1
I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L Á V Á N Í
Univerzita Karlova v Praze
Ústav informační studií a knihovnictví
Modul č. 9
Ekonomika podniku
Ekonomika podniku v éře informační společnosti
Ing. Petr Očko, Ph.D.
Určeno pro projekt:
Název: Studium informační vědy a znalostního managementu v evropském kontextu
Reg. číslo: CZ.1.07/2.2.00/07.0284
Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost
Oblast podpory. 2.2 Vysokoškolské vzdělávání
Realizace: Vysoká škola báňská - TU Ostrava, Ekonomická fakulta, pracoviště Obchodní
akademie a VOŠ Valašské Meziříčí
2
Obsah
ÚVOD ..................................................................................................................................... 3
1 Informační ekonomika: realita podnikání ve 21. století................................................ 5
1.1 Informační ekonomika a ekonomie informací....................................................... 7
1.2 Informační ekonomika a informační sektor........................................................... 9
1.3 Definice informační ekonomiky.......................................................................... 14
1.4 Pravěk (komerčního) internetu: 1969 – 1995...................................................... 17
1.5 Miléniová horečka: (Nepříliš) skrytá hrozba....................................................... 20
1.6 Konec velkého snu?............................................................................................. 23
2 Hlavní specifika informační ekonomiky ..................................................................... 25
2.1 Základní charakteristika ...................................................................................... 25
2.2 Síťové externality a pozitivní zpětná vazba ........................................................ 25
2.3 Stanovování standardů a války standardů ........................................................... 27
2.4 Uzamčení uživatele a náklady přepnutí............................................................... 29
2.5 Úspory z rozsahu ................................................................................................. 30
2.6 Reprodukce informací ......................................................................................... 31
2.7 Duševní vlastnictví .............................................................................................. 31
3 Ekonomika Webu 2.0: Kooperativní produkce aneb software zadarmo? ................... 34
3.1 Spolupráce v éře wikinomie ................................................................................ 35
3.2 Přínosy hromadné participace na tvrobě digitálních produktů............................ 36
3.3 Svobodný software a web 2.0.............................................................................. 38
4 Základy ekonomie informací....................................................................................... 41
4.1 Počátky ekonomie informací............................................................................... 41
4.2 F. A. von Hayek: Cenový systém jako informační systém ................................. 42
4.3 Ekonomie informací George Stiglera.................................................................. 46
4.4 Informační asymetrie na trzích............................................................................ 48
4.4.1 Charakteristika asymetrie informací na trzích..................................................49
4.4.2 Nepříznivý výběr a morální hazard ..................................................................50
4.4.3 Příklad trhu ojetých automobilů .......................................................................51
5 Ekonomické šoky a role informace ............................................................................. 54
5.1 Role důvěryhodné agregované informace: rating a finanční trhy ....................... 55
5.2 Důvěryhodnost a účetní výkazy .......................................................................... 58
6 Finanční a ekonomická krize 2007-2009 a informační asymetrie............................... 59
6.1 Kořeny finanční krize a kauza Lehman Brothers ................................................ 59
6.2 Role ratingových agentur ve finanční krizi ......................................................... 61
6.3 Informační role ratingových agentur na finančních trzích .................................. 64
6.4 Nová opatření EU v oblasti ratingových agentur ................................................ 65
6.5 Budoucí trendy na finančních trzích.................................................................... 68
7 Závěr............................................................................................................................ 71
Použitá literatura
Příloha 1: Dílo nositelů Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001
Příloha 2: Informační ekonomika v ČR v roce 2009 podle ČSÚ
Abstrakt a klíčová slova
3
ÚVOD
Tento výukový text není standardní učebnicí ekonomiky podniku – soustřeďuje se na
specifika podnikání v ekonomickém prostředí významně ovlivněném rychlým rozvojem
internetu a informačních a komunikačních technologií. Ačkoli je zřejmé, že základní
ekonomické zákony se díky internetu nemění, má internet vliv na ekonomické prostředí,
obchodní modely a principy podnikání jako takového a proto považuji za velmi potřebné
tuto specifickou oblast ekonomiky podniku shrnout do uceleného výukového modulu. Pro
studium samotných základů ekonomiky podniku je možno z české literatury doporučit
např. renomovanou publikaci M. Synka (2006).
Cílem tohoto textu je tak poskytnout základní přehled o vývoji oblasti tzv. informační
ekonomiky a z pohledu informační vědy prozkoumat hlavní principy, jež přináší do
ekonomického prostředí rozvoj internetu a informačních a komunikačních technologií
(ICT). V té souvislosti je záměrem textu také charakterizovat oblast tzv. ekonomie
informací a identifikovat roli informace v ekonomických mechanismech, zejména ve
vztahu k aktuálním problémům světové ekonomiky. Oblasti, jež jsou diskutovány, jsou
koncipovány tak, aby pokrývaly především okruhy, jež zatím nejsou v české odborné
literatuře příliš diskutovány, či se doposud nedočkaly koncepčního shrnutí v odborné
publikaci, a cílem textu je tak také pokrýt tuto mezeru v české odborné literatuře.
Existuje samozřejmě mnoho kvalifikovaných studií a knih zabývajících se informačními
technologiemi (IT) či podnikovými informačními systémy. Existuje také mnoho
manažerských a marketingových příruček zabývajících se tím, jak správně vybudovat
online obchod či jak vhodně připravit online reklamní kampaň. Je možné najít také
publikace zabývající se konkrétními úspěšnými online firmami, jako například Google (viz
např. Ekonom, 2010), a jejich konkrétními službami (například Google AdWords). Avšak
studií, které by se podrobně zabývaly obecnou povahou online ekonomického prostředí
jako takového, nebo specifikami digitálních produktů či analýzou dopadů rozvoje internetu
na světovou ekonomiku, v českých podmínkách mnoho nebylo a dodnes mnoho není.
Publikace podobného typu, jakou je například klíčová kniha autorů Shapira a Variana
Information Rules (1999), neboli česky Informační pravidla (možno také přeložit jako
Informace vládne), rozebírající právě specifika trhů s digitálními produkty (viz také např.
Liebowitz, 2002 či Vulkan, 2003), zde stále chybí. Proto tedy vzniká souhrnná práce
4
přinášející tuto problematiku (hojně diskutovanou zejména v anglicky psaných studiích)
českému odbornému publiku a to z pohledu informační vědy.
Jak jsem už zmínil, koncepce takovéto práce se nemůže obejít bez další důležité části –
vymezení role, jakou hraje informace v ekonomické teorii, tedy zejména oblasti tzv.
ekonomie informací. Ani v této oblasti není doposud v české literatuře k dispozici mnoho
odborné literatury. Jak nám ukázaly nedávné finanční a ekonomické krize a další problémy
světové ekonomiky, zkoumání role informací v ekonomice nám může ukázat mnohé o
povaze těchto významných ekonomických událostí (například význam informačních
asymetrií) a může nám pomoci se jich lépe v budoucnu vyvarovat. I s ohledem na
aktuálnost této problematiky je této oblasti věnována celá kapitola se specifickým
zaměřením na prozkoumání nedávných finančních a ekonomických krizí s ohledem na
roli informací.
Záměrem mé práce tak naopak není uvést vyčerpávající charakteristiku možností online
marketingu, včetně například všech metod Search Engine Marketingu (SEM) či
doporučení pro vhodné úpravy webových stránek pro komerční účely. To je cílem mnoha
zmíněných (a vyčerpávajících) marketingových a dalších příruček, které jsou v ČR běžně k
dispozici. Tato práce se také nezabývá detailně podnikovými informačními systémy,
poněvadž na toto téma také existují mnohé odborné publikace přibližující návrh,
implementaci i funkcionality komerčních informačních systémů všeho druhu.
Texty obsažené v tomto výukovém modulu byly připravovány dlouhodobě pro účely
výuky výběrového semináře Informační ekonomika, který byl vyučován na Ústavu
informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze od
roku 2004. I v rámci výuky tohoto semináře byla shledána potřeba uceleného koncepčního
textu, který by systematicky shrnoval tuto problematiku. Proto je tato práce koncipována
jako didaktický text pro výuku v oblasti informační ekonomiky.
5
1 INFORMAČNÍ EKONOMIKA: REALITA PODNIKÁNÍ VE 21. STOLETÍ
Internet je dnes již naprosto běžnou součástí našeho ekonomického života – využíváme jej
k nákupům či alespoň k získávání informací o zboží, jehož koupi zvažujeme, a mnozí z nás
též k různým aktivním ekonomickým transakcím od elektronického bankovnictví až po
prodeje zboží na aukčních serverech či k samotnému podnikání. Je tedy jistě na místě se
ptát, co vlastně přináší rozvoj internetu z ekonomického hlediska – jak se mění
ekonomické prostředí či případně samotné ekonomické principy a jaké dopady to má na
spotřebitele i firmy. Na toto téma bylo napsáno množství článků a dalších publikací, jež
nastiňovaly různorodé revoluční ekonomické důsledky rozvoje informačních a
komunikačních technologií (ICT) a zvláště internetu, nicméně (jak už to asi u „nových“
odvětví mnohdy bývá) často se jednalo spíše o představy a přání příslušných expertů či
přímo marketingových oddělení firem, než o skutečnou ekonomickou analýzu (nicméně
články a studie v tomto duchu bylo možno nalézt také v renomovaných časopisech jakým
je třeba The Economist – viz např. Economist, 1999).
Jak si přiblížíme dále v tomto textu, původně velmi euforické zprávy o optimistické
budoucnosti tzv. „nové ekonomiky“ začaly být přece jen střízlivější po roce 2000 s tím, jak
odvětví internetového podnikání znenáhla přestalo prosperovat tak jako koncem 90. let
20. století. Ačkoli je možno říci, že v letech 2003 a 2004 chytilo internetové podnikání
„druhý dech“ (vzpomeňme vřelé přijetí akcií společnosti Google na burzovním trhu
NASDAQ), není dopad rozvoje internetu na ekonomiku stále dostatečně reflektován
v české odborné literatuře a jen o něco málo více pak v literatuře zahraniční. Tento text je
tedy v tomto ohledu zejména koncepčním příspěvkem k diskusi o důsledcích masového
rozšíření internetu pro ekonomické prostředí.
Jak ovšem nazývat tu oblast ekonomiky, která je výrazně ovlivněna rozvojem internetu a
změnami v přenosu a zpracování informací souvisejícími s rychlým rozvojem ICT? V 90.
letech se vžil již zmíněný pojem „nová ekonomika“, který se objevoval i v odborných
statích renomovaných institucí. Ve studii Jiřího Křováka Nová ekonomika, sociálněekonomické
implikace, implikace pro statistiku (2002) se uvádí, že „jako (alespoň
přibližného) synonyma pro novou ekonomiku jsou rovněž používány pojmy
„postindustriální ekonomika či společnost", „informační společnost", „znalostní
ekonomika" či „digitální ekonomika", což není vyčerpávající výčet používaných pojmů.
6
To v kontrastu k pojmům „stará či tradiční ekonomika", „industriální ekonomika či
společnost", „materiální ekonomika" atp. V některých případech k variantním pojmům
označujícím novou ekonomiku scházejí příslušné kontrastní pojmy označující starou,
tradiční ekonomiku.“ Dále se v této studii uvádí, že „nová ekonomika je pojem výrazně
širší než jiné uvedené pojmy používané často pro pojmenování (více nebo spíše méně)
téhož“. Nicméně dnes již můžeme říci – a bude to rozvedeno dále v tomto textu – „novost“
ekonomiky je velmi relativní pojem a naprosto irelevantní by pak bylo hovořit o „nové
ekonomii“ (což také některé komentáře naznačovaly).
Tématem této práce tedy jsou právě ty oblasti a aspekty ekonomiky, které jsou rozvojem
ICT a internetu výrazně ovlivněny, přičemž tento ekonomický „prostor“ je stále větší.
Zajímavé je v této souvislosti si připomenout několik myšlenek otce moderního
managementu Petera Druckera, autora, který už ve svých dřívějších publikacích hovořil o
postkapitalistické či postindustriální společnosti, jež znamená další stupeň
v socioekonomickém vývoji lidské civilizace. Ve své knize Výzvy managementu pro 21.
století (2000) hovoří o „nové informační revoluci“, když uvádí (Drucker, 2000: 95): „Nová
informační revoluce už dospěla do pokročilého stadia. Začala v podnikových organizacích
a od podnikových informací, je však zcela nepochybné, že zasáhne všechny instituce
společnosti. Radikálně změní význam informací jak pro organizace, tak pro jednotlivce.
Není to revoluce v technologii, ve strojním vybavení, v používaných metodách, v softwaru
ani v rychlosti. Je to koncepční revoluce.“ Zdůrazňuje, že jádro nové informační revoluce
není v rozvoji informačních technologií ani ve změnách informačních systémů pro řízení –
změna je ve vnímání role informace jako takové. Jak Drucker uvádí dále (tamtéž): „Po
padesát let až do dnešního dne se informační technologie soustředí na data – na jejich
shromažďování, ukládání, přenos a prezentaci. Soustředí se na „technologický“ aspekt
informačních technologií. Nové informační revoluce se však soustředí na „informace“.
Ptají se, jaký je význam informací a jejich smysl. A to vede k rychlému přeformulovávání
úkolů, které mají být s pomocí informací plněny, a spolu s tím i k nové koncepci institucí,
které tyto úkoly plní.“
Tím se již dostáváme k tomu, proč volím jako nejvýstižnější právě termín „informační
ekonomika“. Tento pojem naznačuje (a dále v textu to bude na příkladech detailněji
vysvětleno), že rozvoj internetu znamená také změněnou roli informace jako takové
v současné ekonomice (viz též Očko, 2005b). Co tedy internet do ekonomických
mechanismů vnáší zásadně nového? Stan Liebowitz v úvodu své knihy Re-thinking the
7
Network Economy (Liebowitz, 2002: 9) k tomu říká, že „…internet vytváří hodnotu tím, že
redukuje náklady přenosu informace. To je, ve zkratce, vše co internet dělá. Říkám to tímto
způsobem proto, abych nesnižoval váhu toho, co internet dokazuje. Ostatně, automobily a
letadla pouze snížila dopravní náklady a lidský jazyk pouze snižuje náklady komunikace,
přestože to jsou všechno velkolepé výdobytky lidstva. Je však zásadní odlišit mýty od
reality. Přenos informací je velmi důležitý. Ale – a to je nejdůležitější – přenos informací
nemění ekonomické zákony.“ Pokud tedy internet nemění ekonomické zákony, proč tedy
chceme v tomto textu hovořit o „informační ekonomice“?
Především je zásadní odlišit pojmy „ekonomika“ (hospodářství, tedy reálné ekonomické
prostředí kolem nás) a „ekonomie“ (vědecká disciplína). Zatímco zákony ekonomie se
nemění, ekonomické prostředí kolem nás se díky rozvoji ICT a internetu (a tedy zejména
zmiňované redukci nákladů přenosu informace) mění často velmi výrazně. Z toho ovšem
plyne nutnost aplikovat standardní ekonomické zákony na toto nové prostředí. Někdy je
aplikace zřejmá, někdy je však změna prostředí tak zásadní, že je potřeba aplikaci odvodit
netriviálním způsobem. Za takovou zásadní změnu ekonomického prostředí je možno
považovat vznik digitálních produktů typu hudebních či video souborů nebo např. online
informací z burzovního trhu. U těchto produktů jsou – v ekonomických pojmech – často
vysoké fixní náklady, ale prakticky nulové náklady mezní. Tedy zatímco první jednotku
daného produktu (hudebního souboru, analýzy vývoje burzovního indexu apod.) je
relativně drahé vyprodukovat, náklady na další jednotky (tedy na kopírování produktu)
jsou nulové. To je jen jedna ze změn, které rozvoj internetu přináší – některé další budou
nastíněny dále v textu. Celkově je tak možno mluvit o tom, že ekonomické prostředí
vykazuje určité změněné charakteristiky, jejichž společným jmenovatelem je zásadní
změna ve způsobu přenosu a zpracování informací. Tento text si tedy klade za cíl přiblížit
nejvýznamnější charakteristiky informační ekonomiky, jak bude definována dále.
1.1 Informační ekonomika a ekonomie informací
Dříve než přistoupím k přiblížení některých aktuálních problémů, jež řeší současná
informační ekonomika, resp. k bližší charakteristice informační ekonomiky samotné, rád
bych upozornil na souvislost mezi pojmy informační ekonomika a ekonomie informací.
První termín, tedy informační ekonomiku, předběžně charakterizuji jako výraz pro
současnou podobu světové ekonomiky, kdy do všech jejích odvětví již nějakým způsobem
8
zasahují informační a komunikační technologie, které – v různé míře a různým způsobem –
ovlivňují mechanismy fungování jednotlivých sektorů, chování zákazníků, dodavatelů a
dalších subjektů na trzích, přičemž role informací a aplikovaných znalostí se stává
klíčovou pro rozvoj ve všech oblastech ekonomiky. Vedle mnoha autorů, kteří se touto
oblastí začali zabývat v průběhu dvou posledních dekád 20. století, z nichž mnozí budou
uvedeni dále v tomto textu, přispěli již dříve významnou měrou k definici tohoto oboru
zejména F. Machlup, který na počátku 60. let zmapoval produkci a distribuci znalostí
v americké ekonomice a také M. Porat, jenž v 70. letech vymezil tzv. “informační sektor“
v USA a pokusil se jej kvantifikovat, přičemž byl prvním ekonomem, který začal v té
souvislosti používat pojem „informační ekonomika“, jak bude dále rozvedeno v další
podkapitole.
Druhý pojem, tedy ekonomie informací, označuje pak oblast zkoumání v rámci
ekonomické vědy zaměřenou na problematiku role informace v ekonomických procesech a
její ekonomickou hodnotu. Mezi významné ekonomy zabývající se rolí informace
v ekonomických mechanismech můžeme jmenovat například F.A. von Hayeka, který
popsal význam cenového mechanismu jako svého druhu informačního systému v tržní
ekonomice, G. J. Stiglera, který řešil mj. problematiku hodnoty informace v souvislosti
s náklady na její vyhledání, W. Vickreyho, jenž zkoumal informační aspekty rozhodování
v podmínkách nejistoty, G. A. Akerlofa, jenž ukázal například jakým způsobem
informační asymetrie vedou k „nepříznivé selekci“ na trzích či M.A.Spence a J.E.Stiglitze,
kteří demonstrovali možnosti signálního či sebe-selekčního chování subjektů na trzích
s informační asymetrií1
. Všem zde jmenovaným ekonomům byla za výzkumy (nejen)
v oblasti role a hodnoty informace v ekonomice udělena Nobelova cena za ekonomii (viz
též příloha 1).
Můžeme tedy v této souvislosti odlišit dvě oblasti zkoumání ekonomické vědy – jednu
zaměřenou na roli informace v ekonomických mechanismech a v ekonomickém
rozhodování, tedy ekonomii informací, a druhou zaměřenou na ekonomické důsledky
rozvoje informačních a komunikačních technologií. Obě oblasti ekonomického zkoumání
mají styčné body a nedají se od sebe zcela oddělit – principy ekonomie informací se
projevují i v sektorech informační ekonomiky a naopak informační ekonomika přináší
nové problémy pro ekonomii informací.
1
Viz např.: Hayek (1993), Stigler (1998), Vickrey (1961), Akerlof (1970), Spence (1973), Stiglitz (2000)
9
1.2 Informační ekonomika a informační sektor
Jak již bylo naznačeno, první definice informační ekonomiky jakožto sektoru ekonomiky
zabývající se informacemi vznikla před několika desítkami let a zasloužili se o ni zejména
ekonomové Fritz Machlup a Marc Porat. Jak uvádí Rudolf Vlasák (2001) počátky
ekonomického myšlení založeného na vnímání významu informatizace společnosti a na
vlivu informačních aktivit na ekonomiku spadají až do začátku 60. let, kdy se začaly
projevovat první praktické důsledky zavádění počítačové techniky v řadě oborů
intelektuální činnosti. V roce 1962 uveřejnil Fritz Machlup klíčové dílo Produkce a
distribuce znalostí ve Spojených státech (anglicky The Production and Distribution of
Knowledge in the United States) . Zde bylo poprvé použito jakési kategorizace znalostního
vybavení pracovníků různých profesí, které analyzoval na základě hospodářských statistik
prováděných v poválečném údobí ve Spojených státech. Machlup (1962) dospěl k
následující klasifikaci podle typu znalostí:
1. praktické znalosti (vyplývající a používané při realizaci člověka v určité profesi, ať
už orientované na manuální, intelektuální, obchodní či jinou formu činnosti),
2. intelektuální znalosti (uspokojující přirozené snahy a touhy člověka objevovat a
dozvídat se),
3. znalost řečí a historie (uspokojující a stimulující seberealizaci člověka v zaměstnání
i mimo ně),
4. duchovní znalosti (vedoucí k uspokojení touhy člověka po duchovním životě,
včetně života náboženského),
5. nechtěné znalosti (které člověk nabývá jaksi mimoděk, aniž by jich, jako často
nepotřebných, dovedl účelově pozbývat).
Při formování své ekonomické koncepce vyšel Fritz Machlup z Taylorových (viz např.
Taylor, 1911) organizačních teorií a sledoval statistické rozbory amerického hospodářství z
hlediska vlivu produkce poznatků na růst hrubého národního produktu (viz též Vlasák,
2001). Jeho analýza je rozdělena do dvou částí, jednak na situaci v rámci jednotlivých
odvětví a jednak na vliv zvyšování poznatkové základny v rámci jednotlivých profesí.
Machlup už v uvedeném díle razil pojem "knowledge industry", který bychom v souladu s
výše definovanými pojmy v této práci mohli přeložit spíše jako "znalostní" než
"poznatkový" průmysl. Machlup definuje anglický výraz "knowledge" v tomto smyslu jako
cokoli, co někdo zná a umí. Jde mu však také o produkci poznatků, kterou chápe jako
10
činnost při které jednak někdo učí a někdo se naučí něco, co předtím neznal. Do tohoto
procesu zahrnul i funkci komunikace informací. Pokud jde o provedené analýzy rozvoje či
naopak útlumu poptávky po hlavních dvou kategoriích pracovní síly, totiž tzv. "modré
límečky" a "bílé límečky", jak se v USA v makroekonomických statistikách traduje, dospěl
Machlup k závěru, že mezi roky 1900 a 1960 se zvýšil podíl zaměstnanců průmyslových
podniků s převahou duševní práce (bílé límečky) ze 17,6 na 42%, zatímco podíl manuálně
pracujících zaměstnanců v americkém průmyslu stoupl v tomto údobí z původních 83,4
pouze na 48%. V těchto svých analýzách použil Machlup dvojího různého rozdělení
pracovníků, a to jednak podle kategorizace pracovní síly, s nímž pracuje Úřad pro sčítání
lidu USA, a jednak vlastní klasifikaci.
Jak dále uvádí Vlasák (2001) informační zaměstnání, pokud bychom je zcela nevyňali z
uvedených tří základních profesních kategorií, bylo vždy zahrnováno do sektoru služeb.
Význam této vrstvy produktivních sil v moderní společnosti však důsledně zhodnotil až
žák Fritze Machlupa, americký ekonom, pracovník ministerstva obchodu, Marc U. Porat.
Ve své práci z roku 1977 Informační ekonomika: definice a měření (The information
economy: definition and measurement), kterému předcházela obsáhlá studie, vycházející
z Machlupových předchozích výzkumů, vytvořil nový model rozložení podílu jednotlivých
sektorů americké ekonomiky co do počtu pracovních míst existujících na pracovním trhu.
V souvislosti s měřením informační ekonomiky, uvádí studie amerických ekonomů Apta a
Nathe (2004), že Porat rozděluje ekonomiku jako takovou do dvou (neoddělitelných)
základních segmentů: první se zabývá „transformací hmoty a energie z jedné formy
v druhou“, a druhá pak „transformací informace z jednoho druhu v jiný“ (viz též Porat
1977). Onen druhý segment právě Porat nazývá „informační ekonomikou“. Jeho pojetí
informační ekonomiky je postaveno na konceptech „informace“ a „informační aktivity“.
Porat definuje informaci jako „data, která byla organizována a komunikována“ a jeho
definice informační aktivity obsahuje „všechny pracovníky, stroje, zboží a služby, které
jsou zapojeny ve zpracování, manipulaci a přenosu informací“.
Poratovy statistiky, sledující vývoj proporcionálních poměrů v profesním zaměření
obyvatelstva Spojených států od roku 1900 do roku 1980, naznačují vývojové tendence
růstu či poklesu počtu zaměstnanců ve čtyřech národohospodářských sektorech: kromě
tradičních odvětví zemědělství, průmyslu a služeb také ve zvlášť vyděleném sektoru
informačním. Jak již bylo naznačeno, na rozdíl od Machlupa, který ještě vesměs pracoval s
obtížně definovaným výrazem "knowledge" (poznatek, resp. znalost), zavedl Porat do
11
svých výzkumů důsledně právě pojem "informace". Vytvořil jako první novou škálu
národohospodářských sektorů, obohacenou o sektor "informační". Přitom právě ten
zaznamenává v celém sledovaném časovém údobí stálý a v posledních desetiletích
nejprudší vzestup, takže od nejnižší míry podílu na zaměstnanosti v roce 1900 (okolo 13%)
postupně překonává podíly zemědělství, služeb i průmyslu.
Ve studii publikované v časopisu Information Reports and Bibliographies (1978) Porat
vyjmenoval povolání, která podle něj náleží z 50% do informačních aktivit a z 50% do
služeb. Mimo jiné sem zahrnul lékaře a zdravotní sestry, administrativní aparát soudů,
společností a odborů, obchodní úředníky, prakticky všechny druhy řídících pracovníků,
podomní obchodníky atd. Vycházel zejména z tržních aspektů, v nichž se jednotlivá
informační povolání projevují. V jeho kategorizaci tohoto sektoru do pěti základních
informačních profesí se jako vyšší třídící hledisko projevuje právě jejich vztah k tržnímu
chování jednotlivých informačních činností (viz též Vlasák, 2001):
1. Producenti poznatků - individuální tvůrci ve vědě a technice, ale také privátní
poskytovatelé informačních služeb, např. daňoví poradci, auditoři, advokáti aj.
2. Distributoři poznatků - pedagogičtí pracovníci, právnické i soukromé osoby
poskytující veřejné informační služby, pracovníci v telekomunikačních službách.
3. Analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu - shromažďovatelé informací,
specialisté pro vyhledávání a koordinaci trhů, plánovači a pracovníci kontroly.
4. Zpracovatelé informací - všichni zaměstnanci i soukromí podnikatelé v oblasti
zpracování a šíření dat a informací, a to jak v prostředí elektronických, tak i
neelektronických technologií.
5. Pracovníci obsluhující "informační stroje" (information machine workers) operátoři
elektronických i neelektronických technických prostředků, servisní personál
v tomto odvětví a také tito pracovníci v telekomunikacích.
V rámci informačního sektoru definoval ještě Marc Porat tři základní kategorie, který jej
rozdělují podle hlavních druhů informačních aktivit:
I. Primární informační sektor zahrnující všechny osoby pracující v organizacích,
jejichž produkty a služby jsou výhradně informační, neboli jde o produkci
informačních komodit s cílem jejich prodeje na informačních trzích.
12
II. Sekundární informační sektor zahrnující pracovníky ve všech ostatních
organizacích, které ve svých aktivitách alespoň zčásti uplatňují informační služby
nebo informační produkty.
III. Neinformační sektor, tedy organizace, které neuplatňují vůbec informační služby
a informační produkty. Avšak tím, že zajišťuje obsluhu zařízení a také technický
servis pro potřeby činností vyvíjených prvními dvěma kategoriemi, poskytuje
pracovní příležitosti pro různé typy informačních povolání.
Již zmíněná studie amerických ekonomů Apta a Natha z prosince 2004, která mimo jiné
uvádí, že podíl informačního sektoru (tj. souhrn Poratova primárního a sekundárního
informačního sektoru) na americkém hrubém národním produktu (HNP) vzrostl za třicet
let z 46,3 % v roce 1967 na výrazně nadpoloviční podíl 63 % v roce 1997. Ve své studii
vycházejí z Poratovy definice primárního a sekundárního informačního sektoru, jež
upřesňují následujícím způsobem: Primární informační sektor obsahuje všechna odvětví
ekonomiky, která produkují zboží a služby, jež ve své podstatě vyjadřují informaci nebo
jsou přímo využity při produkci, zpracování či distribuci informací na daném trhu.
Sekundární informační sektor je pak definován tak, že obsahuje všechny informační
služby produkované pro interní potřeby vládního sektoru a ne-informačních firem. To
obsahuje většinu veřejné administrativy a dále celou administrativu v soukromém sektoru.
