a zajištěné existenci.

Odstupňování rozdílů prestiže (viz výše), tj. rozrůznění čili diferenciace existovala i v tlupách a
kmenech, kde odrážela zvláštní vlastnosti (specifické kvality), talent a schopnosti (např. dělba
práce podle schopností). Dobří lovci si získali respekt (vážnost a úcta, někdy i bázeň) u svých
druhů tak, jak byli velkorysí a šlechetní (generosita). Takový zkušený a dovedný léčitel, tanečník,
brilantní vypravěč příběhů, nebo kdokoliv jiný, kdo má talent nebo schopnosti a dovednosti, které
ostatní umí zhodnotit, resp. vysoce ocenit, a pak si ho i vážili.

V kmenech určitá prestiž (nějaká úcta vážnost svého druhu) patří vůdcům rodu (lídři) a přechází na
náčelníka vesnice (hlava) a především náleží tzv. „Velkému člověku“ (Velkému muži, Big Man),
regionální osobnosti, která ovládá, poroučí a řídí, a těší se věrnosti a  oddanosti (loajalita) při
činnosti či práci ostatních. Ovšem, všechny tyto osobnosti musí být současně velkorysí, velkodušní
a šlechetní (generosita). Pokud si nahromadí přespříliš zdrojů (majetek, bohatství, zásoby), včetně
pozemků a nemovitostí a zásob potravy nebo krmiva, a to o hodně více než ostatní obyvatelé vesnice,
pak se o to s ostatními musí nějak podělit. Protože strategické zdroje (suroviny a základní životní
potřeby) jsou dostupné či k dispozici každému, nějaké společenské třídy založené na soukromém
vlastnictví či držbě nerovného či nerovnoměrného množství zdrojů, nemohou nikdy existovat.

V mnoha kmenech, zejména s patrilineárními rody, prestiž (vážnost a úcta), sílu a moc mají muži
mnohem větší než ženy. Tyto nápadné protiklady (genderový kontrast) v hodnostářské společnosti
(náčelnictví) poněkud mizí, protože přístup ke zdrojům je založen na senioritě rodu, tj. hodnostním
pořadí podle věku (jakýsi „služební věk“ nejstarších členů – stařešinů), takže některé ženy jsou
v tomto smyslu starší než muži. Na rozdíl od „Velkého Člověka/Muže“ (Big Man), náčelníci jsou
zproštěni či osvobozeni od normální (běžné, obvyklé) práce a mají určitá práva a výsady
(privilegia), která jsou pro masy nedostupná. Ovšem, podobně jako „Velký Člověk/Muž“ (Big Man),
nicméně mohou z majetku, který získali, hodně vrátit.

Systém statusů, tj. společenských postavení, v hodnostářských společnostech (náčelnictví), ačkoliv
je založen na rozrůzněném přístupu a dosažitelnosti (diferenciace), se přesto od systému statusů ve
státním zřízení liší, protože těch několik málo zvýhodněných byli vždy příbuzní a pomocníci
náčelníka.

(Poznámka: status je v neobecnějším chápání souhrnné vyjádření sociální pozice člověka v určité
společnosti, resp. skupině, spojené s určitou mírou ocenění ze stany druhých. Dynamickou složkou
statusu je sociální role.)

Ovšemže, tento typ systému statusů netrval či nevydržel příliš dlouho. Náčelníci se začali chovat a
začali jednat, resp. hrát roli, jako králové (vladaři) a pokoušeli se narušit či rozrušil
příbuzenský základ (báze) hodnostářské společnosti. Na Madagaskaru to dělali tím, že ze hry
vyřadili své nejvzdálenější příbuzné a přiřadili je nebo zařadili mezi obyčejné, prosté lidi
(degradace) a zabraňovali sňatkům mezi lidmi urozenými a neurozenými, prostými (nobilita vs. plebs;
degradace= zbavení hodnosti a moci,  přeřazení na nižší stupeň, snížení, ponížení, pokles, úpadek)
(KOTTAK 1980)

Takové změny či přesuny ve společenské hierarchii – pokud jsou společností přijaty a uznány
(akceptace) – vytvářejí oddělené společenské vrstvy (strata): nesouměřitelné a nesouvisející
skupiny, které se zásadně liší v přístupu k majetku, bohatství, prestiži (vážnost a úcta) a moci.

Tzv. stratum – společenská vrstva – je jedna, dvě nebo více skupin, které se ve vzájemném srovnání
výrazně liší (kontrast) co do společenského postavení (sociální status) a v přístupu ke
strategickým zdrojům. Každá vrstva zahrnuje lidi či jedince obojího pohlaví a všech věkových
kategorií. Vytvoření oddělených společenských vrstev se nazývá rozvrstvení společnosti čili
stratifikace. Její vznik a rozvoj je projevem přechodu hodnostářské společnosti (náčelnictví) ke
státnímu zřízení, resp. státu.

Přítomnost a přijetí společenských vrstev je jedním z charakteristických znaků státu (presence a
akceptace sociální stratifikace).

Vlivný sociolog Max WEBER (1922) definoval 3 vzájemně související rozměry společenských vrstev
(dimenze sociální stratifikace):

1)      Ekonomický status, tj. majetek a bohatství, zahrnující veškerý osobní majetek či jmění
(aktiva), včetně všech příjmů (plat, služné, mzda, honoráře, dividendy, důchody), půda či země,
nemovitosti a jiné typy vlastnictví (SCHAEFER a LAMM 1992). Kapitál jako značné nahromadění jmění
vůbec nebo velké množství hotových peněz, zboží, které je předmětem obchodu, úspory přeměněné
v investice, hodnota přinášející zisk.

2)      Politický status, tj. moc, schopnost prosadit vůli někoho nad jinými, dělat, co někdo chce.
(Poznámka: označení vyšší pozice ve společenském vztahu, někdy  v životním prostředí vůbec,
schopnost donutit někoho, aby si počínal jinak než by chtěl; pravděpodobnost, že jeden činitel bude
schopen prosadit svou vůli přes odpor jiných).


3)      Společenský status, tj. prestiž (významnost postavení někoho nebo něčeho, vážnost a úcta,
věhlas, vliv, dobré jméno, vliv na veřejnost a ve společnosti, vysoký stupeň společenského
hodnocení). Prestiží se tedy míní vážnost a úcta, respekt (vážnost a úcta spojené s bázní a
strachem) nebo uznání, pochvala , souhlas s činy a skutky nebo kvality ukázkové, vzorné a vzorové,
hodné následování. Prestiž neboli „kulturní kapitál“ (BOURDIEU 1984) umožňuje a zajišťuje lidem se
zdravým rozumem a inteligencí, smyslem pro hodnoty a respekt, které se často mohou obrátit
v ekonomické výhody.


Souhrnně tři Weberovy dimenze stratifikace: 1) bohatství – ekonomický status; 2) moc – společenský
status; 3) prestiž – společenský status.
Tyto Weberovy rozměry společenského rozrůznění (dimenze stratifikace) jsou vyjádřením různých,
rozmanitých a různorodých (pestrá paleta) stupňů v hodnostářské společnosti (náčelnictví). Ovšem,
v hodnostářských společnostech chybí ostré hranice a rozdělení do tříd, které právě charakterizuje
stát.

Bohatství, moc a prestiž v hodnostářských společnostech (náčelnictví) jsou vesměs vázány na
příbuzenské, resp. rodové vazby (faktory). Historicky pak objevení se rozdílných přístupů ke
zdrojům živobytí v hodnostářské společnosti, rozrůznění společenských tříd (stratifikace) a státní
zřízení (stát), jsou  děje či procesy stupňovité, ponenáhlé, pozvolné a postupné. V některých
společnostech evoluce byla pomalá, vleklá, resp. zpomalená dočasnými náhlými rozvraty až zhroucením
(kolaps), jak se například stalo v Evropě po pádu Římské říše. Proto antropologové se musí někdy
rozhodovat arbitrárně (svémocně, libovolně), zda některá konkrétní (partikulární) společnost
s politickým řízením a rozrůzněným (diferencovaným) přístupem ke zdrojům by měla být označena jako
ještě hodnostářská nebo již jako stát.

V archaických státech – prvních v evoluci lidské společnosti – existovaly výrazné rozdíly
(kontrast) v bohatství, moci a prestiži mezi celými skupinami lidí (společenské vrstvy – strata),
mužů a žen (gender). Každá společenská vrstva (stratum) zahrnovala lidi obou pohlaví a všech
věkových kategorií. Nadřazená vrstva (elita) měla své výhody a výsady  (privilegia), zvýhodněný
přístup k majetku, bohatství, moci a jiným hodnotám. Získat přístup k takovým zdrojům a možnostem
byl pro členy podřízené vrstvy (nižší, neplnoprávná, nerovnoprávná, chudinská, ukřivďěná) omezen a
vymezen právě privilegovanou nadřazenou vrstvou. Společenské a majetkové rozvrstvení
(socioekonomická stratifikace) zůstává jako vymezující a charakteristický znak všech států, ať
archaických nebo industriálních.

Elity, tj. skupiny lidí, kteří zaujímají vedoucí postavení v politických, hospodářských, kulturních
a dalších strukturách společnosti, řídí a ovládají prostředky výroby (produkce= výroba předmětům,
tvorba děl, předvádění výkonů), jako jsou např. půda, stáda, voda, kapitál, farmy nebo továrny. Ti,
kteří se narodili na dně této společnosti, resp. na dně této hierarchie (odstupňované společenské
vrstvy), mají příležitosti a naděje na společenskou změnu značně omezené (redukce šancí sociální
mobility). K vlastnickým či majetnickým  právům elit obyčejní lidé svobodný přístup nemají. Pouze
ve státním zřízení si elity mohou podržet své rozdíly v bohatství a majetku. Na rozdíl od „Velkého
Člověka/Muže“ a náčelníka totiž nemusí nic vracet lidem, kteří umožnili jejich vzestup.