Zahrnuje náklady organizování firem, udržování a rozvíjení trhů, nastavování a
komunikování cen, monitorování chování firem a vynucování pravidel (viz též Porat,
1977).
V návaznosti na tuto definici analyzovali propočítali Apte a Nath vývoj velikosti těchto
sektorů v čase ve vztahu k americkému hrubému národnímu produktu. Podrobné rozdělení
vývoje podílu jednotlivých sektorů na americkém HNP podle Apta a Natha (2004) uvádí
tabulka 1.
13
Tabulka 1: Přidaná hodnota jednotlivých sektorů na HNP v USA, mil. USD (Apte, Nath, 2004)
Marc Porat také vymezil, které oblasti povolání patří do jednotlivých sektorů. Jak shrnuje
Vlasák (2001), Porat na základě prolnutí obou výše uváděných kategorizací dospěl
k následující typologii povolání, která zařadil do informačního sektoru:
I. Primární informační sektor - trhy pro informace
1) producenti poznatků
2) distributoři poznatků
II. Sekundární informační sektor - informace na trzích
3) analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu
4) zpracovatelé informací
III. Neinformační sektor - informační infrastruktura
5) pracovníci obsluhující "informační stroje"
14
Jak už bylo zmíněno Machlupova a Poratova práce na kvantifikaci informačního sektoru
má mnoho následovníku a mnohé dnešní studie dodnes rozvíjejí jeho kategorizaci. Vedle
zmíněných Apta a Natha (2004) či studie R. M. Hayese (1997) jsou to například práce D.
Y. Jeonga (1990). Ten rozlišuje pro identifikaci informačního sektoru dva přístupy. První z
nich opírá jednak o "profesní analýzu" a jednak o "průmyslovou analýzu" (Vlasák, 2001).
V rámci profesní analýzy vyčleňuje ze tří základních sektorů národního hospodářství
(zemědělství, průmysl a služby) ty profese, v jejichž rámci jsou realizovány určité
informační aktivity. V rámci průmyslové analýzy pak dává do souvislosti informační
produkty a služby zahrnuté do informačního sektoru s hrubým domácím produktem.
Druhý přístup k identifikaci informačního sektoru spočívá podle Jeonga v analýze vztahů
napříč národohospodářskými sektory a současně v analýze růstu vlastního informačního
sektoru. Podobně jako už v Tofflerově pohledu na profesní vztahy v postindustriální
společnosti jeho "třetí vlny" (viz např. Toffler, 2001) se zde promítá citlivé vnímání
prudkého rozvoje administrativy a tzv. technokratických elit. Ty jsou podle Jeonga
převažující profesní sférou zejména ve vládních či správních orgánech a také ve všech
typech podnikatelských subjektů. To má zpětný vliv na intenzifikaci tvorby informační
infrastruktury, pronikající celým spektrem společenských aktivit, ať už jsou průmyslového,
obchodního či administrativního charakteru, o akademické, resp. vědecké, výzkumné a
vývojové sféře ani nemluvě. Pro srovnání v příloze 2 uvádím údaje Českého statistického
úřadu o „informační ekonomice“ v České republice.
1.3 Definice informační ekonomiky
Jak ve světle vývoje světové ekonomiky a zejména sektoru informačních technologií a
internetu v posledních dvou desetiletích, jak byl naznačen v předchozích dvou kapitolách,
vymezit samotný pojem „informační ekonomika“? Některé charakteristiky informační
ekonomiky byly již obecně naznačeny výše. Jedná se o ekonomiku, v níž díky velkému
rozvoji informačních a komunikačních technologií vzrůstá její propojenost, zvyšuje se její
komplexita, vzrůstá množství informací v ní generovaných a zpracovávaných, což vše
v důsledku vede k vyšším nárokům na schopnosti jednotlivých ekonomických subjektů
efektivně informace vyhodnocovat a tedy na znalostní bázi těchto subjektů.
Je možné také konstatovat, že informační ekonomika je pojmem, který popisuje specifické
aspekty ekonomického prostředí informační společnosti. Pojem „informační společnost“
15
zastřešuje současné chápání socio-ekonomického prostředí, v němž na počátku 21. století
žijeme, a který akcentuje skutečnost, že ústředním momentem kvalitativního posunu ve
způsobu fungování naší společnosti je změna v chápání a přístupu k „informaci“. Jak
dovozuje v této souvislosti Manuel Castells (2001 : 362) „transformace společnosti v
informačním věku znamená vytváření sociální struktury organizované kolem informačních
toků a manipulace se symboly“ (viz též Očko, 2004).
Komplexita, propojenost a informační intenzita dnešní ekonomiky tak znamenají, že
schopnost získávání a aplikace znalostí jsou podmínkou úspěšné participace v ní – proto se
také často objevuje zmiňovaný pojem „znalostní ekonomika“. Ačkoli se pojem
„informační ekonomika“ objevuje v mnohých ekonomických studiích a zprávách (viz např.
OECD, 2002), vymezení tohoto pojmu není příliš jasné – v některých případech je
ztotožňována pouze s IT sektorem ekonomiky, někdy je za něj považována celá ekonomika
s odkazem na to, že v ní vzrůstá vliv IT. Vymezení pojmu v širším kontextu
socio-ekonomických dopadů není ve většině studií na toto téma uvedeno. Rád bych nastínil
takovouto definici informační ekonomiky v návaznosti na práci Manuela Castellse (1993:
str. 16-20), který již na počátku 90. let analyzoval hlavní trendy, jež vedly k utvoření
ekonomiky, již sám nazval „informační“. Castells zdůrazňuje 5 atributů současné
ekonomiky:
1. Stále více důležitá úloha aplikované znalosti a informace (vzrůstá zásadně spolu
s rostoucí komplexitou a produktivitou ekonomiky);
2. Posun od materiální produkce k činnostem zpracování informací (v poměru k HDP i
struktuře zaměstnanosti);
3. Zásadní transformace v organizaci produkce a ekonomických činností obecně. Posun
od standardizované masové produkce k flexibilní zákazníkem určované produkci a
od vertikálně integrovaných, rozsáhlých organizací k vertikální desintegraci a
k horizontálním sítím mezi ekonomickými jednotkami (neznamená nutně větší roli
malých a středních podniků v ekonomice, naopak – velké korporace mění svou vnitřní
strukturu směrem k decentralizovaným a flexibilním síťovým strukturám a jsou
schopny dále koncentrovat ekonomickou moc);
4. Globalizace ekonomiky. Ačkoli národní státy jsou stále zásadním faktem, s nímž je
třeba počítat při analýze ekonomických struktur a procesů, je důležité, že základní
jednotkou ekonomického zkoumání, stejně jako referenčním rámcem ekonomických
16
strategií, už nemůže být jen národní ekonomika. Konkurence je globální, nejen pro
velké korporace, ale také malé a střední podniky, které se do světových trhů zapojují
pomocí svého napojení na sítě. Světová ekonomika je tak stále více jedinou jednotkou;
5. Revoluce v IT, spolu s navazujícím zásadním pokrokem ve vědeckém zkoumání
v dalších oblastech (biotechnologie, nové materiály, obnovitelné zdroje atd.)
transformují materiální základnu našeho světa. Pokrok v telekomunikacích vytvořil
materiální infrastrukturu potřebnou pro utvoření globální ekonomiky (podobně jako
železnice byly základní infrastrukturou pro utváření národních trhů v 19. století). IT
ovlivňují pak také produktivitu práce ve všech oborech (nejen v IT sektoru), metody
výroby a řízení, umožňují decentralizaci a flexibilitu fungování firem – vytváření
síťových vazeb firemních jednotek.
V návaznosti na pátou Castellsovu charakteristiku bych zejména zdůraznil, že se současná
ekonomika vyznačuje významným růstem podílu sektorů, v nichž identifikujeme síťové
efekty a síťové externality (jak budou charakterizovány dále v textu). Rozvíjejí se tak trhy
se „síťovými produkty“, jež zahrnují například telefon, fax, email, internet, počítačový
hardware a software, hudební a video přehrávače, bankovní služby, právní služby, služby
leteckých společností a mnoho dalších (viz např. Shy, 2001). Dnešní ekonomika je dnes,
více než kdy předtím, ekonomikou síťovou a to má důsledky i pro aplikace standardních
ekonomických mechanismů, jak bude blíže vysvětleno v dalších kapitolách.
Jak tedy ekonomiku vykazující výše uvedené charakteristiky, stručně definovat? Je potřeba
zdůraznit, že různé, výše identifikované aspekty strukturální ekonomické transformace
vzájemně úzce souvisí a utvářejí tak určitý strukturálně nový typ ekonomiky. Ta bývala
nazývána zejména v druhé polovině 90. let 20. století jako „nová ekonomika“ a byla v ní
spatřována kvalitativně zcela nová budoucnost světového hospodářství, nicméně po zlomu,
který přišel v roce 2000, se tyto úvahy rychle vytratily. Po čtyřech letech od tohoto
propadu a realistickém zhodnocení ekonomického vývoje předchozích deseti let, je podle
mého názoru stále možno přijmout Castellsovy charakteristiky informační ekonomiky, při
zdůraznění jejích síťových vlastností. Je jen nutné uvést, že všechny tyto charakteristiky je
potřeba vidět prizmatem standardních ekonomických mechanismů, jejichž aplikace však
může těmito charakteristika být rozšířena a aktualizována. Při vědomí výše uvedeného
definuji v návaznosti na Castellse informační ekonomiku následujícím způsobem:
17
Jedná se o ekonomiku, v níž klíčový zdroj generování blahobytu leží ve schopnosti
vytvářet nové znalosti a aplikovat je na každou oblast lidské činnosti pomocí
vyspělých technologických a organizačních procedur zpracování informací.
Informační ekonomika je zároveň, díky informační a komunikační propojenosti,
ekonomikou síťovou a úspěšná participace v ní závisí také na schopnosti
aktivovat síťová propojení a využívat síťových efektů, přičemž toto je analogicky
aplikovatelné i na oblast společenských a politických vztahů.
V tomto smyslu bude pojem informační ekonomika používán dále v tomto textu. V další
kapitole si podrobněji přiblížíme historii vzniku informační ekonomiky do podoby, jak ji
známe dnes.
1.4 Pravěk (komerčního) internetu: 1969 – 1995
Účelem této publikace není detailně přibližovat celou historii internetu – spíše se soustředí
na dobu od chvíle, kdy začal být internet komerčně využíván – je ovšem vhodné alespoň si
naznačit, co se ve světě počítačových sítí dělo předtím než přišel boom komerčního
internetu. Vždyť kdo z nás měl v roce 1993 přesnou představu o tom, jak vypadá „email“?
Dnes už bychom jen těžko hledali někoho, kdo tuto představu nemá. Za přelom v historii,
od něhož můžeme hovořit o komerčním internetu, je možno považovat nejspíše rok 1995 –
v tomto roce dosáhl internet takového stupně rozvoje, že umožnil vznik (či výraznou
expanzi) prvních opravdu komerčně úspěšných obchodních modelů. Počínaje úspěšným
tažením společnosti Netscape, která v té době vévodila produkci rychle se rozvíjejícímu
trhu aplikací prohlížečů webových stránek, přes úspěšný nástup katalogových a
vyhledávacích serverů, z nichž dnes nejznámějším je server Yahoo (nutno jen podotknout,
že dnešní zcela nejúspěšnější vyhledávací server Google.com vznikl až o tři roky později,
v roce 1998), až například po založení dnes největšího aukčního místa na světě, serveru
eBay. Podrobněji ony – pro komerční internet – přelomové momenty popisuje Jiří Peterka
v níže uvedeném článku publikovaném právě k „výročí“ deseti let od faktického vzniku
internetu.
Je však dobré si připomenout, že internet jako takový nevznikl v roce 1995 – jeho historie
sahá mnohem hlouběji, až do roku 1969, ovšem po většinu své historie nebyl komerčně
využíván. V prapočátcích internetu stál v druhé polovině 60. let 20. století záměr americké
vlády vytvořit počítačovou síť, která bude fungovat bez toho, že by byla řízena z nějakého
18
centra. Jedním ze zřejmých důvodů byla větší robustnost takovéhoto řešení, tedy
skutečnost, že síť by byla schopna fungovat i v případě, že by některé servery byly
zničeny, zatímco v případě centralizované sítě je po eventuelním zničení hlavního serveru
celá síť nefunkční. Tato prapůvodní síť byla nazvána ARPANET – podle vládní výzkumné
agentury ARPA, která vývoj nové sítě financovala – a v 70. letech sloužila komunikaci
několika amerických akademických institucí. Ačkoli agentura ARPA financoval rozvoj
této sítě i nadále, bylo její užívání umožněno i dalším institucím a síť se tak pomalu
rozrůstala. Na počátku 80. let dostal tento vývoj další významný impuls zavedením nového
přenosového protokolu TCP/IP (Transmission Control Protocol / Internet Protocol), který
se stal novým komunikačním „jazykem“ umožňujícím propojení různých sítí
(interconnection of networks, krátce „internet“) a který nahradil původní NCP (Network
Control Protocol).
Na počátku 80. let tak vzniká – z technického hlediska – internet jak jej známe dnes.
V roce 1986 přestala agentura ARPA financovat provoz této sítě a internet se tak stal de
facto nezávislou sítí. Nicméně to stále neznamenalo, že by tehdejší internet byl komerčně
využíván – po celá 80. léta bylo jeho využití vyhrazeno jen akademickým, výzkumným (a
později i dalším neziskovým) organizacím. Postupně vzniklo několik paralelních
počítačových sítí, z nichž některé sloužily komerčním účelům, ovšem de facto
neexistovaly propojující body a komunikace mezi sítěmi tak byla obtížná. Až v roce 1990
bylo omezení na využívání internetu jen neziskovými organizacemi zrušeno a začalo
postupně docházet k propojování s komerčními sítěmi a k realizaci komerčního
poskytování připojení k internetu. Komerční poskytovatelé začali budovat své vlastní
„páteřní sítě“ a rostly tak přenosové kapacity i možnosti lokálního připojení k internetu pro
firmy i jednotlivce.
To však stále nestačilo k tomu, aby se z internetu stala jedna z běžných forem
ekonomického prostředí, v němž by se standardně setkávala poptávka a nabídka po
jednotlivých produktech a v němž by byly realizovány obchodní činnosti od marketingu až
po samotnou realizaci prodeje. Počátkem 90. let fungovaly internetové (říkejme možná
raději síťové) aplikace v naprosté většině v textovém režimu, přičemž jejich ovládání
vyžadovalo většinou hlubší technické vzdělání. Využívání sítě tak bylo stále vyhrazeno
počítačovým nadšencům na univerzitách, výzkumným agenturám či větším firmám, které
potřebovaly komunikovat se svými vzdálenými pobočkami a klienty a které dokázaly
příslušné počítačové (síťové) specialisty zaplatit. Sítě byly využívány primárně pro zasílání
19
emailů a stahování souborů z předem známých serverů. Veřejná prezentace informací (byť
jen v textovém režimu) byla velmi limitovaná (marně bychom pak již hledali komerční
prezentace) a univerzální vyhledávání informací, jak jej známe dnes, neexistovalo.
Počátkem 90. let se nesměle prosazoval protokol Gopher, který byl prvním ucelenějším
pokusem zajistit systematickou dostupnost dokumentů umisťovaných na internetových
serverech. Gopher už nevyžadoval od uživatelů podrobnou znalost posloupností příkazů,
které museli jinak vpisovat do terminálu, aby získali potřebné soubory nebo informace, ale
umožňoval prohlížet hierarchicky dokumentovou strukturu každého serveru. Spolu
s dalšími tehdy vznikajícími (a dnes už zapomenutými) vyhledávacími službami
s enigmatickými názvy jako Veronica, WAIS či Archie byl tehdy Gopher (stále fungující
primárně v textovém režimu – nezapomeňme, že osobním počítačům ještě vládl operační
systém MS-DOS) velkým posunem směrem ke vzniku „internetového prostředí“.
Dějiny ovšem nedopřály Gopheru dlouhý život – v akademických kruzích (tentokrát spíše
evropských – zejména ve švýcarském nukleárním výzkumném středisku CERN) už se
pracovalo na protokolu pro přenos dokumentů HTTP a na hypertextovém dokumentovém
jazyku HTML. A nástup grafického operačního systému MS Windows na platformě
osobních počítačů PC na počátku 90. let (nutno dodat, že některé další platformy, jako
například Apple nebo Commodore Amiga, disponovaly použitelným grafickým rozhraním
již dříve) byl dalším faktorem, který vedl k tomu, že v roce 1993 začaly textové služby
ustupovat do pozadí při nástupu nového fenoménu zvaného „World Wide Web“ (WWW) –
tedy síťové služby, která umožnila postupně vytvořit celosvětový prostor informací a která
brzy začala být (ne zcela přesně) ztotožňována s internetem jako takovým.
Rok 1993 uvádím proto, že v tomto roce byla (americkou organizací NCSA) uvolněna
k běžnému použití první plná verze grafického prohlížeče WWW pod názvem Mosaic.
Teprve tento okamžik byl tím přelomem v rozvoji internetu, který jednak zpřístupnil
internet širokým skupinám občanů (bez hlubokého technického vzdělání) a jednak – a to
nás v souvislosti s tématem této publikace zajímá nejvíce – vytvořil prostor pro komerční
internetové aplikace a tedy pro to, co dnes nazýváme „internetové podnikání“. Rok 1994
byl pak ve znamení dalších technických optimalizací prohlížečů WWW, jejich postupného
rozšiřování mezi uživatele, pilování jazyka HTML a konečně tvorby prvních „webových“
stránek, tedy počátku tvorby obsahu internetu, jak jej známe dnes. Velká revoluce
komerčního internetu byla na spadnutí.
20
1.5 Miléniová horečka: (Nepříliš) skrytá hrozba
Jak jsem již uváděl také ve svých jiných textech (Očko, 2005c, Očko, 2006, Očko, 2008)
do historie ekonomických dějin světa se pravděpodobně již nesmazatelně zapsal pojem tzv.
„bubliny dotcomů“, kterým je označován bouřlivý vývoj na akciových trzích v druhé
polovině 90. let 20. století, kdy akcie technologických firem (mnohdy podnikajících
primárně na internetu – tzv. „dotcomy“) rostly obrovským tempem. Hodnota akciového
indexu burzovního trhu NASDAQ, zaměřeného na akcie technologických společností,
vzrostla mezi lety 1995 a 2000 fakticky pětinásobně. V březnu 2000 však přišlo tvrdé
vystřízlivění – hluboký propad burzovních indexů až na úrovně roku 1995 následovaný
stagnací akciového trhu znamenal „prasknutí“ této bubliny dotcomů, jež se odrazilo nejen
na akciových trzích, ale také v reálné ekonomické realitě firem podnikajících v oblasti IT a
internetu i v jiných oblastech. Co se tedy v té době dělo? A byl tento vývoj nevyhnutelný?
Výše uvedené faktory (deregulace telekomunikací, rozvoj internetu) týkající se rozvoje
investic do informačních a komunikačních technologií je třeba odlišit od bubliny, která se
objevila na trhu akcií „dotcomů“ a která měla jen mizivé ekonomické základy. Bubliny na
kapitálových trzích mohou mít různé příčiny, může jít například o špatně nastavené
ekonomické prostředí (příkladem zde může být japonská „nemovitostní“ bublina z 80. let),
nejčastěji se však za bublinou skrývá to, že investoři při vidině obrovského zisku přestávají
věřit reálnému světu fakt a metodou „sebepotvrzujících“ předpovědí se navzájem
podporují ve víře, že další růst trhu je naprosto neodvratitelný.
V roce 2000 to nebylo poprvé a bohužel nejspíše ani naposled, kdy se investoři nechali
zlákat představou závratných zisků, které přináší „nové“ odvětví. V minulosti se to stalo
mnohokrát (viz zejména Musílek, 2004) – příkladem budiž legendární „tulipánová“
bublina v Holandsku v 17. století (kdy oním novým zázračným odvětvím bylo pěstování
tulipánů) či nadšení pro nové vynálezy ve 20. letech 20. století, které nesporně tehdy
přispělo k rozdmýchání nepřiměřeného růstu akciových trhů, který skončil černým
čtvrtkem na newyorské burze 24. října 1929 (následovaný černým pátkem 25. října 1929
na většině ostatních významných světových burz). Na následujícím grafu je zřetelný vývoj
amerického akciového trhu ve 20. letech 20. století, přičemž je velmi zajímavé sledovat
jeho růst v návaznosti na nové technické vynálezy a zlepšení, jež přinášely změny
v každodenním životě lidí – viz graf 1.
21
Graf 1: Vývoj akciového indexu Dow Jones v období 1920-1929 (zdroj: Peníze.cz, 2003a)
Tento růst, jak víme, pokračoval – a zrychloval se – až do druhé poloviny roku 1929. Je
pozoruhodné, že téměř vždy se i těsně před prasknutím bubliny objevují důvěryhodní
experti, kteří bezmezně věří dalšímu růstu trhu – několik citátů z roku 1929 (Peníze.cz,
2003b):
- „Přes současný burzovní boom nedosáhly kurzy akcií stále svých skutečných hodnot.“
(Profesor Fischer z univerzity v Yale, září 1929)
- „Milióny, které se na tomto velkolepém trhu zhodnocují, nám jednoznačně dokazují, že
akcie nejsou předraženy.“ (Profesor Stagg Lawrence, univerzita v Princetownu, září
1929)
- „Všechny burzy v zemi se těší výbornému zdraví.“ (Charles Mitchell, ředitel National
City Bank, 15. října 1929)
Podobné výroky bylo pochopitelně možné číst i v posledních letech 20. století, kdy index
technologických akcií NASDAQ dosahoval až pětinásobku své hodnoty z roku 1995 (viz
též Peníze.cz, 2003c). Nicméně v roce 2000 se nůžky mezi cenou akcií a reálnou hodnotou,
jež se za nimi skrývala, rozevřely příliš (viz též Očko, 2005c). Již na počátku roku 2000
zaznamenal burzovní index NASDAQ propad, který mnozí investoři již v tu chvíli správně
analyzovali jako „prasknutí bubliny“ na finančních trzích a začali hromadně prodávat akcie
(viz graf 2 zpracovaný podle Peníze.cz, 2003c). Vzhledem k tomu, že v krátkém časovém
sledu následovaly další ekonomické šoky (účetní skandály Enronu a dalších korporací,
22
teroristický útok 11. září 2001, růst cen ropy), byl hluboký propad na akciových trzích
následován největší recesí světové ekonomiky za poslední dekádu. Investoři v oblasti
informačních technologií přišli o mnoho vložených investic, když musely být zastaveny
nerealistické projekty internetového podnikání, mimo jiné proto, že zadavatelé reklamy
přestali internetu jako reklamnímu médiu na dlouho důvěřovat. Internetové podnikání
prožilo několik těžkých let.
Jak uvádím také v jiném textu (Očko, 2005a) s odkazem na Roberta J. Shapira: bublina
internetových akcií byla založena na deformovaných tržních signálech – zkreslených
informacích – a byla redukována reálnější (lepší) informací, když začalo být zřejmé, že
tržby a zisky nejvýznamnějších webových firem jsou jiné než se předpokládalo a že
(tehdy) typické modely internetového podnikání nebudou schopny generovat dostatek
příjmů, aby pokryly nezbytné náklady. Pro podrobnější ekonomický rozbor prasknutí
cenových bublin na finančních trzích odkazuji na výzkumnou studii Petra Musílka (2004)
o příčinách finančních krizí.
Zrekapitulujme si některé atributy vývoje bubliny technologických akcií v období okolo
roku 2000 (zvaná též internetovou bublinou či bublinou „dotcomů“):
- Měla základ v skutečném rozvoji IT a internetu;
23
- Tento rozvoj byl táhnut celou dobu ekonomikou USA, ale postupně bylo možno
zaznamenat výrazný růst odvětví v mnoha dalších zemích – vyspělých (např.
Británie, Finsko, Švédsko), nově industrializovaných (např. Thajsko, Jižní Korea,
Malajsie) i rozvojových (např. Indie, Pákistán);
- Přílišná euforie však vedla k nadměrnému investování do IT a k masovým
nákupům akcií internetových firem, za nimiž nebyla žádná reálná hodnota; znovu
se odrazilo primárně na amerických akciových trzích (NASDAQ), ale následovaly
další, v Evropě např. NEMAX;
- nicméně, reálné ukazatele ekonomiky potvrzují, že informační technologie (tedy
investice do nich) přispěly k růstu HDP a nakonec i produktivity; tyto investice
tedy (samy o sobě) nezpůsobily následnou recesi ekonomiky.
Na akciových trzích však od roku 2000 zavládl tzv. „medvědí trh“ – tímto pojmem
označují investoři stav, kdy akcie vykazují dlouhodobě v úhrnu pokles (jako opak pojmu
„býčí trh“, který se vyznačuje výrazným růstovým trendem). Tento neutěšený stav trval až
do roku 2003 a měl své reálné ekonomické dopady všude tam, kde firmy či občané vložili
své prostředky do akcií. O dalších ekonomických souvislostech tohoto vývoje akciových
trhů se zmiňuji v několika svých dalších textech (Očko, 2005b, Očko, 2006, Očko, 2008).
1.6 Konec velkého snu?
Výše uvedené je zřejmým dokladem skutečnosti, že rozvoj ICT a lepší a rychlejší
zpracování a přenos informací nejsou samy o sobě zárukou ekonomického rozvoje. Velmi
stručně je možno v tomto momentě říci, že zásadním aspektem je to, zda dané
ekonomické prostředí podporuje šíření informací pravdivých a důvěryhodných – a to
všem relevantním účastníkům daných ekonomických procesů. Je však nesporným faktem,
že rozvoj ICT přináší výrazný pokrok ve zpracování informací a zásadně redukuje náklady
jejich přenosu. Internet, jako nosná platforma takovéto efektivní komunikace či též prostor
pro transakce s digitálními produkty, se již stal standardním ekonomickým prostředím,
které odstraňuje transakční náklady všem stranám ekonomických procesů (nakupujícím i
prodávajícím, akcionářům i manažerům apod.). Pokud se investoři a podnikatelé v oblasti
ICT a internetu poučí z vývoje tohoto sektoru na přelomu 20. a 21. století a nabyté
zkušenosti aplikují ve svých investičních strategiích a podnikatelských modelech, budeme
možno říci, že toto odvětví má definitivně za sebou období své „novosti“ a (přes neustálé
24
inovace, které jistě budou pokračovat) se z něj stane sektor standardní, který již nebude
trpět „dětskými nemocemi“ popisovanými výše.
Jak jsem však již naznačil v tomto textu i dřívějších studiích (viz Očko, 2005a) a
s odvoláním na další autory (např. Shapiro, Varian, 1999) je potřeba zdůraznit, že rozvoj
ICT a internetu přináší mnohé výzvy k rozšíření interpretace či přehodnocení aplikace
ekonomických principů na toto odvětví, jež mohou vyplývat např. ze specifik
informačního (digitálního) zboží či z výrazně zvýšené role síťových propojení a tedy
síťových efektů v tomto sektoru. Nezbytné je také dále zkoumat socio-ekonomické dopady
rozvoje ICT a internetu a obecněji pak globalizace, zejména pak zvýhodnění některých
skupin obyvatel oproti jiným díky lepšímu přístupu a schopnosti využívat moderní
technologie (digital divide). V přímé souvislosti je pak dále potřeba řešit otázky jaké
schopnosti a dovednosti jsou potřeba pro aktivní zapojení jednotlivců do této „informační
ekonomiky“ či též to, jaké výzvy přináší pro soužití multikulturních společností pro vlády
příslušných zemí a také další veřejné instituce v oblasti sociálních i hospodářských strategií
(k tomu dále viz též Očko, 2004). Ve všech těchto otázkách nastal podle mého názoru nyní
čas na střízlivé hodnocení vývoje minulé dekády (jež vyvrcholila právě prasknutím bubliny
dotcomů v roce 2000) a tedy možnost na jedné straně upevnit teoretické základy
ekonomické vědy v těchto oblastech a na straně druhé hledat reálná řešení zejména tam,
kde má vývoj ICT a internetu závažné společenské důsledky. Hlavní specifika informační
ekonomiky tak budou diskutována v další kapitole.
25
2 HLAVNÍ SPECIFIKA INFORMAČNÍ EKONOMIKY
2.1 Základní charakteristika
Cílem této kapitoly je identifikovat a zobecnit některé klíčové principy, které jsou pro
informační ekonomiku specifické. Cílem tedy není uvádět jednotlivé konkrétní obchodní
modely, kterých vznikají na světovém online trhu každý den tisíce, ale vystihnout hlavní
principy a mechanismy, které rozvoj internetu a ICT přinesl do prostředí světové
ekonomiky.
Jak již bylo naznačeno, informační ekonomika znamená velký rozvoj trhů se síťovými
produkty a síťových odvětví umožněný rozmachem informačních a komunikačních
technologií (viz Očko, 2006, resp. též Očko, 2008). Proto se často setkáváme také
s pojmem síťová ekonomika (network economy) či s oblastí ekonomické vědy zvanou
ekonomie sítí (economics of networks). Je zřejmé, že síťová odvětví existují již dlouhou
dobu (první síťové efekty v oblasti telekomunikačních služeb bylo možno zaznamenat již
v době vynálezu telegrafu), nicméně rozvoj informačních a komunikačních technologií
rozšiřuje tyto charakteristiky do podstatné části odvětví celé ekonomiky a prohlubuje
působení síťových efektů. Síťová propojení se pak uplatňují nejen na trzích jednotlivých
produktů se síťovými charakteristikami, ale mění se také organizaci dnešních firem, jež
namísto rigidních hierarchických struktur mnohem více fungují jako sítě vzájemně
komplementárních jednotek. Je proto na namístě spojovat informační ekonomiku nejen se
síťovými efekty a síťovými externalitami na trzích, stejně jako se síťovou organizací firem.
Podrobné zkoumání organizačních změn firem však není záměrem tohoto textu, budu se
proto zejména soustředit na síťové efekty na trzích produktů se síťovými charakteristikami.
2.2 Síťové externality a pozitivní zpětná vazba
Nejprve bych rád definoval sítě a síťové efekty a následně odlišil síťové efekty a síťové
externality a přímé síťové efekty od nepřímých (viz též Očko, 2005a). Formální definici
sítě v ekonomickém kontextu uvádí např. Nicholas Economides (1996: 673): „sítě jsou
tvořeny vazbami, jež spojují jednotlivé uzly (prvky). Inherentní vlastností sítě je, že je
vyžadováno mnoho prvků sítě, aby bylo možno zajistit standardní chod dané služby
(fungování daného produktu). Jednotlivé síťové prvky jsou tedy navzájem
26
komplementární.“ V návaznosti na další studii uvádí Economides (2003: 6-7) také základní
definici přímých síťových efektů: „základním důvodem vzniku síťových externalit je
komplementarita mezi prvky sítě. V závislosti na druhu sítě, mohou být síťové efekty
přímé nebo nepřímé. Pokud tvoří prvky sítě sami spotřebitelé, je tato externalita přímá.“
Nepřímý síťový efekt se pak podle něj projevuje jako zvýšení poptávky po službě
(produktu) způsobené nárůstem počtu uživatelů dané sítě. Liebowitz a Margolis (1998)
v této souvislosti upozorňují, že síťové efekty mají být nazývány síťovými externalitami jen
v případě, že subjekty na daném trhu nejsou schopny tyto jevy internalizovat. Ačkoli
jednotliví spotřebitelé daného produktu internalizovat většinou nemohou, vlastník dané sítě
tak může učinit. Když je tedy vlastník sítě (technologie) schopen internalizovat síťový
efekt, nejedná se již o síťovou externalitu.
Obrázek 6: Schéma růstu počtu vazeb při rozšiřování telefonní sítě (Manley, 2008)
Konkrétním příkladem přímé síťové externality může být klasická lokální telefonní síť.
Pokud v této síti existuje n uzlů a dvousměrná možnost komunikace mezi uzly, je
k dispozici n(n-1) potenciálních produktů (telefonních spojení) – viz obrázek 6.
Dodatečný, tedy (n+1), zákazník generuje přímé pozitivní externality všem předchozím
zákazníkům sítě rozšířením služeb o 2n potenciálních nových produktů (spojení)
prostřednictvím přidání komplementární síťové vazby k již existujícím vazbám. Ve
virtuálních sítích se dále může jednat o síťové efekty komplementárních systémů či
27
technologií, kdy zvýšení prodeje komponent systému (technologie) A zvyšuje hodnotu
komponent komplementárního systému B. Vyšší hodnota systému (technologie) B pak
zase indukuje pozitivní zpětnou vazbu (růst hodnoty přiměje další spotřebitele, aby koupili
komponenty typu B, čímž se zvyšuje hodnota komponent typu A atd.). Růst hodnoty
komplementárních systémů mechanismem pozitivní zpětné vazby není nekonečný, protože
v typických případech se výše přírůstku hodnoty snižuje s rostoucí velikostí sítě.
Avšak tento mechanismus pozorovatelný v některých, zejména virtuálních, sítích může mít
významné důsledky pro průběh křivky poptávky. Jak dále upozorňuje Economides (2003:
6), v tradičních nesíťových odvětvích platí, že s rostoucím počtem nakoupených jednotek
klesá mezní užitek dodatečné jednotky daného zboží. Tak je definován klasický zákon
klesající poptávky, jehož platnost je předpokládána pro naprostou většinu typů zboží.
Avšak existence síťových externalit implikuje, že čím více je prodáno jednotek daného
zboží, tím mohou být spotřebitelé ochotni platit více za dodatečnou jednotku tohoto zboží.
Zákon klesající poptávky ted může být u některých síťových produktů porušen: v některé
své části může být křivka poptávky rostoucí. Spotřebitelé tak s rostoucím počtem jednotek
mohou být ochotni platit za poslední nakoupenou jednotku více.
2.3 Stanovování standardů a války standardů
To je jedním z důvodů problematiky stanovování standardů, jejichž význam v síťové
ekonomice výrazně roste: pokud má na trhu daného síťového produktu a produktů k němu
komplementárních operovat několik různých producentů, je potřebné, aby se mezi sebou
dohodli na standardu propojení. Zejména v okamžiku zavádění nového standardu, kdy
existuje jen velmi málo jeho uživatelů, je nezbytné, aby byla cena produktu (komponent
daného systému) nízká, protože hodnota komponent tohoto systému je také zanedbatelná,
dokud jej neužívá větší počet spotřebitelů. S růstem počtu uživatelů (zejména po dosažení
tzv. kritického množství) pak mohou výrobci ceny komponent zvyšovat a poptávka přitom
nebude klesat. Victor Stango (2004: 3) v této souvislosti upozorňuje, že se tendence
k standardizaci zvyšuje, čím vyšší dané odvětví vykazuje síťové efekty. V této souvislosti
definuje síťové efekty jako komplementární vztahy při tvorbě hodnoty mezi příjemci
určitého standardu. Za jinak stejných podmínek, existence přímého síťového efektu tlačí
trh k přijetí jednotného standardu, protože pokud všichni uživatelé využívají tento
standard, realizují jednotlivé subjekty na trhu daného produktu nejvyšší užitek. Preference
28
využívání jednotného standardu souvisí také s nepřímým síťovým efektem, protože širší
trh takového produktu (např. herní konzole) zvyšuje nabídku komplementárního zboží
(např. herních titulů pro tento typ konzole). Někdy je dělící čára mezi přímými a
nepřímými síťovými efekty poměrně tenká, obecně však platí, že přímé síťové efekty jsou
častěji externalitami (tj. nejsou internalizovány), než nepřímé síťové efekty.
Firma 2
Standard X
(Nová technologie)
Standard Y
(Stará technologie)
Standard X
(Nová technologie)
A A D C
Firma1
Standard Y
(Stará technologie)
C D B B
Tabulka 2: Matice výnosů pro statickou hru stanovování
standardů
Situace přechodu na nové standardy či zavádění standardů zcela nových jsou dobře
analyzovatelné za využití nástrojů teorie her, když v těchto případech většinou závisí
výnos každého ze zúčastněných subjektů (firem prosazujících standardy) na chování
ostatních relevantních subjektů. Z hlediska procesů stanovování standardů na trzích se
síťovými produkty je zde často využíván koncept Nashovy rovnováhy tedy takové situace
na trhu, kdy žádný z účastníků nemůže změnou své strategie zvýšit svůj výnos, pokud
strategie ostatních subjektů zůstanou neměnné. Velmi jednoduše si můžeme pomocí matice
výnosů v tabulce 2 ilustrovat na případu rozhodování dvou firem situaci (viz Shy, 2001),
kdy na trhu daného produktu (systému, technologie) existuje více stavů Nashovy
rovnováhy. Může jít o dva nové konkurenční standardy, ale také situaci, kdy je starší
technologie nahrazována novou, např. nahrazování videokazet systému VHS digitální
technologií DVD disků.
Přijmeme-li, že se jedná o trh produktu vykazujícího síťové externality, pak se každý
uživatel produktu rozhoduje, zda zvolí standard X (nová technologie) nebo zůstane u
standardu Y (původní technologie). Přitom užitek či výnos ze zvolené strategie závisí na
tom, jakou strategii zvolí ostatní subjekty na trhu (v našem případě druhá ze dvou firem).
Vzhledem k tomu, že se jedná o odvětví vykazující síťové externality (pro obě technologie)
platí, že výnos A > C a výnos B > D. V takovém případě existují dva stavy Nashovy
rovnováhy: obě firmy přijmou standard X (obě realizují výnos A) nebo obě zůstávají u
29
standardu Y (obě realizují výnos B). Jak zdůrazňuje Oz Shy (2001: 82), výsledná situace
Nashovy rovnováhy na daném trhu nemusí znamenat pareto-optimální alokaci – pokud je
výnos A > B, ale výsledkem hry je Nashova rovnováha při standardu Y, zůstanou firmy u
staré technologie, přestože nová by pro ně z hlediska pareto-optimální alokace byla
efektivnější. Shy tuto situaci nazývá netečnost k přechodu (excess inertia), přičemž rozvíjí
další situace her na trzích síťových produktů (viz dále Shy, 2001), včetně opakovaných
her.
V kapitole o síťové ekonomice byl naznačen význam standardů pro odvětví se síťovými
efekty – tato problematika je řešena ve většině zmiňovaných studií z oblasti síťové
ekonomiky, např. Shapiro, Varian (1999), Economides (2003), Stango (2004) nebo Shy
(2001). Victor Stango (2004: 2) uvádí, že jakkoli trhy síťovými produkty vykazují většinou
tendenci ke standardizaci, jedná se často o komplikovaný proces. Mnohdy vedou procesy
stanovování standardů k výsledkům ve smyslu „vítěz bere vše“, kde se standard
prosazovaný jednou firmou či aliancí stane jediným využívaným, zatímco ostatní zaniknou
(viz též Očko, 2008). Tyto tzv. „války standardů“ mohou vzniknout dvěma způsoby.
Jednak může být nová technologie přicházející na trh zásadně nekompatibilní s technologií
starou. To je například případ analogového a digitálního záznamu hudby.
Specifickým případem zde je případ války standardů, když na trh přicházejí ve stejnou
dobu dvě nové technologie, jež mají nahradit starou (aktuálním příkladem je např. nástup
zapisovatelných DVD disků, kde se paralelně vyvíjely dva standardy: DVD+R a DVD-R).
Druhou možností je, že výrobci záměrně navrhnou technologii tak, aby byla
nekompatibilní s ostatními. Typickým příkladem zde může být případ herních konzolí.
Tato problematika také silně souvisí s výše uvedenými otázkami síťových externalit,
nákladů přepnutí a lock-in, neexistence bodu konkurenční rovnováhy či výše naznačené
„závislosti na cestě“ (path-dependence), když rozhodnutí o přijetí určitého standardu
pozdějšími příjemci závisí rozhodnutí o přijetí jiných subjektů dříve.
2.4 Uzamčení uživatele a náklady přepnutí
Prakticky každý uživatel výpočetní techniky (jak jednotlivec, tak organizace) čelí více či
méně často nákladům přechodu na jiný systém a stává se v této souvislosti se také do jisté
míry subjektem „uzamčení“ (lock-in) v určitém systému či technologii. Tzv. „náklady
přepnutí“ (switching costs) jsou cenou, již musí organizace (či kterýkoli spotřebitel) platit,
30
když se rozhodne přejít z jednoho systému, technologie či formátu ukládání a zpracování
dat na jiný. Zejména ve velkých korporacích to znamená často kritické náklady – v
některých případech mohou být náklady přechodu ve střednědobém horizontu vyšší než
přírůstek užitku díky využívání nového systému či technologie.
Také proto je častým problémem v informační ekonomice „uzamknutí“ (lock-in) uživatele
v historickém systému. Toto uzamčení není většinou absolutní – s příchodem nových,
inovovaných technologií většinou časem užitek převáží náklady „přepnutí“. Ve větších
podnicích však jde vždy o strategické rozhodnutí s často výraznými dopady na celou
společnost. Dá se však říci, že rozsah nákladů „přepnutí“ je do jisté míry strategickým
rozhodnutím provedeným již producentem daného systému.
V návaznosti na Shapira a Variana (1999) uvádí Oz Shy (2001: 4) hlavní příčiny uzamčení
uživatele: smlouvy o provozu a údržbě, přeškolení uživatelů a dočasný pokles produktivity
dokud není systém osvojen, konverze velkých objemů dat z původního formátu na nový,
vyhledávací náklady výběru a nákupu nového systému a náklady loajality, kdy přechod
znamená často ztrátu některých zákaznických výhod a bonusů.
2.5 Úspory z rozsahu
Úspory z rozsahu v informační ekonomice souvisejí s již uvedenými charakteristikami
prodeje informačního zboží v elektronické podobě na trzích vykazujících síťové efekty.
Jak uvádí Oz Shy (2001: 5), náklady vývoje náročné softwarové aplikace jsou tisíce hodin
programátorské práce, avšak když je software již vyvinut, je jeho distribuce přes internet
možná v prakticky nekonečném počtu kopií při nákladech blížících se nule. To znamená,
že tato odvětví vykazují vysoké fixní zapuštěné náklady, ale téměř zanedbatelné náklady
mezní a křivka průměrných nákladů tak má s rostoucím počtem prodaných kopií velmi
ostře klesající průběh.
To samo o sobě znamená, že na příslušném trhu neexistuje konkurenční rovnováha a trhy
tohoto typu (i z důvodu vlastnictví síťových efektů jedním subjektem) často směřují k
modelu oligopolu s dominantní firmou, kde si jedna firma uzamkne uživatele svého
systému (na nějž může navázat i další své komplementární produkty) a realizuje úspory z
rozsahu, zatímco ostatní firmy na trhu nemohou překonat bariéru uzamčení uživatelů v
systému dominantní firmy a bariéru kritického počtu uživatelů pro indukci síťových
efektů.
31
2.6 Reprodukce informací
Jak jsem již naznačil, zatímco vyprodukování informace je většinou nákladné, její následná
reprodukce je relativně velmi levná (viz též Očko, 2008). Knihy, jejichž publikace stojí
tisíce dolarů, mohou být poté vytištěny a svázány za cenu jednoho či dvou dolarů a
velkofilm, jehož produkce stála 100 mil. USD, může být kopírován na videokazetu či DVD
za cenu několika centů. Produkce informací má tedy vysoké fixní náklady, avšak nízké
náklady mezní. Náklady produkce prvního výtisku mohou být značné, ale náklady
produkce dalších kopií jsou nepatrné.
To má mnohé významné důsledky. Stanovování ceny na základě přirážky k nákladům
například není aplikovatelné: 20 % přirážka k jednotkové ceně nemá smysl, pokud se
jednotková cena blíží nule. Informační zboží musí být oceňováno na základě hodnoty, již jí
přisuzují spotřebitelé, nikoli na základě výrobních nákladů. Oceňování digitálního zboží
může vést k radikálně jiným cenovým strategiím než v offline světě a v důsledku i ke
změně nabídky na celém trhu
Pokud může producent informačního zboží reprodukovat toto zboží s mizivými náklady,
mohou je zpravidla také ostatní subjekty kopírovat velmi levně. Globální rozšíření
internetu tuto problematiku ještě zvýraznilo, když se rychlost, objem a obecně možnosti
kopírování informačních produktů mnohonásobně zvýšily.
2.7 Duševní vlastnictví
Právní zajištění výlučných práv k statkům duševního vlastnictví pomocí patentů,
autorského práva či obchodních známek nezaručuje plnou možnost kontroly informací (viz
též Očko, 2008). Právě s rozvojem digitálních technologií a internetu se zvýraznila otázka
prosazování a vynucování těchto práv. Známý je případ společnosti Napster, která
zprovoznila první úspěšnou službu výměny souborů přímo mezi uživateli (peer-to-peer,
P2P), což výrazně usnadnilo také výměnu pirátských kopií. Po počátečním úspěchu, začala
společnost Napster čelit žalobám pro porušení autorských práv, které vedly až k jejímu
faktickému krachu. V té době už ovšem vzniklo několik dalších podobných sítí s méně
právně uchopitelnou strukturou a výměna souborů mezi uživateli pokračuje dále. Na druhé
straně vzniknul nedlouho poté již zmiňovaný systém iTunes provozovaný společností
32
Apple, který (s uživatelskými zařízeními iPod, případně iPhone) představuje velmi úspěšný
komerční model online prodeje audiosouborů plně pokrývající práva duševního vlastnictví.
Jak uvádí časopis The Economist (2010a), do jisté míry analogická situace, avšak s jistým
zpožděním, nastává také v oblasti filmů. Podle komentáře tohoto časopisu, byl Hollywood
dlouho chráněn před digitálním pirátstvím díky obrovským objemům dat, které zabírají
soubory s filmy, a nebyl tak nucen vyvinout svůj vlastní online maloobchodní model, jako
hudební průmysl. V poslední době, ale začal Hollywood pracovat na dvou vlastních
systémech prodeje filmů a televizních pořadů online. Je otázka, jestli už není pozdě.
Legální stahování filmů v USA dosáhlo objemu asi jen 250 mil.USD v roce 2009 (podle
Adams Media Research Inc.), v mnoha zemích ani žádný legální trh neexistuje. Obavu
Hollywoodu může vzbuzovat fakt, že prodeje DVD nosičů s filmy se propadly z 12 miliard
USD v roce 2004 na 8,9 mld. USD v roce 2009. Je zřetelné, že spotřebitelé znovu objevili
půjčovny – což je méně lukrativní pro Hollywood. Proto se tedy zvyšuje zájem o prodej
online – a počátkem roku 2010 konsorcium DECE (Digital Entertainment Content
Ecosystem), které zahrnuje pět ze šesti velkých filmových studií, stejně jako technologické
firmy a maloobchodníky, schválilo formát pro digitální filmy a jednotný rámec pro
evidenci online prodejů. Spotřebitelé si tedy budou moci přehrát film na různých
zařízeních a nebudou jej muset přenášet, protože bude možno jej stáhnout z internetu
kdekoli.
Iniciativa DECE se tedy pokouší zamezit tomu, co uskutečnil Apple v oblasti hudby a o co
se pokouší Amazon v oblasti elektronických knih (viz příslušná kapitola této práce). Tedy
díky zajištění jednoznačného vedení na daném trhu a „uzamčením“ obsahu (viz kapitola
5.4) do vlastních koncových zařízení, tedy iPod a Kindle, si obě zmíněné firmy jsou
schopny diktovat podmínky mediálním společnostem. A proto se Mitch Singer, ředitel
DECE a zástupce firmy Sony, snaží namísto uzavřeného systému zavést spíše systém typu
formátů CD či DVD – otevřený formát, který podpoří konkurenci a inovace.
Nicméně, jak připomíná The Economist (2010a), problémem pro „Hollywood“ může být
skutečnost, že do iniciativy DECE není zapojena zmiňovaná společnost Apple. Již dnes
nabízí Apple filmy i televizní pořady na svém portále iTunes. A další otázkou
(diskutovanou na několika místech v této práci) je, jak stanovit optimální cenu za filmový
soubor. Dá se očekávat, že spotřebitelé budou i zde méně ochotni platit za digitální
„neuchopitelné“ zboží.
33
Bude-li cena nastavena příliš nízko, budou filmová studia a mediální společnosti
protestovat, protože to bude znamenat velkou hrozbu prodeji filmových DVD. Bude-li
cena nastavena příliš vysoko, lidé si budou dále filmy půjčovat nebo si je stahovat
nelegálně. Vhodně nastavený cenový a prodejní model digitálních produktů online může
zvýšit obrat prodejce, rozšířit nabídku pro spotřebitele a také snížit nelegální distribuci
(bude-li cena dostatečně nízká a model bude uživatelsky přátelský). Již zmíněný model
portálu iTunes společnosti Apple je jednoznačným příkladem toho, že zvýšení ochrany
duševních práv a komerční model zvyšující příjmy nejsou principy, které musí jít nutně
proti sobě.
Obecně je pak nezbytné zmínit, jak uvádí Shapiro a Varian (1999), že při řízení práv
duševního vlastnictví má být cílem nastavení takových podmínek, které maximalizují
hodnotu duševního vlastnictví, a nikoli takových podmínek, jež maximalizují jeho
ochranu.
34
3 EKONOMIKA WEBU 2.0: KOOPERATIVNÍ PRODUKCE ANEB
SOFTWARE ZADARMO?
Dalším fenoménem informačního věku, který má potenciál dále měnit ekonomickou
„krajinu“ je tzv. Web 2.0 neboli nová generace webových technologií (jak budeme
definovat dále), které umožňují větší a aktivnější participaci uživatelů na tvorbě digitálních
produktů. Samotný princip spolupráce uživatelů na tvorbě digitálních produktů existuje již
delší dobu zejména ve formě tzv. software s otevřeným kódem (jak také uvádím dále),
nicméně až do nedávné doby se jednalo spíše o participaci pokročilých uživatelů, kteří
znají principy programování apod. V textu prezentovaném na konferenci v Seči v roce
2009 jsme s kolegy Skolkovou a Jansou analyzovali roli otevřeného software a Webu 2.0
v ekonomickém kontextu (Jansa, Očko, Skolková, 2009b):
Svobodný software neboli software s otevřeným zdrojovým kódem2
(free software, často
ve spojení free/libre/open source software, tj. FLOSS) je takový software, jehož
charakteristickým rysem je skutečnost, že je možné nahlížet do jeho kódu, je možné jej
studovat, rozšiřovat či upravovat podle vlastních potřeb [Stránky o svobodném softwaru].
Často se objevuje výstižné přirovnání „Free as in 'free speech', not free as in 'free beer'“
(blíže viz např. Jansa, Očko, Skolková, 2009c).3
Slovní spojení web 2.0 (v angličtině Web 2.0) se v posledních letech užívá velmi často, ne
vždy je však webem 2.0 míněn web, který spoluvytváří jeho uživatelé – někdy se za
označením web 2.0 skrývají pouze webové stránky s řadou aktivních prvků či se jedná
jenom o marketingový tah [Gamanov, 2008]. Za aplikace webu 2.0 v pravém slova smyslu
můžeme pokládat např. sociální sítě typu Facebook, LinkedIn, Plaxo, encyklopedii
Wikipedia apod. Poznamenejme, že prostředky webu 2.0 v podobě blogů, komentářů,
aktivních hlasování, vyhodnocování vyhledávacích preferencí a aktivní nápovědy jsou
založeny čistě na (možná nevědomé) práci či zábavě uživatelů, kteří určitou webovou
prezentaci navštívili dříve a přispěli svým chováním či svou tvorbou ke zvýšení poutavosti
daného webového prostředí.
2
Protože se v praxi pouze minimálně vyskytují případy, kdy software s otevřeným zdrojovým kódem není
zároveň svobodný (naopak u svobodného softwaru je vždy přístupný zdrojový kód), používáme v souladu
s pohledem Společnosti pro výzkum a podporu Open Source [Společnost pro výzkum a podporu] tyto termíny
jako synonyma.
3
Svobodný software se stal mj. inspiračním zdrojem pro známou knihu Svobodná kultura [LESSIG, 2004].
35
Výstižnou stručnou charakteristiku webu 2.0 vyjádření jsme nalezli na jednom z
webových archivů citátů (byť tento citát prezentuje samozřejmě pouze jeden úhel možného
pohledu na věc) [Quote #779320]:
Otázka: „Prosím popište ve dvou či méně větách, co je web 2.0.“
Odpověď: „Vy vytváříte obsah, oni si nechávají příjmy.“
Je však pochopitelné, že provozovatelé aplikací webu 2.0 se nesnaží pouze o vytváření
zisku, ale také o vytváření příjemného prostředí, v němž budou uživatelé trávit čas a
rozšiřovat (obohacovat) obsah (např. přidávat recenze knih na serveru Amazon.com,
přidávat komentáře na zpravodajských serverech typu iHNED.cz či iDNES.cz).
3.1 Spolupráce v éře wikinomie
Fenomén označovaný jako Web 2.0 má nejen svou technologickou či uživatelskou stránku
(viz též Jansa, Očko, Skolková, 2009a). Má pochopitelně také svůj ekonomický rozměr –
jak z hlediska využití nástrojů webu 2.0 pro standardní modely podnikání, tak z hlediska
vzniku zcela nových konceptů ekonomické činnosti dříve v takovém rozsahu
nemyslitelných. Z hlediska ekonomického je důležité, že web 2.0 je konceptem, který se
snaží porozumět detailně principům a možnostem tohoto nového média, nikoli jen
kopírovat modely známé z klasické „offline“ ekonomiky. Právě nedostatek porozumění
těmto novým principům byl jednou z příčin krachu tzv. bubliny dotcomů v roce 2001. Po
internetové euforii druhé poloviny 90. let, kdy vznikaly po celém světě tisíce internetových
podniků a mnoho seriózních expertů předpovídalo internetové ekonomice zářnou
budoucnost, přišlo počátkem roku 2001 vystřízlivění, které nejlépe dokumentuje
skutečnost, že index technologických akcií NASDAQ se během jednoho roku propadl
téměř o 80 % (detailně viz Očko, 2005c). Tehdejší obchodní modely podnikání na
internetu byly velmi často jen novými prodejními kanály standardního zboží, internetovou
kopií „kamenného“ obchodu. Síťový potenciál internetu a nových informačních a
komunikačních technologií obecně byl komerčně uchopen jen velmi postupně a cestu
k němu ukázaly mnohdy obchodní modely, které dokázaly přežít právě dramatické doby
prasknutí internetové bubliny.
Možná sporným, ale z ekonomického hlediska plně pochopitelným, ukázkovým příkladem
„pionýra“ nových síťových komerčních konceptů byla kauza služby Napster založené na
36
výměně souborů (zejména audio) přímo mezi uživateli (peer-to-peer). Na jedné straně
obrovský úspěch služby mezi uživateli, na straně druhé obrovské spory o autorská práva
byly typickým průvodním jevem počátků systémů tohoto typu. Napster přežil prasknutí
internetové bubliny, ale brzy poté byl jako takový nakonec téměř udolán soudními spory a
rozsudky, které se postupně snažily postihnout zcela nový fenomén komerčního internetu
(viz např. Kopta, 2002). Nicméně omezení služeb Napsteru přišlo v době, kdy již po světě
existovaly tisíce služeb fungujících na podobném principu přímé spolupráce mezi
uživateli, a to nejen v oblasti výměny souborů, ale i spolupráce na projektech všeho druhu,
vývoji softwaru, společné online tvorby různorodých databází atd., nemluvě o dalších
alternativních konceptech síťové komunikace, jako jsou blogy či systémy sociálních sítí
atd.
Známý autor studií o digitální ekonomice (viz zejména Tapscott, 1999) Don Tapscott
používá pro tento typ ekonomického využívání těchto technologií termín wikinomics – tj.
wikinomie – podle známé internetové encyklopedie Wikipedia založené právě na
otevřeném přístupu k získávání a zejména doplňování informací jejími uživateli. Anglický
termín wikinomics je tak složeninou z názvu Wikipedia a z anglického slova Economics,
tedy ekonomie. A kam bychom se měli podívat na definici termínu wikinomie?
Samozřejmě na Wikipedii [Wikinomics]. Ta z konceptu wikinomie vyzdvihuje čtyři pilíře:
otevřenost (openness), přímé propojení mezi uživateli (peering), sdílení (sharing), globální
účinek (acting globally). Využití hromadné spolupráce (mass collaboration) v podnikovém
prostředí může být chápáno jako další rozšíření již známého trendu v podnikání:
outsourcingu, tedy externalizace dříve interních podnikových funkcí do podnikatelských
subjektů. Rozdíl však spočívá v tom, že místo podnikového subjektu soustředícího se na
zajištění určité konkrétní podnikové funkce, jako je tomu u standardního outsourcingu, je
hromadná spolupráce založena na činnosti svobodných individuálních jedinců, kteří se
spojují a spolupracují na vylepšení určité funkcionality či na vyřešení určitého problému.