STATUS  A  ROLE

(Status and Role)



Předtím než začneme diskutovat státní zřízení, resp. stát, zastavíme se ještě poznámkou, že status
má ve společenských vědách dva významy. Jeden význam (jako ve Weberově diskusi o sociálním statutu)
se blíží pojmu prestiže a vztahuje se ke společenské klasifikaci (třídění hodnocení podle postavení
ve společnosti). Tak někdo jako například šéf (vedoucí, nadřízený, představený, přednosta) může mít
vyšší statut než někdo jiný. Jiný význam (zde zkoumaný v kapitole o etnicitě a etnických vztazích)
je neutrální.

Zde status jednoduše znamená postavení v sociální struktuře, pozici, která určuje, kde někdo je,
resp. kam ve společnosti patří, kam „zapadá“ (LIGHT, KELLER a CALHOUN 1994). Takové sociální
statuty zahrnují pojmy jako: matka, otec, syn, dcera, člen klubu nebo týmu srv. u nás Sparťan –
Slávista), politické strany (republikán – demokrat, srv. u nás ODS - ČSSD), církve či náboženského
vyznání (katolík – protestant, křesťan – žid – muslim, baptista), povolání či zaměstnání (účetní,
zemědělský dělník…), pastevec, lovec… v naší vlastní společnosti tisíce dalších. (Obr. 13.1)

Mezi mnohočetnými a rozmanitými statusy zaujímáme zvláště ty, které nějak vyčnívají, resp.
dominují, v konkrétním prostředí nebo situaci, jako je syn nebo dcera doma a student ve třídě….
V průběhu života některé statusy opouštíme, „necháváme za sebou“ (např. vysokou školu vůbec, nebo
student vyšších ročníků…), a naopak, jiných statutů nabýváme (např. student 1. ročníku na vysoké.
„prvák“). Když opouštíme jeden status nebo zemřeme, opouštíme či ztrácíme tyto pozice či postavení,
a nabýváme či zaujímáme jiné. Držitelé statusu se mění, ale status jako takový trvá jako součást
společenské struktury.

Připsaný status: některé statusy jsou tzv. připsané (askriptivní): lidé mají malou nebo vůbec
žádnou možnost je ovlivnit, nemají žádnou volbu (nemají na výběr, nemají s tím nic společného).
(Poznámka: srv. například - „nemohu za to, že jsem se narodil, komu, kde a kdy, ani jaký a jak).
Pohlaví je normální připsaný status, s tím se člověk narodí, ačkoliv některé kultury dovolují a
umožňují i změnu pohlaví. Věk je další normální připsaný status. V unilineárních společnostech (viz
výše) je daná příslušnost k rodu rovněž připsaný status. Člověk automaticky patří k otcově rodu
v patrilineárních společnostech a k rodu matky ve společnostech matrilineárních. V hodnostářských
společnostech a státech mnohé, zejména nápadné rozdíly (kontrasty) co do majetku, bohatství,
prestiže a podílu na moci, jsou rovněž statusy připsané. V hodnostářských společnostech
(náčelnictví) jsou statusy připsané rodokmenem a stařešinstvím (genealogie a seniorita). Ve státech
se někteří lidé narodí do bohatých a urozených (noblesních) rodin, zatímco jiní se narodí do
chudoby, resp. chudobných či bídných poměrů. V archaických státech prvořadé a nejdůležitější osoby
mají status výsosti, známé jako král a královna, tento status je rovněž připsaný, stejně jako
status náčelníka v hodnostářské společnosti (náčelnictví).

Získaný status: získaný status naopak není automatický, ale dosahuje ho osobnostními vlastnostmi a
charakterem, talentem, činy, snahou, vynaloženou námahou, vypětím (ze všech sil), aktivitami a
výkony, úspěchy, společenskou obratností, znalostmi a schopnostmi, i naplňováním předpovědí a
očekávání apod. V tlupách získaný status zahrnuje např. úspěšné léčitele kouzelníky (medicinman),
vynikající tanečníky a vypravěče apod. V kmenech se člověk může stát vůdcem (lídr) díky své
pracovitosti, velkomyslnosti a štědrosti (generosita), a jinými speciálními dovednostmi. Skutečný
vůdce má charisma, tj. až nadpřirozenou schopnost osobnosti působit na vlastní stoupence a lid.
Získané statuty (postavení ve společnosti) v kmenech zahrnují i mnohoženství (polygynie), statut
válečníka, obchodního partnera, kmenového kouzelníka či čaroděje, hypnotizéra, resp. specialistu na
změněné stavy vědomí (trans, extáze apod.) – výjimečné osoby mezi stovkami ostatních.

Počet společenských statusů (postavení) se zvyšující se složitostí společnosti vzrůstá ( a může být
využit i jako míra komplexity dané společnosti).

V moderním světě se rozhodujeme, zda se oženit či vdát (vstoupit ve svazek manželský), zda mít děti
nebo ne, takže dokonce i naše vlastní statusy (postavení a pozice) jsou statusy získané, jako např.
manžel/manželka, snoubenec/snoubenka nebo otec/matka našich dětí. Co se například týče sňatků a
rodičovství, tradiční společnosti mají daleko menší možnost volby. Odstup či vzdálenost (distance)
obou pojmů – status připsaný a status získaný – není vždy jasný, hranice není pevná a vyhraněná (je
„na šířku vlasu“). Například, jestliže si vybíráme svou vysokou školu, resp. se rozhodujeme, kterou
univerzitu či fakultu si vybrat (z těch, které se hodí a jejímuž studiu se chceme věnovat a jsou
pro nás vhodné a přijatelné) nebo si vybíráme práci či zaměstnání (z těch, které hledáme podle
nabídek), v každém případě náš eventuální úspěch nebo neúspěch ovlivňuje rodinné zázemí, původ a
výchova.

Nehledě na hodnoty vyznávané v Severní Americe, (zejména individualita), dosáhnout individuálního
úspěchu (včetně možnosti vzestupu z bídy k bohatství; viz „z žebráka boháčem“, v orig. „from „rags
to riches“, hadrník, drban…),  je pro potomka ze střední nebo vyšší třídy rozhodně snazší než pro
toho, kdo se narodil do chudoby.

Každý status má s ním související roli, tj. soubor očekávaného chování, postojů, a názorů, práv a
povinností či závazků (kulturní „vlastnictví“). Dík enkulturaci očekáváme určitý způsob chování,
které je pro určitý status charakteristické.

Kultura vytváří obraz či předobraz (image) o tom, co je „dobrý“ nebo „špatný“ šéf (boss) (tj.
takový, jaká má být) nebo učitel, nebo matka, nebo trenér (kouč). Například, „otcovské“ chování
může být definováno jako milující, laskavé a něžné či láskyplné apod., takové chování, kdy otec se
stará a pečuje o rodinu, takové chování, které pomáhá, je oporou, dodává sil, postaví někoho na
nohy, ledacos snese, vydrží, stará se, obstarává, poskytuje obživu, i udržuje při životě…., ale i
přimlouvá se (intervence), financuje leccos, např. hradí za někoho dluhy nebo platí studium… apod.
V některých společnostech status (postavení) zeťe (zeť=manžel matčiny dcery) vyžaduje od tchyně
(matka jeho manželky) strohý odstup a sám má ke tchýni chladný přístup, někdy až ke kritickému
bodu, že, když je příliš vlezlá a dotěrná, vyhodí ji na ulici (tj. když se tchyně snaží zetě příliš
ovlivňovat). V jiných kulturách je rolí zeťě chovat se ke tchýni a starat se o ni stejně nebo
podobně, jako by šlo o jeho vlastní matku. Nebo ještě v jiných kulturách jako k vdově.

Antropolog Ralf LINTON (1936) navrhl (koncipoval a formuloval) rozdíl mezi statusem a rolí tak, že
status (postavení ve společnosti) člověk zaujímá, ale svoji roli hraje! Status je pozice ve
společnosti, kdežto role vyžaduje myšlení (nápady, ideje, myšlenky, schopnost logicky myslet) a
činy či jednání (podnikat určité kroky, „dát se do toho“), tj. akci. Existují přece studenti, kteří
propadají, duchovní, kteří hřeší, šéfové, kteří jsou lumpové a prevíti. Nějaký muž může být
vzdělaný a kvalifikovaný, mistr svého řemesla, ale současně mizerná a nedbalý otec.






STÁTY

(States)



Ačkoliv mnohočetné statusy a role existují ve všech společnostech, jsou četnější, složitější a
specializovanější (komplexita) ve státech, resp. ve společnostech se státním zřízením. A to mnohem
více než v tlupách, kmenech a náčelnických, resp.hodnostářských společnostech.

Jako ilustrace obecných evolučních trendů či základních směrů vývoje, určité statusy, jejich
struktury, systémy a subsystémy se specializovanými funkcemi byly zjištěny a doloženy u všech
států. Zahrnují pak následující:

1)      Populační kontrola (řízení obyvatelstva a dohled) – stanovení, vytyčení či vymezení hranic
(pomezí, hraniční čára), vytvoření, stanovení a přijetí občanských kategorií, zavedení censu, tj.
sčítání lidu (census=odhad jmění občanů prováděný vždy po určité době, spojený se zjištěním věku,
bydliště a příslušnosti ke stavu; souhrn podmínek k nabytí určitých občanských a politických práv).

2)      Soudnictví čili justice: zákony, zákonné čili zákonem předepsaná právní řízení, soudci a
soudy.

3)      Stálé vojenské a policejní síly (armáda a policie).

4)      Fiskální systém: daně, zdanění, poplatky, zpoplatnění, příjem z daní, určení poplatků
(fiskus=státní pokladna, erár)

V archaických (starobylých) státech tyto subsystémy byly sjednoceny, resp. propojeny v systém –
celek (integrace) pomocí systému nařízení a pravidel a předpisů nebo vládou či správními orgány
sestávajících z civilních, vojenských a církevních úředníků (FRIED 1960).