V angličtině bývá někdy pro zdůraznění tohoto rozdílu používán namísto termínu
outsourcing termín crowdsourcing – crowd znamená dav, tedy jedná se o využití davových
zdrojů. Někdy může být i zde využit systém motivačních odměn, ale není to nezbytným
pravidlem.
3.2 Přínosy hromadné participace na tvrobě digitálních produktů
37
V podnikovém prostředí můžeme podle D. Tapscotta (Tapscott; Williams, 2008]
identifikovat řadu výhod, které přináší hromadná spolupráce založená na přímém propojení
spolupracovníků v rámci ekonomické činnosti dané firmy:
1. Využití externích talentů – zapojení individualit s největším kreativním
potenciálem pro konkrétní projekt, který právě firma řeší.
2. Úzký kontakt s uživateli – pokud zapojíme uživatele do vývoje nových řešení
pomocí otevřené masové spolupráce, budou naše nové produkty nejlépe odpovídat
jejich aktuálním potřebám.
3. Podpora poptávky po komplementárních produktech – hromadná spolupráce
vytváří příležitost nabídnout zapojeným uživatelům dodatečné produkty, které je
mohou lépe oslovit. Například v oblasti svobodného softwaru se může jednat o
dodatečný servis, uživatelskou podporu, prodej hardwarových komponent atd.
4. Redukce nákladů – ta je jednoznačně jedním z ekonomicky nejvíce přesvědčivých
argumentů. Ačkoli ani svobodný software není zcela zadarmo, náklady a efektivita
jeho vývoje jsou výrazně nižší než u komerčního vývoje. Např. firma IBM
odhaduje, že tím, že nevyvíjí a neudržuje sama proprietární operační systém, ušetří
ročně až 900 mil. USD.
5. Přesun těžiště konkurence – publikování svého duševního vlastnictví v oblastech,
které nejsou jádrem mého podnikání, ale jsou klíčové pro konkurenci, může oslabit
sílu konkurence i v oblasti, která je pro mé podnikání klíčová. Například to, že
firmy RedHat a IBM publikovaly zdrojový kód pro své operační systémy, jim
pomohlo přesunout těžiště konkurence z operačních systémů na aplikace a služby.
6. Eliminace konfliktů ve spolupráci – spolupracující firmy mají často spory o to,
kde začínají hranice jejich vlastního duševního vlastnictví, což omezuje efektivitu
jejich spolupráce. Otevřený model hromadné spolupráce takovéto rozpory
eliminuje.
7. Rozvoj sociálního kapitálu – hromadná spolupráce ve většině případů znamená
automatické budování určité komunity. Mnohé společnosti (např. SUN, Nokia,
IBM) „své“ komunity podporují a garantují jim např. bezplatný přístup ke svým
patentům atp., aby získaly větší prostor pro spolupráci se členy této komunity.
38
Modely přímé otevřené spolupráce si rychle získávají své místo v akademickém i
komerčním světě jako jeden z principů organizace práce. Standardní modely hierarchické
organizace firem a vývoj vlastních „uzavřených“ řešení nezmizí, ale všude tam, kde se
mohou efektivně aplikovat výše uvedené výhody, může mít otevřená hromadná spolupráce
na projektech své místo v komerčním světě.
3.3 Svobodný software a web 2.0
Ve zmíněném textu prezentovaném na konferenci v Seči (Jansa, Očko, Skolková, 2009b)
byly zkoumány analogie současného fenoménu Webu 2.0 s principy tvorby otevřeného
softwaru. Po tom, co bylo uvedeno výše, zřejmě nepřekvapí, že principy otevřené
spolupráce jsou i jedním z charakteristických průvodních jevů vývoje svobodného
softwaru – nepřekvapí proto, že svobodný software má řadu společných rysů s webem 2.0,
resp. s jeho aplikacemi. Za nejdůležitější z těchto rysů lze pokládat možnost aktivního
přístupu či zapojení uživatelů internetu. Pro řadu uživatelů internetu hrají klíčovou roli
svobodný přístup k informacím a jejich sdílení. Díky tomu disponují možností ovlivnit
okolní svět, vyjádřit svá přání či názory apod.
Sám autor termínu web 2.0 Tim O’Reilly se ve svých komentářích zabýval problematikou
softwaru s otevřeným zdrojovým kódem a otevřeného vývoje softwaru ještě před tím, než
přišel s uvedeným termínem (O’Reilly, 2004, MacManus, 2004, O’Reilly, 2005, People
Inside & Web 2.0).
Zatímco nad webem získali jeho uživatelé jistou míru kontroly a možnosti ovlivnění až s
nástupem prvků webu 2.0, v případě softwaru jej měli tyto možnosti již od 70. let. Byla to
doba, kdy největší podíl na obchodu s počítači představoval hardware, tj. počítače samotné.
Většinou se jednalo o velké krabice s enormní energetickou spotřebou a řadou dalších
připojených krabic, které poskytovaly rozšiřující feritové paměti, diskové paměti a páskové
paměti. Operační systém byl dodaný s hardwarem jako jeho nedílná součást. Při výběru
dodavatele si uživatel volil i systém, který na jeho počítači poběží (O’Reilly, 2004).
Systém UNICS a jeho následovníci v různých typech distribucí systému UNIX byly
distribuovány včetně zdrojových kódů. Mnozí systémoví administrátoři znali svůj počítač
spolu s jeho programovým vybavením až k jednotlivým feritům v paměti, až k jednotlivým
řádkům systémového kódu. Bylo to období tzv. hackerů, kteří se zabývali opravováním
39
chyb a optimalizací běhu systému, hledáním cest, jak účelně využít každou milisekundu
výpočetního času, který výpočetní střediska za poměrně velké peníze přeúčtovávala svým
uživatelům na fakultách univerzit či v odděleních velkých společností (Stoll, 2008),
(File:Unix_history-simple.svg).
Počítače a jejich uživatelé již v té době spolu komunikovali po velmi úzkých hrdlech
telefonních linek pomocí protokolu UUCP, vzdáleného předchůdce protokolů používaných
v síti ARPANET a v prostředí dnešního internetu. Zkušenosti si provozovatelé sítí
předávali na fyzických i v elektronických konferencích. Vznikl systém diskusních skupin
Usenet, uživatelé si posílali dopisy a četli je na vývěskách. Komunikace tedy probíhala
obdobně jako před vznikem prvních vědeckých časopisů před více než třemi stoletími
(Usenet), (Smetáček, 1981, s. 144].
S nástupem osobních počítačů (personal computer, PC), u jejichž zrodu stála firma IBM, si
začaly některé firmy uvědomovat, jakou hodnotu reprezentují jejich operační systémy a
aplikace. Podobně i pro nové uživatele osobních počítačů – laiky v oblasti výpočetní
techniky – představoval software cennou součást počítačů. V důsledku toho se zvyšoval
počet komerčních licencí a softwarů bez přístupného zdrojového kódu (s uzavřeným
zdrojovým kódem).
Lze říci, že přibližně v polovině 80. let, kdy se došlo k výraznému nárůstu ve využívání
počítačových sítí, se setkáváme se dvěma tábory, z nichž jeden reprezentovali uživatelé
poměrně otevřeného softwaru a druhý distributoři softwaru s uzavřeným zdrojovým
kódem. Obava ze ztráty svobodného přístupu k informacím a sdílení poznatků vedla
Richarda Stallmana v roce 1985 k založení organizace nazvané Free Software Foundation
(FSF). Hlavním prostředkem k zajištění práv autorů i uživatelů softwaru se měla stát
licence GNU General Public Licence (GPL) [Free Software Foundation].
Na přelomu 80. a 90. let pozbývaly na důležitosti velké počítačové systémy. Postupně se
snižoval počet používaných terminálů a naopak přibývalo samostatných pracovních stanic,
zejména stanic kompatibilních s IBM/PC (s operačním systémem MS-DOS a jeho
grafickou nadstavbou MS Windows) a stanic Apple (s operačním systémem Mac OS).
Kromě toho existovala i další řešení (systémy NEXTSTEP a OpenStep), ta se však
neudržela dlouhodobě na trhu (O’Reilly, 2004).
Na první pohled byla doba hackerů již dávno pryč, ale v praxi se ukázalo, že uživatelé si
i nadále chtějí hrát se systémy unixového typu. Jejich komerční verze však byly závislé na
40
velkém hardwaru, který si prakticky žádný jednotlivec nemohl dovolit. Zároveň byl již k
dispozici technicky vyspělejší procesor Intel 386. Pro něj potom roku 1991 Linus Torvalds
začal na základě zkušeností se systémem MINIX programovat nový operační systém
Linux. Spolu s klony operačního systému UNIX (např. BSD, OpenSolaris atd.) patří Linux
mezi operační systémy s otevřeným zdrojovým kódem (Linux).
Kromě operačního systému Linux a klonů systému BSD zmíníme zejména internetový
server Apache. HTTPd server Apache vznikl z HTTPd serveru NCSA (National Centre for
Supercomputing Applications), s nímž se setkáváme v samých začátcích webu. U HTTPd
serveru NCSA byl dostupný zdrojový kód. Díky tomu se po roce 1994, když odešel jeho
hlavní vývojář z NCSA, vytvořila skupina programátorů, kteří připravovali záplaty (tzv.
patche) pro tento produkt. Ze slov „A patched HTTPd" vznikl později název Apache
(Apache HTTP Server).
Na příkladech operačních systémů unixového typu či internetového serveru Apache je tedy
viditelný přístup k vývoji softwaru, který je paralelou v posledních letech tolik
oslavovaného fenoménu webu 2.0. Z uživatelů se stávají postupem času spolutvůrci.
Někdy je jejich příspěvek tak veliký, že z původního zdrojového kódu již nic nezbývá –
s tím se setkáváme např. u zmiňovaného internetového serveru Apache.
Můžeme tedy konstatovat, že vývoj softwaru s otevřeným zdrojovým kódem není
fenoménem poslední doby. Jedná se o způsob vývoje, který slaví přibližně čtyřicáté
narozeniny a s novými možnostmi kooperativní produkce, které přináší rozvoj ICT a
internetu, zažívá tento typ softwaru určitou renesanci.
41
4 ZÁKLADY EKONOMIE INFORMACÍ
Jak už bylo předesláno v úvodu, ekonomie informací je oblastí ekonomické vědy, která
se zabývá rolí a hodnotou informace v ekonomických procesech. Jedná se o poměrně
dynamicky se rozvíjející oblast ekonomické vědy, u jejíhož zrodu stál počátkem 60. let 20.
století George Stigler – ekonom, který začal pracovat s hodnotou informace odvozenou od
nákladů na její získání. Nicméně neměli bychom však zapomenout ani na práce starší –
zejména analýzy F. A. Hayeka, který srovnával informační náročnost tržní a centrálně
plánované ekonomiky již v polovině 40. let 20. století (viz také například Očko, 2004).
V posledních dekádách 20. století bylo této oblasti ekonomické vědy dodáno vážnosti mj.
tím, že některým jejím hlavní představitelům byla udělena Nobelova cena za ekonomii –
jmenujme alespoň W. Vickreyho, který zkoumal informační aspekty rozhodování v
podmínkách nejistoty, G. A. Akerlofa, který například ukázal, jakým způsobem informační
asymetrie vedou k „nepříznivé selekci“ na trzích, či M. A. Spence nebo J. E. Stiglitze, kteří
demonstrovali možnosti signálního či sebe-selekčního chování subjektů na trzích s
informační asymetrií (viz např. Hayek, 1945, Stigler, 1961, Vickrey, 1961, Akerlof, 1970,
Spence, 1973, Stiglitz, 2000). Ekonomie informací nám v současné době pomáhá objasnit
některé jevy, které se velmi aktuálně dtýkají vývoje celé světové ekonomiky. Proto je v
této kapitole věnována velká pozornost vztahu předmětu zkoumání této oblasti ekonomické
vědy a situace na finančních trzích zejména v posledních dvou dekádách. Speciálně je
diskutována role institucí, které jsou agregátory ekonomických informací na světových
trzích a které sehrály velmi zajímavou roli v posledních několika ekonomických krizích,
především tedy ratingových agentur.
4.1 Počátky ekonomie informací
Problematika ekonomie informací nebyla vždy explicitním předmětem zkoumání v rámci
ekonomické vědy. S tím jak se v 1. polovině 20. století rozvíjela ekonomická věda se však
postupně otázky role a hodnoty informace v ekonomických procesech staly jednou
z nosných oblastí ekonomie. Jak uvádí Šindelář (2006) a jak bude dále uvedeno na základě
textu Milana Sojky (2001), problematika vlivu informací v ekonomice je součástí širší
problematiky nejistoty, která je průvodní charakteristikou lidského života od nepaměti.
V ekonomické teorii začala hrát nejistota odpovídající úlohu až počátkem 20. let minulého
42
století, konkrétně v roce 1921, kdy vyšla kniha F. H. Knighta Riziko, nejistota a zisk,
následována pak dílem neméně zásadním, Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz J.
M. Keynese z roku 1936 (Sojka, 2001). V té době byl však pojem nejistoty v ekonomii
obvykle spojován s nejistou budoucností. Problém neznalosti a nejistoty s ohledem na
informace o současném stavu trhu přinesl do ekonomie A. F. von Hayek svou kritikou
centrálního plánování a zejména svým slavným článkem The Use of Knowledge in Society.
Jak dále uvádí například Jiří Jonáš (2001) mnoha ekonomům zabývajícím se úlohou
informací v ekonomickém rozhodování byla udělena Nobelova cena za ekonomii (plným
názvem Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda
Nobela). Již v roce 1974 byla udělena Nobelova cena Friedrichu Augustu von Hayekovi,
který se proslavil analýzou úlohy informací ve fungování tržní ekonomiky (ačkoli tato
analýza nebyla ve zdůvodnění udělení ceny explicitně zmíněna). V roce 1982 získal
Nobelovu cenu George Stigler, který také přispěl významným způsobem k ekonomické
analýze informací. Ve svém klasickém článku Economics of Information (viz Stigler,
1998) z roku 1961 Stigler diskutoval podstatu informace jako cenného ekonomického
zdroje, a analyzoval aktivitu získávání informací nazvanou vyhledávání (search), kterou
chápal jako investici s cílem získat tento cenný zdroj. A v roce 1996 byla udělena
Nobelova cena Jamesi Mirrlesovi a Williamu Vickreyovi za jejich příspěvek ekonomické
teorii podnětů. Vickrey se zabýval ve své seminální práci z roku 1961 otázkou podnětů v
situaci, kdy jednotlivé ekonomické subjekty mají soukromé (a tudíž rozdílné neboli – v
moderním jazyce – asymetrické informace). James Mirrlees o deset let později publikoval
článek o optimálním zdanění příjmů, který je dnes rovněž považován za jeden ze
základních pilířů moderní teorie asymetrické informace, monitorování a extrakce signálů
umožňujících získat poznatky o soukromých informacích ekonomických subjektů. Je však
vhodné problematiku ekonomie informací začít u rozboru klíčového díla F. A. von Hayeka
na téma využívání informací, resp. znalostí ve společnosti.
4.2 F. A. von Hayek: Cenový systém jako informační systém
Jak už jsem se zmínil v úvodu, zásadní zlom ve vnímání působení informací v ekonomice
znamenal článek F. A. von Hayeka z roku 1945 nazvaný The Use of Knowledge in Society,
kde jsou mimo jiné srovnávány informační nároky tržního hospodářství a centrálně
plánované ekonomiky. Jak sumarizuje též například Jan Šindelář (2006), Hayek vysvětluje,
43
že problém tří základních ekonomických otázek „Co vyrábět?, Jak to vyrábět?, a Pro koho
vyrábět?“ je problémem rychlé adaptace na změny v konkrétních okolnostech místa a
času. Reakce na změny musí proběhnout téměř v reálném čase. Z tohoto faktu vyvozuje
závěr, že finální rozhodnutí musí být vždy ponechána na lidech, kteří tyto okolnosti znají
z bezprostřední blízkosti a dobře se v nich orientují. Díky tomu jsou schopni okamžitě
reagovat na změny. Řešením tedy není, že se tyto změny ohlásí nějakému centrálnímu
úřadu, který je vyhodnotí a potom teprve vydá direktivy, jak na ně reagovat. „Potřebujeme
decentralizaci, neboť jen tak můžeme zajistit, že informace o konkrétních okolnostech času
a místa budou neprodleně využity“, tvrdí Hayek (1993: 174)
Nicméně přes veškerou decentralizaci stále zůstává problém, jak zprostředkovat tomuto
„člověku dole“ i další informace, které potřebuje ke svému ekonomickému rozhodování, a
které se nalézají za jeho obzorem. Měl by v těchto případech opodstatnění nějaký ústřední
informační orgán, který by rozhodoval, kolik a jaké informace se mají dostat k „malému
hospodářskému člověku“, aby mohl učinit správná rozhodnutí? Ani v tomto případě, jak
tvrdí Hayek, by neměl takový orgán smysl, neboť sebelepší centrální mozek byť malého a
uzavřeného ekonomického systému, by nebyl schopen postihnout všechny vztahy mezi
cíli a prostředky, protože drobná přizpůsobení v alokaci zdrojů je třeba dělat v každém
okamžiku. Navíc drtivou většinu účastníků tržních vztahů netrápí otázka „Proč?“. Proč se
v daný moment žádá více tohoto druhu zboží, proč je nedostatek pracovních sil, proč
nemohou sehnat příslušný pracovní stroj. Především je zajímá otázka Jak? Jak obtížnější
teď pro mne bude sehnat daný produkt nebo jak je teď žádán produkt můj ve vztahu
k obtížněji sehnatelnému výrobku.
Například není podstatné, že vyhořel deštný prales, tj. že jeden ze zdrojů nabídky dřeva byl
vyřazen, ovšem podstatné je, že ze dřeva se stal vzácnější statek, který je možno prodávat
s větším ziskem, a tudíž je spotřebiteli dřeva jasné, že musí začít dřevem šetřit, případně
začít používat jeho substitut. A původní příčina vyvolává reakce na řadě trhů nejrůznějších
komodit. Informace se ovšem ke spotřebiteli dostane téměř ihned, aniž by měl povědomí o
celém řetězci příčin a následků, který předcházel zvýšení vzácnosti dřeva. Hayek označuje
za podivuhodné to, že desítky tisíc lidí, bez jakéhokoliv příkazu a aniž bez znalosti příčin
zvýšení vzácnosti suroviny, jsou přinuceni pohybovat se stejným směrem, jít cestou úspor
(viz též Seminář Informační ekonomika, 2006).
Jak je to možné? Nositelkou této informace je cena. „Tedy numerický index, který je
přiřazen každému ze vzácných zdrojů, který ale není odvozen z žádné vlastnosti určité
44
věci, nýbrž ve kterém je kondenzován její význam z hlediska celé struktury vztahů mezi
prostředky a cíli“ (Hayek, 1993: 175). Účastník hospodářského života, kterým je de facto
každý člověk, tak nemusí řešit složité rébusy a pátrat po příčinách problému, kterému
právě čelí, nýbrž stačí mu vzít do úvahy cenu statku, ve které je koncentrována veškerá
relevantní informace. V decentralizovaném hospodářství, kde jsou relevantní informace
rozptýleny mezi mnoho lidí, hraje cena, jako nositelka informační hodnoty, důležitou roli
při koordinaci jednání mnoha nezávislých subjektů stejným směrem. Je to způsobeno tím,
že pole působnosti jednotlivců se překrývají, takže se relevantní informace velice rychle
dostane ke všem. Hayek podotýká, že podobně by možná jednal jediný geniální centrální
mozek, který by řídil chování jednotlivců, pokud by měl všechny informace, které jsou ale
ve skutečnosti nesesbíratelné.
Jak už jsem uváděl v návaznosti na F.A. von Hayeka dříve (viz Očko, 2004) a jak také
shrnuje Jan Šindelář (2006), základním přínosem Hayekova článku tak je, že odhalil
funkce cenového systému, jakožto systému informačního a označil jej za základní
informační systém díky němuž se šíří relevantní informace v ekonomice. Tento informační
mechanismus pracuje pouze s číselným symbolem, který nemusí nutně sdělovat všechny
informace, také tak nečiní, nýbrž pouze informace nezbytné ke správnému rozhodnutí
ekonomických subjektů, domácností či firem. Navíc informace je předána pouze těm,
kterých se týká. Jedná se tedy o velice úsporný informační systém, který plní své funkce
tím lépe, čím jsou ceny méně strnulé, tzn. regulované. Tím se vracíme opět k centrálně
plánované ekonomice, která absolutně potlačila informační hodnotu ceny, zdeformovala ji
státním direktivismem, což bylo jednou z příčin jejího pádu. Systém samozřejmě
nefunguje ideálně ani v ekonomikách tržních, neboť i zde je dosti trhů, kde ceny jsou
strnulé a nereagují ihned.
Ve svém dřívějším textu (Očko, 2004) jsem již uváděl, že cenový informační systém tvoří
prvky soustavy organizované pomocí svého druhu spontánních sil – ve svém celku nejsou
tyto mechanismy nikým vytvářeny „seshora“ ani seshora řízeny; uplatňuje se zde spíše
koordinace a abstraktní pravidla, díky nimž je konstituována důvěra jednotlivců v tyto
mechanismy. F. A. von Hayek píše (1993: 174): „neustále používáme formule, symboly a
pravidla, jejichž významu nerozumíme a jejichž používáním se zmocňujeme znalostí, které
sami nemáme. […] Cenový systém je právě jedním z nástrojů, které se člověk naučil
používat po mnoha nezdarech, aniž by mu porozuměl. Umožnil nejen dělbu práce, ale též
koordinované využívání zdrojů, založené na rovnoměrně rozdělených informacích.“
45
Kromě funkce informační fungují ceny ještě jako motivační faktor, neboť každý, kdo
reaguje na zdražení dřeva jeho substitucí a úsporou, vydělá, zatímco ti, kdo by nereagovali,
by prodělali. Vše, co zde bylo až dosud řečeno, zapadá logicky do celku Hayekova díla a je
součástí jeho koncepce „spontánního řádu“ (Pavlík, 2004: 710), který je v Hayekově pojetí
reprezentován trhem. Hayek, jako celoživotní obhájce ekonomického liberalismu,
shledává, že „nejvhodnějším prostředkem k dosažení prosperity a míru, je spontánně
vyrostlý, reprodukující se a rozšiřující se řád trhu, jehož podmínkou je dodržování rovněž
spontánně vzniklých pravidel, garantujících soukromé vlastnictví a principy rovnosti,
dobrovolnosti a absence násilí v aktu směny“ (Hayek, 1993, s.176).
Jednou z nezbytných podmínek správného fungování trhu je konkurence, která vede velké
množství svobodně jednajících tržních subjektů k tvorbě a maximálnímu využívání
poznání a vědomostí, nejen o vyvíjejících se potřebách nejbližšího okolí, ale i o časových a
prostorových okolnostech výroby. Toto rozptýlené poznání se zpředmětňuje v pohybu cen
(cenový informační systém), což umožňuje každému jednotlivému tržnímu subjektu
využívat mnohem více informací, než by byl schopen sám shromáždit.
Ve svých pracích na téma principů liberálního společenského řádu Hayek zdůvodňuje
především marnost snahy řídit společnost zejména v reakci na stále trvající rozšiřování
socialistických koncepcí, jež kritizoval již od čtyřicátých let. Jak jsem shrnul již dříve
(Očko, 2004), výsledkem jeho kritických prací bylo nejen naznačené odkrytí
neživotaschopnosti socialismu a dalších pokusů o řízení společnosti z ekonomických
důvodů, ale především důkladné projasnění principů, na kterých může stát uspořádání
komplexní společnosti založené na seberealizaci jednotlivce – spontánní řád takové
společnosti je založený na abstraktních pravidlech, jež ponechávají jednotlivcům volnost
použít svých znalostí pro své vlastní účely. Tak podle Hayeka (1993) můžeme využíváním
těchto pořádajících sil dosáhnout řádu z mnohem složitějšího souboru faktů, než bychom
kdy dosáhli jejich uvědomělým uspořádáváním. Dodává, že zatímco nám tato možnost
vytvořit řád o mnohem větším rozsahu, než by jinak bylo možné, bude ku prospěchu,
zároveň omezujeme svou moc nad podrobnostmi tohoto řádu – využitím tohoto pořádacího
principu budeme mít moc pouze nad abstraktním charakterem, nikoli však nad konkrétním
detailem tohoto řádu. Zároveň, vedle abstraktních pravidel, zdůrazňuje druhý aspekt
liberálního uspořádání společnosti: takový spontánní řád nemá (v protikladu k řízené
organizaci) žádný účel, ani není třeba, aby existovala dohoda o jeho konkrétních
výsledcích, na níž by závisel souhlas, že takový řád je žádoucí, protože je-li nezávislý na
46
jakémkoli konkrétním účelu, může být aplikován na velký počet různých, rozbíhavých a
dokonce konfliktních individuálních účelů a napomáhat jejich dosahování (více viz též
Ježek, 1993).
Podle Hayeka socialistický pokus o centrálně plánovanou ekonomiku znemožňuje využití
oněch informací rozptýlených mezi miliony lidí, které jsou v rámci trhu dostupné všem
v podobě cenových signálů. Jsou využívány pouze ty informace, kterými disponuje
centrální plánovací autorita, a jejichž množství je nesrovnatelně nižší, než jaké přináší
cenový informační systém v rámci volného trhu. Hayekův význam jako odhalitele funkce
ceny, jako nositelky informace, oceňuje i americký ekonom Milton Friedman4
(také nositel
Nobelovy ceny za ekonomii) ve svém článku Tržní mechanismy a centrální ekonomické
plánování. „Tato funkce cen je podstatná, protože umožňuje koordinaci ekonomické
činnosti“ (Friedman, 1993: 152). „Ceny předávají informace o zálibách, o disponibilitě
zdrojů, o výrobních možnostech. Přenášejí velmi široké spektrum informací. Např.
informaci o dnešní disponibilitě statků vzhledem k zítřejší, prostřednictvím termínových
trhů, atd.“ (Friedman, 1993: 152)
Milton Friedman ve svém článku (viz Šindelář, 2006) také dokazuje, že tržní vztahy a
informační funkce cen, nebyly zcela potlačeny ani v nejtužších centrálně plánovaných
ekonomikách jako byl Sovětský svaz nebo socialistické Československo. Unikátnost
Hayekových myšlenek oceníme dnes tím spíše, že byly vysloveny předtím, než se
centrálně plánovaná ekonomika pevně usadila ve střední Evropě a její totální krach
předpokládal málokdo. Dnes víme, stejně jako Hayek tenkrát, že centrálně plánovaná
ekonomika nemůže přežít již ze své podstaty, protože nikdy nevyřeší informační problém
plánování z centra.
4.3 Ekonomie informací George Stiglera
Při exkursu do historie ekonomie informací nelze opomenout článek George Stiglera
(1961) The Economics of Information, který vyšel na začátku šedesátých let v časopise
Journal of Political Economy a který znamenal skutečný počátek ekonomie informací. A
to ekonomie informací jako disciplíny, která se, vedle dalších ekonomických věd, snaží
hledat odpovědi na otázky, na které nebyla schopna odpovědět klasická ekonomie. Jak
znovu shrnuje Jan Šindelář (2006), jedná se především o teoretické postihnutí
4
viz Příloha č.2
47
nejrůznějších odchylek a nedokonalostí na trhu, se kterými se klasické ekonomické teorie,
pracující s ideálními podmínkami, nebyly schopné vyrovnat. Nabízí se zde přirovnání
s fyzikou, která také předpokládá ve svých výpočtech ideální podmínky (vakuum, ideální
plyn, apod.) ačkoliv realita je jiná. Stejně jako neexistuje ve fyzice ideální plyn, neexistuje
v ekonomii ideální trh, trh, kde by měl každý všechny potřebné informace. Je potřeba
poznamenat, že Stigler a jeho ekonomie informací nejsou v rozporu s hlavním proudem
ekonomické vědy, jsou její součástí a vhodně ji doplňují na místech, kde její přílišná
abstrakce přehlíží určitá reálná dění na trzích.
George Stigler v Economics of Information uvádí, že podle klasické ekonomické teorie by
měla být výsledkem tržním procesů, střetávání se nabídky a poptávky, jednotná cena na
trhu, která by se neměla, po odečtení nákladů na dopravu, lišit dle místa. Až do šedesátých
let ekonomové více méně automaticky předpokládali, že účastníci tržních vztahů mají
všechny informace o zboží, které kupují, znají dokonale všechny okolnosti každé tržní
směny a provádějí svůj výběr z různých alternativ bez jakéhokoliv rizika. Že mají
relevantní informace o cenách surovin, technologií, apod. Z toho plyne závěr, že žádný
poptávající, respektive nakupující, by nikdy nezaplatil vyšší cenu, než tu, kterou nabízí
nejlevnější prodejce.