(Poznámka: stát=organizovaná  politicky jednotná společnost na určitém území, tzn. v určitých
hranicích, s jednotným zákoníkem, vládou a správou. Stát se často překrývá s národem (národní stát,
„national-state“); stát je zaměřen k udržení a stupňování jednoty, cítění, myšlení, vůle a
spolupráce (kooperace). Tato syntéza, souhrn a celek (totalita) je úměrně ve všech státních
institucích. Základní znaky: veřejná donucovací moc, souhrn příspěvků vybíraných od příslušníků
státu k vydržování zvláště veřejné donucovací moci a územní organizace obyvatelstva. Jedním
z hlavních atributů je moc, tj. síla způsobilá vnutit jednotlivcům a skupinám cizí vůli jako
závaznou, podřídit je této vůli i za pomoci hrozby a použití fyzického násilí. Prosazuje se také
autorita, tj. závazná řídící vůle, které se individua podřizují. Funkce státu se dělí podle
teritoriálního a obsahového zaměření na vnější a vnitřní. Státní moc je monopolním nositelem právní
tvorby, resp. uznání pravidel chování jako právních a nástrojem k zabezpečení ochrany právního řádu
a jeho fungování. Suverenita státu – státní moc jedná s jinými státy samostatně a nezávisle na
činnosti jiných států a má pro to vlastní orgány. Forma státu – způsob organizace státní moci a
režim fungování, složení nejvyšších orgánů a jejich vzájemné vztahy, územní organizace a systém
vztahů mezi státem jako celkem a jeho územními částmi. Unitární stát – jeden soubor nejvyšších
orgánů, jedna ústava. Složený stát – několik členských států (svazy, spolky) spojené například
monarchou.


POPULAČNÍ  KONTROLA

(Population Control)


Aby státy věděly, komu vlastně vládnou, musí mít obyvatelstvo (populaci ) po kontrolou: všechny
provádějí tzv. census, tj. sčítání lidu. Státy vytyčují hranice, které je oddělují od jiných
společností. Celní úředníci (celníci), imigrační úředníci, námořní síly, pobřežní hlídky,
pohraniční stráž pak řídí a usměrňují čili regulují průchodnost hranic čili hraniční přechody
z jednoho státu do druhého. Dokonce i předprůmyslové (nonindustriální) státy mají vždy nějaké
„hraničáře“, tj. síly, které zajišťují udržení a zachování hranic.

Ve státě Bugunda, archaickém státě i Viktoriina jezera (Victoria Lake) v Ugandě, král odměňuje
prémiemi vojenské osoby, důstojníky (příslušníky bezpečnostních sil) nemovitostmi (půda, statky) ve
vzdálených příhraničních provinciích. Ti se pak stávají stráží proti narušitelům či cizím
vetřelcům.

Státy též mají obyvatelstvo (populaci) pod kontrolou pomocí administrativního, resp. správního
rozdělní státu na menší části: provincie (kraje jako správní jednotky), distrikty (okresy či
obvody), „státy“, hrabství (kraj, okres, správní obvod), apod. Úředníci na nižších úrovních řídí a
spravují tato území (teritoria) na nižších úrovních správního rozdělení (administrativa=řízení,
vedení vyřizování veřejných, zejména státních záležitostí a orgány, které jsou touto činností
pověřené, resp. pak tato činnost sama).

V nestátních společnostech (ještě před vznikem či existencí státního zřízení) lidé pracují i
odpočívají (relaxace) společně se svými příbuznými, s příbuznými z manželovy/manželčiny strany,
s tzv. „fiktivním“ příbuzenstvem (viz výše) a se svými vrstevníky, tj. s lidmi, s nimiž mají blízké
osobní vztahy. Takový osobní společenský život existoval v celé historii lidstva, ale produktivní
hospodářství (výroba potravin), které tuto dobu vystřídalo, nakonec znamenalo i úpadek osobního
společenského života.

Za miliony let evoluce, resp. vývoje lidské společnosti, člověk potřeboval jen 4 000 let na takový
nárůst populace (zvýšení počtu obyvatelstva) a nárůst problémů (zvýšení a zostření) řízení a
usměrňování lidí, které zplodilo produktivní hospodářství, což vše vedlo k vývoji od kmenů
k náčelnictví (hodnostářské společnosti) a poté až ke státnímu zřízení. Se vznikem státní
organizace se všeobecná, všeprostupující a všepronikající role příbuzenství zmenšovala, její význam
klesal a slábnul. Rodové skupiny (rody) mohou přetrvávat jako příbuzenské skupiny uvnitř
archaických států, ale jejich význam a důležitost v politické organizace se snižuje a klesá a
jejich výlučná kontrola svých členů či příslušníků končí.

Státy – archaické i moderní – podporují pohyblivost obyvatelstva, přemísťování a přesídlování
(geografická mobilita) a ruší dlouhotrvající, dlouhodobé či dlouholeté  vazby mezi lidmi, vazby
k zemi a k příbuzenství. Populační přemísťování a přesídlování (migrace) zesílily zejména
v moderním světě. Války, nouze a hlad, hledání práce a zaměstnání přes národní hranice rozšířily
současné migrační proudy.

Lidé ve státech, resp. společnostech se státním zřízením, se dokáží ztotožnit sami o sobě s novými
statusy (identifikace) jak připsanými, tak získanými či dosaženými, včetně etnického pozadí (původ,
vliv prostředí, výchova), místa narození nebo bydliště či místa pobytu, zaměstnání, nebo se
skupinami jako jsou politické strany, různé party a týmy (jako společnosti přátel či pracovní
skupiny, fandové fotbalového/hokejového klubu), apod. - a tím vším se cítí více než jako jen
příslušník nějakého rodu či široké rodiny.

Státy rovněž vedou, řídí a vládnou svému obyvatelstvu či populaci tím, že povolují, poskytují a
propůjčují různá práva, a ukládají různé povinnosti a závazky obyvatelům státu, čímž též vytvářejí
rozdílná společenská postavení (status) občanů a neobčanů.

Ale rozdíly a rozlišování společenského postavení (se všemi výhodami i nevýhodami) jsou i mezi
občany též běžné , obecně známé a všem státům společné. Mnoho archaických států dává, poskytuje či
uděluje rozdílná práva na jedné straně urozeným, šlechtě, tj. aristokracii (nobilita) a běžným
občanům (nemovití, prostého původu) na straně druhé, o otrocích vůbec nemluvě. Nerovná práva
v některých společnostech se státním zřízením, resp. organizovaných ve státních útvarech,
přetrvávají i v dnešním světě, což je velmi nápadné např. v Jižní Africe. V historii soudobé
Ameriky, až do Lincolnova vyhlášení zrušení otroctví r. 1863, existovaly zcela odlišné zákony a
práva pro svobodné občany na straně jedné a pro otroky na druhé straně (viz Emantipation
Proclamation). V evropských koloniích samostatné soudy odděleně posuzovaly a soudily zvlášť případy
týkající se pouze domorodců a zvlášť kauzy Evropanů (separace). V současné Americe vojenský zákoník
a systém vojenských soudů (vojenské soudnictví) a civilní soudnictví pokračují v nezávislé
existenci současně vedle sebe (koexistence).


SOUDNICTVÍ

(Judiciary)


Státy mají zákony založené na tradici (precedent) v legislativních podmínkách (precedent nebo
precedens=co už někdy bylo, co se už někdy a někde stalo, tradiční zvyk; soudní rozhodnutí závazné
pro budoucnost, předchozí případy nebo rozhodnutí podle nichž se později rozhoduje v obdobných
případech; legislativa=právní normy, tvorba právních norem, vydávání právních předpisů,
zákonodárství, zákonodárná moc; proklamace=veřejné vyhlášení; právo=oprávnění, nárok opřený o
zákonná ustanovení, popř. odůvodněný zvyklostmi; soubor obecně závazných norem stanovených státem,
jejich uplatnění).

Tam, kde není známo písmo, zákony mohou být uchovávány ústní (orální) tradici, tj. předávány ústním
podáním z generace na generaci, ústním předáváním či vyprávěním mezi soudci, stařešiny nebo jinými
odborníky (specialisté), kteří jsou odpovědni za jejich zapamatování. Orální tradice jako schrána,
pramen a pokladnice (thesaurus) právní moudrosti a učenosti se udržela i u některých národů se
znalostí písma, jako je např. Velká Británie. Zákony upravují vztahy mezi jednotlivci a skupinami
lidí.

Zločin (nebo trestný čin nebo přestupek) je porušení, nedodržení, násilné přestoupení zákonů,
obvykle páchané násilím a se specifickými typy trestů.

(Poznámka: zločin=zvláště zavrženíhodné jednání, závažný trestný čin, který vyžaduje trest; trestně
postižitelná jednání, při kterých převážně za použití fyzické síly nebo její hrozby je způsobena
nebo hrozí újma na zdraví nebo životě člověka nebo je omezována svoboda člověka nebo ponižována
jeho důstojnost (např. vražda, zabití, ublížení na zdraví, loupež, vydírání, únos, opuštění dítěte;
kriminalita majetková=trestně postižitelné jednání, při kterém je napadán majetek v kterékoliv
formě vlastnictví, např. krádeže prosté, vloupáním, podvody, poškozování majetku).

Ovšem, daný určitý čin či skutek, například někoho zabít, může být z právního hlediska vymezen,
resp. definován, různým způsobem: například jako zabití, důvodné zabití (tj. v sebeobraně, ze
služební povinnosti, za účelem zabránění zločinu nebo při výkonu trestu smrti) nebo vražda I.
stupně.

Kromě toho, a to dokonce i v soudobé Americe, kde u justice se předpokládá, že spravedlnost ke
společenským rozdílům je „slepá“, ti chudí jsou soudně stíháni mnohem častěji a trestáni mnohem
přísněji než ti bohatí.

Ke zvládnutí sporů a pří a vypořádání se s kriminálními činy, všechny státy mají soudy (soudní
dvory) a soudce.