Jak dále shrnuje Jan Šindelář (2006), v praxi je situace odlišná – na mnoha trzích se ceny
stejné komodity liší a poptávající jsou ochotni zaplatit i vyšší ceny než nejnižší, neboť
celkem samozřejmě nedisponují všemi relevantními informacemi. Rozptyl cen je tím větší,
čím je produkt méně standardizovaný a trh méně organizovaný. Protože kvalita zboží je
nejistá a ceny jsou rozdílné, vynakládá kupující finanční prostředky i čas na získání
potřebných informací. Pouze hledání, jehož případný užitek (nalezení kvalitnějšího zboží
za nižší cenu) je vyšší, maximálně stejný, jako náklady na něj, můžeme nazývat racionální.
Zákazník většinou přestává hledat, i když stále ještě nevlastní všechny informace. Při
získávání potřebných informací pomáhají potenciálnímu zákazníkovi tzv. informační
zprostředkovatelé. Přes podobný název jsou takto v ekonomii nazývány trochu jiné
subjekty, než jaké známe z oboru knihovnictví či informační vědy. Jedná se například o
obchodní domy nebo agenty obchodních firem, v současné době tuto roli hrají stále častěji
nejrůznější elektronické „shopping mally“.
Závěr zní, že nakupující si sežene pouze takové množství informací, náklady na jejichž
získání budou menší, než by byla případná finanční úspora z jejich vlastnění. Z toho plyne,
že větší sumu na získání informací bude ochoten vydat subjekt, který poptává velké
48
množství dané komodity, neboť případná úspora by byla větší. Stejně si bude počínat i
zákazník na trhu, kde rozptyl cen je velmi výrazný. Podíváme-li se na problém z druhé
strany, tedy ze strany nabídky, pokládá Stigler za užitečné, zahrnovat v teorii do konečné
ceny výrobku vedle nákladů na výrobu a dopravu i náklady na získání informací o něm,
neboť žádný obchodník si nemůže dovolit být dražší než konkurent o více, než právě o
náklady, které by nesl zákazník na získání informací. Na základech této teorie vyrostl celý
aparát odvozování hodnoty informace od nákladů na její získaní. Nutno podotknout, že
v současné době široce rozšířeného internetu a dalších komunikačních technologií, ceny
informací výrazně klesly. Stiglerova stať The Economics of Information postavila základ
dalším koncepcím ekonomie informací, mimo jiné i teorii asymetrických informací, která
z ní čerpá.
4.4 Informační asymetrie na trzích
Význam ekonomie informací se ve 2. polovině 20. století výrazně posunul tím, když se
začala zabývat takovými tržními situacemi, kdy jedna ze stran určité transakce disponuje
větším množstvím informací o předmětu dané transakce než strana druhá. Zejména
zkoumání situace, kdy jeden subjekt transakce zneužije svou informační převahu ve svůj
ekonomický prospěch, napomohlo objasnění mnoha skutečností a událostí ve světové
ekonomice ať již na finančních trzích či na lokálních zemědělských trzích v rozvojových
zemích.
Jak už bylo zmíněno, také někteří významní ekonomové, kteří se zabývali informačními
asymetriemi, byli za výsledky těchto svých výzkumů odměněni Nobelovou cenou za
ekonomii (Cena Švédské banky za ekonomii na paměť Alfreda Nobela). Královská
švédská Akademie věd udělila Nobelovu cenu za ekonomii pro rok 2001 třem americkým
ekonomům, George Akerlofovi z University of California v Berkeley, Michaelu Spenceovi
ze Stanford University, a Josephu Stiglitzovi z Columbia University, právě za analýzu trhů
s asymetrickými informacemi.
Jak uvádí také Jiří Jonáš (2001), výzkum tří laureátů Nobelovy ceny za ekonomii je
pokračováním této dlouhé tradice analýzy informací v ekonomickém rozhodování. V
důležitém smyslu však představuje odklon od původní práce F. Hayeka o úloze informací,
a také od výzkumu Mirrlese a Vickreye. Hayekova analýza úlohy informací zapadala plně
do ústředního paradigmatu neoklasické teorie rovnováhy. Hayek ukázal, jak cenový
49
mechanismus umožňuje efektivně organizovat a využívat decentralizované informace
jednotlivců, aniž by museli mít jednotlivci znalosti o ostatních subjektech, se kterými se
setkávají na trhu. V tomto modelovém světě vedou walrasiánské rovnovážné ceny k
pareto-efektivní alokaci. Klíčovým předpokladem pro to, aby tato teorie rovnováhy
produkovala efektivní alokaci zdrojů však je stejná informovanost ekonomických subjektů
o charakteristikách komodit, které jsou předmětem tržní směny. Pokud změníme
předpoklad o stejné informovanosti, mění se rovněž závěr o efektivní alokaci zdrojů a o
možnostech jednotlivých ekonomických subjektů realizovat zisky z tržní směny. Detailní
informace o jejich díle jsou uvedeny v příloze této práce, zde si uvedeme nejvýznamnější
výsledky jejich práce na poli informačních asymetrií.
4.4.1 Charakteristika asymetrie informací na trzích
Milan Sojka ve své přednášce na Žofíně v listopadu 2001 (Sojka 2001) podrobně shrnul
výsledky práce zmíněných ekonomů, kteří získali Nobelovu cenu za ekonomii v oblasti
informačních asymetrií. Jak uvádí, pojem asymetrické informace znamená, že ekonomické
subjekty na jedné straně trhu mají mnohem lepší informace než subjekty na druhé straně. S
takovým stavem se můžeme na trzích setkat velmi často a provází nás mnoha životními
situacemi i mimo ekonomiku. V tomto postavení se nacházíme mnohdy jako zákazníci v
autoservisu, pacienti u lékaře, když potřebujeme koupit nebo opravit jakýkoli složitější
elektronický přístroj (ale například i při výchově potomků či ve vztazích mezi manželi) aj.
Do obdobného postavení se dostává personalista, má-li přijímat nového zaměstnance nebo
manažer usilující o to, aby jeho zaměstnanci využívali co nejlépe pracovní dobu a
pracovali kvalitně. Když si firmy či jednotlivci vypůjčují, vědí mnohem víc o tom, jsou-li
schopni půjčku splatit, než ti, kteří jim půjčují. Obdobný problém nalezneme ve vztahu
akcionářů a manažerů v akciových společnostech, u pojistitelů a pojištěnců a v mnoha
dalších situacích. Asymetrické informace představují, pokud je rozdíl v informovanosti
značný, vedle externalit, nedokonalé konkurence a veřejných statků jednou z příčin selhání
trhu.
Již bylo uvedeno, že oblast asymetrie informací je součástí širší problematiky nejistoty a
bylo také uvedeno, že zkoumání otázky neznalosti a nejistoty s ohledem na informace o
současném stavu trhu přinesl do ekonomie F. A. von Hayek již svou kritikou centrálního
plánování a zejména svým již zmiňovaným článkem The Use of Knowledge in Society
50
(1945) a dále také knihou Individualism and Economic Order z roku 1948. F.A. von Hayek
ve svém přístupu zdůrazňuje, že informace jsou časově a místně podmíněné a že mohou
být jednotlivými ekonomickými subjekty odlišně interpretovány v závislosti na jejich
zkušenostech, znalostech a motivacích. Jedná se o výchozí koncepci neorakaouského pojetí
trhu jako procesu, který se vyznačuje neustálými kvalitativními změnami a principiální
nejistotou, vznikem nezamýšlených důsledků záměrných lidských činů a potřebou zkoumat
tyto důsledky, učit se z chyb a vyhledávat nové příležitosti. I když von Hayek pojem
asymetrické informace nikdy nepoužil, jeho pojetí trhu jako procesu pro asymetrické
informace vytváří velmi vhodný teoretický základ.
4.4.2 Nepříznivý výběr a morální hazard
Jak jsem již uvedl asymetrie informací v rámci určité transakce může vést k situaci, kdy
jedna strana využije svou informační převahu pro svůj vlastní užitek na úkor druhého
subjektu transakce. Milan Sojka (2001) uvádí, že moderní pojem asymetrie informací
klade důraz na skutečnost, že naše informace o současném stavu trhů jsou nedokonalé a
zejména že se jednotlivé subjekty na trhu kvalitou svých informací významně liší, což má
pro chování těchto trhů závažné důsledky. Za jistých okolností může asymetrie informací
vyústit do degenerace takového trhu spojené s negativním výběrem a morálním hazardem,
což jsou pojmy úzce spojené s asymetrií informací a rovněž významně rozpracované
laureáty Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001.
Nnepříznivý výběr (adverse selection) je proces vedoucí ke zhoršování kvality produkce
prodávané na trhu s významnou asymetrií informací či kvalifikační struktury a schopností
zaměstnanců ve firmách. Tam , kde dochází k negativnímu výběru jsou z trhu vytlačovány
kvalitnější statky nebo dochází na základě vlastního rozhodnutí k tomu, že kvalifikovanější
zaměstnanci odcházejí a zůstávají pouze méně kvalifikovaní a schopní. Na trhu pojištění se
zhoršuje struktura pojištěnců, protože například u životních pojistek doplácejí nekuřáci na
kuřáky, pojistné se jim jeví příliš vysoké a o pojištění ztrácejí zájem. Na trhu, kde vedla
asymetrie informací k negativnímu výběru, se nakonec prodávají jen výrobky pochybné
kvality a z firmy, v níž probíhá negativní výběr, postupně odejdou kvalifikovaní a schopní
pracovníci.
Morální hazard (moral hazard) je pojem vyjadřující možnost, že na trzích s významnou
asymetrií informací zneužijí lépe informované subjekty své postavení na úkor hůře
51
informovaných subjektů. Tam, kde nelze chování podřízených či zástupců dobře
monitorovat se vytvářejí podmínky pro zneužívání výhodného postavení. Dojde-li k tomu
reálně však závisí rovněž na morálce těchto subjektů. Pojem morální hazard je dnes
významně využíván novou institucionální ekonomií zejména v kontextu tzv. problému
zastupování (principal-agent problem), kde je přítomna významná asymetrie informací
mezi zastupovaným a zastupujícím. Jedná se o četné situace vztahu akcionářů a manažerů,
mistrů a dělníků, politiků a voličů aj. V těchto vztazích může velmi často docházet k tomu,
že lépe informovaný zástupce, který se dnes a denně věnuje příslušným činnostem, může
zneužívat svého postavení ke svému prospěchu na úkor zastupovaného.
4.4.3 Příklad trhu ojetých automobilů
Abychom si demonstrovali problematiku nepříznivého výběru, je vhodné ukázat si ji na
konkrétním příkladu. Již tradiční a známý je příklad trhu s ojetými auty podle klasického
článku George Akerlofa (1970), který bych zde také rád uvedl, na základě shrnutí, které
uvedl ve svém textu na téma držitelů Nobelovy ceny za zkoumání problematiky asymetrií
informací Jiří Jonáš (2001). George Akerlof v tomto svém článku poprvé jasně ilustroval,
jak závažné důsledky může mít přítomnost asymetrické informace pro výsledky tržní
směny a obecně pro fungování tržního mechanismu.
Jak už bylo uvedeno, Akerlof použil pro ilustraci formálního modelu asymetrické
informace příklad trhu ojetých automobilů, kterým se ve Spojených státech říká „lemons".
Mezi cenou nového a ojetého automobilu existuje poměrně značný rozdíl. Jakmile opustí
nový automobil prodejnu, jeho cena výrazně poklesne, i kdyby měl být prodán třeba hned
příští týden, a i kdyby neměl najeto více než několik desítek mil. Akerlof nepřijal tradiční
vysvětlení tohoto cenového rozdílu mezi zcela novým a téměř novým autem, totiž ochotu
kupujících platit prémii za to, že vlastní zcela nepoužité auto. Argumentoval, že hlavním
důvodem pro tyto cenové rozdíly je asymetrická informace mezi majiteli nového vozu a
potenciálními kupci.
Pokud zakoupí jednotlivec nový automobil, ví s určitou pravděpodobností, že se bude
jednat o dobrý automobil. Tato pravděpodobnost je dána výskytem defektních automobilů
(lemons) mezi novými automobily. Pro ilustraci předpokládejme, že výskyt defektních
automobilů je jedno procento z celkové produkce. Kupec nového automobilu bude tudíž s
pravděpodobností 99 procent očekávat, že automobil bude dobrý. Tomuto očekávání bude
52
odpovídat také cena, kterou bude ochoten zaplatit. Po určité době používání pak získá
majitel auta informaci o jeho kvalitě, o tom, zda se jedná o auta dobré či defektní.
Předpokládejme nyní, že bude toto auto chtít prodat na trhu ojetých automobilů. Jakou
cenu bude kupující ochoten za toto auto zaplatit? Zatímco prodávající má přesnou
informaci o kvalitě auta, které prodává, kupující má méně úplnou informaci. Jinými
slovy, neplatí předpoklad výše zmiňované teorie rovnováhy o stejné informovanosti
ekonomických subjektů. Informace je v tomto případě rozdělena asymetricky. Protože
kupující není schopen na tomto trhu rozeznat dobré a defektní auto, obě auta se
budou prodávat za stejnou cenu.
Dále předpokládejme, že za dobré auto bude ochoten kupující zaplatit 6 000 dolarů (USD),
a za defektní auto pouze 2 000 USD. Předpokládejme dále, že prodávající bude ochoten
prodat dobré auto za cenu 6 000-t, a defektní auto za cenu 2 000-t (kde t > 0). Pokud by
existovaly oddělené trhy dobrých a defektních automobilů, potom by oba trhy fungovaly
efektivně, a kupující i prodávající by prováděli transakce, které by byly pro ně vzájemně
výhodné.
Pokud však nejsou kupující schopni rozeznat kvalitu prodávaných automobilů (a
pokud nejsou oba trhy odděleny administrativním způsobem), potom mají majitelé
defektních automobilů zájem nabízet tyto k prodeji na trhu kvalitních automobilů,
kde za ně mohou dostat větší cenu. Výsledkem bude, že dojde ke sjednocení těchto trhů,
a k ustanovení jednotné ceny. Pokud očekává kupující s padesátiprocentní
pravděpodobností, že auto bude dobré či defektní, a za předpokladu, že není averzní k
riziku, bude ochoten nabídnout:
0,5 x 6 000 + 0,5 x 2 000 = 4 000 USD
(tedy pravděpodobnost varianty 1 x očekávaná hodnota varianty 1 + pravděpodobnost
varianty 2 x očekávaná hodnota varianty 2).
Co bude následovat? Majitel dobrého auta nebude za tuto cenu ochoten auto prodat,
protože cena 4 000 USD je mnohem nižší než jeho skutečná hodnota (která je ovšem
kupujícímu neznámá). Naopak, majitel defektního auta bude velmi ochoten za tuto cenu
auto nabídnout, protože převyšuje výrazně jeho skutečnou hodnotu. Za této situace
nebudou mít majitelé dobrých aut zájem na tento trh vstupovat, a naopak, majitelé aut
defektních budou mít silný zájem svá auta nabízet. Špatná auta tak budou vytlačovat auta
dobrá. Kupující samozřejmě tuto skutečnost zaznamenají, a s tím, jak poroste proporce
53
defektních aut nabízených na trhu ojetých automobilů, budou se měnit výše jimi očekávané
pravděpodobnosti zakoupení auta dobrého a defektního přiřazované kupujícími, a tudíž
bude klesat cena, kterou jsou ochotni platit. To bude z trhů ještě více odrazovat majitele
dobrých aut, a ještě více lákat majitele aut špatných, a výsledkem bude, že trh s ojetými
automobily přestane po určité době zcela fungovat.
Jak shrnuje Jiří Jonáš (2001), přítomnost asymetrické informace vede k problému
nežádoucího výběru (adverse selection), který může výrazně ochromit či dokonce zcela
zastavit fungování trhů. Výše uvedený příklad trhu ojetými automobily je jen jedním z
mnoha příkladů situace, kdy účastníci na jednom trhu mají asymetrické informace. V praxi
však existuje celá řada dalších příkladů. Akerlof např. v uvedeném článku analyzoval
příklad pouličních půjčovatelů peněz na indickém venkově. Venkovští půjčovatelé
požadovali dvakrát vyšší úroky než banky ve velkých městech. Za normálních okolností by
tento obrovský rozdíl měl přilákat zprostředkovatele, kteří by se snažili pomocí arbitráže
vydělat, a zároveň tak rozdíl mezi úrokovými sazbami snížit. Problém je však opět v
asymetrické informaci. Je pravděpodobné, že zprostředkovatelé by měli pouze omezenou
znalost schopnosti místních dlužníků dluh splatit, a vystavovali by se tak riziku, že budou
poskytovat úvěry pouze těm nejméně důvěryhodným. Naopak, banky mají k dispozici
prostředky, jak se domoci splacení poskytnutého úvěru, a nebo mají dobrou znalost
příjemců úvěru.
54
5 EKONOMICKÉ ŠOKY A ROLE INFORMACE
V návaznosti na výše uvedený případ z oblasti finančích trhů si nyní můžeme
charakterizovat vliv informace na světovou ekonomiku jako takovou. Klíčové momenty
nedávné ekonomické historie poukazují na růst role informace jako takové pro ekonomické
prostředí. Zde se budu soustředit na to, jakou roli hraje důvěryhodnost informací pro
stabilitu ekonomického prostředí a ekonomický rozvoj dané země.
Je možno vysledovat některé úhrnné vlivy rozvoje ICT na ekonomické ukazatele na
agregátní „makro“ úrovni (viz zejména Křovák, 2002) – diskutovanými důsledky může být
tendence k nižší úrovni přirozené nezaměstnanosti, nižší úrovni inflace či dlouhodobě
udržitelnému růstu HDP. Exogenní změny v ekonomickém prostředí, které vedou
k takovým posunům v makroekonomických ukazatelích bývají nazývány ekonomickými
„šoky“ – a to šoky nabídkovými (když ovlivňují agregátní nabídku) nebo šoky
poptávkovými (ovlivňují agregátní poptávku). Šoky mohou být jak negativní (typickým
případem negativního nabídkového šoku je růst cen ropy), tak pozitivní (příkladem může
být níže popisovaný vliv B2B na snížení cen dodavatelů a v důsledku konečné produkce).
Určitý pozitivní nabídkový šok z rozvoje ICT a internetu pro americkou ekonomiku
můžeme považovat za prokázaný (viz též Křovák, 2002), nicméně nebyl to jediný šok,
který utvářel vývoj světové ekonomiky na přelomu 20. a 21. století. Např. Robert J.
Shapiro (Shapiro, 2002) uvádí, že od poloviny 90. let do roku 2001 prožila americká
ekonomika minimálně 5 významných šoků:
1. technologický šok: zrychlující se inovace, a tedy nové technologie vytvářely nová
odvětví a měnily stará. Nejvíce z tohoto vývoje získávaly USA: důvodem byla mimo
jiné flexibilita trhů práce i kapitálu (na rozdíl od Evropy i jiných regionů). USA
dominovaly nástupu internetu, vývoji nových procesorů, SW, HW atd. Byly tam
nejlepší podmínky pro malé inovativní firmy, které zase tlačily velké producenty
k dalšímu vývoji. Minimální bariéry pro vstup nových firem do odvětví vytvářely
produktivní intenzivně konkurenční prostředí.
2. fiskální šok: posun od rozpočtových deficitů 80. let k rozpočtovým přebytkům. To
v USA vedlo k poklesu úrokových měr a v důsledku tak k růstu poptávky i nabídky a
v neposlední řadě k poklesu inflačních očekávání. Nízké sazby umožnily investiční
boom, což podpořilo předchozí „šok“ a vedlo k dalšímu růstu produktivity a poklesu
55
inflace. Vysoké marže realizované v US přitahovaly zahraniční investice. V USA
existovaly v té době politické podmínky pro pozitivní realizaci takového šoku – jeho
zásadními parametry byly (a do značné míry stále jsou) otevřený politický systém a
„kompatibilita“ se světovým ekonomickým systémem.
3. šok produktivity organizace: navazuje na předchozí. Zatímco v období 1970-1995
byly přírůstky produktivity práce 1,5 % ročně, po roce 1995 to bylo 2,5 – 3 % ročně.
V druhé polovině 90. let se tak začaly projevovat pozitivní efekty investic do ICT na
multifaktorovou produktivitu firem. Až polovina přírůstků produktivity pak může být
připisována novým technologiím a organizačním změnám (organizační inovace
vytvářející síťovou ekonomiku).
4. finanční šok: prasknutí bubliny dotcomů na finančních trzích – vystřízlivění přišlo mj.
v souvislosti s růstem cen ropy a určitým následným zvýšením úrokových sazeb.
Ovšem toto prasknutí bubliny se týkalo především ICT sektoru a nedotklo se výrazněji
ostatních odvětví. To ukazovalo na značnou dospělost amerických finančních trhů.
5. teroristický šok: tedy nečekané útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001
přišly v době, kdy se americká ekonomika začínala oklepávat z finančního šoku.
Spotřebitelská důvěra byla mírně nahlodána (nikdo stále nevěděl, co se bude dále dít).
Tento šok logicky znamenal těžký dopad na letecký a turistický průmysl, IT sektor
však pokračoval v konsolidaci. Vláda začala podnikat protiteroristické kroky – což
s sebou ovšem neslo větší nároky na rozpočet. Tehdejší rychlá reakce americké vlády
do značné míry uklidnila ekonomiku a tedy investory a zdálo se, že ekonomická krize
je zažehnána.
Ale to už byl na obzoru šok další: skandály v účetnictví gigantických firem, propad důvěry
v účetnictví a finanční výkazy těchto firem, a nakonec propad důvěry v (některé)
auditorské společnosti. A právě tento šok důvěry uvrhnul americkou ekonomiku
definitivně do výrazné recese.
5.1 Role důvěryhodné agregované informace: rating a finanční
trhy
Zde je možno ukázat význam důvěryhodnosti informací v ekonomice. Zejména v USA,
kde je mnohem vyvinutější akciový trh a firmy přes něj často financují svůj rozvoj, je
56
velmi důležité, aby investoři – akcionáři měli detailní a pravdivé informace o stavu a
vývoji firmy a jejím finančním zdraví. Proto, aby investoři mohli informacím o finančním
stavu důvěřovat, sledují finanční zprávy vydávané (povinně) samotnými firmami, avšak
často spoléhají na zprávy nezávislých ratingových a auditorských společností. Tyto
společnosti jsou postaveny na tom, že jsou zaručenými a nezávislými poskytovateli
důvěryhodných informací o jiných firmách a organizacích. V případě ratingových
společností se jedná o expertní zhodnocení stavu zkoumané firmy či třeba investičního
nástroje, v případě auditních společností jde o kontrolu firmy především na základě
důkladného prozkoumání účetních a dalších finančních záznamů.
Vzhledem k tomu, že v USA je do akcií (přímo či přes různé fondy) investováno mnohem
více úspor než v (kontinentální) Evropě, mají propady cen akcií také větší důsledky než
v Evropě: snižuje se výrazněji úroveň bohatství obyvatelstva a také finanční kapitál firem.
V časech nepříznivých pro akciové trhy roste tlak na auditorské, případně jiné poradenské
společnosti, aby hodnotily pravdivě reálný stav jednotlivých firem a daly tak signál
investorům, zda jim mohou důvěřovat do budoucna. Bohužel (pro světovou ekonomiku)
negativní šoky z přelomu tisíciletí natolik zahýbaly ekonomickými zdroji některých
významných firem, že neodolaly pokušení své finanční výsledky navenek upravovat, aby u
investorů dále budily zdání prosperujících podniků. Již legendárními se stal osud
energetického giganta Enron, firmy, kterou již dnes na světové ekonomické scéně
nenalezneme. Finanční server Peníze.cz (2003d) popisuje vývoj „kauzy Enron“ takto:
Americký energetický koncern, který vznikl v roce 1985 fúzí firem Natural GAS a Internorth,
patřil ještě nedávno mezi největší světové obchodníky s plynem. V srpnu roku 2000 dosáhly
jeho akcie rekordní úrovně 90,52 dolarů. Poté následoval jejich pokles, který byl však zprvu
spojován pouze s postupující recesí a medvědím trhem. 11. října 2001 byla cena těchto akcií
36,79 dolarů. I když ještě na podzim vysílala společnost do světa samé příznivé zprávy, v
zákulisí to už vřelo. V říjnu nechal vrchní revizor účtů tajně zničit velké množství konfliktních
údajů, aby tak zamaskoval chybné účetní výkazy. Tuto akci se však nepodařilo zcela utajit a
proto 22. října zavedl americký burzovní dozor proti společnosti vyšetřování. V tu dobu již
akcie Enronu poklesly na 20,65 dolarů. Zatímco se finanční ředitel Andrew S. Fastow snažil
rychle zničit kompromitující spisy, šířila se mezi investory nejistota. Nikdo však ještě nevěděl,
co všechno vyplave při vyšetřování na povrch. Když nakonec 8. listopadu 2001 Enron
oficiálně přiznal, že podnikové zisky byly od roku 1997 uměle nadhodnoceny o plných 600
miliónů dolarů, propadl se kurz jeho akcií na 8,41 USD.
57
Po zveřejnění celého podvodu začaly akcie společnosti dokonce mírně posilovat. Důvodem
tohoto zotavení byla nabídka na převzetí Enronu značně menší konkurenční společností
Dynergy Inc., která chtěla nemocnou firmu za 9,3 miliard dolarů koupit. Třebaže Enron
nabídku k převzetí přijal, k fúzi nikdy nedošlo. 28. listopadu totiž Dynergy plánované převzetí
odřekla s odůvodněním, že Enron porušil smlouvu, když neuvedl ve výkazech všechny své
dluhy. Šokovaní investoři Enronu zaplavili svými akciemi trh. Kurz se v okamžiku zhroutil a
obchodní seanci ukončil na pouhých 61 centech. Nakonec skončil Enron v konkurzu a jeho
akcie byly 23. ledna 2002 z obchodování vyloučeny. Spolu s energetickým gigantem padla i
významná auditorská firma Arthur Andersen, když vyšlo najevo, že kryla machinace v
účetnictví Enronu.
Enron byl jen prvním v řadě, brzy jej následovaly další společnosti – nejznámějším
podnikem z ICT sféry byl telekomunikační gigant WorldCom, který už také pod tímto
názvem na ekonomické scéně fakticky nenalezneme. Zjištění, že investoři nemohou
důvěřovat nejen finančním datům vykazovaným samotnými firmami, ale ani zprávám
vážené auditorské společnosti (jež prováděla audity tisíců dalších společností po celém
světě), způsobil mezi občany-investory zděšení a nadlouho srazil náladu na finančních
trzích pod bod mrazu. Skandál také znovu potvrdil klíčovou roli účetnictví jako základního
zdroje informací o ekonomické situaci firmy pro všechny vnější subjekty. Situace, kdy
nebylo již možné věřit finančním výkazům firem, tak výrazně poškodila ekonomické
prostředí. Důsledkem skandálů bylo v USA mj. přijetí tzv. Sarbanes-Oxley zákona, který
výrazně zpřísnil informační povinnosti amerických akciových společností vůči investorům,
resp. regulačním institucím, včetně zvýšené osobní zodpovědnosti vedoucích představitelů
jednotlivých firem za správnost vykazovaných informací.
Až tento „šok důvěry“ zapříčinil s konečnou platností recesi americké a velmi rychle také
světové ekonomiky – ani dramatické prasknutí bubliny akciových trhů, ani teroristický
útok na World Trade Center a ani válka v Afghánistánu a následně v Iráku (a s nimi
spojené fiskální nároky a nejistota dalšího vývoje) nezpůsobily tolik ekonomických škod,
jako „kreativní“ účetnictví firem jako Enron a WorldCom a dále (a možná zejména)
nedůvěryhodnost některých významných institucí postavených na poskytování
důvěryhodných a pravdivých informací – jako byla auditorská společnost Arthur
Andersen.
58
5.2 Důvěryhodnost a účetní výkazy
Účetnictví je „páteří“ finančního informačního systému firmy. Tím, že se jedná zároveň i o
zdroj informací pro daňové odvody státu i důležité informace pro investory, je dodržování
náležitostí účetních výkazů velmi striktně regulováno a sledováno. Tato regulace má
ovšem také pozitivní efekt v tom, že na takové informace je možné se spolehnout jako na
důvěryhodný zdroj ekonomických dat o fungování firmy, který v neposlední řadě
umožňuje nasadit srovnatelné měřítko s výsledky jiných společností.