I předkoloniální státy v Africe měly jakési krajské, okresní a místní soudy a navíc ještě Nejvyšší
soud tvořený králem nebo královnou a jejich poradci. Většina států dovoluje nebo umožňuje odvolávat
se (kasace) k vyšším soudům, tj. vyšším instancím, ačkoliv lidem je doporučováno řešit své problémy
v místě, resp. na místní úrovni (instance=úřad jistého stupně, soud jistého stupně, orgán
kompetentní k provádění něčeho, rozhodující, kompetentní činitel; kasace=přezkoumání rozhodnutí po
právní stránce, při čemž opravný orgán musí zkoumané rozhodnutí – shledá-li je nesprávným – zrušit,
ale nesmí je změnit ani nahradit rozhodnutím vlastním).

Nápadný rozdíl (kontrast) mezi státy a nestáty (společnosti s nějakým nestátním zřízením) je zásah
do rodinných záležitostí (intervence). Ve státech (společnosti se státním zřízením) otázky
rodičovství (např. určení otcovství) a uzavření manželství vstupují do oblasti (sféry, domény)
občanského práva. Vlády se snaží zasáhnout, překazit či zamezit krevní mstě a usměrňovat dříve
soukromé spory a pře. Státy se pokoušejí či snaží udržet v určitých mezích vnitřní (interní) spory
(omezit, kontrolovat, učinit přítrž excesům, „udržet na uzdě“), ale nejsou vždy úspěšné.

Asi 85% ozbrojených konfliktů světa vzniklo a začalo uvnitř států při pokusech o svržení
vládnoucího režimu či panujících poměrů. Lidé již dávno neválčí o ženy (manželky) a krávy
(dobytek), ale z politických, ekonomických, náboženských a ideologických důvodů.

Ale vedou národní bitvy v důsledku filozofie vlád – potlačit a zvládnou „nevěřící“ (bezvěrce,
ateisty, agnostiky, nekřesťany, nemuslimy, nežidy), „zastavit šíření komunismu“ nebo „podkopat
základy socialismu“. Vzpoury, vzbouření, povstání (rebelie), vzdor a odpor proti útlaku a nátlaku
prostředí (resistence), projevy nesouhlasu, schopnost odolávat (pasivní resistence), občanská
neposlušnost,  osoby nesouhlasící s režimem a stojící v opozici, zpravidla nelegální a prostředí
takového nesouhlasu (disent), resp. osoby nesouhlasící se zásadami nějakého hnutí nebo náboženství,
které opouštějí, v totalitním režimu odpůrci státního zřízení, různověrci, rozkolníci (disidenti).
A naopak – odvetná opatření, potlačování, donucování, útlak (represe) a teror (násilí uplatňované
zpravidla proti politickým odpůrcům až do fyzického zničení, hrozba násilím, zastrašování,
hrůzovláda), válečné konflikty partyzánskou válkou (guerilla, gerila) apod. – to vše pokračuje a
přetrvává.

(Poznámka: terorismus=použití hrozby násilím k politickému účelu, vytvoření stavu bázně, který
poslouží k vydírání, nátlaku, zastrašování nebo je příčinou změny v chování jednotlivců nebo
skupin. Jeho metodami jsou únosy, zadržování rukojmí, pirátství nebo sabotáže, atentáty, fingované
útoky a nezacílené bombové útoky a střelba (dne viz 11.9.2001 v New Yorku útok na „dvojčata“ WTC).
Skutečností je, že soudobé (recentní) státy se dopouštějí, resp. páchají stále mnoho z historie
známých krvavých činů.


DODRŽOVÁNÍ  A PROVÁDĚNÍ  ZÁKONA

(Enforcement)


Všechny státy mají prostředky k dodržování a provádění zákonů, k prosazení, provedení, resp.
vymáhání soudních rozhodnutí. Tresty na svobodě (vězení) vyžadují věznice (trestnice, káznice,
žaláře), dozorce, trest smrti pak soudní vykonavatele, popravčí (kat). Tito úředníci mají výkonnou
moc, která je mnohem a mnohem větší než nějaká klatba či zatracení od „muže v levhartí kůži“ u
Nuerů.

Vláda má hlavní zájem a úkol  hájit, bránit a hájit hierarchii (stupňovitá soustava  hodností a
hodnot), tj. společenské rozvrstvení, třídní strukturu, chránit majetek a bohatství a právní moc.
To jsou její starosti event. příčiny znepokojení, obav, resp. nejistot. Vláda nepořádky a nepokoje
uvnitř státu potlačuje policií, proti vnějšímu nepříteli národními ozbrojenými složkami, tj. buduje
a udržuje stálé vojsko.

Jako relativně nová společensko-politická organizace, státy na celém světě úspěšně obstály
v soutěži (konkurence) s méně celostními a složitými, tj. komplexními, společnostmi. Vojenská
organizace pomáhá státům vítězit nad sousedními společenstvími bez státního zřízení, s cílem si je
podrobit, podmanit, porobit a zkrotit, ale to není jediným důvodem rozšiřování a rozmach státní
organizace. Ačkoliv státy nařizují a vynucují, což s sebou nese i strádání a utrpení, na druhé
straně též dozajista nabízejí i výhody. Nejnápadnější a nejviditelnější je to, že poskytují ochranu
před vnějším nepřítelem a udržují a zabezpečují uvnitř klid, pořádek a řád. Státy omezily a
potlačily („udržely na uzdě“ či „učinily přítrž“) takovým formám nepřátelství, svárů a sporů,
včetně krevní msty, které sužovaly kmeny, jako např. Yanomami a Nuer. Prosazováním a podporou míru
či mírových podmínek, státy zvyšovaly výrobu a tvorbu a celou produkci zvedly na vyšší úroveň.
Takové způsoby hospodaření (ekonomie) podporovaly masivní nárůst populace, prudké zvyšování
zalidnění, tj. hustoty osídlení, což zabezpečovalo armády (lidmi, zvířaty, materiálem), podporovalo
objevitele a dobyvatele, tj. kolonisty, resp.osadníky, a podněcovalo je k novým objevům a výbojům
(expanze=výbojné rozšiřování území; kolonista=osadník, zakládající osady a usedlosti na dobytém
území).


STÁTNÍ  POKLADNA  - FINANČNÍ  A  DAŇOVÝ  SYSTÉM

(Fiscal)


 Finanční a daňový systém je ve státech nutný, aby podporoval a udržoval panovníka a dvůr (vládce,
vladař), nobilitu (urozená šlechta, panská společenská třída, aristokracie), úřednictvo, soudy a
soudce, vojsko a vojenské osoby, a tisíce dalších specialistů. Jako již v hodnostářských
společnostech (náčelnictví) i stát stále silněji zasahuje do výroby statků (intervence do
produkce), do rozdělování a přerozdělování (distribuce a redistribuce) a spotřeby (konsum). Stát
může rozhodovat (vydávat nařízení a předpisy, edikty či výnosy apod.), že některé oblasti budou
vytvářet a vyrábět  (produkce) jen určité věci nebo naopak některé činnosti (aktivity) v některém
místě zakazuje. Ačkoliv, podobně jako v hodnostářských společnostech (náčelnictví), státy rovněž
mají v rukou nové rozdělování či přerozdělování (redistribuce), a to prostřednictvím daní (zdanění,
zpoplatňování – daňový systém), štědrost (generozita) a podíl na zisku se snižují. Jen malá část
z toho, co je v oběhu, se lidem vrací zpět.

Ve společnostech bez státu, jsou lidé stále se svými příbuznými, resp. vše sdílejí s příbuznými
(zvykové právo), ale obyvatelé státu musí navíc čelit povinnostem a závazkům k byrokracii a
úředníkům (byrokracie=skupina úředníků tvořících mocenskou základnu státní správy, těžkopádné a
necitlivé úřadování). Občané musí odevzdávat státu značnou část toho, co vyrobili a vytvořili
(vyprodukovali). Ze zdrojů, které stát vybral na daních a nashromáždil, část převádí do obecného
majetku, resp. ve prospěch celé obce, a jinou část – většinou větší – pak využívá ve prospěch
elity.

Stát obyčejným lidem nepřináší více svobody nebo volna, neboť obyčejní lidé obvykle pracují více a
tvrději než lidí v společnostech předstátních, resp. bez státní organizace. Lidé mohou být např.
povoláni ke stavbě  monumentálních veřejných děl.  Některé z takových projektů, jako např. přehrady
a hráze, mohou být z ekonomického hlediska nutné. Ovšem lidé též stavěli a budovali velkolepé
chrámy, paláce a hrobky pro jen elitu. Stavění monumentů začalo již v hodnostářských společnostech
(náčelnictví), kde „slavnostní obřady či ceremonie místa“ souvisely s tvorbou „posvátné země“
(speciálně upravené památky obřadního charakteru), pomocí staveb jako je např. Stonehenge,
megalitická konstrukce  v Evropě, nebo mohyly na jihovýchodě Spojených státu či svatyně na Havaji
(EARLE 1978, 1991) (monument= velký a nádherný pomník něčeho; něco mocně trvale působícího,
velkolepé, grandiózní; megalit=předhistorická stavba pohřební nebo náboženská).

Podobně jako náčelníci i představitelé státní moci (oficiality) mohou využívat náboženství
k upevnění a vystupňování (opora a podpora)  své autority (úcta, vážnost i strach). Archeologie
ukazuje, že chrámy a svatyně se hojně vyskytovaly ve všech raných archaických státech. Dokonce i ve
vyvinutých a vyzrálých státech vladaři či panovníci mohou sami sebe spojovat s božstvem, s božským
právem, tj. bohem daným, přímo od Boha pocházejícím (srv, „z boží milosti“) nebo s nárokem být
zbožštěn (divinace=vnuknutí), resp. mít božskou podstatu, jako zástupci Boha na Zemi.

Vladaři a panovníci svolávali peóny (zemědělští dělníci) nebo otroky, aby stavěli  vznešené a
velkolepé (nádherné, skvělé, skvostné) hrady a zámky a hrobky, které ztvrzují a upevňují vladařovo
či panovníkovo místa v dějinách (historie) nebo jeho postavení na onom světě. Monumentální
architektura přežívá věky a přetrvává jako trvalý památník, jako připomínka vznešené, ale i
přemrštěné (exaltace) prestiže (úcta a vážnost) kněží a králů.