A právě důvěryhodnost a porovnatelnost účetních informací jsou těmi hlavními aspekty,
které dělají z účetnictví jeden z klíčových informačních zdrojů pro investory, kteří pečlivě
sledují roční či čtvrtletní finanční výkazy jednotlivých firem, srovnávají výsledky podle
toho se rozhodují, kam nasměrují své finanční prostředky. Pokud se najednou zjistí, že
výkazům určité společnosti není možné důvěřovat, znamená to podlomení důvěry v celou
ekonomickou situaci společnosti a okamžitou nepřízeň investorů, nemluvě o nepřízní
státních dozorových orgánů. Následné negativní dopady na kapitálový trh jsou pak
logickým důsledkem takového vývoje.
59
6 FINANČNÍ A EKONOMICKÁ KRIZE 2007-2009 A INFORMAČNÍ
ASYMETRIE
Je případné sledovat, jak se ekonomická historie v různých obměnách opakuje a jak se
konzultační a ratingové agentury dostaly znovu do středu (nechtěného) zájmu v průběhu
finanční a následné hospodářské krize let 2007 až 2009. Tento největší ekonomický propad
od doby Velké hospodářské krize ze 30. let poukázal na klíčovou roli jakou hrají informace
a informační asymetrie ve světové ekonomice. Celá situace této finanční krize může být
tak považována za primárně rozsáhlý případ morálního hazardu (viz též kapitola věnovaná
ekonomii informací). Důvodů a mechanismů, které způsobily tuto krizi se sešlo více a
v roce 2010 stále ještě probíhají analýzy příčin a vyšetřování možných viníků jejího
vzniku, nicméně jádro jejího spouštěcího mechanismu můžeme zcela jistě hledat na
americkém trhu hypoték.
6.1 Kořeny finanční krize a kauza Lehman Brothers
V polovině roku 2007 se svět nacházel na vrcholu konjunktury, úrokové míry byly nízké,
peníze byly dostupné, objem úvěrů tak rychle stoupal a světový produkt utěšeně rostl.
Námitky několika pesimistů, že se na trhu nafukuje další bublina, jejíž prasknutí může být
mnohem dramatičtější než tomu bylo v letech 2000 až 2002 (viz příslušná kapitola), byly
většinou odmítnuty jako neopodstatněné. Je přirozené, že jakýkoli člověk, ekonomické
analytiky nevyjímaje, jen těžko věří, že se žene do katastrofy, když je vše kolem něj
v pořádku. A tak ačkoli ceny nemovitostí v USA začaly klesat již v první polovině roku
2007, zpočátku tomu nebyla přisuzována patřičná pozornost.
Symbolem finanční krize se stal pád jedné z největších amerických investičních bank
Lehman Brothers. Jak zmiňuje například Wikipedia (Světová finanční krize v roce 2008),
tato banka založená již roku 1850 byla před vyhlášením bankrotu čtvrtou největší
investiční bankou a obchodníkem s cennými papíry v USA. Zaměsnávala 26 tisíc lidí v 61
pobočkách po celém světě. Ještě v roce 2007 se banka umístila na prvním místě žebříčku
Nejobdivovanějších investičních firem, který sestavuje časopis Fortune. Dne 15. září 2008
oznámila, že žádá o ochranu před věřiteli, což znamenalo tehdy rekordní bankrot v celé
americké historii.
60
„Nejhorší je už za námi,“ pochvaloval si na začátku roku 2008 Richard Fuld, šéf Lehman
Brothers. Jak uvádí Jan Stuchlík ve svém článku v magazínu Peníze.cz (2009), banku už
několik měsíců sžírala krize na trhu s podřadnými hypotékami, které banka balila do
nepřehledných balíků a prodávala dál jako prvotřídní cenné papíry. O pár měsíců později
sice padla kvůli hypoteční krizi konkurenční Bear Stearns, se sebedůvěrou Lehman
Brothers to však nehnulo. Dokonce se jí povedlo do léta dvakrát navýšit kapitál. Řada
analytiků proto tvrdila, že Lehman Brothers je v daleko lepší kondici než Bear Stearns a
není důvod se o její osud bát. Banka měla více hotovosti i kapitálu.
Lehman Brothers doplatila na propad cen na trhu nemovitostí a na následnou krizi
spojenou s nesplácením rizikových hypoték. Cesta do záhuby začala v roce 2004, kdy
banka koupila kalifornskou společnost BNC Mortgage, jednoho z velkých poskytovatelů
hypoték pro nejméně solventní klienty. Lehman Brothers si tím zajistila trvalý přísun
úvěrů, které mohla zabalit do cenných papírů , jež pak s velkým ziskem prodávala dál. K
BNC Mortgage si banka pořídila ještě firmu Aurora Loan Sevices, která poskytovala
hypotéky bez doložení příjmu. Výsledek byl na první pohled úžasný: banka vykazovala
historicky nejvyšší příjmy a zisky.
Past sklapla na začátku roku 2007. Jak dále uvádí Jan Stuchlík (2009), ceny nemovitostí v
Americe začaly výrazně padat, počet lidí, kteří nedokázali platit drahé rizikové hypotéky,
stoupal. Přesto banka pokračovala ve vydávání cenných papírů zajištěných hypotékami.
Jenže jejich hodnota prudce klesala a Lehman Brothers místo pohádkových zisků začala
vykazovat rekordní ztráty.
Další hřebík do rakve si banka zatloukla svou aktivitou na poli komerčních nemovitostí.
Ještě v polovině roku 2007 investovala do výstavby komerčních skladů 1,85 miliardy
dolarů. Kromě úvěrů v nově zřízené firmě měla ještě podíl osmdesát procent. Jenže sklady
jsou životně závislé na úspěchu maloobchodu, na který začala dopadat nastupující finanční
krize. Když pak Lehman Brothers potřebovala hotovost, nikdo od ní tyto úvěry a podíly
nechtěl koupit. Nebyl to přitom zdaleka jediný projekt. V polovině roku 2008 měla v
různých projektech vázáno skoro čtyřicet miliard dolarů. „Chovali se jako blázni. V
podstatě dali peníze komukoli, kdo si o ně řekl,“ popsal praxi Lehman Brothers pro stanici
CNBC nejmenovaný realitní agent.
Situace se stávla neudržitelnou a Richard Fuld se pokoušel nejprve účetními operacemi
převést špatná aktiva mimo samotnou banku. Tato operace by ale stejně znamenala pro
61
Lehman Brother obrovské ztráty a nepodařilo se ji realizovat. Jak shrnuje Jan Stuchlík
(2009), když všechny pokusy selhaly, obrátilo se vedení Lehman Brothers na stát. Chtělo
po centrální bance (FED), aby Lehman Brothers povolilo transformaci na komerční banku.
Tím by mohla získávat vklady klientů a zároveň by dosáhla na finanční pomoc, kterou
FED nabízel. Banka rovněž žádala FED, aby rozšířil okruh zástav, za které byl ochoten
bankám půjčovat. FED odmítl (přitom pár dnů po krachu Lehman Brothers FED vše, o co
banka žádala, povolil zbylým investičním gigantům Goldman Sachs a Morgan Stanley,
stěžoval si v říjnu 2008 v americkém Kongresu Richard Fuld). Místo státní pomoci svolala
vláda na víkend od 13. do 14. září do newyorského sídla FEDu šéfy největších amerických
bank. Zástupci vlády chtěli banky přesvědčit, aby vytvořily z vlastních peněz fond, který
špatná aktiva Lehman Brothers vykoupí a zdravou banku prodá. V době, kdy všem
zúčastněným už teklo finančně do bot, takový návrh neprošel. Zkrachovala také jednání o
převzetí Lehman Brothers bankou Bank of America. Naděje Fulda a dalších se upínaly k
britské bankovní trojce Barclays Capital. Ta byla ochotná Lehman Brothers koupit, ovšem
jen s podmínkou, že se americká vláda zaručí za špatná aktiva padlé banky. Tehdejší
ministr financí Henry Paulson byl proti. V neděli odpoledne proto zástupci státu doporučili
vedení Lehman Brothers, aby se začalo připravovat na bankrot. V pondělí dne 15. září
2008 ráno Lehman Brothers požádala o ochranu před věřiteli. Během hodiny spadly
akciové trhy tak, že z portfolií všech investorů smazaly více než 300 miliard dolarů. Za
celý den spadl index Dow Jones o 500 bodů. Z trhu tak zmizelo přes 700 miliard dolarů.
Úrokové sazby na mezibankovním trhu vystřelily vzhůru a trh s mezibankovními úvěry se
téměř zastavil. V tomto kómatu světové bankovnictví zůstalo ještě několik měsíců.
6.2 Role ratingových agentur ve finanční krizi
Následovalo především sčítání škod. Jak rekapituluje například Wikipedia (Světová
finanční krize v roce 2008), v důsledku americké hypoteční krize, zaznamenaly v září 2008
burzy po celém světě hluboký propad: pražská burza se už 10. září propadla na 26měsíční
minimum, newyorská burza 15. září zažila nejhlubší propad od 11. září 2001. Dne 25. září
zažily USA další největší bankrot ve svých dějinách – zhroutila se největší americká
spořitelna Washington Mutual. Na konci září krize postihla i Evropu – 29. září vláda Velké
Británie znárodnila hypoteční banku Bradford & Bingley, vlády zemí Beneluxu zachránily
finanční ústav Fortis, vláda Německa se zaručila za úvěr pro banku Hypo Real Estate a
62
vláda Islandu převzala kontrolu nad bankou Glitnir. O den později vlády Belgie a Francie
zachránily banku Dexia, vláda Irska vydala neomezenou záruku za vklady v bankách a za
dluhy finančních ústavů.
Jedním z klíčových faktorů, které způsobily finanční krizi, byla situace morálního hazardu
na finančních trzích. Jejím jádrem byl konjunkturální tlak na rozšiřování trhu hypoték
(především v USA, ale nejen tam) v letech předcházejících „krizovému“ roku 2008. Jak
uvádí Petr Zámečník ve svém článku Kořeny hypoteční a realitní krize: Nezodpovědnost
(2009) důsledkem optimismu a dostupných hypoték bylo více než zdvojnásobení cen domů
v největších amerických městech mezi lety 1998 a 2005. Udržet podíl na takto rostoucím
trhu ovšem znamenalo pro banky zajistit si dostatek likvidity. Jednou z možností bylo
„zabalení“ hypoték do strukturovaných produktů - derivátů a jejich prodej na sekundárním
trhu. V tomto okamžiku do hry vstupují ratingové agentury.
Úkolem ratingových agentur je, zjednodušeně řečeno, určit riziko produktů, u nichž
investoři sami nemají příliš možností jak do nich nahlédnout (Zámečník, 2009).
Renomované ratingové agentury jsou ale placeny institucemi, jejichž produkty
oceňují. A tak zabalené nekvalitní hypotéky oceňovaly vysokým ratingem, na základě
kterého je kupovali investoři na celém světě. Hypoteční banky získaly likviditu k
poskytování dalších hypoték a investoři vidinu možnosti podílet se na rostoucím
hypotečním trhu. Tato rychle rostoucí bublina ale musí dříve či později prasknout. Tak
se stalo i v tomto případě, jakmile došlo ke zvýšení úrokových sazeb, kdy nekvalitní
(sub-prime) hypotéky měly úrokové sazby i o 3 procentní body vyšší než kvalitní (prime)
hypotéky, lidé přestali ve větším měřítku splácet. Banky začaly realizovat zástavy a
nepříliš překvapivě jejich cena často nestačila na pokrytí dlužné částky.
Finanční expert Patrik Nacher (2009) pak komentuje roli ratingových agentur následujícím
způsobem: ratingové agentury ocení určité cenné papíry AAA, banky je pak nakoupí a
mají v portfoliu a ty samé ratingové agentury jim hrozí, že jim sníží rating, protože mají
právě tyto cenné papíry ve svém portfoliu. Zodpovědnost je zde nulová, moc obrovská,
svědomí žádné.
To se netýká jen cenných papírů a dalších finančních produktů, ale informace
ratingových agentur mohou významně hýbat celou ekonomikou země. Patrik Nacher
zde uvádí další příklad (2009): Analytici Goldman Sachs v lednu 2009 oznámili, že koruna
oslabí k euru až na 32 Kč/euro, což vzbudilo údiv, šok a samozřejmě významné oslabení
63
měny. Stačilo pár dnů a v únoru 2009 stejná společnost prohlásila, že ukončuje spekulace
na oslabování středoevropských měn. Česká koruna zase postupně posílila. Tento
ekvilibristický kousek jen ukazuje, nakolik kompetentní byl původní údaj. Jeho dopady na
českou ekonomiku se však dají vyčíslit ve stovkách milionů korun. Právě podobná
prohlášení vyvolávají nejistotu na trhu a v době finanční krize to má samozřejmě nedozírné
následky na vývoj akcií, hospodářství, měn a vůbec celé ekonomiky.
A netýká se to jen české ekonomiky – jak uvedl na konci roku 2009 například Český
rozhlas (Český rozhlas, 2009), dopady nesprávného ratingu nepocítila jen česká
ekonomika. Americké státy Ohio a Connecticut v současnosti žádají trest pro ratingové
agentury za jejich podíl na finanční krizi. Ohio na konci na konci roku 2009 už podalo na
nejvýznamnější z nich - Moody's, Standard&Poor's a Fitch – žalobu. Connecticut se k ní
hodlá podle státního zástupce Richarda Blumenthala brzy připojit. Další státy podobný
krok nyní plánují. Důvodem je podle agentury Bloomberg nesprávné ohodnocení rizik, na
jehož základě Ohio a další udělaly investiční rozhodnutí, která jim způsobila značné ztráty.
Podle manažera české pobočky Transparency International Davida Ondráčky se ratingové
agentury spoluodpovědnosti za ekonomickou krizi nemohou zbavit. "Trh je postaven na
tom, že někdo ohodnocuje rizika, dává hráčům na trhu informace. Pokud jsou informace
nesprávné, hráči jednají neracionálně. Bude to určitě dlouhá právní bitva, těžko říci, jak to
dopadne. Zásadní bude, že se má prokazovat, zda špatné ohodnocení rizik bylo záměrné.
Bude to hodně precedentní rozhodnutí," uvedl Ondráčka pro Český rozhlas (2009).
Ratingové agentury nejsou zcela jistě jediným viníkem finanční krize. Nicméně v tomto
segmentu jednoznačně existuje prostor pro zlepšení fungování agentur už proto, aby jejich
poškozená reputace byla znovu napravena. Podle analytika společnosti Colosseum Petra
Čermáka (Český rozhlas, 2009) zpráva o žalobě na Moody's, Standard and Poor's a Fitch
rozhodně ovlivnila důvěru trhu v tyto agentury. Čermák se domnívá, že je nutné provést
nejméně dvě zásadní změny: Za prvé zamezit konfliktu zájmů – kdy firma, která si
objednává rating, jej zároveň platí té agentuře, kterou si objednala. Za druhé by se měl
zprůhlednit způsob stanovení ratingu, aby si investoři mohli ověřit, na základě jakých
kritérií byl udělen a zda s ním souhlasí nebo ne. Měli by mít možnost si na něj udělat
názor.
I v tomto případě tak platí, že klíčovým aspektem pro správné fungování trhu je
důvěryhodnost výstupů ratingových agentur. Rating jako instituce poskytování
64
agregované důvěryhodné informace musí tak projít svou renesancí. Tyto návrhy se také
objevily ze strany většiny regulačních institucí v postižených zemích: tato opatření
identifikujeme a zhodnotíme v dalším textu spolu se shrnutím informační role ratingových
agentur na finančních trzích.
6.3 Informační role ratingových agentur na finančních trzích
Jak bylo podrobně uvedeno v předchozím textu, ratingové agentury hrají důležitou roli
v současné světové ekonomice, protože v globalizovaném prostředí poskytují
agregovanou informaci o reálném stavu (kvalitě) daného finančního instrumentu či
určité instituce/subjektu. Touto kvalifikovanou a agregovanou informací usnadňují
investorům i jiným subjektům rozhodování o investicích či dalších aktivitách a
přispívají tak k rozvoji celého trhu. Role těchto agentur ve finančních krizích let 2000-
2002 a zejména 2007-2009 jednoznačně ukázala, že důvěryhodnost ratingu může být do
budoucna zajištěna jen pokud se omezí střet zájmu a zvýší se transparentnost těchto
hodnocení.
Jak uvádí expert na finanční trhy Zdeněk Husták (2009), zpřísňování podmínek pro na
tvorbu a šíření informací na finančním trhu je takřka přirozenou součástí akčních plánů,
které reagují na určitou krizovou situaci. V rámci odpovědi na současnou finanční krizi je
regulace informací zpracovávaných a šířených ratingovými agenturami jednou z oblastí, na
kterou se zaměřují všechny vyspělé země, Evropskou unii nevyjímaje, jak se zmíníme
dále. Zdeněk Husták vymezuje roli ratingových agentur na trzích následujícím
způsobem (Husták, 2009):
Činnost ratingových agentur si můžeme přiblížit jako sběr informací o konkrétním
emitentovi finančního nástroje, o situaci v daném hospodářském sektoru a celkové
makroekonomické situaci. Na základě analýzy a vyhodnocení těchto informací je
vypracováno standardizované hodnocení (rating), které vyjadřuje pravděpodobnost, s
jakou bude emitent schopen splnit své finanční závazky. Toto hodnocení je výsledkem
použití určité standardizované metodologie, které je specifickým know-how každé
ratingové agentury.
65
Ratingové hodnocení má strukturovanou povahu – podle kvality emitenta finančního
nástroje je rating členěn do příslušných stupňů, které odpovídají očekávání ratingové
agentury ohledně pravděpodobnosti s jakou bude emitent schopen splnit své finanční
závazky. Jak dále uvádí Husták (2009), rating tak představuje určitou indikaci o kvalitě
emitenta a příslušného finančního nástroje a o riziku, které je s investicí do takového
finančního nástroje spojeno. Konkrétní hodnota ratingu je tedy důležitou informaci pro
rozhodování potenciálních investorů o tom, jaké riziko příslušná investice představuje, zda
příslušný finanční nástroj zakoupí či nikoliv, a jakou cenu jsou ochotni zaplatit. Obecně
lze říci, že pro investory jsou obecně atraktivnější finanční nástroje, které mají
rating, neboť investoři o nich mají více informací a určitou referenční základnu pro
svá investiční rozhodnutí. Pokud je však rating zkreslený, může to pak výrazně ovlivnit
celý finanční trh. Vystavuje-li se ratingová agentura střetu zájmů a jí hodnocený subjekt je
zároveň jejím klientem, od něhož získává významné finanční prostředky v rámci zakázky,
je sklon ratingové agentury ke zkreslení ratingu (a neohrožení svého významného klienta)
samozřejmě vyšší. Právě omezení střetu zájmů je jedním z hlavních témat opatření
zpřísňujících regulaci ratingových agentur v návaznosti na finanční krizi.
6.4 Nová opatření EU v oblasti ratingových agentur
Jak bylo již naznačeno, poněkud problematická role ratingvých agentur ve finanční krizi
vyvolala reakci mnoha regulačních institucí směrem ke zpřísnění podmínek podnikání
těchto agentur. Jednu z nejrychlejších reakcí v tomto případě měla Evropská unie, která již
na sklonku roku 2008 připravila návrh zpřísňujících opatření, který se v průběhu roku
transformoval do nového nařízení, jež bylo také schváleno.
Jak uvádí například tiskové prohlášení Evropského parlamentu (EP) po hlasování o těchto
opatřeních v dubnu 2009 (Evropský parlament, 2009), přijaté nařízení stanoví povinnosti
pro všechny ratingové agentury, které chtějí provozovat svou činnost v EU. Ukládá jim
povinnost řádně se registrovat a plnit soubor konkrétních pravidel. Ustanovení nařízení
mají posílit transparentnost, nezávislost a řádnou správu ratingových agentur, a posílit tak
důvěryhodnost ratingů a tím i důvěru spotřebitelů. Těchto cílů lze podle EP dosáhnout
následujícím způsobem:
vyloučením rizika střetu zájmů;
66
posílením transparentnosti díky zavedení povinnosti zveřejňování;
zajištěním účinné registrace a kontrolního rámce na evropské úrovni;
zlepšením kvality metodologie výpočtu ratingů.
Opatření, která zavádí toto nařízení, si v dalším textu dále konkretizujeme v návaznosti na
zmíněné prohlášení EP (Evropský parlament, 2009):
Vyloučení rizika střetu zájmů
Jedním z hlavních cílů nařízení je zabránit existujícím nebo potenciálním střetům zájmů
mezi agenturami, které vydávají ratingy, a hodnocenými organizacemi. Dlouhodobý
vztah se stejnou hodnocenou společností může narušit nezávislost analytiků, kteří
vydávají ratingy.
Poslanci se proto domnívají, že analytici ratingových agentur, kteří jsou v přímém
kontaktu s hodnoceným subjektem, by měli podléhat rotačnímu mechanismu. S cílem
zabránit negativnímu vlivu na výkon ratingových agentur, by se měla podle EP rotace
týkat spíše jednotlivců než celých týmů.
Silnější evropský rozměr a posílení transparentnosti díky zavedení povinnosti
zveřejňování
Poslanci se dohodli s Radou na tom, že se Evropský výbor regulátorů trhů s cennými
papíry (CESR) stane jediným registračním orgánem evropských ratingových agentur.
Tento výbor bude odpovědný za registraci ratingových agentur a stane se centrálním
subjektem pro příjem žádostí o registraci. Po přijetí žádosti uvědomí výbor příslušný
členský stát. Vnitrostátní orgány přijmou rozhodnutí o registraci ratingové agentury a o
jejím souladu s platnými pravidly. V případě, že určitá agentura tato pravidla poruší,
budou mít pravomoc odejmout jí registraci. Evropský výbor složený ze zástupců 27
vnitrostátních orgánů bude v neposlední řadě odpovědný také za koordinaci činnosti
vnitrostátních orgánů a bude poskytovat platformu pro výměnu informací týkajících se
dohledu.
Režim schvalování pro ratingy z mimoevropských agentur
67
Dalším klíčovým bodem je využívání mimoevropských ratingů evropskými investory. Je
žádoucí, aby tyto ratingy mohly být využívány za podmínky, že splňují požadavky, které
jsou stejně přísné jako požadavky pro evropské ratingy. Parlament kromě toho podporuje
myšlenku, že mimoevropské ratingy by měly být schvalovány evropskou agenturou. Tato
agentura bude odpovědná za kontrolu toho, zda mimoevropské ratingové agentury
splňují stanovené požadavky. Pro malé mimoevropské agentury, které nejsou zastoupené
na evropském trhu, bude zaveden systém certifikace. Komise připraví a bude pravidelně
aktualizovat seznam mimoevropských právních předpisů, které jsou shodné s evropskou
legislativou.
Zveřejňování metodologie pro výpočet ratingu
Podle nového nařízení bude každá ratingová agentura povinna zveřejňovat metodologii,
kterou použila pro výpočet svých ratingů. Agentury budou muset také zajistit, že
vydávané ratingy zohledňují všechny dostupné informace. Budou povinny přijmout
všechna nezbytná opatření k zajištění toho, že všechny použité informace jsou dostatečně
kvalitní a pocházejí z důvěryhodných zdrojů.
Tato opatření adresují určitě oba zmíněné problémy spojené s rolí ratingových agentur ve
finanční krizi: střety zájmů a nedostatek transparentnosti. Někteří experti se však obávají,
že nová regulace je příliš přísná a že instituce EU šly dál než bylo potřeba. Zejména bývá
některými experty kritizována rostoucí moc evropských regulačních orgánů (CESR) a
pokračující snaha o centralizaci dohledu nad finančními trhy v EU obecně.
Nicméně, jak shrnuje také Zdeněk Husták (2009), zmíněné evropské nařízení
o ratingových agenturách, by mělo přinést investorům podstatně více informací
o ratingových hodnoceních a o činnosti ratingových agentur. Nově stanovené požadavky
na adekvátní procesy tvorby ratingu, aktualizaci ratingových metodologií a promptní
přehodnocení ratingů v případě nových zásadních informací o emitentovi mohou přinést
zvýšení kvality ratingů a jejich vypovídací schopnosti. Do jisté míry je otevřenou otázkou,
jak se k evropské regulaci postaví ostatní země mimo EU jako např. Spojené státy a
Japonsko a ratingové agentury působící v těchto zemích. Jak zmiňuje dále Zdeněk Husták
(2009), otázkami regulace ratingových agentur se v současnosti intenzivně zaobírá fórum
zemí G20. Akční plán G20 již předpokládá, že všechny členské země tohoto seskupení
zavedou adekvátní registraci a dohled na činností ratingových agentur. Lze tak
68
předpokládat, že postupně dojde k vytvoření globálního regulačního standardu pro
ratingové agentury.
6.5 Budoucí trendy na finančních trzích
Na závěr tématu týkajícího se ekonomie informací a zejména pak informačních asymetrií
bude vhodné si naznačit, kam se bude s velkou pravděpodobností ubírat sektor, v němž
jsou dopady informačních asymetrií nejvíce ekonomicky pociťovány – sektor finančního
trhu. A to mimo jiné také z toho důvodu, že na finančním trhu jsou stále více patrny vlivy
rozvoje informačních technologií, což může mít také hlubší ekonomické implikace.
Analytická instituce Economist Intelligence Unit ve spolupráci s firmou SAP zpracovala
v roce 2005 studii nazvanou Finanční služby v roce 2010 (k nalezení na adrese
http://www.eiu.com/site_info.asp?info_name=eiu_SAP_business2010), která nastiňuje
hlavní předpokládané trendy v oblasti finančních služeb. Česky vyšel výběr
nejvýznamnějších závěrů zprávy v článku pod stejným názvem na serveru FinWeb.cz
(2005). Zajímavé je, že většina hlavních předpokladů budoucího vývoje směřuje právě
ke změně role ICT a k také ke změně způsobu využívání informací (FinWeb, 2005):
Charakteristické rysy odvětví finančních služeb v roce 2010
Adaptabilita
Velká část respondentů vidí jako největší výzvu (s cílem, aby byly jejich firmy dlouhodobě
úspěšné) schopnost adaptovat se na měnící se podmínky. To se týká zvláště bank, protože
moderní technologie velmi levně umožňují nebankovním firmám vstupovat na jednotlivé
produktové trhy bankovních služeb a bankám tak úspěšně konkurovat.
"Fundamentální ekonomie bankovnictví se mění," říká k tomu David Llevellyn, profesor
peněžnictví a bankovnictví na univerzitě v Loughborough ve Velké Británii. Banky budou
stále více tlačeny od modelu prodeje vlastních produktů k makléřskému způsobu obchodu,
s nabídkou širokého spektra produktů od externích dodavatelů.
Využívání informací
Výzkum ukázal důležitost přesných, včasných a vhodných informací. Mimo jiné na tom
závisí retence klientů. Banky a pojišťovny mají obrovské množství informací, zejména
banky, které vedou klientům běžné účty. To nabízí velké příležitosti pro prodej produktů a
služeb – a dotázaní manažeři potvrzují, že se chtějí zaměřit na informační technologie,
69
které jim pomohou lépe využít těchto informací a že budou chtít analyzovat chování klientů
v oblasti peněžních výdajů a jejich celkové potřeby. Lepší a operativnější informace budou
požadovat také regulátoři a akcionáři, v případě regulátorů to souvisí rovněž s procesem
Basel II.
Využívání technologií
Respondenti předpokládají, že technologie budou klíčovým spoluhráčem při utváření
nového podnikatelského prostředí v oblasti finančních služeb. Technologie podle jejich
názoru budou mít větší vliv než jakýkoli jiný faktor. Většina respondentů rovněž věří, že
technologie budou stát v centru jejich schopností adaptovat se na nové podmínky
podnikání a že se IT stanou zdrojem konkurenčních výhod pro jejich firmy.
Stačí se podle nich podívat na rostoucí počet poskytovatelů internetového bankovnictví. IT
bude důležité při zlepšování porozumění potřebám klientů a při predikcích chování klientů.
IT mohou pomoci vytvořit nové služby a nové kanály pro jejich dodávku klientům. IT však
musí firmám umožňovat naplňovat jejich strategii, nikoli být jejím tvůrcem.
Adaptibilita a rychlost budou v tomto prostředí velmi důležité, jak vyplývá z odpovědí
respondentů. Plná třetina z nich tento atribut dala na první místo (ohodnotila jedničkou),
zatímco 70 % respondentů tento atribut dalo mezi tři nejdůležitější.
Mimo tyto hlavní trendy (zpracované na základě výzkumu mínění mezi manažery předních
finančních institucí) shrnuje zpráva také implikace pro oblast vztahů s klienty finančních
institucí, ať již bank, pojišťoven či investičních společností (FinWeb, 2005):
Jak budou napomáhat informační technologie zlepšovat oblast vztahů se zákazníky?