Trh a obchod jsou obvykle aspoň pod nějakou státní kontrolou, a to úředníky, kteří dozírají,
dohlížejí a kontrolují rozdělování a výměnu zboží (distribuce), standardizují míry a váhy
(standard=ustálená normální míra, stupeň, který tvoří základ hodnocení něčeho) a vybírají daně,
poplatky, berně (daňoví výběrčí, berní úřad), zejména daň ze zboží dopravovaného do státu nebo
přepravovaného přes jeho území.

Státy rovněž předpisují standardy a regule pro řemeslníky, manufaktury, nebo příslušníky jiných
profesí (manufaktura=velká řemeslnická dílna již založená na dělbě práce; profese=činnost
vykonávaná jako zaměstnání, povolání vyžadující dlouhodobou přípravu a specializaci;
regule=pravidlo, předpis, zásada, směrnice).

Daně financují, tj. penězi podporují a vydržují vládu a vládnoucí třídu, která je jasně a ostře
oddělená od prostého lidu, co do všech činností (aktivity), výsad (privilegia), práv, povinností a
závazků. Elity se obyčejných aktivit neúčastní, tj. normálně nepracují. Z daní jsou rovněž
vydržováni různí specialisté, což jsou např. – správci (administrátoři), výběrčí daní (berní
úředníci) event. vykonavatelé trestů, zabavení majetku dlužníkům, tj. exekutoři), soudci,
zákonodárci, generálové a vojevůdci, velitelé, resp. vojenské osoby vůbec, učenci, kněží, resp.
duchovní osoby.

Jak se stát vyvíjí a vyzrává, tak určitá část populace je osvobozena či zbavena nutnosti se přímo
účastnit na obživných aktivitách a na růstu životní úrovně. Elita archaických států se ráda baví
(veselí, slaví, hoduje, hýří, nudí…), resp. vůbec žije rozmařilým životem, vyžívá se ve spotřebě
drahého a přepychového zboží (luxus), v rozmařilé nádheře a přepychu, opulentní spotřebě: šperky,
exotické potraviny či jídla a nápoje z dalekých zemí, stylové oblečení (elegantní, moderní, módní),
což vše bylo vyhrazeno jen pro bohaté, resp. pro ty, kteří na to měli a mohli si to dovolit. Výživa
či strava vesničanů trpěla, jak se opožďovali s dodávkami státu. Prostí lidé hynuli
v teritoriálních válkách (výboje o nová území), které měly jen málo co společného s jejich
vlastními potřebami.



PŮVOD  A  VZNIK  STÁTU

(The Origin of the State)



Proč lidé byli tak ochotni vzdát se tolika svobody, zábavy i tělesných rozkoší a osobních svazků,
které jejich předkové zakoušeli a užívali během dosavadní historie lidstva?

Odpovědí je, že lidé si nemohli vybírat, ale byli donuceni přijat čili akceptovat státní
organizaci. Protože státní útvary (formace) mohou trvat staletí, lidé, kteří prodělali, poznali,
prožili a zažili tento proces v kterékoliv době, málokdy chápou, vnímají, resp. si uvědomují význam
dlouhotrvajících změn a proměn. Pozdější generace se staly samy závislé na vládních institucích,
které se již po generace vyvinuly.

Stát se rozvíjí, aby ovládal a zvládal problémy řízení společnosti na něž narazil, resp. s nimiž se
střetává jak populace narůstá (prudké zvýšení počtu obyvatel) a/nebo jak vzrůstá hospodářství
(ekonomika) jak co do rozsahu, tak co do složitosti a rozmanitosti (diverzita).

Antropologové a historici rozpoznali příčiny vzniku a utváření státu (identifikace) a vytvořili
představy o předpokládané podobě (rekonstrukce) některých státních útvarů. Mnoho činitelů (faktory)
znovu přispívá k utváření státu s tím, že jedny se zvětšují a překrývají jiné. Ačkoliv některé
faktory, jako příčiny přispívající k rozvoji státu se objevují znovu a znovu, alespoň jeden
samostatný či jednotlivý faktor je vždy přítomen. Jinými slovy, utváření státu (formace) má spíše
generalizovaný než univerzální charakter.




VODOHOSPODÁŘSKÉ  SYSTÉMY

(Hydraulic Systems)


Jednou z předpokládaných příčin vzniku a utváření státu či státní organizace společnosti je nutnost
ovládat a řídit  (regulace) hydraulickou (vodohospodářskou) ekonomii, tj. hospodářství založené na
potřebě a využití vody (WITTVOGEL 1957).

Státy se objevily v určitých suchých až vyprahlých oblastech, aby regulovaly zavlažování,
odvodňování a záplavy.

Nicméně, zemědělství či polnohospodářství založené na vodních systémech (hydraulická agrikultura)
není ani nutnou, ani dostačující podmínkou pro vznik státu. Mnohé společnosti  se zavlažovacími
systémy totiž nikdy nerozvinuly státní organizaci, a naopak, mnohé státy vznikly i bez
vodohospodářství (hydraulické systémy). Ovšem hydraulická agrikultura má určité důsledky a hlubší
význam (intenzifikace) pro utváření státu (státní formace). Ovládání a řízení využití vody
(kontrola) zvyšuje výrobu potravy (produkce) v suchých a vyprahlých (aridních) oblastech.
Zavlažovací systémy v zemědělství podporují a podněcují nárůst počtu obyvatel (vzrůst populace),
což závisí na práci lidí a možnosti i schopnosti uživit, resp. „nakrmit“ více obyvatel. To zase
naopak vede ke zvětšování, zdokonalování a rozšiřování zavlažovacích systémů. Zvětšující a
rozšiřující se hydraulický systém (expanze) podporuje větší a hustší nahromadění lidí (koncentrace
a denzita populace).  Vztahy mezi jednotlivci (interpersonální vztahy) se zostřují a vyostřují
(eskalace konfliktů=sváry, srážky, půtky, rozpory, neshody, střety…) Konflikty jsou stále častější
kvůli dosažitelnosti a přístupu k vodě a k zavlažované půdě. Politické (společensko-mocenské)
systémy mohou vznikat, aby usměrňovaly a řídily (regulace) meziosobní čili interpersonální vztahy a
způsoby a prostředky výroby, tj. produktivního hospodářství. Větší vodní či vodohospodářská díla
mohou podporovat vznik měst a velkoměst (metropole) a stát se neodmyslitelným základem jejich
existence a života vůbec (esence). Vzhledem k takové závislosti měst na vodohospodářském systému,
řídící orgány chránily a hájily hospodářství (ekonomii) tím, že mobilizovali práceschopné
obyvatelstvo a organizovaly pracovní skupiny k udržování a opravám vodních děl (hydraulických
systémů). Tyto funkce, vládnoucí de facto „nad životem a smrtí“ (life-and –death functions)
zvyšovaly autoritu (úcta, vážnost i strach) představitelů státu a státních úředníků. Proto je
rozvoj a růst vodohospodářství (hydraulických systémů) často – ale ne vždy – spojován se vznikem,
utvářením, resp. formováním, státu, státní organizace společnosti.


ROZMANITOST  ŽIVOTNÍHO  PROSTŘEDÍ

(Ecological Diversity)


Někteří antropologové předpokládají, že státy měly tendenci (trend, sklon, směr vývoje) vznikat a
rozvíjet se v oblastech výrazné ekologické diverzity (různost, rozmanitost a různorodost přírodního
prostředí), aby usměrňovaly a řídily, tj. regulovaly, zejména výrobu potravin (produktivní
hospodářství) mezi jednotlivými oblastmi rozrůzněného přírodního prostředí (ekologické zóny).

Co říci k této teorii, resp. hypotéze?

Ačkoliv rozmanitost životního či přírodního prostředí (ekologická diverzita) a usměrňování a řízení
pohybu či plánování přesunů mezi oblastmi rozdílného prostředí (interzonální regulace) vesměs
posilují a zesilují  utváření státních formací, taková přírodní rozmanitost (diverzita) sama o sobě
není příčinou vzniku a utváření státu ani nutnou, ani dostačující. Diverzita (různost, rozmanitost,
různorodost) je věc míry odstupňování a státní útvary se objevily i v oblastech bez nějak patrné
environmentální diverzity, tj. bez rozmanitého prostředí, např.v údolí Nilu (Nile Valley). Kromě
toho, naopak, v některých místech či v mnoha oblastech s velmi výraznou rozmanitostí prostředí
(environmentální diverzita) nikdy žádné domorodé státy nevznikly. Konečně, právě tato diverzita
prostředí (různost, rozmanitost, různorodost) může být stejně tak výsledek, jako příčina utváření
státu. Jak státy rostou a rozvíjejí se, samy diverzitu vytvářejí (různost, rozmanitost, různorodost
prostředí) tím, že zavádějí (nastolují, prosazují, organizují) oblastní (regionální) a místní
(lokální) specializaci prvovýroby, zejména potravin, tj. specializace produktivního hospodářství
(specializace=zaměření, zúžení nějaké činnosti nebo oboru jen na určitý úsek, spojený se
zkvalitněním, zodborněním). Vznikající manufaktury obstarávají a dodávají zboží a zabezpečují
služby (manufaktura=velká řemeslnická dílna, rukodělná výroba, výrobní kooperace založená již na
dělbě práce a zárodek budoucí velkovýroby).

(Poznámka: teorie=soustava poznatků založená na metodickém zkoumání určité oblasti skutečnosti;
vědecky zdůvodněný systém, který vysvětluje určitý soubor jevů, jejich souvislosti, organizaci a
zákonitosti; předpoklad některých hypotéz; v protikladu k dílčím vědeckým poznatkům se za teorii
pokládá větší syntéza usilující o vysvětlení většího množství faktů a bývá přijímána většinou
vědeckého světa určité doby; někdy teorie=hypotéza určitého vědce, školy apod.; současné teorie
představují spíše aktuální stav vědy určitých oborů; hypotéza=domněnka, předpoklad, v němž se na
základě určitých skutečností dochází k závěru o existenci objektu čili předmětu zájmu, souvislosti
nebo příčiny jevu, při čemž tento závěr není možno považovat za úplně dokázaný; pracovní hypotéza
při badatelské práci usměrňuje experimentální práci a do pokusně získaných výsledků vnáší systém).


DÁLKOVÉ  OBCHODNÍ  TRASY

(Long-Distance Trade Routs)


Jinou teorií, resp. hypotézou, vzniku státních útvarů je, že státy se vyvinuly na strategických
místech regionálních obchodních sítí, tj. obchodování na velkých územích či ve velkých oblastech
(strategie=dlouhodobé celkové plánování). Taková místa představují jakési ústřední body či styčná
místa pro zásobování a výměnu zboží, taková jako např. křižovatky cest karavan (karavana=vzájemně
se chránící výprava zvláště obchodníků nebo poutníků na nebezpečných cestách; zvláště dlouhá řada
vozů, lidí, zvířat za sebou, např. velbloudů na cestách). Nebo jsou to místa situovaná tak, kde by
mohla být ohrožena, zastavena, zadržena či zdržena obchodní výměna mezi centry (hospodářsko-správní
ústředí), jako jsou např. horské průsmyky nebo soutěsky či zúžené průchody podél řek (vodních
toků). Podobně jako rozmanitost přírodního prostředí (ekologická diverzita) i vlastnosti
regionálního obchodu v dané oblasti dozajista mohou určitým způsobem přispět ke vzniku státních
útvarů. Opět i zde ovšem platí, že jedna taková příčina je příliš zevšeobecněná (generalizace), ale
sama o sobě není ani nutná, ani dostačující. Ačkoliv dálkové obchodní trasy, resp. obchodování mezi
vzdálenými oblastmi, meziměstské (zejména obchodní) styky jsou při vzniku a vývoji (evoluce) řady
států jistě velmi důležité, mohou být opět spíše následkem či důsledkem a doprovodným jevem než
tím, co utváření států předcházelo. Kromě toho takové dálkové obchodní cesty se rovněž objevují i
kmenových společností, kde žádné státní útvary nikdy nevznikly (např. na Papua Nové Guinei)


POPULAČNÍ  RŮST, VÁLKY, ENVIRONMENTÁLNÍ VYMEZENÍ

(Population Growth, Warfare, and Environmental Circumscription)


Antropolog Robert CARNEIRO (1970) navrhl teorii či hypotézu, která místo jedné jediné příčiny
vzniku a utváření státu, zahrnul a včlenil do jednoho celku celkem 3 činitele (faktory),  které
působí společně. Tuto teorii zahrnující současně vícečetné a rozmanité faktory či proměnné nazval
teorií multivariační (více- či mnoho rozměrná, srv. multivariační funkční analýza ve statistice).

Kdekoliv a kdykoliv, kde existují vždy všechny 3 faktory, tj. : 1) envitonmentální cirkumskripce,
2) válečné konflikty a 3) nárůst populace současně, tam vždy utváření státních forem začalo.

Environmentální cirkumskripce v tomto kontextu znamená, že dané životní prostředí klade určité meze
a vymezuje určité hranice, vymezuje okolnosti života, a to buď fyzické, tj. přírodní, přírodou dané
(hmotného rázu) nebo společenské (sociálního rázu). Fyzikální, resp. přírodní omezující a
vymezující okolnosti životního prostředí zahrnují či představují např. malé ostrovy nebo v suchých
a vyprahlých oblastech (aridní area) vodoteče i stojaté vodní plochy (řeky, říčky, potoky, tůně,
louže apod.), dále oázy (území v poušti s vodním zdrojem s bujnějším porostem) nebo údolí v tekoucí
vodou (vodoteč).

Sociální cirkumskripce, tj.společenské omezení a vymezení životního prostředí existuje, když

sousedící společenství znemožňuje a brání, resp. blokuje, expanze, tj. výbojná rozšiřování území,
emigraci, tj. vystěhovalectví nebo přístup ke zdrojům živobytí. Pokud jsou strategické zdroje
soustředěny a hustě se vyskytují jen na omezených oblastech (koncentrace) – a to dokonce i tehdy,
když žádné překážky pohybu neexistují (migrace) – účinek či výsledek je stejný nebo podobný jako u
výše zmíněných okolnostech (cirkumskripce).

Přímořská Peru, jedna z nejsušších a nejvyprahlejších oblastí světa, může být názorným příkladem,
který ilustruje (názorně osvětluje) vzájemného spolupůsobení (interakce) environmetální
cirkumsktipce (určujících okolností životního prostředí), válek a populačního růstu (zvyšování
počtu obyvatel). První obdělávání půdy bylo omezeno jen na údolí s prameny vody (vodní zdroje).
Každé údolí bylo omezeno a vymezeno (definováno) horami na východě – Andy, Tichým oceánem (Pacifik)
na západě, na severu a jihu pak pouští. Přechod od lovu a sběru k produktivnímu hospodářství
(prvovýroba potravin) bylo bezprostřední příčinou, resp. spustilo prudký nárůst populace v údolích
(Obr. 13.2). Osadníci se rozdělili a zakládali nové vesničky. Mezi vesnicemi ve stejném údolí záhy
vznikalo soupeření (konkurence) a nepřátelství (rivalita). Jak se vesnice rozrůstaly (proliferace)
a vesnická populace rostla, tj. zvyšoval se počet obyvatel, začal být nedostatek zemědělské půdy
(půda prostě chyběla). Populační tlak (zátěž či stres se zvyšujícího se počtu a hustoty
obyvatelstva) a nedostatek půdy k obdělávání vznikl ve všech státech či státních útvarech. Protože
údolí byla omezena a vymezena přírodnímu hranicemi (cirkumskripce), když jedna vesnice se podrobila
druhé, která v zápase o přežití zvítězila, pak ti, kteří prohráli, utrpěli takové ztráty a škody,
že se stali de facto „ztracenými existencemi“ (loser= životní ztroskotanec). Ti se podrobili,
podřídili a zcela poddali vítězům, protože prostě nikam jinam jít nemohli. Dobyté a podrobené
vesnice si sice mohly půdu ponechat, ale jedině za předpokladu či podmínky, že se uvolili platit
svým dobyvatelům daň z půdy, tzv. tribut (tribut=přímá daň z majetku, poplatky podmaněných zemí,
daň vybíraná od porobených národů, povinná daň, příspěvek jako hold; daň, poplatek, dávka vůbec,
poddanství, područí, vazalství, při němž poddaný musí platit). Aby tomu mohli dostát, aby to vůbec
mohli platit, musí zintenzívnit produkci, tj. zvýšit výrobu, např. použitím a využitím nových
způsobů, nových zemědělských technik, aby vyrobili více potravin (intenzivní=silný, mohutný,
usilovný, a účelný; hospodářství snažící se dosáhnout nejvyššího čistého výnosu vynaložením velkého
množství práce; růst výroby užitných hodnot daný masou vynaložené práce díky tomu, že je lépe
využívána zdokonalující se technika, resp. technologie).  Tvrdší a usilovnější prací tak vesničané
zvládají placení daní (tribut), ačkoliv museli zvládnout i vlastní potřeby obživy. Vesničané
využívali nové oblasti, aby je obdělávali a zúrodňovali (kultivace) pomocí zavlažování a budováni
teras. Tito pradávní Peruánci ovšem nepracovali tvrději a usilovněji proto, že by sami chtěli. Byli
násilím totiž donuceni platit výše zmíněný tribut, přijmout politickou, resp. mocenskou nadvládu
(dominance) a zintenzívnit produkci, což byly faktory na než neměli vliv, resp. které neměli pod
kontrolou.

Když už tyto trendy (vývojové směry, tendence) se ujaly či byly zavedeny, pak se uplatňovaly stále
více a stále se zrychlovaly (akcelerace).

Populace rostla, válečné konflikty zesilovaly, vyostřovaly a stupňovaly se, tj. nabývaly na síle o
prudkosti (eskalace), a vesnice se nakonec propojily v náčelnickou čili hodnostářskou společnost.
První státy vznikly a vyvinuly se tak, když jedno náčelnické společenství v jednom údolí dobylo a
podmanilo si jiné (CARNEIRO 1987). Nakonec různá údolí začala mezi sebou bojovat a vítězové pak
poražené včlenili do vznikajících a rozrůstajících se říší. Státní útvary se šířily z pobřeží do
horských oblastí. Do 17. století n.l. pak z hlavního města Cuzco Inkové vládli jedné z největších
říší tropických pásem.

Carneirova teorie je jistě velmi užitečná, ale opět souvislost mezi hustotou obyvatelstva a státní
organizací je spíše generalizovaná, a platí jen pro určité oblasti, než univerzální,

aby platila pro všechny, vždy a všude. Státy sice mají tendenci či sklon se zvětšovat a
obyvatelstvo houstnout (STEVENSON 1968), ale např. na Papua Nové Guinei ani nárůst obyvatelstva,
ani válečné konflikty uvnitř omezeného a vymezeného prostředí nezpůsobily, resp. nebyly schopny
v horských oblastech spustit nějaké utváření státní organizace. Určitá údolí jsou omezena a
vymezena přírodním prostředím (cirkumskripce) a jsou podobně zalidněna (mají podobnou hustotu
obyvatelstva) jako mnohé státy. Válečné konflikty zde byly rovněž přítomny, ale žádný státní útvar
nevznikl.  Znovu máme co do činění s důležitou a významnou teorií (hypotézou), která vysvětluje
mnohé, ale nikoliv všechny případy vzniku a utváření státu.

Státní útvary, resp. státy, vznikly v různých oblastech z různých důvodů. V každém případě vzájemně
působící a často srovnatelné příčiny (faktory v interakci) zvyšovaly účinek. K vysvětlení každého
případu vzniku a utváření nějaké státní formace musíme pátrat po specifických změnách, a to zejména
v přístupu ke zdrojům obživy a změnách ovládání a řízení společnosti (regulace), které podporovaly
společenské rozvrstvení (sociální stratifikaci) a státní aparát (mašinerie).