Částečně tím způsobem, že budou pomáhat zlepšovat schopnosti firem porozumět klientům
a předvídat jejich chování.
Až 45 % respondentů také řeklo, že jejich primární inovační výzvou v příštích pěti letech
bude "identifikace změn v chování a potřebách klientů".
Zdaleka nejdůležitější novou skupinou technologií pro finanční sektor bude podle
respondentů v příštích pěti letech řízení dat a analytické programy, které budou
napomáhat sledovat kvalitu úvěrů, ale také identifikovat nové obchodní příležitosti u
retailových klientů.
"Z běžných účtů lze vyčíst opravdu mnoho o jednotlivých klientech," říká Billy Glennon,
ředitel Vision Consulting. Banky se místo prodeje pouze vlastních produktů budou snažit
70
spíše kontrolovat vztahy k zákazníkům a prodávat jim širokou paletu produktů všech
poskytovatelů a tvořit takto výnosy z poplatků a provizí. Banky začnou nabízet zcela nové
typy produktů.
Nabízí se paralela se systémy typu AdWords společnosti Google (a jinými podobnými),
které by mohly automaticky zpracovávat informace o klientovi (frekvenci, objemy, typy
transakcí apod.) a podle toho přiřazovaly např. na výpisy z účtu různé relevantní
(reklamní) informace, podobně jako AdWords přidává kontextovou reklamu podle obsahu
článků na zpravodajských serverech případně podle obsahu emailu v uživatelově schránce
(což byla hlavní idea, která stála za zřízením emailové služby Googlu nazvané Gmail).
Pokud by třeba systém zjistil, že uživatel často vybírá hotovost z bankomatů, byla by
reklama směrována k přesvědčování klienta, aby více platil kartou přímo v obchodech;
pokud by měl dlouhodobě vysoký zůstatek na běžném účtu, objevovala by se mu
informace, že je mnohem výhodnější vložit tyto peníze do některého z investičních fondů
nebo do jiného spořícího produktu banky. Již v dnešní době některé banky nabízejí
pravidelně svým klientům možnost vzít si okamžitě spotřební úvěr ve výši, kterou banka
nastavuje podle průměrného zůstatku na bankovním účtu klienta či na jeho termínovaných
vkladech. Myslím, že otázkou blízké budoucnosti bude, zda takové automatizované
zpracovávání informací o účtu klienta není nepřípustným zásahem do klientova soukromí a
jestli nemůže potenciálně vést k porušení bankovního tajemství – podobně jako se do jisté
míry analogická diskuse rozhořela kolem záměru Googlu analyzovat obsah emailů
uživatelů zmiňované služby Gmail. V každém případě se i zde otevírá další pole pro hlubší
studium v rámci informační ekonomiky.
71
7 ZÁVĚR
Hlavním motivem vytvoření tohoto textu bylo identifikovat a zhodnotit dopady rozvoje
internetu na ekonomické prostředí a prozkoumat roli informace v ekonomických procesech
v současné světové ekonomice. Závěrem můžeme říci, že nové technologie a zejména
masové rozšíření internetu sice nemění základní ekonomické zákony, ale přináší mnohé
nové aplikace standardních ekonomických mechanismů a jejich podrobné prozkoumání a
popsání může výrazně napomoci rozvoji nových obchodních modelů a vyváženému
rozvoji světové ekonomiky jako takové. Tedy detailnější prozkoumání této oblasti je
v každém případě možno doporučit, zejména v českém jazyce, kde podrobnější odborná
literatura v této oblasti chybí.
Jak bylo zmíněno již v úvodu, cílem publikace nebylo popsat podrobně všechny aktuální
obchodní modely, které přináší internet a rozvoj ICT do světové ekonomiky. Záměrem
bylo identifikovat a vystihnout hlavní principy, kterými nějakým způsobem rozvoj nových
technologií ovlivňuje ekonomické prostředí – tedy principy a mechanismy s dlouhodobější
platností. Internet každý den přináší nové a nové služby a nové technologie, které jsou
velmi různorodé, avšak některá pravidla pro podnikání na internetu s obecnější platností
můžeme identifikovat.
Zvláštní charakteristikou informační ekonomiky je dále skutečnost, že se jedná o síťové
prostředí. V ekonomickém kontextu to znamená, že úspěšný podnikatelský model může
využívat síťových efektů a pozitivní zpětné vazby. Klíčovým faktorem je zde schopnost
stanovit vhodnou strategii pro stanovování standardů pro své digitální produkty.
Stanovování formátů vede v některých případech k válkám standardů a získání kritického
množství uživatelů může vést k ovládnutí trhu. To je možno demonstrovat na příkladu
softwarových produktů společnosti Microsoft či třeba do jisté míry v případě konkurenční
společnosti Apple a prodeje hudebních souborů.
Pro správné uchopení dění ve světové ekonomice je významné dále analyzovat roli
informací v ekonomických procesech. Oblast ekonomie informací může pomoci vysvětlit
také velké finanční krize posledních let, kde můžeme identifikovat zejména různé případy
tzv. morálního hazardu, tedy situace informační asymetrie, resp. jejího zneužití. Situace
morálního hazardu či jiného zkreslení informací byla mezi příčinami vzniku Velké
hospodářské krize 30. let 20. století, prasknutí bubliny tzv. dotcomů v roce 2000 i u
72
současné finanční a hospodářské krize, jež započala v roce 2007. V té souvislosti je vhodné
také analyzovat roli ratingových agentur, které jsou institucionalizovanými poskytovateli
důvěryhodných informací na (finančních) trzích. V této souvislosti se znovu dostává do
popředí důvěryhodnost poskytovaných informací – existuje-li důvod pro
znedůvěryhodnění výstupů ratigových agentur, nabourává to v důsledku celý trh.
Eliminace ohrožení důvěry ve výstupy ratingových agentur je jednou z oblastí opatření
zaváděných v současnosti Evropskou komisí i regulačními orgány dalších významných
zemí a regionálních uskupení.
Evropa je historicky oblastí, která po mnoho desítek let udávala tempo technologického
i sociálního rozvoje světa. Na počátu 21. století už její pozice není tak jednoznačná
a v konkurenci dalších rychle se rozvíjejících zemí světa musí Evropská unie vyvíjet nové
strategie, jak udržet konkurenceschopnost a zároveň sociální standardy. Představitelé
Evropské unie si to uvědomují a takové strategie jsou průběžně projednávány a
schvalovány. Nicméně tyto politiky nejsou vždy efektivní, trpí vysokou byrokracií a ne
vždy správným zacílením. Podobná situace může být identifikována také na úrovni Čeké
republiky, kde existují mnohé pozitivní iniciativy pro rozvoj informační společnosti, resp.
informační ekonomiky. Právě z těchto důvodů je potřeba zkoumat principy informační
ekonomiky, aby existoval základ pro vhodné efektivní nastavení politik a strategií na
úrovni EU i České republiky. Historická zkušenost, vysoká vzdělanost, kulturní
různorodost a demokratická tradice Evropské unie vytváří jedinečný potenciál, který
z Evropy může i nadále činit klíčového hráče světové ekonomiky v informačním věku.
73
Použitá literatura
• AKERLOF, Georg A. 1970. The Market for 'Lemons': Quality Uncertainty and the Market
Mechanism. Quarterly Journal of Economics. 1970, vol. 84, issue 3, s. 488-500.
• AKERLOF, Georg A., YELLEN J. L. 1985a. A Near Rational Model of the Business Cycle,
with Wage and Price Inertia. Quarterly Journal of Economics. No 100. Supplement 1985.
• AKERLOF, Georg A, YELLEN J. L. 1985b. Can Small Deviations from Rationality Make
Significant Differences to Economic Equilibria. The American Economic Review. September
1985.
• ANDERSON, Chris. 2004. The Long Tail, In Wired [online]: Issue 12.10. Oct 2004, Dostupný
na WWW: <http://www.wired.com/wired/archive/12.10/tail.html>.
• Apache HTTP Server. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA) :
Wikimedia Foundation, last revision: 12 April 2009 05:43 UTC [cit. 2009-04-14]. Dostupné na
World Wide Web: <http://en.wikipedia.org/wiki/Apache_HTTP_Server>.
• BAILY Martin N., LAWRENCE Robert. 2001. Do We Have A New E-Conomy?. NBER
Working Paper. Cambridge (Massachusetts): National Bureau of Economic Research. 2001.
• BAUMAN, Zygmunt. 2002. Tekutá modernita. Praha : Mladá Fronta. 2002.
• BAUMAN, Zygmunt. 2008. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha : Academia. 2008.
ISBN 978-80-200-1656-0.
• BENSON, B. 1989. The spontaneous evolution of commercial law, Southern Economics J. 55.
January 1989. pp. 644–661.
• BERÁNEK, Jan. 2010. Microsoft a Apple rozjíždějí souboj o elektronické čtečky.
Hospodářské noviny. Praha : Economia. 8. ledna 2010
• BLAŽEK, Petr. 2005a. S počítačem k světlým zítřkům. Ekonom. 15. 9. 2005, s. 38-41.
• BLAŽEK, Petr. 2005b. Bérová : důvod je, že není důvod. Ekonom. 15. 9. 2005, s. 40.
• BRYNJOLFSSON, Erik; KAHIN, Brian. 2000. Understanding the Digital Economy.
Massachusetts Institute of Technology. Cambridge, MA, United States : MIT Press. 2000.
• BRYNJOLFSSON, Erik. HITT, Lorin. 2003. Beyond Computation: Information Technology,
Organizational Transformation and Business Performance. In Journal of Economic
Perspectives. Fall 2003. Vol. 14, No. 4, pp. 23-48.
• BRYNJOLFSSON, Erik, SMITH Michael D., YU Hu. 2003. Consumer Surplus in the Digital
Economy: Estimating the Value of Increased Product Variety at Online Booksellers. In
Management Science, Fall 2003, Vol. 49, No. 11, pp. 1580–1596.
• BULKLEY, Nathaniel; VAN ALSTYNE, Marshall. 2004. Why Information Should Influence
Productivity. MIT Center for eBusiness : Working Papers [online]. March 2004, Paper 202 [cit.
74
2008-12-12]. Dostupné na World Wide Web: <
http://ebusiness.mit.edu/research/papers/202_vanAlstyne_Productivity.pdf>.
• CASTELLS, Manuel. 1993. The Informational Economy and the New International Divison of
Labor, In: Carnoy M., Castells M., Cohen S., Cardoso F.H.: The New Global Economy in the
Information Age. Reflections on our changing world. The Pennsylvania State University Press.
1993. pp. 15-43.
• CASTELLS, Manuel. 2001. The Power of Identity. (The Information Age: Economy, Society
and Culture. Volume II). Oxford : Blackwell Publisher. 2001.
• Concurrent Versions System. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA,
USA) : Wikimedia Foundation, last revision: 13 April 2009 21:23 UTC [cit. 2009-04-14].
Dostupné na World Wide Web: <http://en.wikipedia.org/wiki/Concurrent_Versions_System>.
• Česko. 2004. Usnesení Vlády ČR č. 265 ze dne 24. března 2004. In Státní informační a
komunikační politika : e-Česko 2006. 35 s. Dostupná také na World Wide Web:
<http://www.micr.cz/files/275/SIKP_def.pdf>.
• Český rozhlas. 2009. Největší ratingové agentury čelí žalobám států Ohio a Connecticut
(Roman Chlupatý, Alena Adámková). Český rozhlas. Relace vysílaná dne 26. 11. 2009 v
11.24. Dostupná také na World Wide Web: <http://www.rozhlas.cz>
• DRUCKER, Peter. 2000. Výzvy managementu pro 21. století. Praha : Management Press, 2000.
• ECONOMIDES, Nicholas. 1996. The Economics of Network. International Journal of
Industrial Organization, October 1996, Vol. 16, no. 4, pp. 673-699.
• ECONOMIDES, Nicholas. 2003. Competition Policy in Network Industries: An Introduction.
June 2003, New York : NYU, Center for Law and Business Research Paper No. 03-10.
• The Economist. 1999. The Net Imperative. Survey: Business and the Internet, The Economist.
London. June 24th, 1999. pp. S1-S40.
• The Economist. 2004a. The Perfect Market. A survey of e-commerce, The Economist. London.
May 13th, 2004, pp. S1-S40.
• The Economist. 2010a. Hollywood and the internet. Coming soon. The Economist. London.
January 7, 2010. No. 8663.
• The Economist. 2010b. Steve Jobs and the tablet of hope. Apple unveils the iPad. The
Economist. London. January 30, 2010. No. 8667. pp. 69-70.
• Ekonom. 2010. Google vysílá své vojsko. Největší světová značka se vymyká moci globálního
establishmentu. Ekonom. Praha. č. 4, 25. ledna 2010. s. 3.; s. 30.
• Evropská komise. 1994. Bangemannova zpráva: Europe and the global information society.
Brusel : Evropská komise. 1994.
• Evropská komise. 2000a. Lisabonská strategie, Závěry předsednictví Evropské rady v Lisabonu
23.-24. března 2000, Brusel : Evropská komise. No. 100/1/00.
75
• Evropská komise. 2000b. eEurope, An Information Society For All. Brusel : Evropská komise.
24. března 2000.
• Evropská komise. 2004. Zpráva Kokovy expertní skupiny – „Čelíme výzvě – Lisabonská
strategie pro růst a pracovní místa“ (Facing the Challenge – Lisbon Strategy for Growth and
Jobs). Brusel : Evropská komise. Listopad 2004.
• Evropský parlament. 2009. Přísná pravidla na posílení transparentnosti evropských
ratingových agentur, tisková zpráva po hlasování dne 23. dubna 2009 [online] Evropský
parlament. [cit. 2010-02-02]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?language=CS&type=IM-
PRESS&reference=20090422IPR54187>
• FARGHALI, Hany. 2005. eBay, největší bleší trh světa. Hospodářské noviny. Praha :
Economia. 2. září 2005.
• File:Unix history-simple.svg. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA,
USA) : Wikimedia Foundation, 8 July 2008 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide Web:
<http://en.wikipedia.org/wiki/File:Unix_history-simple.svg>.
• FinWeb. 2005. Finanční služby v roce 2010. Finweb.cz [online] 13. prosinec 2005 [cit. 2006-
02-02] Dostupné na World Wide Web: <http://finweb.ihned.cz/1-10089450-17378560-
P00000_d-89>
• Free Software Foundation. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA,
USA) : Wikimedia Foundation, last revision: 27 March 2009 20:03 UTC [cit. 2009-04-14].
Dostupné na World Wide Web: <http://en.wikipedia.org/wiki/Free_Software_Foundation>.
• GAMANOV, Roman. 2008. Web 2.0: Definice. blog.mojestudio.cz [online]. 9. červenec, 2008
[cit. 2009-04-14]. Dostupný na World Wide Web: <http://blog.mojestudio.cz/web-20-
definice.html>.
• GIDDENS, Anthony. 1998. Důsledky modernity. Praha : SLON. 1998.
• GILLMOR, Dan. 2004. Naysayers are wrong: Google IPO was a success. Mercury News
[online] 20. 8. 2004 [cit. 2005-05-12]. Dostupný na World Wide Web:
<http://www.siliconvalley.com/mld/siliconvalley/9449507.html>
• GREIF, A. 1993. Contract enforceability and economic institutions in early trade: The
Maghribi Traders’ Coalition. In American Economics Rev. 83, June 1993, pp. 525–548.
• HAYEK, F.A. von. 1945. Use of Knowledge in Society. American Economic Review,
September 1945.
• HAYEK, F.A. von. 1948. Individualism and Economic Order. Chicago, IL : Chicago
University Press. 1948.
• HAYEK, F. A. von. 1993. Využívání informací ve společnosti. In: Ježek, T. (ed.): Liberální
ekonomie. Kořeny euroamerické civilizace. Praha : Prostor. 1993. str. 161–177.
76
• HAYES, R.M. 1997. Economics of information. In: Feather, J. - Sturges, P. International
encyclopedia of information and library science. London : New York, Routledge 1997, s. 116-
129.
• HLAVENKA, Jiří. 2000. Co znamená nová ekonomika pro Václava Klause. Zive.cz [online].
23. srpen 2000. [cit. 2005-04-04].
• HUSTÁK, Zdeněk. 2009. Komentář k připravovanému nařízení o ratingových agenturách.
Bankovnipoplatky.com. [online] 30.3.2009 [cit. 2009-12-12]. Dostupné na WWW:
<http://www.bankovnipoplatky.com> Text vychází z článku uveřejněného v Obchodně právní
revue č. 3/2009.
• iDnes.cz. 2005. Třetina Čechů neumí s počítačem, zjistil průzkum. iDnes.cz [online]. 25.8.2005
[cit. 2005-09-24]. Dostupné na World Wide Web:
<http://ekonomika.idnes.cz/ekonomika.asp?r=ekonomika&c=A050825_144808_ekonomika_v
en>.
• iDnes.cz. 2010. Strategie 2020: EU se snaží přebít neúspěch Lisabonské strategie. iDnes.cz
[online]. 5.3.2010 [cit. 2010-03-20]. Dostupné na World Wide Web:
<http://zahranicni.ihned.cz/c1-40913610-strategie-2020-eu-se-snazi-prebit-neuspech-
lisabonske-strategie>.
• JANSA, Václav; OČKO, Petr; SKOLKOVÁ, Linda. 2009a. Vyplatí se svobodný software v
knihovnictví? In INFOS 2009 : Zborník z 35. medzinárodného informatického sympózia, 27. –
30. apríl 2009, Stará Lesná – Vysoké Tatry [online]. Bratislava : Spolok slovenských
knihovníkov, 2009 [cit. 2009-09-09], s. 61-72. Dostupné na WWW:
<http://www.infolib.sk/index/open_file.php?file=INFOS2009/infos2009_zbornik_update.pdf>.
Poster dostupný na WWW: <http://www.skolkova.net/posters/infos2009.pdf>. ISBN 978-80-
969674-3-8.
• JANSA, Václav; OČKO, Petr; SKOLKOVÁ, Linda. 2009b. Knihovní software Evergreen
a české prostředí. In Sborník prezentací a příspěvků z konference IKI 2009 – Informace,
konkurenceschopnost, inovace [online]. [cit. 2009-03-11]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.cisvts.cz/UserFiles/File/iki2009/Jansa.pps>,
<http://www.cisvts.cz/UserFiles/File/iki2009/Jansa.ppt> nebo
<http://www.cisvts.cz/UserFiles/File/iki2009/Jansa.pdf>. ISSN 1803-6090.
• JANSA, Václav; OČKO, Petr; SKOLKOVÁ, Linda. 2009c. Spolupráce jako základní princip
vývoje svobodného softwaru. In Knihovny současnosti 2009 : sborník ze 17. konference,
konané ve dnech 23.-25. června 2009 v Seči u Chrudimi. Brno : Sdružení knihoven ČR, s. 69-
85. Dostupné také na World Wide Web: <http://www.sdruk.cz/sec/2009/sbornik/2009-3-
069.pdf> (plný text) a <http://www.sdruk.cz/sec/2009/b3/jansa_ocko_skolkova_
spoluprace_vyvoj_svobodneho_softwaru.pdf> (prezentace). ISBN 978-80-86249-54-4.
• JEONG, D.Y. 1990. The nature of the informarion sector in the information society: an
economic and societal perspective. In: Special Libraries, Vol. 81, Summer 1990, s. 230-235.
77
• JEŽEK, Tomáš (ed.). 1993. Liberální ekonomie. Kořeny euroamerické civilizace. Praha :
Prostor. 1993.
• JONÁŠ, Jiří. 2001. Nobelova cena za ekonomii pro rok 2001. [online]. Washington, 2001 [cit.
2008-12-12]. Dostupné na World Wide Web: <http://www.freewebs.com/jjonas/> .
• KAUFFMANN Robert J., LEE Dongwon. 2004. Should We Expect Less Price Rigidity in the
Digital Economy?. University of Minnesota : MISRC Working Paper. 2004.
• KLAUS, Václav. 2000. Informační technologie nemění ekonomický mechanismus.
Hospodářské noviny. Praha : Economia. 4. srpna 2000.
• KLAUS, Václav. 2001. Mění ICT politiku a společnost?. Text přednášky na veletrhu INVEX.
Brno. [online]. 15.10.2001. [cit. 2008-05-10]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.klaus.cz>
• KLEIN, D., ed. 1997. Reputation: Studies in the Voluntary Elicitation of Good Conduct. Ann
Arbor : University of Michigan Press, 1997.
• KLEMPERER, Paul. 2004. Auctions: Theory and Praktice. Princeton University Press, 2004.
• KONEČNÝ, Bronislav; SOJKA, Milan. 1996. Malá encyklopedie moderní ekonomie. Praha :
Libri. 1996. 270 s. ISBN 80-85983-05-2.
• KOPTA, Martin. 2002. Napster už není, co býval. LUPA [online]. 5. 2. 2002. [cit. 2009-04-14].
Dostupný na World Wide Web: <http://www.lupa.cz/clanky/napster-uz-neni-co-byval/>.
• LESSIG, Lawrence. 2004. Free culture : how big media uses technology and the law to lock
down culture and control creativity. New York : Penguin Press, 2004. xvi, 345 s. Dostupné
také na World Wide Web: <http://www.free-culture.cc/freeculture.pdf> (anglická verze) nebo
<http://wiki.root.cz/Main/FreeCulture> (český překlad). ISBN 1-59420-006-8 (anglická tištěná
verze).
• LIEBOWITZ, S.; MARGOLIS, E. 1998. Network Externalities (Effects). In: The New
Palgraves Dictionary of Economics and the Law. MacMillan, 1998, Vol. 2, pp. 671-675
• LIEBOWITZ, S. 2002. Re-thinking the Networked Economy: The Real Forces that Drive the
Digital Marketplace, Amacom Press, 2002.
• Linux. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA) : Wikimedia
Foundation, last revision: 14 April 2009 06:38 UTC [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World
Wide Web: <http://en.wikipedia.org/wiki/Linux>.
• LUCKING-REILEY David. 2000. Vickrey Auctions in Practice: From Nineteenth Century
Philately to Twenty-first Century E-commerce. Journal of Economic Perspectives, Issue 3,
Vol. 14, 2000, pp. 183-192.
• MACHLUP, Fritz. 1962. The production and distribution of knowledge in the United States.
Princeton : Princeton Univ. Press 1962. 416 s.
78
• MACMANUS, Richard. 2004. Tim O'Reilly Interview, Part 1: Web 2.0. ReadWriteWeb
[online]. November 15, 2004 12:21 PM [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.readwriteweb.com/archives/tim_oreilly_int.php>.
• MANLEY, Martyn. 2008. Media Wants to Be Digital, Downloadable, and Free. Martyn
Manley [online]. April 4, 2008. [cit. 2010-01-25]. Dostupné na World Wide Web:
<http://martinmanley.typepad.com/jam_side_down/2008/04/media-wants-to.html#more>
• MILGROM, P., Roberts J. 1982. Predation, reputation and entry deterrence. In Journal of
Economic Tudory, 27(2), pp. 280–312.
• MUSÍLEK, Petr. 2004. Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech. VŠE Praha.
[online] prosinec 2004 [cit. 2006-01-04]. Dostupný z WWW:
<http://nb.vse.cz/kbp/TEXT/Grant_krize_1a.pdf>.
• NACHER, Patrik. 2009. Ratingové agentury – spoluviník, co dál kibicuje.
Bankovnipoplatky.com. [online] 30. března 2009 [cit. 2010-02-02]. Dostupné na WWW:
<www.bankovnipoplatky.com/ratingove-agentury--spoluvinik-co-dal-kibicuje-7730.html>
• NASDAQ [online]. New York : The NASDAQ Stock Market [cit. 2008-12-11]. Webý portál
burzy technologických akcií NASDAQ. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.nasdaq.com>
• NOSKA, Martin. 2008. Studie: Jak postupovat při zmenšování digitální propasti.
Computerworld, 15. prosinec 2008.
• NOVELL Praha [online]. Praha : Novell, 2008 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide
Web: <http://www.novell.cz/>.
• OČKO, Petr. 2004. Evropská identita v informační společnosti. In: Acta Oeconomica
Pragensia, Praha : Vysoká škola ekonomická. č. 2/2004. s. 45-65. Dostupný také na World
Wide Web: <http://www.vse.cz/aop/pdf/256.pdf>
• OČKO, Petr. 2005a. Vymezení a aktuální problémy informační ekonomiky, In Politická
ekonomie. Praha : Oeconomica (VŠE). č. 3. 2005. s. 383-404.
• OČKO, Petr. 2005b: Několik příběhů z informační ekonomiky se zvláštním ohledem na
informační vědu jakož i knihovědu, In: Knihovny současnosti 2005. Sborník z konference
konané 13.-15.9.2005 v Seči. Brno : Sdružení knihoven ČR. ISBN 80-86249-33-6, str. 97-109.
• OČKO, Petr. 2005c. Rok 2000 a křižovatky informační ekonomiky. In Ikaros [online]. č.10
[cit. 2005-10-01]. Dostupný na World Wide Web: <
http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200509015 >. URN-NBN:cz-ik2018. ISSN 1212-5075.
• OČKO, Petr. 2005d. Výzkum MI ČR a STEM/MARK. In Ikaros [online]. 2005, roč. 9, č. 10.
[cit. 2005-10-02]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/2014>. URNNBN:cz-ik2014.
ISSN 1212-5075.
• OČKO, Petr. 2006. Aktuální otázky informační ekonomiky. In Sborník z konference Znalostní
ekonomika 2006. Praha : Vysoká škola finanční a správní, 23. května 2006.
79
• OČKO, Petr. 2007. Prospects of Marketing in the Information Economy. In Proceedings from
the 15th BOBCATSSS symposium, January 29th -31st, 2007, Praha.
• OČKO, Petr. 2008. Výzvy informační ekonomiky na počátku 21. století. In Sborník prezentací
a příspěvků z konference IKI 2008 – Informace, konkurenceschopnost, inovace, Sborník
z konference IKI 2008, Praha, 22. ledna 2008.
• Odborný seminář IVIG 2005 : informační vzdělávání a informační gramotnost v teorii a praxi
vzdělávacích institucí [online]. Praha : Filozofická fakulta UK, 22.9.2005 [cit. 2005-09-24].
Dostupný na World Wide Web: http://www.sprig.cz/ivig2005>.
• OECD. 2002. Measuring the Information Economy. OECD Report. Paris (France) : OECD
PUBLICATIONS. 2002.
• O’REILLY, Tim. 2004. Open Source Paradigm Shift. O’Reilly [online]. June 2004 [cit. 2009-
04-14]. Dostupné na World Wide Web:
<http://tim.oreilly.com/articles/paradigmshift_0504.html>.
• O’REILLY, Tim. 2005. What Is Web 2.0 : Design Patterns and Business Models for the Next
Generation of Software. O’Reilly [online]. 09/30/2005 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World
Wide Web: <http://www.oreillynet.com/pub/a/oreilly/tim/news/2005/09/30/what-is-web-
20.html>.
• PAVLÍK, Ján. 2004. F. A. Hayek a teorie spontánního řádu. [Praha] : Professional Publishing,
2004. 805 s. ISBN 80-86419-5766
• Peníze.cz. 2003a. Od první světové války ke světové hospodářské krizi. Peníze.cz [online] 23.
červenec 2003 [cit. 2009-12-20]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.penize.cz/15897-od-prvni-svetove-valky-ke-svetove-hospodarske-krizi>
• Peníze.cz. 2003b. Krach na newyorské burze v roce 1929. Peníze.cz [online] 23. červenec 2003
[cit. 2009-12-20]. Dostupné na World Wide Web: <http://www.penize.cz/15898-krach-nanewyorske-burze-v-roce-1929
>
• Peníze.cz. 2003c. Technologická euforie a příchod Velkého medvěda. Peníze.cz [online] 23.
červenec 2003 [cit. 2009-12-20]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.penize.cz/15906-technologicka-euforie-a-prichod-velkeho-medveda>
• Peníze.cz. 2003d. Burzovní krachy: Jsme ve finále. Peníze.cz [online] 23. červenec 2003 [cit.
2009-12-20]. Dostupné na World Wide Web: <http://www.penize.cz/15909-burzovni-krachy-
jsme-ve-finale>
• People Inside & Web 2.0: An Interview with Tim O’Reilly. OpenBusiness [online]. April 25th,
2006 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.openbusiness.cc/2006/04/25/people-inside-web-20-an-interview-with-tim-o-
reilly/>.
• PEŠEK, Oldřich. 2005. Lisabonská strategie a její význam pro hospodářskou politiku EU.