KONVERGENCE  V  UTVÁŘENÍ  STÁTŮ

(Convergence in State Formation)


(konvergence=sbližování, vývoj vedoucí ke sblížení, sbíhavost)


Jedním z prvních antropologů, který demonstroval čili názorně prokázal a vyložil konvergenci, tj.
souběžný či paralelní vývoj vzniku a utváření států bez jakýchkoliv kontaktů a vnějšího ovlivnění,
byl Julian STEWART (1949). Z tohoto hlediska porovnal celkem 5 od sebe navzájem vzdálených oblastí:
Egypt, Severní Čínu, Peru a Mexiko. Vesměs šlo o suché až vyprahlé oblasti (aridní), kde významnou
úlohu sehrálo využití a usměrňování záplav (regulace) a jiné techniky využívání vody, resp.
vodohospodářství.

Co na Stewarta učinilo největší dojem, co mu nejvíce imponovalo čili vzbudilo úctu a obdiv? Ani ne
to, že všude objevil státní organizaci, resp. že všude vznikl stát, ale to, že ve všech pěti
geograficky tak odlišných oblastech se společenské (sociální), náboženské (religiózní) a vojenské
(militaristické) vzorce společenského chování vyvíjeli podobně, resp. téměř stejně,  a ve stejném
pořadí či řádu.

I když se tyto vývojové etapy objevily až o 3000 – 4000 let později než v Novém Světě, na obou
zemských polokoulích (hemisférách) byl lov a sběr již úspěšně vystřídám produktivním hospodářstvím
čili prvovýrobou potravin i živin, což dalo podnět a spustilo celou řadu či sérii změn, které
nakonec vedly ke vzniku a utvářené státu.

Tento proces (postupně a zákonitě na sebe navazující a vnitřně související změny) začal ve
společenstvích, resp. společnostech založených na produktivním hospodářství (prvovýrobě potravy),
které podporovaly a přispívaly ke zvětšení hustoty obyvatelstva. Za prvé,  zavlažovací soustavy
(systém) byly naprosto a bezpodmínečně nutné a byly relativně technicky jednoduché. Byly zřizovány
a obhospodařovány jednotlivými zemědělci, kteří obdělávali půdu (kultivátoři), jejich rodinami,
komunitami, tj. skupinami lidí se společným vlastnictvím.

Nakonec ovšem někteří lidé byli vyčleněni a zbaveni přímé manuální účasti na obživných aktivitách,
aby se stali náčelníky a organizátory (srv. dnes šéfové a manažéři). V hodnostářské společnosti
(náčelnictví) se pak objevily rozdíly v majetku a bohatství, prestiži (vážnost, úcta, ale i bázeň a
strach) a v podílu na moci.

Řemeslníci (specialisté na rukodělnou výrobu) zhotovovali různé druhy zboží či výrobků, včetně
přepychového zboží (luxus) pro nejvyšší vrstvy společnosti (elita), což ještě více zdůrazňovalo
rozdíly mezi náčelníky, jejich příbuznými a stoupenci na straně jedné a prostým lidem na druhé
straně.

Jak se hodnostářské společnosti (náčelnictví) vyvinuly do prvotních primitivních států, náboženství
(religio) ještě více zesílilo svoji podporu vládnoucím vrstvám, autoritám tj. skupinám, které měly
váhu, vliv, moc a vzbuzovaly i bázeň a strach. V nových obřadních místech (ceremoniální centra)
byly budovány chrámy a pyramidy. Objevili se kněží, kteří kombinovali či spojovali obřadní
(rituál), řídící (politika) a hospodářské (ekonomika) úkoly, činnosti, resp. funkce. Koordinovali
výrobní a zpracovatelské aktivity (rukodělná výroba), výměnný obchod a stavbu a údržbu
zavlažovacích zařízení (koordinace=uvádění v soulad, spolupráce složek, souhra). Jak státy rostly,
zvyšoval se i militarismus (tj. řešení sporů silou, posilování vojenské moci, podřizování politiky,
kultury a společenského života cílům dobyvačných válek, nadměrné zdůrazňování vojenství ve státní
správě, vojenský duch a kult válečníků apod.). Mocné státy vzrůstaly, když jiné byly dobyty nebo se
zhroutily (kolaps) a zanikly. Města mohutněla, znásobila svoji velikost, a objevila se velká a
významná střediska – hlavní města (metropole).

Způsoby obdělávání a využití půdy (zemědělské technologie) byly stále složitější a účinnější
(intenzifikace), aby zemědělství bylo schopno zásobovat rostoucí populaci a stále rostla i skupina
lidí, kteří se přímo obživných aktivit již neúčastnili (nevýrobní sféra). Vodohospodářství, tj.
všechna vodní díla (hydraulický systém zavlažování) se rozrůstala, zvětšovala a rozšiřovala.

Ačkoliv politické autority či mocenské struktury se stále opíraly o náboženství (religiózní
struktury), rozvíjely se i jiné a silnější způsoby vládnutí, více světské (sekulární), což
znamenalo do jisté míry ústup náboženství z veřejného života, a to též v souvislosti se vzestupem
militarismu (viz výše).

Konflikty (rozpory, neshody, srážky, střetnutí) rostly, byly stále častější (frekventní) jak se
státy dostávaly do rozporů a střetů (kolize) a válek. Ve válkách jedny státy dobývaly a podmaňovaly
si druhé a vznikaly velké státy – říše (impérium).

Vzrůstal též obchod na místní (lokální), oblastní (regionální) úrovni a se stále se zdokonalujícími
prostředky dopravy a přepravy i dálkové obchodování (transport).

Pokračoval rozmach stavebnictví a architektury, vzrůstala rozmanitost a pestrost staveb,
rozšiřovala se celá škála umění a uměleckých řemesel a zvyšovalo se množství rukodělně
zhotovovaných uměleckých předmětů, které byly speciálně určeny pro vyšší  vrstvy společnosti, resp.
pro vybranou společenskou „smetánku“ (elita). Nakonec se rukodělná, resp. řemeslná výroba stále
více standardizovala a stále více se orientovala na masovou výrobu a spotřebu, tj. pro všechny
(standardizace=ustálení výroby podle typů).

Společenská rozvrstvenost (stratifikace) rovněž vzrostla a byla stále složitější.

Ke znázornění a objasnění (ilustrace) vyzrálého starobylého či archaického státu můžeme využít
Aztécké říše v Mexiku ze 17. stol. n.l., jak ji popsali v písemných pramenech Španělé, evropští
objevitelé a dobyvatelé (conquista, konkistadoři).

V čele říše, aztéckého státu, stál vládce čili panovník, mocnář (monarcha). Poslední z nich, který
byl přemožen Španěly se jmenoval Montezuma. Byl obklopen prestižně vybraným a skvěle zařízeným
dvorem (palácová elita). Bezprostředně pod ním byli princové a urozená šlechta (aristokracie,
nobilita). Pak teprve následoval prostý lid, tj. obyčejní lidé, kteří byli ještě děleni na základě
povolání a podle toho, zda žili ve vesnicích nebo ve městech  (rurální vs. urbánní aspekt).
Obyvatelé měst stáli mezi lidem nejvýše. Zahrnovali válečníky, obchodníky a řemeslníky, a to
zejména umělecká řemesla, jako byli např. zlatníci, stříbrníci, kameníci, kožešníci, kadeřníci,
krejčí apod., výrobci rozmanitých ozdob, zvláště ceněných z ptačího peří, prostě přepychových věcí
(luxus). Nejníže mezi obyčejnými lidní ovšem stáli vesničané, zemědělci žijící ve vesnicích. Ještě
níže než prostý aztécký lid byly 3 skupiny utlačovaných a utiskovaných lidí: nevolníci, kteří byli
připoutáni k nemovitostem a otroci, kterými se stali buď zločinci, resp.kriminální živly, dlužníci
a váleční zajatci (SANDERS a PRICE 1968). Vojáci, obchodníci či kupci platili uložené příspěvky
státu ve formě vojenské služby, daní, popřípadě v naturáliích (ne v penězích, ale např. výrobky).
Ti nejníže postavení platili zemědělskými plodinami a veřejnými pracemi. Aztéčté nevolníci a otroci
samozřejmě nesli břímě nejtěžší.



ETNOHISTORIE  (ETNOGESEZE)

(Ethnohistory)



Archeologové popsali a doložili (dokumentace) mnoho případů vzniku a utváření státu či formování
prvních dávných (archaických) státních útvarů. Utváření státu studovali též kulturní antropologové
analýzou historických , etno-historických a etnografických údajů (data).

Například to bylo dobře probádáno v Africe, kde existovaly odlišné, tj. různé, rozmanité a
různorodé předkoloniální společensko-mocenské, resp. socio-politické, typy  a přizpůsobení
přírodním podmínkám (environmentální adaptace a diverzita). Některé z nejsložitějších a dokonale
organizovaných předprůmyslových (nonindustriální) států vznikly právě v tropické Africe, jako je
například Buganda ve východoafrické oblasti Velkých Jezer (Great Lakes).

Etnohistorie se zabývá ústně předávanými zprávami i psanými záznamy o kulturní minulosti v podání
tuzemských i cizích autorů. Psané historické záznamy o předkoloniální Africe jsou srovnávány
s předkoloniálními zeměmi Nového Světa (komparace). K dispozici či k volnému použití pro bádání
jsou zprávy a záznamy Arabských, Evropských a Čínských obchodníků, cestovatelů i průzkumníků,
objevitelů a misionářů (misie=hlásání křesťanství nekřesťanům a osoby konající tuto činnost).
Dokonce, i když neexistují žádné písemné záznamy, Africké státy uchovávají a chrání podrobné
(detailní) ústní (orální) tradice a jedna z nich se týká především sledování rodokmenu.