Praha : Societas, 3-4, 2005.
80
• PETERKA, Jiří. 2005. Internet v roce 1995. DigiWeb.cz [online] 16. srpen 2005 [cit. 2009-12-
20]. Economia. Dostupné na World Wide Web: <http://digiweb.ihned.cz/>.
• PORAT, Marc U. 1977. The Information Economy: Definition And Measurement. U.S.
Department of Commerce, OT Special Pub. 77-12(1). Vols. 1-8 (1977).
• PORAT, Marc U. 1978. Defining an Information Sector in the US Economy. Information
Reports and Bibliographies. 1978. Vol. 5, no. 5.
• PULLIAM S., SMITH R. 2001. Lush Profits From IPOs Found Their Way Back to the Firm.
Wall Street Journal. November 30, 2001.
• Quote #779320. QDB [online]. QDB, c1999-2009 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide
Web: <http://bash.org/?779320>.
• RAYMOND, Eric Steven. 2000. The Cathedral and the Bazaar [online]. Version 3.0. Thyrsus
Enterprises, c2000 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.catb.org/esr/writings/cathedral-bazaar/cathedral-bazaar/> (anglická verze) nebo
<http://www.zvon.org/ZvonHTML/Translations/cathedral-bazaar/front_cs.html> (česká verze,
22. 11. 1998).
• redhat.com [online]. RedHat, c2009 [cit. 2009-04-14]. Company. Dostupné na World Wide
Web: <http://www.redhat.com/about/>.
• REICH, Robert B. 1995. Dílo národů. Příprava na kapitalismus 21. století. Praha : Prostor.
1995.
• SCHEMENT, J. R. 1990. Porat, Bell, and the information society reconsidered: the growth of
information work in the early twentieth century. Information Process. Management., 26, 1990,
č. 4, s. 449-465.
• Seminář Informační ekonomika – stránky online výuky (vyučující Petr Očko) [online]. Praha :
Universita Karlova, Ústav informačních studií a knihovnictví, 2006 [cit. 2007-02-04].
Výukové stránky Ústavu informačních studií a knihovnictví, FF, UK Praha.
Dostupný na WWW: < http://uisk.jinonice.cuni.cz/ocko/info_ekonomika/>
• SHAPIRO, Robert J. 2002. The American Economy Following the Information-Technology
Bubble and Terrorist Attacks. The Economic Review. 2002, vol. 6, no. 1, s. 125-129.
• SHAPIRO, Carl; VARIAN, Hal R. 1999. Information Rules: Strategic Guide to the Network
Economy. Harvard Business Press. 1999.
• SHY, Oz. 2001. The Economics of Network Industries. Cambridge University Press, 2001.
• ŠINDELÁŘ, Jan. 2005. Počítačová gramotnost v ČR – unikátní průzkum znalostí populace.
Živě.cz [online]. 26.8.2005 [cit. 2005-09-24]. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.zive.cz/h/Uzivatel/AR.asp?ARI=125364>.
• ŠINDELÁŘ, Jan. 2006. Informační asymetrie v ekonomice a příklady jejich vlivu na trzích.
Praha : Ústav informačních studií a knihovnictví. Univerzita Karlova. 2006.
81
• SKOLKOVÁ, Linda; OČKO, Petr; JANSA, Václav. 2009c. A chance for small libraries. In
‘Taking the eGovernment Agenda Forward: Meeting the Challenges of Digital Governance,
Justice and Public Sector Information’ : Conference proceedings, 7th Eastern European e|Gov
Days, Prague (CZ), 22-24 April 2009 (eee|Gov Days 2009) [CD-ROM]. Wien : Österreichische
Computer Gessellschaft, c2009, s. 467-478. Prezentace dostupná na WWW:
<http://www.epma.cz/Docs/EEEGD09/prezentace/ skolkova_ocko_jansa_presentation.pdf>.
ISBN 978-3-85403-255-7.
• SMETÁČEK, Vladimír. 1981. Lidé a informace. 1. vyd. Praha : Albatros, 1981. 337 s.
• SMITH, Michael D. 2002. The Impact of Shopbots on Electronic Markets. In Journal of the
Academy of Marketing Science. Fall 2002. Volume 30. Number 4. pp. 442-450.
• SMITH, Michael D., BRYNJOLFSSON, Erik. 2001. Customer Decision-making at an Internet
Shopbot. Massachusetts Institute of Technology. Cambridge, MA, United States : MIT
Research Paper, 2001.
• SOJKA, Milan. 2001. Asymetrické informace a jejich důsledky pro metodologii ekonomie.
[online] 13.11.2001 [cit. 2009-12-25]. Příspěvek na semináři Asymetrické informace - nová
cesta ke zdůvodnění státních zásahů?. Žofín : CEP. Dostupné na World Wide Web
<http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=241>
• SourceForge.net : Open Source Software [online]. Mountain View (CA, USA) : SourceForge,
c1999-2009 [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide Web: <http://sourceforge.net/>.
• Společnost pro výzkum a podporu Open Source [online]. Společnost pro výzkum a podporu
Open Source, poslední změna: 26. 11. 2007 [cit. 2009-04-14]. Co je to svobodný software?
Dostupné na World Wide Web: <http://www.oss.cz/co-je-to-svobodny-software>.
• SPENCE, Michael. 1973. Job Market Signaling. Quarterly Journal of Economics. 1973, vol.
87, no. 3, s. 355-374.
• STANGO, Victor. 2004. The Economics of Standards Wars. In: The Review of Network
Economics. Vol. 3, No. 1, March 2004, pp 1-19.
• STIGLER, George J. 1961. The Economics of Information. Journal of Political Economics,
1961, No. 69, pp. 213-25.
• STIGLER, George. 1998. The Economics of Information. In SAFFRAN, Bernard; SCHERER,
F.M. (eds.). Price theory and its applications. Cheltenham (UK) : Elgar, 1998, s. 543-555.
Elgar Reference Collection. International Library of Critical Writings in Economics, vol. 89.
Previously published in 1961.
• STIGLITZ, Joseph E. 2000. The Contributions of the Economics of Information to the 20th
Century Economics. Quarterly Journal of Economics. 2000, vol. 115, no. 4, s. 1441-1478.
• STOLL, Cliff. 2008. Kukaččí vejce [online]. 11. 3. 2008 12:43 [cit. 2009-04-14]. 184 s.
Dostupné na World Wide Web: <http://knihy.root.cz/kniha/kukacci-vejce/>.
82
• Stránky o svobodném software [online]. Stránky o svobodném software, c2004, poslední
úprava: 29. 12. 2004 [cit. 2009-03-16]. Svobodný software. Dostupné na World Wide Web:
<http://www.gnu.cz/article/29/>.
• Subversion (software). In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA)
: Wikimedia Foundation, last revision: 13 April 2009 23:25 UTC [cit. 2009-04-14]. Dostupné
na World Wide Web: <http://en.wikipedia.org/wiki/Subversion_(software)>.
• Světová finanční krize v roce 2008. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San
Francisco (CA, USA) : Wikimedia Foundation, poslední revize: 25. 9. 2009 v 15:24 UTC [cit.
2009-12-20].
• Synek, Miloslav a kol. 2006: Podniková ekonomika. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha,
Nakladatelství C. H. Beck 2006. xxv + 473 stran. ISBN 80-7179-892-4
• TAPSCOTT, Don. 1999. Digitální ekonomika. Vyd. 1. Praha : Computer Press, 1999. 350 s.
ISBN 80-7226-176-2.
• TAPSCOTT, Don; WILLIAMS, Anthony D. 2008. Wikinomics : how mass collaboration
changes everything. Expanded ed. New York : Portfolio, 2008. xii, 351 s.
• TAYLOR, Winslow Frederick. 1911. The Principles of Scientific Management. New York :
Harper Bros. 1911.
• TemaTres: open source thesaurus management software [online]. [cit. 2009-04-14]. Dostupný
na World Wide Web: <http://www.r020.com.ar/tematres/index.en.html>.
• TOFFLER, Alvin; TOFFLEROVÁ, Heidi. 2001. Nová civilizace: třetí vlna a její důsledky.
Praha : Dokořán. 2001. ISBN 80-86569-00-4.
• TRIPLETT, J.E. 2000. The Solow Productivity Paradox: What Do Computers Do to
Produktivity. Brookings Institution, Research Paper, May 2000.
• Usenet. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA) : Wikimedia
Foundation, last revision: 14 April 2009 00:06 UTC [cit. 2009-04-14]. Dostupné na World
Wide Web: <http://en.wikipedia.org/wiki/USENET>.
• URBAN, Glen, IAKOV Y. Bart, VENKATESH Shankar, FAREENA Sultan: Are the Drivers
and Role of Online Trust the Same for all Web Sites and Consumers?: A Large Scale
Exploratory Empirical Study, (revised), MIT Research Paper 217, April, 2005
• VICKREY, William. 1961. Counterspeculation and Competitive Sealed Tenders. Journal of
Finance.1961, 16:1, pp. 8-37.
• VLASÁK, Rudolf. 2001. Informační politika: základní východiska a současnost ve vyspělých
demokraciích. In: Informační studia a knihovnictví v elektronických textech I. 1. vyd. Praha :
ÚISK FF UK 2001, s. 1-194.
• VULKAN, Nir. 2003. The Economics of E-Commerce: A Strategic Guide to Understanding
and Designing the Online Marketplace. Princeton : Princeton University Press. 2003.
83
• Výzkum informační gramotnosti: 27 % Čechů informačně gramotných [online]. Praha :
Ministerstvo informatiky ČR, 24. 8. 2005 [cit. 2005-09-24]. Dostupné na World Wide Web:
http://www.micr.cz/scripts/detail.php?id=2578>.
• Welcome : Evergreen open source library system [online]. Atlanta (GA, USA) : GPLS, c2008
[cit. 2009-04-14]. Dostupné na World Wide Web: <http://open-ils.org/>.
• Wikinomics. In Wikipedia, the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA, USA) :
Wikimedia Foundation, last revision: 26 March 2009 17:45 UTC [cit. 2009-04-14].
• WILSON, R. 1985 Reputations in games and markets, In: A. Roth, ed.: Game-Theoretic
Models of Bargaining. Cambridge, UK: Cambridge University Press. 1985. pp. 27–62.
• WILSON, T.D. 1985. Information management. [online] 1985 [cit. 2010-01-02]. The
Electronic Library, 3(1), pp. 61-66. Dostupný na WWW:
<http://informationr.net/tdw/publ/papers/1985InfoMgt.html>
• ZÁMEČNÍK, Petr. 2009. Kořeny hypoteční a realitní krize: Nezodpovědnost. Hypoindex.cz
[online] 9.3.2009 [cit. 2009-12-12] Dostupné na World Wide Web: <http://hypoindex.cz>
• ZLATUŠKA, Jiří. 2000. Informační technologie mění ekonomiku, Hospodářské noviny, Praha
: Economia, 14.9.2000.
• ŽÁK, Č. 2009. Jaký je stav informační ekonomiky v ČR. PC World, 8.10. 2009
Kontakt:
e: petr.ocko@ff.cuni.cz
t: +420-603220044
84
Příloha č. 1
Život a dílo nositelů Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001
AKERLOF George Arthur
(*1940 New Haven, Connecticut, USA) - americký ekonom považovaný za příslušníka
nové keynesovské ekonomie, od roku 1980 profesor ekonomie na Goldmanově stolci na na
Kalifornské univerzitě v Berkeley, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001.
V roce 1962 obdržel titul bakaláře (BA) na Yaleově univerzitě a doktorského titulu (PhD)
dosáhl v roce 1966 na Massachusettském technickém institutu. Působil v Radě
ekonomických poradců prezidenta USA (1973-74) a jako hostující výzkumný pracovník
při Radě guvernérů Federálního rezervního systému (1977-78); v letech 1978-80 byl
profesorem ekonomie na Londýnské škole ekonomie a politických věd. V letech 1977-
1980 byl profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Jeho hlavní teoretický přínos spočívá v oblasti výzkumu trhů s asymetrickými informacemi
a analýzy mikroekonomických základů makroekonomické teorie. V roce 2001 mu byla
společně s A. M. Spencem a J. E. Stiglitzem udělena Nobelova cena za ekonomii za přínos
k rozpracování teorie trhů s asymetrickými informacemi. Již svým slavným článkem Trh
kyselých jablek (The Maret for "Lemons") z roku 1970 prokázal, že na trzích, na nichž
mají prodavající dokonalejší informace o kvalitě výrobku než kupující může docházet k
negativnímu výběru spojenému se zhoršující se kvalitou nabízených produktů. Ukázal
rovněž, že asymetrické informace půjčujících a vypůjčovatelů muhou být důvodem růstu
úrokových sazeb u úvěrů na lokálních trzích rozvojových zemí. Důsledky asymetrických
informací zkoumal i na trzích zdravotního pojištění a na trhu práce v případě diskriminace
menšin.
Podílel se na vytvoření nedokonale konkurenčního mikroekonomického základu nové
keynesovské ekonomie, zejména v oblasti trhu práce a příčin nepružnosti mezd. Zabývá se
rovněž problematikou nejistoty a informací. Známým se stal zejména svými pracemi
(společně s J. Yellenovou) o chování firem blízkém racionalitě, které vede ke strnulým
mzdám a cenám a které se na makroekonomické úrovni projevuje významnými ztrátami
HDP.
Hlavní práce: An Economic Theorist's Book of Tales (Cambridge Univ. Press, 1984);
Efficiency Wage Models of the Labor Market (red. s J. L. Yellenovou) (1986); Relative
Wages and the Rate of Inflation, Quarterly Journal of Economics (83/3), August 1969; The
85
Market for "Lemons": Quality, Uncertaintyand the Market Mechanism, Quarterly Journal
of Economics (84/3), August 1970; Labor Contracts as Partial Gift Exchange, Quarterly
Journal of Economics (97/4), November 1982; A Near Rational Model of the Business
Cycle with Wage and Price Inertia(s J. Yellenovou), Quarterly Journal of Economics, vol.
C-Supplement 1985.
SPENCE Michael Andrew
(*1943 Montclair, New Jersey, USA) – americký ekonom, od roku 2000 emeritní profesor
ekonomie Stanfordské univerzity, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001.V roce
1966 absolvoval bakalářská studia (BA) na Princetonské univerzitě, magisterská studia
(MA) v roce 1968 na Oxfordské univerzitě a doktorát (PhD) získal v roce 1972 na
Harvardově univerzitě.
V roce 1971 začal vyučovat ekonomii na Harvardově univerzitě; v letech 1973-75 byl
mimořádným profesorem Stanfordské univerzity; v letech 1975-76 působil jako
mimořádný profesor, v letech 1976-77 jako profesor ekonomie a v letech 1979-90 profesor
podnikové správy na Harvardově univerzitě; v letech 1984-90 byl děkanem Harvard
Business School; v letech 1990-2000 byl profesorem ekonomie a managementu na
Stanfordské univerzitě a v letech 1990-99 byl děkanem její Graduační podnikatelské školy.
V roce 1978 mu byla udělena Cena J. K. Galbraitha za vynikající pedagogickou práci
(Galbraith Prize for Excellence in Teaching) a v roce 1981 obdržel Medaili J. B. Clarka
udělovanou Americkou ekonomickou asociací. Byl členem redakčních rad časopisů
American Economic Review, Bell Journal of Economics, Journal of Economic Theory a
Public Policy. Je členem Americké ekonomické asociace a Ekonometrické společnosti.
Ve své vědeckovýzkumné práci se zaměřil na problematiku ekonomické teorie informací a
na dynamické aspekty konkurence. V roce 2001 obdržel společně s G. A. Akerlofem a J. E.
Stiglitzem Nobelovu cenu za ekonomii za přínos k rozpracování analýzy trhů s
asymetrickými informacemi. Rozpracoval a zformalizoval teorii signalizačního chování
vycházející z myšlenky, že lépe informované subjekty "signalizují" (vysílají tržní signály)
své informace hůře informovaným, aby se vyhnuly obtížím spojeným s negativním
výběrem. Signalizační chování slouží k přesvědčování jiných tržních subjektů o
schopnostech lidí nebo hodnotě či kvalitě statků a služeb. Již ve své disertační práci v roce
1973 se zaměřil na výzkum vzdělání jako signálu, který ukazuje na potenciální vysokou
produktivitu práce.
86
Podle Spence však může být signalizační chování úspěšné pouze tehdy, když je spojeno s
rozdílnými signalizačními náklady mezi uchazeči o zaměstnání, tj. určitá úroveň vzdělání
dosaženého na určité škole musí být spojena s výrazně vyšší náročností zkoušek, aby se
mohl zaměstnavatel jednoznačně rozhodnout. Analýze této problematiky se věnoval v
aplikaci na různé tržní situace. Jedná se o náklady na reklamu či velmi dlouhé záruční
doby, agresivní snižování cen signalizující pevné postavení na trhu, dluhové financování
signalizující vysokou ziskovost apod.
Patřil rovněž mezi průkopníky tzv. nové teorie industriální organizace inspirované teorií
her, jež přispívá k pochopení strategického tržního chování.
Hlavní práce: Market Signaling. Informational Transfer in Hiring and Related Processes
(Harvard Univ. Press 1974); Industrial Organization in an Open Economy (s R. E.
Cavesem a M. E. Porterem) (Harvard Univ. Press 1980); Competitive Structure in
Investment Banking (s S. Hayesem a D. Marksem) (Harvard Univ. Press 1983);
Investment, Strategy and Growth in a New Market, Bell Journal of Economics, Spring
1979; Notes on Advertising, Economics of Scale, and Entry Barriers, Quarterly Journal of
Economics, November 1980.
STIGLITZ Joseph Eugene
(*1943 Gary, Indiana, USA) – americký ekonom, představitel nové keynesovské
ekonomie, od roku 2001 profesor ekonomie a financí na Kolumbijské podnikatelské škole
Kolumbijské univerzity, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001.
Bakalářská studia (BA) absolvoval v roce 1964 na Amherst College a doktorát (PhD)
získal v roce 1966 na Massachusettském technickém institutu.
V letech 1966-67 byl docentem ekonomie na Massachusettském technickém institutu; v
letech 1966-70 působil výzkumný pracovník na Gonville and Caius College Cambridgeské
univerzity; v letech 1967-70 byl docentem a mimořádným profesorem ekonomie a v letech
1970-74 profesorem ekonomie na Yaleově univerzitě; v akademickém roce 1973-74 byl
hostujícím členem St. Catherine’s College Oxfordské univerzity; v letech 1974-76 byl
profesorem na Stanfordově univerzitě; v letech 1976-79 působil jako profesor politické
ekonomie na All Souls College Oxfordské univerzity; v letech 1978-79 byl hostujícím
profesorem a v letech 1979-88 profesorem ekonomie na Princetonské univerzitě; v letech
1993-95 byl členem a v letech 1995-97 přesedou Rady ekonomických poradců prezidenta
Williama Jeffersona Clintona; v letech 1997-1999 byl hlavním ekonomem Světové banky
87
V oce 1979 obdržel Medaili J. B. Clarka udělovanou Americkou ekonomickou asociací. Je
nositelem čestných doktorátů mnoha předních světových univerzit. V roce 2001 mu byl
udělen čestný doktorát Karlovy univerzity. Je členem redakčních rad a redaktorem mnoha
odborných časopisů, mj. American Economic Review, Journal of Economic Policy,
Journal of Economic Theory a Journal of Economic Perspectives
Ve své vědeckovýzkumné činnosti se zaměřil na problematiku nejistoty a informací,
otázky ekonomického rozvoje, technického pokroku a hospodářského růstu. Je považován
za tvůrce ekonomie informací. Významně se podílel na rozpracování pojmů negitivní
výběr a morální hazard. V roce 2001 mu byla společně s G. A. Akerlofem a M. A.
Spencem udělena Nobelova cena za ekonomii za přínos k rozpracování analýzy trhů s
asymetrickými informacemi.
Stiglitz se věnoval analýze důsledků asymetrických informací v různých tržních situacích
počínaje problematikou nezaměstnanosti a daňovým systémem konče. Výsledkem jeho
analýzy trhu úvěrů s asymetrickými informacemi, kterou uskutečnil společně s A.
Weissem, je závěr, že v této situaci je lepší přidělovat úvěry, než zvyšovat úrokové míry. Z
analýzy finančních trhů uskutečněné společně s S. Grossmanem vyplynul tzv.
Grossmanův-Stiglerův paradox, podle něhož by žádný ekonomický subjekt neměl motivaci
vyhledávat další informace, na nichž jsou založeny kursy, pokud by skutečně ceny cenných
papírů odrážely všechny relevantní informace.
Je považován za zakladatele moderní ekonomie rozvoje, v níž se pojmy asymetrické
informace a ekonomické pobídky používají jako nástroj vysvětlení institucionálních a
tržních podmínek rozvojových zemí. Významně se též podílel na rozpracování
mikroekonomických základů nové keynesovské ekonomie.
V průběhu 90. let se věnoval problematice transformace bývalých ekonomik a společností
sovětského typu do podoby demokratických společností s tržní ekonomikou a stal se
uznávaným kritikem neoliberální transformační startegie doporučované Světovou bankou
známé jako tzv. Washingtonský konsensus.
Hlavní práce: Lectures in Public Economics (s A. B. Atkinsonem)(McGraw-Hill 1980);
The Theory of Commodity Price Stabilization (s D. M. G. Newberym)(Oxford Univ. Press
1981); Economics of Public Sector (W. W. Norton 1986, 1988, 2000 česky Ekonomie
veřejného sektoru, Grada Publishing 1997); Economics (W. W. Norton 1993); Principles
of Microeconomics (W. W. Norton 1997) Principles of Macroeconomics (W. W. Norton
1997); Wither Socialism? (MIT Press 1994).
88
Příloha 2
Informační ekonomika v ČR v roce 2009 podle ČSÚ
Český statistický úřad (ČSÚ) zveřejnil v říjnu 2009 na svých internetových stránkách
publikaci Informační ekonomika v číslech 2009. Čestmír Žák v magazínu PC World shrnul
tyto informace v článku Jaký je stav informační ekonomiky v ČR v roce 2009? (Žák,
2009). Ukazatele, které jsou v této publikaci prezentovány, vypovídají o stavu informační
ekonomiky v České republice i ve světě a jsou kritériem pro posouzení
konkurenceschopnosti ekonomiky, stejně jako měřítkem pokroku dosaženého v oblasti
informačních a komunikačních technologií. Cílem této brožurky je poskytnout základní
přehled o stavu a vývoji ICT v následujících pěti kapitolách: IT odborníci, Výdaje a
investice v oblasti ICT, Výzkum a vývoj a patenty v ICT, Zahraniční obchod s ICT, ICT
sektor.
Brožurka „Informační ekonomika v číslech 2009“ je k dispozici v elektronické podobě na
následujícím odkazu: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/ie09. Data uvedená v této
publikaci pocházejí z oficiálních šetření ČSÚ a ze statistik Úřadu průmyslového
vlastnictví. Mezinárodní údaje pocházejí z datových zdrojů Eurostatu a OECD.
Vybrané poznatky z jednotlivých kapitol:
V roce 2008 bylo v Česku jako IT odborník zaměstnáno téměř 111 tisíc osob a na
celkovém počtu zaměstnaných v ČR se tak podílely 2,2 %.
V roce 2008 se průměrný hrubý měsíční plat IT odborníka pohyboval těsně pod hranicí
44 tisíc korun. Vyšší průměrnou hrubou měsíční mzdu mají Vědci a odborníci v oblasti
VT, kteří v roce 2008 pobírali bezmála 49 tisíc korun. Mzda technických pracovníků
ve VT byla v tomto roce 36 tisíc korun.
Výdaje za ICT vybavení a služby činily v roce 2007 v Česku 740 miliard korun,
přičemž 66 mld připadalo na investice, cca 83 mld na konečnou spotřebu a více jak 593
mld tvořila mezispotřeba.
V roce 2007 bylo v ČR investováno do ICT vybavení a softwaru bezmála 66 mld Kč,
což v tomto roce činilo 7,4 % celkové tvorby hrubého fixního kapitálu ČR.
89
Nejvýraznější část těchto investic putovala do softwaru a to konkrétně necelých 30 mld
Kč, které tvořily 46 % celkových investic do ICT vybavení. Do počítačového vybavení
bylo v roce 2007 investováno 27 mld Kč (42 % investic do ICT) a zbylých 13 %
investic (8 mld) připadlo na telekomunikační zařízení.
Celkové výdaje na výzkum a vývoj v oblasti ICT v Česku činily v roce 2008 více jak
7 miliard korun a na celkových výdajích na VaV v ČR se podílely 13 %. Převážná
většina těchto výdajů byla spotřebována v podnikatelském sektoru (88 %). Na výzkum
a vývoj v oblasti ICT vybavení připadlo 54 % těchto prostředků a na VaV v oblasti
softwaru zbylých 46 %.
V roce 2008 bylo z Česka vyvezeno ICT zboží v hodnotě 360 miliard korun, zatímco
hodnota dovezeného zboží do ČR činila ve stejném roce 344 miliard korun.
Nejvýznamnějším dovozcem ICT zboží do Česka je Čína, ze které bylo v roce 2008
dovezeno ICT zboží za téměř 120 mld Kč. Na druhém místě mezi dovozci je Německo
s dovezeným ICT zbožím za 38 miliard. Mezi nejvýznamnější odběratele ICT zboží
z Česka patřilo v roce 2008 Německo (84 mld Kč), Nizozemsko (47 mld Kč) a Velká
Británie (42 mld Kč).
V ICT sektoru České republiky bylo v roce 2007 zaměstnáno téměř 135 tisíc osob, z
nichž bylo 50 tisíc zaměstnáno v ICT průmyslu a 85 tisíc v ICT službách. Tržby
realizované v ICT sektoru ČR činily téměř 550 miliard korun a tvořily 5,1 % celkových
tržeb podnikatelského sektoru. Podíl ICT průmyslu a služeb na tržbách je téměř
vyrovnán.
90
Abstrakt a klíčová slova
OČKO, Petr. Ekonomika podniku v éře informační společnosti. Praha, 2010. 83 s., 6 s. příl.
Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví.
Abstrakt
Globální ekonomické prostředí počátku 21. století je výrazně formováno novými formami komunikace:
rychlým rozvojem informačních a komunikačních technologií (ICT), respektive internetu a současný podnik
musí tyto trendy vnímat, přizpůsobit se jim či - ještě lépe - jich využít jako svou konkurenční výhodu. Role a
hodnota (včasné a relevantní) informace v takovémto prostředí neustále roste - to však není adekvátně
zohledňováno ve vývoji ekonomické teorie. Zkoumání nových jevů v ekonomickém prostředí 21. století je
pak často na pomezí vědy ekonomické a vědy informační. Tento modul popisuje - z teoretického pohledu
stejně jako demonstrací na praktických příkladech - několik relevantních oblastí tzv. „informační
ekonomiky", tedy ekonomiky výrazně ovlivněné rozvojem ICT, pro jejíž rozvoj hraje klíčovou roli včasná a
relevantní informace a aplikovaná znalost. Zvláštní pozornost je věnována roli důvěryhodnosti a
mechanismům, které napomáhají sebe-selekčnímu chování v online ekonomickém prostředí.
Oblasti diskutované v textu zahrnují dále oblasti tzv. ekonomie informací a věnuje se jednak vymezení
historie této ekonomické disciplíny (přiblížení práce F.A.von Hayeka či G. Stiglera) a dále pak konkrétním
ekonomickým oblastem, kde je role informace obzvláště významná. Podstatná část textu je věnována oblasti
finančních trhů, kde má role informace největší ekonomické dopady. Významná je zde analýza role
informací v případě finančních a ekonomických krizí. Ať už se jedná o Velkou hospodářskou krizi 30. let 20.
století, prasknutí bubliny dotcomů v letech 2000 až 2002 či zejména aktuální finanční krizi let 2007 až 2009,
vždy můžeme vysledovat velkou úlohu informací (a jejich správného využívání či naopak zkreslování), při
jejich vzniku. Z těchto krizí je možno vyvodit některé závěry relevantní oblasti zkoumání ekonomie
informací a důsledky pro chování podniků. Jedním z nejvýznamnějších diskutovaných témat je problematika
regulace ratingových agentur jakožto institucionalizovaných poskytovatelů důvěryhodných ekonomických
informací.
Klíčová slova:
Informační ekonomika, ekonomie informací, síťová ekonomika, informační asymetrie, e-commerce, morální
hazard, nepříznivý výběr, ratingová agentura, ekonomika podniku.
JEL Classification: C700, D230, D400, D800, L100, L860, N200, O110, O120, O300, O470