Využití ústně předávané, resp. orální tradice (lidové podání vztahu k minulosti) k rekonstrukci
představuje vždy určité riziko, resp. je riskantní, tzn., že může být zavádějící
(rekonstrukce=uvedení do původní podoby); riziko= nebezpečí škody či nezdaru v podnikání něčeho).
V každé společnosti současnost, současné skutečnosti (realita) ovlivňují paměť a vzpomínky.
Historie je často plná domněnek, smyšlenek až výmyslů, resp. konstrukcí (fikce). Nicméně ale i
orální tradice (historie jako ústně předávané příběhy či dějeprava) často obsahuje mnohdy velmi
důležité, použitelné a využitelné údaje. Rekonstrukce a hypotézy založené na orální tradici mohou
být později testovány archeologickými nálezy (test=zkouška k ověřování určitých hodnot). Pravidelně
jevy opakující se napříč kulturami, které jsou známy z nejlépe doložených či dokumentovaných
následných událostí (sekvence) pak mohou být použity k posouzení pravdivosti, resp.
pravděpodobnosti ústních tradic. Takový přístup byl i použit při rekonstrukci vzniku a vývoje
(evoluce) státního útvaru Buganda.



STÁTNÍ  ÚTVAR  BUGANDA

(State Formation in Buganda)


(resp. vznik a utváření státu v Bugandě)


Někdejší království Buganda, severozápadně od Viktoriina jezera (Lake Victoria), je nyní provincií
státu Uganda (Republic of Uganda; provincie=větší správní území, často venkovský kraj mimo hlavní
město). Když angličtí cestovatelé John SPEKE a Richard Francis BURTON, kteří hledali prameny Nilu,
v r. 1862 navštívili i Bugandu, byl v této oblasti silný, mocný a hustě zalidněný stát (Obr.13.3).

V důsledku velkého množství dešťových srážek či silných dešťů, které byly rozloženy přes celý rok
(deště trvaly jak je rok dlouhý) Ganďané (Ganda je lid obývající Ugandu) byli schopni pěstovat
banány a řadu příbuzných banánovníků. Tyto užitkové rostliny, pěstované jako zemědělské plodiny,
jsou trvalé, tj. víceleté, dávají plody po celý rok a jsou vysoce plodonosné a výnosné
(produktivní) a k obživě mají mnoho výhod a předností. Na rozdíl od obilovin, banány nejsou
sklízeny všechny najednou, ale trsy banánů se trhají průběžně po celý rok podle potřeby. Jednou
zasazeny pak banánovníky mohou dávat úrodu až 4 roky.

Podobně jako obiloviny, např. pšenice a ječmen na starodávném Středním Východě, i v Bugandě byly
banány a jiné banánovníky soustředěny a hustě vysázeny a staly se tak spolehlivým a bezpečným
zdrojem kalorií. Mohly podporovat i hustotu obydlení usedlýi obyvateli. V ostrém protikladu
(kontrast) k zavlažovanému zemědělství jsou náklady vynaložené na pěstování banánů (investice),
zejména co do množství práce minimálně nízké až zanedbatelné. Práce vynaložená na pěstování banánů
byla tedy velmi malá. Nízké náklady a pracovní nároky na hospodářství zajišťující přímou obživu
znamenaly či měly za následek, že obživu mohly zajišťovat jen ženy a udržovat hospodářství tak samy
(subsistenční ekonomie). Muži byli zemědělských prací zbaveni (nemuseli je vůbec dělat) a mohli se
plně věnovat práci pro vyšší vrstvy, pro autority (vážené osobnosti), vládní a správní
představitele.

Muži zbavení zemědělských prací byli tak uvolněni k veřejným činnostem, resp. pracím pro veřejnost,
povoláváni do armády a k provozování řemesel. Výživa obyvatelstva banány a banánům podobnými plody
ovšem vyžadovala, aby jednostranná strava byla doplňována i jinými potravinami, zejména bohatými na
bílkoviny (zdroje proteinů). To zase pomáhalo prosadit v hospodářství rozmanitost (variabilní
ekonomika) a podporovalo i obchod mezi různými oblastmi, což vše ovlivňovalo utváření a rozvoj
státní organizace čili státu. Lidé Ganda lovili zvěř, chytali ryby (lov a rybolov) a drželi ovce a
kozy, dobytek (skot), drůbež i buvoly. Velmi významnou složkou výživy v blízkosti Viktoriina jezera
byly zejména ryby. Ovládání a řízení vnitrozemského obchodu rybami a jinými jezerními produkty
(regulace) představoval jeden ze způsobů, jímž vládci měli oblasti vzdálené od hlavního města pod
kontrolou. Někteří lidé byli tedy zbaveni nutnosti či přímo vyčlenění z nutnosti podílet se na
obživě a pracovali jako řemeslníci nebo úředníci, správci a organizátoři (administrace), kromě
jiných zaměstnání. Buganda měla dokonce i povolání či specializace, založené již na dělbě práce
podle pohlaví, resp. na různé společenské roli muže a ženy (gender). Ve státech, jejichž
hospodářství je založeno na obdělávání půdy a pěstování plodin (kultivace) není možné, resp. je
velmi  neobvyklé, aby muži byli zcela (totálně) osvobození od přímé obživné činnosti. Ale velmi
nízké nároky na práci s banánovníky či minimální požadavek namáhavé práce, to právě v Bugandě
umožnily či dovolily. (Poznámka: specializace=zaměření, zúžení nějaké činnosti nebo oboru jen na
určitý úsek, spojený se zkvalitněním, zodborněním; speciální= mající zvláštní osobitý charakter,
zaměřený a určený jen k určité věci nebo cíli.) Muži tedy mohli věnovat veškerý svůj čas
válečnictví, byli vojáky z povolání (profesionálové „na plný úvazek“), vyžadující časově náročnou a
dobrou práci. Mnozí se zase specializovali jako řemeslníci nebo obchodníci či kupci. Mohli též
pracovat na stavbě cest, mostů a jiných veřejných zakázkách, které rozšiřovaly dopravní síť
(transport) a napomáhaly a usnadňovaly válečná dobrodružství Bugandy, tj. výpady a nájezdy na úkor
a účet sousedů.

Jak se tedy Buganda vyvíjela a co může tento proces (zákonité a na sebe navazující a vnitřně
související změny) nám říci o formování, tj. vzniku a vývoji, státních útvarů obecně?

Jakož i v jiných případech, formování států, jejich vznik a vzestup, může být vysledován a zjištěn
vždy se vznikem či objevením se produktivního hospodářství (přímé prvovýroby potravin), což je
začátek postupného vývoje a dozajista jeho důvod a příčina.

Pěstování užitkových rostlin s bohatou úrodou, spojené s užíváním kovů, zejména železných nástrojů,
se během prvních století našeho letopočtu (B.P.)  rychle rozšířilo po celé Africe. Pěstování
banánovníků a sklizeň banánů a podobných tropických plodin v blízkosti jezer ovšem nevytlačilo ani
zcela nenahradilo lov a sběr, které doplňovaly a rozšiřovaly jisté a spolehlivé zdroje kalorií.
Tropické ovoce doplňoval lov, rybolov a sběr, které vedle obdělávání půdy a pěstování rostlin stále
pokračovaly. Původní kmen Ganda se svými banánovníky a železnými nástroji měl možnost zvětšovat a
rozšiřovat své území (expanze) pokud nebyl blokován, tj. pokud to neznemožnili sousedé, sousedící
společnosti, nebo pokud nedosáhli přírodních limitů čili krajních mezí a nevyčerpali možnosti
banánové niky (nika=životní prostředí vyhovující potřebám nějakého souboru rostlin). Jinými slovy,
mohli expandovat, dokud se setkávali jen s faktory společenského a fyzického vymezení, abychom
připomněli Caineirovu teorii o utváření státu. Populace, resp.obyvatelstvo, vzrůstala a rozšiřovala
se, v odlehlejších oblastech, vzdálenějších od Viktoriina jezera, byly zakládány nové vesnice. Aby
byla zachována či udržela se i strava obsahující ryby, vnitrozemci čile obchodovali s lidmi
žijícími na pobřeží jezera. Základ pro hodnocení společenského postavení rodů (rank) vzrostl dík
rozdílnému a odstupňovanému populačnímu růstu, kdy některé rody se zvětšily a rozšířily více než
jiné. Válkami, které existovaly v Bugandě do r. 1600, větší rody měly více členů na více místech a
tím i širokou a rozsáhlou podporu. Buganda dosáhla úrovně hodnostářské společnosti (náčelnictví).
Největší rody tak nabyly na síle a získaly moc. Ovládaly a řídily hospodářství v regionech,
v jednotlivých oblastech, které se stále rozšiřovaly. Spravovaly, vedly a řídily
společensko-mocenský či sociálně-politický systém, který se z hodnostářské společnosti postupně
vyvíjel v typickou státní organizaci, stát. V 19. stol. n.l., kdy Buganda byla na svém vrcholu,
ovládání (regulace) rozmanitosti přírodního prostředí (ekologická diverzita) a obchod mezi oblastmi
(regiony) se staly hlavním předmětem zájmu státních či vládních orgánů. Obživa banány či plody
různých banánovníků, zvýhodnila a podpořila vedoucí postavení a převahu Bugandy v celé velké
oblasti (region), stejně jako poloha blízko vodních cest (transport) a pobřežní obchod. Nakonec se
armáda stala mocnou útočnou čili ofenzivní silou a rozšířila hranice Bugandy nájezdy a útoky,
obsazením a zábory sousedních území.

Vidíme zde, jako i v ostatních podobných případech formování státu, že k tomuto procesu v Bugandě
přispělo více či mnoho činitelů (faktorů). (N.B. proces=postupné a zákonitě na sebe navazující a
vnitřně související změny.)

Populační nárůst, omezení a vymezení přírodním prostředím (cirkumskripce), rozmanitost prostředí
(ekologická diverzita), obchod (komerce) a trvalé (permanentní) obdělávání půdy a pěstování
užitkových rostlin (kultivace), ale nikoliv zavlažování, byly důležité všechny.